Moira | Jeho paní 2/2

První část

*

7

"Není mnoho radosti na vašem dvoře, pane," Sofie k němu kráčela, krásná a svěží jako vánek.

"Čekala jsi, že najdeš radost na dvoře, kterému vládne fae zvaný Ničitel?"

"Popravdě ano. I smrt a temnota v sobě mají morbidní krásu a smysl pro... uspokojení. Váš dvůr je však tak strašně..."

"Chladný? Jako led?" nabídl Eralon se sardonickým úsměvem.

"Tak," Sofie se na něj zamračila a sedla si, pohlédla na hrací desku a s povzdechem táhla. Šachy, krásně vyřezávané figurky vypadaly jako živé a pokaždé, když na ně plavovláska sáhla, měla pocit, že se jí mezi prsty začnou kroutit.

"Nezačnou. Jsou na to příliš dobře vychované," odvětil Eralon.

"Čtete mi myšlenky?"

"Je to zajímavější než hra, malá,"

"Ano?"

"Je zábava sledovat, jak se chová někdo, kdo v životě viděl šachy pouze z dálky."

"Řekla bych, že je to velmi, velmi nespravedlivé, pane," odvětila Sofie rázně. "A musí vás to k smrti nudit. Trochu tu hru okořeňme,"

Králi zaskočilo víno, které právě pil. "Okořenit?"

"Jistě! Změníme pár pravidel."

Mlčel.

"Viděl jste někdy čínské šachy?"

"Velice zajímavá hra."

"To jsem mohla tušit." Zamumlala. "Viděla jsem je jednou, také z dálky. Tak jako tak je tam pár zajímavých tahů, figurky se chovají jinak. Když se hodí do hry, mohla by to být zábava." Zamyslela se. "A budu vymýšlet pravidla, pane. Malá výhoda. A první pravidlo – má strana má dvě královny. Ženy musí držet pospolu, víte?" sladce se uculila.

Eralon mlčel, neusmíval se, ale v očích měl emoci, která skoro jako úsměv vypadala. "Nejsem si jistý, zda figurky budou stále tak vychované, až jim takto převrátíš život naruby, malá,"

"Samozřejmě, že nebudou. To je součást hry," zazubila se. Ur u nohou si velmi nepsím způsobem odfrkl. Král Ledového dvora si ji prohlížel a tentokrát doopravdy postřehla pobavení v těch jeho temných očích. Když jej viděla takto, skoro mohla zapomenout, kde se nacházeli a že Dvůr Monster měl velmi daleko k veselému místu, po kterém toužila.

Ale záleželo jí na Eralonovi. Nebylo to nijak racionální, šlo to proti zdravému, selskému rozumu, ale když se na ni ty jeho temně zelené oči zadívaly, prostě se nedokázala odvrátit. Tisíce let z něj udělaly to, čím byl. Vyhovovalo mu to. Ale zároveň to zabilo něco důležitého v něm, něco, bez čeho brzy překročí hranici, která jej oddělovala od konce existence.

"Jsi náhle velmi vážná, Sofie. Co se děje?"

"Mám svolení opustit dvůr, pane? Na další tři roky?" Neplánovala to říct. Prostě to z ní vypadlo. Eralon byl dlouhou dobu potichu, gestem ji pobídl, ať pokračuje ve hře, zatímco ji sledoval.

"Máš svolení, Sofie. Na tři roky."

"Děkuji, pane," odvětila jemně. Hrála si s jednou ze svých královen.

"Neudělej nic, čím bys mne rozzlobila." Táhl králem.

"Ne. Myslím, že nic takového neudělám," usmála se široce a svým zajícem přeskočila jeho pěšce, aby skončila vedle jeho koně, který stál nalevo od jeho Krále. Takže jej mohla vzít. "Šach."

8

Byl to krásný, harmonický dvůr. Fae a ostatní bytosti, příliš slabé, aby se ubránily silnějším, tu dokázaly žít v míru s ostatními, s predátory i prostě jen mocnějšími.

