VV: 12, kapitola

12, Nováčci

...brouci lezou po zemi, v zemi, vítr si pohrává s travinami, stromy rostou, výše a výše, a nahoře jsou temná mračna, těžké kapky, dopadají na koruny stromů, ale některé se natahují ještě dál, a nad pokrývkou mraků je pak čistý vzduch a něžný dotek slunce, které hřeje, které dodává sílu, a nahoře je vítr příjemný, žádná vlhkost, která nese hnilobu a rozklad...

...ale blíže, blízko zemí třesou kroky, lehké jako pírko, ale přeci důraznější než broučí, než malých hlodavců, než jakýkoliv drak může mít...

...a pak... Copak je to tam dole?

*

Ekathe se prudce nadechla a zažívala ten nejpodivnější pocit. Její srdce klopýtlo a začalo pomalu, nejistě bít. Cítila se strašně dezorientovaná, to smysly měla stále ještě rozprostřené po okolí. Byla jen krůček od toho se ztratit v lese. Kdyby byla mladší, nejspíše by se i ztratila. Její jednotka by musela hledat nějakou šikovnou kněžku, která by ji nejen našla, ale také přitáhla zpět a ujistila se, že by její schránku poté obývala ona-elfka a ne ona-součást-ducha-lesa. Štěstí bylo i to, že se nevydala toulat i její duše.

Zelenooká si sáhla na ucho – a ano. Náušnice, která držela její mysl v těle, byla rozbitá. Poslední dobou toho na ni asi bylo magicky příliš a černota to musela dorazit. Ekathe si s povzdechem náušnici sundala. Mysl a duch se konstantně snažili vstoupit do okolí – byla to věc tréninku, naučit se to zvládnout. Náušnice byla pomocná berlička, na kterou elfové začali příliš záviset.

Mimoděk zahýbala ušima a pak s rukama nad hlavou začala s protahováním, i uši vytáhla až do špiček. Vojáci se učili je tisknout k hlavě a vystavit co nejmenší terč, takže když jí v tu chvíli odstávaly několik centimetrů nad hlavou, byl to nevídaný pohled. Mnoho jejích podřízených si ani neuvědomovalo, jak dlouhé uši má.

Chrupavky lehce zalupaly. Zavrněla, byl to příjemný pocit. Dlouho už svaly uší neprotáhla a mít uši povislé jako pes, to by byla ostuda. Poslední dobou pomáhaly chrániče na uši, ale tohle byla další potupná berlička, i když to nikdo nahlas neřekl. Když tak nad tím uvažovala, elfové se nějakým záhadným způsobem stávali čím dál línějšími, paradoxně právě za války.

Vyšla ven ze stanu a rozhlédla se. Zamrkala, promnula si oči a... konečně stříbrný a zelený závoj, přes který viděla okolí, zmizel. Povzdechla si. Míšenci a skořápky se občas rodili barvoslepí, častěji neviděli jednu určitou barvu. Buď neviděli právě tu barvu, jakou měly jejich oči, nebo naopak viděli pouze stříbrnou a barvu jejich očí.

Ekathe si zakryla pravé oko a... bylo to tu. Stříbrný a zelený závoj.

Když zkusila druhé, viděla normálně.

Hm. Oko skořápky. To jí chybělo.

Znovu se zkusila na svět podívat skrze dvě barvy a na chvíli si své okolí prohlížela. Bylo to zvláštní, ale jak tvrdil Liko, opravdu to nebyl nedostatek, jen jiný pohled na svět. Tvrdil také, že pouze ve dvou barvách si lépe všímal pohybů, vnímal i věci, které předtím nedokázal – no uvidí se, zda nakonec nelhal. Nikdy by si netroufala odhadnout, že to vyzkouší na vlastní kůži, ale elf by měl vzít nevýhodu a proměnit ji v přednost.

Stihla se zrovna opláchnout v nejbližším vaku s vodou, když se u ní někdo zastavil. Vzhlédla a nejistě se usmála.

"Hariko."

"Poručíku," odvětila šéfka logistiky vážně, "budete muset odejít dříve," oznámila. Ekathe zamrkala. Někdy zapomínala, jak přímá tato elfka dokázala být.

"Kdy?"

"Nejlépe hned. Godar..." zachmuřila se. Pak se ušklíbla. "Dostalo se to k němu, což se dalo předpokládat, ale stejně se mi nelíbí řeči, které se zase donesly kemně.

Budete muset stáhnout ocas a jít, jak nejrychleji můžete. Nejlépe přes nejhorší cesty, protože se Godar chce pustit za vámi. Přes nebezpečná území za vámi nepotáhne. Už jen opuštění pozice jej bude stát, pokud si ještě zdecimuje jednotku, tak lehce mu to neprojde. I kdyby měl lidi přímo vedle Krále.

