Moira | Jeho paní 1/2

Jeho paní je povídka, kterou jsem poslala do soutěže, kterou pořádalo CooBoo. Byla to soutěž na téma "Divergentní". CooBoo mám v hlavě zafixované jako nakladatelství zaměřující se na YA a zaláskovanosti. Ne zrovna můj šálek čaje.
Ale.
V šuplíku mi už delší dobu seděl jeden nápad na povídku... obyčejně bych ten nápad nijak nerozvíjela. Mám takových desítky, opravdu. Jedna z těch poznámek, které mě občas napadnou, když čtu knihu, která skončí špatně, což se mi líbí, ale iracionálně bych si přála opak. Proto FF. Nebo povídky. Whatever.
Myslím, že tohle se k CooBoo hodilo více, než co obvykle píšu. A i když jsem nevyhrála, stejně jsem se do té povídky svým způsobem zamilovala. Bavilo mě ji psát, i když vejít se do limitu bylo na zbláznění. Líbí se mi postavy, i když mají tak málo prostoru. Není to tak, eh, rozepsané, jak bych si přála, musela jsem to často osekávat, musela jsem vysekat celé odstavce psaní, popravdě, abych se do limitu vešla, ale nakonec se mi to stejně tak nějak líbí. Možná přeci jen jsem romantická duše. :D
Užijte se to.
Pro Eipos. Tak nějak to se mnou furt táhne. m.

*

Jeho paní

1

Trůny jako upředené z pavučinek, ze stříbrných paprsků Měsíce. Pod nimi roztřeseně stála mladá žena, na sobě šaty tak temné, že nebylo těžké si je splést se stíny. Hnědé vlasy měla vyčesané, odhalovaly dlouhou křivku krku, na kterém byl upnutý obojek. Jeho řetěz, který byl z železa a zároveň nebyl, sahal ke kruhu v podlaze. Stejně tak spoutané měla žena ruce, kůži zápěstí rozedranou do krve. Holé paže měla temné modřinami. 

V temnotě audienční haly stály ostatní bytosti, skryté ve stínech. Sledovali, čekali, zvažovali, zda bude hostina, nebo možná i hon.

Sofiina volba.

Sofie se hořce usmála a cítila v očích slzy. "To po mně nemůžete chtít," zašeptala.

"Rozhodni, smrtelnice!" 

Sofie se roztřásla chladem, který se s každou další ozvěnou výkřiku prohluboval, zatímco ostatní se přikrčily před ostrým tónem. A zvažovali. Co na této ženě, že orákulum nařídilo Konečný soud?

"Nemůžu,"

"Rozhodnutí padne hned!" Z jednoho ze sedmi trůnů sestoupila bytost, na kterou se nikdo neopovažoval pohlédnout zpříma, náhle stála před Sofií a dotkla se jejího čela. Hnědovláska vykřikla, snažila se odtáhnout, ale nemohla.

ROZHODNI!

"Patricie!" vykřikla dívka zoufale. Bytost ji propustila. Hnědovláska padla na zem. Vše strnulo, dokonce i voda ve fontánce v rohu haly se zarazila ve vzduchu a vodní duchové překvapeně zalapali po dechu.

"Rozhodla se pro fae?""Slyšeli jste to?""Patricie! Smrtelnice rozhodla!" Sálem se rozezněl zlomyslný smích, Sofie se třásla na zemi a bytosti na trůnech, vládci Dvora Sedmi, nejvyššího dvora Fae, povstali.

"Smrtelnice Sofie rozhodla. Nesmrtelná Patricie z lesních víl bude žít. Smrtelník Emil odejde se svítáním."

Hnědovláska klečela a plakala, sál se vyprazdňoval.

"Přítelkyně," vedle vzlykající smrtelnice přistála drobná, křehká bytost s pavučinkovými křídly.

"Zabila jsem jej, že?"

"Pojďme. S prvními paprsky slunce toto místo nebude více než sen, nemůžeme tady být,"

"Odsoudila jsem jej."

"Udělala jsi dobře,"

"Dobře pro fae?" V hlase Sofie byla hořkost. Víla mlčela. "Uvidím jej ještě někdy?" zašeptala žena.

"Neptej se. Zapomeň,"

"Patricie, my tohle neumíme. Já na bratra nezapomenu. Nemůžu. Já... nemůžu."

