SL: Kapitola 15

Co se to dělo? Kde to byla?

Rozhlížela se a vše kolem bylo skoro známé. Přesto mlhavé jako sen.

Co se stalo?

Haló? zavolala nejistě. Jakmile se ozvala, jako dravý pták se na ni snesla něčí přítomnost. Než se mohla vyděsit, poznala milovanou auru.

Naomi!

Ivore! Z nějakého důvodu se jí chtělo plakat. Cítila v srdci nepředstavitelnou bolest. Jako by měl skončit svět.

Věříš mi?

Bezvýhradně.

Děkuji, zaryjaška. Děkuji.

Přišly stíny, které ji stáhly do svého zběsilého reje, a měly v sobě známost, jako Ivorovo objetí. Nechala se jimi unést, plná žalu a touhy.

A poté zapomnění.

*

"...mi, zaryjaška, probuď se. Prober se, miláčku. Prosím. Naomi, Naomi..."

"Ivore," pronesla. Nebo chtěla. Slyšela pouze zasténání.

"Bohové, bohové, Naomi." Cítila jeho vůni, jeho splašené bušení srdce. "Naomi. Žij!"

Bum. Bu-bum. Bum bum bum.

Trhla sebou a prudce otevřela oči. Ivo ji k sobě tiskl a uvědomila si, že cítí na tváři vlhkost. A tiché, takřka neslyšné vzlyky.

Plakal. Plakal pro ni, její silný, nezranitelný černokněžník.

"Ivore," zašeptala a chtěla obejmout jeho tvář rukama. Ale nemohla se pohnout. Začala panikařit a její milenec k ní okamžitě shlédl.

"Je to v pořádku, světluško. Vše je v pořádku. Hýbej se a chovej se, jak chceš. Neexistují žádná omezení, jsi Naomi Verner, má družka, bílá čarodějka a Správkyně svého teritoria."

Zalapala po dechu, když se jí do končetin vrátil život. Zděšeně na svého snoubence zírala.

"Ivore..." cítila v očích slzy.

"Vše je v pořádku. Přísahám, vše bude dobré. Nezískal tvou duši. Krmil se a já skrze tebe mohl zasáhnout toho bastarda zevnitř.

Zničil jsem jej." Zaváhal. "Snědl jsem jej. Jelikož začal s pohlcením tvé duše, musel jsem to dokončit. Ale střežím ji jako můj největší poklad, zaryjaška, protože to je. Je stále celistvá, i když pošramocená. Vše bude v pořádku."

"Ovládáš mě."

"Ne!" Zhluboka se nadechl. "Nebyla jiná možnost. Kdybych přestal, roztrhal bych tvou duši. Kdybych jej nechal proces dokončit, snědl by tě – a mě. Ale vše bude v pořádku."

"Stále to opakuješ," zašeptala. Cítila se podivně prázdná. Věřila mu, vším, čím byla.

A on z ní udělal loutku, svého otroka.

"Naomi, poslouchej mě." V jeho očích bylo zoufalství, jelikož se ani nesnažila štítit – a kdyby ano, pomohlo by to? Četl ji. Patřila mu, tak, jak jedna myslící bytost jiné nikdy patřit neměla.

"Ach bohové, Naomi, tak tě miluju. Nemohl jsem tě pustit, nemohl jsem tě ztratit. I když mě budeš nenávidět."

Zvedla ruku a ucítila, jak jí v dlani zatančil plamínek bílé magie. Tiše zasténala, jelikož si do té chvíle ani neuvědomila, jak se bála, že bílou cestu ztratila.

Stále kráčela po Stezce. A bude po ni moct poklidně odejít.

"Ne!"

Pomalu obrátila pohled na svého snoubence. Tak jej milovala. Pamatovala si to. Ale s každým dalším nádechem cítila Ivora v sobě více a více a uvědomovala si, že nebyla ona, ne doopravdy. I ve chvíli, kdy byla odhodlaná ukončit svůj život, dokud ještě stále měla něco ze svého pravého já, jeho vůle korodovala její odhodlání a cítila, jak pouze jeho odmítnutí mění její myšlenkové vzorce.

Ztrácela se.

Její černokněžník ji sledoval a viděla, že si to začal uvědomovat i on.

