SL: Kapitola 3

Naomi zvedla obličej k nebi a šťastně se usmála. Byla doma.

"Lady."

Otočila se a v pozdravu kývla na ženu, která trpělivě stála v rohu.

"Budete si něco přát? Mám upozornit personál skleníkového komplexu, že je navštívíte?"

"Děkuji, Judit, ale nebude to potřeba." Čarodějka se mimoděk usmála, jelikož ji jen myšlenka na její skleníky zlepšila náladu. Pokud schůzka nebyla plánovaná, takřka vždy zamířila rovnou do nich.

"Stalo se něco, Lady? Mám kontaktovat Kapitána Xerika?" Její asistentka zaváhala. "Vypadáte rozrušeně, Lady."

"Problémy s... se vztahy, pokud bys tomu věřila. Xerika nevolej, navštívím jej sama, až se projdu po Městě. Vše je v pořádku?"

"Nic, co by vyžadovalo vaši pozornost, Lady."

Naomi zaváhala. "V jiných teritoriích se rozmohly nepokoje a i jindy mírumilovná místa jsou rozvrácená. Nový gang, noviny jej nazývají Krvavá pěst, se utrhl z řetězu a zabíjí. Ale co je horší, jako nákaza své myšlenky šíří na ostatní lidi a ti jakoby ztratili rozum."

Judit měla pečlivě neutrální výraz a tmavovlásku ne poprvé napadlo, zda udělala správné rozhodnutí. Vytvořila své lidi natolik inteligentní, aby lehce dokázali obelstít i ji. S každou další generací se vyvíjeli a ve většině to byl obrovský skok vpřed. Dnes byla většina lehce zaměnitelná s obyčejnou populací ostrůvků, v mnohém dokonce i šikovnější a zručnější. O inteligenci nemluvě. Kdo používá hlavu, ten ve výsledku bude stát na vrcholu.

"Něčím jsem vás znepokojila, Lady?" ozval se Juditin hlas a Naomi si uvědomila, že na ni dlouhou dobu beze slova zírala.

"To nic. Jen si dávejte si pozor. Zatím napadli jen mladé, bezbranné ženy, ale to se může rychle změnit. Jsou čím dál troufalejší. Všechny oběti Krvavé pěsti měly v žilách aspoň kapku magie," dokončila s lehkými obavami. Při tvorbě svého světa nešetřila, ve všem kolem proudila potentní magie.

"Upozorním na to Kapitána. S vaším svolením, Lady." Žena, jejíž rodina čarodějce sloužila už několik generací, její asistentka a nejbližší z jejích výtvorů, kývla a tiše se vytratila.

Tmavovláska sledovala rozsáhlé louky plné květin. Nedaleko z travin vystrčila hlavu Mimi, bytost vzdáleně podobná psu. Nadšeně ňafla, když ji uviděla, a v otázce zvedla packu. Když Naomi zavrtěla hlavou, neměla čas si s ní dnes hrát, Mimi se opět ztratila v trávě. Dříve či později si k ní najde cestu, jako všechny výtvory, které s pomocí své fantazie a magie vykouzlila za účelem ochrany její Vily... a postupem času příšerně rozmazlila.

Ale přímý rozkaz neporuší a minimálně pár hodin k práci měla.

Došla ke své ložnici a převlékla se. Cestou z Vily si vzala čerstvé pečivo, které jí Judit při odchodu nechala na stole. Právě z něj ukusovala, když na ni vybafla.

"Vrrrr!"

Naomi vyjekla a zezadu na ni dopadlo těžké tělo. Tiše se rozesmála, když ji Mimi začala olizovat a skákala kolem ní jako dementní, nahypovaná veverka. Jakmile si začala tak nezřízeně hrát a nadšeně vrčet, její ubohá asistentka měla pokaždé málem zástavu srdce. Čarodějka nakonec hlídačku stvořila s efektivitou na mysli, takže nebyla zrovna nejkrásnější. Popravdě byla bojový stroj na šesti končetinách. A Judit, pravda, Mimin život doslova nedržela v rukou, tudíž neměla jistotu, že se proti ní hlídačka neobrátí. Žádný obyčejný člověk by ji nedokázal ve férovém boji porazit.