2

Sofie seděla uprostřed mýtiny, ruce složené v klíně, zápěstí rozedrané železnými okovy, z kterých stále ještě viselo pár ok řetězu. Sledovala nebe a prostě věděla, že někdo tam nahoře se baví na její účet. "Taky tě nesnáším," zabručela Sofie na adresu Všehomíra, když uslyšela vzdálený zvuk loveckého rohu. Když se na ni její vlkodav tázavě podíval, s povzdechem jej podrbala za ušima. "Mám já tohle zapotřebí?"

"Můžeš si lehnout a umřít," navrhl neznámý hlas a Sofie překvapeně vyskočila, v ruce nůž. Jak se k ní kdokoli dokázal dostat nepozorovaně?

"Kdo jste?" zeptala se obezřetně, když uviděla vysokého fae, který si ji zkoumavě prohlížel. Jeho pokožka měla barvu kostí a jeho oči – černé díry. Měl kolem sebe temnou auru a zároveň opar moci, který jí prozradil, že je to vyšší fae. Nic takového jako ona, kříženec, abominace přírody a magie, jelikož nějakým způsobem dokázala získat tolik moci, kolik ani rození nesmrtelní obvykle nedokázali udržet.

"Nebojíš se, smrtelnice?" Prohlížel si ji. Byl zahalený v černém plášti a vypadal jako přízrak. Jako smrt.

"Jste smrt?" zašeptala, pachuť strachu na patře.

"A co bys udělala, smrtelnice, kdybych byl?" Tón fae byl čirá zlomyslnost.

Hnědovláska zaťala zuby, narovnala se. "Jsem Sofie Zavržená, V řetězech z železa spoutaná a magií probuzená, Miláček Divokého honu," Žena se snažila zklidnit divoce bušící srdce, když své tituly, které za poslední tři roky v říši nesmrtelných získala, přednášela. Stále to v ní probouzelo úžas. Že měla svou vlastní legendu. 

Fae ji zkoumal pohledem. 

"Smrtelnice jsem jen z části. Jsem," zadrhl se jí hlas.

"Co jsi?" Náhle byl před ní a svíral jí bradu, díval se jí do očí. Jeho nebyly černé, jak si myslela. Byly v tom nejtemnějším odstínu zelené a byly... krásné. Dech se jí zadrhl v hrdle, když se dotkl koutku jejích úst, a když se k ní naklonil...

"Co tedy jsi, ne-smrtelnice?" zašeptal. Svět potemněl a vířily kolem nich sněhové vločky. V Říši Rozbřesku, kde sníh nikdy nepadal. Zírala mu do očí a odpověď náhle vypadala jednoduše a dokonale logicky.

"Jsem vaše, pane," vydechla.

"To jsem chtěl slyšet," zamumlal fae a přitiskl ji k sobě. Čekala, že bude ledový, přeci jen udělal ze slunné louky sněhové pole, ale byl horký, jako by v sobě měl plamen, a ona jej potřebovala.

Tušila, že to nebyly její myšlenky, ale koho to zajímalo, když ji bytost větší než svět svírala v objetí a cítila z něj touhu a hlad po ní? Špinavé křížence? Byla tak dlouho sama, v temnotě a chladu. "...tak unavená z útěku," šeptala. "Zastavila jsem se, protože jsem čekala na smrt," slyšela se Sofie říkat. "Jste vy má smrt?" Vzhlédla a sledovala tak chladnou tvář fae, trpký rys jeho úst.

"Ne."

"A co tedy jste?"

"To ještě nevím. Nepotřebuješ to vědět." Fae ji pohladil po vlasech a pak se zarazil, vypadal překvapeně.

Uslyšeli zvuk loveckého rohu, tentokrát podstatně blíže. Žena si unaveně povzdechla, zatímco ji fae pevněji sevřel. 

"Odcházíme."

"Odcházíme?" Sofie překvapeně vzhlédla. Její společník neodpověděl, zabalil ji do svého pláště a pak... 

Pak byli někde úplně jinde.

3

Sofie se zatočila dokola, volná sukně kolem ní vířila. "Co myslíš, Ure?" podívala se na mladého, hnědovlasého muže usazeného v rohu. Ur se zazubil. Tesáky měl mohutné a znatelně přesahovaly ostatní zuby.

