VV: Intermezzo II.ii

Lady Sawirie ji nenáviděla.

Jejich nepřátelé si mysleli, že seveřani zradili svůj lid a zemi, bla bla bla, zaostalí pitomci bez představivosti. Bojovali spolu už déle než sto let, a přesto byli ti barbarští elfové ochotni pochcípat a svého nepřátele stáhnout sebou – i když to byl behemot velikosti Císařství. Samozřejmě, že jimi generálka severských sil opovrhovala a nemohla je vystát. Zpátečničtí, brutální, egoističtí, masochisté... měla pro ně mnoho výrazů. Ta zatracená válka už trvala příliš dlouho.

Přese vše ale postavu před sebou nenáviděla s ještě intenzivnější posedlostí.

"Copak přitáhlo tvé staré kosti až k nám, matičko?" zabroukala jízlivě Lady Sawirie.

Elfka pod kápí na její popíchnutí nereagovala, naopak, plavovlasá generálka z ní vycítila pobavení. Zaťala zuby.

"Náš dobrodinec se chce pouze ujistit, že vše probíhá podle plánu."

Sawirie si založila ruce na prsou. "Jestli jsem utopila bezpočet precizních, nenahraditelných zdrojů na zašlápnutí jedné nedůležité samičky? Ano. Jako poslušný pes jsem plnila rozkazy, přestože nemají ani zbla strategického významu."

"Ach, hodné děvče."

Lady Sawirie měla svých pět tisíc let už dávno za sebou. Elfka před ní se ji možná snažila popíchnout, ale seveřanka tancovala na tomto únavném poli den co den, noc a noc. Měla na starost válku, která čekala na ukončení, a tyhle zbytečné politické hry byly pod její úroveň.

"Co chceš? Pouze svou přítomností celou operaci ohrožuješ," zavrčela netrpělivě.

Samice v kápi lehce strnula a odvrátila se od ní. "Nemohu se podívat na plody své práce? Nakonec, ani zlomek momentální situace by bez mého delikátního doteku a vedení nebyl uskutečnitelný."

Lady Sawirie mohla být julir'aegi. Byla však také generálem severské armády od počátku války – a tak byla více vojákem než zatraceným politikem. Jako většina ostatních s podobnou povahou a smýšlením měla o těch zákeřných intrikánech to nejhorší mínění. Samice před ní byla velmi schopná, co se týkalo házení špíny, a především její vlastní viny na ostatní. V očích všech, kteří znali její pravou identitu, však byla stále čistá jako lilie. Všemi tak velmi milována.

Zatímco ona a její podřízení snášeli nenávist svých krajanů pomalu až za záhrobí.

Co víc, na hlavy jim dopadla i nelibost jejich Matky, což bylo mnohem, mnohem bolestivější.

Sawirie se zachvěla a pocítila v hrdle žízeň, v nose jako by cítila pach krve. Zaťala zuby, jelikož by ztráta sebeovládání přesně v tuto chvíli byla nesnesitelnou potupou. Před tou mrchou neukáže ani záchvěv slabosti. Dříve se vydá svým bývalým krajanům do rukou – ne, dříve se dobrovolně odevzdá Daay.

Tak moc ji nenáviděla.

"Císař vidí jasněji než kdokoli jiný. Musí zemřít. Je to jasné?"

Sawirie stroze kývla.

"Není potěšený nekompetencí, kterou ukazuješ, má drahá přítelkyně," takřka zazpívala ta chladnokrevná čubka.

"Táhni. Moříš vzduch, amorální lidská děvko."

Postava v kápi strnula a seveřanka pocítila hořké potěšení, když četla její zuřivost. Bohužel se okamžitě ovládla a zmizela do stínů, zatímco Sawirie nedokázala dále krotit svou žízeň a vydala se hledat nějakou oběť.

Daay ke svým zavrženým dětem byla krutá. Válka však byla nemilosrdnější a padlí elfové museli najít způsob, jak svým jižanským krajanům v boji odolat. Bez svých stínů, které Matka všech bez milosti vytrhla z jejich podstaty, nebyli celí a rychle slábli. Tak, že byl donucen zasáhnout samotný Císař a hodit jim kost, kterou se svými špinavými nekromanty nějak ukuchtili. Hrdě to nazývali budoucností alfské rasy. Ano, už nebyli elfové, ale Císařovi alfové. Hezký název pro psy, pokud vůbec byli aspoň tolik. Sawirie neměla iluze o tom, jak moc je Císař nenáviděl a přál by si je všechny do jednoho vyhladit z povrchu země.

Podobnými genocidami byl nakonec znám ve všech koutech známého a pomalu i neznámého světa.

Seveřanka procházela táborem zajatců a všichni do jednoho se jí vyhýbali pohledem, jejich pach plný teroru. Taková sladká vůně bičovala její žízeň k ještě větší naléhavosti. Snažila se odolat, snad si dokázat, že ještě nepadla až na úplné dno, dokáže projít celým táborem zajatců, aniž by podlehla...

Ale co si nalhávala? Nebyla ani v půlce a nedokázala odvrátit pohled od tak svůdného pohledu na panicky tepající tepny. Sáhla po nejbližším teplém těle, zatáhla ho do krmící stanu a brzy mu prokousla hrdlo a dychtivě pila.

Brát si krev bez svolení...

Někdy seveřanka zvažovala, zda cena za budoucnost nebyla příliš vysoká. Především, když viděla některé své přátele propadnout krvavým rituálům zcela a porušit ještě závažnější tabu a bezuzdně se krmit na mase ostatních.

Všichni její severští krajané se pomalu měnili ve zvířata a ta sedmkrát prokletá čubka?

Čistá jako lilie?

To tahle zmije nikdy nebyla.

A přesto právě ona svůj stín neztratila.

Jak jen ji Sawirie nenáviděla. Pila, její oči rudě zářily a ve své zuřivosti si představovala pod svými rty jiné maso a jiný krk.

Dlouho poté, co se z těla v jejím náručí stala mrtvola bez duše, generálka stále bloudila ve svém krvavém snu, její oči ospalé a plné krvežíznivosti a nenávisti.

Intermezzo II.i | Úvod | 14, kapitola