"Co jsem říkala? Hodná holka, nechej paničku pracovat, ano? Večer se vrátím a budeme si hrát."

Mimi zakňučela.

"Večer."

Táhlé, srdceryvné zavytí a Naomi se rozesmála.

"Ty jsi taková herečka, Mim."

Hlídačka zavrtěla ocasem.

*

Den, kdy hlavouni uznali, že je schopná být plnohodnotnou Správkyní a dali jí šanci se prokázat... možná k tomu potenciál měla. Plná sebevědomí, zkušeností a všech informací, které tehdy pokládala za tak důležité... ale byl by schopen i ten nejlepší čaroděj přečkat to, do čeho ji tak neurvale hodili? Bez slova upozornění?

Aby byla spravedlivá, dle šoku jejího Patrona tu informaci možná neměl ani on. Nebo neschopnost Správce, kterému svěřili teritorium před ní, byla větší a destruktivnější, než Univerzita a její Konsortium předpokládalo. Když Naomi své teritorium převzala a tak zoufale se snažila, aby se jí nerozpadlo pod rukama, nepřemýšlela příliš racionálně.

Úplný základ byla deska. Ne ostrov, zemina, prostě jen rozlehlá, nezničitelná, rovná plocha. Kdyby měla čas a chuť začít od začátku, dokázala by do půdy vložit komponenty, které by umožnily zemědělství a vše, co teď lidé na tomto patře postrádali. Ale proto by musela celou zemi zničit. Byla Správkyní tohoto teritoria už po tři generace. Vnukové a vnučky prvních jejích lidí už byli dospělými a ke každému kousku země se pro ně pojily vzpomínky. Nedokázala být tak neurvalá, aby vše prostě smetla bokem. A tak první desku, kterou vytvořila, nechala Městem. Na východě vytvořila horské pásmo, zatímco na západě vodní plochu.

Ale její strach z Mlhoviny jí zamlžil úsudek. Proto ta rozsáhlá zemědělská pásma a místa pro továrny a vše, co lidem scházelo, vytvořila na další desce, kterou zasadila horizontálně do horského pásma nad hlavami lidí žijících ve Městě. Bylo to dost vysoko, aby ze západu na desku dopadal dostatek světla z nebe, to vytvořila vždy, nenáviděla sledovat nicotu, když nemusela. Vzhledem k tomu, že preferovala nízké budovy, mezi dvěma patry bylo dost místa, aby to jistým způsobem obloha stále byla. Když vytvořila mraky, držící se pod půdou prvního patra, někteří si ani neuvědomili, jak blízko se nacházela.

Jelikož to fungovalo, využila ten princip znovu. A znovu a znovu, kdykoli potřebovala pro své teritorium místo pro nové projekty.

Zpočátku musela tmavovláska kouzly zajistit, že se suroviny a lidé dokázali pohybovat mezi patry. Později dala na nápad jednoho z nich, Kamil se jmenoval, vědec s dychtivou, neposednou myslí, který přicházel s těmi nejšílenějšími, ale také nejbrilantnějšími řešeními zdánlivě beznadějných problémů. Čas od času jej tak strašně postrádala, zemřel před už takřka šedesáti lidskými lety. Na jeho popud nechala v horském pásmu vybudovat tunelový komplex. Prvně to byly, doslova a do písmene, pouze schody. Dnes se jeskynní komplex proplétal celým pohořím, všehovšudy další svět sám o sobě a opravdové centrum jejího teritoria se školami, obchody, společenskými centry...

Její lidé si svůj domov krůček po krůčku upravovali dle svých představ.

Naomi byla Správkyně. Viděla do jejich srdcí a v jejich potřebě po bezpečném prostoru mimo nekonečnou hloubku nebe rozpoznala svou vlastní agorafobii. Znovu a znovu si tak připomínala, že přestože její lidé byli tak rozdílní a individuální, každý z nich byl kouskem jí samé a navždy bude.

