SL: Kapitola 4

Další den se Naomi nacházela ve vkusně zařízené kanceláři. Seděla v návštěvnickém křesle a nejistě upíjela nabídnutý čaj. Žena u pořadníku na opačné straně místnosti konečně zařadila poslední tablety. Ještě zkontrolovala nějaká data v tabletu ve své ruce a vydala se k ní. Sedla si naproti, klidně si zamíchala kávu a pohlédla ji do očí. "Slečno Verner," odvětila v pozdravu, "omlouvám se za zdržení."

"Nic se neděje, paní ředitelko." Naomi se napůl postavila a krátce uklonila, nervózní, proč byla předvolaná na kobereček. Bleskla pohledem k oknu a uklidnilo ji, že počasí bylo mírné – čehokoli se to týkalo, Lady Nora nebyla naštvaná.

"Procházela jsem si vaše výsledky, slečno Verner." Ředitelka si posunula brýle na nose – čistě stylistický doplněk, jejich léčitelé jakoukoli oční vadu dokázali vyléčit – a lehce se zamračila. "Byla pro vás naplánovaná velkolepá budoucnost. Mohla jste si vybrat kteroukoli profesi a ve většině z nich být jedna z nejlepších, ne-li i nejlepší." Prstem s manikúrou poklepala na desku stolu a ve vzduchu se projektovalo několik diagramů. "Avšak fakt, že odpadáváte od předmětů, které pro vás tyto cestu otevírají, má drahá, promlouvá o opaku. Samostudium je samozřejmě podporováno a nikdo netvrdí, že čaroděj nemůže praktikovat svou vybranou oblast zájmu i bez certifikátu z Univerzity." Lady Nora se lehce jízlivě usmála, což její slova jaksi popřelo. "Avšak u tak mladých čarodějů, jako jste vy, slečno Verner, to není ideální."

"Děkuji za váš zájem, Lady. Vaše obavy jsou však nepodložené. Mám o své budoucnosti přesnou představu a současný stav věcí mě nijak nebrzdí."

"Opravdu?" Ředitelka se opřela do křesla a sledovala ji přes obroučky brýlí. "Vím, že začátek vašeho studia nebyl ideální a mohl vás... odradit od jistých uplatnění, na které Správkyně vaší moci a postavení může dosáhnout. Nezahazovala bych však tuto možnost zcela."

"Tak to není." Naomi strnula a cítila probouzející se vztek.

"Rozhodla jste se pro léčitelství, nejobskurnější a nejdistancovanější odvětví magie. Pro jeho obtížnost a náročnost jsou léčitelé z vlastní vůle odděleni od zbytku naší společnosti, vždy ponoření do svých studií, pohlcení svou magií. Je to profese, pro kterou se čaroděj rodí. Nebála bych se říct, že je v rozporu se Správcovskou magií. Vy jste se pro ni přesto rozhodla, bez kapky léčitelského talentu ve vašich rodinných liniích – a věřte mi slečno Verner, kontrolovala jsem to. Ani jediný léčitel nebo někdo s nevysvětlitelným talentem pro zázraky. Žádná zmínka za všechny ty generace od Bohů, které máme zmapované – a váš rodokmen je úctyhodně detailně zachován.

Možná proto, že se přímo přes vaše rodová sídla válka nikdy nepřehnala."

Naomi pod stolem sevřela v ruce v pěsti, vztek se změnil v zuřivost. Proč se ji Ředitelka stále snažila rozčílit? Proč do toho zatahovala její Rodinu, která nikdy žádné militantní vyznamenání nedostala a ni nechtěla? Snažila se jí vyhrožovat?

Rozhostilo se ticho.

"Chcete tak zahodit svou budoucnost, Naomi?" zeptala se ředitelka jemně. "Dostáváte se do bodu, kdy pro léčitelství budete muset pokroutit svou magii nezvratně. Začnete ztrácet svou obratnost ve Správcovství. Buď to, nebo budete stagnovat na místě jako nejnižší z léčitelek, sotva schopna získat uznání Řádu."

Další výmluvná odmlka. Naomi sledovala výraz starší ženy, ale žádné výhružky ani nabídky nenásledovaly. Četla situaci špatně? Ale její instinkty ji nikdy nezradily. Na situaci bylo něco špatně a pokud bude jednat unáhleně, nemusela by na to doplatit pouze ona.

"Naplánovala jsem vám setkání s Oliverem Raoulem. Věřím, že jste o něm zaslechla?"

"Ano?" Zmateně se zamračila.

"Uvidíte, čeho ani s veškerou svou pílí a odhodláním nedosáhnete, jelikož Raoul je nejspíše nejslibnějším léčitelem naší generace. Opravdu, génius ve svém poli. Stejně jako vy ve Správcovství. Poté, bylo mi myslím řečeno po půl roce, budeme mít tento rozhovor znovu a vy mi řeknete, jak jste se rozhodla."

"Musím se rozhodnout?"

"Řád mi poslal žádost o vaše převelení do jejich péče. Zde na Univerzitě už vaše výuka pokračovat nemůže. Nemáme na to prostředky."

Mladá čarodějka strnule seděla a převracela tu informaci v hlavě. Nakonec rigidně kývla. Nemusela se rozhodnout hned, pro to byla dlouhověkost její rasy skvělá. Měla ještě pár let, než začnou být Lady Nora nebo Řád opravdu netrpěliví. Ale zároveň věděla, že v budoucnu ten mezník byl.

Jakkoli se rozhodla pro léčitelství ne z důvodů, které byly zcela její, během té cesty v té pokroucené a složité problematice našla krásu. Uvědomila si, že k ní léčitelská magie promlouvá tak, jako k matce její obrana teritoria a k jejímu otci práce s Mlhovinou. Vždy měli v očích světlo, když s vášní o své magii a práci promlouvali. Něco podobného pociťovala s léčitelstvím. Možná pro to nebyla narozená, možná byla přirozená Správkyně, ale pomáhat uzdravovat byla věc, která ji doopravdy naplňovala.

"Kdy mám Lorda Azara očekávat?"

"Ah. Měl by být někde na území Univerzity. Budete tak hodná, slečno, a postaráte se o jeho ubytování? Není členem Univerzity, ne oficiálně, a snažit se mu něco najít skrze naši organizaci by vedlo k nechutně velkému množství papírování. Berte to jako osobní službu mé osobě."

