Moira | VV: 13, kapitola

13, Cejch

"Prosím?" otočila se Ekathe překvapeně. Ani si nevšimla, že se k ní přiblížil. Byla neopatrná.

"Vy, pane. Vyhýbáte se povýšení na kapitána jako nejhoršímu prokletí. Proč?"

"Kapitán je důstojnická hodnost. Vyskytuje se tam stará krev. Já mám ráda tohle. Pracovat se svými chlapci. Být důstojníkem znamená administrativa, navštěvování čajových dýchánků a větší problémy, když umřu na poli."

Což bylo přesně to, co po ní Kalous chtěl, napadlo Ekathe zachmuřeně. Být zalezlá ve velitelském stanu a v bezpečí, také mít prsty na tepu politiky. Zařídila se jeho radou a odeslala pár zpráv. Věděla však, že je její pozice špatná.

"Takže se vyhýbáte někomu staré krve? Kdo vás sem poslal?" lovil pro informace. Jen se usmála. "Víte, poručíku," ozval se po chvíli, kdy v tichu pochodovali. "Víte, že jen kvůli vám zůstává více elfů taky seržanty?"

"Vytušila jsem to," utrousila suše.

"Vy mě nechápete. Ne proto, abyste nás měla pod velením. Ale tak urputně se odmítáte důstojníkem stát, že to některým vrtá hlavou."

"Ale to je hloupost! Pokud se někdo chce stát kapitánem, můžu mu napsat okamžité doporučení! Tedy pokud na to má."

"Zase nechápete. Nám je tak dobře. Máme rádi operace, které dostáváme. Je to právě o krk a co víc si může takový voják přát?"

"Čistou postel, teplé jídlo a povolné tělo?" navrhla. Náhle se rozesmál jaksi štěkavým smíchem a Ekathe na něj v úžasu zírala.

"Vyčištění mysli kurevsky pomáhá," podotkla, když se opět ovládl. Její společník si ji prohlédl s veselím v očích. "O další Nekonečné noci za mnou i s Likem opět přijďte. Vyléčím vás, když na to žádný z těch pitomců, co nás tu má na starost, nepomyslel," zavrčela podrážděně.

"Poručíku," začal po chvíli, "uvědomujete si, že je to nemožné?"

"Hloupost. Magie a mysl jsou dvě různé věci."

"Pane, skořápky jsou složité. Naše podstata je rezistentní magii ostatních elfů," odmlčel se a dlouze si ji prohlédl. Skoro se zachvěl. "A naše mysl je pokroucená, další vedlejší efekt."

"Vaše mysl je zvláštní, to uznávám, ale ne o moc horší, než s čím jsem se setkala." Vzpomněla si na jedno malé dítě, zajaté lidmi a zneužívané čaroději. Mysl toho dítěte byla tak roztříštěná, že jej Ekathe musela zabít, jinak by z něj mohlo vyrůst něco... nepřirozeného. Bylo zlomené, to děťátko. Nechat jej žít by znamenalo prodlužovat jeho utrpení.

"Jste jediná, kdo si to myslí, pane. Každý, kdo se nás snažil dotknout, neuspěl."

"Nenašli jste dostatečně zručného léčitele," konstatovala a odvrátila se od něj, čímž téma uzavřela.

Ekathe seděla u ohně a pozorně poslouchala. První dny nováčci ani nechodili k ohni, tak byli vyděšení. Postupně se to zlepšilo, hlavně díky Regiově skoro otcovskému vystupování a Jirilově nekomplikované, přátelské povaze. Dnes konečně začali mluvit.

"Nevíte, jaké to tam je. V Godarově táboře. Jsou to surovci, nedivil bych se, kdyby se od nich odvrátila i samotná Daay," začal tiše Kiro, "já... byl jsem zoufalý, a proto poprosil poručíka Ekathe, aby něco... vlastně ani nevím, o co jsem žádal. Rozhodně jsem nečekal, že nám doopravdy pomůže." Kiro se jemně pousmál a lehce se směrem ke své velitelce uklonil. "Za to vám budu do konce života velmi vděčný, pane, a doufám, že si ode mne jednoho dne ten dluh vyberete. I když je tak velký, že si nejsem jistý, že jej lze splatit."

"Nesmysl." Zelenooká přimhouřila oči a pozorně si elfa prohlédla. "Ale pokud se ty a ostatní cítíte až tak zavázáni, lahvička Šípku, nebo i dvě bych rozhodně neodmítla."

Elfové okolo se tiše zasmáli a na chvíli se atmosféra uvolnila.

