VV: 14, kapitola

14, Julir'aegi

Ta fialová vypadala tak slibně. Tak chutně.

Seděl v elegantních a příšerně špinavých šatech na zemi. S pohledem, který nevnímal nic okolo, ale přesto viděl tolik. Svět kolem něj plaval a elf s jedním okem temně safírovým a druhým tmavě hnědým líně sledoval barvy tančící ve vzduchu. Spokojeně si povzdechl, když mu tělo rozechvěla další vlna (růžové) slasti, to se jed prožíral tělem ještě hlouběji. Zasténal, když se mu tělo stáhlo v křeči, zpocené vlasy mu spadly do obličeje a náhle měl pod tváří něco chladného, tak strašně studeného.

Dojezd bude zlý, nejzákeřnější čubka, kterou zná, ale pro tuhle jízdu, pro tu si tím projde. I pro tu další a každou příští. Nebyl dost silný, aby odmítl.

Nebo spíše nechtěl.

Stín. Před jeho obličejem. Najednou se po něm natahovali dlouzí hadi a chystali se jej omotat svými podivně teplými, měkkými těly. Tiše se rozesmál, když se do něj vsákla krvavě rudá skvrna. Zakryla hady a přinesla další vlnu rozkoše. Jazyk měl napuchlý a zdřevěnělý, v ústech podivně sucho. Měl pocit, že slyší vrzání svých vlastních svalů, když nutil svůj obličej do hysterického šklebu.

Princi...

Vzdálený hlas, jen s obtížemi pronikal mlhou kolem jeho mysli.

"Ještě chvíli. Ještě ne." Měl pocit, že neškemral, ale jistý si tím nebyl. Bylo to tak dokonalé.

Princi Dariae...

Už ten hlas poznával. Jeho věrný, oddaný stín.

"Můj věrný Riele, můj..." Nedokázal zaostřit, tak to vzdal. Zavřel oči a opřel se do něžných hadů, kteří byli jeho osobním strážcem.

Možná na chvíli usnul, protože si při zkoumání rukou, jeho roztřesených paží, když je pozvedl proti slunci, vzpomněl na svého ubohého Riela.

Slunce se topilo. Předtím se netopilo. Ne v rudé. Tak sladké rudé.

"Určitě máš na práci něco lepšího, než," Princ se zarazil, fascinovaný jedovatě zelenou barvou, která poskakovala blízko jeho nohou. Začal se k ní plazit, více nesvedl, svaly měl kontrakcemi neovladatelné, koordinace nikde v dohledu. Ale ta zelená, tak jedovatě zelená, věděl, že bude na jazyku chutnat ostře a božsky.

"Princi!"

Náhle hadi nebyli něžní. Brutálně se omotali kolem jeho hrdla, obličeje, pak začali lézt do úst...

*

"Nenávidím tě," zasténal Dariae, když vzhlédl ke svému příliš vážnému strážci. Nemyslel to vážně, ale lahvičku v jeho prstech pozoroval s procítěnou záští naprosto upřímně. Protijed. Kdyby měl ještě chvíli...

"Máte práci, princi."

"Až večer,"

"Už se setmělo." Krátká přestávka a zlomyslný pohled. "Pane."

Bezděčně vzhlédl a melancholicky sledoval, jak se svět venku mění ve hru černých a temně zelených stínů. Nebude trvat dlouho a Kamenné srdce, královský dvůr, se rozzáří tisíci drobnými i obrovskými drahokamy. Ale teď tu ještě stále byla ta chvíle, ani den, ani noc. Šero. Závoj.

Čas vrahů a nepříjemných probuzení.

"Tak dlouho nebudu mít právo si Sladkou smrt vzít. A tys mi nenechal ani to potěšení zaspat velmi nudné setkání."

"Je důležité."

"Ano. Bohužel přesně to je." Protože někdo velmi obratně rozehrál hru, která možná bude stát Krále elfů život. Nebo příčetnost, záleželo na tom, zda Virataeho, Otce umění, Hlas, který rozplakal i Daay, zradí vlastní rod, nebo jej do své něžné péče přijme Matka všech.

Princ se s neochotou začal zvedat. Natáhl ruku a Riel mu do ní vtiskl jinou skleněnou lahvičku. Přejel prsty po známém symbolu, důvěrná váha a křivky fióly z části samotné trochu ulevily bolesti jeho hlavy a nevolnosti. Co vše dokáže psychika.

