SL: Kapitola 1

Nicota.

Naomi stála uprostřed naprosté absence čehokoli, byla jedinou konstantou ve ztracené realitě, stínech minulosti. Věděla, že sní. Cítila, jak se k ní natahovaly proudy Mlhoviny, a tam, kde obvykle panikařila – jelikož Mlhovina byla věc, která ji děsila nejvíce, obzvláště v nicotě, mimo bezpečí teritorií – byl pouze pocit klidu a vyrovnanosti.

Byla na počátku.

Čarodějka se předklonila a něžně se dotkla prostoru, který v mysli vytvořila pod svými chodidly. "Země," zašeptala, ne snad proto, že by to potřebovala. Nikdy však neuškodilo svou mysl zafixovat na problém, který řešila.

Svět kolem se roztočil a nicota ustupovala, cokoli její mysl dokázala obsáhnout, tam se náhle objevovala prachová zrnka, někdy chuchvalce a místy i celé řeky zářivých světýlek. Tmavovláska se triumfálně rozhlédla. Rozpřáhla náruč a zasmála se, když se světýlka kolem ní roztočila a ve spirálách se k ní blížila. Pomalu formovala tvary a kontury, který si představovala. Kousek po kousku pod jejíma nohama vznikala země. Nejprve to byla zářivá síť světýlek, s postupujícím časem bledla, jako když kovář rozžhavil železo a to postupně chladlo, zanechávající za sebou čerstvou hlínu. To byla ona. Čarodějka, Správkyně teritorií, kovářka střípků realit.

Naomi se rozhlédla a nechala svou magii rozvinout, zářící světýlka, putující k ní prostě pro afinitu, která mezi Správcem a kousky reality existovala, se zachytila v její moci a přicházela rychleji. Země pod jejíma nohama se začala formovat svižně jako myšlenka a náhle nebyla ztracená v nicotě, ale octla se uprostřed louky plné barevných květin. Další představa a nad hlavou se jí začala rozlévat modrá, vznikaly mraky, slunce, měsíce, které si přidala prostě jen z rozpustilosti.

Vytvořila si svůj svět.

Udělala první krok, na tváři cítila hravý větřík nesoucí vůni jablek, tam v dálce byl sad. Plná energie a odhodlání kráčela ke kraji reality, kterou vytvořila. Byla si jistá, že teď to dokáže. Ale se zkracující se vzdáleností byly její kroky váhavější a nejistější.

V nicotě byl v daný okamžik pouze určitý počet střípků a Správce nemohl tvořit, když nebylo z čeho. Odkud vzal realitu – zářivá světýlka, z kterých tvořila – tam náhle vznikla absence. Ta k sobě přitahovala Mlhovinu, fyzický projev nicoty, jen destruktivnější a chaotičtější, pokud jeden narazil na některý z proudů hluboko v prázdnu, daleko od bezpečí vytvořených Teritorií. Když nabraly spád a byly dost staré a hutné, pustošily vše ve své cestě, absorbovaly, co nebylo jako ona. Mlhovina mazala existenci v prvotním smyslu toho slova.

Zastavila se stále pár metrů od okraje svého vytvořeného teritoria a s hrůzou se dívala na divoké prameny Mlhoviny, které tancovaly kolem jejího ostrůvku.

Vzala příliš střípků, nebo možná ve svém tvůrčím zápalu stavěla příliš daleko do neprobádané oblasti nicoty. Byla tak blízko řece Mlhoviny, že pokud se soustředila jen o trochu méně, ta obludnost rozrušovala kousek reality, který stvořila.

Zhluboka se nadechla, bez dívání se natáhla a navyklým gestem otevřela menu. O chvíli později přestala cítit vůni jablek a travin i teplo slunečních paprsků. Když otevřela oči, ležela v ovládacím křesle a na monitoru před ní běžely řádky informací a hlášení. Hodiny ukazovaly, že ve VR strávila sotva deset minut, i když jí její hlava tvrdila, že tvořila desítky hodin. Poraženecky uložila svůj poslední výtvor a poté jen tupě zírala do prázdna.

Nedokáže to, ne sama.

Strach z Mlhoviny ji doslova paralyzoval, dělal z ní mrzáka.

Koukala do stropu a nebylo tak těžké vymyslet, co dále. Ivor byl s primární Mlhovinou brilantní. Pokud jí někdo dokáže pomoct, byl to on. A tentokrát ne ve virtuálním světě, měla nazkoušených tucet hodin v něm. Poprosí jej, aby ji vzal k okraji teritoria, k opravdové Mlhovině. A pak se bude muset postavit svému strachu čelem.

*

"Ve škole? Kolem a kolem, audit mého projektu proběhl, jak jsem předpokládal. Účetnictví z krku, další tři zkoušky čekají," protáhl Ivor.

