SL: Epilog

Naomi si povzdechla a na balkónku Otcova sídla pohlédla na nebe, ty líně se převalující proudy Mlhoviny. S pocitem překvapení, ale také spokojenosti si uvědomila, že už se nebojí ztratit v jejich hlubinách. Dokázala v nich nakonec najít krásu. Také viděla Ivorovu Stínovou magii, kterou se jí tvrdohlavě stále snažil naučit. Jako by kdy opustila svou bílou cestu.

Její rodiče snesli hodně, ale to by nejspíše byla poslední kapka. Možná i krvavé rituály by ji odpustili lehčeji.

Tak je milovala. Stále nevěřila, že uspořádali předsvatební oslavu, kde bylo stejné množství jak bílých, tak temných. Měla pocit, že tomu nevěřila ani většina hostů.

"Zachránila jsi mého synovce," ozvalo se vedle ní a Naomi vyjekla. Obrátila se a strnula, jako laň zachycená pod pohledem predátora. Stíny v rohu balkónu byly neproniknutelné, ale po chvíli se z jejich středu zjevila postava. Byl mladý, nebo alespoň vypadal tak zpropadeně mladě, jako její vrstevník. A tričko s nápisem:

Jednou temný

Vždycky temný

Jen se zeptej

Toho bílého s nožem v zádech

rozhodně nepomáhalo. Vypadal jako každý druhý student na Univerzitě, ale něco v auře tohoto muže, v chladných očích, v jejíž hlubinách bylo tolik bolesti a bezcitnosti...

Byla dobrá empatka.

Věděla, že z této bytosti cítil i obyčejný člověk všechny hříchy, které tížily jeho duši. Nebo minimálně rozhodnost udělat věci, pro které by křičela hrůzou.

Sledoval ji Lord Dereth.

Ten Černokněžník.

Netušila, jak jej nevycítila se k ní přiblížit, ale když jej viděla, jeho moc ji zasáhla naplno a dusila se jí.

"L-Lorde," zachraptěla a vysekla pukrle, nejprkennější a nejotřesnější, jaké kdy udělala, tak strnulá děsem byla.

"Takové světlo. Taková dobrota. I tvůj strach chutná sladce nevinně. Nedivím se, že je tebou Ivor tak poblázněný. Ale, zdá se, že fena v říji nakonec nebyla past, jak jsem se obával. Mám pravdu?" Muž ji chytil za bradu a Naomi strnula, neopovažovala se ani dýchat. Cítila ledové prsty jeho magie a mysli hluboko v sobě, byl to nepříjemný pocit a ona byla paralyzovaná děsem. Ne pro akt samotný, ale pro vše, co ve své prastaré duši nesl.

Daleko v koutku mysli ji konečně napadlo se bránit. Jelikož toto už se jí stalo, a ani předtím nešla k zemi bez boje.

Její magie se napjala.

To byla vražedná chyba. Ne, Lord Dereth ji pozoroval jako zajímavé brouka, čekal, co udělá, nechtěl ji zabít. To málem udělala sama. Byla empatka. Mocná čarodějka. Dotýkal se jí, dal jí cestu k jeho duši.

Naomi viděla.

Ztrácela se, její mysl ve stavu takové čiré hrůzy, že se její mysl tříštila.

Nedokázala pochopit, co tato bytost udělala. Čeho byla schopná.

Kupodivu to nebylo zlo, jak by člověk očekával. Ne. Tento muž nedělal nic nesmyslně, ani pro důvody, které by čekala. Většinou bojoval pro věci, za které by jej dokázala i obdivovat, alespoň poslední staletí. Co ji vyděsilo tak, že ztrácela příčetnost, bylo čemu čelil, co sledoval tváří v tvář, a čím se z části stal.

Lord Dereth otevřel dveře, které nikdy neměly být jejímu lidu ani známy, a zpoza nich jej sledovalo pravé zlo. A on se nebál s ním tancovat, pro moc, ale i prosté potěšení z faktu, že mohl. Nedokázala se odpoutat a zlo si ji, i když to bylo skrze médium a vzpomínky, všimlo a upřelo k ní svůj pohled.