"Nechce se mi věřit, že to nikdo nekrotí," ozval se Kalous pobouřeně.

"Bojí se, nebo jim to naopak vyhovuje," pokrčil rameny Oel a polkl další lžíci polévky. Dohromady tu sedělo asi patnáct nováčků a Ekathe uvažovala, zda je dobře, nebo špatně, že více než polovina chyběla.

"Když jsou navíc poručíci sami surovci? Všichni velitelé, co za něco stáli, zemřeli v bojích při banálních nehodách. Ostatní pak raději drželi hubu a krok," dodala trpce Lisa.

"Daay pomoz tomu, kdo se k němu dostane příště," odtušil Jiril a na chvíli se rozhostilo pochmurné ticho.

"Myslím, že Harika to ví. Ví, a proto tam bude posílat takové, kteří zapadnou," odvětila zelenooká jemně. Její noví se na ni podívali, unaveně, podezíravě, s nadějí. Ekathe se probrala a tleskla.

"Tak, chlapci moji, spát. Jirile, zkontroluj tábor, já se podívám na hlídky. Zítra nás čeká dlouhý pochod přes pláně. Plánuju to vzít rychlejším poklusem."

Ozvalo se tiché brblání, ale nikdo to nemyslel nijak zle, čehož si nově příchozí všimli. Byla na své chlapce tak hrdá. Buď se prostě jen slušně chovali, nebo věděli, co je v sázce, a hráli taky. Ať ti chudáci vidí, co jim nabízí. Tak jako tak, poprosí Lasičku o něco dobrého na její výdaje pro všechny.

Ekathel té noci šla spát se špatným pocitem. Tak prohnilá jednotka jako Godarova bude později znamenat potíže. Napíše pak Matce, ať se na to podívají královy stíny.

Vlastně nenapíše, uvědomila si, její Arisa na ni chce zapomenout. Zakousal ji smutek. Tak kontaktuje Rimaeru. Měla dostatečně vysokou pozici, aby její slova něco znamenala, a pokud napíše dopis správně, možná svou divokou kamarádku i donutí na to osobně dohlédnout. Což by bylo nejlepší. Zívla a zachumlala se do pokrývek.

V mysli jí běhaly myšlenky dokola jako myši v košíku, nic jasného, ale natolik hlasitý šum, že bylo usnout obtížné. Povzdechla si a probrala stav zásob, pak výstroje, a potom si snažila přiřadit jména nováčků k obličejům...

Usínala a v mysli jí zněla Harikina slova: Godar má příliš mocné spojence a konexe.

Poručík se naposledy zastavila a ohlédla zpět. Dívala se na kopce v dáli a uvědomila si, že není vůbec daleko od domova. Pár dnů běhu, možná jen dva. Travnaté pláně, kopce, tráva barevná jako podzim, vyšší než elf, někdy masožravá, občas s predátory schovanými mezi trsy. Jednou za čas mohl jeden zakopnout o kosti, které se tu a tam povalovaly, jindy o milenecké dvojice... zbožňovala to tam. Vyrostla tam a znala travnaté pláně lépe než kdokoliv jiný. Jen kousek od jejího rodného domu...

Stesk nejen po místě, kde vyrůstala, ale i po starých časech. Rezervované Matce, nejistých, hravých sestrách, personálu, s kterým si vždy rozuměla lépe než se svou krví, po Fessim, jak moc se jí stýskalo po jejím něžném bratříčkovi! A po tatínkovi, tak moc, až málem nemohla dýchat.

Za pár hodin její jednotku pohltí další les, jakmile vyjdou, bude už její domov příliš daleko i pro její elfí zrak. Déšť beztak zkreslí i ty obrysy, které zahlédne.

Proč jen měla pocit, že to bylo naposled, co svůj domov měla vidět?

Lehounce jako vánek zaplula pod první korunu stromů a sledovala listy a větve povislé tíhou vody. Pozvedla oči k nebesům a smutně se usmála. Déšť očišťuje. S trochou štěstí za pár hodin smyje i melancholii, která se jí už několik dnů držela.

Šla a sledovala stíny, které kráčely před ní. Nosiči s jejich enormními zavazadly na zádech, vojáci nesoucí si své batohy, vaky a zbraně. Někteří byli známí, ale viděla více cizinců a zelenooká si s trochou nejistoty uvědomila, že více než polovina elfů s ní není déle než těch šest dnů, kdy se k nim přidali.