Dokud neotevře cestu k ostatním teritoriím. Čin, který neustále odkládala.

Ach, věděla, že se i na jejím ostrově nacházel černý trh a hlídala si těch pár pašeráků, kteří se na její území dokázali lstivě dostat. Ale představovali pouze kapičku v oceánu. Žádné opravdové nebezpečí. Ještě ne.

Obvykle by Naomi prošla každé jedno patro a ujistila se, že je vše v pořádku. Dnes si však chytila proud a nechala se přenést rovnou do kanceláře Kapitána Xerika.

Krásně prázdné kanceláře.

Chvilku uvažovala a nechala magii, aby ji přenesla do jiné části jejího území, tak jednoduše a bez námahy, jelikož každá částička zde nesla její dotek. Objevila se na přistávací plošině posilovny, šero v ní ostrý protiklad k hezkému dni mimo jeskyně. Její lidé viděli takřka v plné tmě, byla to jedna z odchylek od lidství, které jim předala. Prvním dnům jejímu území vládla tma, chaos a temnota. Přirozeně jim musela dát něco, díky čemu mohli lépe bojovat.

A jak bojovali. Pár minut jen mlčky stála, vědomě skrývala před ostatními svou přítomnost a sledovala skupiny mužů a žen všech věkových kategorií. S různícím stupněm soustředění cvičili pohyby takřka podobné tanci... dokud některý ze sparingových partnerů neudělal chybu a neskončilo to bolestivým úderem či pádem na žíněnku. O většině z přítomných stavba těla prozrazovala jejich práci. Lehce tvrdší obdoba plavců na Univerzitě, její dělníci by dokázali lehce porazit rozmazlené studenty a nejspíše by se ani nezadýchali. Obývali nejnižší patro, ne zcela pod Městem, ale rozhodně lehce pod jeho úrovní.

V teritoriu Správce se manifestovalo vše z jeho duše. A všechny emoce někam musely jít.

Z nejvyššího patra, malinké plošiny, kde stála její Vila, tekl malý potůček, který s každým nižším patrem nabýval na síle a rychlosti, přes terasovitá pole se rozvětvoval na mnoho menších pramenů, jen aby nad Městem stékaly několika dechberoucími vodopády do malé uzavřené laguny. Za ní se rozléhal Oceán, který zcela nelogicky, jelikož její území byla deska, vedl ze západu na východ od Jeskynních komplexů. Stejně jako, kdyby se někdo na východ od Jeskyní dostal, ocitl by se náhle v bodě, kde by jej gravitace táhla dolů směrem k jeskyním... a Oceán by byl vždy na východ, sever i západ od něj a jediná cesta vedla na jih. Tam se rozprostírala poušť, poté ledovcová pustina, nemilosrdná tundra a prales. Až poté se mohl dostat na místo, kde stála její Vila.

Ne tak snadný úkol, jelikož vše od pouště po prales mělo tendence zabíjet a teprve poté se ptát. Pokud se to nechtělo prostě najíst.

Na východě se volně pohybovala její nenávist, zuřivost a vztek. Bylo to vězení jejího teritoria, z kterého se už nikdo nikdy nevracel, ne bez jejího svolení. Zda si někdo její milost zasloužil, to se ukázalo dle toho, zda jej běsy po cestě roztrhaly.

Možnost, že by se při soudu zmýlila, byla v tomto bodě izolace od okolí mizivá. Každého, koho na východ poslala, s čistým svědomím sledovala zemřít, jelikož to byl nejvyšší trest.

Oceán však nebyl pouze na povrchu, v jedné rovině s Městem. Vedl i hluboko pod ním a zasahoval do Jeskyní, kde se bez jejího vědomí vytvořil podvodní komplex zamořený monstry.

Tam se skrývaly všechny její strachy.

