SL: Kapitola 5

"Tady, vidíš, už to vychází," pronesl Ivor a pousmál se. Natáhl se, snad ji chtěl pohladit po tváři. Naomi se upjatě usmála a naklonila na druhou stranu, hrála, že si potřebovala něco vytáhnut z tašky.

"Bez tebe bych to nikdy nepochopila. Díky, dlužím ti," zamumlala, zatímco její ruce bezcílně prohrabávaly její kabelku.

"Jsi chytrá. Došlo by ti to," odvětil tiše a Naomi zahryzalo svědomí, jelikož v jeho hlase slyšela zklamání, které se tak pečlivě snažil skrýt. Kdyby byla obyčejný člověk, uspěl by. Ale ona byla narozena jako Správkyně a jednou ze schopností její kasty bylo vidět do srdcí ostatních. Vždy byla ve čtení lepší, než Ivor ve skrývání svých emocí.

Co jen to dělala? Chovala se k němu příšerně a to ji mrzelo. O útoku na ni věděla celá Univerzita, nedalo se to zatajit, když tak dlouho chyběla. Ostatní byli zvědaví, dotěrní, soucitní. Byla v záři reflektorů a náhle vše, co dělala, bylo o tolik viditelnější. Fakt, že se dobrovolně bratříčkovala s temným, na ni vyskakoval z každé strany.

Výčitky, nevíra, stále se bránila, vysvětlovala, až ji to přestalo bavit a odmítala se ospravedlňovat. Pak do ní začala rýt Saša, jelikož by to nebyla ona, kdyby nevycítila zakolísání v odhodlání a situace nevyužila. Věděla dokonale, co říct. Když ráno i Nikola poznamenal, kolik času s Ivorem trávila, a nevypadalo to, že by to schvaloval... tvrdě ji to udeřilo a plně ji došlo, že si ničí budoucnost.

To však nebyla chyba jejího přítele. Ani fakt, že temní byli s doteky a veřejnými projevy náklonnosti svobodnější než její komunita. S těmi, kterým to dovolili. Kterým věřili.

"Jsem přetažená. Omlouvám se."

Temný si ji dlouze prohlédl, poté pokrčil rameny. Chtěl tolik vypadat, že se nic neděje. Ale cítila jeho zmatek. Bolest. Netušil, co udělal. Přesto se za to obviňoval.

Tohle nechtěla.

"Ivore –"

"V pořádku," utnul.

Další věc, kterou parádně pokašlala. Povzdechla si a lámala si hlavu, jak mu to vynahradit. Tajemství, zašeptala jí v koutku mysli vzpomínka na odpoledne, kdy ji Ivor učil základy o temné magii. Okamžitě ožila, bylo to dokonalé. A tak to z ní prostě vypadlo: "Mám vlastní teritorium."

Ivor na ni pohlédl, jeho oči šokem rozšířené. "Prosím?"

"Oba mí rodiče jsou Správci, to víš?" Kývl. "Nechtěli, aby mě vychovávaly chůvy, tak jsem vždy byla s jedním nebo druhým. Vím, jak správné teritorium funguje. Vyrůstala jsem v tom. Stíny, už od dítěte jsem v hlavě stavěla své území a s následujícími roky jsem tu představu pouze dopilovala k dokonalosti. Každý krok. Je pro mě hračka jej vést. Stačilo pár měsíců virtuálního městečka, aby si to uvědomila i Univerzita. Pak nějaký Kandidát naprosto zmrvil svou šanci a Univerzitu napadlo mě vyzkoušet..." zarazila se, pravda, ve kterou přes dvě staletí věřila, jí automaticky sklouzla ze rtů. Ale vše bylo jinak. Potřásla však hlavou a pokračovala: "Od druháku mám své teritorium a starám se o něj."

Odmlčela se a stiskla ruce v pěsti. Šok jejího Patrona byl upřímný, ale někdo vše naplánoval. Její legální vraždu. "Bylo tak zničené. Doslova se mi rozpadalo pod rukama. Stála jsem na náměstíčku nedaleko centra, kam nás Patron přenesl, a to se začalo rozpadat. Desítky lidí jen krok ode mě se s křikem propadly do Mlhoviny, než jsem zjistila, jak zemi zpevnit. I poté jsem je stále slyšela." Zvedla k němu pohled. "Běželi za mnou, jelikož věřili, že je ochráním. Ale jediné, na co jsem myslela, jsem byla já sama."

Třásla se, když to pronesla. Temná pravda, za kterou se styděla a které se nikdy neodvážila dát podobu. Ale Ivor byl její drahý přítel, chovala se k němu jako ke kusu hadru a proč? Jelikož byla ublížená a bylo tak lehké vinu svalit na někoho jiného? Takže si tuto konkrétní temnou pravdu zasloužil a dovolila mu, aby pil její emoce, pohledem mu sdělila, že mu darovala své tajemství.

Temná magie nebyla vždy pouze o smrti a utrpení. Někdy byla o stínech, v podobách, které si mnozí z ignorantství neuvědomovali.

"Proto se tak bojíš Mlhoviny?" Lehce se dotkl její pěsti, jeho ruka teplá, i když drsná mozoly. "Omlouvám se za tu vylomeninu u okraje. A je mi líto tvých lidí."

"Bylo to dávno, ale děkuji." Zhluboka se nadechla. "Stále mi ještě nedovolili zapustit kořeny a nedržím srdce teritoria, ale... je moje," pronesla jednoduše. "Má magie a vůle tvaruje čirou, syrovou energii a střípky reality dle mých představ. Přála jsem si lidi, kteří by zaplnili prázdné domy. Podala jsem si u svého Patrona žádost, abych mohla zasáhnout do srdce teritoria... a náhle tam byli. Oni. Nebo spíše ty... bytosti, které se lidmi teprve měly stát, templáty. Měla jsem náhle jejich budoucnost v rukou a možnosti byly neomezené."

"Jsi Správkyně. Plnohodnotná, aktivní Správkyně," odvětil Ivor pomalu, v očích respekt, který ji těšil více než zdvořilé, tak prázdné pochvaly jejího Patrona. Ne nadále.

Věnovala mu stydlivý úsměv plný nadšení a cítila nedočkavá slova v hrdle, sotva je zadržovala. Univerzita jí přímo nezakázala, aby se o tu informaci dělila, ale varovala ji, ať se o tom nerozšiřuje ve svém ročníku. Naomi se popravdě nesvěřila ani Saše. Jakkoli svou přítelkyni milovala, dokázala si lehce představit její reakci – Alexandra byla takřka dokonalá, ale pýcha a hrdost patřily mezi ty z charakterových nedostatků, které se ještě nenaučila zcela krotit. Ivor byl první osoba z její generace, které se svěřila. Hořela nedočkavostí se o vše podělit.