Ekathe uměla rozpoznat bojového ducha ve vojákovi, detekovat něhu a laskavost v elfovi, který dokázal zabít bez mrknutí oka. Stejně tak prokoukla někoho, komu se válka hnusila, kdo ji nenáviděl, i když byl výborný bojovník. Prohlédla i ty, kteří si zabíjení užívali až příliš.

Právě díky těmto instinktům vždy protřídila nováčky s neomylným smyslem pro jedince, kterým věřila a s kterými mohla pracovat. Bez obav, co by se stalo, kdyby se na chvíli ztratila a oni nad sebou neměli ruku, která by je krotila. Voják bez rozkazů byl nebezpečná bytost a v téhle Daay prokleté válce takto zešílelo už mnoho její rasy.

Jenže jeden nováček ji mátl. Nenáviděl válku a byl brilantní bojovník. Skvělý vůdce, i když si tvrdohlavě stál na pár špatných přesvědčeních. Jako třeba ničím neředěná nenávist k seveřanům a lidem a míšencům, nehledě na to, jak jsou užiteční nebo zda bojují na správné straně.

Pokud se Ekathe toho malého zmetka Lava nezbaví někdy v blízké budoucnosti, nejen, že by jí ten prokletý elf zkazil veškerou práci, kterou udělala s ostatními, ale s největší pravděpodobností by jedné temné noci potkal některého z jejích chlapců a... ve skutečnosti si nemyslela, že by jej někdo zabil. Ale naučila se Rewa nepodceňovat. Sice jej už několikrát varovala, že pokud se někdo nevysvětlitelně ztratí, bude naštvaná, ale...

Povzdechla si. Měli za sebou první úkol, který jim Harika připsala, dělat doprovod nějakému elfovi julir'aegi. Vše proběhlo v pořádku, v takové chvíli si i Lav uvědomil, že není moudré dělat problémy a jeho ovce jeho vedení následovaly, i když méně ochotně. Kalous elfa královsky zabavil, za což mu Ekathe byla neskonale vděčná, a starý elf, cestoval sice inkognito, ale přislíbil poručíkovi za její služby odměnu. Pokud potká Modrého lumíka domu Stříbra, který se ale určitě už brzy stane Mistrem zpěvu se jménem barvy, má vyřizovat pozdravy od I. F. a nárokovat si jednu dvě písně s iluzí. Jako splátku dluhu.

Elfka nepochybovala, že tento umělec Modrý lumík – umělci se vždy pojmenovávali po barvě a zvířeti, jméno barvy za mysl a zvířete za tělo, nebo za levé a pravé ucho, každý umělec to vysvětloval jinak. Tento umělec mohl být ucházející zpěvák – dům Stříbra byl patronem zpěváků – a zelenooká nepochybovala ani o tom, že milostivý elf I. F. byl nechutně bohatý. Nevsadila by však boty na to, že tento Modrý lumík nějakého elfa I. F. bude znát. A nebyla si jistá, že se elf I. F. vůbec bude obtěžovat o nějaké nudné a nedůležité cestě (a její jednotce) talentovanému zpěvákovi zmínit.

S dvanácti z devětatřiceti elfů začala Ekathe vycházet velmi dobře a dokázala si je představit se svou jednotkou i za pár měsíců, po zimě, až na jaře budou pochodovat na první. Ale ten zbytek... pozitivní bylo, že ji doopravdy nesnášelo pouze osm elfů. Zatraceně špatné bylo, že těch osm by se s její původní jednotkou i servalo. Zbytek plul s proudem, příliš bezpáteřní projevit svůj názor, nebo příliš navyklí následovat vůdce. Když se jeden osvědčil, proč se k němu obracet zády? Takové vojáky by pod sebou snad ani nechtěla, ale nemohla sedmadvacet elfů poslat samotné na třetí. Nedovolovalo jí to svědomí a, no, kdyby si to měla přiznat, také pocit uražené pýchy a snad nějaká hloupá naděje, že je ještě vyhraje.

Všichni elfové se rodí s vrozenou magií, bylo by proti přírodě, kdyby to tak nebylo, ale ne všichni se rodili se stejnou mírou moci a někdy ani stará krev nemohla nezaručit šťastný los moci. Záleželo pak na tom, jak silný byl rodinný duch a kolik ílško bylo schopno vstřebat. Někdy situaci ovlivňovalo i místo, kde se elf narodil a vyrůstal. Samozřejmě záleželo i na tom, jak odhodlaný elf byl. I rozený génius mohl skončit jako naprosto průměrný elf.

Ale v boji byl i zlomek moci někdy tím, co znamenalo rozdíl mezi životem a smrtí.

