SL: Kapitola 2

Kapitola 2

Naomi nebyla vždy tak... volnomyšlenkářská. Mohl za to Ivor a nemyslela si, že to bylo špatné. Hádal se s ní a pochyboval o tom, co jí společnost diktovala. To v návaznosti rozšiřovalo její obzory. Jakmile jí začal z domu vozit knihy, dny její naivnosti a zaslepenosti byly sečteny.

Stejný vliv měla i ona na něj, takže mu stěží mohla vážně něco vyčítat. Některé z jeho názorů před pár lety... pokud by byla únavně přesná, představoval vše, co jeden od temného čaroděje očekával.

Hodila na svého společníka očkem a zvažovala jeho podivně temnou náladu. Ivor obecně nebyl optimista se sluníčkovým rozpoložením, pravda, ale dnes jako by na nad ním visel bouřkový mrak. Měl ve tváři trpký rys, pohled v jeho očích byl vzdálený a zachmuřený a jeho aura temného byla ničím neskrývaná.

Někteří lidé přecházeli ulici, jen aby se s ním nemuseli minout. Sice ještě nezažila, aby byl Ivor plný nadšení z myšlenky návštěvy Kostela, ale zkombinované s faktem, že se před pár dny vrátil z návštěvy své rodiny... jeho sebeovládání, alespoň před ní, nebylo dokonalé. Jak rodina, tak návštěva Stánku Bohů jej doháněly na hranu. Zkombinované... měla to načasování zvážit dříve.

"Ivore." Neuvědomila si, že promluvila nahlas, dokud na ni temný tázavě nepohlédl. Sklonila hlavu a impulzivně hrábla do své kabelky, vytáhla papírový sáček s čokoládami. Vždy jeden měla při sobě, jelikož po návštěvě Kostela bývala slabá a sladké jí z části vrátilo energii. Kráčela po chodníku, zatímco sáček opatrně otevírala. Nabídla mu.

Věnoval jí dlouhý pohled a beze slova se odvrátil.

Čarodějka odvrátila pohled, lehce zahanbená. Pár ulic kráčeli v tichu. Vedle sebe, a přesto tak daleko. Dny, jako byl tento, nenáviděla. Ivor byl vzdálený a nedostupný, udržoval si od ní odstup a choval se agresivně. V takové dny se tmavovláska mohla pouze modlit, aby jej nikdo nerozčílil. Obvykle by jej dokázala uklidnit. Dnes by nezaváhal vytáhnout nůž a jít po krvi.

Znovu si jej přeměřila a pevněji stiskla sladkosti, když viděla jeho pohled propátrávat okolí. Věděla, že hledá nějakou záminku, proč se servat.

Jako Správkyně následovala bílou cestu magie. Chovala se v souladu se svým srdcem a svědomím. Starala se o slabší, než byla ona. Pokud viděla nespravedlnost, snažila se ji napravit. Nikdy neubližovala.

Podivné, že skončila po boku muže, který všechny tyto body za určitého bodu svého života dokonale představoval. Už však nedokázala nebýt mu nablízku. Snažila se mu pomoct. Pokud zabíjel, neoslabovalo to její magii jen proto, že spolu dělali malé pokroky. Kdo ví, kdyby jej opustila, možná by jí to ublížilo více. S největší pravděpodobností by se propadl do temnoty tak rychle, že by nestačila ani mrknout.

Ztratil by svou duši, doopravdy. A ona svou magii, jelikož by selhala.

Neudělala to schválně. Jaký bílý čaroděj by se nakonec nechal chytit do této konkrétní pasti s temným? K tomu ne nějakým obyčejným, ale jedním s velkou mocí, chladným intelektem a vůlí jít si za svým? Nikdo nebyl tak šílený.

Byla si jistá, že ani Ivor netušil, co udělala. Že spojila svou magii s jeho takřka ztracenou, ale rozhodně ne absentní duší. Vždyť sama neměla ponětí, co udělala, když mu poprvé dala do držení svou duši a něžnými doteky otírala krev z jeho tváře.

Byla to právě kombinace duše, jeho krve a její touhy mu pomoct, z čeho to pouto vzniklo. Což byl nejspíše jediný důvod, proč ji nechal dostat se k němu tak blízko. Jak mohlo začít jejich přátelství. Nejspíše si myslel, a doufala, že to tak vždy bude, že se rozhodl sám. V prvotní touze tu hloupou bílou zneužít a ublížit jí, trochu si s ní pohrát...  a pak sám změnil názor...

Ale bylo to právě pouto mezi nimi, které jej ovlivnilo a ji ultimátně chránilo.