"Vychovala jsem si své lidi. Dlouho jsem nad tím přemýšlela, a přestože riskuju gangy a nepokoje, rozhodla jsem se pro inteligentní rasu se svobodnou vůlí. Jelikož vidět je pracovat, tvořit, Ivo, jsem na ně tak pyšná a někdy jen užasnu, s čím dokážou přijít."

"Až tak kreativní?"

"Na počátku jsem hodně experimentovala, vzala klasickou formu člověka a zkušebně ji pozměňovala. Nejobtížnější byly změny v charakteru. Příliš jsem se soustředila na genetiku a fyziologii a zapomněla, že je to především magie. Jakmile mě osvítilo, stačilo jim do mysli vložit vzorec, kterým jsem ovlivnila jejich způsoby myšlení, a voilà, bylo to. Druhá generace už pozměnit nepotřebovala, zdědily znaky po svých rodičích. Třetí generace už ani není tak bolestivě jednodimenzionální, objevily se svazky různých povah a vyvíjejí se nové. Také se objevují nečekané, náhodné charakteristické znaky vyplývající z prostředí a výchovy, zkušeností z prožitého – začínají připomínat opravdový živý organismus, ne školní projekt."

"Takže tě překvapují."

"A začínají být tvrdohlaví," zavrčela čarodějka. "Kapitán – můj Komisař – je generaci od generace neoblomnější, co se mé bezpečnosti týká. Jeho potomek, tím jsem si jistá, mne bude naprosto ignorovat a budu se muset smířit se stíny, které se stanou součástí mého života." Smutně se usmála. "Poznáš jim to na očích. Kdy jsou tvými hračkami a kdy se stali něčím více, víš? Poprvé jsem si to uvědomila, když jsem vstoupila do Města a viděla v jejich očích úlevu."

Ivor si podepřel bradu dlaní a s malým úsměvem ji sledoval. "Jsi jejich Bohyně. Báli se, když jsi je opustila," hádal. Naomi přikývla. "Taky," jízlivě se ušklíbl, "mezi nimi muselo být pár pozůstatků předchozího katastrofálního pokusu toho Kandidáta. Pokud byli tak inteligentní, jak je popisuješ, muselo jim to dojít. Že se vyhnuli kulce. Jaké štěstí měli se Správkyní jako ty." Zamyšleně se zamračil. "Kde je tvé teritorium? Nemusíš mi to říkat," dodal ihned.

"Proč bych neměla?" zeptala se jej zmateně. Chtěla jej pozvat na prohlídku.

"Jsem temný, Naomi. Ty jsi momentálně bezbranná Správkyně," připomněl něžně. "Bude lepší, když mi to neřekneš. Menší pravděpodobnost, že si to někdo doma vytáhne z mé hlavy ve chvíli, kdy bych nedával pozor."

Čarodějka na něj znepokojeně zírala. "Dobře," odkašlala si. "Jen... občas toho je příliš a okolí mi nepomáhá. Jsem prostě psychicky naprosto vyšťavená. Také mě znepokojuje, jak osamělá jsem."

"Osamělá?"

"V podstatě uprostřed nicoty. Na dohled žádné jiné teritorium, takže si vše musím vyrábět sama. To mě vyčerpává taky. Jako by mé území cestovalo schválně tak daleko, dokud se nestalo tak izolované a bez kontaktu s ostatními. Nechápu to, popravdě. A blábolím, co? Potřebovala bych dovolenou."

Ivor ji sledoval, na jeho tváři podivný výraz.

"Proč máš ten svůj výraz: "Já něco vím."?" pronesla lehce obviňujícím tónem.

"No," opřel se do židle a rozpačitě se poškrábal za uchem. "Je to systém, kterým hodnotíme sílu teritoria. Ta, která se drží blízko Centrálního teritoria se Stromem života, kde je nejsilnější spojení se Studnou a tudíž vyzařuje do okolí nejvíce energie, ta teritoria jsou nejslabší. Naopak tak izolovaná, jako je to tvé... znamená to, že teritorium ví."

"Ví?"

"Že budeš potřebovat prostor, do kterého dorosteš společně se svou mocí." Lehce se zamračil. "Nikdo ti to nevysvětlil? Ale hádám, že by nechtěli zbytečně nafukovat tvé ego. Neznají tě a nejspíše si tě spletli s těmi kašpary, co normálně Univerzitu navštěvují. Nebo se možná bojí konkurence a snaží se tě držet zpátky." Přeměřoval si ji a byla v tom kapka kalkulace.

"Jsi paranoidní."

"Samozřejmě. Jsem temný." Usmál se tím svým klukovským úsměvem a jeho tón byl směšně vážný. Musela rozesmát. Očima mu probleskla spokojenost, krátce následovaná vážností. "Probírala jsi to se svými rodiči?"

"Ne. Chtěla jsem to zvládnout sama a oni mé přání respektují."

"Poslouchej mě, světluško. Promluv si s mocnějším z tvých rodičů. Jestli budeš muset, škemrej o ochranu. Budeš ji potřebovat. Pokud tví rodiče za něco stojí, a z toho, co jsi mi říkala, do té malé, nepočetné skupiny patří, budou vědět, co dělat a jak tě ochránit. Správkyně, která roste do své moci... je hodně způsobů, jak takový proces zmrzačit a znemožnit ti se stát tím, čím máš být. Věř mi, že to nebude temný, kdo ti vrazí nůž do zad. V našem zájmu je, aby bylo teritorium co nejsilnější. Otrávit obranné mechanismy, zasadit špehy, jistě, ale ne zaražení růstu. Více energie ke sklizení." Usmál se potměšile, stíny kolem něj temnější, výraznější, jeho rysy podivně ostré.

"Ivore..." sklopila pohled. Nesnášela, když se z ničeho nic začal chovat jako slizký, chladný temný. Nebyl to její on a dělal to většinou proto, aby ji vyděsil. Jelikož se sám bál, o ni. Nebyl to on.

Ale zároveň byl. Proto to tak nenáviděla.

Na okamžik pocítila zášť, jelikož Ivor tohle vše věděl. Kde jeho rady byly, když je potřebovala před útokem, který na ni někdo vedl? Kde?

Potřásla hlavou a donutila se uklidnit.

"Už mám ochranu," pronesla tiše, slova zmrzačit a znemožnit ji pálila jako kyselina.

