VV: 11, kapitola

11, Posvátný háj

"Konečně," povzdechla si Ekathe. Každý měsíc se jednotky v různých tábořištích střídaly, aby alespoň jednou měly možnost přijít do posvátného háje a pomodlit se k zemi. Zatímco na nebi cestovaly oba měsíce, za nimi hrdě zářilo Srdce, které pulzovalo magickou energií a saturovalo teritoria svou silou, což celý rituál usnadňovalo. Konečně došlo i na ně. Zatraceně to potřebovala.

Vedla svou malou skupinku lesem, už od svítání lehkým poklusem mířili k nejbližšímu háji, který byl řádnou dálku jižněji. Se soumrakem by měli dorazit na místo.

"Poručíku, uvědomujete si, že jste jediná, kdo je tak nedočkavý návštěvy posvátného háje?" zamumlal Kalous tiše. Pohlédla na něj. Společně s jejími chlapci s nimi šlo ještě jedenáct doprovodných elfů. Když se nad tím teď zamyslela, ze zhruba šedesátky, které měla na starost, to bylo málo.

"Naznačuješ něco?"

"Velká část vašich elfů vyznává novou víru."

"Ano, to vím."

"Opravdu?" Přeměřil si ji zvláštním pohledem.

"Nemám nic proti jejich víře, i když je mi z toho smutno. Co to má společného s návštěvou ošak'killores? Modlitby v posvátných hájích nemají nic společného s Daay. Jistě, rie'ymue jsou strážkyně hájů a zároveň schránky naší Bohyně, ale samotné modlitby k zemi jsou součástí přirozeného koloběhu života a magie. Šamani toho nakonec jsou nejzářivějším důkazem. Elf nemůže žít bez toho, aby zemi vracel, co si bere. Tak akorát zešílí. Obnovu snad elf také neodmítne. Nebo tvé léčení?"

"Ale oni to nechápou, Ekathe." V hlase mu zazněl smutek a napětí, které ji trochu vylekaly.

"Cože?"

"Dnešní mladí elfové, a někteří staří koneckonců také, to nechápou."

"Co se mi snažíš říct?" Mávla na ostatní, ať je předběhnou. Kalous udělal pár kroků a zastavil se. Tak stál zády k ní a zíral na nebe. Sledovala napjatou linii jeho ramen a uvědomila si, že je podivně neklidný a roztržitý.

"Poručíku, dávejte si pozor." Kryptická poznámka, kvůli které jí ale přeběhl mráz po zádech.

"Něco víš."

Potřásl hlavou.

"Nedělej ze mě hlupáka, Kalousi, a mluv! Čeká nás nějaké nebezpečí? Je nutné, abych to věděla a mohla nás na to připravit."

Přišel k ní a chytil ji za paže, naléhavě se jí podíval do očí. "Plukovník Zaašaj prohlásil, že se obrací na víru Milosrdné matky a Otce ohně. Před měsícem. Když se na něj nesnesl hněv Daay, ti, kteří jí byli věrní a zároveň byli Zaašajovými soky, náhle začali mizet. Ne nevysvětlitelně, ale jejich mise byly takřka sebevražedné.

Zaašaj hraně nešťastně kroutí hlavou, udivený, že je Daay nechrání, když je posílá umírat v jejím jménu. Na první frontě poslední dobou mizí až příliš dobrých jednotek, nebo perspektivních. Bují tam zrada, tolik kolaborantů jako v posledních měsících jsme neměli ani za trvání celé války."

"Kam nás to posílají?" zašeptala.

"Soustřeďte se! To není vše." Léčitel si povzdech a zamumlal něco, co se podezřele podobalo: Tohle bych neměl. "Šeptá se, že čím slabší je víra v Matku všech, tím menší má moc."

Zelenooká zbledla tak, že její kůže vypadala takřka průsvitná. Kalous pokýval. "Chápete."

"Nemohou být tak hloupí. Tak pitomí, aby... byl někdo veřejně... penalizován?"

"Ne. Ale není moudré stát za Daay tak otevřeně."

"Hlupáci. Daay je zničí, copak si vůbec neváží oběti naší Královny a princezen?"

"Netuším, co se na první děje, ale smrdí to intrikami lidí."

"Samozřejmě." Ekathe se zachvěla. "Myslíš, že to Harika věděla, když mě tam posílala?"

"Je to tajné. Nikdo to zatím neví a rozšiřovat se to nesmí. Na Královy rozkazy se jeho Stíny činí a umlčují veškeré šeptané zvěsti."

Zelenooká pohlédla na jejího osobního léčitele a napadlo ji, jak to ví on. Usmál se rty, chtěl ji uklidnit, ale oči měl beze stopy veselí. Něco v jeho postoji jí prozradilo, že by bylo hloupé tlačit, nic neřekne. Potřásla hlavou. Každý měl právo na tajemství. Ale zajímalo ji čím dál více, proč Kalous odešel od dvora. Nebo byl vyhnán. Co se stalo.

"Myslíš, že se proti mně moje vlastní jednotka obrátí?"

"Tak daleko to nesmíte nechat zajít. Musíte jim vysvětlit to, co jste řekla mně."