"Prosím. Není to život. Tohle nechci," zašeptala. Sevřel ji tak pevně a v duši měl takové zoufalství. Ale tohle nemohla, ani pro něj. Čím by poté byla? Zvráceným stvořením, které je oba nakonec stáhne do hlubin nicoty. Instinktivně to věděla, stejně jako když její duše po zrození vyhledává spojení se Studnou magie.

Ivo strnul.

"Je tu možnost," ozval se náhle. "Je to prastarý rituál. Lord si takto připoutal ke své duši své nejvěrnější, sdílel s nimi svou moc, energii, znalosti, dlouhověkost... svou Prier. Obyčejně by to nemohlo být možné, ale položil jsem základy pro jiný rituál... a dokážu jej pozměnit a dotáhnout to do konce. Vše bude v pořádku." Sevřel její tvář v dlaních, jeho ruce se třásly a prsty měl ledové. Ale jeho pohled byl odhodlaný a Naomi tak chtěla věřit.

Zírala na něj a srdce jí začalo rychleji bít.

"Je to definitivnější než manželský svazek založený na magii. Je to nezvratnější, než co jsem původně plánoval. Už nikdy tvou duši nebudu moct ze své podstaty oddělit. Ale budu schopen přijmout tě do sebe... a o vše se dělit. Takřka ti vše dát a nechat si jen malý kousek."

"Budeš sdílet svou... a mou duši zpátky se mnou?"

"Je to složitější. Ale v podstatě ano. V to doufám," souhlasil tiše. Políbil ji na spánek, do koutku, poté ji jazykem zoufale vklouzl mezi rty a hluboce, naléhavě ji líbal. Po chvíli odvrátila tvář a on si se zasténáním opřel čelo o její líčko, pevně ji svíral.

"Budeš mě stále ovládat?"

Ivor zaváhal. "Do jisté míry. Ale budeš moct bojovat," slíbil.

"Dobře."

"Naomi... je to... není to vyloženě temný rituál, ani černé magie. Je to něco mnohem mocnějšího a staršího. Netuším, co to udělá s tvou bílou magií. Jsi připravena na možnost, že ji ztratíš?"

Měla pocit, jako by jí vyrazil dech. Opravdu to po ní požadoval? Vybrat si mezi svobodou, a její magií? Poté, co jí ukradl duši?

V tu chvíli, možná pouze na okamžik ale velice procítěně a upřímně, jej nenáviděla. Nenáviděla vše, čím byl. Vším, čím byla ona.

Ivorovy rysy se napjaly a jeho oči potemněly a plnily se emocí, kterou neznala. S kterou se na ni nikdy nedíval.

Zoufalství? Temný triumf? Zběsilost a porážka?

"Pokud se rozhodneš odejít, půjdu s tebou," pronesl nakonec tiše a něžně ji pohladil po vlasech.

A tak jednoduše se její černá zuřivost rozplynula. Jelikož to byl Ivor a ona věděla, čím byl, předtím, než jej přijala. Moc dobře si uvědomovala, čím vším se pro ni stal a co obětoval, aby mohla být po jeho boku a nezabíjet zároveň část sebe, kousek po kousku.

Stíny věděly, že nastal čas, aby začala platit i ona.

"Miluju tě." Ztěžka polkla a zavřela oči, rysy napjaté. "Udělej to," sykla a křečovitě jej svírala. Rychle, modlila se, než si to rozmyslím. Tak bolelo nad tím přemýšlet.

"Děkuji." Ledovými rty ji políbil na čelo. Vytáhl nůž a řízl se do zápěstí. "Napij se. O zbytek se postarám já."

Zachvěla se, vše v ní bojovalo, když sklonila hlavu a přitiskla rty k horké krvi tekoucí po jeho kůži.

Pila.

*

Naomi se držela Ivora jako klíště. Takřka doslova.

Jedním z důvodů bylo jejich nové pouto. Pracovalo jinak než Širejen, Loajalita pánovi, což byla původní verze rituálu. Jelikož Ivor předtím vlastnil její duši, znamenalo to, že na něm byla závislejší a kdykoli se více vzdálila, cítila, jak se její část duše vykrádá zpět k němu. Poprvé ji to tak vyděsilo, že propadla zvířecí panice. Rozum jí dokázala navrátit až Ivorova krev, což se snažila podrobněji nezkoumat.