Lady Nora se sladce usmívala. Kdyby tu teď stála Saša, dokázala by z toho zcela jistě vytřískat více. Jelikož nikdo ve velení bezpečnosti a organizace území nechtěl mít zodpovědnost za činy a události způsobené mocnému léčiteli – nebo mnohem častěji jím. Naomi pouze kývla a s úklonou odešla, vydat se hledat svého, jak předpokládala, lektora na další měsíce.

*

Bílí čarodějové, a temní vlastně také, nebyli příliš otevření. Možná to bylo v důsledku politiky, která obě strany magie prolézala jako rakovina. Nebo Správcovská magie příliš ovlivňovala jejich povahy, ozvěna pevné mentální disciplíny a vůle, která tvarovala světy a neumožňovala prostor ani pro malinké chybičky. Jinak mohly vyústit v příšerné katastrofy. Naomi netušila. Co však věděla jistě – léčitelství byl pravý opak. Možná to bylo v důsledku Mlhoviny, kterou v sobě střádali a ta přirozeně způsobovala chaos... byl to zvláštní a fascinující paradox. Léčitelé, kteří museli být za každé okolnosti klidní a vyrovnaní, jelikož ve svých rukou drželi životy, a jejich magie tak volatilní, emoce puštěné z vodítka.

Možná proto Mlhovou magii tak milovala? Jelikož pro rozené léčitele bylo následování postupů někdy tak obtížné, zatímco ona tento konkrétní aspekt zvládala se směšnou jednoduchostí? Soustředit svou mysl na známé procedury léčebných postupů, i přes tak podivná pokroucení magie, možná proto se dostala tak daleko, rozhodně dál, než někteří z jejích lektorů předpokládali. Byla v některých aspektech lepší než mnozí rození, pro svou perfektně vycvičenou mysl a jejich neschopnost se dokázat soustředit až do takové míry bez pomoci předpřipravených preparátů.

Správci si často nalhávali, jak dobří byli, protože sebevědomí a víra nakonec mohly být zrnko, které pro ně rozhodovalo mezi úspěchem a selháním. Jelikož to byla jejich vůle, která tvořila, a byla to vůle, která vedla magii skrze jejich ostrůvky. Léčitelé naopak museli přesně vědět, kde byly jejich hranice, jinak to jejich pacienta mohlo stát život. Byli tak k sobě brutálně upřímní.

Naomi se naučila kráčet po linii, která se tak klikatě mezi těmito dvěma protipóly táhla. Nakonec. Chápala tak obě strany mnohem lépe, jejich výhody i bolestivé nedostatky.

Čarodějka stála kousek od dveří a sledovala pohledného, vysokého čaroděje, který momentálně pohodil hlavou vzad a z plna hrdla se smál. Tváře měl rudé a v očích tolik života. Takřka vyskočil od stolu, popadl děvče vedle sebe a začal s ní nezřízeně tančit.

"Pavle, Chrisi! Bude to?!" zakřičel na své společníky a děvče vřísklo, když ji vyhodil do vzduchu a poté zachytil a roztočili se. Smála se až tiše chrochtala, což všechny pobavilo ještě více, ji včetně. Jeho společníci se s širokými úsměvy zvedli a Chris, který se tak ocitl vedle ní, se k ní přiklonil. Vzal ji kolem pasu a nenuceně vtáhl do tance. Tmavovláska se rozesmála, když ji v piruetě roztočil a poté zlomil v pase až vlasy zametla zem. Další otočka a přitáhl ji k baru, kde už čekaly dva panáky, s jiskřičkami v očích ji jeden podal. Přiťuknutí, kopnutí do sebe, šílený tanec.

Kdyby se tak nezřízeně choval Správce, hned jej vyhodí.

Ale léčitelé jako by měli kolem sebe auru, která všechny ostatní do jejich takřka amoku stáhla sebou. A celou dobu se bavili. Mnozí si to neuvědomovali, ale léčitelé byli s teritorii propojeni ještě těsněji než mnozí Správci. Energie jim proudila žilami jako oheň, reagovali na sebe způsoby, které nebyly zcela pochopené. Měli v sobě tolik života. I to, jak ten plamen krotit, byly lekce, kterými Mlhový čaroděj musel projít.

Zpívala, smála se s Chrisem, vyprávěli si navzájem hloupé vtipy, než se ocitla u Raoula. Oba na chvíli stáli u stejného stolku, žíznivě pil, když se Naomi lehce dotkla jeho lokte. Otočil se k ní, v jeho samotné přítomnosti tolik vitality, že měla pocit, že je všude kolem. Jeho úsměv sliboval, že se s ní rád podělí... o cokoli.

Naklonila se k němu a začala šeptat: "Porucha funkce rovnovážného centra." Cinkla o sklenici alkoholu, stojící před ní.

Léčitel teatrálně zasténal, zavřel oči a se zaduněním se opřel o zeď za ním. "Ty zákeřné děvče, jak jsi mě dokázala chytit? A to jsem si byl tak jistý, že nikoho zodpovědného v okolí nemám."

Nic nezkrotilo rozjíveného léčitele jako bezpečné slovo. Pokud měl někdo pocit, že se věci vymykají kontrole, pronesl nějakou triviální léčitelskou otázku – a všichni se museli na její odpověď soustředit. Což někdy bohatě stačilo proto, aby se rozbouřená krev léčitele zklidnila. Nic neprobralo ty z tohoto odvětví magie tak rychle, jako možnost, že budou muset léčit, i když jen zvažovali hypotetickou diagnózu. Pojistka, kondiciování, kdyby měla být úplně upřímná, které se do nich vtloukalo snad nejtvrději.

"Naomi Verner. Váš stín pro další měsíce."

"Ta nenarozená pro Mlhovou magii?" zeptal se a zkoumavě ji sledoval. Ihned vycítila, jak se mezi nimi vytvořil odstup.

"Problém?"

"Hned čtyři." Začal vypočítávat na prstech: "Budoucí hvězdička Rodin. Alexandra Pitiller. Ivor Taras. A Správkyně. Jeden neví, co je horší."

Oh, čarodějka už teď věděla, že si toho léčitele oblíbí, i kdyby ji on sám nesnášel. Přímočarost byla mezi Správci k nalezení asi stejně lehce jako vzácný poklad.

"Můžete mne následovat? Mám vás ubytovat a nejjednodušší bude můj byt."