"Eralon by tě konečně mohl odnést rovnou zpátky do své ložnice, obzvláště pokud uvidí ty podvazky," odvětil vesele.

"Nemohla bych si stěžovat," uculila se.

"Je to děsivý bastard, Sof, uvědomuješ si to?" zeptal se Ur po chvilce.

"Nepotkala jsem nikoho mocnějšího," odtušila hnědovláska.

"Uvažovala jsi někdy, proč si fae, který má přezdívku Ničitel, přivedl na svůj dvůr míšenku a hraje si s ní na... ani nevím. Je to divné."

Sofie zírala do zrcadla, na tváři náhle falešný úsměv. 

"Víš, co je to poslední lístek?" odvětila nakonec.

"Myslíš poslední list, který na podzim spadne ze stromů, duch mnoha přání a jediné cesty?"

"Takže víš,"

"Můžu být pouhý pes, ale nejsem negramotný primitiv," ozval se dotčeně její vlkodav.

"Eralon mi to vysvětlil takto," pokračovala. "Orákulum mu předpověděla konec existence."

"Někdo jej chce zničit? Překvapení,"

"A tak náš pán hledal poslední lístek a duch mu řekl, že má jít v jistý den na jistou mýtinu a tam najde... suvenýr,"

"Začíná to znít jako pohádka."

"Našel mě a tak se dostal na křižovatku. Jedna značí jeho pád, ale také jeho další existenci,"

"Nech mě hádat, a ta druhá nehynoucí slávu, jeho děsivým způsobem, a pak absolutní konec. Možná i Konečný soud?"

"Jsi tak chytrý vlkodav," hlas Sofie překypoval sarkasmem. 

"Jaký pán, takový pes,"

Sofie na něj pohlédla. "Až chytíš blechy, za mnou kvůli tomu nechoď,"

"Dobře, takže jsi pro našeho pána křižovatka. A?"

"Nevím. To záleží na Eralonovi."

"Co tím myslíš?" Ur zpozorněl.

"Myslím tím, že mě jednoho dne zabije."

"Cože?"

Sofie si povzdechla. "A já ho přesto," zarazila se, když do pokoje vlétlo podivné, pokřivené stvoření a upustilo jí do ruky zprávu. "Později, je požadovaná má přítomnost," odvětila, když dočetla. Uhladila si sukni šatů a s unaveným povzdechem se na Ura podívala. "Pokus se neumřít."

"Pokus se z pána strhat šaty,"

"Kuš," zasmála se Sofie, pozpátku couvala z pokoje.

"Sofie," zavrčel vlkodav, oči upřené za ni. Ženě přeběhl mráz po zádech, prudce se otočila a strnula tváří v tvář monstru. Jeden z výtvorů Eralona, nebo jeden z jeho šlechticů, který se rozhodl s ní hrát hry.

"Má paní," Dokázat vložit urážku do zdvořilého oslovení chtělo zvláštní talent.

Takže šlechtic.

"Omlouvám se, ale vy jste?"

"Car, má paní," V očích obludy se zlomyslně blýskalo.

"Car?" Sofii se zlepšila nálada. Cara Eralon nesnášel, pokaždé, když slyšel jeho jméno, atmosféra v jeho okolí doslova zamrzala. "Skvělé,"

"Ano?" Fae nebyl hlupák, byl podezíravý. Ale ne dost. Sofie k němu přistoupila a hrála klopýtnutí, a než mohl reagovat, zabodla mu nůž, který jí Eralon daroval, pod hrudní kost. Měl kostěnou čepel a jílec omotaný železným drátem, takže jej mohla nosit jenom ona. Jedním pohybem trhla čepelí směrem k srdci a sledovala, jak se oči fae mění z šokovaných na prostě mrtvé. "To bylo jednoduché," zamumlala. Její dárek byl opředený kouzly, Sofie se ani neobtěžovala počítat kolika, ale všechna hrály v její prospěch. Sama by nikdy vyššího fae zabít nedokázala, ale s očarovaným nožem to náhle nebylo tak těžké.

Tělo Cara padlo k zemi a hnědovláska potlačila pocit viny a nevolnost. Ten bastard jen včera hodil lidské dítě svým psům. Lítost ani výčitky svědomí si nezaslouží.

"Sofie?"

Hnědovláska se otočila a uviděla přicházet Eralona.

"Pane," lehce se uklonila, ruce a předek šatů od krve.