A poznalo ji.

Pojď domů. Stále na tebe čekáme.

Křičela, její moc běsnila a její duše, i tak příliš nestabilní, se rozplétala.

Prošlehla jí vlna magie a Naomi zalapala po dechu, vidiny za jejíma očima se ztratily, mizelo i vědomí toho, co viděla, její mysl se chránila před poškozením. Pokusila se nadechnout a ozvalo se tiché praskání. Padaly z ní kousky ledu. Bezmocně otevřela ústa, ale nedokázala donutit tělo k poslušnosti, nedokázala pohnout jediným svalem.

"Dýchej," rozkázal za ní hlas.

Naomi zalapala po dechu a bylo to sladké, teplý vzduch zahříval její chladné nitro, doušek znamenal život a ona nebyla mrtvá ani zmrazená, její duše byla plná světla, ta noční můra na ni neměla právo!

Lord Dereth se jízlivě usmál, pustil ji a ustoupil, zároveň se jí kolem pasu omotala paže. Teplo. Třásla se a opřela se do té známé energie a přítomnosti, zhluboka dýchala.

"Strýci."

"Synovče."

Dva temní se sledovali.

"Bude ti k ničemu. Vždy přítěží. Je příliš... dobrá."

"Je moje."

Lord Dereth se nečekaně usmál. "Schvaluji ji. Pokud už jsi měl rodinnou tradici následovat a chovat se pošetile, nemohl sis vybrat lépe." Černokněžníkův pohled se přesunul na ni. Vzpomínky na démony jeho duše se vytrácely, přesto ji zamrazilo. Bála se jej. Ale zároveň jej na chvíli poznala. A co viděla, to nebylo špatné. Děsivé k nepříčetnosti, ale ne zlé. A byl to Ivorův strýc. Jak se ukázalo, ten Strýc.Chlad v její duši ustupoval a Naomi mimoděk napadlo, zda měl muž před ní někoho, kdo jeho chladné, ledové nitro ohřál tak, jako to pro ni udělal Ivor.

Černokněžník se původně nadechl k řeči, ale náhle se na ni zamračil. "Málem jsem tě zabil a ty se o mě bojíš. Stíny, synovče, lituji tě." Lord Dereth pohlédl na jejího snoubence a znovu spolu museli vést mentální komunikaci, jelikož se sledovali příliš intenzivně, aby to bylo jinak. Čarodějka se mezitím snažila propadnout do země. Ze všech myšlenek, které si mohl v její mysli vylovit...

Počkat. Udělal to schválně?

"Nebylo mým záměrem ti ublížit," odvětil měkce Černokněžník a Naomi na něj váhavě pohlédla. Nevypadalo to, že ji sprovodí ze světa bleskem za opovážlivost, tak se rozhodla i kývnout na souhlas. Lord Dereth si ji přeměřil, naposledy pohlédl na Ivora povzdechl si. "Velmi dobře. Jak dlouho mého synovce budeš milovat a neohrozíš Klan, tak dlouho se tě stíny nedotknou. Vítej do klanu Ta –"

"Ne. Bude spadat pod tebe, strýčku." Ivorův tón byl nekompromisní. Lord Dereth na něj dlouze pohlédl, poté pokrčil rameny. "Do klanu Dereth." Tvář mu projasnilo pobavení a nikdo by nehádal, že opravdu není mladým čarodějem v počátečních tierech. "S dnešním dnem čítá právě dva členy – tebe a mě. Ale všichni jsou našimi spojenci, neváhej komukoli nařídit v mém jménu cokoliv tě napadne, jakoukoli pomoc budeš vyžadovat."

"Strýci," zavrčel Ivo.

"Buď opatrný, co si přeješ, Synovče. Nenaučil jsem tě to už dávno? Potěšení vás poznat, Lady Dereth."

Muž se rozplynul ve stínech.