"Ne."

"Tak hotel?"

"Mám posoudit tvůj potenciál, zda má smysl tě nadále učit. Musím tě proto pochopit, malá intrikánko. Vezmi mě do svého teritoria."

Naomi strnula. "Jak víte –"

"Jsem tvůj lektor pro další měsíce. V určité fázi se mezi léčiteli nic neskrývá, naše znalosti jsou příliš cenné proto, aby byly ztraceny. Tajemství mezi námi nikdy nevydrží věčně. Náš proslulý temperament." Široký, příliš dravý úsměv, když ji sledoval, tak pozorně, jako by ji chtěl sníst. Nebo otevřít a prozkoumat, zda je správně anatomicky postavená. "Jakmile projdeš určitou fázi učení, hranice mezi léčiteli se ztrácí. Jsme jeden."

Čarodějka na něj zírala. Nakonec pomalu pokývala hlavou. Jistým způsobem to dávalo smysl. Kousek skládanky, který jí celou dobu unikal, zapadl na své místo. Léčitelství tak podivně pokrucovalo jak magii, tak zažité myšlenkové vzorce. A ústilo přesně v to, co jí Raoul řekl – sdílení. Otevřenost mysli pro ty, kteří byli stejní. Jistě to muselo mít nějaké obranné mechanismy, ale díry, které začala registrovat ve své magii, náhle dávaly smysl, pokud se měla napojit na něco... většího.

Podivně jí to ale okamžitě nabídlo i řešení pro problém, která ji už delší dobu držel na místě. Jelikož když teď věděla, s čím musí pracovat a co kompenzovat, vše se krásně srovnalo.

Široce se usmála. "Žádná tajemství? Můj Kapitán vás bude prostě milovat."

Raoul pochybovačně nazdvihl obočí. Naomi jej vzala za ruce. "Vaši přátelé?" Na jeho nechápavý pohled ukázala na Chrise a Pavla.

"Ti dva? Sotva jsem je potkal," pokrčil rameny.

"Ach, jak jsem se mohla tak příšerně splést?"

Chytila proud.

*

Neplánovala přistát ve Městě a zcela jistě ne uprostřed Tržiště. Už proto, že někoho mohli omylem zabít, kdyby se zjevili na již... obsazeném místě. Zatímco na Univerzitě se snášela noc a jelikož nebyla žádná slavnost, ruch pomalu utichal, Tržiště stále vibrovalo životem. Ve vzduchu visely lákavé vůně připravovaného jídla, exotického ovoce, koření, lidé všude kolem vytvářely nádhernou atmosféru života, kterou zbožňovala. Byla doma.

"Ovlivnil jste, kde skončíme?" zamračila se na svého společníka. Léčitel pokrčil rameny.

"Měl jsem hlad."

Naomi si odfrkla a poté se pro jistotu chytila zezadu opasku Raoula, který se rozhodným krokem vydal lovit svou večeři. "Co zde máte za měnu, slečno Verner?"

"Cokoli. Mám zřízenou bankovní pobočku."

"Skvělé. Doufám, že nebydlíš daleko, aspirantko, jelikož se hodlám nacpat k prasknutí." V očích jejího společníka se nezbedně zablesklo a Naomi si jej pozorně prohlédla. Lord Azar už nějakých šest set let nesl titul Patriarchy, hlavy svého klanu. Když postoupil, byl pro svůj tier mladý, ve svých dvě stě padesáti letech se jiní prali s nějakým jedenáctým, zatímco Raoul dosáhl na třístý a stále stoupal. Zcela určitě to vypadalo, že bude mít brzy za opaskem pětistý, což bylo vyžadované minimum na aspiraci na titul Staršího. Což se za necelé století také stalo. V lidském měřítku nemohl mít více než šestnáct let.

Na rozdíl od Správcovské rodiny, kde by pro takový krok museli jeho rodiče více méně zemřít nebo pozbýt způsobilosti, Oliver Raoul jednoduše svou hlavu klanu (matku) ve všem předčil. Bylo to u nich takto kuriózní. Stačilo, aby byl jeden lepším v magii a měl vizi a oni ustoupili.

Léčitelské rodiny však byly proslulé i pro fakt, že většina jejich méně zábavných povinností spočívala na ramenou jejich poradců. Pro rodinu Raoul to už po generace byli Naudarové a obě strany byly s uspořádáním až nemístně spokojené.

Raoulové pro přežití nepotřebovali mnoho. A Naudarové byli vzácné plemeno Správců, kteří se vyhýbali politice. Zlé jazyky tvrdily, že ze zbabělosti a mimo stín Raoulů by nikdy neprosperovali. Naomi si myslela, jakmile více pochopila povahu léčitelů a jejich vliv na okolí, že to byl prostý akt zdravého selského rozumu. Mlhová magie kolem sebe šířila mír a vyrovnanost, radost ze života a jednoduše spokojenost, která se negovala s bodáním do zad těch ambiciózních, stále nespokojených. To možná bylo pouto ještě silnější, než výhody, které Naudarové měli pro vliv jmen dvou Rodin za svými zády.

Raoul tak ani za těch šest set let v politice neztratil nic ze své nezřízenosti a obrovské touhy prostě si život vychutnávat hlubokými doušky. Tak roztržité chování, které teď předváděl, mohlo být zcela přirozené. Naomi si přesto nemyslela, že to bylo tak jednoduché.

Oliver Raoul od ní něco chtěl. Musela zachytit nějaký pocit, emoci, která ji na to podezření přivedla, ale byla si tím jistá. Někdo s vlivem tak velkým jako on by se nenechal zahnat do kouta, ani mocí tak vlivnou jako je Lady Nora.

Prováděla jej po Tržišti, rozmlouvali s jejími lidmi, jedli a bavili se. Stoupali patro po patru, od nejnižších rybářských slují, přes Město, Pracovní sektory a začátek terasovitých rýžových polí na prvním a až tam se dostali, než se Raoul nechal strhnout jinými aspekty v Jeskyních. Byl jako kotě, které se snažila vést na vodítku, ale pro jeho upřímnou radost a obdiv pro její teritorium mu to ani nezazlívala.

Zdálo se to jako dny, když se konečně dostali do Vily a ona zaklapla dveře jeho pokoje a mohla se vydat konečně spát.