"Něco, co bych měl vědět?"

"Ne, nemyslím."

Černovlasý fae ji dlouho pozoroval. "V tom případě, malá, když už zabíjíš, svlékni oběť o její moc a sílu. Jinak je to zbytečné plýtvání." Vzal její zkrvavenou ruku do své, jemně ji sevřel, a pak polapil její vědomí a ukázal jí jak. Když ji propustil, zapotácela se. Třásla se, protože výlety do mysli Krále Nočních můr nikdy nebyly... snadné.

"Měl jsem s Carem své plány, malá. Nemůžeš mi zabíjet členy dvora," Vyčítavý tón.

"Především jste toho bastarda nenáviděl a pochybuji, že by z vaší hry vyšel živý a zdravý. Dokážete své plány dotáhnout do konce i bez něj. Pane."

"Ne bez problémů,"

"Nebyl by příliš jednoduchý život nudný?"

"Hádám, že ano," odvětil po dlouhé chvíli Eralon. Neusmíval se, ale hnědovláska se naučila rozeznávat, kdy byl potěšený, a teď rozhodně byl. Lepší chvíli nejspíše už nedostane.

"Žádám o dovolení opustit dvůr."

Král strnul a jakoby zmrzl i celý svět. "Ano?"

Sofie se zamračila a objala pažemi, protože byla náhle strašná zima. "Nebyl to první takový incident, Eralone, pane. Jsem unavená z vašich nepřátel, unavená čekat kudlu do zad."

"A tak mě opouštíš,"

"A tak vás... cože?" Sofie vzhlédla a s tou poslední poznámkou pochopila, proč náhle bylo okolí tak, no, tak temné a pochmurné. "To ne," cukly jí koutky rtů a pak to nevydržela a rozesmála se. Možná se smála své smrti do obličeje, ale nemohla si pomoct. Jedna z věcí, kterou na ni tento arogantní, bezcitný fae měl rád, byla koneckonců i její odvaha. Nebo, jak to občas nazýval, neprozřetelná, lidská pitomost.

"Sofie," odvětil varovně. 

Žena se donutila přestat smát a podívala se mu do očí. "Chci opustit dvůr, ne vás. Já..." zhluboka se nadechla. "Chci cestovat."

"Tak je to?" Stále byl tak vzdálený a chladný. Po zádech jí přeběhl mráz, ale odmítla ustoupit.

"Žijete velmi dlouho. Viděl jste zázraky a krásy několika světů. Chci také zažít alespoň střípek toho."

"Budiž."

Sofie zamrkala. "Jen tak?"

Eralon neodpověděl, jen od ní odstoupil a zmizel.

4

Sofie,

"Pane?" Hnědovláska se posadila a mžourala do stínů kolem postele.

"Hm?" zamručel Leo, její lidský milenec, kterého potkala na cestách. Měl něžné, hnědé oči a svou lidskostí, teplem a přátelstvím si ji okamžitě získal.

"Spi." Pohladila jej po vlasech, stále se rozhlížela. Měla pocit, že zaslechla Eralona. Vyklouzla z postele a vyšla z pokoje. 

Nic. 

Až když se chtěla vrátit zpět, stál náhle za ní.

"Pane," Sofie se poklonila. "Děje se něco?"

"Cestuješ už tři roky, Sofie. Nestýská se ti po domovu?"

Domovu? "Pane?"

"Nárokoval jsem si tě,"

"Zabil jste všechny, kteří chtěli zabít mě. Ano, nárokoval jste si mě,"

"Chráním tě a hlídám,"

"Za to jsem vám vděčná, pane,"

"Vrátíš se zpět na dvůr, Sofie. Tvá společnost mi činí potěšení."

"Dobře," žena sklopila pohled.

"A malá," došel k ní a chytil ji za bradu. "Nebudeš spát s lidskými muži."

Sofie jen zírala. Eralon jí palcem pohladil po tváři.

"Mám mnoho nepřátel. Nebylo by tak těžké nastrčit ti milence, který by tě obrátil proti mně. Vědomě nebo ne." Jeho pohled byl tvrdý.

"Rozumím,"

"Ne. Myslím, že ani nemůžeš." Podíval se jí do očí, pátral v její mysli... a vzal jí každou vzpomínku na muže, který na ni čekal v pokoji. 

"Počkej tady na mě." 