"Že darování zemi není bohoslužba Daay?" zeptala se Ekathe trpce. "Při darování odříkáváme modlitbu Matce všech. A nic takového ani tvrdit nemohu, protože v Daay věřím vším, co ve mně je."

"Vaše jednotka by vás následovala do Brázdy a zpět. Ale budou zde noví elfové, ty neznáte. Buďte rozumná, poručíku."

"Co tě tak vyděsilo, Kalousi?" zašeptala a sevřela jeho tvář. Protože Kalous byl vyděšený, teď to viděla a nepoznala to dříve jen proto, že to na něm nikdy neviděla. Ne tento druh strachu. Hluboký, plíživý, zákeřný. Panikařil, jinak by jí nikdy neodhalil, že ví tajné informace. Nikdy by se tak veřejně a impulzivně nezastavil před zraky ostatních. Ne, obvykle byl rozvážný, lstivý pavouk a tohle pro něj bylo tak nezvyklé, že jen proto se bála.

Odvrátil pohled, ale tvář nechal v jejích dlaních, jeho kůže byla pod jejími prsty hladká a podivně studená. "Princ Mibarae zemřel na první frontě."

"Ano." Tíživý smutek donutil Ekathe tiše si povzdechnout a ramena jí poklesla. Kalous si ji přitáhl a opřel si svou bradu o její rameno, nebyla o tolik nižší než on. Omotal ruce kolem ní a zhluboka se nadechl.

"Plukovník Zaašaj nechal jeho stráž upálit, všechny, kteří se zachránili a nezemřeli společně s princem. Daay ví, že jich moc nezbylo."

"Šílení a temní," Ekathe cítila slabo v kolenou a pevně léčitele sevřela, potřebovala oporu.

"Našel se mezi nimi jeden zrádce, který prince vlákal do pasti, a plukovník pak v zuřivosti popravil i ostatní. Jeden z nich byl i Králův přítel."

"Yšeš'da," vydechla Ekathe nadávku a ustoupila zpět, aby mu viděla do obličeje. "U prokleté, co udělal Král?"

"Stíny Zaašaje potrestaly, ale zdá se, že je po jejich návštěvě ještě odhodlanější šířit novou víru."

"Nebo šílenější," zamumlala a nervózně mnula jeden z korálků ve vlasech. Ani se nepozastavila nad faktem, že Kalous vidí do vnitřní politiky Dvora.

"Ten elf, ne, celá První se vymkla Králi z rukou. Ale pokud nařídí veřejnou popravu nebo i přísnější trest, jeho následovníci se vzbouří."

"A to si nemůžeme dovolit." Pohlédla k Srdci na obloze, tomu zvěstovateli špatných zpráv, ale viděla pouze nekonečné proudy vody. Už stáli v malé louži. "Král je mezi kladivem a kovadlinou. Hrozba vzpoury na jedné straně a na druhé Daay. Nezávidím mu tu nešťastnou pozici. Copak dělají jeho pavouci na dvoře? Tohle nemohlo vzniknout z ničeho nic, tohle smrdí člověčinou. Musela to být brilantně utkaná pavučina, která ale zabrala čas. Což znamená, že někde musí být stopy, vodítka. Ještě je tu šance to zvrátit, najít zrádce a vyřešit na první pohled nemožné. Že ano?"

"Ach, to ano." Léčitel zelenookou podruhé objal, tentokrát ale naléhavěji, zoufaleji. "Jsem rád, že to chápete. Netušíte, jak mě to zjištění těší. Kdybych tu někdy nebyl, je dobré vědět, že dokážete vidět dovnitř věcí. Musíte obnovit své kontakty, poručíku. Vím, že s rodinou nevycházíte nejlépe, a popravdě vám ani nedoporučuji se s nimi socializovat, ale musíte se vrátit do hry. Musíte vědět, co se děje. Na koho se lze spolehnout."

"Kalousi..."

"Pojďme darovat zemi, ostatní už musí mít obrovský náskok."

"Léčiteli," změnila Ekathe tón.

"Musi, jako přítel tě prosím. Neptej se. Nepátrej."

Sledovala jej. Poprvé ji napadlo, že i Kalous je chycený v jedné z politických pavučin. A jeho slova zněla, jako by očekával, že se v jedné pasti ztratí. Brzy.

"Jsi v nebezpečí?" Cítila, jak se v ní hromadí zuřivost. Ztratila toho už tolik, Kalouse ne, jeho ne!

Léčitel se na ni překvapeně podíval, a pak se nevěřícně zasmál. "Ne. Ale oba můžeme být v nebezpečí, pokud se začneš ptát. Ostatní se tím směrem přirozeně také podívají. To si nemůžeme dovolit." Pohladil ji po tváři.

Sledovala jej. Jak dlouho s ní Kalous je? A proč mu tak hloupě, slepě věří? Skoro od začátků její kariéry, budou to už dva roky. Dva roky... doba, za kterou se postavila na vlastní nohy. Stál jí po boku od doby, kdy to s Raffedorem začalo být až příliš na ostří nože.

Objevil se tehdy, když se modlila k Daay a k Noeraovi o pomoc, o radu. Kdy napsala jednomu starému příteli tatínka a ten jí poradil, ať nastoupí do armády, jak už jednou plánovala.