Richardova hra.

Když bílý čaroděj zastaví vše, čím je, a pokouší se spasit padlého Správce.

Dokud si Ivor neuvědomí, co udělala, nebude jí moct ublížit. V hlavě si to bude ospravedlňovat, někdy i iracionálně, ale nedokáže se donutit jí uškodit. Ale poté...

Buď uspěje a uzdraví jej.

Nebo ztratí svou magii, když prohraje boj o jeho duši.

Byla tu i možnost, že na to přijde. Pak Richardova hra pozře sama sebe, pouto mezi nimi se rozplyne a začne na ni hon. Žádný temný s jejich zuřivou touhou po svobodě a vládou nad svým osudem tohle nikdy neodpustí.

Tudíž naslouchala den po dni Alexandřiným připomínkám. Byly pravdivé, i když neslušně a brutálně podané. Ale všechny body, které Ivora v očích Saši tak očerňovaly, měly i druhou stránku. Její kamarádka jej neznala, nechápala jeho pohnutky. Naomi ano. Proto jej nedokázala jen tak zavrhnout. Obzvláště, když viděla pokrok, který udělal. Činy, které jej v očích Saši tak očerňovaly? Byly menším zlem v porovnání s tím, co by mohl udělat. Někdy, pečlivě maskované, ve skutečnosti představovaly akty milosrdenství. Nebo přinejmenším jeho snahu chránit, na čem mu záleželo.

Ivor, stejně jako její nejlepší přítelkyně, byl politický pavouk.
Popravdě netušila, který z těch dvou by nakonec dokázal zajít dál.

Naomi vyšla poslední schod ke Stánku a zhluboka se nadechla. Pozorovala majestátní vchod do Kostela, vnímala auru klidu, míru a takové vyrovnanosti... přestože už nevěřila, stále cítila stopy úžasu. Byla to jedna z věcí, které na tom procesu litovala. Jak jí Ivor otevřel oči. Jako dítě milovala Stánky Bohů. Zbožňovala poslouchat pověsti a učení Církve a atmosféra ve Stáncích ji naplňovala pokorou a úctou. I samotná přítomnost kněžích v jejím životě byla jednou z kotev, které nikdy nezpochybňovala.

Ivor na ní pracoval pouze jeden rok a rychle ji zviklal. Tyto dny už se nedokázala na Kostely dívat bez toho, aniž by jí na mysli nevytanulo pokrytectví její rasy. Mír, který v nich nacházela jako mladší, jí unikal. To druhé mohlo být důsledkem vražedné politiky aristokracie, do které se nějakým záhadným pochybením genetiky vyšvihla, když se její úroveň magie zapsala mezi pět nejmocnějších její generace. Nabádání kněžích byla málo tváří v tvář bezohledné manipulaci a ničím neskrývanému vydírání, kterému byla na počátku svého studia vystavena. Ten problém se hezky vyřešil díky Saši, která si ji vzala pod svá křídla. Ale pocit bezmoci a strachu byl v jejích vzpomínkách ostrá připomínka.

Milovala klerika Arenise, jejich rodinného kněze. Nikdy nepotkala něžnější, trpělivější osobu. Ale co se její duše týkalo, už nedokázala věřit v "Božskou intervenci" nebo "požehnání v posmrtném životě", když si uvědomovala, že Bohové byli jako oni. A stejně jako oni se nejspíše vrátili zpět do věčného cyklu života a smrti, skrze Studnu magie a kamkoli to duše odcházely mezi dalšími životy.

Klapání jejích podpatků se hlasitě rozléhalo rozlehlými síněmi, Ivor vedle ní byl naopak tichošlápek. Kněžka Minaela při jejich příchodu vzhlédla a lehce ztuhla. Naomi ji uctivě pokývala, Ivor ji naštěstí ignoroval. Tedy, až do chvíle, kdy se v pohledu Minaely objevila lítost a začala mladou Správkyni zkoumat.

"Ivore?" zhýčkaně jej zatahala za rukáv, jako by na to mělo právo. Cítila ve tvářích horko, jelikož něco podobného snad v životě u nikoho jiného neudělala. Ale ten tvrdohlavý černokněžník byl jen krok od krveprolití. Co měla dělat? "Nemáš rituální nožík navíc?"

Ivor, jehož pohled byl vyloženě predátorsky upřený na kněžku, při dalším kroku zaváhal a poté na ni lehce nejistě pohlédl.