Obsah lahvičky zářil nazlátlým, teplým svitem. Občas se říkalo, že byl jed polapeným sluncem a dokázal utišit nebo zmírnit většinu nemocí, ať už těla, tak mysli. Dariae navyklým pohybem cennou lahvičku otevřel, její obsah vypil jedním lokem, tak málo tam bylo. Čekal, kdy paprsek trochu zkrotí dojezd Sladké smrti. A ne nadarmo, účinkoval okamžitě, svaly se mu uvolňovaly, chlad odplouval.

Sluneční paprsek, nejčastěji používané platidlo na Královském dvoře. Nemělo tak velkou cenu jako jiné jedy, které by umožnily elfům bez staré krve žít do konce života spokojeně a bez starostí. Ale Paprsek měl své vlastní kouzlo, elfové se k němu stále vraceli, a nikdo už si nepamatoval, kdy se stal tak běžným. Jeho výroba také nebyla tak složitá a byl lehce nahraditelný.

Pro závislé představoval začátek i konec, největší lásku i nejhoršího nepřítele.

"Schůzka brzy začne, pane."

Dariae se podíval na své oblečení, špinavé od tekutin, které nechtěl zkoumat, také substance, které se na něj neměly jak dostat. Čichl si k rukávu a zašklebil se. Neohrabanými prsty začal šátky rozvazovat, potřeboval to ze sebe shodit. Obvyklý bordel, jak se dalo předpokládat. Ale když si přes obličej přetahoval jeden z vázacích šátků, ucítil také charakteristickou a ostrou vůni černého medu. Měl vědět, že na něj bude chtít Černá Fiegi položit své lstivé, tak zkušené ruce.

"Jakpak jsem si s Fiegi zatančil?" Jestlipak ji opřel někde o zeď, nebo ona jej, a navzájem si vyšukali mozek z hlavy? Za střízliva by to samozřejmě neudělal. Ale právě proto k němu ta mrcha přišla právě, když nerozeznal zmiji od draka. Postavil se a byl tak hrdý, že tentokrát nezačal okamžitě zvracet, přestože se do vertikální polohy vmanévroval tak brzy. Riel se mu postavil k boku a podepřel ho, nijak nedbal, že se zašpiní. Vždy tak upravený, v takovém pořádku, jeho strážce.

"Utekla. V děsu," dodal strážce s rozmyslem, když se vyhýbal kousku luxusní látky, zničené tak, že byla dobrá tak akorát ke spálení. Riel se odmlčel, v očích věc velmi podobnou vypočítavosti a samozřejmě chladnou inteligenci. Což byl důvod, proč si Dariae svého strážce držel tak blízko u těla a nikdy nedovolil, aby měl vyrovnaný, vždy tak zodpovědný Riel nutkání hledat si nového pána.

"V děsu?" zeptal se princ nepřítomně. Pak se zarazil. Utekla v děsu? Černá Fiegi? Ona? Byl překvapený, ale ještě stále ne ve stavu, kdy byl emoce schopný projevit. Pak bude mít pár hodin problémy své nálady pro změnu neukazovat. Za každou rozkoš se platí. A za Sladkou smrt s úsměvem na rtech.

"Zdá se, princi, že jste neměl zrovna hravou náladu. Nebo možná příliš." Strážce se zlomyslně pousmál a ne zrovna jemně jej strčil do pokoje. Pak se beze slova otočil a vyšel ven, zatímco do místnosti vklouzl Dura, další z jeho strážců. Občas měl princ pocit, že jej starý elf má doopravdy rád, jako hloupého, rozmazleného, mladšího bratra. Někdy si byl jistý, že mu jeho věrný Riel podřízne hrdlo. Důležité ale bylo to, že by jej nikdy nezradil. Nesnížil by se k ničemu takovému, jako byl nůž do zad. Ne. Prohnal by mu chladné železo srdcem a zároveň sledoval, jak život v očích jeho bývalého pána pomalu vyhasíná.

Dariae často uvažoval, co vše by se muselo stát, aby Riela k něčemu takovému dohnal.

Velmi často, zejména pokud byl v jedovém omámení.

A Riel jej z něj pokaždé s brutální efektivností vytáhl. Možná věděl, na co myslí, a možná se dokonce staral i natolik, že nechtěl riskovat, že by princ něco z těch šílených věcí doopravdy zkusil.

Možná se mu myšlenka nože kluzkého Dariaeho krví nelíbila.

Párkrát se mu o tom zdálo a z nějakého důvodu mu to dokázalo vylepšit den.