Nejsou dobrý tým, jsou to surovci. Nepřežili by takový pochod, jsou na to příliš nedisciplinovaní. Kdyby je nezabila monstra z Brázdy, dožene je hlad. Poserou zásobování, na to si vsaď. Mám pro tebe ale i dobrou zprávu. Jestli projdeš peklem, které jsem pro tebe naplánovala, vyhádala jsem ti dovolenou."

"Dovolenou?" zeptala se nadšeně zelenooká.

"Jsi na frontě skoro nepřetržitě čtyři roky, to je takový hezký průměr i u elfa, který není čisté krve jako ty. Po splnění úkolů máte půl roku dostat se na Školu, práce s mláďaty vám prospěje."

Ekathe na ni zírala. "Na Škole jsme za tři týdny, i kdybychom byli na nejsevernějším výběžku první fronty."

"Berte to jako přídavek k dovolené." Mávla rukou šéfka logistiky.

"Jsi dokonalá. Dovolenou přes zimu jsem neměla už, eh, no, ještě jsem nikdy neměla dovolenou přes zimu."

"Má být tento rok obzvláště krutá, astrologové a meteorologové říkají, že na jihu už pomalu mrznou stromy. Na led. Jedna řeka dokonce zamrzla s vykreslenými peřejemi."

"Daay nás chraň," povzdechla si Ekathe. Ale dalo se to čekat. Poslední dvě zimy byly příliš mírné. "Na druhou stranu, zima přinese magii a oživí zem. Na severu už to pomalu vypadá jako u lidí. O zem se nikdo nestará a ta je vyčerpaná a ztrácí sílu."

"Hlavně se na Školu před příchodem zimy dostaňte."

"Díky přítelkyně." Objala Hariku a políbila ji na obě tváře. "Po Škole mám stále mířit na první?"

"Chceš se snad vrátit sem?"

"Rozumím," ušklíbla se zelenooká.

"Nerada bych viděla umřít jednoho z nejlepších důstojníků, kterého tady v té sebrance na třetí můžeš najít," pousmála se Harika trochu unaveně. Skoro současně se pak obě elfky otočily a mířily opačnými směry, bez ohlédnutí.

*

Ekathe vycvičila dobrou jednotku. Možná za to mohl malý počet, ale brzy už klusali pryč od Medvědího tábořiště k nejbližšímu brodu přes Zlom. Řeka rozdělovala zemi na západ a východ a na celou jednotku se brzy snesla chmurná nálada. Zlom totiž před válkou neexistoval, bývala jen Mauri, z které pramenil. Změnilo se to však s Velkým Prokletím, kdy lidští čarodějové povolili uzdu jejich destruktivní magii a vznikla Brázda.

Mauri byla jedna z věcí, která se po Prokletí změnila nejdramatičtěji. Zhruba v polovině zmapované délky řeky díky zlomu vzniklo malé pohoří. Vychýlilo to tok Mauri tak, že se rozdělila na dvě ramena. Jedno dál skotačilo v původním směru, ale to druhé... to druhé mířilo rovnou na jih. Před severním břehem Azurového moře se ostře stočilo na východ a vlévalo se do Brázdy. A tak byla zem jednoho dne nečekaně rozdělena.

Každý elf s trochou soudnosti se držel na západ od Zlomu, protože řeka z části mírnila vliv Brázdy. Ne všechna monstra z trhliny dokázala vyjít nedotčena z vody, která měla pramen v samotném Měsíčním jezeře.

Ale oni? Samozřejmě, že mířili na východ. Byli vojáci a měli misi.

"Mae vzkazuje, že naši noví chlapci jsou nedaleko před námi," připojil se k Ekathe Jiril, čtoucí zprávu, kterou mu Žlutý donesl.

"Uvidíme, kohopak nám to Daay poslala do cesty," broukla zelenooká skoro vesele.

*

Byla podrážděná, když přišla k nováčkům, i když se to snažila držet na uzdě.

Jako první uviděla Vasila.

Poručík se zarazila. Zkoumavě se na něj podívala. A elf, který ji jednou tak strašně rozzuřil a který ji respektoval jen natolik, nakolik musel, se nezměnil ani trochu. Troufale se jí zahleděl do očí, v jeho vlastním pohledu nepřátelství. Daay, jak jí ten starý mrzout chyběl. Nejspíše byla v hloubi duše masochistka.