Druhý důvod byl její snoubenec samotný. Vytvoření pouta jej vyčerpalo. Jeho štíty v tu chvíli stály za nic. Vše, co měl, soustředil na fakt, aby své okolí nevyhodil do vzduchu. Salamandr v sobě měl tolik magie... bylo to nepředstavitelné. Zabil tolik čarodějů, vysál tolik teritorií, žil tak dlouho... a Ivor vše pohltil a přivlastnil si to.

Plus malé tajemství jejího milence, o jehož existenci do té chvíle neměla ponětí ani ona sama. Ivor, a podle jeho slov i jeho Strýc, měli jiný druh magie. Ne temná ani černá, v některých ohledech temnější, když používali jako médium krev, v dalších až směšně světlá, takřka bílá. Nazývali to Stínovou magií a podle všeho to bylo prodloužením nicoty. Nebyla to zlá magie, jako černých čarodějů, která zabíjela duši. Prostě jen chladná magie... a nezávisela na pohnutkách čaroděje, jako bílá stezka na dobrém úmyslu a černá na zlém. Byl to nástroj, který mohl jít oběma směry.

Co však bylo nejděsivější – neovlivňoval a především neničil duši. Ivor tudíž měl stále spojení se Studnou magie, i když muselo být znovu zrekonstruované. Lord Dereth Stínovou magii pochopitelně mezi temnými nešířil, jinak by začala nová generace válek, kterým se za použití někdy i extrémních prostředků snažil vyhnout.

Bílým nevěřil s takovou zbraní už vůbec, jelikož ji mohli používat k čemukoli a míra jejich magie zůstávala stejná. Lord Dereth měl na její rasu ještě vyhraněnější názor než Ivor. Možná jen byl spokojený s tím, že většina bílých byla příliš líná a nenamáhali se naučit ofenzivní magii. Což z jeho úhlu pohledu znamenalo o problém méně.

Její snoubenec věřil, že Stínová magie byla dalším stupněm základního potenciálu, který každý čaroděj používal, i když nevědomky. Jako dosažení ke Studni magie, když bílý chránil, nebo černý čaroděj po nespočtu krvavých obětí.

Problematické bylo, že v ten okamžik měl Ivor tolik moci, že mohl být stejně tak dobře ztělesněním Stínové magie a všeho toho destruktivního potenciálu, který se k dalšímu stupni pojil. Jelikož byl totálně vyčerpaný, a zároveň přepjatý ze zvládání nové moci, nedokázal to skrývat. Což pro něj musela dělat ona.

A Naomi mohla, jelikož její bílá magie byla celistvá a nikdy neplápolala silněji.

Tak seděli, v autech anti-magických jednotek před Kruhem, kde se toho jen pár hodin předtím událo tolik a naprosto nereálného. Čarodějové a Rytíři Lady se všude jen hemžili a Naomi se snažila přesvědčit, že vše bylo za nimi.

Ivor nakonec měl plán. Ten se skládal z pomalého vysávání Salamandra a rozptylování jeho magie do okolí až do chvíle, kdy to zachytí anti-magické krystaly vyladěné přesně k tomuto účelu. Poté měla následovat kavalerie, která by jim zachránila zadky. Bohužel vše ztroskotalo na faktu, že černý čaroděj byl až příliš blízko dokončení svého rituálu. Až když byl Ivo blíže, příliš blízko, tak si všiml, že se černý čaroděj na rituál nemusel soustředit, vše zásadní už provedl. Vše šlo do kopru ve chvíli, kdy se jej Salamandr dotkl.

Saša seděla vedle nich, Naomina duše byla, jistým způsobem, zachráněna, černý čaroděj byl poražený a členové Krvavé pěsti byli buď mrtví, nebo je naháněli Rytíři Lady, což pro ně byl osud možná i horší.