Ekathini chlapci měli povětšinou slabou magii – až na Lasičku a léčitele – ne dost, aby se stali profesionálními čaroději, ale v boji pomohla každá kapka. Jiril se svými základy srdcové magie, hodně spjaté s přírodou, které mu pomohly komunikovat se zvířaty. Ne skrze mysl, ale na úplně jiné úrovni, kterou Ekathe příliš nechápala. Klasický profil šamana. Ille ovládal základy vzduchu, což mu pomáhalo při lukostřelbě, a Egge podvědomě ovládal léčitelství, uzdravoval se, zvyšoval si rychlost, sílu, ostrost smyslů...

Lav sám měl dva panáčky, kteří měli celkem slušnou magii, ale Ekathe mířila výše. Byli tu dva ohniví a jeden vodní. A ona je chtěla. Ilor, ohnivý, dokonce byl skoro profesionál, ale z nějakého důvodu skončil s Godarem. Hádala, že musel nasrat někoho pořádně mocného, aby dopadl z výšin, kde byli čarodějové oslavováni, tak nízko.

"Za hodinu pochodu narazíme na slušné tábořiště," hlásila Mae a poručík si uvědomila, že chvíli předtím zaslechla psí funění. Vytrhla se z myšlenek a donutila se soustředit na přítomnost.

"Postavte tábor, půjdu se s Vážkou porozhlédnout po okolí."

"Kvůli člověčině?" zeptala se průzkumnice zvědavě. "Moji průzkumníci by ihned něco hlásili."

"Nejenom," odvětila Ekathe a zmizela ve stínech lesa. Hrát si na tajemnou jí připadalo hloupé, ale ještě trapnější by bylo vysvětlování, že se chce rozloučit se zemí, s rodinou, s minulostí a sama ve stínu stromů truchlit. I když nebylo pro co. Zatím. To bylo nejhorší. Věděla, že nebylo pro co se loučit – zatím.

Všichni seděli kolem jednoho ohně, protože kolem bylo málo použitelného dřeva a na tomto se beztak vařilo jídlo a nikomu se v dešti nechtělo chodit daleko. Navíc si léčitelé dali tu práci, aby nad tímto ohněm udělali magickou bariéru. Zdaleka ne každý dokázal od svého těla odklonit déšť.

Pršelo a nálada jednotky nebyla zrovna veselá. Všichni v tichu jedli a nepřítomně zírali do dálky, nebo se choulili k ostatním a snažili se zůstat v teple. Vojáci vždy nějak přežili. Její elfové vždy přežili a moc neštěkali. Lavovi muži se to bohužel ještě nenaučili.

"Kolikrát týdně ji musí ohnout, aby jejich smradlavé prdele nevykopla ze svý jednotky?" ozval se najednou Morev, jeden z nováčků. S nenávistí se podíval směrem, kterým měli Rew a Liko stan. "Nejen, že s nimi musíme bojovat, navíc pod nima ještě sloužit? Že jsou služebně starší? Abych poslouchal Čubčiny smrady, tak hluboko jsem ještě neklesl," mladý elf si odplivl a s Lavem si vyměnili pohled.

"Ty jsi dobrý voják," začal Lav zase jednou, "víš, že ty severské zmrdy máme vypráskat pryč."

Regio k němu otočil posmutnělý pohled a povzdechl si. "Chováte se urážlivě k veliteli, štěňata, a to není tolerován nikde na frontách. Až se naučíte chovat, možná vám někdo začne věnovat pozornost."

"Až se naučíme chovat?" ozvala se pobouřeně Muri, elfka sedící vedle Lava, která pro něj měla slabost.

"Nedoporučoval bych vám takhle mluvit před jejími původními muži. Před Jirilem určitě ne, a před léčiteli bych si dával pozor na jazyk taky. Není moudré poštvat si proti sobě někoho, kdo vás po boji dává dohromady. A před kuchařem vlastně taky."

"To snad dává každému tady v táboře? Najednou?" ozval se posměšně Davew.

Tentokrát se kolem ohně sneslo tíživé ticho, které nováčky znervóznilo.

"Sklapni Davewe. Regio má pravdu," odvětil Lav znechuceně. "Stále je velitel. A chová se k nám dobře. Lépe, než ten hajzl na třetí."

"Bráníš ji?" zeptala se dotčeně Muri.

"Ne. Ale za toto jí vděčný jsem, postarat se umí."

"Jo. Jasně," Davew zachrčel a plivl do ohně. "Když tak nad tím uvažuju, dává to smysl."