*

Naomi seděla na terase a mazlila se s Mimi, když vycítila, že Raoul dojedl snídani a rozhodl se k ní připojit. S hrnkem kávy v ruce se vedle ní uvelebil, nezkrotná energie mu bublala snad hned pod kůží. Tento muž měl být v nemocnicích, provádět zázraky, pro které byl tak pověstný, ne ztrácet čas s ní. Byla příliš malá ryba, ať se na to dívala jakkoli.

"Nejsem si jistá, že je káva dobrý nápad," podotkla jen proto, aby poté mohla říct, že to říkala.

"Oh, rozhodně je. Především tak delikátní, jako je ta vaše, Lady Naomi." Raoul naklonil hlavu na stranu. "Je to opomenutí, že nenosíte žádný titul, když vaše ruce tak skvěle řídí vlastní teritorium?"

"Neukončila jsem svá studia," připomněla a pohlédla na nebe. "A nevlastním srdce tohoto teritoria."

Léčitel vedle ní strnul. "To je velice nebezpečná situace," pronesl a zákeřnost v jeho hlase ji donutila na něj prudce pohlédnout. Reflexy, které do ní jak Xerik tak Ivor vtloukaly, ji přirozeně umožnily zvednout obranné štíty bez jakékoli vědomé myšlenky.

Mimi ležící kousek od nich zavrčela.

"Velice hezké," komentoval její reakci, ignoroval bestii připravenou mu skočit po hrdle. "Co se týče těch pokrytců mezi Rodinami, nikdy bych neřekl, že budou tak stupidní."

"Co se děje?"

"Toto teritorium vám patří, Lady Naomi. Vnímám to v hlíně pod svými chodidly, ve vánku, který cítím proti tváři. Lidé, kteří zde žijí, jsou vaši. Jejich víra vás zde poutá pevněji než jakýkoli rituál, který jste mohla provést. Je to koneckonců lidská víra, která je základem každého z nás," odsekával slova s takovou zuřivostí, že by se jej bála, kdyby tak zřetelně nebyla mířena mimo ni.

Čelila Ivorovi v jeho nejčernějších náladách. Nebo minimálně jednou čelila, když vycítila, že ji potřebuje, a on se nestihl dost rychle krýt – nebo utéct. Oba za to zaplatili, i když možná ne tak, jak čekali. A o to bolestivěji.

Tak se prostě natáhla a sevřela obličej toho mocného muže mezi dlaněmi, palci jej něžně hladila po tvářích. Klekla si, poté si jeho hlavu opřela o hruď a přitiskla jej k sobě, tišila jeho vztek, jelikož léčitel, pokud nebyl opatrný, nad ním tak lehce mohl ztratit kontrolu. Lektoři je varovali, co by se mohlo stát, o davech, které byly opravdu jen loutky emocí léčitele, někdy neschopné se vrátit k jejich opravdovému já a umírající, když je emoce jejich loutkaře opustily. Města plná marionet s přestřiženými provázky, rozeseti po ulicích a svých domovech jako polámané hračky. Rození léčitelé dokázali zázraky. Ale neslo to sebou i strašlivou cenu.

Tišila jej, nechala kladné pocity a její šťastné vzpomínky, ať jej zabalí do kokonu bezpečí, krok po kroku jej vedla po stezce zpět ke světlu způsobem, který by s Ivorem nikdy nefungoval. Vyzvala by tak jeho temnotu k boji a on by reagoval. Musel by, jelikož to byla podstata jeho magie, a ona by jej svlékla do naha a zanechala bezbranného – a zranitelného.

To, co byla pro bílého síla, v očích temných představovalo smrtelnou slabinu.

Věděl, co dělala, z počátku se bránil, ale nakonec se do ní opřel a nechal se uklidnit, i přes lehký pocit nedůvěry, který z něj cítila.

"Od začátku plánovali pro váš pád," pronesl po dlouhé chvíli. "Jakkoli jste získala nadvládu nad tímto teritoriem, měla to být věc, která vás zlomí." Ostře na ni pohlédl, musel zachytit něco v jejím rozpoložení. Chytil ji za bradu, nenechal ji skrýt se a sledoval její oči. Nejspíše ji četl, jelikož chmurně pokýval hlavou. "Takřka se jim to podařilo. Málem. Ale podcenili, jak se zdá, sílu bílé magie – a tím nemyslím moc. Mluvím o odhodlání následovat Stezku, síle vůle kráčet po bílé cestě a dostát svých přísah. Zapomněli, že pak i ten nejslabší z nás dosáhne k božství."

"Proč?"

"Kdo ví? Můj nejlepší odhad je, že se někdo chtěl zbavit konkurence, dokud je zranitelná. Mohlo to být triviálnější, ukrácení času mezi komplexnějšími, dlouhodobějšími intrikami. Navzdory bílým róbám, které si naši nejmocnější oblékají, bez každoroční péče Kalisii by měli rychle duši stejně černou jako temní."

Naomi sebou trhla a Raoul se nevesele zasmál. "Ach ty malá intrikánko. Jsi upřímně dobrá duše, to můj úkol komplikuje. Jelikož jsem Stezkou povinen tě chránit. Prokletý rytířský komplex, tak to má sestřička nazývá. Stejným dechem dodává, že se za bílou cestu pouze schovávám, jelikož mám rád ptáčky se zlomenými křídly. Ale nejsme to my všichni, kteří léčíme?" Odvrátil se od ní a pohlédl do dálky, jeho výraz opět získal ten trpký rys. "Měla jsi být zlomená. Když jsi tu katastrofu nějak přestála, nedali ti do péče srdce teritoria, nikdy to neplánovali udělat.

"Vidí, jak mocná a talentovaná jsi. Čekají, až toto místo dostatečně zvelebíš, zvětšíš, aby to byl vhodný dárek. Kdo ví pro koho? Kdokoli je tvůj Patron, musí být slepý, když tě necítí v každé částečce teritoria. Nebo na něj jeho nadřízení příliš tlačí. V každém případě to teritorium zničí, až ti jej vezmou a pokusí se mu vnutit jiného Správce. Roztříští jej to, až se ten čaroděj pokusí jej ovládnout hrubou silou pomocí jeho srdce.