Ivor ji dlouze sledoval, jeho oči přimhouřené. Tušila, že si vše spojil. S rozmyslem kývl a rozhostilo se ticho. Seděli a sledovali se, ani jeden nebyl ochotný něco říct.

"Stíny, tohle jsem rozhodně vytáhnout nechtěla, nic z toho. Chtěla jsem... vlastně jsi to jednou zmínil. Jak se na mě dívají jako na Bohyni."

"A?"

"Nelíbí se mi to," přiznala.

"Ne?" zeptal se pobaveně, moc dobře znal její názor na celou věc.

"Je to nebetyčná arogance."

"Odpověz mi na jednu otázku. Staráš se o své lidi?"

"Víš, že ano. Nebo bys měl vědět."

"Když ti ve svých modlitbách děkují, nebo se tak příšerné bojí, záleží na stezce, kterou sis vybrala,"

Naomi na něj upřela pohled a Ivor se uculil, naprosto neodrazený výhružkou v jejích očích. "Jsi má přítelkyně, ale nevím, jaké fantazie se ti honí v hlavě. Třeba jsi jednou z těch, kteří preferují krvavé oběti a živí se strachem. Nebo sexem a celé teritorium je tvůj harém, hm? Vypadají tví konsorti jako já?"

"Pitomče." Čarodějka měla v hlase smích.

"Ať se živíš jakkoli, je to jako teplé objetí za studené noci? Jako procitnout po dlouhé nemoci a udělat krok do slunečného, jarního dne?"

"To bylo nádherné. Poeto," poškádlila jej po chvíli. "Ano. Poté, co jsem jim vylepšila inteligenci, aby se o sebe mohli starat a rozvíjet se..." Ramena jí poklesla. "Požádali mě, zda se mohou spojit s okolním světem. Ale bojím se, aby se mezi ně nedostal vliv gangů."

"Jsou to tví lidé. V tvé duši by musel být aspekt, který gangy představuje, aby se manifestovaly ve tvém teritoriu. Pokud se doteď neobjevily, není pravděpodobné, že najednou odněkud vyskočí a začnou dělat neplechu. Rváči pro vztek? Nějaká forma policie pro ten tvůj ochranitelský instinkt, a někteří z nich tvrdí? To ano. Gangy v tobě nejsou, Naomi. A tady je moje odpověď: staráš se o své lidi, jejich modlitby tě posilují a doslova se živíš na jejich emocích. Jsi pro ně nesmrtelná a dokážeš zázraky. Jsi jejich Bohyně."

V ten jeden okamžik, Naomi, kdy tě síly mimo tvé chápání roztrhaly a obrázek v myslích tvých lidí tě poskládal zpět, jsi byla Bohyní.

"Nezní to správně."

"Je to, jak to je. Jsou, co potřebuješ k přežití, jelikož jsi příliš mocná, abys mohla žít jako občan v Centrálním teritoriu. Bez lidí, kteří svou vírou z nicoty vytváří hmotu, nebudeš mít nic."

Zamračila se, na okamžik jí před očima probleskla vzpomínka. Šedivá plocha obklopená zlatými světýlky střípků realit a bylo jich tolik. Obraz ihned zmizel a čarodějka si zmateně promnula spánky. Kde něco takového viděla? Tolik fragmentů se nikde nenacházelo, už pár milénií naopak docházelo k mírnému úbytku.

Někteří líní Správci se nestarali o své lidi správně a neměli tak z čeho vytvářet ani ty nejzákladnější potraviny. Jelikož půda, kterou stvořili, vypadala dokonale, ale semeno do ní zasazené nemohlo růst bez živin. Někteří na to příliš často zapomínali, neobnovovali výživnost půdy ani nepoužívala alternativní způsoby jako hnojivo. Prostě si potraviny představili. Ale takové jídlo nebylo přirozené. Čerpalo z víry, která nějakým magickým způsobem generovala hmotu.

Pokud nebyla ani víra... poté se natáhli dále a kradli z precizních zásob střípků realit, jediné věci, která dokázala stvořit nové teritorium. Pouze ta, v jejíchž základech byly kosti a naděje lidí, nespoutaně vířící v srdci teritoria, umožňovala zrod nové rasy. Z ničeho jiného je nebylo možné vytvořit, ne bez toho, aby ztratili jejich vlastní schopnost generovat víru, která byla pro čaroděje tak kriticky důležitá. Vykouzlit člověka pouze z víry, to byla schopnost Bohů, kterou v průběhů časů ztratili.

"Možná mě jen děsí, že jsou to jejich pozůstatky, které jsou páteří a kostmi teritorií." Každá pohřební hranice a rozprášení popela lidí do krajiny znamenalo maličký fragment. S každým takovým území rostlo a sílilo. Pokud byl Správce dost silný a zkušený. Byla to lekce, kterou ji její rodiče mimoděk naučili... a pro kterou jí bylo povoleno stát se Kandidátem tak brzy.

"Lidé tvoří z Mlhoviny. Ty zase z lidí. Tak to vždy bylo, světluško, a tak to nejspíše vždy i bude."

"Teoreticky jsou kosti lidí i v nicotě a je to má moc, která je přitahuje a tvoří další kusy teritoria."

"Teď jsi zbytečně technická, Nam-nam," pronesl jízlivě. Naomi se vyrovnala a rozhlédla, jelikož by ho její přezdívka nenapadla, kdyby neviděl... ach, a tam přicházela Saša.

"Buď zdvořilý."

"Kdy nejsem?"

"Myslím to vážně, Ivore."

"Když bude ta čubka."

Trhla sebou a Sašin pohled zchladl.

"Kopeš teď i do štěňat, temný?" pronesla chladně.

"Nic, co bys neudělala ty, bílá."

"Neopovažuj se porovnávat svou ztracenou duši s mou." Alexandra v očích měla nenávist a Naomi se jí nemohla divit. Její pravá, genetická matka byla zavražděna černým čarodějem, který zatoužil po jejím teritoriu. Strom světla na jejím ostrově začal opadat v přípravě na manifestaci v jiném teritoriu. Černý čaroděj Percefal, naštěstí nijak příbuzný s Ivorem, toho využil. Začal způsobovat nepokoje, chaos, a když propukly vzpoury, zaútočil. Zničil nejen teritorium, ale i Sašinu matku, která bojovala do posledního dechu. Nakonec vyhrála, jelikož jej zdržela dost dlouho. Anti-magické jednotky a Rytíři Lady jej stihly chytit.

To nic nezměnilo na faktu, že byla mrtvá a její duše rozdrásaná.

"Jak bych jen mohl," protáhl Ivor líně a věnoval její kamarádce úsměv, o kterém věděla, že ji pouze popíchne.