"Musí na ni být dva. Ti severští hajzlové. Zdá se, že jeden ten bastard na jednu pořádnou jižanskou elfku nestačí," hlasitě se zasmál a pár Lavových mužů se uchechtlo.

Ille se postavil, jeho obvykle mírný výraz nahrazený znechucením a potlačovanou zlobou. "Velitelka vám dala šanci a vy ji s takovou promarníte. Poručík Ekathe je dobrý velitel. Nesloužil jsem pod lepším. Rew a Liko jsou bastardi. Ale pohlídají vám v boji záda, když pro ně uděláte to stejné. Jenže vy jste příliš zaslepení nenávistí a neposloucháte." Ještě jednou si všechny prohlédl ostrým pohledem a odešel.

"Co si o sobě myslíš, krátkouchý pitomče? Nejsi o nic lepší než my!" houkl na něj Davew, klouby ruky svírající misku bílé.

"Na tohle doplatíte, štěňata jedna pitomá," potřásl Regio hlavou a začal kulhat za Illem.

"Sklapni, doprdele, sklapni už Davewe! Kolikrát ti to mám opakovat!" štěkl Lav a praštil ho.

"Di doprdele, kurva," Davew se po něm ohnal a pak znechuceně vyskočil a vytratil se do stínů lesa. Chvíli se nikdo ani nepohnul, jen Lav si mnul kořen nosu a něco podrážděně vrčel na Muri, která se k němu přitulila.

Jiril s Kalousem seděli blízko ohně a soustředěně sledovali zářivý čtverec hrací desky postavený kolmo k zemi. Viselo v ní kolmo několik kamenů se znaky. Pár kamenů také líně, skoro neochotně kroužilo vodorovně se zemí, ve dvou kružnicích blízko u sebe točících se na opačné strany kolem čtverce zhruba v jeho polovině. Další dvě menší kružnice orientované svisle na obou stranách hrací plochy se líně točily pár centimetrů před čtvercem. Bylo to možné díky plátnu, do kterého byla vetkaná kouzla.

Kameny, oblíbená hra vojáků. První verze byla složitá a založená na strategii. Když jeden zrovna nechtěl přemýšlet, byla tu zparchantělá verze, kdy se kameny z pole prostě jen vyhazovaly.

Jiril s Kalousem nehráli často, nebyl čas, nálada, ale pro jednou si ti dva sedli a vážně hráli. Z pohledu na ně by jeden ani nehádal, že vlastně relaxují. A popravdě, nebylo moc těch, kteří na strategickou verzi této hry měli nervy. Ta zatracená věc se stále měnila, jak postavení kamenů, tak hrací plochu. Snažit se plánovat v takových podmínkách dokázalo dohnat k zoufalství. Obzvláště zákeřné bylo, když se plátno rozhodlo vyměnit hráčské strany, ale tohle moc často nedělalo.

Legendy říkají, že všechna plátna jsou součástí jednoho velkého, spojeného se svými kousky tak tenounkými nitkami, že je obyčejné oko elfa nepostřehne. Samozřejmě, že ne, je to nakonec Daayino plátno. Dávný sok, který udělal tu chybu, že se Matce všech postavil. Byl tak po své porážce vpečetěn do kousku špinavého kusu látky, ve kterém měl navždy sloužit pro její pobavení. Stala se z něj zlomyslná mysl hry, stvořená jen proto, aby hráče deptala.

Nejspíše díky tomu, jak byli zabraní do hry, tak úplně nevnímali okolí, a jejich obecenstvo taky. Protože sledovat Kameny bylo fascinující, a když už ne pro strategii, tak pro skvělé magické efekty určitě. Když jeden kámen vyhodil z pole druhý, obyčejné plátno vytvořilo zajímavé efekty s jiskřičkami. Ale Jiril už dávno koupil šprýmařské plátno, které protivníkovi, který právě ztratil kámen, provedlo něco zlomyslného. Nic vážného, ale dokázalo narušit soustředění. A více bavilo okolí.

Bylo to právě když Jiril ztratil kámen a s kletbou vyskočil na nohy, protože zem pod jeho zadkem začala pálit, když to zaregistroval.

"Není to správný, Lave. Nezaslouží si to. Celou jednotku! Nic z toho. Ty jo."

Jiril se podíval na Kalouse a ten zachmuřeně zavrtěl hlavou, ať nic nedělá. Hra se protáhla, většina tábora už šla spát, zůstala jen hlídka, tři nováčci, kteří je sledovali hrát – ještě je nikdy neviděli – a Lav, Muri a Davew. Ten se dostával do páry, zřejmě posílený nějakým jedem.

