SL: Prolog

Tmavovlasý muž zvedl hlavu. Pozorně zkoumal vzdálenou temnotu vesmíru, na dohled a přeci mimo jeho dosah.

Ticho.

Paprsky světla tisíce sluncí, precizně rozestavěných všude kolem něj a podléhající fyzikálním zákonům pouze pod taktovkou jeho věznitelky, rozehnaly i ty nejmenší stíny.

Věčné.

Nekompromisní.

Ostatně jako bytost, která jej na tomto místě spoutala.

Ale...

Naklonil hlavu na stranu a naslouchal.

Něco jej vyrušilo.

Něco bylo jinak.

Hledal dlouho, hodiny, dny, staletí, milénia, kdo mohl tušit.

Ale našel to.

Rty se mu roztáhly v širokém, potěšeném úsměvu, když očima konečně zaostřil takřka nepostřehnutelnou prasklinu v jinak dokonale upředené klícce. Mimoděk začal svírat řetězy kolem svých končetin. Dlouhé, elegantní prsty hrály na chladný kov jako virtuóz na klávesy, nebo možná milenec po těle své partnerky.

Nehtem ostře klepl na jedno z ok svých pout. Odpovědí mu bylo ticho, přesto bylo v jeho vzezření jasně čitelné potěšení.

Po dalším zlomku věčnosti se jeho vězení otřáslo, hvězdy začaly vřít a vybuchovat.

A z praskliny na jeho řetězech se k němu poslušně začala plížit temnota.

Úvod | Kapitola 1