"Potřebuješ mě?" vložila se do hovoru rychle Naomi.

Saša chvíli temného probodávala pohledem, pak si odfrkla. "Kluci pořádají párty."

"Kdy to nedělají?"

"Vidím, že na tebe ten... má úžasný vliv. Ale! Bude tam i Nikola. Ptal se na tebe při psychologii."

Naomi se narovnala. "Opravdu? Na co se ptal?"

"Jestli přijdeš na párty," pronesla Saša s lehce jízlivým pohledem.

"Ah." Obrátila se k Ivorovi. "Bude ti vadit, když dneska skončíme dříve? Já,"

Ale její přítel už se sklonil ke své brašně a mávl na ni rukou. "Můžeme to dohnat zítra po škole."

Saša na Ivora pohlédla. "Nemůžeš ji prostě nechat na pokoji?" zeptala se nepřátelsky.

"Měl bych?" Přestal se balit a vyzývavě na ni pohlédl. V jeho pohledu byl vztek, který obvykle nevídala, jelikož, navzdory všemu, a někdy i dost ošklivým věcem, se vždy perfektně ovládal. Ve vzduchu se začalo tvořit napětí, doslova, když se Sašina a Ivorova magie střetly. Naomi se zvedla a o krok ustoupila.

"Lidi..."

"Měl jsem na jazyku svatouškovské nadávky, ale ty by ti příliš nesedly, co, bílá? Na to bys musela vědět, co je to morálka."

"Ty mi nekaž o morálce, řezníku. Jak se vůbec opovažuješ?!"

"Tak možná prostá lidská decentnost? Naučili tě, že lhát se nemá, a každého jeho lži jednou dostihnou, a on se pak popálí?"

"Od prolhaného, stíny prolezlého černokněžníka to opravdu sedí," protáhla výsměšně blondýna.

"Stojí zde pouze dva čarodějové, kteří nikdy tomu druhému nezalhali, a ty to, ah, jaké překvapení, nejsi, Pitiller. Na to odpřisáhnu při temnotě, která v mém nitru dlí." Stíny kolem Ivora se pohybovaly směry, které nebyly správné, zdál se náhle vyšší, robustnější... nebezpečnější.

Naomi couvala, ale Saša jako by to nevnímala. Při jeho obvinění jí zaplály oči, i když měla ve tvářích trochu červeně, její výraz byl plný zuřivosti. Mozaikovou podlahou se začaly drát rostliny, zákeřně vypadající dřeviny s rychle rostoucími jedovými trny délky jejího předloktí. Po stěnách se plížily další šlahouny a v rychlém sledu kvetla poupata, o kterých brunetka instinktivně věděla, že je sakra špatný nápad se k nim přibližovat.

"Dostaneš ji do potíží. Chceš snad, aby si ji spojili s tebou a někdo si na ni počkal, jelikož se chtějí dostat k tobě?" zasyčela Alexandra velice tiše a černokněžník se napjal.

"Sašo!"

"Ví, že mám pravdu. Zasraný, sobecký bastard. Pojď. Máme zpoždění." Blondýna mávla rukou a brunetčiny věci se úhledně sbalily, její brašna jí přiletěla do ruky. Rostliny stáhly a stačil jeden výboj Sašiny aury, aby byla knihovna zase jako předtím. Stíny pomalu mizely a teplé, žluté světlo lamp vrátilo knihovně zdání míru, které bylo až podivně věrohodné.

Naomi nejistě pohlédla na Ivora. Ten ji sledoval a v jeho pohledu opět byla melancholie. Lehce se usmál, ale jeho výraz nedosáhl až k jeho očích a cítila z něj chumel emocí, za kterého jej nechtěla opouštět.

"Ještě něco?" Saša výmluvně pohlédla na své hodinky.

"Zítra, Naomi," odvětil měkce Ivor, zvedl se a bez ohlédnutí odcházel.

"Zatracený černokněžník. Měli by jej lovit, ne jej nechat studovat v našem středu," ucedila Alexandra a poté ji rozhodně táhla chodbou pryč.

*

Saša se jemně usmívala. "Miluju tě jako svou sestru," prohlásila.

"Takže mě nenávidíš?" zabručela Naomi, jelikož vztah Alexandry a Enesmé byl v nejlepším případě chladný. Její kamarádka se rozesmála.

"Ne. Jsi sestra tak, jak to má být. Ta kráva Ene Otci tvrdila, že pracuji proti Rodině, jestli bys tomu věřila. Poté další den způsobila scénu ve vile, když mě našla bavit se s jednou z jejích kamarádek. Jen jsem jí pochválila účes, jelikož měla opravdu krásnou, rubínovou barvu! Prý Enesmé "přebírám její rodové právo" a "nezaslouženě sklízím veškerou pozornost a výhody Rodiny". Je den ode dne šílenější. Ale to teď nechci řešit. Poslouchej mě, Nam-nam." Sedla si vedle ní a vzala ji za ruce. "Nenápadně jsem se ptala Nikoly na jeho názor na tebe,"

"Sašo!"

"Tiše. Poslouchej. Myslím, že se mu líbíš."

Naomi dlouho mlčela. "Opravdu?"

"Samozřejmě že ano. Myslím, že i on je dost dobrý, aby mohl být tvůj manžel."

Lehce se odtáhla. "Není na takové řeči trochu brzy?"

"Rodiny své potomky prodávají už v kolébkách. Já a Petr jsme nakonec příkladem," odvětila Alexandra. Naomi se natáhla a lehce ji objala. Nesla v sobě takovou hořkost, přestože byl její hlas dokonale melodický a v žádném případě smutný.

"Je mi líto, že to s Liborem nevyšlo."

"Jak víš o Liborovi?" Trhla sebou.

"Jsi moje nejlepší kamarádka. Samozřejmě, že vím, kdo je tvá nejbližší osoba. Tedy mimo mě."

"Na tom už nezáleží," povzdechla si, "ale ty ještě šanci máš. Tví rodiče nemají dostatečný vliv, aby ti zajistili dobrou budoucnost."

"Jestli je tohle domlouvání manželství, Saši,"

"Skákala jsem popředu pozadu, abych ti dala šanci být s Nikolou. Haakon byl obzvláště tvrdohlavý v tom, že tě nechtěl pustit. Vím, že se ti Nikola líbí, ber, dokud máš možnost. Další nabídka bude od Rodin a bojím se, že si tví rodiče nebudou moct dovolit odmítnout, jakkoli špatné to bude. Mají prostě špatnou pozici pro vyjednávání, za to, co udělali. Že spolu utekli," připomněla Alexandra a Naomi se zachmuřila.