Naomi si nebyla zcela jistá, ale předpokládala, že pokud jeden plaval dost hluboko a nic ho po cestě nesežralo, narazil by na nicotu. Nevěděla to jistě, ale vnímala, že se tam hluboko hranice smazávaly, nebo možná znepokojivě přirozeně prolínaly. Vysvětlovalo by to jak, přestože vědomě ke svému území nestahovala střípky realit, s každou další návštěvou v jeskynním komplexu cítila novou a novou zásobu těchto cenných fragmentů. Pokud je vůbec ještě v jeskyních zastihla. Někdy je pouze nejasně zaznamenávala v horském pásmu.

Kdyby se jeden zeptal prvních z lidí na jejím ostrůvku, popsali by horské pásmo jako jen o trochu více než dvě hory a pár kopců. Teď to bylo rozsáhlé, mohutné pohoří a kilometry cest, které jimi vedly a někdy bez hany odporovaly fyzikálním zákonům. S každým rokem se rozšiřovalo, jak její lidé potřebovali více a více prostoru.

Strachy, jak už to tak bývá, když jim hlupák dá podobu, nezůstávaly skryté. Její monstra se brzy začala drápat do vyšších pater, především skrze Oceán, ale někdy našla skulinu i v jeskynních komplexech, když se přirozeně otevřela nová, neprobádaná cesta. A tak dělníci, kteří byli zároveň i rybáři, dostali do vínku další set schopností. Jak jinak by mohli bojovat s bytostmi, které lovili jejich druh?

Jednoho dne se pak objevil první Kapitán, nikdy si nezvykla nazývat jej Komisařem, jak se to dělalo na jiných teritoriích. Starý dobrý Ranik si tehdy vzal dělníky do parády a udělal z nich svou vlastní stráž. Jeho nástupci neviděli důvod, proč v tradici nepokračoval.

Naomi fakt, že má na povel desetitisíce vycvičených, fyzicky zdatných vojáků, pečlivě udržovala v tajnosti a ujistila se, že Xerik chápal, že její Patron na tento drobný detail nikdy nesmí přijít. Správci neměli vytvoření své osobní armády zakázáno, Rodina Gaariel nakonec byla proslulá jejich rozsáhlou armádou, ale jejich území také hraničilo s Temnými teritorii a všichni je pokládali za první linii obrany, kdyby...

Ona, na rozdíl od mocné, staré Rodiny, ani nedodělala Univerzitu.

Takže měla dělníky, kteří jí občas vypomohli s nepokoji. Pro jednou se jejich vysoká inteligence vyplatila. Neuměla si představit migrénu, kterou by si uhnala, kdyby ovládala všechny kolem. Jelikož když jeden tvořil templát člověka s tím, aby se nějak choval, nemohl mu poté říct, že to dělat nesmí. Byl to prostě jen panák s rozkazy, které byly jeho podstatou. Jen vědomé ovládání by to změnilo.

Známé zvuky doprovázející cvičení, tichý smích i nadávky, bylo uklidňující být kolem své stráže během jejich výcviku. Ale nikde neviděla Xerika. Zavřela oči a soustředila se na jeho myšlenkové vzorce, pocit z jeho aury, jeho život...

Páté patro? Nedávalo to smysl. Většina lidí se nikdy nedostala dále než ke třetímu. Jen jedna úroveň pod její Vilou, bylo to místo rozsáhlých luk, lánů planých květin a skleníků s jejími experimenty. Také s roji zmutovaných sršňů, které byly automatickou obranou toho patra.

Udělala krok skrze proudy a stála jen kousek od svého Kapitána. Přes tvář jí spadla bezvýrazná maska, když viděla osobu, s kterou se zdvořile, ale neústupně dohadoval.

"...Lady vrátí, její návštěvy nejsou vždy předem stanoveny."

"Cítila jsem ji vkročit na teritorium! Vždy se celé rozezvoní jako řetěz rolniček a naplní takovou energií. Její země ji vítá s láskou, dobré děvče. Navštívím svou hostitelku v jejím domečku v oblacích a budeš mít pokoj, chlapče."

Od chvíle, kdy Kapitán Xerik dosáhl svých osmnácti a předčasně převzal správu nad stráží od své předchůdkyně, ubohé Seleny, která nečekaně zemřela při porodu své holčičky, ne mnoho se mu dokázalo postavit, natož jej s náklonností poplácat po tváři. Ale Lady Muriel byla excentrická a svéhlavá stařenka, jen co byla pravda.

