HNS: 14. kapitola

17. duben 2015 | 03.36 |

14. Noble

"Alice, skočíš otevřít?" houkl na mě Michael.

"Sure," zvedla jsem se a došla dlouhou cestu z obýváku ke dveřím. Poslala jsem Fy do šatny, neměla ráda cizí lidi a někdy reagovala nepředvídatelně, a otevřela jen pár vteřin po zazvonění. "Hello," usmála jsem se na Dana, který se na mě překvapeně díval.

"Ahoj... Alice. Co tady děláš?"

"V bytě mi neteče voda a na pár dní jsem u Michaela," pokrčila jsem rameny a vydala se zpět. "Michael je ještě v koupelně. Marnivý muž, pokud se mě ptáš na názor. V kuchyni jsou cookies, pokud máš chuť, suit yourself." Posadila jsem se zpět na sedačku, zabalila se do deky a vrátila se k čaji a notebooku, zamyšleně kontrolovala jednu smlouvu z minulého roku. Protistrana ji napadla a jak to tak vypadalo, měla s čím pracovat. A přitom to byla taková maličkost. Jistě, já bych něco takového samozřejmě projít nenechala, ale v podstatě to nebyla špatná smlouva.

"Jdu do klubu." Ozvalo se.

"Uhum," zamručela jsem automaticky.

"Vážně nechceš jít s námi?"

"Užijte si to," zamumlala jsem roztržitě.

"Přes týden se pracuje, o víkendu relaxuje," podotkl Michael a zavřel mi notebook před očima.

"Hey!"

"To znamená sobota fitness a neděle večer kluby." Pokračoval Michael nevzrušeně.

"Do klubu nejdu, mám hodně práce." Už jsem neřekla, že jsem si žehlila svý excesy z doby, kdy jsem do klubů chodila až příliš často. Pohlédla jsem na Michaela a zarazila se, zamrkala. Na chvíli určitě zírala s pusou dokořán. Shit, he is a pretty thing to look at, but damn, pull your shit together, nadávala jsem si v duchu. Donutila jsem se pohlédnout na Dana, který stál vedle Michaela a pořád si mě zmateně prohlížel. "Odtáhni si tady Casanovu, Dane, obtěžuje ubohé slušné obyvatele,"

"Au, to bolelo, mon amour," Michael se ke mně sklonil. Nastavila jsem mu tvář, políbil mě a pak jsem mu s pohledem odhodlaně upřeným do znovu otevřeného notebooku kývla na rozloučenou.

"Mám čekat, že si dovedeš společnost?" napadlo mě a vzhlédla jsem.

Rozhostilo se ticho.

Dan se na Michaela podíval stejně vyčkávavě, jako já.

"Ne," odvětil Michael nakonec lehce. "Jak jsem ti říkal, netahám si ženské sem. Mají nepříjemný zvyk se sem vracet. I bez pozvání."

"Aha." Mírně jsem se na Michaela usmála. "Taky sem nebudu zvát Basta, pokud tě to uklidní," broukla jsem.

"Den, kdy Bastard překročí můj práh, bude den, kdy si přestanu vážit sám sebe."

"To nezní jako příliš vzdálená budoucnost," popíchla jsem jej.

"Moje slova," zazubil se Dan. "Navíc, jednoho bastarda vidím přímo před sebou. Není to moc pevný argument," dodal. Uculili jsme se na sebe.

"A to si říkají mí přátelé," zamumlal si Michel pro sebe hraně uraženě a mířil k šatně.

"Nezapomeň na ochranu, darling!" křikla jsem ještě, když jsem slyšela otevírající se dveře.

"Vas te faire encule!"

Netušila jsem, co to řekl, ale znělo to pretty much like "fuck you".

"That's the spirit, Mikey! Love you too!"

Michael se objevil v obýváku a než jsem se na cokoliv zmohla, chytil mě za bradu a políbil. Nejprve něžně, motýlí dotek, poté mi olízl dolní ret a lehce jej skousl. Mimoděk jsem pootevřela rty a Michael mi okamžitě jazykem mi vklouzl do úst. A pak si můj mozek vzal dovolenou. Zavřela jsem oči a zapomněla na vše, kromě muže před sebou. Líbal mě, hluboce, and damn, he was a hell of a kisser. Když se odtáhl, zadýchaně jsem na něj zírala, prsty zamotané v jeho vlasech. Pohladil mě po tváři a díval se mi do očí, dlouho, a na rtech mu hrál lehký úsměv. Ne jeho zářivá, falešná maska. On.