"U mě to tak růžové není. Pavla udělala chybu u jednoho výpočetního algoritmu." Naomi se zamračila. "Celý náš projekt by byl zamítnut, jelikož kvůli její pitomé chybě jsou všechny výpočty špatně. Naštěstí stačilo přepsat jen ten jeden řádek... budou se ale muset předělat veškeré posudky a doporučení. Myslela jsem, že jí vyškrábu oči. Odflákla to, aby mohla jít večer na párty k Petrovi." Brunetka se neovládla a při zmínění jména toho arogantního... tučňáka se zašklebila. "Měla na to celé dva týdny a dělala to dva dny před uzávěrkou. Dva dny! Krá... tučňáčice pitomá!"

"Co ty to máš proti tučňákům?" zasmál se její společník.

"Zákeřné malé potvory. Ale zpět k Pavle – kdybych deadline na její část projektu nenastavila o týden dříve a nedohodla se na posudku se svou profesorkou, všichni bychom kvůli ní vyletěli. Vůbec to nebere vážně!" Čarodějka naštvaně zírala do země.

"Nevyletěli byste. Chyba by byla v její části projektu, takže by nejspíše-"

"Neznáš profesora Ernera. Jsem vedoucí projektu, jde to na mou hlavu. Nezáleží, kolik toho kdo v týmu udělal. Jsem vedoucí, měla bych si to ošéfovat. Ale jak mám něco takového dělat, když polovinu mého týmu nic kromě jejich vlastních malicherných problémů nezajímá? Argh, koukni, co se stalo." Naomi si klekla a začala dlaněmi něžně přejíždět po zemi, jelikož se zeleň kolem ní kroutila, rostly zákeřně vypadající šlahouny se znepokojivě krvežíznivou aurou, o trnech nemluvě. Sváděla to na vliv svého společníka. Jen s ním dovolila svým emocím utrhnout se ze řetězu, a tak to poté dopadalo: její magie ovlivňovala okolí.

Donutila se v duchu projít uklidňující mentální cviky, pak nechala záměrně magii pozměnit okolí, s mírem v mysli. Kdekoli se rostlin poté dotkla, objevovaly se opět krotké, neškodně vypadající výhonky. Vstala, založila ruce na hrudi a zachvěla se. Pokoušela se prostor jen kousek před nimi nevnímat, ale mrazivý chlad nicoty se nedal ignorovat. Pramínek vlasů, který se jí uvolnil z copu, se pohyboval v neviditelném vánku foukajícím k nim od kraje střípku.

"Nemám to tak blízko okraji ráda. Vnímáš ten vítr? Takřka v něm cítím náznak... něčeho. Zlého, nebo minimálně cizího." Objala se pevněji. Jemně zabroukala, když se jí šlahoun zeleně omotal kolem kotníku, snad ve snaze ji utěšit.

"Možná máš pravdu," odvětil Ivor lehce, s kamennou tváří. Naomi po něm šlehla pohledem.

"Nikdy jsem nebyla jedním z těch šílených dětí, které tak nebojácně skákaly mezi okraji teritorií. Tak mladí, tak naprosto jistí, že projdou nicotou bez jakékoli újmy. Ale proč? Neměli jsme žádnou záruku, že se nic zpoza nenatáhne a nestáhne nás dovnitř!"

Ivor si odkašlal. "Jestlipak nemáš bujnou fantazii," protáhl. "Samozřejmě ale nic jistého nevíme," dodal rychle, když jej probodla pohledem.

"Netvař se tak nevinně, nepochybuju, žes taky prováděl všelijaké pitomosti. Temné děti možná jsou jiné, ale až tolik ne." Její hlas získal na sžíravosti prozrazující, že parodovala slova někoho jiného: "Můžu být Správkyní, mít v žilách sílu a, jaké štěstí, mnohem více než ostatní, ale za nic na světě bych si takto s nicotou nezahrávala. Co je s vámi všemi špatně? Copak necítíte to nebezpečí z hlubiny?"

"No." Ivor se poškrábal za uchem, snažil se zdusit smích.

"Ano. Jsem zbabělec. A jsem na to patřičně hrdá. Znamená to, že prožiju dlouhý, uspokojující život, stejně jako mí předci. Na tom není nic špatného." Pohledem jej vyzývala, aby nesouhlasil. K její úlevě, nebo to možná bylo zklamání, změnil téma.