Překvapivě, i když měla pocit, že kdyby se někdo podíval opravdu pečlivě, našel by na celé věci otisky prstů Sebastiana, vyšla najevo i vina Petra Suriana. Přiznal vše, neměl moc na výběr, když v jeho bytě několik členů gangu v podstatě nocovalo a ani jednu stranu nenapadlo zbavit se důkazů, především magických stop. Nic se mu však nestalo, jelikož jeho právníci vše zahráli na kartu "vše pod nátlakem černého čaroděje", kdy dokonce měl vlastnit i jeho duši a chudáček Petr se neměl jak bránit, přestože jej jeho činy znechucovaly. Jak ublížil jeho Sašence, milované snoubence. Jak musel uspořádat hon i na Naomi. Jeho duše se příhodně se zmizením černého čaroděje vrátila, díky chytrému rituálu, který Surian zoufale, jako poslední pokus, vyzkoušel. Jelikož Salamandr nebyl nikde kolem a nemohl jeho slovo vyvrátit, odešel Petr jako svobodný muž. Koneckonců, když to prošlo Naomi, zavolat Saši pod výhružkou a nebýt z toho obviněna, museli prominout i jemu, i když jej více než jeden z Rytířů a Komisaři sledovali velice, velice chladně.

Bylo po všem.

Ivor jí políbil na spánek. Bral odchod Petra mnohem klidněji, než by čekala, což ji znepokojovalo. Bude na něj v příštích týdnech muset dát pozor. Nebo Ivovi pomoct, ještě se nerozhodla.

"Je tu jedna věc, kterou stále nechápu, a vrtalo mi to hlavou od chvíle, kdy vůdce těch gangsterů sáhl na můj... přívěsek." Naomi se obezřetně rozhlédla. "Nechápu to. Nikdo, natož lidé by neměl rozeznat skrytou duši," dokončila šeptem.

"Opravdu jsi stále ještě tak naivní?" zeptala se Saša unaveně a Naomi na ni pohlédla. "Kdo si myslíš, že se mě snažil zbavit?" dodala s jedem a Ivor strnul.

"Co naznačuješ?"

"Řekla jsi mu to, že ano? Byla jsi tak hloupá, abys mu řekla i toto. A on toho zneužil."

Naomi se zastavilo srdce, jelikož naprostá víra v Alexandřiných slovech nemohla být nic jiného než pravda.

"Stejně tak jsi podobu její duše věděla ty, čarodějnice," zavrčel Ivor.

"Prolhaný, stíny prolezlý černokněžníku! Nezdráháte se použít jakýkoli prostředek, abyste dosáhli svého! Nebyla jsem ti nakonec vždy trnem v patě?!"

Stíny. Dávalo to smysl.

"Máme ti věřit, že čarodějové jsou jiní? Jste ještě horší než my. Tak posedlí mocí. Tak bezohlední."

"Ivore?" zašeptala a lehkým dotekem na předloktí jej zarazila. Okamžitě k ní shlédl.

"Nebyl jsem to já. Přísahám, zaryjaška. Tohle bych ti neudělal. Nikdy."

"Snad mu nevěříš," ucedila Saša.

"Kdo? Kdo to potom udělal?"

Ivor neodpovídal, ale něco v jeho očích... znal odpověď. Mlčel, netypicky mlčel. Proč?

Oh ne. Ne.

Naomi pohlédla na svou přítelkyni. Potřásla hlavou.

"Ne. To není možné."

"Cože?" Saša zněla nejvíce ze všeho podrážděně.

Její milenec jí klidně oplácel pohled, s druhem vyrovnanosti, který vypovídal o tom, že to byly nejen domněnky, ale že musel mít i důkaz.

"Ne. Prostě ne, Ivore." Odvrátila se od něj a musel to být osud, jelikož jí pohled padl na člena jednotek odvádějícího zatčeného k autu.

Toho, co ji tak zmlátil. Toho, kterého měla Saša údajně zabít. Vůdce gangu.

Tentokrát jej viděla, nebyl to jen výplod její mysli.

Její výraz musel být opravdu zvláštní, jelikož se blondýnka zamračila a pohlédla směrem, kterým Naomi zírala. Rysy jí zkameněly.

"Ach Sašo. Proč?"

"Snažila jsem se tě chránit. Dělala jsem vše proto, aby se ti nic nestalo. Proč ses jen nevyspala s Nikem? Proč jsi mě neposlechla?"

"Co na tom záleží?"