Minaela nebyla Kněžkou Univerzitního ostrůvku bezdůvodně. Okamžitě pochopila situaci, gestem zarazila mladého kněze, který se k nim chtěl vydat, a poslala jej pryč. Bleskla po ní posledním pohledem naplněným lítostí a také se uchýlila do vnitřní svatyně.

Naomi ani jednomu z nich nemohla čelit pohledem. Stigma kontaktu s černokněžníkem pálilo, ale byl to Ivor.

"Myslíš si, že na mě tyhle laciné triky platí?" prořízl mírumilovnou atmosféru hlas.

Čarodějka strnula. "Ivore... nemám sebou svůj nožík."

Šokovaně strnula, když ji náhle přitáhl k sobě a hrábl jí do oblečení. Jeho rysy byly kamenné, když jeho prsty zkušeně prošacovaly její vnitřní kapsy. Chladně ustoupil, když jej nenašel.

"Skončil jsi?" ucedila.

"Stále chceš můj nožík?" zeptal se nezúčastněně.

Nevěřícně na něj zírala. Poté se otočila na patě a vydala se za Minaelou. Za Ivora by se bila do posledního dechu. Ale tohle nebyl její přítel. Tohle bylo trucující rozmazlené dítě. Ucítila ocelový stisk na lokti a trhnutí ji strhlo zpět k jeho boku. Nevěřícně na něj pohlédla, krůček od toho jej praštit.

"Čípak chceš nůž? Toho mladého kněze, tak čistého a dobrého?" zasyčel a Naomi strnula.

Vzhlížela k němu a konečně si uvědomila počet stínů, který se kolem něj shlukoval, jeho oči bez jakékoli známky světla či barev. Byl doslova oděný v temnotě. To znamenalo, že byla jeho magie aktivovaná... nebo byl zraněný. Neodpověděla mu, místo toho s kratičkým zaváháním natáhla prsty k jeho tváři. Skoro její ruku smetl pryč, ale nakonec pouze svěsil hlavu a nechal ji dělat si, co chtěla.

"Ach Ivore," zašeptala a sevřela jeho tvář v dlaních. Její magie se ponořila do jeho těla, úzkostlivě sledovala všechny ty rány. Některé časově korelovaly až zpět ke chvíli, kdy poprvé vkročil domů.

"Už nic necítím," zamumlal.

Ale tvá duše je zase o trochu více potrhaná, chtěla říct. Jako vždy mlčela. Odtahovala se, když lehce zachytil její ruce a vložil do nich nožík. Prudce se nadechla, když na něm vycítila jeho dobře známou auru. Byl to jeho osobní nožík a z nějakého důvodu ten akt důvěry bodal přímo do srdce.

Nejen černokněžník by s jeho osobním tokenem dokázal brutální věci.

Přitiskla si čepel k hrudi a ani ji nenapadlo ji odmítnout.

Při rituálu možná stačilo říznout pouze jednou a z čepele se stal token. Ivor ale nakonec doslova držel v rukou její duši. Co oproti tomu byl pouhý token?

Sklopila pohled k zemi, poté takřka vyběhla ke středu Kostela. Stálo zde v kruhu deset podstavců, vždy po dvou mísa a plamen. Kouzlem si znecitlivěla a poté se řízla do dlaně. Nechala svou krev stékat do mísy a odvrátila oči od záře prastarých symbolů, které ji naplnily. Provedla tato gesta tolikrát, že už ani nevnímala, jak krev nepřirozeně rychle odtekla a nezůstala po ní jediná stopa.

Bezmyšlenkovitě si ránu vyléčila, zatímco čepel nožíku strčila do plamene plápolajícího v druhém podstavci. S hořící krví zvažovala, jakou modlitbu s obětinou pošle, zatímco čepelí zapalovala předem vyrobenou svíci. Ivor mlčky u vedlejších sloupců dělal to stejné, jen ztratil jeden nůž. Očistný plamen byl nakonec pro obyčejné čepele příliš destruktivní.

Pomalu si klekla a sepjala před sebou ruce, jak byla naučená. Ivor stál s hlavou mírně skloněnou a v tichu meditovali. Někteří se modlili k Předkům. Jiní se zpovídali. Čarodějové žili dlouho a mnozí za svůj život viděli více způsobů, jakým by, podle toho či jiného Arcikněze, měli v Kostele praktikovat.

Jedna věc se však neměnila, cítila pod koleny vibrace moci. Krev všech, kteří Kostel navštívili a darovali, poputuje pavučinovou mozaikou pod jejich chodidly až k základům stavby. Ty byly propojeny s každou jednou sochou ve Stánku a síla v krvi darujících posílí magii Předků pro další generace. I když Naomi nadále nevěřila, pro odkaz Předků, pro tu magii, kterou cítila pod koleny, se každý měsíc vracela.