Ne však dnes. Dnes se konečně o krůček přiblíží tomu bastardovi, který tak zoufale toužil dostat jeho Otce do kolen. Dariae se žalostně pousmál, když mu začala třeštit hlava. Až ho dostane, poté ten bastard pozná, jaké to je být v objetí jejich bohyně. Plánoval být nápomocně ihned po ruce, až bude jejich nejdražší zkoumat limity své nové hračky. Starostlivě asistovat a zároveň se ujišťovat, že ten bastard nechcípne příliš rychle. Nakonec, ne každý v sobě měl, co elfovi umožnilo něžnou péči Matky všech přestát.

*

Když princ vešel do salónku, nikdo by nehádal, že nedlouho předtím nebyl nikde blízko stavu, kdy by se mohl prezentovat před nejstaršími z julir'aegi. Avšak Dariae měl staletí na to se naučit hrát a skrývat své pravé emoce.

V Kamenném srdci koneckonců ani jinak přežít nešlo.

"Princi,"

Všichni přítomní vstali, šest hrdých elfů, kteří se mu poklonili bezchybnou úklonou, přesně podle protokolu. "Iošu R'iea'Dariae'Zie,"

"Iošujulir'aegi, zdravím starou krev," odvětil mírně a všiml si, jak se nejmladší z přítomných elfů ušklíbl.

Pět elfů.

Zjizvená Raeffeza, boubelatá usměvavá Boraema, arogantní, excentrická Nanaeki, tři staré elfky s prsty přímo na tepu dvorské politiky, až Dariae uvažoval, co po něm takové mocné samice mohou chtít.

Lehce přehlédnutelný Narivae s lstivýma očima a zpátečnický suchar Bonukae, další dva staří elfové, kteří na politickém poli tancovali už milénia. S vražedným úspěchem.

Každý stál buď za samotnou královskou rodinou nebo patřil k frakci staré krve, která tím či oním způsobem byla věrná sourozencům minulých Královen.

Dnes se ten rozdíl zdál nicotný, protože všichni stáli proti lidem a dokonce i krvavé msty byly odloženy pro přežití lidu jako celku. Ale kdysi Nanaeki a Narivae nemohli sedět u jednoho stolu, aniž by si šli po krku, a to navzdory starosvětskému chování, kterému starý elf propadal a za jiné situace by na žádnou samici nevztáhl ruku. Raeffeza by si zase nikdy nenechala ujít příležitost, jak si z toho starého hlupáka Bonukaeho utahovat, jelikož i mezi starými elfy byl ten samec jaksi... zkostnatělý.

A pak tu byl Laqevae. Hrdopýšek, mladý sameček, který patřil do třetí frakce na královském dvoře. Mladá aristokracie, která se odvrátila od Matky všech a starých způsobů. Nemluvila starým jazykem a odmítala být nazývána julir'aegi, přestože to byla samotná podstata každého elfa s mocí. Nebyl to jeho nápad, pozvat ho na tuto schůzku. Ale když už byl tady, mohl obstarat nějakou zábavu, tento mladý a horkokrevný samec.

"Nečekal jsem, že má maličkost dokáže přilákat takovou krásu a moc," úklona k elfkám, "a takovou moudrost a sílu," pokynutí k elfům, plné falešného respektu. Pro prince neexistoval nikdo hoden projevů jeho opravdové úcty. Pouze Otec, a ten by podlézání nebo zbožštění od vlastního syna nikdy nestrpěl.

Fráze, pózy, to byl život na Dvoře. Samotná jeho esence, smysl jeho bití, protože prvorozený syn Krále nikdy nebyl opravdovým válečníkem.

"To také ne, princi. Jsme tu kvůli Králi a jeho zájmům," odvětil s brutální upřímností Laqevae. Dariae si jej prohlédl a uvažoval, zda tento mladíček ví, že sedí vedle dobré poloviny politické moci celých elfských teritorií. Nejspíše ano, ale zda si to doopravdy uvědomoval, to byla jiná věc.

"Ši," souhlasil Princ smírně. Prohlížel si každého jednoho. "Jsem překvapen, a nejspíše vás zarazí, až vám prozradím proč. Ale jsem také vděčný Daay, že jste se uvolili mi tuto čest prokázat."

Ticho, staří jej vyčkávavě sledovali, Laqevae mlčel v očekávání nějaké řečnické lsti. Dariae se pousmál. "Doopravdy totiž věřím, že žádný ze zde přítomných nemá v úmyslu ublížit našemu Králi. Je to světlá myšlenka v posledních dnech plných temnoty."

"Kdokoliv se snaží rozpoutat vzpouru je hlupák nebo zrádce, a takové si mezi svými řadami nemůžeme dovolit." Bylo to poprvé, kdy jeden ze starších promluvil, a Dariaeho nepřekvapilo, že to byla Boraema. Přímá, důvěryhodná elfka, která neměla v lásce dlouhé řeči a složité politické pasti. Byla to nekomplikovaná samice s prostými touhami a čistým svědomím. Možná proto byla všeobecně oblíbená a nesnášena zároveň.