"To si nemůžeme dovolit." Ekathe se opřela do jeho laskající ruky líčkem, nezmínila, že jej podezřívá ze spojení s jejím tatínkem. A podezřívala vůbec? Bylo to pro s'Noerae‘kiri'Ri typické, postarat se o ní i po jeho smrti.

Cítila knedlík v krku a smutek přes ní přepadl jako těžká deka. Kalous si povzdechl a políbil ji do vlasů, samozřejmě změnu v její auře okamžitě vycítil. Možná i pochopil, že prozradil příliš. Ani jeden však nic neřekli.

Dnes se nebude modlit pouze k Daay a padlým vojákům. Věnuje modlitbu i tatínkovi, čekajícího u Věčného stromu. Nejspíše bude plakat. A pokud nalezne v posvátném háji kněžku, nenechá si bolest vzít.

Bude ji opatrovat jako nejcennější poklad. I kdyby ji to mělo jednou dohnat k šílenství a temnotě.

*

Nebyli to elfové, kdo začali určitá magická místa nazývat posvátnými háji. Pro julir'aegi byly prostě killores, také ošak'killores, což ve staré řeči znamenalo "mír" nebo "místo míru". Bylo to zvláštní, hlavně pro míšence a lidi, když ještě nebyla válka, protože na první pohled posvátné háje jako místa míru nevypadala.

I před válkou a předtím, než se mrtvé maso padlých začalo k hájům svážet, na první pohled taková místa nepřipomínala.

Dnes... dnes se kolem killores hromadilo to, co zbývalo ze zrádců, co zbývalo z nepřátel. Obětina i poslední urážka a pohana soka. Hromady ohořelých kostí padlých nepřátel kolem dokola toho speciálního místa vystupovaly jako brutální val. U hájů nejseverněji se tyčily někdy i vysoko nad hlavy těch, kteří uvnitř hledali mír.

Teritoria byla prostoupená divokou magií. Pro ty, kteří nebyli požehnáni Daay, nebylo bezpečné se v nich procházet. Rezonovala stopami moci, nakonec po ní chodila nejen Bohyně, ale i prastaří duchové. Bytosti bez přirozených obranných mechanismů byly pohlceny, jelikož země byla krutá mistryně. Především v okolí killores se nacházelo mnoho mršin zvířat, a nejen těch méně inteligentních. Jejich pozůstatky kořeny ošak'killores stahovaly kolem sebe. První pohled tak pro ty, kteří nevěděli, co killores představovaly, mohl být poněkud zneklidňující.

Ekathe chodila s tatínkem do posvátných hájů, co si pamatovala, nikdy ji ten povrchní výjev zkázy, rozkladu a konce života neznepokojoval.

A když se jeden zahleděl za první ukázky smrti, našel krásu.

Posvátný háj byl místem, kde se střetával zánik se vznikem, kde temnota zápolila s barvami duhy. Byl obvykle ve tvaru kruhu. Někdy jen maličkého, ale existovaly i posvátné háje, které se rozkládaly na neuvěřitelných plochách. Prastaré, mocné a děsivé, rámovaly kosti prastarých gigantů a dračích lebek. Takový kdysi byl i Temný hvozd, dokud jej lidští čarodějové nepokřivili. Draze za to zaplatili. Ale stejně tak i elfové.

Killores se skládal se ze tří prstenců. Vnější byl prstenec kostí a smrti, který vše uvnitř chránil. Střední, nejrozsáhlejší, byl duhový prstenec radosti, který tvořily především čimu – barevné stromy. Nejen listy, ale i jejich kůra a míza hrály všemi barvami duhy. Bývaly překvapivě štíhlé a nepružné, vzhledem k tomu, jak vysoko k nebi dokázaly vyrůst. A z nějakého důvodu tyto stromy stály pevněji než skála, i za nejhorších jarních bouří. Dokud nezačali experimentovat lidští čarodějové, tento strom nikdy nepostihla žádná nemoc ani škůdce.

Zvláštní bylo i to, že nikdy nikdo nic z jejich barevnosti přes kostěnou hradbu nezahlédl, i když kosti sahaly jen pár centimetrů nad zem a stromy se tyčily k nebi tak vysoko, že to vypadalo, že jej protrhnou. Zvenčí vypadaly prostě jako stromy – hnědočerná kůra a zelené listy.

Ekathe přešla ze smrti do víru barev, tak náhle, až to vyráželo dech. Byla zde nespočetněkrát a stále byla z návštěv unešená jako malé ílško. Chvíli prostě stála a zakláněla hlavu vzhůru ke Srdci, které vysílalo vlny magie. Při troše soustředění šlo detekovat příjemné mrazení na kůži.

Listy stromů přes absenci Slunce zářily všemi barvami jako v pravé poledne. Magie. Pulzovala vzduchem, vykreslovala život a nádheru. Mezi listy se proháněli malí duchové, tiší, protože nebylo moudré křičet a přitahovat k sobě pozornost černoty ve srdci háje. Vůně duhových stromů byla známá a drahá jejímu srdci a zelenooká ji zhluboka vdechovala. Vždy, když tady byla, cítila se tak klidně a mírumilovně... Její tělo cítilo duši háje a vítalo ji. A killores vítalo zase ji, což v ní způsobovalo prudký pocit hrdosti a pýchy. Domova.