Babička Emilia z matčiny strany byla velmi pobožná. Stejně to bylo u jejích prarodičů na otcově straně, i když nebyli až tak fanaticky oddáni. Proto její rodina nepatřila mezi nejmocnější. Ach ano, jejich bílá magie byla Mocí a mohli se tak nazývat Správci. Stáli nad těmi bez schopnosti vládnout teritoriu, drželi v rukou existence celých civilizací. Ale opravdové oddání Stezce také znamenalo, že nemohli být dobrými politiky. Mentálně by snad dokázali ospravedlnit své chování, ale osobní cena byla příliš vysoká. Sašina Rodina byla zářným příkladem. Následovali bílou cestu stejně oddaně jako Naomi a její příbuzní. Ale v průběhu se vzdali emocí a konceptu rodiny, jelikož pouze bez nich dokázali ospravedlnit většinu toho, co dělali. Vydali se na svatou válku. Všichni ostatní se stali v jejich očích pěšáky.

Ivor jí pomohl na nohy a vydali se vzdát hold Sochám bohů.

"Tohle je můj Předek. Řekla jsem ti to někdy?" zeptala se, když je zastavila před jednou ze Soch. Položila mu k nohou svou svíci a uctivě se uklonila. Ivor si Sochu prohlédl.

"Paladin. Nemohu říct, že jsem překvapen."

"V naší rodině pro něj máme jméno. Igor, ale v některých starých spisech také Ivor."

"Ano?" Její přítel se pobaveně usmál, temnota v jeho očích byla o trochu menší.

"Přesně moje reakce," uculila se. Pak se provinile rozhlédla. Stánek Bohů bylo místo míru a klidu, příliš prudké a silné emoce mohly narušit rozjímání těch, kteří se rozhodli zanechat světský život a najít své místo podél bílé (a teoreticky i temné) cesty v jeskynních komplexech pod jejich chodidly.

"Byl to válečník. Chránil bezbranné a slabé. Mám v rodokmenu pár linií i k jiným z Předků, ale obě strany mé rodiny nejvíce inklinují k jeho krvi. A jeho slabostem."

"Hm?"

"Někdy naivita. Jindy až arogantní víra v jediný názor, a to jeho. Řešení konfliktů častěji silou než rozumem a mnoho dalších. Zdá se mi, že mnoho zapomíná, že ani Předci nebyli vševědoucí. Stejně jako my měli emoce a dělali dobrá a špatná rozhodnutí. Jediné, co je odlišovalo, byla jejich moc. Dokázali věci, o kterých si dnes můžeme pouze nechat zdát, někdy špatných, ale často dobrých. Velkolepých. Proto jsou Bohy a mají právo na naši oddanost."

"Ne všichni," pronesl Ivor suše.

Brunetka na něj tázavě pohlédla. Místo odpovědi jí lehce položil ruku na bedra a pomalým krokem ji vedl k jiné části Kostela. Kráčeli majestátními chodbami, pod klenutými oblouky, Naomi sledovala fresky a malby, které byly právě natolik živé, aby věděla, že byl každý tah barvami prodchnutý magií. Nic menšího jejich Předků nebylo hodno. Minuli Bohy, kteří měli v současné krvi největší zastoupení, poté i polozapomenuté Bůžky, jejichž linie v průběhu času vyhynuly. Šli dál a dál, hluboko do nitra Kostela, schody do nižších pater, které navštívila snad naposledy v dětství, hnaná svou zvědavostí.

"Jakkoli je vaše církev pomýlená v tom vyzdvihovat Předky v něco, co nebyli," začal tiše, "tyto sochy přesto zachovávají něco precizního a důležitého. Věděla jsi, že v každém srdci sochy je relikt jednoho z nich? Ach, a jsme tady. Tohle je jediné místo, kde se mi bílá aura nesnaží vypálit díru do mé ztracené Prier. Tenhle bastard má tvrdou kůži, když ani po staletí stání mezi desítkami bílých neztratil ani trochu ze své špatnosti."

"Navzdory tvému názoru, nejsme nevzdělaní idioti. Ano, o reliktech vím. A o jaké špatnosti mluvíš?" zamračila se.