Naomi chvíli pouze stála a měla pocit, že už nikdy nic neucítí. Tak prázdná byla, když objekt jejího teroru náhle zmizel. Roztřásla se, jelikož byla promočená kvůli ledu, který se na ní roztopil, a venku bylo chladno.

"Jsem mokrá," pronesla podivně klidně.

"To jsi. A já s tebou, jelikož se na mě tiskneš jako druhá kůže," potvrdil Ivor.

Naomi se mu vytrhla, naklonila se přes zábradlí a začala zvracet. Cítila Ivorovu ruku na zádech, držel jí vlasy z obličeje. Když skončila, rozbrečela se. Nedokázala si pomoct. Co viděla. Její snoubenec ji objal a tiskl k sobě, celou dobu mumlal tiché fráze uklidnění. Omotala se kolem něj jako chobotnice a snažila se zapomenout. Z části se jí to podařilo. A z části nikdy nezapomene.

"To je tvůj příbuzný?" zachraptěla nakonec. Náhle znovu zvažovala celý prospekt a moudrost rozhodnutí, že se přivdá do jeho Rodiny. Měla Ivora. To jí bohatě stačilo. Měla také úžasnou Rodinu, která by za ní stála, děj se co děj. Jejího milence by adoptovala, pokud už se tak nestalo. Nikoho od něj nepotřebovali. A nikomu od něj ho už zpátky nedají. Byl jejich.

"Jsem na tebe tak hrdý," odvětil tiše s malým úsměvem, naprosto nelogicky.

"Že tě chci unést?"

"Ne. I když možná ano."  V očích měl smích, který ji hřál u srdce.

Uvažovala, co tak výjimečného udělala. "Že jsem tě nepozvracela?" zkusila.

"Dospělí muži, i temní čarodějové o mnoho tierů výše než ty, omdlévají hrůzou nebo se podělávají, když se jich Strýc dotkne. Tys mu čelila pohledem." Hrál si s jejími vlasy a jeho hlas byl příšerně pobavený.

"Nemohla jsem se pohnout," opravila jej.

"Cítil jsem tě. Chtěla jsi bojovat."

"Málem mě to zničilo. Moje magie..." Nechtěla opakovat, co zažila, ne v noci a ve stínech, s Mlhovinou nad jejich hlavami, za níž se skrývaly věci, které se jí nejspíše už navždy vybaví s každým pohledem do nicoty. A to se zrovna zbavila svého paralyzujícího strachu z ní.

Něžně ji pohladil po vlasech a zabalil do svého kabátu. "Byla jsi úžasná, Naomi." Lehce ji k sobě přitiskl, v jeho pohledu podivná směsice vážnosti a radosti. "Strýc tě přijal do Klanu. To neudělal už velmi dlouho."

Naomi na něj tázavě pohlédla.

"Valentýn Taras může mít mnoho pokrevných příbuzných, ale ne všichni jsou jeho Klan. Pouze pro ty, které sám pozval, kterým dal klan Taras – nebo Dereth – by šel do války."

"Stíny," zasténala Naomi. Pak jej praštila. "Mohl jsi mě varovat. Lord Dereth. Ten Černokněžník. Stíny." Naomi pomyslela na svou svatbu, kde strašák bílé komunity nejspíše bude sedět v první řadě... a rozhodla se, že to svým rodičům řekne až v poslední možné chvíli. Ivor se tiše uchechtl a přitiskl ji k sobě pevněji. Tak stáli, on se tváří opíral o její spánek, Naomi mu tiskla nos do křivky krku. Pod rukou cítila bušení jeho srdce a šimrání jeho horkého dechu proti jejímu krku ji podivně uklidňovalo.

"Ivore?"

"Hm?"

"Předem se omlouvám, jestli tvého Strýce v budoucnu pozvracím."

Okamžik ticha. Pak se její snoubenec bujaře rozesmál a Naomi se k němu po chvíli musela přidat taky.

Kapitola 15 | Úvod