"Když mluvíme o taktikách přežití, vybral jsem si místo "týmového managementu a principů vedení" "pracovní hygienu" z právě tohoto důvodu. Kajda sice taky není výhra a náplň předmětu zbytečně zabírá místo v mé šedé hmotě, ale alespoň se jeho zkoušky dají udělat bez obětování kousků těla a duše." Hnědovlasý temný, momentálně na patnáctém tieru, což bylo zhruba stejné období jako sedmnáct let pro člověka, se uchechtl a dřepl si, rukou bez zaváhání hmátl do nicoty. "Tak, Naomi?" Ivor jakoby vůbec nevnímal, jak se země jen kousek od špiček jeho bot drolila. Natahoval k ní ruku, ze které padaly cáry tmavé mlhy. "Nic ti to neudělá. Vidíš? Držím to a nijak mi to neubližuje. Začneme něčím jednoduchým. Říkala jsi, že uzavření Mlhoviny zvládáš? Zapracujeme tedy na jeho vnějším morfování a od toho se odpíchneme."

"Přelít Mlhovinu do mentálního boxu zvládne i obyčejný člověk. Především školní druh, který je neškodný. Čtvrtý destilát, skoro už to ani příbuzné této hmotě není," odvětila Naomi váhavě. Udělala nejistý krok ke konci teritoria. Polkla. Další krok. Když se od kraje náhle odlomil kousek zeminy, vyděšeně zalapala po dechu a uskočila. Spolkla panické varování, ať Ivor zdrhá, jelikož viděla, jak se ze všech sil snažil nerozesmát.

"Hahaha. Strašná sranda," procedila skrze zuby.

"Tak blízko teritoria si nicota zachovává částečně hmotnou konzistenci. I kdybys do ní šlápla, dokážeš se více méně odrazit zpátky." Bez varování se předklonil, jako by z dřepu chtěl do nicoty skočit šipku, a Naomi se muselo na chvíli zastavit srdce.

"Ivore!" Skočila vpřed, ale byl mimo její dosah. Příliš daleko. Už jej viděla, padal, za chvíli zmizí v temnotě a vše byla její chyba, kdyby jej nepožádala, aby ji doučoval, nikdy by jej nenapadlo sem jít...

Ale její kamarád pouze ponořil ruce do nicoty, s každým dalším centimetrem jeho končetiny více a více zahalovala černá mlha, ale nezmizel. Stabilně napůl naléhal pryč z bezpečí, jeho propadání pomalé jako šnečí plazení. Zarazila se, srdce až v krku. Viděla, jak se svaly jeho paží napnuly. Jeho ruce se o několik desítek centimetrů propadly, zároveň se ale odrazil nazpět. Tiše se zasmál jejímu výrazu. "Vidíš? Bezpečné. Jinak by nás profesoři nenechali,"

Naomi nepřemýšlela. Chytila jej za zadní stranu trička a stáhla jej zpátky. Když chytil rovnováhu a narovnával se, rozpřáhla se a vrazila mu facku. Ivor uskočil a zíral na ni jako opařený.

"Už nikdy..." Hlas jí přeskočil, její srdce hekticky bilo, cítila všude po těle ledový, lepkavý pot. Zvedla si ruku k ústům, roztřesená, a potřásla hlavou. "Stíny, ty jsi takový idiot!" zaječela na něj a poté se rozběhla zpátky k univerzitnímu komplexu.

"Naomi!"

Slyšela jeho kroky za sebou, ale nechtěla jej vidět. Rozmáchla se a trochou magie mu zablokovala cestu, pro jednou ignorovala mrazení, které indikovalo oslabení její magie v důsledku zneužití.

"Naomi!"

Potřásla hlavou a běžela domů. Netušila, proč se s tím pitomým černokněžníkem stále bavila. Jeho rodina pocházela ze špatné strany magie a všichni to věděli, ani se to nesnažil skrývat. Skrývat? Ten arogantní idiot se v tom vyžíval.

Stíny. Takový idiot. On. Ona. Vždyť se temní na normálních čarodějích živili.

"Naomi! Stůj, zatraceně!" Ucítila ruku na lokti a šokovaně se nechala zastavit. Jak se dokázal tak rychle dostat skrze její blok?

Ivor na ni lehce zadýchaně hleděl, na tváři pár šmouh od popela. Na pažích měl škrábance od trnů. Ohlédla se a viděla růžové keře, nebo spíše jejich doutnající pozůstatky. Její moc se musela manifestovat skrze zemi. A Ivor preferoval oheň.

"Omlouvám se. Neměl... neměl jsem tě tak vyděsit."

Naomi po něm bleskla pohledem, hned nato koukla na zem. Ozvěny strachu o něj, jelikož kdysi viděla nehmotnou nicotu nejen na okraji, ale přímo uprostřed teritoria. Nenasytně polykala jeden život za druhým, ozvěny výkřiků...

Styděla se, že její strach viděl. A to ji tak příšerně vytáčelo. Potřásla hlavou a odstrčila jej od sebe. "Nech mě být."