"Skrývá se, i když jsi se mnou?" Potměšile se usmál. "Nejspíše jsem neměl čekat nic jiného. Mnozí se snažili starého dobrého Devera vykastrovat a nikomu se to nepodařilo. I když jeho sochám vyřízli srdce. Jelikož temná stezka je všude, kde je světlo. Vždy bude vrhat stíny. Ale tento bastard je speciální." Ivorův hlas na chvíli získal melancholický podtón a Naomi překvapil smutek a zuřivost, které se nesnažil skrývat. "Kdysi ve Stáncích bylo temných soch více. Rozbití však přežil pouze jeden."

"Někdo se opovážil ze Stánků vyloučit některého z Předků?"

"Mnoho. Bohů a bůžků byly tisíce a temných bývalo stejně jako světlých. I když je pravda, že kdysi mezi nimi tak ostré rozdíly nebyly. Mnozí patřili oběma stranám, zatímco někteří jeden den kráčeli zde, poté tam a nepatřili vlastně nikam. Lidé nás tak viděli, stále vidí, je to v jejich přirozenosti. Tudíž takoví jsme."

Ivor ji nečekaně objal a přitiskl k sobě. Naomi strnula, ale když vzal její ruku do své a lehce se spolu dotkli pěsti sochy Devera, užasle se na temného Předka podívala. Tam, kde předtím byl pouze pocit neživého kamene, teď dokázala ochutnávat stíny, vychytralost a potěšení z dobré lsti a touhu po moci a odplatě. A dobrému vtípku.

"Dever je Podvodník. Má své poslání v magii tak vintegrované, že když přišli kněží a ničili odkaz temných Předků, obelstil je a přežil, každá jedna jeho socha. Dnes existuje jen velmi málo bílých, kteří jej dokáží najít. Dovolí pouze pár vyvoleným temným, aby kráčeli v jeho stopách."

"Říkal jsi, že ne všichni mají právo na naši oddanost. Proč jsi mi jej ukázal? Jasně vidím, že jej následuješ."

"Nemluvil jsem o něm. Ale byl po cestě a je mým Předkem, možná v tomto nejsem úplně nestranný," přiznal pobaveně. Cítila, jak si opřel bradu o její temeno. Pramínky jeho vlasů ji šimraly na tváři. Jeho tělo proti jejímu bylo pevné a vyzařující teplo, cítila jeho vodu po holení, což byl podivně příjemný pocit. Zároveň se ale cítila nejistě. Ivor nevypadal, že by si její nervozity všímal, rukama stále spojenýma nepřítomně přejížděl po zpodobnění pláště jeho Předka, kuriózně detailnímu... bylo to připodobnění roucha Arcikněze? Než se mohla zeptat, její společník se s podivnou energií vydal do jiné části podzemí.

"Bylo zde zastoupeno mnoho temných, kteří si zapomnění zasloužili. U kterých by bylo nebezpečné, kdyby stále přežívali, i jako pouhá ozvěna." Stále ji objímal kolem pasu, když se zastavili v jednom výklenku, tak umně dekoračně upraveném, že by nikdy nehádala, že v něm něco stálo. "Daste. Chtíč. Vedle ní stával její druh Arghad, Běsnění. Kousek od nich se vždy schovávala Závist, jejíž jméno bylo zapomenuto dokonce i u nás. A za ní bylo Ponížení."

"Pořadí soch je takřka příběh sám o sobě."

"Že ano? Polovinu času si myslím, že to tak naši učitelé udělali schválně. Abychom si je lépe pamatovali, vůbec pozor dávali. Temní nejsou nejlepší studenti, pokud jim z toho něco nekápne. Dostat do jejich tvrdé hlavy, že informace ovládají svět, je... řekněme obtížné."

"Čas od času jsi jako chodící encyklopedie. Řekni mi, byl jsi jedním z těch poslušných studentíků, kteří jako houba nasávali veškeré informace, na které dostaly své chtivé, nedočkavé prstíky?"

"Těžko," odfrkl si. "Řekni mi něco ty, opravdu jste na všechny temné Bohy zapomněli? Připomeň mi teorii, kosmogonii a ontologii jsem si mezi své předměty nezapsal. Učí vás tady takové sra... pitomosti, že bych to nestrávil."

Naomi na okamžik vypadala, jako by kousla do citrónu. "Osobně jsem o nich nikdy neslyšela. Stejně tak o temnými předkládanému konceptu Božství, alespoň ne od našich kněží." Na chvilku zněla smutně. "Arcikněz Předky představuje jako všemocné, vševědoucí entity. Moudré ve svém rozhodování, bezchybné. Ze Správců dělají to, čím Bohové doopravdy byli. Je to pokřivený názor. Ospravedlňuje to nepřebírat odpovědnost za cokoli, co je považováno pod něčí úroveň, a zároveň vhání do srdcí věřících strach z posmrtného soudu."