"Vítám vás," pronesl tichý hlas. Kněžka, pomyslela si zelenooká. Mávla rukou a propustila ostatní, jinak však neudělala jediný pohyb vpřed. Několik elfů ke kněžce ihned zamířilo, Ekathe je poznala podle rytmu kroků. Odmítala otevřít očí a sledovat je, jinak by se možná smutek, který pocítila, příliš zřetelně zobrazil v jejích očích. Elfové neradi zůstávali s bolestí mysli, raději si nechávali u kněžky zničit vzpomínky. Nebyla to zbabělost, ne úplně, bylo to jen rychlejší zapomnění.

"Pane..." objevil se vedle ní Liko. "Mohu se zeptat, proč jsme zde?"

"Rewe, Liko..." Otočila se k nim a smutně se pousmála. "Je s podivem, že jste ještě nezešíleli."

"Poručíku?"

"Rozhodla jsem se, že zavedu novou tradici. Budete chodit se mnou, darovat zemi, popřípadě pročistit mysl. Pomohu vám."

"Je to snad jen vaše rozhodnutí, pane?" zeptal se zle Rew a Ekathe se k němu obrátila. V očích měl vzteklý pohled, nejspíše mohl vnímat magii Posvátného háje, a přesto na ni nedosáhl. Muselo jej to zraňovat.

"Posloucháme, pane," odvětil útočně a jeho hlas polekal duchy, kteří si kolem hráli. I něco hluboko v ní se vzbouřilo a roztříštilo klid, který ji prostoupil s atmosférou killores. Zamračila se. Vyrovnanost nahrazoval plíživý pocit lepkavé temnoty, jako by nebyla v druhém, ale třetím prstenci a černota se po ní natahovala, tak hladová a tak brutální.

Na přechodu z druhého do třetího kruhu, na rozdíl od prvního, čimu temněla postupně. Měnila se kůra, barvy listů, čimu se také stávaly nižšími a rozložitějšími, nejspíše vlivem černoty. Tak přešly do nejmenšího prstence, který tvoří malinká mýtinka a střed háje. Černý prstenec, kde se nacházel jeden jediný černý strom, který měl rubínové listy a krvavou mízu. Kdyby se jej kdokoliv dotkl, poranil by se a černý by okamžitě vysál veškerou jeho krev. Nebylo bezpečné se k nim přibližovat, pokud jeden nebyl kněžka nebo šaman zavázaný krví k tomu stromu a posvátné půdě.

"Mé rozhodnutí..." zabroukala, "a není snad?" zeptala se pohrdavě, ani netušila proč.

To jej na chvíli umlčelo. Nejspíše jej šokovala. "Nemáte právo takto si s námi zahrávat."

"Mám právo za vás rozhodovat. Držím v rukou vaše životy, co je proti tomu takové malé rozhodnutí?"

"Poručíku," Liko nervózně přesunul své těžiště a zelenooká si na chvíli nebyla jistá, zda chce zaútočit na ni, nebo na rozzuřenou skořápku.

"Nepokoušejte, pane," zasyčel Rew vztekle.

"Ano? Rewe, jsi můj elf. Jsi můj pěšák. Mohu si s tebou dělat, cokoliv jen chci."

Co to říká? Ale nemohla si pomoct. Něco v ní ji ponoukalo, potřebovala cítit dřevo bojové hole v ruce, potřebovala cítit maso pod nehty, krev na jazyku. Potřebovala se porvat a Rew byl tak skvělý kandidát. Srdce jí začalo rychleji tlouct, olízla si rty a sledovala svého vojáka. Svou oběť.

"Nikdo už s námi nikdy nebude nakládat jako s hračkami," zasyčel a přikrčil se. To bylo špatně. V killores byl boj povolen jen v nejzazších případech.

Sladce se usmála. "A kdo se postaví za severského zrádce? Jste moji," vycenila zuby v úsměvu.

"Hrajete si se smrtí. Přestaňte."

"Nemyslím si. Klekni a polib zem."

Plavovlasý samec zařval tak hlasitě, že duchové zapištěli děsem a všichni okolo nadskočili, ruce na zbraních. Ekathe se rozesmála.

"Hezké, ale zbytečné." Provokovala jej zcela záměrně, netušila proč, ale zoufalost z její bezmoci ji hnala na okraj. S jistou mírou ironie si uvědomila, že to, co se dělo jí, dělala svému podřízenému. Jaké to je, ovládat cizí život, vzít mu jeho svobodu a balancovat na hraně zuřivosti na svět.

Rew skočil.

Liko jej stihl strhnout bokem, zalehnout jej, už u něj byl i Jiril. Kalous zase stál mezi nimi a šokovaně Ekathe sledoval, stejně nejistý jako Liko, koho má bránit před kým.

Rozesmála se, ale po tvářích jí stékaly slzy.

Vkročila do killores. Mimoděk povolila v sebeovládání, jelikož posvátné háje pro ni znamenaly bezpečí. Jednala bez přemýšlení.

Udělala chybu.