Nechal ji tam zmateně stát a vešel do pokoje, k posteli. Chvíli si prohlížel muže v ní, než se dotkl jeho čela a zkoumal jeho minulost a příkazy do jeho mysli vložené, o kterých sám ani nemusel vědět. Pak si odfrkl. "Předvídavé, předvídavé," zamumlal si pro sebe, když vypustil kouzlo. Muž se probudil a vytřeštil oči, s panikou na Krále Ledového dvora pohlédl. A ten s pochmurným potěšením sledoval Sofiina milence umírat.

5

"Bolí to," zachraptěla Sofie. Ur, ve psí podobě, jí olízl ruku a úzkostlivě zakňučel.

"Přejde to," Eralon ji pevně svíral. Právě zabil jednoho ze svých nepřátel. Avšak místo toho, aby pohltil jeho moc, vložil ji do Sofie. Zasloužila si to. Kdyby jej nevarovala, než nakráčel do léčky, stejně tak dobře už se po třinácti říších nemusel procházet.

"Ne-chci,"

"Potřebuješ to. Až ostatní zjistí, že jsi mne varovala, budou tě chtít mrtvou."

"Já..."

"Přijmi tu sílu. Budeš ji potřebovat."

Sofie se zachvěla. Ta slova zněla prorocky. Pak se její tělo prohnulo v další křeči a žena se rozkřičela.

*

"Změnila ses," odvětil Ur.

"Změnila?" vzhlédla Sofie.

"Nekrčíš se před fae,"

"Nekrčím se... to jsem někdy dělala?"

"Je to horší," ujistil ji Ur. "Ty ses totiž jednou také stala,"

Sofie na něj zaraženě pohlédla. "Vysvětli."

"Náš pán do tebe nalil tolik moci, že to pozřelo tvou lidskou část. Ale jsem pouhý pes, co já můžu vědět?"

"Hloupost."

"Nejsem jen pes?"

"Cože? Ne. Já myslela, že se stále můžu dotýkat železa."

"Ach." Ur se odmlčel. "Podívala ses teď někdy do zrcadla, Sof?"

"Měla bych?"

"Och, definitivně."

Žena si psa přeměřila a přešla k nejbližšímu zrcadlu. A pak se podívala, doopravdy se podívala. A zalapala po dechu. "Mám světlé vlasy! A žluté oči,"

"Také máš jiný pach. Méně jako člověk a více jako magie."

"Ne," Rychle přešla ke skříni a přehrabovala se v ní, dokud nenašla starý batoh. Vytáhla z něj drát a bez zaváhání jej sevřela, zadržela dech. Ur jí zvědavě jí nakoukl přes rameno. 

"Cítím čisté železo, až se mi chce kýchat i v lidské podobě," šklebil se.

"Nereaguju," vydechla Sofie.

"Divné. Čím více magie, tím silnější reakce na železo. Nereaguješ nejspíše proto, že jsi kříženec, jelikož ti momentálně v žilách koluje tolik syrové síly, že bys měla být na železo smrtelně alergická. Co tak pokus s nějakou elektronikou? Výlet do lidského obchodu, kdy zkratuješ veškerý sortiment?" Vlkodav měl v očích škodolibost.

"Minul ses povoláním, Ure. Na psa je tě škoda," uculila se Sofie, úlevou v rozjařené náladě.

"Díky, Sof," ušklíbl se vlkodav. "Ať tak či onak, stále máš před sebou další den na Dvoře Monster. Měla bys začít vymýšlet nové strategie přežití. Protože na tom, co ti řekl náš pán, něco doopravdy je. Hned, jak se rozšíří, že Eralonovi kryješ záda, budeš velmi chtěným masem. A myslím to doslova."

"Dokážeš vždy vykreslit situaci v tak optimistických barvách, Ure," odvětila Sofie a promnula si paže.

"Jsi paní Honu, jelikož jsi jeho minulou paní zabila. A Divoký hon je zářivou ukázkou, čeho jsou bytosti ne-lidských říší schopny,"

"Je rozdíl mezi smrtí viníka a rozsápáním nevinného,"

"A kdo rozhoduje, kdo je vinný a kdo ne?" rozesmál se Ur a klesl na všechny čtyři, aby na sebe vzal psí kůži.