Luyja, Královna Písečného dvora, ji přijala velmi ochotně, když Sofie vynechala, z kterého dvora pochází a kdo je jejím pánem. Když zmínila pouze její moc a zamlčela svou lidskou půlku.

A Sofie tam byla doopravdy spokojená. Vyšší fae byli snobové, ale když jste jednou patřili mezi ně, byli to okouzlující společníci a bezkonkurenční baviči. Dokonce si plavovláska vypěstovala i částečnou zálibu v tancích a v nekonečných bálech, které se zdály prvním i posledním, co fae zajímalo. Jeden by si myslel, že je bude přinejmenším znepokojovat, že jedna z třinácti říší upadá, pomalu otravována vlivem lidské říše, ale ne, takové nebezpečí s nimi nehnulo. Přesto to byl příjemný pobyt. Vše vypadalo tak dobře, bylo takřka idylické.

Dokud se nezastala Eralona, protože jinak nemohla, a dokud ostatní nezjistili, že je jeho poddaná. Pak šlo všechno k čertu a jen příchod jejího pána ji zachránil před tím, aby ji zabili na místě. A poté šlo všechno úplně do pekel.

Král Nočních můr Písečný dvůr zničil, všechny zabil a zanechal za sebou spoušť a destrukci. Nezáleželo na tom, že jej prosila, aby přestal, plakala a pak před ním v děsu utekla. Stejně ji přitáhl zpět a pak jí zmanipuloval, aby pojala Luyjinu moc. Eralon jí už nemohl vnutit energii proti její vůli, udělal ji příliš mocnou, ale byly tu jiné cesty. Jako vydrání a vyhrůžky.

Dal jí poté dalších dvanáct let svobody navíc, nejspíše tušil, že by pro něj nebylo zdravé být v její blízkosti. Jakkoliv prastarý byl sám, vlil už do ní dost moci, aby, kdyby se spojila s jeho nepřáteli, byla schopna jej zničit.

A tak se to opakovalo čtyřikrát.

Návštěva a zabydlení se na nějakém příjemném, slunném dvoře a pak jeho následovné zničení, když se dozvěděli, kdo je a komu slouží. A chtěli ji zabít.

A co bylo horší, ne vždy tam musel být Eralon, aby dvůr byl zničen.

9

"Jsem unavená, Ure. Nezdá se ti, že jsem zase na začátku?"

"Začátku?"

"Byl jsi vlastně tehdy ještě pes. Na počátku, než si mě náš pán vzal k sobě, jsem také utíkala, před vrahy, a snažila se přežít. Nacházím se teď v docela stejné situaci, nemyslíš?"

"Jestli se pouhý útěk před pár fae dá srovnat se zradou, která proti tobě poštvala celý jeden dvůr, jistě, je to úplně to stejné,"

"Pse, měla bych tě hodit do chodby, ať si svou zuřivost vybijí na tobě, a pak se vzdát. Možná bych vyvázla živá."

"Chyběl bych ti. A než se rozhodneš nechat mě hrdinně zavraždit, vzpomeň si na všechnu tu moc, kterou do tebe náš pán nalil. Byla by škoda, kdyby skončila v žaludcích těch primitivů, kteří se bojí vytáhnout hlavu ze svých aristokratických zadků na dost dlouho, aby si tě vyslechli."

"Co máš na mysli?"

"Zabij je první. Oni rozhodně plánují roztrhat tě na kousky. Pokud budeš mít štěstí, bude to rychlé. Pokud ne, budou tě servírovat zaživa, nebo tě rozdrásají zaživa, nebo možná vykuchají zaživa..."

"Dost."

"Takže budeš bojovat? Víš, budu nejspíše sdílet tvůj osud a tamten se mi ani trochu nelíbí."

Sofie si povzdechla. "Budu bojovat."