"Sakra, podívej se na ni! Vypadá sice jako jižanka, ale určitě jsi musel slyšet o jejím otci, o její rodině. Kurva, je jasný, že bude píchat se seveřany, když doma vidí samé světlé hlavy. A ten její otec je zkurvený zmrd, arogantní a povýšený, jako by měl právo dívat se na nás svrchu. Jen si Krále kupuje, kurva, díky jeho bohatství, díky zásobování jídlem třetí a druhé, jen proto si na něj ještě nikdo nedošlápl. Nechápeš to?"

"Nikdo ve skutečnosti nepotrestá důstojníka, když si vezme, co chce. Ne když je minulý zatraceně neschopná,"

"Ještě slovo, vojáku, a postarám se, abys do příští Eman mohl tak nanejvýš žrát hlínu ze země," zavrčel Jiril a opřel meč Davewovi ke spodní části páteře. Elf ztuhl. "Co si kurva myslíš, podněcovat ke vzpouře? Doprdele, tohle není ani vzpoura. Myslíte si, že se snad poručík nechá dobrovolně přepadnout a poslat zpět bez jednotky? Myslíte si snad, že její jednotka bude jen tak přihlížet?!"

Poslední slova Jiril doplnil ranami mečem, plochou stranou, ale vedenou se silou. Příliš rychlé, aby je přiopilý elf sledoval – sakra, táhl z něj alkohol, jak to, že si toho nikdo nevšiml? – a tak skončil na zemi, kde nad ním stál Jiril se zuřivostí v očích. Na nebi kroužil Žlutý, podrážděný vztekem svého pána.

"Jak dlouho tohle bláznovství trvá?" Z druhé strany přišel Kalous a se znepokojujícím klidem si Lava prohlížel. Ten vypadal rezignovaně.

"Je to blázen. Řekl jsem mu, že nikdy nic takového neudělám, ale on mi nevěřil. Přepadnou velitele." Lav se podíval na elfa na zemi a odplivl si. "Nikdy neměl jít s námi, s Godarem by se mu po čase táhlo líp. Ale hned na začátku mu vlezl do cesty a poštval si ho proti sobě," sledoval Davewa s částečným znechucením a nenávistí. "Přijal jsem ho k sobě, protože se ze začátku zdál v pořádku. Teď mu prostě jen hráblo."

"Oh, to ale neznamená, že si rádi nevylijete srdíčka společně nad vodičkami a nezačnete urážet nejen plavovlasé, ale i naši velitelku, není to pravda?" ozvala se Mae nenávistně ze stínu jednoho stanu.

"Sklapni, čubko," zavrčel Lav, který už se za poslední dny pohádal s Mae tolikrát, že ji začal slušně nesnášet.

"Nemáte tady co dělat, nikdo z vás. Bylo nám dobře, bez vašich zavšivených zadků a hladových krků. Způsobujete jen rozbroje a neklid," zasyčela nazpět.

"Dobrý velitel by si dokázal vojáky srovnat. Proč to ta tvá úžasná velitelka tedy nesvedla?" Vedle Lava se objevil Morev a záštiplně si Mae prohlížel. Ze tmy se přikradl jeden Maeiných psů, Krach, největší z její malé smečky. Vycenil zuby. Jeho vrčení jako by rozechvívalo vzduch. Morev zavrčel nazpět a pes se naježil, napjal.

"Dost," zavrčel Regio, který vykulhal ze svého stanu, ale to už Krach skočil a Morev se po něm ohnal, nebo možná naopak. Mae vykřikla a skočila na Moreva, zatímco Davew udeřil Jirila do obličeje pěstí. Ten překvapeně zavrčel a vrátil úder, tak silně, že ten zatracený elf klopýtl a spadl na Lava. Muri zasyčela čirou zuřivostí a vrhla se na Jirila. Skončilo by to hromadnou rvačkou, kdyby se nocí nerozlehl hlas zvyklý řvát přes hluk bitvy:

"Co se to tu u všech šílených a temných děje?"

Všichni strnuli a na chvíli se rozhostilo absolutní ticho. Ze stínů se vynořila Ekathina silueta.

"Tady zelenáči si neumí vysvětlit, proč máte v jednotce tak skvělé severské válečníky, poručíku, a došli k závěru, že pokud jste nás ještě neposlala doprdele, musíte nás šoustat," ozval se Liko jízlivě a ukázalo se, že celou dobu seděl na jedné z větví kousek všem nad hlavami.

