VV: Intermezzo II.i

Byla mu taková zima. Vytrvalý déšť na něm nenechal jedinou nitku suchou a studené bláto se mu dostalo pod oblečení. To byl také záměr.

Vypadal jako elf. Z dálky by jej málokdo tipoval na cokoli jiného. Až na jeho uši, ty jej prozradily vždy. Lehce se nahl, jeho pohyb byl takřka nepostřehnutelný. I kdyby si něčeho všimli, zaměnili by to za kroucení míšenského červa, který se tak velmi bojí svých čistokrevných bratrů a sester.

Vycenil zuby. Většina jeho sourozenců představovala v jeho životě větší mor než jejich opravdoví nepřátelé. Julir'aegi a jejich nebetyčná arogance. Jeden by si skoro myslel, že si tu lidskou pohromu zasloužili.

Tento kop byl na poměry ostatních opravdu lehounký. Nakonec, hráli si s ním už poměrně dlouho a vytrvalý déšť nikomu na náladě nepřidával.

"Pros o odpuštěný, kryso," ozval se nad ním chladný hlas.

Míšenec v hrdle cítil pachuť nenávisti, ale jeho hlas byl mírný a pokorný: "Prosím o odpuštění, lorde."

Zlý smích, někteří na něj plivli, někdo mu šlápl na hlavu a zabořil mu na okamžik celý obličej do bláta. Nezpanikařil, stihl zadržet dech, ale stále předstíral pohyby, které jeho strach ukážou. I když žádný necítil.

Poslední dobou toho cítil méně a méně.

Čeho se od nich měl bát? Vyrůstal v opravdovém pekle. V domácnosti julir'aegi, kde byl každodenní připomínkou, že druh paní domu rád okoušel i jiné sladké ovoce. Tak jej nenáviděla, ta panička. Především proto, že jej jeho otec opravdu miloval.

Jeho Ri byl voják. Mladý, byl sotva dítě, když se dostal do války. Ta jej však nezlomila. Naopak, vykovala jej v charakterního samce, který mu byl vždy příkladem. Byl to dobromyslný samec, až moc srdečný. Rozdával lásku plnými hrstmi a se smíchem v očích. Byla to jeho příčetnost v každodenní řezničině, kterou válka byla.

Jeho budoucí družka to nikdy nepochopila. Svedla ji jeho hravost a odvaha, zachránil ji tehdy před přepadením záškodnické jednotky lidí. Tři měsíce ji držel naživu v divočině v obklíčení nepřátel. Někdy během té doby se stali milenci a lady staré krve se rychle rozhodla, že je jejím životním druhem. Dříve, než zjistila, že už vychovává jedno míšenské mládě.

Stoicky přečkal posledních pár rýpnutí mladých julir'aegi. Ležel v blátě a nehýbal se, dokud se neujistil, že byli opravdu pryč. Poté si rychle klekl a prsty prohrábl ledovou břečku, ve které dřepěl. Úlevně si vydechl a ve značně zbytečném gestu si vytřel dešťovou vodu z očí, zkřehlými prsty otřel bláto z váčku, který vytáhl. Rychle jej schoval za bundu uniformy. Poklusem poté doběhl na místo setkání. Už tak měl zpoždění.

Na první pohled byl stan prázdný. Ale jakmile zabroukal kód, ze stínů se vynořilo pět postav. Míšenec nejbližší beze slova hodil váček, pak se zašklebil, jelikož zvednutí paže podráždilo pochroumaná žebra.

Nejvzdálenější stín k němu došel a míšenec na svou dlouholetou přítelkyni unaveně kývl.

"Zase?" zeptala se tiše.

Nic na to neřekl. Nebylo co. Elfinka si povzdechla a zvedla k jeho hrudníku dlaň. Za chvilku ucítil teplé plápolaní její magie a bolest v celém jeho těle rychle zmizela.

"Vše šlo podle plánu?" Míšenec pokukoval po čtyřech přítomných vojácích. Všichni tři měli na své hlavy vypsané zatykače a čekal je popravčí špalek.

"Nepředvídám žádné komplikace," reagovala jeho přítelkyně.

Míšenec pocítil hlubokou spokojenost a stopu samolibosti. Každý den se k němu chovali jako k nejnižšímu ze všech stvoření a on přitom pašoval jejich kriminálníky pryč z rukou oficírů. Přímo jim pod nosem. Kdo se ve výsledku smál nejvíce, he?

Zakroužil rameny a prokřupal si ruce, na tváři lehký úsměv. "Tak tedy začneme, ne? Práce nepočká a nikdo neví, kdy se v těchto nádherných horách sesune další kamenná lavina a zavalí pár ubohých, nevinných elfů," zabručel temně a sáhl do jedné z krabic pro svou zbraň. Sardonicky si prohlížel její čepel, v očích nedočkavost. "Zlí, zlí lidé. Jak jen si dovolují našemu vznešenému a obětavému národu tak ubližovat?" zasyčel, jeho výraz plný temného očekávání.

Jeho přítelkyně si tiše povzdechla a odvrátila se.

13, kapitola | Úvod | Intermezzo II.ii