"Sice mě to štve, ale jsem rád, že ses zachovala rozumně a aspoň jednou naplnila očekáváni našeho pána. V této situaci a v tomto případě."

"Tiše, musím se soustředit." Plavovláska mimoděk sáhla k boku a vytáhla nůž, který jí Eralon kdysi daroval. Známým pocit z jílce omotaného železem ji uklidňoval, přejížděla prsty po kostěné čepeli, která jí šeptala temná tajemství. Už věděla, z čí kosti byl vytvořený, a rozesmutnilo ji to a trochu děsilo. Kdysi býval součástí Eralona samotného.

"Soustředit na co?"

"Nikdy jsem moc nepoužila, ne tímto způsobem."

"Ach. Tak já se vzdálím. Prosím, příštích pár hodin se na mě pokoušej ani nemyslet, děkuji pěkně. A do háje, jak je možné, že Dvůr Laskavých náhle tak krvelačně touží po našich duších? Nemají být laskaví nebo tak něco?"

"Pšš!"

"Něco do sebe to má, Sof, to musíš uznat,"

Plavovláska si povzdechla, její kůže začala zářit jemným, stříbrným světlem. Pak pomalu a strašně unaveně zvedla ruku ke svým ústům a ostře hvízdla.

A z dálky jí po chvíli odpovědělo vytí Divokého honu.

10

Doma.

Eralon to dokázal. 

Nakonec viděla temné pokoje v ledovém paláci jako domov. Sevřela v ruce kožešinu z trolla a užívala si její hebkost.

"Pojďme navštívit mé drahé růže," odvětila nepřítomně. Doma...

Cítila úzkost a i to patřilo k Ledovému dvoru. Společně s aurou Eralona, která ji uklidňovala a ubírala na ostrosti bolesti, kterou cítila nad tak velkým počtem zbytečných smrtí, které měla na svědomí.

Procházela se mezi svými růžemi a ty tiše ševelily a natahovaly se po ní, dychtivě pily rudou krev z ran, které jí způsobily. Bolest jako bolest, vypadalo to tak správně. Nakonec ji ale zezadu objaly paže a vytáhly z obětí jejích ledových dětí.

"Jsem na tebe hrdý, malá,"

"Vím. A to mě dělá smutnou."

"Opravdu je tak špatné zabít pro přežití?"

"Nebylo by to tak zlé, kdybych za tím netušila vaše intriky, pane,"

Eralon se tiše smál. A navzdory své pochmurné náladě jí to na tváři vykouzlilo úsměv. Hloupé, ale za ty roky se naučila oceňovat chvilky, kdy jej dokázala rozesmát. Bylo to pro ni precizní a drahé, jako první sluneční paprsky po dešti.

"Pojďme se podívat, nad čím tak truchlíš," odvětil Eralon a objal ji. 

Zmizeli z Říše Soumraku, prošli hranicí mezi Říšemi Temna a Říšemi Světla, což byl zvláštní a ne úplně příjemný pocit, a byli tam. V Říši Slunce.

Sofie se zhluboka nadechla, vina ji tížila a plavovláska se nedokázala rozhlédnout kolem, vidět, co způsobila.

"Je to tak špatné?" zeptal se Eralon. "Není to jen přirozený koloběh? Podívej se na ně. Jsou volní. Svobodní." Ukázal na moře. Tam spolu bojovali prastaří giganti. "Mají možnost se rozhodnout, třeba i zemřít, což dříve neměli."

"Nevím," šeptla.

Dlouho mlčeli.

"Je vám to příjemnější? Když je všude chaos a smrt?"

"Chápu pak běh věcí lépe," odtušil Král a pohladil ji po pažích.

"Přála bych si, aby to bylo jinak."

"Já vím, malá," 

Sledovali boj mořských oblud, zatímco se rozpršelo a Sofie se ke svému společníkovi tiskla pro teplo. U nohou jim ležel Ur.

"Asi už chápu, co se mi orákulum snažilo sdělit," odvětil náhle Eralon.