Něžně se uvolnil a já z nějakého důvodu zadržela dech.

"Nemusíš žárlit, Al," mrkl na mě a poplácal mě po rameni. A se smíchem odcházel.

"Oh shit," zamumlala jsem a šokovaně si zakryla ústa prsty. Byla jsem v takovém průseru. "Oh shit!" vyjekla jsem, když jsem se pohla a převrhla na sebe čaj.

**

Zvonil mi mobil. Hodiny mi prozradily, že bylo zatraceně brzo a můj ubohý organismus si zaslouží minimálně tři další hodiny spánku.

"Hullo," zamumlala jsem rozespale slabým hlasem, když ta zatracená věc nezmlkla ani po druhém zazvonění a byla jsem nucena to zvednout.

"Lásko," ozval se přenadšený hlas.

"Sorry?"

"Budu doma za deset minut."

"Uhum," usínala jsem s mobilem u ucha. Vzdáleně jsem vnímala rozčílený ženský hlas v pozadí a podrážděnou Michaelovu odpověď. Ano, byl to Michael. Cože to říkal?

"Doufám, že jsi včera večer nevařila, Al."

"Nope," odvětila jsem nepřítomně a zírala na cizí strop. V pozadí Michaelova hovoru se někdo rozvřískal a já sebou trhla.

"Stejně se cítím provinile. Ne kvůli tobě, ženská, tebe ani neznám," ozvalo se tlumeně a nezpochybnitelně chladně. "Zvu tě dneska na večeři, lásko, jako omluvu." Vrátil se můj současný bytný k hovoru. V pozadí se někdo rozplakal a mumlal slovíčka jako "miluju", "láska", "bezcitný hajzl" a celý tucet "prosím".

"Co se to tam děje? A víš kolik je hodin?" vyprskla jsem, když jsem se konečně vzpamatovala dost proto, abych se posadila a promnula si oči.

"Omlouvám se, mon amour, nechtěl jsem tě vzbudit. Vím, jak jsi po ránu mrzutá. Ale jinak to nešlo. Takže ta večeře platí?"

"Eh? Cože, jaká – Dolů, Fy!" štěkla jsem, když mi moje fenka skočila do postele.

"Beru to jako ano. Uvidíme se až večer, dnes nebudu ve firmě. Je to formální, mimochodem, otevírání luxusní restaurace. My Fair Lady's, slyšela jsi o ní? Musím už běžet. Vyzvednu tě u mě v bytě o půl sedmé."

"What? Wait, Michael,"

"Bisez, mon amour," Hovor se přerušil. Zadívala jsem se na mobil obviňujícím pohledem, jako by za tu zprávu mohl on. "Idiot," prskla jsem na adresu Demaudirauxe a hodila mobil na deku.

Fy seděla vedle postele s širokým psím úsměvem a s nadějí mě sledovala. S takovým oddaným pohledem a důvěrou... Cítila jsem se provinile a ani nevěděla proč.

"No jo, už jdu," zabručela jsem. "Jdeme ven?" broukla jsem a Fluffyna vyskočila a nadšeně začala pobíhat po bytě. Damn, měla z Michaelova bytu skoro hřiště. Promnula jsem si obličej. To zas bylo ráno.

Wait, ono vlastně ještě neskončilo.

**

Zamyšleně jsem stála před výlohou a sledovala nádherné boty. Ty nádherné lodičky, které měly vražedný podpatek, ale... lodičky! Kousla jsem se do rtu. Původně jsem neplánovala nějak nakupovat na večeři s Michaelem, potřebovala jsem jen novou řasenku a jistý odstín rtěnky, ale šla jsem okolo a uviděla ty lodičky.

"Oh my, dostanu se do pekla," mumlala jsem si pro sebe, když jsem vlítla do obchodu a vyžádala si svou velikost. A po chvilce spokojeně vycházela s lodičkami na ruce.

Měla jsem něco k těm lodičkám? Šaty by se našly, ale co doplňky? A vlasy? Mohla bych si zajít ke kadeřníkovi, nebyla jsem tam už věky a sestřih ztrácel tvar. A nehty?

Zatracený Michael. Kdyby vybral obyčejnou restauraci, ale ne, to by bylo pod jeho úroveň, on musí do nejluxusnější restaurace ve městě a na nic méně, než slavnostní otevření...