"Jste furt přeci jen ta lepší volba," odvětil a nedokázal tak úplně potlačit trpkost zvonící mu v hlase. Stále stejná povaha, ale závislost na alkoholu a následná drastická léčba si na něm vybraly svou daň. Nikdy jej neviděla tak strhaného.

"Týden práce v kuchyni," odvětila klidně a Vasil si znechuceně odplivl. Ale pochopil.

"Rozkaz," tvářil se, jako by jej něco bolelo, a přitom stačilo jen dodat... "pane," vyplivl se sebezapřením. Ekathe spokojeně pokývala hlavou. Před nováčky nemohla vypadat jako slabý velitel, moc dobře to věděl.

Zatímco tak melancholicky uvažovala, prohlížela si tváře svých nových chlapců. Ti trochu zaraženě sledovali její stříbrem obkrouženou duhovku, než většinou rychle sklopili pohled. Pokývala hlavou Kirovi a Oelovi, kteří to neudělali. Byla mezi nimi drobná elfka, skoro ílško. Musela to být jejich Lisa, kterou tolik chtěli zachránit. Ach, ne tak mladá, pozměnil Ekathe názor, když jí elfka drze pohlédla do očí. Snášela pohled jednoho požíračského oka bez mrknutí.

"Jirile, pošli Kavari sehnat toho ševce, polovina chlapců tady nemá pořádné boty," otočila se ke své nové jednotce, "máte pořádnou zimní výstroj?"

Opláceli jí pohled neproniknutelnými výrazy a podrážděnost Ekathe se právě měnila ve zlost. Ještě stále ne úplnou, ale stačilo málo...

"Ne, nemají," odvětil za ně Vasil dříve, než stačila vypěnit. Pokývala hlavou a ostře si svých nových devětatřicet chlapců prohlédla.

"Nemám ráda proslovy, ale zdá se, že vy jeden potřebujete. Jste teď moji. To znamená, že jste mí chlapci – ticho! Vím, že jste samice, a je mi to ukradené – a to znamená, že spolu budeme spolupracovat. Já velím, vy posloucháte. Já se ptám a vy mi temnoto budete odpovídat. To vám magie spálila jazyk nebo co?" Kriticky je prohlédla.

"Harika mi tvrdila, že stojíte za tu námahu. Budu se snažit a budu vás chránit." Zkoumala jejich pohrdavé, nedůvěřivé tváře. "Kdo nechce, ať táhne, na zbabělce a potížisty nemám čas. Zbytek bude poslouchat. Věřte mi, s nováčky nemám moc trpělivosti. Velím vojákům, kteří mi věří. Já věřím jim, a ty chci mít za zády. Zabít se pro nedisciplinované usoplence se nenechám a zcela jistě potížisty nenechám zabít mé chlapce." Přemýšlivě se zastavila před Lisou. "Co chceš?"

"Přežít, pane!" odvětila okamžitě elfka. Zelenooká souhlasně pokývala hlavou.

"Jsme ve válce, je to naivní sen, ale jeden z těch důležitých." Přešla k dalšímu, který ji odmítal nejen výrazem, ale celým postojem těla. Auru si z nějakého důvodu však hlídal dobře a nepřečetla z něj ani jednu emoci.

"A ty?"

"Chci sloužit a umřít pro svůj lid," odvětil s posměchem v hlase. Poručík si jej dlouze prohlédla.

"Kdyby to byla pravda, snažila bych se s tebou vyjít i přes tvou očividnou pitomost. Takto budu muset snášet nejen tvůj hnusný ksicht, ale i vědomí, že si hraješ s pravdou. V této válce vlastně vůbec nechceš být. Stojíš tu, a proto pak za tebe někdo jiný v boji chcípne. Jsi chcípáček, protože si neumíš chránit zadek. Válka je tak špinavý řemeslo a ty si zřejmě nechceš zašpinit tu svou bílou prdel, pardon, bělostné ručky. Není to tak?"

Elf zrudl, ale měl dost rozumu, aby mlčel. Aspoň něco.

"A tohle za elfy poslední dobou bojuje," Ekathe si melodramaticky povzdechla a se zájmem sledovala, jak se sameček před ní s obtížemi ovládá. Ale držel zobák a čelil jí pohledem. S tím ještě budou potíže, pokud jej nedokáže dříve vyštvat ze své jednotky sama.

"Lav," odvětil lhostejně, když se zeptala na jméno. Tak se jmenoval elf, který bezesporu udělá vše v jeho silách, aby jí znepříjemnil život. Rozhlédla se po ostatních nováčcích a uvažovala, kolik jich bude stranit Lavovi. Tajnému vůdci, který je bezesporu u Godara udržoval naživu. Byl jejich hrdina. Stouplo mu to do hlavy a nejspíše si v srdci hýčkal představu jeho boje za spravedlnost, kde proti němu stojí celý svět. Byl ještě mladý. A většina z těchto písklat si osvojila jeho pokřivený náhled na svět a armádu.