"Ohledně mě?" zpozorněla Sofie.

Zemře?

Kdyby ano, nebyl to nijak špatný den pro umírání. Žádný nebyl dokonalým, a pochybovala, že každý byl tím nejhorším, takže logicky většina musela být alespoň dostačujícím. Jako ten, v kterém se právě nacházeli.

"Mohu se dotknout železa, malá,"

"Prosím?" Sofie se narovnala a společně s Urem na svého pána v šoku zírali. Eralon byl tak mocný, že menší množství železa jeho aura rozkládala.

"Mám zlou duši, rozhodl jsem se pro to už velmi, velmi dávno. Zaprodal jsem ji, a štěstí a emoce za moc, za možnost se pomstít."

"Ano?"

"A ty, malá, jsi míšenka s lidskou duší, divoká karta."

"Jsem," souhlasila Sofie a pozorně Krále sledovala. "Jak je možné, že jste získal imunitu vůči železu?"

"Stejným způsobem, jakým jsem částečně získal zpět své emoce."

"Získal jste..." žena na svého pána zírala. Ten ji shrnul vlasy z obličeje, začalo foukat a její dlouhé, zlaté kadeře kolem nich divoce vířily. Povzdechl si.

",Budeš zkompromitován lidskou duší.

A zázrak.

Tvá černá duše bude cítit.

Ozvěnu a družce.

Draze zaplatíš, Eralone Ničiteli. Ale to, Králi Nočních můr, tě také zachrání. Až přijde Konečný soud.' Doufala, že mě to vyděsí a já svou jedinou naději zničím, ta stará čarodějnice. V tom jsem přeci jen nejlepší," Král Ledového dvora se zahleděl do dálky. Kde umíralo monstrum. Zdálo se, jako by to bezděky přitahovalo jeho pohled. Smrt a zmar. "Udělal bych to, kdybys mě tak nebavila, malá. Zabil tě. Kvůli slovům jiné věštby. Ale nestalo se tak, rád jsem tě sledoval, zblízka i zpovzdálí, jak tvé světlo bojovalo s mým dvorem. Jak ses snažila vyrovnat s mou přítomností. Věřil jsem, že stále mám čas. My jsme nesmrtelní, máme přeci věčnost. A pak bylo pozdě, do pohybu se dala kletba,"

"Kletba?" 

Černovlasý fae na ni pohlédl a něco v jeho očích, zlatovlásce se divoce rozbušilo srdce. "Pane?"

"Sofie, děsí tě možnost stát se mou družkou?"

11

Všichni se bavili, byl to povedený bál, když Královna a Král Dvora Růží strnuli a prudce se obrátili k vysokým dveřím do sálu. Pomalu všichni, nejdříve ti u dveří, pak se to šířilo sálem, až bylo slyšet pouze smích kolem Sofie Neznámé, jejíž aura nějak dokázala přebít auru toho, který přicházel. A pak se vysoká křídla brány otevřela.

Zlatovláska se odmlčela, když se Královna s Králem postavili.

"Ničiteli, nejsi zde vítán," odvětila chladně Královna Růží. Vysoký černovlasý fae se jízlivě usmál a pomalu kráčel ke středu sálu. Všichni mu ustupovali z cesty, šlo slyšet vyděšené mumlání.

"Je zde něco mého."

"Co?" zeptal se chladně Král Růží ve chvíli, kdy se Sofie rozesmála. 

Rozběhla se. 

A před zraky celého nevěřícného dvora skočila na Krále Nočních můr – a on ji lehce objal a přitiskl k sobě.

"Eralone!" odvětila se stejnou radostí, s jakou ji znali, jaká pro ni byla typická.

"Malá..." tak jemné gesto, když jí shrnul vlasy z tváře. Pak pohlédl na ozdobu za jejím uchem, chladně pohlédl na Prince Růží, a když se květu dotkl, ten zchřadl.

"Co zde děláš?"