"Kolikrát do týdně vás musíme ohnout, tak to tu na veselém shromáždění zaznělo," ozval se pobaveně Rewův hlas z jiného stínu a Lavovi elfové zbledli. Nenáviděli seveřany s tichou, odhodlanou zuřivostí. Ale jen málo z nich by se jim postavilo čelem. A to je popravdě ještě ani neviděli v boji.

Ekathe se objevila na hranici světla ohně, její tvář ve stínech.

"Pane," začal Jiril a zelenooká jej zarazila mávnutím ruky. Zmlkl.

"Nikomu nenutím své rozkazy a každý elf tady v táboře se může vytratit do noci a zmizet zpět na třetí," odvětila jemně a udělala krok vpřed. Plameny ohně lehce osvětlily její tvář a Davew zasyčel a mimoděk ustoupil. Ekathe na něj upřela pohled a chladně se usmála. "Ale to vy neuděláte, že? Potáhnete se mnou na dovolenou, potáhnete se mnou až na první a teprve poté odejdete, až zneužijete mého postavení a dostanete se pryč ze třetí."

Další krok vpřed, neuvěřitelně dlouhý krok a náhle stála před nimi, před Lavem, před Muri, před Davewem. "A já vám to nevyčítám, drahoušci. Ach ne, nic takového. Já vás chápu," natáhla se a polaskala Lava po tváři. Byl strnulý jako ptáček chycený pohledem kobry. Zadržel dech a sledoval ji se strachem, ale také odhodláním v očích.

"Ale pokud se mnou vyjebete, pokud ublížíte jednotce," zelenooká zaryla nehty do kůže Lavovy brady, tak silně, až začala téct krev, "pak začne hon a já vás najdu. Pak si budete přát, aby Daay byla milostivá a vy mohli setrvat ve stínu větví Věčného stromu dříve, než s vámi skončím," pustila svou oběť tak náhle, že klopýtl a zapotácel se. Nebýt Muri, která Ekathe sledovala nenávistným pohledem, skončil by na zadku.

Poručík si rozpustile olízla prsty, ale pak se zašklebila a krev vyplivla. "Až dorazíme na první, miláčci moji, pamatujte si, že se ke mně nemáte otáčet zády. Protože ten, kdo ublížil mě a mým, ten může čekat nůž do zad." Rozhlédla se se znechucením v očích. "Postarejte se o to, seržante Jirile, a dohlédněte, abych ty sráče neměla na očích." Odcházela ke svému stanu. Ještě jednou se však zarazila a ohlédla. V očích jí tančily plameny a její oči na chvíli nebyly zelené, ale čirý jantar.

"Dala jsem vám šanci. Více než jednu. Ale unavujete mě. Ještě jednou něco zeserete a pošlu vás na třetí. I kdybyste měli projít samotnou Brázdou. Zatím můžete zůstat, ale jste hosty. A jako takoví," zlomyslně se usmála, "jako takoví nemáte právo na mé zdroje. Což zahrnuje i výstroj. Kavari vše zítra s radostí příjme zpět."

"Čubko," zavrčel Davew. Ekathe se bleskově otočila a nakopla jej, nocí se rozlehlo hlasité zapraštění žeber a výkřik bolesti.

"Ach. Ty vypadni hned. Jestli tady budeš za svítání, nechám tě zmrskat předtím, než tě pošlu pryč."

"Co?" Chytila jej za vlasy a vytáhla do kleku, jízlivě jej pozorovala. "Co nemůžu?" S rozmyslem jej udeřila do poraněných žeber a Davew vykřikl.

Ekathe se usmála a pustila jej na zem. Bleskurychlé pohyby, ani ten idiot sám si neuvědomil, že jej dřevěné jehlice přibodly za končetiny k zemi. Rozzuřená samice pak velmi pomalu a velice jemně sevřela jeho nohu – a ještě něžněji ji zlomila. Davew zavyl, škubal sebou, ale s jejími jehlicemi z nějakého důvodu nedokázal pohnout a v očích mu vykrystalizoval čirý, živočišný strach.

"Kalousi, vyřiď léčitelům, že pokud téhle kopě sraček pomůžou to vyléčit, jsou bez práce,"

"Ach, já zapomněla." Omluvně se na Kalouse podívala. "Jirile, dohlédni, aby mě léčitelé nehledali."

Ale Ekathe už udělala zvláštní gesto. Jehlice byly v jednu chvíli mezi jejími prsty, poté zmizely, jen stín jejích pohybů prozrazoval, že je v okamžiku schovala do jejich pouzder. Jiril se nadechoval ke slovu, to však popadla Davewa za vlasy a surově jej za sebou táhla zpět do lesa. Její pohyby vypadaly uvolněné, takřka znuděné, ale ve skutečnosti nikdo, ani jeden z elfů nedokázal reagovat dost rychle, aby ji dokázal zarazit. Zmizeli v lese, bylo slyšet pouze čím dál tišší nadávky a občasné výkřiky bolesti.