"To je v pořádku, Kapitáne," ozvala se Naomi. Oba se k ní otočili, Xerik s lehkým zamračením, Lady Muriel s širokým úsměvem.

"Tady. Neříkala jsem to?"

"Dokážou všichni sledovat vaše příchody a odchody, Lady?" zeptal se Xerik stále zachmuřeně.

"Každý aspoň trochu schopný čaroděj musí vnímat, jak nadšeně tato země vítá svou tvůrkyni."

"Dokážete to nějak zmírnit? Nelíbí se mi, že naši nepřátelé mohou tak lehce sledovat, kdy teritorium necháváte bezbranné. Nebo připravit pro váš příchod past."

Lady Muriel i Naomi na Kapitána zíraly.

"Mé teritorium je stále ještě dítě, Kapitáne. Dokázal byste strávit kondiciování dítěte tak, aby bylo stoické, když se jeho rodič vrátí po delším odloučení?"

Velitel její stráže se zašklebil, ale odhodlání z jeho očí nezmizelo.

"Je tu nějaká cesta, Lady?" obrátila se s povzdechem ke starší Správkyni.

"Můžeš se snažit vysvětlit svému zlatíčku, že se má vítat pouze s tebou. Vzhledem k tomu, že jsi vložila do každého kousku tohoto území krapet své duše, to ale bude zapeklitý oříšek."

"Tady. Pokusím se o to. Spokojen, Kapitáne?"

Xerik ji pohled stoicky oplácel. Naomi se sladce usmála a obrátila se ke stařence.

"Copak jste mi to chtěla říct, Lady?"

"Oh." Lady Muriel se vyrovnala do své plné výšky. "Chtěla jsem ti poděkovat, zlatíčko. Ne mnoho Správců by sneslo mou krev ve svém území."

Tmavovláska rozpačitě mávla rukou. "Jsem si jistá, že více, než tušíte."

"Zkoušela jsem to, drahoušku," odtušila stařenka suše, "i když nepraktikuji, stále jsem je rušila." Lady Muriel si ji zkoumavě prohlédla. "Jak přesně jsi to udělala, děvče? Že jsme ty i já měly klid a mohly spokojeně žít?"

Naomi zaváhala. Pak se vyrovnala a rozhodla se nést zodpovědnost za činy, které ne zcela vědomě spáchala.

"Váš dům a zahrádky. Ve skutečnosti nejsou součástí mého teritoria. Patří zcela a pouze vám, Lady. Reziduální energie z okolí teritoria a pevná kostra kolem zajišťuje, že se nerozpadne."

Bývalý Správkyně si ji dlouho prohlížela. "Mít v tak mladém věku tak precizní kontrolu nad střípky reality a dobré instinkty. A to ani nevlastníš srdce teritoria, které před tebou Konsortium zapečetilo," odvětila zamyšleně. "Přežila jsem až příliš roků, přesto jsem velice ráda, že jsem tě mohla potkat, mladá Lady Správkyně. Mé staré srdce plesá radostí nad faktem, že se v dalších generacích stále rodí zdravé kousky."

"Děkuji, Lady." Naomi zvažovala, zda to byla poklona. Nebo možná skrytá urážka? Lady Muriel nikdy neměla k uštěpačnosti daleko. Stařenka se potutelně usmála, jako by jí četla myšlenky, a záblesk v jejích očích omladil její vzhled o dobrou stovku let.

Rozpačitě si odkašlala a snažila se ukočírovat své myšlenky. Kdo ví, čarodějka formátu její nájemnice musela mentální disciplínu zdokonalit už o milénia dříve. Třeba ji četla celou dobu a Naomi neměla šanci ji detekovat. Nikdy v tomto konkrétním odvětví magie nebyla dobrá.