"A tebe, intrikánko, to zlomí stejně, jelikož tě víra tvých umírajících lidí stáhne sebou. Jsi jejich Bohyně. Nejspíše nevědomky, přesto jsi do nich investovala tolik, že bez nich už nadále nedokážeš přežít. Ne tak, abys zůstala stejná." Příkře na ni pohlédl. "Velmi dobrá taktika, zakotvit svou bílou cestu ve svých lidech a být tak imunní jedům politiky. Riskantní, ale extrémně účinná. I když tě to, naneštěstí, dělá slepou vůči lstím. Jeden nemůže být tak dobrý, snažit se vidět světlo v každém, a zároveň rozeznat temnější aspekty naší společnosti a ve všem hledat lest."

Naomi se zamračila, jelikož jeho slova nedávala smysl. Jako by nazval nebe zeleným a trávu šedou. Věděla, že mluvil o nebezpečí pro její území, chápala, že pochází ze směru těch, kteří rozhodovali, kdo bude držet srdce jejího teritoria. Uvědomovala si, že o něj musí bojovat. Ale nechápala, proč to dělali.

A tam, přišlo poznání a musela se velmi soustředit, aby ten koncept opravdu vnímala, tam byl zakopaný pudl, že?

"Svou vírou ses okleštila, Správkyně. I kdybys chtěla, nikdy nebudeš dobrou političkou, jelikož doslova nedokážeš pochopit určité aspekty, které jsou v rozporu s bílou magií. Vidíš je, vnímáš je, víš, že proti nim musíš bojovat, dávat si na ně pozor. Ale dokud se svého pouta se svými lidmi a těsnému svázání Stezky s jejich vírou nezbavíš, nebude to jinak. I když jsi dost inteligentní. I když koncepty racionálně chápeš. Ale ve tvém světě bílé cesty neexistují jako možné řešení."

Přeměřoval si ji. "Není zajímavé, že náhle tak tíhneš k léčitelství?" Přimhouřil oči. "Není to dokonce paradoxní? Logika říká, že tě lidská víra, samotná podstata Správcovství, ponouká k antitezi její magie. Tohle vypadá jako začátek velmi zajímavého intelektuálního oříšku. Ale to je magie, že? Oh intrikánko, nemůžu tě mít rád. Pro to, co představuješ, a fakt, že sis vepsala do duše Stezku, mě děsí. Ale jako problém jsi zlatíčko. Každý ví, jak miluji rébusy. Všichni bědují na den, kdy byla právě má genetická informace náhodně zkombinovaná, jelikož tak nepravděpodobně zakopla o génia – navíc mé moci! A já se příliš často nudím."

Na tváři mu vyrostl ten klukovský úsměv a tiše se rozesmál. Když na něj Mimi nedůvěřivě koukla a zavrčela, široce se zazubil, pohodil hlavou dozadu a začal výt. Vyl a vyl a Mimi se k němu po chvíli přidala a Naomi jen o chlup odolala nutkání udělat to stejné.

Zatracený léčitel. Právě ji urazil snad pěti různými způsoby v jediné větě a ona mu přesto visela na rtech jako dychtivé štěně. Zatracená Mlhová magie a její účinky na všechny ostatní.

Zatracený život.

V hrudi jí bublal smích vyvolaný Raoulem, zatímco jí na mysli tížilo vědomí, že ji někdo chce zničit.

*

Lady Nora si prohlížela Raoulovo doporučení a zamyšleně se mračila. "Udělala jste na mladého Lorda Azara dojem, slečno Verner. Ještě jsem neviděla člena jejich Rodiny uznat, že je kdokoli mimo ně dobrý léčitel. Ale je ochoten si vás vzít jako svou chráněnku. A hned navazuje tím, jak skvělá jste Správkyně a nemůže si nárokovat váš čas na Univerzitě. Přeje si, abyste dostudovala a plně převzala kontrolu nad svým územím, zatímco se osobně postará o vaši výuku." Narovnala se. "Netuším, zda je jeho posudek výsměch, nebo zda jej psal, když byl opilý svou magií. V každém případě ale podpořím část jeho návrhu pro pokračování studia Správkyně a oficiální ukončení léčitelství. Osobní hodiny si můžete domluvit dle vaší libosti."

Naomi mlčela. Opravdu, co k tomu mohla dodat?

Raoul jí řekl, že dokud nezíská plnou moc nad svým teritoriem, nemůže pokročit s výukou léčitelství, jelikož začne fundamentálně měnit její magii a poté by zcela jistě podrobným přezkoumáním Univerzity a jejího Konsorcia neprošla. Zároveň stoicky dodal, že ve všem, co se naučit mohla, excelovala. Kromě obskurních výjimek a nesmyslů, které se vyučovaly z tradice a ne pro funkci, nemá co více jí nabídnout, mimo účasti na jeho výzkumech. Vzhledem k tomu, že řídila své teritorium, nepředpokládal, že se chtěla časově vytížit na dalším místě. Bude v rámci praktik docházet do nemocnic, aby se empaticky zapojila a získala zručnost s přístroji. To bylo vše.

"Váš Patron ve svém hlášení prohlásil vaše teritorium za dokonale fungující a vyrovnané. To je pro tak mladou Správkyni poklona. Držíte jej něco málo přes dvě století, a přesto je plně stabilní. Mnozí praktikující Správci by se od vás mohli učit, slečno Verner."

"Děkuji, Lady."

Ředitelka poklepala nehty na stůl, zamyšleně ji sledovala. Poté se postavila a došla k ní, natáhla k ní ruku. "Chci vám něco ukázat, drahá."

Tmavovláska se postavila a váhavě souhlasila.

Jednou z věcí, která byla na magických proudech a cestování jimi specifická, byla jejich rychlost. Člověk ani nezaregistroval přechod a byl, pokud v jedné větvi proudů, jinde. Pokud čaroděj musel zkřížit několik větvení, mohlo to zabrat déle, ale Správci většinou jednali instinktivně a málokdy to zabralo tak dlouho, aby opravdu zaregistrovali, že cestují. Ne když se přesouvali v tělech, kde byla mysl pevně ukotvená v mase mozku, zpomalená tak na jeho rychlost zpracovávání informací.

Ředitelka s ní plula proudy dost dlouho, aby si Naomi uvědomila, že její tělo se už neskládá ze stejných částí a ve struktuře jako na začátku. Než se mohla zděsit, dorazily, ale samotný fakt, že její mozek stíhal...

Kam to cestovaly?

A čím to, na zlomek okamžiku, byla?!