"Bál jsem se, že jsi ztratila cestu domů."

"Ano?"

"Byla jsi pryč osmadvacet let."

"Ach," Sofie zamrkala. "Ach!" dodala s větším důrazem a pak se omluvně usmála. "Omlouvám se. Čas plyne tak pokrouceně..." Tak dlouho. Kdysi jí dal tři roky. Teď ji nechal tančit na svobodě skoro tři desetiletí?

Eralon jí zabořil ruku do vlasů a zaklonil jí hlavu. "Vím, malá, a proto jsem přišel."

"Takže se nezlobíš?"

"Mám důvod se zlobit?"

Usmála se, prostým, radostným úsměvem, v kterém byla láska, kterou se neodvažovala přiznat slovy. Vztáhla k němu ruce a on se sklonil, a když se políbili, jako by se v sále začaly prohánět stíny s jasnými barvami. Když se Eralon odtáhl, nikdo by na něm nic nepoznal, ale Sofie jej znala – byl potěšený.

"Kdo jsi?" ozval se chladně Královnin hlas a zlatovláska se překvapeně otočila.

"Jsem Sofie," odvětila zmateně. Eralon si povzdechl a něžně svou společnici pohladil po spánku, jelikož věděl, co bude následovat, a jeho malá by měla vědět také, ale stále tak hloupě věřila.

"Jeho špiónka?" odměřený hlas Krále. Sofie se rozhlédla a našla kolem sebe nepřátelství a vztek a nenávist. Odvrátila se. Žila s nimi skoro tři desetiletí. A nic to neznamenalo. Zase.

"Opatrně," rozlehl se sálem Eralonův chladný hlas. "Opatrně, když jednáte se Sofií, nechcete vědět, co se stane, když mne rozzuříte."

"Och, to všichni víme," ozvalo se mumlavě z davu.

"Ona je jeho děvka," ozval se nevěřícně Princ.

Všichni kolektivně zadrželi dech šokem. 

Zlatovláska zvedla pohled a položila dlaň na Eralonovu paži, když se kolem začínala stahovat temnota a led. "Drahý, neobtěžuj se," odvětila, její hlas odměřený. "Kdo jsem?" zeptala se Sofie nepřítomně. Pak se chladně usmála a sálem se jako vítr prohnala moc, tak strašlivá, že fae, kteří stáli v cestě, začali padat do kolen a dusit se. "Snažila jsem se, snažila, proč to pokaždé musí skončit takto?"

"Sofie, malá, dost," tentokrát to byl Eralon, kdo zastavil toho druhého. "Zlobí se, protože tě milovali," odvětil tiše, jen pro ni. Pak se narovnal a věnoval ostatním jeden ze svých úsměvů, ten, před kterým fae ve strachu couvali. "Dovolte mi představit Sofii Neznámou, Sofii Zavrženou, V řetězech z železa spoutanou a magií probuzenou, Miláčka Divokého honu a Matku ledových růží. Královnu Snů a Vizí, Vládkyni Ledového dvora. Mou družku." Eralon se jízlivě usmíval, když četl šok v obličejích ostatních.

"Družka?" ozvala se Královna po chvíli. "Ničitel má družku?" obrátila pohled k Sofii. "Jaká zrůda může snést dotek někoho, jako je Ničitel, a co více, pojmout jej za druha?"

"Ta," odvětila Sofie s jedem v hlase, který u ní neznali. "Ta, která dokáže osedlat boha."

Eralon se rozesmál a Sofie dovolila chladnému úsměvu, aby jí zahrál na tváři, zatímco od nich ostatní utíkali, protože přicházela vichřice a temnota.

12

Zlatovláska seděla na mýtince a sledovala motýly, kteří kolem sebe kroužili. Nechtěla, aby přestali. Byli krásní.

Nereagovala se, když si vyšší fae, Král Ledového dvora, ten, kterému přezdívali Ničitel, sedl vedle ní. Nepodívala se na něj, i když se o něj po chvilce opřela. Objal ji paží kolem ramen.