Kdo dá šanci jí? Jak mrzuté, pomyslela si, když sledovala obličeje jejích nových chlapců a věděla, že malému rebelovi nebude stranit, ale už straní více než polovina.

"Seržant Jiril, seržant Regio, desátník Kavari," představila elfy, kteří se za ní seřadili, "jejich slova jsou pro vás zákon. Zítra nechci vidět žádné zmatky, žádné flákání, každý má svůj úkol. Hodinu po obědě pak bude trénink, chci si prověřit, jak dobří v boji jste. Kavari, zajisti, ať nikdo nemrzne. Jirile, vezmi si to tu," nechtěla, ale zněla znechuceně. Dostala skupinu elfů, která ji odmítla ještě dříve, než ji vůbec potkala. Ještě se uvidí, co s tím dokáže udělat.

Ani si to neuvědomila, ale náhle kráčela ke Kalousově stanu.

"Měla jsem je poslat k léčitelům, kdo ví, jaká zranění mají," zamručela. Ale Jiril byl dobrý zástupce, napadne jej to. Vklouzla dovnitř a viděla Kalouse, který míchal nějaký lék.

"Poručíku?" vzhlédl s otázkou v očích, když k němu došla. Docela dětinsky jej zezadu objala a chvíli beze slova svírala. Něžně ji pohladil po předloktí a zelenooká si přitáhla jeho ruku k tváři, položila si líčko do jeho dlaně. Prsty mu voněly po něčem sladkém a mámivém. Když pocítila nutkání jeho prsty olíznout a zjistit, co to míchá, věděla, že se od něj musí vzdálit, nebo propadne depresi úplně. Povzdechla si a narovnala se.

"Můžu?" ukázala na jeho spací pytel.

"Předpokládám, že první setkání šlo hladce," odtušil s ironií a pobaveně si ji prohlížel. Navzdory všemu se usmála. To byl Kalous, přestože byl samec, nevyžíval se v tom, že před ním byla slabá.

"Lépe to jít nemohlo."

"Lehni si," odvětil jemně, i když zelenooká k jeho posteli už mířila. Zarazila se. Mezi vojáky bylo obvyklé lehnout si na první suché a teplé místo, které našli. Ale když tak sledovala Kalouse, vzpomněla si, že ne vždy to tak bylo. Před válkou byla elfova postel jeho teritorium a směl v ní ležet jen on, jeho družka a úzký kruh rodiny. Trochu váhavě od něj odtrhla zrak a znovu se vydala ke spacímu pytli.

Napadlo ji, že se k té zatracené věci plíží jako k divokému zvířeti a povzdechla si, zatímco Kalous ji sledoval s pobavením.

Pozoroval ji, jak si zula boty, svlékla vrchní vrstvu vlhkého oblečení a pověsila jej na šňůru v koutě stanu, podivně pozorně na tak obyčejné činnosti. Jak se pak zabalila do přikrývek, které voněly po něm, a pohodlně se uvelebila. Pak se k němu otočila, nedokázala už jeho pohled ignorovat, a on se pousmál a vrátil se zpět k lékům.

Tak pečlivý. Viděla ho tyhle léky míchat už tolikrát. Nezdálo se, že by mu vadilo to dělat stále dokola. Vlastně vypadal duchem úplně někde jinde a občas po ní bleskl pohledem.

Od toho varování před posvátným hájem se ani jeden nezmínili, co probírali, a bylo to dobře. Občas by ale Ekathe ráda věděla, co se tomu zatracenému elfovi honí hlavou.

Tiše si povzdechla a rozhodla se raději uvažovat nad tím, jak měkké přikrývky Kalous měl. Bezpečné, neutrální téma. Musely stát malé jmění. Jemňoučké. Otírala si o ně tvář, mnula je mezi prsty a ten jednoduchý, senzuální požitek ji uklidňoval. A nejen to. Tlumený klapot nože o desku, rytmus léčitelovy práce a jeho rozvážné pohyby a vyrovnaný postoj, bylo to uklidňující. Pocit z Kalousovy duše, byl koneckonců ve svém stanu, proč by se skrýval, byla jako příjemná, tak známá a blízka přítomnost na samém okraji jejího vědomí. Pobavená, ale temní ho vem, užije si měkkost přikrývky, jak jen bude chtít.

 Byla tak unavená.