Ivor se napjal. "Ještě stále jsme neprošli tu manipulaci s Mlhovinou a zkoušku máš za týden."

"Naučím se to sama."

"Sama?" protáhl pochybovačně. To ji vytočilo ještě více.

"Tak poprosím někoho jiného. Třeba Nika. On by mi nic takového nikdy neudělal," ucedila jedovatě. Na okamžik ji zákeřně potěšilo, když viděla jeho trhnutí. Ihned za tím ale následovala provinilost. Ivor si to nezasloužil. Tohle infantilní chování by mělo být pod její úroveň.

Nechal svou ruku spadnout. "Svatouška Nikola. Na rozdíl od stínem prolezlého černokněžníka, to myslíš? Proto jsi navrhla, abychom se učili tady, kam nikdo nechodí? Aby mě nikdo neviděl s dokonalou Naomi, nebo spíše, aby tebe nikdo neviděl se mnou?"

Na to, popravdě, nepomyslela. Nechtěla jen, aby ji ostatní viděli z důvodu, že, no, bála se nicoty. Věděla, že to bylo dětinské, ale od Tehdy nedokázala brát Mlhovinu s klidem. Pokud mohla, neopouštěla centrum teritoria. "Já..."

"Máš pravdu." Ivor od ní ustoupil a vracel se k okraji, kde ležel jeho batoh. "Běž si za svými úžasnými přáteli. Jsem si jistý, že ti s tvým roztomilým problémem pomohou."

"Ivore..."

"Ano?" Zastavil se.

Promiň. Chtěla říct. Ale Ivor byl hrdý muž. Vysmál by se jí. Tak jsem to nemyslela. Ale to by jen rozpoutalo hádku, poznávala pohled, který měl v očích. Když se dostal do této nálady, nedalo se s ním rozumně mluvit. Obvykle by jej dokázala rozveselit procházkou parkem, kde by mu koupila něco sladkého. Ivor měl velice nečernokněžnický sladký zub velikosti tesáku šavlozubého tygra. Ale tady žádný úplatek neměla. Neříkej o mém strachu nikomu, toužila zoufale zašeptat, jelikož by byla katastrofa, kdyby se to dostalo ven. Nikola by jí už nikdy nedal šanci.

Ivorovy rysy ztvrdly, v jeho očích zároveň něco pohaslo. "Nikomu nic neřeknu, nemusíš se bát." Odvrátil se od ní. Odcházel a ani se neohlédl. Naomi měla špatný pocit v žaludku, jelikož kromě elementární magie měl její kamarád dar i pro mentální vědu a nejspíše zachytil pouze její poslední myšlenku.

Nezavolala za ním. Měla. Ale v hlavě jí běželo, že na ni Ivor bude naštvaný. Saša pořádala za týden večírek, který jí Naomi bude pomáhat organizovat, a bude jen nadšená, když Ivor nebude okolo. Cítila se provinile, že takto přemýšlela, ale hádky mezi Sašou a Ivorem ji unavovaly a byla prostě ráda, že se tomu vyhne.

Zhluboka se nadechla a došla zpátky k okraji. Metr od něj se zarazila a zírala do nicoty.

Byla to jen Mlhovina. Děti dvakrát mladší než ona se v ní se smíchem koupaly.

Natáhla ruku a ucukla, když zavál vítr a přinesl ozvěny cizoty.

"Naomi. Noták," pobízela se. Nebyla by to ironie, že jedna z nejmocnějších čarodějek její generace ztroskotá na něčem tak triviálním, jako je manipulace s nicotou?

Přestože jí to vše běželo hlavou, nedonutila se jít blíže. Bála se. A cítila se špatně kvůli hádce s Ivorem. Některé dny byly prostě špatně a tento byl jeden z nich.

"Ty jsi takový malý, pitomý stvoření," ozvalo se za ní a Naomi překvapeně nadskočila. Ivor si stoupl blíže, jeho ruka vklouzla do její a pevně stiskla v ujištění. "Já jsem zase pitomec, který se nedokáže donutit tě nesnášet." Ucítila jeho vzdušnou magii všude kolem nich. "Koukni na zem. Nestojíš na ní, ale na mé magii. I kdyby se rozpadl celý tento sektor, bezpečně nás dostanu zpět do stabilní části. Dobře?"

Naomi na něj krátce pohlédla, ale nesledoval ji, pouze melancholicky zíral na jejich chodidla.

"Děkuju."

Ivorovy rty se zkroutily v podivném, lehce jízlivém úsměvu. "Nejsem samaritán. Očekávám, že se mi z toho něco vrátí."

"Cokoli budeš chtít," odvětila ihned.

Povzdechl si a nakonec na ni shlédl. "Malý, pitomý stvoření," zopakoval. Natáhl se a zastrčil jí pramen vlasů za ucho. "Ale moje. Slib mi, že žádnému z temné strany magie něco takového už nikdy neřekneš."