"Poručíku! Nedělejte to! Nestojí za to!" zavrčel Kalous a vyběhl směrem, kterým zmizeli. Jiril jej doběhl a zarazil. "Ekathe!" křikl léčitel zoufale.

"Někdy, Kalousi," ozval se náhle hlas, jako by poručík stála hned vedle nich. Několik elfů vystrašeně nadskočilo, ale zelenooká přítomná nebyla. Pouze její io. "Někdy velitel musí udělat rozhodnutí, která nejsou příjemná. Tenhle měl v očích smrt, Kalousi. Smrt, když sledoval svého nadřízeného, svého spolubojovníka. Něco takového je neodpustitelné."

"Ona ho zabije!" zalapal po dechu Lav.

"Nebuď směšný," štěkl Kalous a vztekle odkráčel ke svému stanu.

"Potrestá jej a ujistí se, aby jej žádný slušný velitel nevzal do jednotky – a aby nebyl k užitku ani těm horším. Ale nezabije jej," povzdechl si Regio a pochmurně sledoval stíny, ve kterých jeho nadřízená zmizela. "Je to už velmi dlouho, co jsem to viděl."

"Cože?" Regio překvapeně zvedl pohled.

"Ach ano. Když elfové vědí, že někdo není v pořádku, že by mohl ublížit, nebo je podezřelý ze zrádcovství, položí se na něj pečeť. Na jejich čelo. Jako cejch. Když si elf dá pozor, nebo pokud nebylo jeho úmyslem zradit – nebo byl donucen – cejch zmizí. Když ne, propaluje se hlouběji do masa. Slyšel jsem, že to bolí. Ať nošení cejchu, tak jeho položení. Je to hanba, mít na sobě jeden, žádný slušný velitel se na tebe podruhé nepodívá. Netušil jsem, že to náš poručík zná. Je to důstojnická praktika, a poručík je ve válce tak krátkou dobu."

Regio se vrátil do stanu, pokusit se aspoň trochu vyspat. Jiril trochu vztekle, ale hlavně unaveně řídil zmatek, který se rozpoutal potom, co Ekathe Davewa odtáhla.

Bděl, zatímco se lesem nesly vzdálené výkřiky, ke konci už jen vzdáleně připomínající myslící bytost. Držel tichou hlídku, dokud neucítil příliš známou vlnu magie, která se uvolňovala při položení cejchu. S odezněním posledních rezonancí se vydal na kraj lesa. Kývl na Jirila, který strážil tábor, ujistil ho, že nebude dělat hlouposti. Opět vyčkával.

Jakmile uviděl siluetu elfky, vydal se jí naproti. Bez zaváhání si ji stáhl do náručí, jakmile byla na dosah jeho paží.

"Mám oblečení od krve, Kalousi," odvětila jemně.

"Ale ano. Musela. Mohla jsem se mýlit a ten elf mě prostě jen nesnášel. Ale pochybuji. Je zkažený. Jako mrchožrout. Bodne do zad."

"Cena byla příliš vysoká." Protože aby mohla takové kouzlo položit, musela do něj vložit kousek sebe. Jak jinak by kouzlo vědělo, co je špatné a co ne? A tak tato hloupá, hloupá elfka vyřízla kus své duše a obětovala jej kouzlu. Obvykle to pomáhalo zachovávat spravedlnost – pokud byl cejch položen právem, ocejchovaný byl brzy popraven a duše se vrátila zpět k tomu, kdo ji obětoval. V případě vložení důstojnické pečetě neprávem... potom důstojník postrádal kus své duše už navždy. Nebo ocejchovaného našel a svou duši si vyžádal zpět. To nic neměnilo na tom, že to stále bolelo, Ekathe musela trpět, když svou duši trhala. "Příliš vysoká," zopakoval tiše.

"Ale ne. Nebyla." Zelenooká mu zabořila obličej do ramene. Kalouse ji vzal do náruče. Usínala.

"Tak doufejme, že máte pravdu. V tom případě za chvíli budete celá."

"Nebude?" zamumlala Ekathe rozespale.

"Takoví jako on dlouho nežijí," odvětil léčitel jemně. A i kdyby tento měl žít dlouho, on už se postará, aby se dostal na místa, která se nepřežívají.

12, kapitola | Úvod | Intermezzo II.i