"Nesouhlasíš? Je to velmi příhodné, to musíš uznat."

"Nejsme Bohy! Ani zdaleka. Z našich legend vím, že přes své slabosti byli... prostě něco víc. Popravdě, jediný pozůstatek našeho božského dědictví je podle mě instinktivní spojení se Studnou magie." Lstivě se na něj usmála. "A u temných degradovalo dokonce i toto."

"Čarodějnice," zavrčel na ni její společník hraně uraženě.

"Je to pouhá logická dedukce," usmála se nevinně, "my čarodějové – i temní – v sobě neseme tolik lidské krve, že jsou naše vzpomínky na Předky příliš zamlžené a ztratili jsme většinu z našeho dědictví. Jediná věc, která nás popravdě stále drží u moci, je země."

"Protože teritoria potřebují Správce, jinak je nicota roztrhá na kousky."

"Ale také fakt, že Studna magie do čaroděje doslova lije moc, dokud Správce není dost silný, aby oblast o nejmenší možné rozloze možné nazývat teritoriem, udržel. Jakmile se spojí se srdcem svého území, je to automatický proces, který vyrovná váhy mezi tím, co má, a co potřebuje. S každou generací je čím dál méně Správců a k tomu slábneme." Naomi si povzdechla. "Vždy mě mátlo, proč musí mít každé teritorium pouze jednoho čaroděje. Vše by bylo o tolik jednodušší, kdyby mu mohla vládnout skupina." Ale i když byli dost daleko od sebe, magie dvou Správců na sebe reagovala antagonisticky a pomalu je doháněla k šílenství. Jako by si čaroděj, když zapustil do teritoria kořeny, nárokoval odnož Studny pouze pro sebe a odmítal se dělit, instinktivně napadal cokoli jiného. I když sám za sebe takovou moc nedokázal zvládnout.

"Temná teritoria," uvažovala Naomi, "máte stále prameny ve vašich ostrůvcích, že ano? Jinak by se vaše země musela rozpadnout."

"Lord Dereth ty prameny hlídá úzkostlivěji než matka svou panenskou dceru před lokálními chuligány," odtušil Ivor pobaveně. "Myslím, že je to rozšíření Bariéry na hranicích, nebo něco jí velmi podobného. Zabíhá do země a každý pramen obaluje, další vrstva ochrany mezi nimi a černokněžníky. Je to důvod, proč ve stinných zemích nedokážeme cestovat prameny jako vy tady."

"Bariéry? Je to ta zábrana, která zabraňuje černokněžníkům vstoupit mimo Stinná teritoria?"

"Přesně, takový hezký název pro klec. Teoreticky hlídá, aby nikdo neopustil temné území a nezačal terorizovat bílé, ne bez svolení. Špatné sousedské vztahy a tak dále. S největší pravděpodobností ale můžeš projít bariérou dovnitř bez problémů. Ani si nejsem jistý, jestli je kódovaná na bílé. I když s paranoiou Lorda Deretha bude nejspíše vnímavá pro vše od člověka po nejmenší hmyz. Nejspíše i nemoci, když nad tím přemýšlím."

"A zároveň štítí každý jeden pramen? Musí to být obludné kouzlo a čerpat nepředstavitelné množství energie."

"Je to Lord Dereth, moci na to má dost," pokrčil Ivor rameny, "je to logické, pokud ne přímo nutné. Jinak by hrozilo, že vyčerpáme samotnou Studnu."

"Myslíš, že se tak magie chrání? Když přerušila spojení mezi temnými a Studnou?"

"Poukazovalo by to na úroveň vědomí sebe sama, která je trochu děsivá. Nemyslíš, čarodějnice?"

"Možná." Lehce se zamračila. "Jak jsme se dostali až sem?"

"K inteligentní konverzaci? Pár tipů bych měl. Zahrnuje to absenci zbytku tvé rasy."

Brunetka si odfrkla a pak se rozzářila. "Och. Už vím. Ohledně Správců a jejich božství – chtěla jsem se dostat k tomu, že jejich osamělost v teritoriu většinou vede ke vztahu s některým z jeho lidí. Je to logické, i když morálně diskutabilní, když si v podstatě může vytvořit svého dokonalého partnera. Přidáno, že čaroděj s čarodějem nepočnou dítě tak snadno jako čaroděj s člověkem, ať je to pro jakýkoli důvod,"

"Čaroděj a temný nikdy neměli problém počít dítě," vložil se do toho Ivor lstivě a Naomi se po něm ohnala, rudá.