"Mám ve své osobní knihovně svazky, které ti ve tvém studiu pomohou, mladá čarodějnice. Jsou to listiny napsané s ohledem na zvýšení šance přežití učeného. Sepsané krví ve válečných obdobích, kdy temná a bílá cesta zákeřně válčila až k hořkým vítězstvím. Studuj je, budeš to potřebovat. Mé staré kosti zase cítí blížící se bouři."

"Lady..."

"Co ten smutek, dítě? Vytvořila jsem si pro sebe a zničila více životů, než si kdokoli zaslouží. Tvrdohlavě jsem přežila možná i události, se kterými jsem měla poklidně odejít spát. Jsem ráda, že jsi mne zastihla, mladá čarodějnice. Dneska je ten den."

Stařenka pohlédla na oblohu a široce se usmála. "Vždy máte tak nádherné nebe, Lady Naomi. Tři slunce flirtující spolu na obloze, šest měsíců, které se jim dvoří. Tak blízko. Stojíš na kraji ostrova a skoro jako bys na ně mohla skočit. Tak daleko, tak příšerně daleko, když v temnotě noci sníš.

"Počasí proměnlivé, vrtkavé, ale nikdy ne kruté. Jen plné života, té neposedné energie, která proudí každou částečkou teritoria a ve tvých horkokrevných lidech, spojených s tebou, i když na své zemi nestojíš.

"Jak dechberoucí je to pohled v noci, všude plno hvězd, galaxií, padajících vesmírných těles. Za těch devadesát let, které jsi mne hostila, se ani jednou nic neopakovalo. Máš nádhernou mysl, má drahá. Nenechej nikoho, aby tě spoutal."

Koutkem oka na ni pohlédla, v jejích očích plamen, díky kterému byla nádherná. Překrásná a nemilosrdná. Naomi v tu chvíli zcela viděla ženu, kterou tato čarodějka bývala a kterou v minulosti oslavovali jako Hrdinku. Která vnášela do srdcí svých nepřátel teror a zoufalství. Lady Muriel, Karmínová bouře oceli a Pomocná ruka v nouzi.

"Ten pohled v tvých očích, děvče, příliš těmto starým kostem lichotíš."

"Jste legendou, má Lady. Nikdo se neopováží to zpochybnit."

"Nikdo?" zasmála se řezavě stařenka. "Zapomeňme však na ty hlupáky. Toto je má chvíle. Někteří se křečovitě drží zbytků svého života. Pojdou prašivou smrtí lidí, jako pytel masa a kostí. S prominutím, Kapitáne. Jiní vědí, kdy nastal jejich čas. A stanou se hvězdami."

"Lady... nechcete si nejdříve promluvit se svým duchovním?" zeptala se měkce, musela to naposledy zkusit.

"Toto je pouze mezi mnou a Předky." Natáhla k ní ruku.

Naomi se neopovažovala tu tichou nabídku odmítnout.

Dotkly se, sotva konečky prstů, ale mladší Správkyně cítila, jak do ní vproudilo... něco.

Lady Muriel se rozpadla na milióny zlatých částeček tančících ve vzduchu, tak podobných střípkům reality, a přesto trochu jiných. Něžně je nasměrovala do srdce svého teritoria, do hlavního pramene, který odnese vzpomínku na Lady až ke Studni magie. Koutkem oka sledovala bílou spirálu, která se ještě chvíli vznášela na místě před nimi, než se rozplynula do okolí. Duše Lady odešla, kamkoli ji bílá cesta vedla. S tichým pocitem úžasu udělala krok vpřed a rozechvěle se dotkla tkaniny reality, kde byla na okamžik bílá magie tak potentní...

Takový mír.

Lady Muriel opravdu odešla z vlastní vůle, smířená a spokojená se svým životem. Rezonance bílé magie se rozpínaly po okolí a Naomi věděla, že přinejmenším pár let bude její území klidnější a vyrovnanější. Právě díky tomu, kolik bílé magie se zde rozplynulo.

Naomi zavřela oči a snažila se najít cizí energii ve své magii. Nevnímala však nic než vyrovnané pulzování své moci. Cokoli ji bylo darováno, přirozeně se to začlenilo do jejího bytí. Dědictví Lady Murian, Správkyně jednu dobu takřka stejně slavné jako Lady Kalisia. Čarodějka, která stála tváří v tvář i Lordu Derethovi ještě před uzavřením příměří, a neodešla z boje možná jako vítěz, ale ani jako poražená.