"Jsou za tím lidé," odvětil Narivae jednoduše. Nikdy neřekl mnoho, ale jeho mysl stratéga dokázala naslouchat a někdy vyvodit závěry, které překvapovaly – a děsily ve své přesnosti. Ale s tímto možná mělo co dočinění i to, že měl své sítě rozhozené všude.

"To nevíme," odvětil Dariae a vysloužil si tak pohledy ostatních. "Lidé koneckonců nejsou tolik rozdílní od nás – v duši jsme všichni stejní, milujeme, nenávidíme, toužíme," princ se klukovsky usmál, přestože v místnosti nebyl nikdo, kdo by jeho úsměv ocenil, ať už vlastním na oplátku, nebo rovnou povolnou smyslností.

"Lidé nejsou nic hodného elfům," odvětila Raeffeza, její hlas nesl nebezpečné ostří.

"Krásná, mocná Raeffezo, kdyby nám lidé nebyli podobní, tato válka by nikdy nenastala a zcela jistě by netrvala tak dlouho." Princ si nechal nalít trochu slabého jedu a s rozmyslem nechal smysly prozkoumat pohár pro přítomnost jiného, smrtonosnějšího dárku. Po chvilce se napil, pod pozorným pohledem ostatních. Ano, věděl, že tam je jed zamlžující mysl, ale, Dariae se málem pousmál, tento princ znal důvěrně tolik jedů, že na něj obvyklé dávky už dávno nepůsobily.

"Přišla jsem z úcty k vašemu Otci, princi, ale vás shledávám opovrženíhodným," Raeffeza se postavila a Dariae ji sledoval se zvědavostí.

"Ano?"

"Vždy budete drahý mému srdci, princi, ale nemohu souhlasit s vaším chováním, na Dvoře, mimo něj. Všude."

"Jediný čas, kdy jsem hodný úcty, je za dlouhé, tak temné Nekonečné noci?" zeptal se princ s chladem, který samici zarazil na půl cesty ke dveřím.

"Zie,"

"Sedněte si, má milá. Myslím, že je stále ještě dost věcí, které je potřeba probrat." Použil tento tón hlasu mimoděk, stejně jako nebylo v jeho povaze vládnout, nebyla to jeho součást, ne tak jako hry. Ale když se odněkud z jeho nitra tato jeho stránka vynořila, elfové se zarazili, skrčili, poslechli, jen vzácně zůstali nehybní a ještě vzácněji opláceli nenuceným vzdorem.

"Slyšela jsem dost."

Taková síla vůle, tato Raeffeza, pomyslel si Dariae. Nechtěl ji ponížit. Raději by ji viděl pod sebou, línou a uspokojenou, úplně povolnou. Nemínil však dovolit ani to, aby ona pokořila jej. Proto vstal, došel ke staré elfce, která nevypadala ani o den starší než elfky v rozpuku života. Jen možná smyslnější, svůdnější ve své zkušenosti. Velmi jemně vzal její ruce do svých. Políbil drahokam, který vyrůstal na levém hřbetu ruky, pod rty cítil šepot moci. Pokušení, to byla tato samice, která ve válce ztratila takřka vše a stala se tak odtažitou.

"Je mi tak líto, přítelkyně, kolik už jste v této válce zažila. Ale bude ztraceno ještě mnoho životů, než tato aberace skončí. Bojujeme, protože musíme. S radostí v srdci, že je tu další den, kdy jsme udrželi lidi mimo naši zem. S nadějí, protože nám už o mnoho více nezbývá."

"Ne. To nezbývá." Tak chladná byla tato elfka, ale princ viděl, že přeci jen trochu pookřála.

"Jsem mladý, má Raeffezo, a jako takovému mi musíte odpustit drobné výstřelky, které jsem si tak neprozřetelně a přesto s nadšením osvojil."

"Nejste mladý, Dariae'Zie," Raeffeza se ušklíbla a pak se vrátila k židli, z které vstala. Ale neposadila se a její zpráva byla jasná a zřetelná: ukončete své prázdné hry a přejděte k věci, nebo odejdu. Dariae pohlédl na stůl. Ostatní sledovali jeho. Čekali, chtěli vědět, kam toto celé bude směrovat. A od něj se předpokládalo, že je bude vést.