Špatně, uvědomila si mladá čarodějka, když smysly vnímala okolí. Nevystoupily z proudů, ne úplně. Byly na křížení všech cest, které byly možné, a v půlce jedné, která vedla mezi jejich realitou a všemi proudy, ke kterým se mohli natáhnout. Tam v dálce dokonce bylo –

Nedívej se. Nepřivolávej to, Verner! štěkl ostře mentální hlas.

Co je to? zeptala se Naomi ohromeně. Ale věděla. Nějaký instinkt, nebo možná jen znalost, kterou si nesli všichni z linie Bohů, jí přinášelo dávno ztracené povědomí o Překládání.

Místě, kde se křižovaly vrstvy jejich reality. A tam, jen kousek –

Ne. Tam se nemám dívat. Nepřemýšlet o dalších realitách. Nepřemýšlet o Závoji.

Naomi sáhla k rigidnímu tréninku Správce a donutila svou mysl zaměřit se na zářivý Strom světla uprostřed. Jako pavučina se od něj táhly prameny, které jej spojovaly s jinými teritorii, a v tmavé části, šedé a jakoby nemocné, byla temná teritoria. Byla obklopená tolika zlatými světýlky, střípky realit, že přes svou sivost takřka opaleskovala. Jak podivné.

Dotkni se proudů. Cítíš je? Jako bušení věčného srdce, že? V hlase ředitelky bylo něžné pobavení. Prostup je. Nech se unést pocitem, že jsi součástí všeho. Nechej je ti ukázat, na co jsme kdysi hravě dosáhli.

Naomi poslechla. A ztratila se v úžasu. Být součástí pramenů, jedním se vším...

Ředitelka na ni promlouvala, pomáhala jí se vyrovnat se situací, která by ji jinak zahltila. Mladá čarodějka tančila ve věčnosti a nádheře Překládání. Nepřála si nic jiného než tak strávit zbytek věčnosti.

Její takřka vytržení lehce narušilo, když se dotkla šedivých míst. Bylo tak těžké je prostoupit. Přitom to její magii táhlo nejvíce, to nutkání pomoct, vyléčit.

Temní jsou nemocní.

Naomi pomalu, nepřítomně přikyvovala.

Temní jsou nemocí.

Mladá čarodějka zvažovala, jak prostoupit sivá místa, jelikož jí něco stále bránilo. Pohledem přelétla Strom světla. Na první pohled to vypadalo, jako by prameny vyvěraly přímo z něj, ale to nebyla pravda. Spíše jako by vyrůstal nad jejich pramenem a chránil jej. Možná šedivá místa neměla prostoupit? Možná měla držet ochrannou ruku nad nimi, stejně jako Strom světla věčně strážil pramen?

Máš tak velký potenciál, bílá. Chránit. Dokážeš ochránit desítky teritorií, když se tak rozhodneš. Ne však, když v tobě bude mít temný zaťaté své drápy a budeš jeho loutkou.

Byla loutkou. Nebyla mistrnou manipulátorkou, a tak se stála figurkou ve hře. Dala svou loajalitu. Vsadila, a teď pouze doufala, že ti, kteří hráli s jejím životem, byli dost dobří, aby si její důvěru zasloužili.

Ale jak si ji může zasloužit někdo, pro koho je naše Stezka fraškou?

Jak? souhlasila Naomi němě.

Co pro něj může znamenat jeden život někoho, který je mu k smíchu?

Ostrá bolest. Vzpomínka. Posměšný pohled dychtivě pijící každý detail při bití jiného studenta. A ne bílého, ale jeho vlastního, temného. Jak mu oči zazářily temným světlem, když na patníku zavrávorala stařenka, spadla do cesty a srazilo ji auto.

Zabil.

Naomi strnula.

Kdy, řekni, kdy se to stalo? Kdy? Stačí slovo a budeš chránit tisíce. Vím, že je pro tebe každý člověk drahocenný. Ochráníš každého jednoho. Kdy zabil? Kdy zabil člověka?

Čarodějka se roztřásla.

Sleduj svou auru. Sleduj, jak bledne. Sleduj, jak svým mlčením ztrácíš svou magii.

Naomi zavřískla, po tváři jí stékaly slzy, byla plná agónie.

Řekni, Správkyně...

A její magie bledla.

Jedno jméno...

Slábla.

Jedno slovo...

Nedokázala se udržet na nohou, padla do kolen.

Taková troška. Za chvíli nezbude z tvé moci nic. V hlase ředitelky byla naléhavost a první známky nervozity. Pouze –

Ne!

S jejími slovy se setmělo, její duše, vždy tak jasná ve své konstantní záři, zablikala.

Verner!

Nad hlavami jim začala vířit Mlhovina, prastará, bezcitná, tak chladná. A to, co neměla vnímat, na co měla zapomenout, se roztahovalo a blížilo.

Ne! Nenene! Dřepla si a objala se, nemohla se dívat na hrůzu, která byla nad nimi.

Bohové, přestaň! Nevolej je sem! ... neotevírej dveře ... Verner! Hlas ředitelky se vytrácel, i když její narůstající hrůza přečkávala. Teritorium! Zformuj teritorium... ... najdi svou...

A pak ticho.

Lady Noro? zašeptala. Hlas se jí třásl.

Ticho. Takové ticho.

Začalo to být příliš.

Podívala se skrze své prsty kolem.

Zaječela, jelikož před ní bylo... něco.

Její magie zablikala znovu a zmizela, rozhostila se tma. Na okamžik jako by se vše zarazilo, čas se jen neochotně převalil na své věčné cestě kupředu... a pak se čarodějky se něco dotklo. Začala vřískat, shora se na ni řítila její smrt a uvnitř, kde měla být její magie, byla prázdná. Vřeštěla, věděla, že se stačilo natáhnout, byla Správce, zavolat si kousky reality, vytvořit část světa pouze jejího, držet si Mlhovinu nebo cokoli jiného od těla bylo to nejmenší. Ale čirá hrůza ji zatemňovala myšlení a ona se ztratila.

A nicota ji objala, jako dávno ztracenou přítelkyni. Začala naplňovat prázdnotu v ní a Naomi cítila, že skoro... byla takřka doma.

Tam ji Mlhovina chtěla vzít.

Do prázdnoty.

*

"Naomi!"

Tmavovláska seděla v posteli, slyšela příšerný jek. Až když zalapala po dechu a rozhostilo se ticho, uvědomila si, že to vřískala ona.