6

Sofie umírala. Chránila Eralona vším, čím měla, a dala i něco navíc. Jeho poddaní se bouřili, protože si choval jako mazlíčka lidskou míšenku, mysleli si, že její smrtelnická krev jej oslabí. Možná to byla pravda. Ale Eralon bojoval a byl prastarý.

Žena se třásla, chlad se jí zakusoval do těla. Bojovala, porazila útočníky, ale ti si dali záležet, aby ji stáhli sebou. A tak ležela v ledové zahradě a krvácela poslední zbytky svého života do bělostného sněhu.

"Sofie," Možná omdlela, protože náhle byla v klíně Eralona a ten ji něžně svíral, jeho ruce přejížděly po jejích zraněních. Cítila teplo. Léčil ji? Možná došla k poslední fázi umírání.

"Neumřeš. To je rozkaz."

"Snažíte se velet i smrti?" Byla tak unavená.

"Velím tobě, malá. A teď tiše, jsi z části smrtelnice a právě to tě ohrožuje," Sáhl do prázdna a sevřel mihotající se kouli, která se objevila.

"Co je to?"

"Tohle je zbytek našich nepřátel." Našich...

"Jejich moc?" Sofie se snažila odtáhnout, ale Král ji pevněji sevřel.

"Stále jsi slabá, nedokážeš se ubránit. A odmítáš se učit. Musím tě ochránit a nejjednodušší bude udělat tě natolik mocnou, aby si netroufli tě vyzvat, tvou magii tak ničivou, že i přes tvé vědomí bude reagovat a chránit tě."

"Ne,"

"Ano, a teď drž,"

"Era-" nestihla doříct. Všepohlcující, surová síla náhle byla v ní, tak cizí, a Sofie měla příliš práce s křikem.

Byla jí taková zima a přitom hořela.

Tolik moci, tolik... potřebovala ji nějak... jakkoliv... vypustit!

Cítila, že má ruce zabořené do sněhu. A udělala jedinou věc, která ji napadla: tvořit. A protože neměla tušení, jak vůbec začít, vyslala svou moc, svou energii, která se jí propalovala do těla, do sněhu a země. A doufala.

*

Eralon svíral chvějící se tělo ve svých rukou a rozhlížel se. Míšenka. Napůl smrtelnice. A přesto dokázala, aby jeho dávno mrtvé zahrady znovu rozkvetly.

Natáhl se a polaskal špičkami prstů krvavě rudé lístky růže. Byla ledová tak, že ucukl, a udělal dobře, protože bleskurychlé šlahouny s trny jen o chvíli později sekly po místě, kde před chvílí svou ruku měl. Byly krvelačné, tyto ledové růže.

Shlédl dolů na ženu v jeho náručí. Byla bledá, ale už to nebyla bledost přicházející smrti. To ji jen další kapka magie dále měnila. On z ní dělal fae a vypaloval z ní smrtelnickou krev. A úspěšně. Pouze vyšší fae dokázali tvořit věci nové ze starých, a pouhá hrstka dokázala ohnout magii tak, aby vytvořili něco krásného a jedinečného a smrtícího.

Růžové šlahouny se k nim plížily, rudé květy, průsvitné listy a stonky a trny, skoro jako z křišťálu. Musel zničit pouze pár z nich, než pochopily, že si s ním nemají zahrávat a že mu Sofii nevezmou. Chovaly se jako entita, vědoma sama sebe. Jeho malá stvořila ledové růže, které ale přes svou ledovou podstatu nebyly o nic méně živé.

Povzdechl si a přitiskl plavovlásku blíže k sobě. Začala krvácet z očí a nosu. Tušil, že to byl výsledek jeho malého experimentu. Věděl, že bylo riskantní do ní vložit takové množství surové moci, ale držel jí tolik, že už ji nedokázal dokonale ovládat.

Sofie zasténala a otevřela oči, bělmo krvavé, duhovky jantarové. Zhluboka se nadechla a když se poté rozkašlala, společně s krví měla na rukou i magii. Objal jí zátylek prsty a donutil ji podívat se mu do očí. 

"Vložil jsem do tebe moc, čirou sílu. Není těžké ovládnout energii. Je koneckonců tvá součást. Vezmi si ji. Sleduj mě." A pak ji učil, jako už tolikrát, jak zvládnout dar, který jí dal.

Druhá část

*

Na povídku se vztahuje autorské právo.