Ach Otče. Proč jsi mě hodil právě do této kamenné jámy? Já miloval poflakování po Dvoře, své komorní intriky a nenáviděl práci. Co jiného bylo řízení této malé skupiny jeho "rádců", která vládla polovině jejich světa? Proč bys položil na ramena svého nepovedeného syna budoucnost celé rasy? Jen pro jednu hloupou poznámku a gesto, kdy jsem táhl proti Zrádci?

Odmítal tu druhou myšlenku. Kdyby si ji připustil, nebylo by návratu.

Jejich nejdražší káže a oni poslušně následují. Jinak to být nemohlo.

"Elfové žijí tisíce let," začal. Krátce pohlédl na Laqevaeho, trochu znepokojený tím, jak dlouho se tento mladý dokázal udržet zticha. Pousmál se dvorským úsměvem prozrazujícím tisíce bezvýznamných věcí a naprosto nic celkově. Mírně se k nim naklonil. Taková velmi jemná, sugestivní řeč těla. Potěšilo jej, když se někteří mimoděk přiklonili k němu.

"V porovnání s jinými jsem jen mladý elf sotva odrostlý svým pásům mláděte."

Pobavené odfrknutí od Nanaeki a princ jí věnoval jeden ze svých nejhezčích dvorských úsměvů. Samce vždy potěší, když někdo zaznamená, že jeden už doopravdy není ílškem. Zabralo mu to roky v cizích postelích a pod cizími šátky, ale jistou pověst získal a byl na ni zcela nemístně pyšný. Možná byl jen arogantní. Pýcha, arogance nebo slast, to byly vždy jeho slabosti. Nikdy jej to však neznepokojovalo natolik, aby se svých malých slabůstek vzdal.

"Je veřejným tajemstvím, že je zde klika, která se snaží nás připravit o skvělého Krále."

Nikdo neprotestoval a princ uvažoval, zda doopravdy oceňují vládu Krále, nebo jsou prostě jen vděční, že to není jejich Rodina, která dává každou Nekonečnou noc tak mnoho.

"Vás šest, vy jste byly vybráni, protože věřím, že pro mého Otce znamenáte bezpečí, ne chladné železo do zad. Chci dnes vytvořit malou skupinu elfů, kteří zapomenou na drobné rozmíšky. Dají vše, čím jsou, do záchrany toho zbytku, co nám zůstalo."

"Jako?" zeptal se Laqevae.

"Jako?" opakoval princ a na poslední chvíli zadržel teatrální rozhození paží, nepochybně následek Sladké smrti. Emoce se v něm bouřily. Snažil se své společníky přesvědčit ke spolupráci, ne je odstrašit chováním šaška, které poslední desítky let začal nosit jako brnění. Dlouhé roky byly osamělé a Dariae z hloubi duše doufal, že to je jen jeho zkreslený dojem, že mu Eman už nadále nepřináší takový mír. Nedokázal snést myšlenku, že Eman, jako vše na sever od Věčného stromu, pomalu umírá, stejně jako mizí ze země magie. Nebo, ještě horší varianta, že si jej nárokuje šílenství prastarých, přestože nebyl zdaleka ani řádným dospělým.

"Ještě stále tu zbylo dost, příteli, a je za co bojovat. I kdyby nebylo, je to naše zem. Musíme ty bastardy vyhnat tak daleko na sever, že si zalezou do svých kamenných doupat a už nikdy se neopováží znovu vkročit na hlínu našich teritorií."

"Silná slova od někoho, kdo nikdy nestál na válečném poli," poznamenala Raeffeza.

"Existuje více druhů válečných polí, má nemilosrdná samičko, jako se prokázalo právě teď. Situace na první frontě je nepřípustná. Někdo tahá za nitky, zbabělec, který se nechce postavit elfům v čestném souboji. A co víc, vyhrává," vyplivl.

"Co přesně po nás chcete, Zie?" protáhl Narivae, jehož názor pro Dariaeho znamenal nejvíce. Princ cítil, že se mu tělem šíří vlna očekávání. Na souboj s tímto elfem čekal. Nemyslel si, že to bude stát mnoho, už celá tato schůzka byla naplánovaná tak, aby toho starého pavouka svedla. Ale jeden nikdy nevěděl.

"Jistotu. Hledám jistotu."

Otázka v očích ostatních, Bonukae se dokonce rozesmál.

"Chci vědět, že když začnu práci a v procesu zemřu,"

Více pobavených pohledů.

"bude tu někdo, kdo bude pokračovat. Jistotu, že když budu potřebovat hlídat záda, bude tu někdo, kdo se mnou poběží. Jistotu, že když vydám pokyn, jakkoliv nelogický či dokonce destruktivní se bude v tu chvíli zdát, někdo jej splní bez zaváhání a já tak budu moc v klidu pracovat na větším schématu."