"Uhm..."

Sledoval ji.

"Neplánuju s žádným temným ve své budoucnosti konverzovat."

"Jsi silná čarodějka a tvoje magie září tak jasně, že prosvětluje Mlhovinu nejdále, kam jsem zatím viděl. Samozřejmě, že si tě najdou." Odmlčel se. "Já jedním také jsem," dodal lehce uraženě.

Naomi se nejistě usmála. "Ale ty jsi Ivor. Můj kamarád. A já jsem tvoje čarodějka, ne? Budeš držet všechny ostatní ode mě?" Hraně stydlivě na něj pohlédla skrze řasy. Ivor byl jediný, s kým si podobné blbnutí dovolila. "Jste přeci teritoriální, tak jsi to říkal, že? Stejně jako čaroděj nesnese aktivního čaroděje na svém území po delší dobu, temný se o svůj zdroj magie taky nedělí. Budeš se o mě snad dělit?"

Ivor ji sledoval. Pocházel ze staré krve, která se v přímé linii dala dosledovat až k Bohům. Byl aristokrat skrz naskrz a jeho arogantní výraz by ji ošálil, kdyby jej neznala. Takto v jeho očích lehce našla smích, nepotřebovala ani cítit jeho emoce.

"Zahráváš si, čarodějko. Nabízíš mi snad svou duši?" Natáhl se a nenuceně zatahal za její náhrdelník, na kterém visela stříbrná slza. Naomino srdce se rozbušilo adrenalinem a vzrušením, ne strachem. Věřila Ivorovi i se svou, no, i se svou duší. Nikdy nelitovala toho, že mu řekla, jakou podobu měla. Nemyslela si, že někdy bude. Získala si tak jeho důvěru, když jej jako zahořklého prváka plného vzteku našla u skříněk, tak zraněného, že ji to zavolalo z málem opačného konce komplexu. Počíhali si na něj starší ročníky ze silných čarodějnických rodin. Dala mu svou duši jako zástavu, když jej léčila a snažila se mu pomoct, jelikož to kluci z klubu plavců přehnali.

Už tehdy věděla, že oblečení nedělalo charakter. Temní nebyli všichni monstra, stejně jako čarodějové se ne vždy chovali jako dobří Správci. Ivor byl pouze ztracený, zmatený a plný bolesti. Naomi naopak hrdě nosila titul Správkyně. A byla by pořádně mizerná, kdyby nedokázala číst duši ublíženého, vyděšeného mladého muže. I když ji skrýval pod pořádnou dávkou smetí, stínů a lží.

"Jestlis mi ji ještě neukradl, vážně bych se tomu divila. Šarmantní, stíny prolezlý černokněžníku."

"Nechápu, jak tě někdo může nazývat stydlivou. Jsi katastrofa a říkáš si o problém, světluško."

Naomi se na něj usmála, poté se k němu přitiskla. Byli zpět na okraji. Cítila, jak se po ní nicota natahovala a kradla jí teplo. Lehce se uvolnila, když se ruka Ivora omotala kolem jejího pasu.

"Tak pojďme na to. Tento materiál je neškodný, nic jako divoké proudy hluboko v nicotě. Ukaž mi, jak nabereš trochu Mlhoviny a přeliješ jej do mentálního boxu."

*

Zvládla to. Zkouška z manipulace s Mlhovinou úspěšně za ní a nejen to, byla mezi nejlepšími. Bude muset Ivorovi koupit pytlík hořkých čokoládových kuliček, miloval je.

Zvedla tvář k nebi a široce se usmála.

Bylo krásně. Lady Nora dnes měla dobrou náladu. Svítilo slunce, foukal teplý větřík a bylo právě tak akorát, ani zima, ani příliš horko. Naomi seděla v zahradě, lavička příjemně hřála od slunečních paprsků a prostě si jen užívala den. Pousmála se, když ucítila šlahoun nějaké zeleně. Hravě jej pohladila a užívala si šimrání jejich společné magie.

Obvykle za takového pěkného počasí bylo ve vnitřní zahradě více studentů, mramorové lavice plné klábosících čarodějů. Ve vzduchu všude visela aura magie a realita by se vlnila jako podrážděná kočka, mimoděk každou chvíli měněná podvědomým obrazem každého jednoho Správce, který zde studoval. Lady Nora negovala větší zásahy do její domény, ale detaily v zahrádkách nebo menší změny v architektuře nechávala projít. I to byl způsob, kterým jejich učitelé hledali budoucí úspěšné Správce.