"Proč to probíráš teď?"

"Nikola je mladý muž. Jako každý v jeho věku, plný hormonů, myslí svým ptákem, ne mozkem. Alespoň ne když je kolem dlouhý pár nohou. Ty jeden máš, Naomi. Dokázala jsem si naklonit zainteresovanou Rodinu a další rody, dívají se na svazek příznivě. Zbývá už jen přesvědčit Nika."

Naomi na svou nejlepší přítelkyni zírala. Jelikož to vypadalo, že ji tlačila do...

"Ano. Dnes na tom večírku. Sveď jej a potom buď jeho pitomý přívěsek, který bude óchat a áchat nad jeho výkony. Spi s ním tak dlouho, dokud neotěhotníš."

"Myslíš to vážně?"

"Nemůžu uvěřit, že to s tebou tvá Matka neprobrala. Ano, Nam-nam, myslím to vážně. Přicházíš ke svému sedmnáctému tieru, už jen jeden, který získáš po dostudování Univerzity, a dosáhneš ke svému titulu Dospělosti. Většina čarodějek v tvém tieru už věky ví, do jaké Rodiny se přivdá. Uvědomují si, že jakmile dostudují Univerzitu, okamžitě se vdají a žijí se svým manželem jen tak dlouho, dokud neotěhotní. Poté teprve mohou odejít a zajistit si svá území. A to je, co chceš, že? Mít své teritorium a starat se o svá stáda."

"Lidi, Sašo."

Blondýnka mávla rukou. "Sémantika. Nikola je dobrý úlovek. Nebude na trhu dlouho."

"Má do toho vůbec co říct?"

"Samozřejmě. Pokud se do tebe neudělá ani po nějaké době, je to jasná zpráva. Ale nemyslím si, že bude dělat potíže. Hledat si manželku na vlastní pěst není kratochvíle, kterou Správci tráví čas."

"Chceš, abych jej dnes v noci svedla."

"Ano."

"Sašo..."

Alexandra měla kolem rtů tvrdý rys. "Poslouchej mě, Naomi. Snažím se tě chránit. Ale musíš mi to dovolit a následovat mé rady. Myslíš, že bych ti někdy ublížila?"

"Ne. A nejsi Správkyní Centrálního teritoria, nemusíš se chovat tak rozkazovačně a intrikovat ve stínech," zamumlala brunetka a upřela na svou společnici pohled.

Sašina ramena poklesla a poté k sobě Naomi nečekaně tvrdě přitiskla. "Nam-nam. Kéž bys byla moje opravdová sestra. Moje Rodina. Zkusíš dneska nebýt tvé váhavé, stydlivé já a srazíš Nikolu na zadek?"

Povzdechla si a objala svou kamarádku nazpátek. "Tak dobře."

"Chápeš nebezpečí, že ano?" zeptala se blondýnka, když se odtáhla.

Naomi odvrátila pohled. Rodin jako ta Saši, mocné bílé rody vládnoucí ostatním železnou pěstí, nebylo mnoho. Málokdy méně než dvanáct, ale nikdy více než dvacet. Starší, hlavy těchto Rodin, měli vliv nad určitými sektory teritorií a společně rozhodovali, jakým směrem se jejich společnost bude ubírat. Přirozenou protiváhou jim bylo Konsortium, mocní čarodějové a lektoři Univerzity, kteří byli neutrální. Na těchto pozicích se jeden neudržel rodovým dědictvím ani úspěchem nebo vlivem, i když samozřejmě i to museli mít. Hlavní podmínkou byla magie.

Vlastně to byl závod o vládu nad Centrálním teritoriem.

Dříve se uzavíraly svazky pouze mezi těmito mocnými, což se ukázalo jako katastrofický krok. Aby se to neopakovalo, Starší začali s jistým... rozmnožovacím experimentem. Ivor do ní furt rýpal ohledně Starších a jejich snaze dělat z mladých ovce. Z části to i byla pravda. Buď proto, že nechtěli konkurenci, jelikož Správci byli v podstatě nesmrtelní. I když sami nepočali dítě, cizí mladí stále dospívali. Nebo možná z nějakého jiného důvodu, ve výsledku však opravdu část bílé komunity "vedli" směrem, který jim vyhovoval.

Současný trend byl vybrat si tucet rodů ve svém sektoru a začít je podporovat, pomáhat jim investovat, rozvíjet se, krok po kroku je formovat do podoby, která pro ně byla ideální. Pečlivě plánovali svazky, které vyprodukují požadovaného potomka. Nemuseli to konkrétně být dobří následovníci bílé cesty, hlavní byla inteligence a dokonalé zdraví. Až nadešel správný čas sklizně. Díky předem podepsané smlouvě s jinou Rodinou dostali Rezervoár, což byl poetický název pro nějakého druhorozeného potomka v Rodině, který sloužil jen pro jediný účel – předat svému potomkovi moc.

Starší za ta milénia tuto hru dotáhli k dokonalosti. Měli každý rozehrané tucty krevních linií, a tak potomek vypiplaného nového genetického materiálu a Rezervoáru zkřížili s jiným svým dlouhodobým projektem, nejlépe přirozeným talentem s co nejvzdálenějšími příbuzenskými vztahy k Rodinám. A ještě jednou. Vnuk nebo vnučka Rezervoáru byl takřka stejně mocný jako Rodiny sami. Byl dokonalým protějškem pro nějakého dědice rodinného titulu.

Saša byla Rezervoár. Domluvený sňatek s Petrem tomu napovídal. Ale poslední léta, když se ukázalo až jak mocná a jak dobrá v politice byla, její Matka nebyla nadále tak pevně rozhodnutá, zda půjde ona, nebo Ené. Alexandra naopak měla ve všem jasno. Bude další Matriarcha. Dosáhne na titul Starší. Stane se Správkyní Centrálního teritoria. S ničím méně se nemínila spokojit.

Jelikož sama z té situaci unikala, okamžitě viděla, že Naomi spadla do stejné pasti. V jejím případě se navíc mohl ušetřit jeden cenný Rezervoár a přeskočit dvougenerační pečlivé křížení – byla mocná, nijak blízce spřízněná s žádnou z Rodin a neměla politický vliv. Připravena k okamžitému použití.

Znovu se jí připomněla slova Raoula o její hypotetické katastrofální dráze političky. Dokud jí to její přítelkyně doslova nehodila do obličeje, nespojilo se jí to.

"I Niko je něčí projekt?"