"Ne tak nahlas!" okřikla jej šeptem. "K tomu, proč si nemyslím, že jsme bohové – naše krev se stále ředí. Naštěstí se stále udržuje základní hladina moci, jinak bychom dávno vymřeli, pohlceni nicotou. Nebo byli tak prokřížení, že bychom vymřeli stejně tak, jelikož, z genetického hlediska, bez nového,"

"Chtěl jsem přednášku z kosmogonie, ne biologie."

"Oh. Promiň. Ale chápeš, že?"

"Chápu." Ivor si zamyšleně hrál s pramínkem jejích vlasů. "Fascinuje mě, jak daleko vaši Starší zajdou, aby se ujistili, že nevíte nic. Dělají z vás ovce stejně, jako líný Správce dělá nemyslící stáda ze svých lidí. Pochybuji, že stejné závěry jako ty vyvodilo mnoho dalších studentů. Poslušně naslouchají Církvi a nechávají se zmanipulovat."

"To bylo kruté, Ivore."

"O nic méně pravdivé."

"Opovrhuješ čaroději obecně, Církvi zcela a Univerzitou z většiny. Jediný důvod, proč se stále obtěžujete sem oficiálně chodit, všechny temné myslím, jsou Stánky, že? Snažíte se živit své Předky, tedy, jediného, který zbyl. Jelikož víte, že kněží dělají vše proto, aby se jej zbavili."

"Podceňuješ sílu své roztomilé, i když pitomé maličkosti, krásko, alespoň v mém případě," zalaškoval, ale bylo v tom příliš melancholie. "Je to jeden z důvodů. Mnoho z nás také věří, že i když už v Kostele nadále nejsou jejich fyzické manifestace, podstata Předků zde stále dlí a krví tu ozvěnu drží přítomnou. Někteří fatalisticky tvrdí, že jakmile nějaká z vlastností zmizí, přestane ovlivňovat i realitu samotnou. Jak mohou mít lidé, nebo i potomci Bohů, emoci, když jejího představitele zavraždili?"

"Věříš tomu taky?"

"Můj Strýc mi jednou řekl, že v dobrém i zlém jsme potomky všech těch bastardů. Neseme jejich krev. Jak by tedy mohli zmizet, když jsou stále v nás?"

"Tvůj strýc je moudrý muž."

"O tom by se dalo polemizovat," zamumlal Ivor podivně zahořkle. "A když už mluvíme o vlku," dodal s jedem a zastavil se, jeho postavení napjaté. Naomi se rozhlédla, hledala, co jej tak rozčílilo, ale nikdo kromě nich kolem nebyl. Ivor dlouho nepřítomně zíral do prázdného prostoru.

"Ivo?"

Koutek mu trhl ve šklebu, přes tvář mu přelétl stín a stáhl si ji do náruče. Svíral ji pevně a nějak zoufale, proto se o něj nejistě opřela a pohladila jej po paži, v malém gestu útěchy. Nikdy jej v tomto stavu neviděla.

"Co se děje?" zeptala se jemně.

"Zde stál Strašlivý Rautog. Maralig Pohledný. Bezcitný vojevůdce Davariel. Řezník z Miránie. Učitel Pěti set devadesáti Karmínu. Sadista." Nic víc k tomu neřekl, jeho tvář kamenná maska, ale jeho emoce... Stíny. Pevně k sobě přitiskla jeho paže, obvykle by byla nervózní z toho, jak blízko měl ruce k jejím prsům, ale teď jej chtěla pouze pevně obejmout a zabalit do aury míru a smazat všechnu temnotu, kterou kolem sebe měl. Jelikož trpěl.

Zachvěl se a na zlomek okamžiku ji sevřel příliš pevně, nemohla dýchat. S trochou překvapení si uvědomila, jak silný byl. Nebyl by pro něj problém jí polámat kosti jako křehké panence. Musela vydat nějaký zvuk, jelikož na ni shlédl a překvapeně zamrkal. Ucukl a skoro ji odstrčil, pak si to rozmyslel a přitáhl si ji zpět k sobě. Opatrně a něžně, jak blízko jen mohl. A jeho rozpoložení se lehce změnilo.

Zaraženě stála, srdce jí začalo překotně bít, jelikož ji takto nikdy nikdo neobjímal. S takovou potřebou, zoufalstvím a pod tím vším emocí... Nedokázala jej číst dále. Neodvažovala se pohnout, ani zhluboka nadechnout. Možná ani nechtěla.