Teď ale byla v zahrádce sama a okolí se pomalu měnilo na jeden z antických obrazů chrámu ztraceného v džungli, který kdysi zahlédla v učebnici. Měla dnes takovou náladu. Cítila, jak se k ní okolní vegetace natáčí a živí se energií, kterou vyzařovala. Zeleň pocházela ze země, ale z části i z magie. Jako jedna z mála věcí doopravdy nezáležela na vůli Správce, ne pokud se vyloženě nesoustředil. Jeden často nacházel sídla čarodějů zarostlá živou, bujarou zelení.

Spokojeně si povzdechla. Oddělila se od ostatních záměrně, chtěla vidět, jak hodně její aura ovlivňuje více méně nepozměněný materiál. Návštěva Lady Kalisii, do jejíž dobré vůle (a závěti) se chtěl dostat každý mladičký Správce, jí přesně hrál do karet. Na rozdíl od ostatních si nemyslela, že si Lady vybere následníka na základě tak povrchních pohnutek. Tak mocná čarodějka s prastarou historií, cennými vědomostmi, svitky rodinných kouzel, také nechutně obrovským majetkem... prostě jí přišlo divné, že stále byla bez následníka nebo jakéhokoli dědice. Muselo to mít nějaký důvod.

"Nam-nam."

Naomi vzhlédla a sledovala pohlednou blondýnku, která k ní svižně kráčela.

"Je nádherně. Tak pěkné počasí už dlouho nebylo. Zajímalo by mě, co Lady Noru tak potěšilo."

Blonďatá kráska si přisedla a Naomi okamžitě cítila, jak rostliny blíže k její přítelkyni nacházejí nový cíl. Co se moci týkalo, byly vyrovnané. Další z důvodů, proč si se Sašou tak rozuměla.

"Jsem prostě jen ráda. To příšerné počasí posledních měsíců mě ubíjelo. Vždycky za zkouškového je celá nervní a schytává to celý zbytek teritoria."

"Uhum," zabručela Saša a široce se usmála, když rostlinka vedle ní rozkvetla. Její specializací byla živá země. Blondýnka se rozesmála, když po celém keři náhle rozkvetly další kvítky, její radost takřka další zdroj světla a tepla.

Byli takové protiklady, její dva nejbližší přátelé. Alexandra zářivé slunce a bílá magie. Ivora v myšlenkách vždy viděla jako ten večer v knihovně před dvěma lety, vždy na pozoru, ale zvláštně bezstarostného, se stíny slézajícími se k němu jako věrní psi. Věděl dokonce, že měla svou periodu, jelikož cítil volání krve. Donesl jí čaj a čokoládu a snažil se tak velice "nenápadně" o ni starat, i když na něj byla celý den protivná. Vždy si myslela, že temní museli být jejich opakem. Kde čarodějové vyzařovali teplo, oni museli být ledoví. Ale Ivor nikdy nebyl chlad, ne pro ni. Byl horký čaj a čokoláda a bezpečí.

"Už jsi dodělala další level Magistrátu?" ozvala se Saša, tvář natočenou ke slunci.

"Hm." Naomi také pohlédla na nebe.

"Nejde mi to," pronesla po chvíli Alexandra, "nedokážu vyrovnat potřeby lidí, struktury města a své vlastní plány tak, abych mohla upgradovat budovu o úroveň výše. Lidé mi negenerují dost víry." Další odmlka. "Pomůžeš mi? Mám deadline o víkendu."

"Pokud učitelé uvidí, že jsem se zase zalogovala v tvém teritoriu, bude z toho problém. Spolupráce ve VR je podporována, ale naše projekty jsou tak časté, že si důkladněji prochází návrhy. Už dvakrát došli na fakt, že jsem veškerý kapitál investovala já, přestože odměny šly napůl," varovala Naomi.

"Není to tak, že bych to nezvládla," zavrčela Saša a narovnala se. "Je to jen pitomá virtuální hra. Nebaví mě trávit v ní půlku života, když je tu opravdový svět a jeho prožitky. Nemám trpělivost lidi vypiplat tak, jak to musí být podle pravidel. Strávila bych tam roky, než by se některé investice vrátily. Není to skutečné, chápeš? Ale jakmile budu mít své teritorium, nic neudělám bez pečlivého plánování, a," Alexandra se odmlčela a promnula si obličej. "Stíny, jsem tak unavená."

"Děje se něco?" Naomi zaváhala, pak začala lovit v Sašině auře a našla takřka neznatelné vlákno temnoty v jejích emocích. Zahořklost, vztek a smutek. Jakmile si její přítelkyně uvědomila, že vše našla, po tváři se jí začaly kutálet slzy. Naomi se k ní poplašeně natáhla a objala ji. "Saši. Ššš, Saši, to bude dobré," objala ji a hladila po zádech, "Sašenko, co se děje? Můžu pomoct?"