"První generace. Vy i váš potomek budete po splnění svých povinností žít v míru, mimo politiku." Což bylo neagresivně, ale velice rázně doporučeno. "Svazek s Nikem je pro zajištění spřízněnosti se sektorem, pod který budete spadat, jelikož je to docela daleko od tvého rodného ostrůvku. Starší Sangíta je dobrá Správkyně, vládne železnou pěstí a její Sektor prosperuje. Je také úzce spjata s Řádem, což by tě mohlo zajímat. Tebe Mlhová magie a Nikola zase technologie. Potomek navíc je pak jen opatřením, zda se tvá moc opravdu zdědí správně a nebyla jsi pouze genetickým jednorázovým výstřelkem. No, a váš vnuk nebo vnučka mohou být dalším Správcem Centrálního teritoria," dokončila s širokým úsměvem.

Naomi se náhle a nečekaně chtělo plakat. Taky chtěla vidět Ivora. Sedět s ním v knihovně, nechat jej, ať lehce sevře její ruku ve své, přenese na ni ten mír, který s ním vždy našla.

"Nam-nam?" zeptala se blondýnka znepokojeně. Hloupě si nehlídala emoce.

"Já své prarodiče miluji. Prababička Emilie dělá ty nejlepší čokoládové bochánky, i když k tomu vždy připojuje nějakou náboženskou lekci. Jistě, nemůžu být doma moc dlouho, ale milujeme se," pronesla se staženým hrdlem. Byla Správkyně a její máma a táta taky. Na rozdíl od nich, kde díky manželskému rituálu animozita nebyla tak silná, jakmile dorostla do věku, kdy se postavila na vlastní nohy, nedokázala se s rodiči po delší době vystát, jakkoli se milovali. Jedině Univerzita s prastarými kouzly v základech položenými jejich mocnějšími předky před tím fenoménem štítila. Rodina Správců ze své podstaty stála na vztazích z dálky.

Alexandřin obličej se oprostil od výrazu.

"Bolí nad tím tak přemýšlet," dokončila šeptem.

"Jsi Moc, Naomi," pronesla Saša a její výraz byl tvrdý. Chytila ji za rameno a lehce s ní zatřásla. "Jsi ve hře. Nemůžeš si dovolit netáhnout. Ano?"

"Já..."

"Ano?"

"Ano."

*

Naomi udělala mnoho průzkumů, jak to mezi mužem a ženou chodilo. Byla tak strašně nejistá, většina jejích spolužáků se jí obávala pro její moc, také byla ve stínu Saši, prostě to nikdy s nikým... nevyšlo. Výzkum ale nedokázal připravit na pocit tvrdého, mužského těla proti jejímu, ani na mravenčení na místech, kterých se dotkl. Jak bude Nikola chutnat, když ji něžně líbal, jak rozechvělá a přitom plná očekávání bude.

Šlo to velice slibně, když jí zazvonil telefon. Jelikož po třetím ignorování začal takřka okamžitě znovu zvonit, čarodějce došlo, že to bude muset vyřídit.

"Niko," zašeptala a tiše zasténala, když ji políbil na krk.

"Hm?"

"Může to být důležité."

"Nebo taky ne."

Tiše se zasmála a uhnula před dalším polibkem. "Čekej," rozkázala a potěšilo ji, když se Nikola pobaveně usmál a nepohnul z postele.

Zamračila se, když viděla, že to byl Ivor. "Je vše v pořádku?" zeptala se, když to takřka okamžitě zvedl.

"Můj byt."

Naomi na svůj telefon nevěřícně zírala, jelikož to bylo vše. Dvě slova a položil to. Váhavě se pootevřela okolí a snažila se toho pitomce najít... Štítil se ještě pevněji než obvykle, ale když se myslí jeho obran dotkla, na okamžik je spustil – a Naomi zaklela, což nedělala takřka nikdy. Okamžitě se vrhla ke svým šatům.

Cítila bolest. Fyzickou, naštěstí, ale přesto bolest.

"Naomi?"

"Musím jít."

Nikola se zvedl a nejistě stál kousek od ní. "Jsi si jistá?"

"Je to... rodinná záležitost." Otočila se ke svému skoro-milenci a v záchvatu odvahy se vyhoupla na špičky a políbila jej. "Omlouvám se. Chtěl bys... šel bys někdy..."

"Ano," odvětil jednoduše.

"Vážně?" rozzářila se.

"Děláš si legraci?" rozesmál se. "Nikdy jsem nevěřil, že bych u tebe normálně mohl mít šanci."

Myslela jsem, že jedeš po Saši, pomyslela si a Nikola se zašklebil. Chtěla se propadnout do země, když si uvědomila, že to slyšel.

"Alex je... třída sama o sobě," přiznal Niko a odkašlal si. "Ale myslím, že ty jsi mnohem lepší." Zaváhal. "Hodnější. Šla bys se mnou zítra na oběd?"

"Počítej se mnou," odvětila a navzdory tomu, že byl Ivor zraněný, cítila se... povzneseně. Konečně se oblékla a nejistě si stoupla ke dveřím. Mávla na Nikolu, který seděl na sedačce u televize, ať se nezvedá. Doslova jej vyhodila do obýváku, když se obouvala, jelikož s ním za zadkem byla nervózní. Ale přišlo jí podivné odejít jen tak.

Něžně se pousmál, nejspíše vycítil její rozpaky. "Rodina." Cítila z něj chápavé emoce. "Zítra?"

"Určitě."

Klaply za ní dveře a Naomi se zhluboka nadechla, ráda, že má ještě pár minut před aktivací večerky. Smysly se natáhla k proudům energie. Lehce se jich dotkla a vzala si pouze tolik, aby se mohla svézt, taky se dopředu napojila na Ivorovy štíty, jinak by bolelo, kdyby se snažila projít a v podstatě by do nich vrazila...

Vyklopýtala v jeho bytě. Byla tam tma a čarodějka čekala, než se její oči přizpůsobily nedostatku světla. Poté se pomalu vydala k místu, kde jej cítila. Seděl na židli, shrbený, a Naomi si klekla na zem vedle něj. Opatrně se doteky snažila najít zranění.

"Ivore? Co se stalo? Můžu vyvolat alespoň trochu světla? Vím, že se ve tmě cítíš lépe, ale potřebuju vidět, co dělám."

Místo odpovědi se ve vzdálené části místnosti na stolku zapálila svíčka. Nebylo to ideální, ale lepší než nic. Oči snad samy našly krvavou skvrnu a hned na to smysly vycítila bolest.