Beze slova tak stáli, společně vzhlíželi k místu, kde stávala socha démona vyvolávající v jejím příteli takový žal, děs a nenávist. A Naomi úzkostlivě uvažovala, proč jediná konkrétní myšlenka, kterou zachytila, tak prosáklá záští a opovržením, bylo jméno jeho otce.

*

Naomi vyšla z kabinky záchodu a roztřeseně se zastavila před umyvadlem, zírala na svůj odraz v zrcadle.

"Co se to stalo?" zašeptala. Když jí Ivor představoval Devera, jako by se část rošťáctví přeneslo z jeho Předka na něj, dokonce si ji dobíral. Už si skoro myslela, že jej splín z návštěvy temných teritorií přejde rychleji než obvykle. Poté minuli toho... démona a její přítel se propadl do negativních emocí tak rychle a hluboko, že to nedokázala nijak zarazit. Doprovodil ji na území Univerzity, kde si byl jistý, že bude v bezpečí, a krátce na to se ztratil ve stínech, na první pohled neuspěchaně, ale nestihla se ani nadechnout ke slovu a byl pryč.

Obvykle by se jej vydala okamžitě hledat, ale pocity, které z něj vycítila... prostě se neodvažovala. Věděla, že šel lovit, a jeho rituální dýka bude rudá krví.

Zachvěla se.

Jak ji před tím démonem objímal. Kdyby nebyl temný a ten koncept nebyl absurdní, přísahala by, že ji potřeboval. Ale ti z druhé strany magie kráčeli stíny sami a Ivor by se jí vysmál, kdyby to jen nadhodila. Bylo to směšné.

Kráčet stíny s bílou? Dokonce ani romantické novely se nepokoušely tento koncept prozkoumat, ne s tak mocným temným, jakým byl Ivor. Prostě to nešlo. Dříve či později by na ni jeho magie zaútočila, nebo by se jejich názory na svět příliš rozcházely. V nejlepším případě by byla navždy slabinou v jeho obraně, jelikož temná teritoria byla vražedná, doslova a do písmene. Ti nejmocnější si hledali partnera jen o trochu slabšího, kterého ještě dokázali ovládat, ale zároveň pro ně nebyl přítěží.

"Bohové." Naomi si promnula obličej a zhluboka si povzdechla. Cítila, jak se jí na tváři objevil trpký výraz.

Ivor šel lovit.

Jeden z kompromisů, které mezi sebou měli, stanovil, že nebude lovit bezbranné a nevinné – z kterých by dokázal sklidit nejvíce energie – zatímco ona mu nebude lovení při každé příležitosti vyčítat, jelikož to byla jeho přirozenost. Ba, nutnost, vysvětloval. Jak jinak mohl chránit své lidi? Jak jinak řádně zastrašit své nepřátele?

Ale pokaždé, když věděla, co dělal, tak to bolelo. Zařezávalo se jí to do duše způsobem, který nechápala, jelikož to neoslabovalo její magii, ani necítila žádné permanentní známky na své duši. Chutnalo to, nejvíce ze všeho, jako selhání. Jelikož lovení nebylo to stejné jako boj. Když bojoval, chránil své. Mohl zabíjet a krev mohla téct, ale nikdy to nebylo stejně špatné, jako když lovil, záměrně hledal své oběti a plánoval, co s nimi provede, jak jim vrátí vše špatné, co rozdali. Triumfálně. Spokojeně.

Věděla, že se při tom usmíval.

Křečovitě zavřela oči.

Nedělal to, dokud jej něco nedohnalo až za hranice jeho sebeovládání. Někdy ho dokázala stáhnout zpět. Ale příliš často mohla jen bezmocně sledovat, jak jí mizí.

Měla by studovat v knihovně... ale pravděpodobnost, že narazí na Sašu, byla příliš velká. Kdyby opět začala s tím, že se nemá s Ivorem stýkat – uvědomovala si, kdo ji do Kostela poslední dobou doprovázel – začala by křičet. Bylo to tristní, ale neměla žádné bližší přátele, kteří by zároveň nebyli Alexandřinými skvělými přáteli, a samotné se jí po městě toulat nechtělo. Potřebovala něco dělat, nějak pomoct...

Zarazila se.

Bylo tu místo. Nebyly tam sice žádné problémy, ale s těmi nepokoji na okrajových teritoriích bylo dobré přeci jen vše zkontrolovat.

Otevřela oči. Poté možná až příliš silně sáhla po pramenech...

...krok...

...a další udělala na úplně jiném místě.

 Kapitola 1 | Kapitola 3