"Považujete se natolik vychytralým a moudrým, abyste to zvládl sám, princi?" pobavení v očích toho tichého, inteligentního elfa Narivaeho. Dariae věděl, že samec neznevažuje jeho intelekt, ale že se baví tím, jak zapáleně mluví o vlasti a důvěře, když nic z toho doopravdy necítí. Manipulátor pozná jiného a princ měl pocit, že tohoto hráče možná netrumfne nikdy, ani kdyby měl dalších tisíc let tanců na dvorech a učil se a učil. O to větší výzvu představoval. Každý má slabost a udělá někdy chybu, i kdyby byla sebemenší. Stačí jen pozorně sledovat a čekat.

"Ne. Proto jsem doufal, že se ke mně připojíte vy."

"Velmi dobře," pousmál se Narivae, "řekněte, princi, kdo sestavoval tuto skupinu?"

"Z většiny já." Ano, jsem dost inteligentní a mám dost informací.

"Z většiny?" Jsi si tak jistý sám sebou?

"Pět z šesti členů jsem vybral sám na základě vlastních rozhodnutí," reagoval Dariae trpělivě. Nemínil Narivaeho ochudit o žádnou informaci, protože tento elf byl pavouk. Princ choval podezření, že sedí uprostřed nejkomplexnější a největší pavučiny špiónů, která se elfskými teritorii táhla. V současnosti i kdykoli předtím.

Potřeboval jej pro sebe. Věděl, že tento samec ještě nikomu svou věrnost nepřísahal. Věděl pouze to, že tam, kde Narivaeho Rodina prosperovala, ostatní upadali v zapomnění. Dal by ruku za to jej dostat na svou stranu. Nebyl tak domýšlivý, aby se snažil udělat něco tak dokonale stupidního jako jej vydírat nebo se jej snažit zmanipulovat. Netušil, jaké cíle ten elf měl, a kdyby jej nenavštívil jeden z Poslů Daay a v pařátu nesvíral mrtvého pavouka, ani by se ho do svých plánů nepokoušel zahrnout. Neopovažoval by se.

"Až na našeho mladého, horkokrevného Laqevaeho," vytrhl prince z přemýšlení špiónův hlas.

"Ano?" zeptal se Dariae zvědavě.

"Je zde Bonukae, který celou dobu uvažuje, zda by vražda Králova syna doopravdy nestála za trest, který by se snesl na jeho hlavu," dva staří elfové si mezi sebou vyměnili překvapivě přátelský pohled, Darie netušil, že jsou spojenci. "a pak je zde Laqevae, s kterým nejspíše nikdy nenaleznete společnou řeč. Bonukae je studnice znalostí a ví více, než se kdy obtěžoval naznačit. Laqevae žádnou takovou výhodu nevlastní. Navíc je o mnoho mladší než většina z nás, a politická síla, která za ním stojí, je zanedbatelná. Bez urážky, mládě, ale nejsi na Dvoře dost dlouho, abys dokázal vychýlit misku vah. I s krví, která ti koluje v žilách."

Laqevae si starého elfa přeměřil, ale urážku si osobně nevzal.

"Možná jsem hledal právě toto, mladý, životem příliš nezkalený pohled," ozval se Dariae, kterého hra začala bavit.

"Možná jste hledal protiváhu ke vznešené Raeffeze, jeho náklonnost k lidem vůči její oprávněné nenávisti?" Posměšný úsměv.

"Přijmete," pronesl princ a samotný zněl překvapeně.

Narivae se pousmál a elegantně pokýval hlavou v souhlasu. Dariae přimhouřil oči. Poté, co začátek války tak zdecimoval více než polovinu obyvatelstva elfů, musel přijít o mnoho svých podřízených. Ti ve stínech nikdy nemíří příliš vysoko, většina jejich želízek je právě u země. Sluhové, obchodníci, slabší staré krve. Tam se krvácelo před sto lety nejvíce. Chtěl se pomstít? Nezdálo se to pravděpodobné.

Dariae sledoval svého prvního spojence a byla tu ještě jedna obava. Stále tu byla otázka, zda Narivae nehraje na obě strany. Potřásl však hlavou. I kdyby hrál, princ by dříve či později našel způsob, jak si jej k sobě připoutat. To byla jedna vlastnost, ve které vynikal – pokud chtěl, ostatní jej následovali, dokonce i milovali. Občas měl pocit, že mysl jeho objektům zájmu mění samotná Daay a některé dny se to zdálo tak pravděpodobné, že toho už dávno zanechal – skoro úplně.