"Jsem zamilovaná," zašeptala Alexandra a Naomi se zmateně zamračila nad stopou hanby v jejích emocích.

"To je skvělé," pronesla měkce.

"Matka mi zakázala se s ním stýkat."

Brunetka mlčela.

"Já... souhlasila jsem, samozřejmě má Matka pravdu. Ale... dneska jsem složila zkoušku z Fiskální a daňové teorie a vzpomněla jsem si, jak mi to Libor vysvětloval a... já..." Odtáhla se a otřela si oči, zhluboka se nadechla. "Jen jsem... zahlédla jsem jeho poznámku ve svých zápiscích, píše jako dítě, opravdu, a..." její hlas odezněl a Naomi se prudce nadechla, když vycítila zášleh bolesti, emoce tak ostrá, že bodala.

"Je to v pořádku. Miluješ jej, je normální, že na něj nedokážeš jen tak zapomenout."

"Jen je hloupé, že musím být v té pitomé hře, když zrovna procházím tímto." Alexandra na ni pohlédla. "Netuším, jak to děláš, ale stačí ti jeden den ve hře a náhle se hrnou peníze, stavby rostou jako houby po dešti a ten příval víry. Jsi v tom vážně dobrá. Kolik už tvé město pasivně vydělává, šest tisíc denně s vírou pokrývající 60 %?"

"Dvanáct a půl," odvětila Naomi tiše. Nezmiňovala, že víra jejích lidí kdysi pokryla 164 % a měla pasivní příjem střípků realit na 14,8 %. Tak to bylo, když se do svého města zalogovala naposled. Což už nějaký ten pátek bylo.

Alexandřiny oříškové oči se ohromeně rozšířily. "Opravdu? Gratuluju. Jsi v tom vážně dobrá." Naklonila hlavu na stranu. "Víš o tom, že plavecký klub hledá sponzora?"

"Sponzora? Plavci mají vše, o co si řeknou," reagovala zamračeně.

"Je to riskantnější projekt. Mlhovinová komora nebo tak nějak tomu říkají. Škola už to schválila, ale nenašli nikoho, kdo by do toho byl ochoten investovat. Pokud je tvé město na tom tak dobře, možná by ti –"

"Hodně vydělávám, ale mám také vysoké náklady, Saši," přerušila ji hned s lehkou obavou. Jelikož žádné město momentálně neměla. Už dávno přešla ze školních kreditů, které studenti dostávali na základě jejich výdělků ve VR, na opravdové peníze. Její kamarádka nebyla pitomá. A toto téma ještě pár let otevírat rozhodně nemínila. Už teď měla bolehlav z představy, jak ublíženě se Saša bude cítit a jak to celé vysvětlí. Stejně jako Ivor, i Alexandra měla té příšerně nepraktické hrdosti na rozdávaní.

"Samozřejmě, ale – je to Nikola?" Blondýna se široce se usmála. "Hej, Niko! Tady!" zamávala. Naomi se narovnala a snažila se nenápadně upravit.

"Hej děvčata. Užíváte si sluníčka?"

"Jasně. Zrovna jsem Nam-nam zmínila Mlhovinový sejf –"

"Mlhovinová komora," opravil ji Niko.

"Vím, že jsi jeden z mozků stojící za nápadem. Nechceš jí to trochu objasnit? Možná by do toho investovala."

"Máš dostatek prostředků?" zeptal se překvapeně čaroděj. Naomi pod jeho pohledem lehce zrůžověla a kývla. "No. Podstatou je, že chceme založit klub potápěčů, pod záštitou plavců. Kolikrát lidé spadnou z teritoria a pomalu mizí z dohledu? Kdyby existovali potápěči a správná technika, jsem si jistý, že bychom zachránili mnoho lidí, které jinak musíme odepsat. Představ si to, nejen záchranné akce, ale i pátrací, například po sebevrazích, po lidech s nedostatečnou inteligencí, kteří bez rozmýšlení sejdou z okraje teritoria a nedokáží se dostat zpět, a tak jdou prostě jen dále. Později možná i záchranná lana a konstrukce kolem teritorií, takže by bylo možné se v nejbližší nicotě i pohybovat, možná dokonce objevovat..." Nikola lehce zrudl, když si uvědomil, jak živě začal gestikulovat. Rozpačitě si odkašlal a pokračoval mnohem pomaleji:

"Podstatou Mlhovinové komory je sejf. V něm bude dostatečně rozředěná Mlhovina a zde na Univerzitě se budou zkoumat její dlouhodobé následky na tělo, látky, které jsou vůči ní odolné a..." prohlédl si je a jejich lehce ztracené pohledy, "a spousta dalších věcí, které by vás unudily k smrti. Je to dlouhodobý projekt, do kterého se z počátku bude muset vrazit balík peněz. Které se po mnoho let nevrátí, jelikož si Univerzita dala za podmínku, že zkoumání dlouhodobých efektů vážně musí být dlouhodobé. Správci, které jsem za tímto účelem navštívil, jsou buď spokojeni se svými teritorii a nezajímá je to, nebo chtějí záruky. Ale... no, ani netuším, zda je dlouhodobý pobyt v Mlhovině uskutečnitelný." Niko se na Sašu usmál. "Díky, že jsi to prosadila na zasedání, Alex. Bez tvého zastání by to smetli ze stolu."