"Jsi nebezpečím pro Rodinu, Naomi. Nemohli jsme tě nechat být. Snažila jsem se tě chránit, ale tys mě neposlouchala."

"Tak ses rozhodla prodat mou duši černému čaroději?!"

"Ne! To nebylo součástí našeho plánu! Nikdy! Strašlivě se to zvrtlo, ale tohle bych ti nikdy neudělala!"

"Nezvrtlo," ozval se podivně klidný hlas Ivora a obě čarodějky zmlkly, otočily se k němu.

"Prosím?" zeptala se Alexandra a narovnala se. Stále dokázala do svého vzezření dostat aroganci jedné z nejmocnějších čarodějnických Rodin, i v potrhaných hadrech a zabalená v dece.

"Bylo to součást plánu, jen ne tvého."

"O čem to mluvíš, temný?" ohrnula Saša nos. V očích se jí zablesklo. "Byl jsi to nakonec ty? Přiznáváš se?"

"Tady mladá Pitiller původně plánovala ukrást tvou duši, ale zároveň se nechat "unést a znásilnit" gangem. Libor Bastard by ji zachránil a vzal by si ji, přes její "poskvrnění". Nejlépe před velkým počtem svědků. Její Rodina by jej musela přijmout jako jejího manžela. Bezchybný plán a získala by vše. Ale rodina Pitiller v branži umí chodit a nikdy by nejednala přímo, nezanechala za sebou stopy. Tak popichovala, sváděla a lákala svého zaslíbeného snoubence. Nakonec jej za ručičku vedla a nasměrovala, jak potřebovala, v naději, že jej někdo v průběhu zabije. I kdyby ne, vše alespoň shodí na něj. Rozhodla se zabít ne dvě, ale rovnou tři mouchy jednou ranou. Jenže někdo o jejích plánech věděl."

"I kdyby tvé divoké teorie byly pravdivé, temný, nebyla bych tak neopatrná, abych někomu své plány ukázala," odtušila blondýnka arogantně.

"Je osoba, která ví každé tvé tajemství, už roky zná polohu skrýše, kde schováváš své zápisky, plány, sny."

"Netuším, o čem to mluvíš."

"Ta se rozhodla mocnou, oblíbenou druhorozenou odstranit z cesty, aby opět získala, co jí po právu narození náleželo. Tak prodala černému čaroději informaci a jeho lov mohl začít."

Blondýnka na něj zírala, bledá, oči zuřivé. "Jsme Rodina. Rodina nezradí Rodinu."

Ivor se chladně usmál.

"Lžeš!"

"Zničila jsi to jediné dobré, co jsi v životě měla, pro hnízdo zmijí." Ivor se rozesmál, výsměšně, triumfálně. "Udělala jsi mou práci za mne, čarodějnice."

"Ivore," zašeptala Naomi tak strašlivě tiše a chytila jej za ruku. Netušila, zda se snaží chránit Sašu, nebo jej pobídnout, aby dále ryl do otevřené rány. Protože podruhé v životě cítila zuřivou, nezadržitelnou touhu někomu ublížit, donutit jej krvácet a bolet stejně jako ona. A opět pro osobu, kterou na světě nejvíce milovala.

Alexandra na brunetku zírala a něco v jejích očích se po chvíli ztratilo, její tvář zkřivila bolestivá grimasa. Po dlouhé chvíli obrátila pohled k Ivorovi a její oříškové oči se naplnily tak procítěnou nenávistí, že se Naomi zachvěla a mimoděk se od ní odsunula.

"Myslíš, že jsi vyhrál, temný?" procedila s jedem. "Nebyl tu jen jeden černý čaroděj!" zaječela z plných plic. Vše strnulo a každý člen anti-magické jednotky se k Saši okamžitě obrátil, vzduchem se nesla píseň tasených čepelí Rytířů. Jejich oči byly hladové, ale to nebylo nic v porovnání k náhlé vlně dychtivosti, která se ve vzduchu objevila, mocná a uniformní. Jejich kořist jim unikla. Ale možná nakonec budou mít lov, který jim náležel.

"Sašo, ne!"

Ale její přítelkyně měla v očích záštiplný pohled. "Porušil pravidla. Pozřel její duši." Ukázala na Ivora.