A vypustila z vodítka něco, o čem netušila, že vůbec bylo spoutané.

"Tak moc potřebuju," zašeptala. Padla do kolen a zařvala, vztekle drásala prsty zkroucenými jako drápy zem, přála si na chvíli něco tak strašně... zabít.

Ta myšlenka ji polekala.

Zabít? Daay, propadala šílenství? Ale proč? Ještě nebyla tak stará, yšeš'da, ještě ne.

Ne tak, aby propadla šílenství, tak náhlému u každého elfa, tak nečekanému...

Iš, iš, Iš... IŠ! Ne!

Její výkřik prořízl vzduch jako ostří a rozléhal se jako poslední výkřik umírajícího.

*

Okolí začala vnímat postupně.

Cítila, že stále klečí, drží se za hlavu a vydává zvuky podobné vrčení a kňučení.

Slyšela tiché hlasy plné prosby a strachu. Volaly ji. Nerozuměla jim, ale věděla to.

A pak to ucítila.

Prudce otočila hlavu směrem doleva a náhle neviděla nic kromě... něčeho...

Nechte ji, promlouval někde na kraji vědomí cizí hlas. Znala jej, ale netušila, kdo je to.

Byla na nohou, ani netušila jak. Proplétala se mezi stromy jako stín, lehce klusala, neslyšně.

Poručíku, prosím...!

Zastavila se na prahu stanu a sledovala řady těl zraněných elfů, kteří tiše sténali, prosili, tančili vlastní bitvu s šílenstvím.

Něco z její strnulosti zmizelo. Zhluboka se nadechla a poté vydechla, smysly se jí projasňovaly, získávala zpět své sebeovládání.

Co se to právě stalo?

Uvědomila si bolest. Žebra a noha. Když si uvědomila to druhé, tiše zasténala a zapotácela se, ohromeně zkatalogizovala, že má roztříštěné levé koleno.

Uviděla na svých rukou krev a podle pachu poznala, že je Rewova. Spadla na zadek, úzkostlivě s levou nohou nehýbala

"Co se stalo?" zašeptala.

"Poručíku?" ozval se opatrný hlas plný úzkosti. Otočila se a oči se jí rozšířily ohromením, když uviděla zástup elfů, nejen jejích, ale i cizích. Všichni měli v rukou zbraně a vzduch byl těžký magií.

"Je pryč," pronesla cizí elfka tiše. Když se k ní Ekathe otočila, poznala v ní kněžku.

"Co je pryč?"

"Černota."

"Černota?" zalapala zelenooká po dechu.

"Byla jste příliš otevřená a černota to pojala jako pozvání. Ovládla váš hlad a převzala nad vaším duchem kontrolu." Kněžka ji sledovala s něčím podivným v očích. "Ale opustilo vás to," zašeptala překvapeně. Intenzivně sledovala Ekathino oko se stříbrnou obručí. "Skořápka," zašeptala takřka neslyšně a zamyšleně.

"Posedla mě černota?" Ekathe polkla a roztřásla se.

"Nejste šílená," rie'ymue pokroutila hlavu a ohlédla se po ostatních. "Viděli jste její oči. Byly černé. Jak jste se dokázala vymanit z vlivu srdce háje? Myslíte, že za to může fakt, že jste skořápkou?"

"Nejsem skořápka," reagovala, "nechtěla jsem zešílet. Na to jsem příliš mladá," zašeptala pak první věc, která ji napadla.

Chvíle ticha.

Vedle ní tvrdě dopadlo tělo. Kalous. Pevně ji sevřel a začal se nepříčetně smát. Na tvářích měl slzy. Po chvíli se k nim přidal Jiril a tak se ti dva nepříčetně smáli, zatímco je ostatní sledovali a Ekathe je třesoucíma se rukama tiskla k sobě jak nejsilněji mohla.

*

"Byl to následek toho zatraceného lidského kouzla z šípu. Musel to být jen nepatrný závan magie, ale černota to vyčenichala a posedla vás. Nemůžu se rozhodnout, zda vás černota chtěla zničit jako nebezpečí, nebo to udělala z čiré zlomyslnosti. Každopádně nemůžu nic najít, předpokládám, že posvátný háj poslední zbytky kouzla spálil." Kalous si Ekathe pečlivě prohlížel. "A jak řekla kněžka, oslabil vás i hlad."

"Hlad? Můj duch není dost silný, aby způsobil ztrátu mého sebeovládání."

"Hlad vašeho ducha mohl způsobit i mnohem horší věci, nepodceňujte jej. Váš duch možná nebyl silný, ale každý časem roste a stává se mocnějším. Měla byste si na to dát větší pozor. I bez černoty je nebezpečné hnát ducha na hranici hladovění. Vždy pak přebere kontrolu a nasytí se na čemkoliv, co nalezne. Bez ohledu na důsledky. Co je vaším duchem, poručíku?"

"Mým duchem mysli je radost," pokrčila zelenooká rameny. Kalousovo obočí vystřelilo téměř k linii jeho vlasů, i když měla elfka neurčitý pocit, že už to musel vědět.

"A co jste potom hledala ve stanu se zraněnými?"