"Stydím se," šeptla. Zničili společně Dvůr Růží. A v tu chvíli, bohové, v tu chvíli se Sofie cítila tak neporazitelná a tak opojená mocí.

"Omlouvám se. Měl jsem tě zastavit. Ale svedla jsi mne, svou mocí a svou zuřivostí, a já se nedokázal ovládat. Byla jsi pryč příliš dlouho," políbil ji do vlasů.

Motýli uletěli. 

Báli se Krále Nočních můr.

"Často jsem uvažovala, proč, víš?"

"Proč co?"

"Proč nejsem mrtvá. Věděla jsem, že cokoliv orákulum řeklo, nebo ta druhá věštba o kletbě, zahrnovalo to mou smrt. A vy jste smrtí žil, dýchal, nebylo by to pro vás... nemusel byste na to ani pomyslet. Proč jsem už dávno neskončila mrtvá?"

Eralon mlčel, hrál si s prsty její ruky, než si nakonec povzdechl a pohlédl na ni. "Mládí, ta energie a radost. Nevinnost. Naivita. Plno barev a smíchu. Teplo. Lidskost. To tě zachránilo."

"Jsem ráda, že jsem vám dala aspoň něco," povzdechla si. "I když to vypovídá dost o vašem vkusu," zamumlala.

"Mlč, družko," umlčel ji fae pobaveně. Dobírat si jej, to si už nikdo kromě ní nedovolil.

Byli dlouho potichu, Eralon ji bezmyšlenkovitě hladil po paži a Sofie se k němu tiskla.

"Nebojíš se, malá? Jsem i mezi fae tím, kým se straší malé děti. I mezi svými jsem obávaný a viděný jak monstrum."

"Jste monstrum. Jste ale moje monstrum," vzhlédla k němu a pohladila jej po tváři. Opřel se do její ruky jako velký, ulicemi a rvačkami protřelý kocour.

"Pouze ty to můžeš říct tak, aby to znělo jako lichotka." Koutek se mu zkroutil v úsměvu, viděla jej i v očích a jako pokaždé, když toho docílila, ucítila Sofie divokou radost. Že to byla ona, kdo to dokázal. Vyloudit úsměv z Krále Nočních můr.

"Ve skutečnosti mi naháníte hrůzu. Když zuříte. Kdysi, když jsem ještě nebyla tak mocná, jsem pokaždé věřila, že umřu, a to jste ani nebyl rozzlobený na mě."

"Nemůžu tě zabít. Jsme druhové, malá. V našem světě to znamená vše, dříve se zhroutí všech třináct říší a lidský svět, než se něco postaví mezi nás. Pamatuj si to." Pohladil ji po tváři a sledoval ji zvláštním pohledem. Jeho oči sklouzly k jejím rtům.

A pak ji políbil.

Sofie zalapala po dechu, Eralon se jí nikdy takto nedotkl, a on toho využil a polibek prohloubil. Objala jej kolem krku, váhavě, a pak se k němu přitiskla, bloudila mu rukama po těle, vše, co chtěla udělat už tak dlouho a bála se. Když ji pokládal na záda do trávy, a nedalo se říct, že by se bránila, rozesmála se.

"Myslím, že už to můžu říct," šeptla, když ji celou svlékl a na chvíli se odtáhl, aby se zbavil vlastního oblečení.

"Hm?" Pohlédl na ni a Sofie zrudla. Nebyla panna, ale bohové, jeho pohled. Zbožňovala jeho oči.

"Miluji tě, Ničiteli Říší, Králi a pane, druhu, jen a jen můj," vyhrkla dříve, než ztratila odvahu, a natahovala se po něm. Eralon se arogantně usmál a sevřel její tvář v dlaních.

"To je dobře," zašeptal nazpět a zvláštně něžně slíbl vločku sněhu, která jí přistála na nose.

*

Na povídku se vztahuje autorské právo.