Vše se na zlomek okamžiku zastavilo, priority se přerovnávaly, myšlenky ubíhaly šílenou rychlostí zmrazené v jediném okamžiku, na jediném místě.

Poté se vše dalo do pohybu, nezadržitelně, bleskově.

Tolik lovců, plných nenávisti vůči černým čarodějům, tak dychtivých zvednout své skóre. Všude kolem amulety blokující moc, veškerou magii, kromě těch, kteří měli znak anti-magických. Byl bezbranný. Všichni byli.

Ne. Ne po tom všem, ne!

Naomi brutálně otevřela své pouto se svým teritoriem, energie, stále neklidná poté, co ji poprvé dotáhla na povrch, přišla na její zavolání věrná a oddaná jako pes. Možná díky tlumičům neměla dost síly, aby je oba přenesla až do svého teritoria, ale dost šťávy, aby je vyhodila na jinou část ostrůvku? To rozhodně.

Chvilku předtím, než Ivora útočná kouzla zasáhla, se otočila do jeho objetí a strhla jej sebou. Vypadli o vteřinu později tak daleko, jak jen je dokázala dostat a zároveň nezabít. Stáli v objetí na prázdné ulici, Naomino srdce divoce bušilo a třásla se. Realita toho, co udělala, ji dohnala.

"Huh. To bylo o chlup," ozval se pobaveně Ivor a čarodějka na něj upřela nevěřícný pohled. "Dodnes bych neřekl, že jsi tak dobrá pod tlakem. Poslední týden, ale především dnešek, tolik zábavy jsem neměl od nástupu na tuhle suchou Univerzitu." Prsty mu zatančily a na jejich konečcích zaplápolala magie.

"Zábavy... suchou... jsi normální?!" zaječela na něj. "Máš celou anti-magickou jednotku za zadkem a... stíny a Předkové a... argh!" Praštila jej.

Saša ji zradila. Odsoudila Ivora k smrti.

A pak zradila ona všechny bílé. Nejspíše má za patami Rytíře i ona.

"Ach Naomi, moje příliš opatrná světluško." Jemně vzal její tvář dlaní a políbil ji na líčko. "Moje nádherné, neohrožené stvoření, tak dobrá a milosrdná duše." Přitiskl ji k sobě a něžně políbil. "Zbožňuju tě. Ani netušíš, jak tě miluju. Zapomeň na minulost, Naomi, a pojď se mnou tancovat ve stínech. Postarám se o tebe, a společně poté, až přijde čas, pomstíme každý prohřešek vůči nám. Ale ne dnes. Dnes musíme slavit. Jelikož jsi moje." Divoce se zasmál, chytil ji pod pažemi a vyhodil ji do vzduchu. Spolkla zavřísknutí, aby nikoho neupozornila na jejich pozici, a když ji opět chytil, omotala se kolem něj jako klíště.

"Ivore Tarasi!" Zírala na něj, z části znepokojená manickým světlem v jeho očích, zářivostí jeho úsměvu. A zároveň přitahována a takřka svedená příslibem jeho slov.

"Zaryjaška, moje nádherná družka!" pronesl to způsobem, jako by ji představoval celému světu a všem stínům okolo. "Co spolu nedokážeme?" líně se na ni usmál. Lehce celou její váhu držel pouze silou svých paží.

"Jsi v pořádku?" nemohla si pomoct a musela se zeptat.

Ivorovy tváře byly rudé a celé jeho tělo bylo naplněno neposednou energií, nutkáním něco dělat. "Ty tlumiče pomáhaly více, než jsem si uvědomoval. Za týden, dva určitě budu," zasmál se a objal ji kolem pasu, roztočil se s nimi. Pak zvedl hlavu a pohlédl do stínu. "Ups. Předem se omlouvám," rozpustile se uculil.

"Proč?" zeptala s obavou.

"Uvidíš." S očima zářícíma životem, vzrušením a magií ji vzal za ruku a začali prchat před smrtí plížící se k nim nocí. A pak je oba nechal zmizet ve stínech, způsobem, kterým žádný bílý a koneckonců ani temný či černý čaroděj nikdy necestoval a nocí se nesl překvapený ženský výkřik a mužský smích.

Kapitola 14 | Epilog