Ekathe se zamračila. "Nenapadlo mě se nad tím pozastavit, ale máš pravdu, je to zvláštní."

"Rie'ymue tvrdí, že její pacienti už tolik netrpí bolestmi. Je možné, že jste... rozdala štěstí a zbavila je utrpení?"

"Možné to je, ale pochybuji o tom. Můj duch je velmi slabý a nejsem si vědoma, že bych toho byla schopna. Z pár stovek let možná ... když dospěju a najdu i svého druhého ducha."

Kalous pokýval hlavou a naposledy si prohlédl její zorničky a zkontroloval jí tep, potom vlna tepla, to byla jeho magie... Byl to Rew, který ji tak zřídil. Ne že by se vytrhl ostatním, ale ona sama je od něj odhodila a pak se rvali jak psi. Těšilo ji, že na tom neskončila nijak zle, ale koneckonců, Rew si ihned začal uvědomovat, že je něco špatně. Nechtěl jí ublížit. Ale musel, pokud jej neměla zabít. Podle toho, co vyprávěli ostatní, jej několikrát málem doopravdy dostala.

Nechtěla si představovat, co by se stalo, kdyby ji do oka v tu chvíli padl Jiril nebo Kalous. Byli dobří bojovníci, ale Rew byl Válečník. Přesto měl problémy ji zvládnout.

Ostatně, důsledky posednutí černotou nebyly jen fyzické. Ublížila Rewovi, obrátila proti němu jeho největší strach, který znala, a bála se, jak moc to ovlivní jejich přátelství. Nechtěla jej ztratit, ale byla ochotná jej nechat jít a vybavit mu doporučující dopis. Už v duchu uvažovala, zda jej nepošle Rimaeře. Té by se líbil, tím si byla jistá. Držet jej na vodítku, alespoň by to její divokou sestřičku na chvíli zaměstnalo.

"Pane,"

"A hele. Zrovna jsem o tobě uvažovala, Rewe," odvětila Ekathe neutrálně, "chápu, že nejspíše nebudeš chtít dál setrvávat v mé jednotce a,"

"Přišel jsem si vyslechnout trest," usekl ji její plavovlasý elf. Zelenooká na něj zamžourala.

"Trest?"

"Napadl jsem svého velitele. Čekám na disciplinární řízení."

"Aha," Ekathe překvapeně zamrkala. Prohlédla si jej. "Rewe, měl bys vědět, že přestože mě černota ovlivnila, vše, co jsem řekla, bylo ve mně. Černota nic nevytvořila, jen to zdůraznila a nechala vyplynout na světlo."

"Poručíku, kdybych se nenechal strhnout svým dětinským vztekem, uvědomil bych si, že je něco špatně ve chvíli, kdy jste si nárokovala mě jako věc, ne jako osobu. To nejste vy. Bohužel jsem se strhnout nechal a dopadlo to tak, jak to dopadlo."

"Tvrdíš o sobě, že jsi surovec, ale ty jsi pravý elf staré krve, Rewe, tak galantní," Ekathe si odfrkla a povzdechla si. "Ať je to jakkoliv, v něčem jsi měl pravdu. Měla jsem vás informovat o svých záměrech dříve, tebe a Lika. Jen mě nenapadlo, že by vám vadilo, že vás chci provést darováním zemi."

"Nevíte, do čeho se pouštíte."

"Ano?"

"Opět vstoupíte do našich myslí. To, co v nich uvidíte, nemůžeme ovlivnit. A toho se já osobně děsím."

"Ach." Zelenooká si vyměnila pohled s Kalousem. Konečně chápala. Za tím vším nebyl vztek ani oprávněná zloba. Byl to stud.

"Rewe," postavila se a zaváhala jen na chvíli, pak přistoupila k plavovlasému a jemně jej objala, přestože se obvykle dotykům s tímto elfem vyhýbala. Vydechl a opřel se o ni, i když ruce nechal podél těla. V duchu tiše poděkovala Daay, protože kdyby se od ní teď odtáhl, nejspíše by jí to zlomilo srdce. Ale nevyčítala by mu to. Vlastně to čekala tak jistě, že netušila, co říct, když to neudělal.

"Stále nemůžu uvěřit, že jsi mi jen tak opustil. Způsobila jsem ti bolest a někde hluboko v tobě vždy budeš vědět, že,"

"Ne. Chci svůj trest. Chci, abyste nás provedla darováním zemi. A chci, abyste mi vzala vzpomínku na to, co se dnes stalo."

Ekathe jej překvapeně sledovala.

"A co tvá mysl, kterou se mi bojíš ukázat?"

"Jsem Válečník. Byl bych špatným bojovníkem, kdybych nevěděl, kdy je potřeba obětovat pro vyšší dobro." Rew nejistě natáhl ruku a jemně prsty objal její zátylek. Měl velkou ruku. Tak lehce by jí mohl zlomit vaz. "Nechci, aby lidé zničili i to poslední, co mi v životě přináší radost, poručíku. Vzali mi vše. Ale tohle mi nevezmou. Tohle ne."

"Dobře."

"Děkuji, poručíku. Qi." Rew udělal něco zvláštního. Vzal ji za tváře a otcovským gestem ji políbil na čelo. Stejně, jako to dělal tatínek.