"Je to bodnutí nožem?!" zasyčela. Položila na zranění ruku a nechala svou magii postarat se o poškozené tělo. "Tohle zachází příliš daleko, nemůžou si dovolit –"

"Už je to v pořádku. Jsi tu," odvětil tiše. Naomi se zachvěla, z nějakého důvodu jako by jeho hlas vycházel ze stínů všude kolem.

"Co se stalo?"

Temný mlčel.

"Ivore, tohle je závažná věc. Pošťuchování a rány, dobře, dokonce i zlomeniny, už u toho jsem byla rozčílená, ale tohle je smrtící zbraň a vražedný záměr! Měl jsi trestní právo stejně jako já! Tohle je nepřípustné!"

Překvapeně zmlkla, když se jeho ruka omotala kolem jejího krku. Palcem přejel po jednom místě a stíny se neklidně zachvěly.

"Nebyla jsi sama, když jsem volal," konstatoval tiše.

"Cože?"

Místo odpovědi se sklonil a čelem se opřel o její, druhou rukou ji objal. Naomi cítila na zádech lepkavý chlad. Krev, uvědomila si a znovu se zachvěla. Zvedl ji pouze pažemi, překvapil ji svou silou i faktem, že s ní se zraněním vůbec dokázal pohnout. Posadil si ji do klína a pak ji k sobě tiskl a mlčel.

"Ivo?"

Jeho ruka se pohnula, nejprve v malých, ale postupně se prodlužujících tazích ji hladil po zádech. "Srdce ti buší jako křídla vyděšeného ptáčka," zamumlal po dlouhé chvíli. Cítila z jeho dechu krvavé víno a očima bleskla ke skoro prázdné láhvi po jeho ruce. Nejistě jej pohladila po zádech.

"Ivo, co se dnes večer –" Prudce se nadechla, když se jeho rty se dotkly kůže jejího krku. Překvapeně vyjekla, když ji náhle silně, bolestivě kousl. "Ivore!"

"Nelíbí se mi, že na tobě měl svou značku." Něco v jeho hlase bylo špatně. Zároveň se štítil tak silně, že jej poprvé po dlouhé době nedokázala číst. V koutku mysli se jí začalo formovat podezření... ale to bylo směšné. Nebylo to možné. Že?

"Ivo?"

Temný ji k sobě pevněji přitiskl, poté si povzdechl. "Vážně po celé té době netušíš, že jsem do tebe zamilovaný?"

Naomi sebou trhla a chtěla se odtáhnout, avšak jeho paže nepovolily ani o kousek.

"Pust."

Po chvíli to udělal.

Čarodějka se odtáhla a pohlédla mu do tváře. Srdce jí divoce bušilo a její hlava byla plná zmatených, protichůdných myšlenek. Které do sebe navrch narážely jako zmatené včely a dělaly ze všeho ještě větší chaos.

Automaticky jeho slova zamítla. Byla to hloupost. Proč to říkal?

Ale ona jej četla. Věděla to nakonec dlouho.

Od Kostela.

Jen doteď nevěřila, že mu jeho černokněžnická podstata dovolí své emoce identifikovat s takovou jasností. Muselo to jít proti všem jeho instinktům.

"Otevři se mi." Překvapilo ji, jak pevně její hlas zněl, jelikož se třásla.

Zaváhal, poté lehce spustil štíty. Nechala svou magii dělat, co uměla nejlépe, a četla jeho emoce. Hledala, i když netušila co. Možná zda si byl jistý. Jestli si může připustit, co věděla dlouho, urputně zamítala i nejmenší známku možnosti. Pro klid své duše. Jelikož naděje byla tak strašlivá věc

"Stíny," zašeptala ohromeně. "Jak... opravdu... Ivore." Natáhla ruce a chvějícími se konečky prsů přejížděla po jeho obličeji, v očích slzy. "Ivo, ty... opravdu..." Oči se jí šokovaně rozšířily, když si přečetla jeho myšlenku, že... "jsi udělal co?!" zaječela na něj. Bleskla pohledem ke kuchyňskému koutu, a jistě, byl tam jeho zakrvácený nůž, z nějakého důvodu zabodnutý takřka celý do linky.

Temný sebou trhl a zašklebil se. "Věděl jsem, co ta čubka Pitiller plánuje. Zpanikařil jsem. A jsem trochu opilý," přiznal rozpačitě.

"Stíny, jsi normální?!" Praštila jej a okamžitě se cítila provinile, jelikož jeho uzdravená rána by neměla být namáhána. I magie měla své meze.

"Proč jsi vůbec chtěla s tím svatouškem spát?! Vždyť víš, že jako nadržený pes běhá za tou čubkou,"

"Už tak jsi na velmi tenkém ledě, nepřitěžuj si tím, že urážíš mou nejlepší přítelkyni!"

Ivor se zhluboka nadechl a kontrolovaně vydechl, takřka na něm viděla to vypětí se ovládat. "Ten idiot tě nechce. Já ano. Proč jsi za ním vůbec šla?" V jeho hlase byla zranitelnost, bolest skrytá pod vztekem, který jí prezentoval.

"Budu potřebovat manžela, Ivore." Ruce na jejích bocích ji takřka bolestivě sevřely. "Nejen proto, abych měla manžela. Ale i pro ochranu. Víš, jak to mezi Rodinami chodí. Niko,"

Naomi zaraženě zmlkla, jelikož Ivor zavrčel. Doslova zavrčel, zvuk, který by lidské hrdlo nemělo být schopné vydat. Kdyby to byl kdokoli jiný než on, byla by bez sebe strachem. Zvedl ruku a prsty omotal kolem jejího hrdla. "Ivo?" zašeptala. Lehce položila ruce na jeho předloktí, ne aby jej zarazila, prostě jen nejistě.

Palcem jí naklonil hlavu na stranu a políbil ji. Nejprve něžně, lehce, poté naléhavěji.

A svět se náhle skládal ze stínů, temnoty a Ivora a nebylo na tom nic v nepořádku. Hrdelně zasténala, když ji jeho ruka vklouzla pod šaty a polaskala, přitiskla se k němu.

"Ano?" zeptal se po chvíli.

Naomi na něj zírala. S Nikem to bylo hezké. S Ivorem měla v břiše motýly a cítila nutkavé svírání v podbřišku. Ale za tím vším – pro Nikola to byla zábava. Líbila se mu a těšil se na chvíli potěšení. Z Ivora cítila silné, syrové emoce, kvůli kterým měla srdce v krku. Které reflektovaly její vlastní, potlačované.

"Mlčení budu brát jako souhlas."