Další roky budou zajímavé. Netušila, co vše si starší žena nechávala pro sebe a Naomi si byla jistá, že kromě nárůstu její moci zakopne i o nejeden unikátní talent. Lady Murian neměla dědice, tudíž nejspíše předala i svou rodovou paměť...

Přitiskla si pěst na srdce a uklonila se, vzdávala poslední hold. Mrkala, aby rozehnala slzy, zatímco mumlala tiché litanie rozloučení. Měla navštěvovat stařenku častěji. Měla...

"Lady Muriel... zemřela?" zeptal se hlas nejistě a Naomi sebou trhla.

"Ano. Odešla jako ti nejlepší z nás. Jako hvězda," zašeptala. Plánovala projít všechna patra a zkontrolovat své území, ujistit se, že celková nálada jejího teritoria je v mezích Stezky. Obejít své mazlíčky a chvíli si s nimi hrát. Ale po mírumilovném, přesto tak smutném odchodu její první a zatím jediné Správkyně-nájemnice do toho náhle nemohla vložit srdce. Byla by pouze roztěkaná a neudělala by práci poctivě.

"Po satelitních teritoriích se pohybuje gang, noviny jej pojmenovali Krvavá pěst. Pošlu vám všechny informace, které budete potřebovat. Stále neplánuji naše území otevřít okolním, ale je na nich něco... nepřirozeného. Kdyby se zde objevily problémy, chci, abyste na ně byli připraveni. Napadají většinou ženy, můj odhad je, že jdou po stopách magie v jejich krvi. Dávejte tak pozor na ty z našich, kteří ve svém rodokmenu mohou najít kapku Správcovské magie."

"Jste v nebezpečí, Lady?"

Naomi se zarazila. "Pohybuji se většinou v centrálních teritoriích. A jsem mocná. Ale předpokládám, že kdybych se nacházela na periferii civilizace a byla sama... mohla bych být obětí." Zamračila se.

"Buďte opatrná, Lady." Kapitán zaváhal. "Můžete sebou vzít některé z našich lidí –"

"Ne."

"Tak si alespoň najměte dostatečnou ochranu." Velitel jejích stráží na ni upřel nekompromisní pohled. "Celé toto teritorium na vás spoléhá. Bez vás se rozpadne na kusy. Mnozí zapomněli, kdo jej měl v držení před vámi, ale někteří znají svou historii – a obávají se. Pokud ne pro sebe, udělejte to ze své povinnosti k nám. Lady."

"Kdy jsi tak dospěl, Riku?" zamumlala. Kapitán se překvapivě chlapecky usmál.

"A kdy vyrostete vy, má Lady?" Lehce se jí uklonil a Naomi pocítila to známé, hřejivé teplo jeho důvěry v ní. Sledovala jej odcházet, pak s povzdechem mávla rukou – tiše se zasmála, když i na vzdálenost pěti pater vnímala jeho nadávky, jelikož nenáviděl cestování prameny.

Většinu času svými spolužáky takřka opovrhovala, když ze svých lidí dělali pouze věci. Ale ve chvílích, jako byla tato, když si uvědomila, že to určitě muselo být pouze včera, kdy Xerika chovala na rukou...

A zítra bude stát u jeho hořící pohřební hranice, jako to bylo s jeho matkou a před ní jeho dědečkem a na začátku s Ranikem. Když jeden s lidmi mluvil, bylo těžké si k nim nevytvořit vztah. Jakkoli věděl, že to nevyhnutelně přinese pouze bolest.

*

Naomi neudělala vědomé rozhodnutí, cítila neklid ohledně Ivorových temných emocí a pak těch zmatenějších, melancholii nad odchodem Lady Muriel, smutek nad pomíjivostí lidských životů. Byla rozhozená, sotva dospělá. Dalo se považovat za podivné, když se rozhodla najít své rodiče, jelikož potřebovala obejmout?