A zelenooká věděla. Lidé mu vzali vše. Včetně jeho ílšek. Doufala, že si tuto konkrétní bolest nepamatuje, ale nebyla tak naivní. Nikdo jejím seveřanům mysl nečistil, a psychická rána se už dávno musela jako žíravina dostat až na samotnou dřeň jeho duše.

Znovu cítila obdiv. Netušila, zda by ona sama někdy dokázala něco takového přežít v příčetnosti.

*

Ekathe nebyla mocná, její magie byla v několika případech nejen slabá, ale rovnou neexistující. Fakt, že byla napůl skořápkou, jak předpokládala, jí také moc nepomáhalo – pozorovala na sobě, že se na vnímání magie musí více soustředit. Doufala, že ji Matka na její otázky odpoví co nejdříve, i když v to ani nedoufala – pokud Fessi říkal o jejím stavu pravdu.

Pořád tu však byl problém její magie. Ať to bylo tím, že jejich rodinný duch byl mrtvý, jejich upadajícím rodem a starou, ale slabou krví, nebo možná prostě jen vůlí Daay, neměla talent pro žádné živly ani žádný vzácný magický dar.

Na převzetí ran obvykle neměla dost energie, tudíž se její nejvzácnější schopnost nemohla počítat.

Díky desetiletím tvrdého tréninku však dokázala vypilovat tři základní umění: io – Hlas, ymue – Mysl, a Kath – magie Srdce, což ani nebyla magie jako spíše samotné umění ducha a duše. Io závisel na tréninku jejích hlasivek, ymue na síle jejího odhodlání a Kath na vnějších okolnostech. Ani v jednom nepotřebovala nic víc, než čas a odhodlání cvičit.

Naučila se tu trošku magie, kterou zvládala, takže dokázala svou mysl brilantně bránit a také pronikat do myslí jiných. Ale nedokázala už myslí pohnout předmětem či vytvořit skutečnou iluzi. Dokázala to dotáhnout až na Hlas třetího kruhu, takže zvládala i náročné volání na dálku nebo volání bez nadechnutí dlouhé minuty. Ale nedokázala pomocí io ublížit nebo naopak léčit.

S pomocí Kath manipulovala s energiemi, ale nikdy nebyla schopna donutit vyrůst ani nejmenší zelenou rostlinu. V souboji moci by nejspíše vždy prohrála, pokud by stála proti někomu zkušenějšímu, ale kdyby byli na stejné úrovni a druhý třeba byl jen silnější... měla zpodobnění. Neměla mocnou magii, ale měla silnou vůli a dokázala cvičení opakovat, tolikrát, že pak na proces ani nemusela myslet. A to bylo mnohdy mnohem lepší, než samotná síla. Vychytralost a rychlost.

Klečela podél obvodu mýtinky černého prstence a tiše se soukromě modlila, už poslala modlitbu Daay, modlitbu za tatínka, modlitbu za mrtvé i za prince. Byl čas.

Narovnala se a pohlédla na své dva seveřany, kteří seděli opření o jeden ze zkroucenějších duhových stromů, téměř černého. Když postřehli její pohled, narovnali se.

"Nejsem příliš rituální typ, upřednostňuji uctívání Daay a své modlitby jednoduché."

"Všimli jsme si," utrousil Rew s pohledem upřeným na kněžku a elfy shromážděné nedaleko od nich. Ruce měla na černém stromu a lehce se chvěla. Zelenooká odvrátila pohled.

Když si Ekathe vyžádala soukromou seanci, rie'ymue sice tvrdila, že to nevadí a skepticky sledovala stříbrné obroučky v očích Lika – Rewovi se do očí podívat nedokázala. Příjemně odvětila, že je toto místo svatyní všech elfů a ona zde není proto, aby je nějak svazovala běžnými rituály, i když jsou nanejvýše užitečné a příjemné.

Ale Ekathe se stejně nemohla zbavit pocitu, že se kněžka cítila dotčená. Možná za to mohl jízlivý tón její řeči. Jako by jí snad vyčítala tu příhodu s černotou nebo něco podobného.

Což nebyla hloupá dedukce. Nejspíše mylná, ale rozhodně ne nepravděpodobná.

Krátce pohlédla na Kalouse a vzpomněla si na jejich rozhovor. Teď, při modlitbách, by měla být klidná a uvolněná. Místo toho se jen stále znepokojovala. Napadlo ji, zda jí pomůže v očích elfů, že se nenechala vést kněžkou, ale modlila se sama, přesně jak jim vysvětlila. Nebyl to hold Daay, byl to dar zemi. I když ona sama v duchu viděla dar zemi a Daay jako jednu a tutéž věc.

Povzdechla si a všimla si, že ji její seveřani pozorují.

"Toto je mezi mnou a Daay, nikoho třetího nepotřebuji," odvětila opožděně.

"Nelíbí se vám, že rie'ymue vidí do vaší mysli?" zeptal se Liko. Rew ji zkoumal zlomyslným pohledem.

"Nosím příliš mnoho emocionálních jizev na to, aby jakákoliv kněžka odolala nutkání je odstranit. Cením si té bolesti. Dělá mě silnou. Je připomínkou a poctou minulosti."