"Stíny, Předci, Bohové," vzlykala. Plakala a až po dlouhé době si uvědomila, že byla v náručí Saši, která ji hladila po vlasech a zádech a naléhavě se ptala, co se stalo. Když k ní vzhlédla, její přítelkyně byla smrtelně bledá a v jejích očích byl strach, který nikdy neviděla.

"Sašo..."

"Kdo? Kdo na tebe zaútočil?"

Tmavovláska na svou přítelkyni nechápavě zírala.

Poté omdlela.

*

Naomi seděla v posteli, prsty zabořené v srsti Mimi, kolem postele ještě Artur, Maleficent a Diego. Do původní ložnice by se její hlídači nevešli, především Diego by, se svým plazím tělem a dlouhým ocasem, možná zaplnil pokoj sám o sobě. Možná. S tím, jak vyrostl, by se spíše nevlezl. Tak ložnici zvětšila. Sledovala svět z okna své Vily a odpočívala.

Hned, co se Raoul dozvěděl o útoku, přispěchal zpět do Univerzity. Stačil mu jediný pohled a jeho zuřivost ji zasáhla jako fyzická rána. Neptal se, vzal ji do náruče a přenesl do jejího teritoria. Všechny její obranné mechanismy a hlídači by jej roztrhali na místě, nejspíše... i když byl mocí sám o sobě. Možná by vyhrál. Ale k ničemu tak drastickému nedošlo, jelikož, přestože ji ten pošetilý muž nijak nevaroval, deaktivovala své pasti sama.

Mlčela, když ji něžně položil do postele a poté doslova dny strávil prací na ní.

Měla naprosto rozdrásanou magii. Ať zaútočil kdokoli, dostal se daleko za její štíty, otrávil jí mysl. Všichni by velice rádi svedli vinu na jednoho konkrétního temného, ale její duše byla naprosto nedotčená. To byla jedna věc. Druhá, Ivor byl, k bezmocné zuřivosti některých, na výslechu kvůli jiné události a tak ani ti nejdychtivější nedokázali vinu svést jeho směrem.

Reakce Raoula a Ivora byli tak podobné, a přesto se projevovaly tak rozdílně. Tam, kde léčitel nechal své emoce divoce bouřit, tam ji Ivor dlouho sledoval, jeho tvář nečitelná. Mentální vědou musel poslat příkaz, jelikož po nějaké době přišel jeden z jeho lidí a podal mu dřevěnou schránku. Ivor z ní nespustil pohled, ale zavřel za poslíčkem dveře. V klidu došel do středu místnosti a pomalými, vyrovnanými pohyby schránku otevřel.

Netušila, co čekala. Když vytáhl tři pytlíčky a začal písek v nich sypat na podlahu, ztratila zájem. Obrátila pohled zpět na strop, zoufalá znovu nepropadnout do spánku a nesnít, zatímco její temný přítel prováděl uvolněné, pomalé pohyby a hladina jeho moci v pokoji narůstala.

Nebála se. Podivně v ní temná magie pro jednou nerozezněla ani jediný varovný zvoneček. Buď byla její magie až tak rozrušená... nebo její podvědomí vědělo, že to nebyla tato strana Stezky, která jí ublížila nejvíce.

Ignorovala jej a uvědomila si, k čemu se připravoval, příliš pozdě. Mírumilovné držení těla Ivora, meditace, do které se pohroužil... pochopila, že odemykal moc ve své krvi a připravoval se až ve chvíli, kdy to nemohla zastavit.

Došel k ní a upravil pokrývky, sklonil se a suchými rty ji políbil na čelo, jeho doteky něžné, moc kolem něj jako hurikán.

"Postarám se o to," slíbil. Chytila jej za rukáv, nadechla se k prvním slovům, která by dobrovolně pronesla, jelikož tu přeci jen byla věc důležitější, než ta podivná prázdnota uvnitř ní...

Ivor se rozplynul ve stínech. V přímém světle, když jej držela za rukáv.

O den později se uprostřed nádvoří Univerzity přímo pod okny ředitelky našla dvě těla vysoce postavených členů Rodin.

Vypadali, jako by spali.

Jejich duše stále v jejich tělech.

Jejich duše černými řetězy připoutané k mrtvému masu.

Šílené.

*

Za týden se vrátila zpět na teritorium Univerzity a do svého bytu. Nebyla zcela... vyrovnaná. To negativně ovlivňovalo celé její území. Její obranné mechanismy, z nichž většina byla v podobě živých, pohyblivých bytostí, byla agresivní a nebezpečná. Podvodní jeskyně a Oceán plodily více monster, než s kolika si její stráž mohla dovolit bojovat. A ty bouře. Snažila se ovládat, ale Správce byl duší teritoria, a především počasí a jeho propojení s emocemi nebyla věc, kterou mohla tak lehce ovlivnit. Když byla dále, dopady nebyly až tak destruktivní.

Střídali se u ní.

Ivor, který přicházel v noci a pouze ji tiše sledoval z křesla vedle postele. Natahovala se k němu, jelikož jeho dotek byl jediný, který dokázala snést. Potřebovala bezpečí, které tělo jiného čaroděje poskytovalo, s jeho klidem a trpělivostí a tichem, především tím požehnaným mírem. Tak ji kolébal na klíně, v koutku úst fajfku, jelikož i on byl vyvedený z rovnováhy a dovolil si ten svůj malý zlozvyk své domoviny.

Poté ráno Raoul, který pomalu léčil rezidua zranění, kterými prošla.

"Měla jsi zemřít," řekl jí jednou a hořce se zasmál. Bez jejího pobídnutí pokračoval: "Jsi živým, dýchajícím důkazem, že bílou magii nelze zničit. Jelikož to bylo jediné, co tě udrželo zde. Ne tvá duše, která by poklidně odešla do věčnosti. Ne tvá magie. Ani dědictví prastaré krve by tě nezachránilo, máš jí příliš málo. Ne, byla to víra tvých lidí. Stezka, která je kostrou tvého bytí, to tě udrželo celistvou, i když tak křehkou. V ten jeden okamžik, má drahá žákyně, kdy tě síly mimo tvé chápání roztrhaly a obrázek v myslích tvých lidí tě poskládal zpět, v tu chvíli jsi byla Bohyní. Slavme, kurva, radujme se. Zrození božství v době, kdy ztrácíme magii a nemůžeme s tím nic dělat! No není to, stíny, kurevsky ohromné?"