"Vaše ochota spolupracovat mne těší, příteli," Dariae pokýval hlavou a uvažoval, zda tento elf, který se ukázal být přesně tím, co Dariae předpokládal, chce pomoct, chce zradit, nebo se prostě a jednoduše nudí.

Otočil se k ostatním a připravoval se k dalšímu kolu přesvědčování. Chtěl dnes na svou stranu získat ještě Nanaeki, okouzlující elfku a mocnou čarodějku, o které předpokládal, že by si mohli být myšlenkově podobní. Narodili se ve zhruba stejné době. Pokud pro sebe dokáže získat ty dva, kteří se tak nenávidí, a poté spolupráci udržet v neagresivní rovině, Dariae oprávněně věřil, že poté dokáže všechno.

Ostatní budou potřebovat větší péči a delší časový interval a samotný Bonukae, který prince nenáviděl a s dobrým důvodem, na tom bude muset zapracovat obzvláště tvrdě. Ale nepochyboval, že je na svou stranu získá.

Nanaeki se na Dariaeho rozkošně pousmála, vycítil v ní nedočkavost, když si uvědomila, že se teď zaměřil na ni. Pozornost nebyla věc, kterou by někdy tato kráska odmítla.

Jenže jej Narivae přesně v tu chvíli požádal o soukromý rozhovor.

Zvědavý, co to může být, na chvíli poodešli dál po chodbě.

"Přál jste si mi něco říct, příteli?"

"Nevěříte mi."

"Nevěřím nikomu na Dvoře."

"Velmi prozíravé." Starší elf si jej prohlédl. Pak nečekaně padl do kolen a v ruce se mu objevil nůž. Dariae se ani nepohnul, když se kolem nich shromáždila magie, rukou zarazil Riela, který se přibližoval. Naslouchal zpěvavé řeči starého jazyka, když Narivae skládal přísahu krve a samotné jeho duše. Přísahu věrnosti.

Princ přijal. Samozřejmě, že přijal.

Starý elf s uznáním pokýval hlavou.

Když se vraceli, Dariae si staršího elfa prohlížel. "Potřebujete mou ochranu, Narivae?"

"Ne," špión se pousmál.

"Prostředky?"

"Iš."

"Co tedy chcete?"

"Chci přežít."

"Obávám se, že nechápu." Princ neměl ani prostředky, ani moc, aby mu něco takového mohl slíbit. Možná právě naopak.

"Nevadí. Jednou se to dozvíte. Dnes je ještě příliš brzy." S těmi slovy ten starý pavouk téma opustil a pak jej zahrnul informacemi, díky kterým dokáže všech pět elfů v místnosti, zahrnoval to i mladého Laqevaeho, s kterým do této chvíle Dariae nepočítal, přetáhnout k sobě za směšně krátkou dobu. Některé nuance pavoukových manipulací jej mrazily do morku kostí. Z jediného prostého důvodu. Kdyby si jich nebyl vědom, poměrně lehce by jim mohl propadnout i on sám. Byl vycvičen brutalitou Dvora a temnými roky svého mládí a sadistickým milencem. Právě proto byl vůči všem formám manipulace o to vnímavější.

A přesto by jej Narivae děsivě lehce vedl, jako loutku na provázcích.

Uložil si tu informaci pečlivě do paměti a donutil se soustředit na současnost. Plány do budoucnosti sestaví o samotě. Skrytý před pronikavým pohledem toho děsivého intrikána.

"Je to Daay?" zeptal se Dariae předtím, než vešli zpět. Pavouk na to nic neřekl, ale v očích měl zvláštní pohled. Kdyby to nebyl Narivae, tichý, odtažitý elf, a kdyby on nebyl Dariae'Zie, princ, který si takovou úctu nikdy nevysloužil, řekl by, že v očích druhého elfa zahlédl uznání. Toho druhu, kdy se hrdá matka dívá na talentované mládě. Jak kuriózní.

*

"Princi," ozval se okamžitě Laqevae. Dariae na něj pohlédl.

"Ano?"

"Jsem si vědom našich napjatých vztahů," mladý elf se pobaveně pousmál.

"Tato skutečnost jde velmi těžce přejít," souhlasil Dariae s falešnou vlídností.

"Proto má Matka rozhodla, že by bylo vhodné přinést mírový dar."

Dariae zpozorněl. "Opravdu?" Měl rád dárky. Jen ne zrovna od elfů, kteří by mu rádi podstrčili jedovaté překvapení pod přikrývku.