"Bude vadit, když nechám mysl trochu bloudit?"

"Poručíku?" Kalous k ní stočil znepokojený pohled.

"Moje náušnice je zničená a je tak únavné držet mysl pouze v omezeném vězení těla. Udržím jej ve stanu, jen chci vědět, zda ti bude má přítomnost vadit."

Dlouho ji pozoroval.

"Nebudu slídit. Prostoupím zemi, ne věci," usmála se trochu rozpačitě.

"Jak dlouho je náušnice zničená?" dožadoval se odpovědi. Jinak by to ani nebyl on.

"Myslím, že porouchaná byla už nějakou dobu. Černota ji dorazila."

"Měla jste mi to říct. Je nebezpečné,"

"Vím, Kalousi, věř mi."

Povzdechl si a odložil malý nožík, aby si promnul obličej. "Nechte mysl bloumat, ale jestli se ztratíte v lese," nedokončil výhrůžku, a navíc nebyla myšlena dokonce ani napůl vážně. Vesele se na něj uculila a více se zachumlala do pokrývek. Opravdu byla unavená a přikrývky byly tak voňavé a měkoučké jako chlupaté listy finfi na podzim. Původně chtěla jen zavřít oči pro lepší soustředění, mysl se pak rozprostře rovnoměrně do okolí, když se zrak na nic nesoustředí. Ale podcenila vyčerpání a vlastně ani netušila, kdy se poddala částečnému transu a nechala své tělo spát.

*

Co by na toto řekl můj mistr? Ptala se Ekathe sama sebe, když sledovala nováčky, kteří tak zoufale neuměli ani o chlup víc než to, co museli. Byli tu výjimky. Oel a Kiro, malá Lisa nebyla úplně bojovnice, ale byla rychlá a mrštná jako had a bylo těžké ji polapit, zdála se snad nevyčerpatelná a plná energie. Taky prokázala dobrou ránu s lukem, takže ji připsala Illovi.

Byl tu Lav. Skvělý bojovník, protože jinak to samozřejmě být nemohlo. Kdyby mu dal Godar šanci a on mohl talent rozvíjet, docela by se jej bála.

Bylo tu ještě pár mazáků, nijak skvělých bojovníků, ale věděli, jak to chodí, a dokázali se se svým uměním protlouct. Co to říkala Harika o jednotce mazáků? Ta stará, lstivá lhářka. Mazáci, ale ne podle jejich umění, ale tím, že nějak dokázali přežít. Bude s nimi ještě hodně práce.

Odešla ještě před koncem tréninku, neměla dnes náladu nikoho učit a hodila je na krk Jirilovi. Našla si klidné místečko kousek stranou a sama vytáhla svou bojovou hůl. Prošla si rozehřívací cviky a poté začala opisovat holí kroky tance, které ji naučil její Mistr.

Kdysi bylo mnoho bojových Mistrů.

Kdysi bylo snem každého elfa s větší zodpovědností dostat se do učení k jednomu a zdokonalit své umění natolik, aby se, jednoho dne, mohl také stát jedním. Nebo přinejmenším ochránit své lidi.

Kdysi bylo umění boje využíváno jen v případech nejvyšší naléhavosti. Nebo s velkou pompou, mezi souboji dvou samců o samici, nebo při slavnostech. Bylo to umění pro umění.

Kdysi nemuseli elfové bojovat rok za rokem o své životy.

Dnes už většina z toho neplatila. Zbylo jen málo Mistrů, většina byla zavražděna už na začátku války lidmi, kteří se jich tak báli.

Ekathe se u jednoho Mistra učila díky tatínkovi, dokud jednoho dne nezmizel. Popravdě ji překvapilo, jak dlouho s ní byl. Skoro po dobu celé poloviny války. Takže byla s většinou zbraní velmi dobrá, ale nedošla ještě k mistrovství. Ale to, bylo jí řečeno, dosáhne pouze s bojem a časem.

Hádala, že by neschvaloval, k čemu jeho umění využívala. Tak strašně opovrhoval nesmyslnou řezničinou.

Zelenooká dodělala jeden z posledních tanců a vydechla, otevřela oči. Byla utahaná jako kotě, ale tím správným způsobem. Lorafa, který seděl nedaleko, se na ni rozpačitě pousmál. Vyskočil, zasalutoval a zmizel mezi stany. Nějak si sem cestu našlo i pár nováčků, kteří ji sledovali zvláštními pohledy. Možná zdráhavý respekt, možná chladná vypočítavost. Ekathe jim pokývala hlavou, oni zasalutovali, a vydala se najít něco k snědku.

11, kapitola | Úvod | 13, kapitola