"Dnes vás málem dohnala k šílenství," utrousil trochu necitelně Rew.

"To ano." Víc k tomu Ekathe už říct nechtěla, tak změnila téma. "Jsem si takřka úplně jistá, že vám mohu pomoci, protože jsem něco podobného už dělala."

"Pomáhala jste čistit mysl skořápce, čistila jí duši a vypustit přetlak magie?" zeptal se Liko zamračeně.

"Ne. Ale mám přítele, je to Jedový."

Oba seveřané překvapeně zamrkali.

"Jak je to podobné naší situaci?" zeptal se Rew lehce jízlivě, když se vzpamatoval. "Jedoví jsou stvoření magie."

"Jedoví necítí emoce, ne tak, jako my," vysvětlila.

"A vy jste mu propůjčila ty své," pochopil její sadistický válečník lehce trpce.

"A já jsem mu darovala ty své," souhlasila.

"Myslíte, že to podobně půjde udělat i u nás? Jedoví jsou jiní, ale stále nejsou rezistentní magii," upozornil Liko.

"Převzala jsem tvé rány," zamumlala a gestem zarazila další námitky.

Beze slova si klekla a naznačila, ať ji následují. Vzala je za ruce. Zavřela oči. Pak nechala její magii, aby si pomocí zpodobnění její dva chlapce nárokovala. A dělala to, co měla udělat nějaká rie'ymue nebo šaman.

Čistila jim mysl, pracovala s nimi dlouho a ptala se, co ukotvit v jejich myslích přes hrozbu bolesti a co nechat odplynout do šedavého závoje zapomnění – a k jejich stínům.

Klidnila jejich duši přátelstvím a něhou, kterou instinktivně dokázala nabídnout, a byla zoufalá, že nemůže udělat více, protože věděla, že to nikdy nebude stačit.

Na konci jim pomohla posbírat jejich magii a zvláštním způsobem, který nebyl vědomý – protože kdyby na to myslela, nemohlo by se to stát, skořápky jsou přeci imunní vůči magii, a když je na ně Ekathe napojena, ona také! – nechala jejich magii odplynout do země a s ní stovky let nepřetržitého přetlaku magie.

Liko se rozplakal, slyšela jej vzlykat.

Rew byl nepřirozeně tichý. Tázavě na něj pohlédla, jelikož ji něco v jeho auře volalo.

Nesledoval ji. Zíral na nebe, a když poručík sledovala jeho pohled, znovu viděla Srdce. Seveřan na něj hleděl jako na něco jedinečného, na něco, co nikdy v životě neviděl a teď byl krásou té věci tak unesen, že ztratil veškerá slova.

Ekathe ten pohled občas vídávala v očích Matky, když měl Otec romantickou náladu a donesl jí něco drahocenného a krásného. Mohly to být vyzpívané perly, nejcennější dar, který mohl elf samičce dát. Mohla to být malá luční květina a Matka všechny ty věci darované z lásky sledovala jako největší poklady nevyčíslitelné hodnoty. Pro ni byly. Ekathe nikdy nezpochybňovala lásku, kterou ti dva mezi sebou chovali, i když bylo na Otci těžší poznat, že ji také pociťuje.

Rew byl v ten okamžik krásný. Mír a klid v jeho obličeji byly takřka příliš intimní. A něco...

"Je nádherné."

"Srdce?"

"Magie. Klid." Rew měl v očích zvláštní pohled, napůl nepřítomný a trochu opilý. Byl šťastný, tak hodně, že to i její slabý duch štěstí dokázal zachytit a mimoděk se na něm přikrmila. Lekla se, nechtěla mu brát ty cenné kapky štěstí, ale nezdálo se, že by plavovlasý elf nějak posmutněl.

Roztáhl paže a pak s šokujícím smíchem padl pozadu do měkké trávy a stále se tiše smál.

*

Ekathe si uvědomila, co na jejím seveřanovi bylo jiného až později, když už běželi zpět do Medvědího tábora.

Rew se usmíval. Něžným, jemným úsměvem, který u něj nikdy neviděla a který Válečníka proměnil v elfa o stovky let mladšího a neposkvrněného. Svobodného.

Jedno darování zemi a pročištění mysli nenahradí stovky let, kdy se o ně nikdo nestaral. Ale byl to dobrý začátek. Pokud bude mít čas s nimi pracovat... možná, možná jednoho dne bude Liko podobný více Jirilovi než Vasilovi a Rew... a Rew možná přestane bít míšenské děvky do bezvědomí a najde si něžnou družku, která bude drahá jeho srdci.

Chtělo to jen čas.

Ekathe doufala, že i ona sama bude mít sílu to dotáhnout do konce, protože někteří Rewovi démoni byli zlí, temní a bála se jich. Netroufala si tvrdit, zda je dokáže vykázat v Rewův stín, tak, jak to mělo být. Že bude dost silná, i když pro to udělá vše.

Proto, aby byl opět elfem, kterým měl být.

Ale bude se snažit. Vším, co je zase ona. Jelikož to také byla. Matka a budoucí Matriarcha. Jakkoli hořká ta slova a realita ve výsledku byla.

10, kapitola | Úvod | 12, kapitola