"Vždy se snažím pomáhat." Saša se spokojeně vrátila ke slunění.

Naomi sledovala Nika, který sledoval Alexandru. Bylo jí trochu smutno.

Existoval však někdo, kdo by ji nezbožňoval?

"Myslím, že je to skvělý nápad. Nejspíše jsi nešel za těmi správnými Správci. Zúčastním se na projektu, ale myslím, že dost podceňuješ, co vše to potřebuje. Pošli mi oficiální kontakt vašeho projektu, nebo i tvou soukromou adresu, dle tvého uvážení. Pošlu ti seznam čarodějů, na které bych vsadila já. Sama se s některými sejdu a zkusím to s nimi probrat."

"To uděláš?" zeptal se Niko překvapeně.

"Je to skvělá myšlenka. Vidím v tom potenciál. Samozřejmě ale chci vidět předběžné návrhy, rozpočty a cíle. Víš, plány a... taky předtím, než... než..." Naomi zrudla, když ji Nikola náhle objal a políbil na tvář.

"Jsi poklad, Nam-nam."

"Naomi," odvětila brunetka přiškrceně a odkašlala si.

"Tak se jmenuješ?" zeptal se Niko překvapeně a zasmál se. "Myslím, že tě nikdo nezná jinak než Nam-nam. Je to roztomilé." Znovu zrůžověla, když na ni mrkl.

"Myslíš, že by bylo možné k těm tréninkům... pozvat i děvče?" zeptala se nejistě.

"Děvče?"

"Pokud by to byl trénink chování v Mlhovině, ráda bych to vyzkoušela."

"No... nejsem si jistý. Musel bych to probrat s ostatními," odvětil zaskočeně.

"Nebuď idiot, Nam-nam. Vždyť se Mlhoviny bojíš," broukla s její obvyklou přímostí Alexandra a Naomi cítila horko ve tvářích. Na okamžik se rozhostilo rozpačité ticho.

"No. Musím běžet, za chvíli mi začíná psychologie. Mějte se, děvčata. Pak ti pošlu prospekty a plány, Nam-nam. Promiň, zvyk," zasmál se, "napíšu ti, Naomi."

"Dobře," pronesla tiše a postřehla, jak si ji Saša prohlíží.

"Stíny, jsi jako bezradné štěně. Kdy už jej konečně někam pozveš?" zeptala se pobaveně.

Naomi zasténala a schovala si obličej do dlaní. "Nechci o tom mluvit." Skrze prsty na ni pohlédla a pousmála se, když viděla blondýnku spokojenou jako kočku nad miskou smetany. Nelíbilo se jí, jak ztraceně a roztřeseně zněla jen chvíli předtím. "Plánuju jít zítra do Kostela. Půjdeš se mnou?"

"Půjdu s rodinou příští týden. Rozhodně nepůjdu dvakrát do měsíce, když nemusím. Nechápu, proč tam chodíš, když tě nikdo nenutí. Není to tak, že bys doopravdy věřila." Blondýnka na ni koutkem oka pohlédla, na tváři nejistý úsměv. Saša si mohla stěžovat a nadávat, ale vyrostla ve striktně věřící rodině a Církev následovala taky. I když, zdali to bylo více kvůli politice než oddání Bohům, to věděla jen ona sama.

"Už ani nevím. Zvyk?"

"Doufám, že si najdeš hodného, věřícího manžela, jinak stáhneš své potomky do záhuby s sebou," zavtipkovala.

"Páni. Ty umíš potěšit," protáhla brunetka.

"Jsem nejlepší. Slyšela jsi o novém útoku Krvavé pěsti?"

Naomi zamrkala. "Netvrdily noviny, že to Komisaři mají pevně v rukou a do pár týdnů případ dořeší?"

"Ale jistě." Sašin hlas vibroval jízlivostí. "A Rodiny jsou parta mírumilovných staříku a stařenek. Slib mi, že si budeš dávat pozor, ano?"

"Samozřejmě. Když uděláš to stejné."

"A nikam sama nechoď s tím ubožákem."

Naomi si povzdechla. "Ivor není –"

"Jistě, jistě. Slibuješ?"

 Prolog | Kapitola 2