Nevybrala si zrovna nejlepší čas, uvědomila si s lehkým úšklebkem, když se k ní z nižších pater jejich sídla donesl tlumený zvuk smíchu a konverzace. Její rodiče opět pořádali nějaký večírek. S povzdechem se vydala dolů. Alespoň to nebyla vražedná politická past, jako v centrálních teritoriích. V rurálních částech jejich světa, mezi něž spadala i území její rodiny, oslava opravdu znamenala událost, kde se nacházeli přátelé a v plánu byla i nějaká zábava.

Mamá ji postřehla, sotva vkročila do sálu. Rozzářila se a možná trochu nezdvořile ukončila konverzaci s jejich sousedy, takřka se k ní rozběhla.

"Naomi! Broučku, ráda tě vidím!"

"Já tebe taky, mami." Objaly se a mladší čarodějka si vychutnávala vyrovnanost, mír a lásku, které ze své matky vycítila.

"Copak tě přináší ke tvým starým, nudným rodičům, cácoro?" Po boku se jim objevil otec.

"Nemůžu navštívit svou vlastní rodinu?" Zatvářila se Naomi hraně trucovitě.

"Ah. Naše dcera dospívá, Edit. Začíná si uvědomovat moudrost stáří."

"Nebuď naivní, táto. Nejspíše zaslechla, že Matka pekla čokoládové bochánky. Opravdu, Naomi, kdy konečně zkrotíš ten svůj příšerný sladký zub? Bude z tebe kulička a jaký čaroděj si tě pak vezme? S takovým příšerným zanedbáváním své figury musíš počkat až po svatbě, broučku."

"Abychom byli spravedliví, Emiliiny bochánky by svedly i temného," podotkl otec.

"Nepodporuj ji, Davide!"

Byla doma sotva pár minut a přesto vnímala, jak z ní napětí odplouvá. Tichý smích a kladné emoce všude kolem. Stezka, čarodějové, kteří jí rozumí a nikdy by je nenachytala s krvavým nožem a temným pohledem. Nemusela se za nimi honit po nocích a prosit je, aby si vše znovu promysleli.

Ivor byl její drahý přítel.

Ale tohle byla její budoucnost.

Chtěla vyrůst a stát se svými rodiči, které milovala a obdivovala nade vše. Ani nemrkli, když jim o Ivorovi řekla, o její snaze jej léčit. Přijali to. Jelikož ji milovali a věřili v ni.

Ve své budoucnosti viděla manžela bílého čaroděje, s kterým by byli rovnocenní partneři a v míru následovali Stezku. Jako její máma s tátou.

Snažila se zapudit občasné vzdušné zámky, představy, ve kterých Ivor nebyl temným, ale bílým. Představy, jací by spolu byli.

Jelikož kdyby obrátil kabát, byl by to stále on?

Potřásla hlavou a natáhla se po sklence džusu, podivně rozrušená, smutná a zvláštně naštvaná.

"Přestaň se mračit, zlatíčko, budeš mít brzké vrásky. Běž pozdravit Elizabeth, budeš tak hodná? Šup šup, broučku." Vzala jí sklenku z ruky a málem ji směrem k té protivné rašpli tlačila. Nikdy si nenechala ujít příležitost jejich sousedce připomenout, že se její dcera stala jednou z crème de la crème Univerzity. Elizabethin syn byl jejím drahouškem ode dne, kdy se narodil. Už ve školce dostal vysoké hodnocení míry moci, což protivná sousedka nikdy neopomněla všem kolem připomenout. A pak tento zázrak nikdy nevytáhl paty z rodného dvorku. Naomina matka měla bezbřehou trpělivost a byla dobrá duše, ale ani ona nebyla nad maličkou škodolibost. A Lady Elizabeth byla speciální.

"Mamá..."

"Běž, běž, zlato. Schovám ti pár bochánků, ano?"

Povzdechla si, ale když jí matka dala pusu na tvář, s úsměvem pokroutila hlavou a šla.

Kapitola 2 | Kapitola 4