"Samozřejmě," Laevae opatrně vytáhl koženou brašnu, možná spíše celý sedlový vak. Ještě jemněji jej postavil na stůl a chvíli s viditelnou neochotou svíral popruhy brašny, než ji posunul Dariaeho směrem. "Rodina Mouwi posílá pozdravy," dodal.

Riel přešel k brašně a obezřetně ji otevřel. Když uviděl obsah, oči se mu překvapeně rozšířily. Ustoupil. Když Dariae uviděl obsah, překvapeně se usmál.

"Vejce plazího typu." Možná Laqevae doufal, že když bude princ vychovávat nějakého ještěra osobně, s trochou štěstí sežere.

"Zkamenělé dračí vejce," opravil jej Laqevae jemně.

Dariae zvedl obočí, pobavený nenápadnou narážkou na kamennou magii a lehce překvapený nákladností takového daru. Draci už dlouho jejich teritoria nebrázdili a někteří elfové mladší generace žádného za celý svůj život ani neviděli. Shrnul stěny brašny, aby odhalil vejce v celé jeho kráse – a jeho prsty strnuly, když uviděl zbarvení a ornament na skořápce.

"Za tohle bych vás měl nechat zabít, na místě, právě teď," odvětil měkce, zatímco něžně přejížděl po vzoru vejce. Přes princův uvolněný postoj se ve vzduchu náhle vznášela atmosféra násilí a agrese a ostatní byli napjatí. Dariae si jich nevšímal, veškerá jeho pozornost byla upřená k vejci. V jiném případě by to doopravdy mohlo skončit krvavou lázní, přestože nikdy nebyl válečníkem.

A samotné vejce... bylo to skoro příliš, vidět jej, cítit pod prsty. Ztracenou naději.

Bylo to vejce z linie Růže soumraku, s největší pravděpodobností zplozen s Půlnočním přízrakem. Právě z toho spojení se jedno vejce ztratilo, z té drahocenné snůšky. Od té doby jeho Rodina neměla draka, který by se mocí rovnal ostatním. Ztratili právo být Ochránci lidu a jejich postavení přešlo na sesterskou linii, která si dokázala zkrotit divokého draka a získat přízeň lidu.

Krátce nato pak divocí draci odtáhli na jih. První známka, že magie ze severu mizí. Předzvěst toho, co lidé daleko na severu dělali. Tak špinavá a zkažená jejich magie byla, přes takovou vzdálenost zasahovala až k nim, i když to bylo několik tisíc let předtím, než na půdu teritorií vůbec vkročili. Tak dlouho se lidský mor šířil.

"Takto arogantně ukázat klenot naší Rodiny. Takový výsměch. Měl bych Mouwi poslat křehký, kostěný nůž, který se za soumraku dalšího dne bude topit v krvi..."

"Zie," Riel se lehce dotkl jeho lokte. Dariae se chvíli nehýbal, pak si však hluboce povzdechl. Zvedl pohled, zkrotil svůj temperament, uschoval jej jako palivo na později. "Přesto oceňuji tu ironii, ke Kamennému srdci zkamenělé vejce. Nejsem z těch, kteří by neocenili odvahu a," Dariae se ušklíbl, "aroganci."

To stejné, za co i on kdysi zaplatil. Na chvíli se bavil představou, že by drzého hrdopýška nechal svázat a hodit do kamenné jámy s vodou. Pokud byl tak mocný jako arogantní, byla by to pro něj jen menší nepříjemnost. Na den. Rok. Potřásl hlavou, aby si tu představu vyhnal z hlavy.

Nesmí. Není krutý.

Možná si to jen představoval, ale měl pocit, že si ostatní při jeho slovech oddechli. Sám Laqevae seděl vzpřímeně, ale ruce měl zaťaté v pěsti. Asi je trochu vyděsil.

Sardonicky se usmál, grimasa připomínající úšklebek. Blížila se zima, to vždy propadal černým myšlenkám.

Uvažoval, zda reagoval tak emotivně kvůli Sladké smrti, nebo by takto odpověděl i bez vlivu jedů. I bez nich, rozhodl se a krotil emoce, které si s ním tak zlomyslně hrály. Radost, vztek, očekávání a trochu strachu. Ale hlavně smutek. Především žal, stejná emoce, která zabarvovala celý jeho život.

"Děkuji za tak rozkošný a cenný dárek. Je dobře, že se vrací domů, přestože nejspíše už nikdy nepoletí. Naše drahá Růže. Informace o další schůzce se k vám zavčasu dostane."

Princ něžně zabalil vejce zpět do brašny, jemně si ho přitiskl do náruče, s takovou péčí, až jeden málem nemohl popadnout dech. Bez dalšího slova odešel.

Intermezzo II.ii | Úvod | 15, kapitola