Zamotala mu prsty do vlasů a temnému po tváři přeběhl triumfální úsměv. Políbil ji znovu, tvrději, jazykem ji donutil rozevřít pro něj ústa, zatímco rukou bloudil níže. Uvolnila se do křivky jeho těla a nechala jej převzít vedení, kamkoliv ji bude chtít vzít, cokoliv udělat.

"Měli bychom přestat," odvětil po dlouhé době zadýchaně. Nechápavě na něj pohlédla.

"Ne." Pohladila jej po bocích, po chvilce váhání rukama vklouzla do jeho košile a nehty přejela po kůži, silně. Zasténal a zabořil jí tvář do krku.

"Naomi, myslím to vážně. Nechci zneužít situace,"

Narovnala se a podrážděně na něj pohlédla. Potřebovala teď něco rozhodně jiného než špatně zaměřený komplex prince na bílém koni.

"Ivore." Počkala, dokud si nebyla jistá, že ji kompletně vnímá. "Na dnešní párty jsem šla s vědomím, že další den už nebudu panna." Jejímu společníkovi zaskočilo. Ignorovala jej. "Tento plán také míním dotáhnout do konce. Ať už s tebou, nebo –"

Vyjekla, když je oba zvedl a zamířil hlouběji do bytu. Pevně jej objala kolem krku. V ložnici ji jemně položil do své postele.

"Nemůžu uvěřit, jak pošetilé stvoření jsi. Věřit temnému se svým panenstvím. I ty musíš vědět, kolik krvavých kouzel pro takovou věc existuje."

Bylo jí takové vedro, srdce jí bušilo tak silně, že to musel slyšet i z takové dálky. Byla nervózní a měla pocit, že viděl, jak se jí chvěly ruce, než je sbalila do pěstí. Ale zároveň hluboko v sobě cítila, že dělala správnou věc. Tak se rozhodla být odvážná. Pohlédla mu do očí a zvedla bradu výš. "Budeš mluvit ještě dlouho?"

Tiše se pro sebe zasmál. Po jeho gestu se v bytě rozhostila úplná tma. "Moje milované, pošetilé stvoření," šeptala temnota.

Nebála se. I když věděla, že on vidí dokonale a byla do slova a do písmene v jeho moci, neměla strach. S Ivorem nikdy nemusela. A přijala jej bez zaváhání.

*

Naomi se mračila.

Věděla, že sex obvykle nebýval takový, jaký prožila včera s Ivorem. Něco udělal. Něco, co pozvedlo její duši a donutilo ji zářit jasněji, cítila jej tak blízko. Po orgasmu, který taky nebyl maličkost, jeho magie... něco. A on jí odmítal říct co.

Potom byly věci méně dokonalé, když se na okamžik utrhla jeho moc z řetězu a čarodějka ji cítila tak hluboko ve své duši a byla si jistá, že bylo po ní, jelikož to bylo špatné. Ivor se jí v temnotě bytu dlouho omlouval a laskal ji a doslova svedl pryč z hranice paniky. Ani na chvíli ji nepustil, takže u něj usnula a vzbudila se nad ránem, kdy konečně dovolil, aby šla domů. Šel by s ní, ale potřebovala čas o samotě, jelikož se toho událo příliš.

Nelitovala ničeho, co spolu udělali. To byla hlavní věc a s trochou provinilosti si uvědomila, že to měla Ivorovi před odchodem jasně sdělit, jelikož vypadal... nepřístupně. Což znamenalo, že skrýval své emoce. Cítila z něj úzkost a lehkou stopu paniky. Neuvědomila si, jak vypadalo odmítnutí jeho doprovodu, ne do této chvíle.

"Ivo," povzdechla si a ranní ulice nepřekvapivě mlčela. Možná toho měla litovat. Ivor byl, nakonec, temný. Jeden z těch, který by ji mohl zabít, pokud bude její teritorium dostatečným lákadlem. Krátce po sexu se to i málem stalo. Nic si nenalhávala, když ztratil kontrolu, byla jen krůček od toho, aby jí vytrhl z těla jak duši, tak její životní esenci. Věc, která ve výsledku generovala její další magii. Faktem ale bylo, že se Ivora nikdy nebála. Ano, byla po tom nešťastném útoku roztřesená, ale to byla nehoda. Nic jako by ji chtěl doopravdy zabít. A myšlenka, že by v její budoucnosti chyběl, nebyla z těch, které chtěla zkoumat.

Zachmuřeně uvažovala, zda se mohli čaroděj a temný vzít. Protože ten idiot s jeho včerejším vyznáním a následným nárokováním jejího panenství ztratil veškeré právo volby – do konce jeho existence si ji uvázal na krk.

Dříve ji ta možnost nenapadla. Jelikož temný a bílý? Znělo to jako začátek nějakého vtipu.

Teď žádná jiná volba nebyla přijatelná. Miloval ji. Bohové, miloval. A ona jeho. Dříve si to nepřipouštěla, protože... temný, pro všechny Předky. Ale retrospektivně to bylo tak zjevné. Jak se dokázala tak dlouho obelhávat? Potřásla nevěřícně hlavou, když si vzpomněla, že se bodl, aby měl důvod jí zavolat a zajistit, že se nevyspí s Nikolou. "Pitomec," zamumlala si pro sebe. Bodl se. Stíny, tomu by nikdo nevěřil.

Došla ke svému bytu a viděla na schodech sedět Sašu. Nejistě se zastavila. Jelikož jak bude reagovat její přítelkyně, na to nepomyslela.

"Sašo,"

"Nebyla jsi s Nikolou," konstatovala blondýnka. "To je v pořádku. Kdo to tedy byl? Snad to ještě nějak zachráním."

Naomi na ni zírala.

"Nam-nam?"

"Proč je najednou tak důležité, abych si někoho vzala, Sašo?"

Alexandra se zamračila. "Co tím myslíš?"

"Něco se děje. Něco mi neříkáš."

"Jsi paranoidní. Ten temný na tebe má..." Saša se odmlčela, když jí to došlo. "Bohové!" zasyčela a uskočila. "S tím? Jak jsi mohla?!"

"Není jako ta monstra, co zavraždila tvou matku, Sašo. On –"

"Dost. Mlč. Teď... stíny, potřebuju vše promyslet. Do háje. Stíny." Blondýnka se otočila a udělala pár rozhodných kroků pryč, než se prudce obrátila zpět. "Neublížil ti ten bastard, že ne? Přinutil tě? Jestli ano,"

"Souhlasila jsem."

"Pod nátlakem?" V hlase Saši bylo až příliš naděje.

"Předci," potřásla naposledy hlavou zklamaně a zmizela do tichého rána.

Kapitola 4 | Kapitola 6