Došel k ní a něžně jí pohladil po tváři.

"Holčičko, je mi to tak líto. Ani netušíš, jak si to vyčítám."

"Nebyla to vaše chyba." Lehce stiskla jeho ruku ve své.

"Donutil jsem je, aby proces převodu teritoria do tvých rukou urychlili. Toto byla jejich odpověď. Další situace, kterou jsi neměla přežít."

"Víte, co se stalo?"

"Někdo tě přivedl k Překládání. Samotná znalost této informace je vzácná, že tě ta osoba dokázala bez problému dostat přes všechna ochranná opatření, to má podezření rovnou potvrzuje. Ať se stalo cokoli... Bohové, mohlo to vést k tolika katastrofám. Neuvědomili jsme si, že ses dostala do přediva, dokud nebylo pozdě. Cokoli po tobě požadovali, část z toho jsi splnila... když sis na chvíli propůjčila schopnosti Bohů." Lehce stiskl její ruku nazpět. "Mnozí tvrdí, že jsi poté ztratila kontrolu. Čerpala příliš, a to začalo rozklad tvého bytí."

"Vy si to nemyslíte?"

"Jsou to hlupáci, kteří vaří z vody. Něco se muselo strašlivě zvrtnout, v tom mají pravdu. Ale kdybys doopravdy ztratila kontrolu, zatímco jsi čerpala, nedokázali bychom otevřená svodidla opět zavřít a..."

"A?"

"Roztříštila bys zbytek vláken, která nás poutají dohromady."

Naomi zbledla.

"Máš na tak mladého Správce velice vytříbenou kontrolu. Cokoli po tobě chtěli, vzala jsi jen tolik, kolik jsi potřebovala. Drill Správců ve svém nejlepším. Kdo by řekl, že něco tak rudimentárního, tak elementární pravidlo, jednoho dne zachrání náš svět? Jelikož kdyby to v tobě nebylo tak vintegrované, že jsi i pod mentálním nátlakem jednala dle svých návyků, ani Kali by nebyla schopná tě z přediva dostat ven – a ve svém šílenství bys nás všechny stáhla sebou."

Tmavovláska dlouho zírala před sebe. Cítila kolem sebe stíny.

"Lorde Azare?"

"Ano, Lady Naomi?" Raoul se vyrovnal, jeho tón formální.

"Prokázal jste našemu světu službu. A pomohl jste mi. Už nejsou. Ti, kteří by pro svou bezohlednost obětovali svět. Kteří neznají hranice." Nepamatovala si mnoho. Střípky. Rozfragmentované, fantasmagorické sekvence. Teror.

Jak mohli kráčet po stejné Stezce jako ona? Bylo to nemožné.

Tak bylo v pořádku, když už nebyli.

Mohla na ně v míru zapomenout.

"Dítě,"

"Dostali, co si zasloužili."

Raoul sebou trhl.

"Děkuji."

"Prosím, ne. Ne pro takovou zrůdnost."

Naomi se otočila a pronesla slova, která jako jediná mohla jejího mentora zbavit viny:

"Vy nebo někdo jiný, nemohlo to být chvilkové rozhodnutí. Hráli si s tím nápadem už déle, jinak by tak dokonale vše neproběhlo. Poskytl jste pouze výmluvu. Vy nebo někdo jiný, stalo by se to. Ale byl jste to vy, kdo mne dal nakonec dohromady. Pokud však chcete mou bolest a mé úsilí pošpinit svým sebemrskačstvím, pokračujte. Stáhněte mne do té propasti sebou, jelikož vy jste byl kondukt, ale já důvod. Vina nevyhnutelně pochází ode mne."

Odvrátila se a po dlouhé době slyšela Raoula si tiše, lehce jízlivě odfrknout.

"Intrikánko." Chvíle ticha. "Kontaktoval jsem tvé rodiče."

Zášleh hněvu. "Neměl jste právo!" křikla.

"Až budeš mít děti, holčičko, pochopíš, proč jsem to udělal. Jsi příliš mladá, aby ses pokoušela chránit všechny kolem sebe, a stále ne dost silná. Nedeprimuj se i o tu ochranu, na kterou máš stále právo a která ti bude poskytnuta bez zaváhání."

Mladá čarodějka byla bledá. "Proč je mučit vědomím, že nic nezmohou?"

"Je to pravda?" Usmál se léčitel smutně.

Později, když její rodina odešla, po strachu, zoufalství a lásce, po křiku a výhružkách a další zoufalé dávce náklonnosti, když se objímali a Naomi plakala, poprvé ucítila pevně utažený, nenávistný uzlíček v její hrudi se rozplétat. Teprve poté pochopila, že to vůbec nebylo o moci. Bylo to o rodině a poutech v ní. Vědomí, že není sama. O způsobu, jak se najít, což byla pravda v srdcích jejích milovaných neměnná. Jakmile to pochopila, ucítila i víru svých lidí. Naplnila ji náhle a nezadržitelně, jako by se protrhla přehrada, posílila ji. Neuvědomila si, že ji v bludném kruhu nenávisti a následnému vědomí selhání Stezky odmítala.

Byla jen takový kousek od toho ztratit se.

Po škole přicházela Saša a s ní celá skupina studentů. S postupujícími hodinami se jeden po druhém vytráceli, až zůstala jen její nejlepší přítelkyně. Z jejích tří nejbližších návštěvníků na tom byla, podivně, nejhůře. Vždy byla tak silná a sebevědomá. Jistým způsobem stála vždy na délku paže, nad věcí. S padajícím soumrakem však seděla vedle její postele, křečovitě jí svírala ruku a třásla se, pohled upřený do dálek jejích vlastních nočních můr. Do krajin, kde jako děvčátko takto stávala vedle nemocniční postele. Poslední chvíle s její vlastní matkou, než zemřela.

I ona si nesla v srdci vinu. Ale své zlatovlasé přítelkyni Naomi pomoct nemohla. Vždy to byla Alexandra, kdo byl z nich dvou byl silnější, ale v tomto si její přítelkyně stále ještě si neuvědomila lekci, kterou ji Raoul naučil. Nepodělila se o své břemeno a tmavovláska neměla, jak jí podat pomocnou ruku.

Kapitola 3 | Kapitola 5