Usmívala jsem se. K čertu s tím, vše bylo skvělé, když jsem si tím ospravedlnila koupi těch krásných lodiček.

**

Jako velká voda jsem přišla domů, tedy k Michaelovi, a hodila tašky na konfereční stolek v obýváku. Šla jsem pozdě, zdržela jsem se a nestíhala. Brutálně.

"Tak, najíst se, oholit, zavolat Michaelovi..." zarazila jsem se. "Nemělo by to být Bastovi? Samozřejmě Bastovi. Ale jdu na večeři s Michaelem... damn. Z toho bude bordel," mumlala jsem, když jsem se svlékla do spodního prádla a narychlo si mazala na housku pomazánku. Druhou housku jsem hodila Fy a poslala ji na místo, kam si spokojeně odcupitala se svou kořistí. "Když chodím s Bastem, měla bych chodit na večeře s ním. I když jsme se pohádali? Především, když jsme se pohádali. Měla bych mu už zavolat..." mumlala jsem si pro sebe. S houskou v ruce jsem naboso běžela k sedačce a vytáhla spodní prádlo a šaty, které jsem si doma vyzvedla.

Zrovna jsem uvažovala, jak si zapnout šaty, když se jako na zavolanou ozvaly v zámku klíče. Trochu panicky jsem bleskla pohledem po hodinách, ale můj dnešní doprovod šel naštěstí brzo. Seběhla jsem dolů, napůl oblečená. "Hullo, Michael. Zapneš mi šaty?" přicupitala jsem k němu a políbila jej na tvář, pak se k němu otočila zády.

"Samozřejmě," odvětil po chvilce překvapeně. Když jsem se na něj přes rameno usmála, tvářil se zmateně, ale taky pobaveně. Zapnul mě, nevynechal příležitost přejet mi svýma velkýma rukama po bocích a plácl mě po zadku. Přes rameno jsem se na něj zaškaredila, ale jen na mě mrkl. Pak se rozhlédl a viděl moje věci všude po obýváku.

"Alice?" Tázavě se na mě podíval.

"Uklidím to hned, jak se vrátíme. Trochu nestíhám."

"Femmes," zamumlal si pro sebe a zamířil k baru. "Chceš něco?"

"Nope. Musím si ještě udělat make-up. A musím myslet na svou výdrž. Co když se tam budu muset napít, kdyby tam chcípl pes?"

"Proto je prozíravé už začít, ne?" usmál se.

"Potřebuju být v náladě, ne zlitá jak doga."

"Nikdy jsem tě neviděl se tolik strojit," poznamenal, když se se skleničkou v ruce opřel o futra a sledoval mě, jak si v koupelně nanáším podklad pro make-up.

"Neznáme se tak dlouho," upozornila jsem.

"Firemní večírky," upozornil.

"True." Kysele jsem se zašklebila při vzpomínce na patriarchu naší firmy a jeho šovinistické řečičky. "K fintění – je to slavnostní otevření. Jen barbar by šel v něčem méně než ve svém nejlepším," usmála jsem se na něj v zrcadle.

"To nic nemění na faktu, že jsem tě tak nikdy neviděl," odvětil a vytáhl mobil, který mu pípal sms. Začal odepisovat, na tváři lehký úsměv.

"Všechno je jednou poprvé," kriticky si svůj obličej přeměřila. "Bude tam dobré osvětlení nebo spíše přítmí? Jak to tam bude laděné, barevně myslím?"

"Je to luxusní restaurace." Odvětil tak strašně nápomocně Michael a více méně mě nevnímal. S kým si asi psal? Stočila jsem pohled raději k sobě a zamyslela se nad svým vzhledem.

"Takže ne příliš černé... i když, k těm šatům," mumlala jsem si pro sebe a začala se spěšně malovat, s praxí, která se ke mně po všech těch letech vracela.

"Převleču se a půjdeme," broukl můj modrooký společník po chvilce a prohlížel si mě způsobem, který mi prozradil, že tomu výroku sám nevěří.

"Uhum,"

"Budeš krásná jakkoliv se namaluješ. Nemusíš před zrcadlem strávit mládí," broukl Michael ještě a odcházel do obýváku, mobil v ruce.

"Sure," zamumlala jsem nepřítomně a spravovala jednu loknu vlasů, která unikla z mého nechutně drahého účesu. Ale vypadala jsem dobře, vážně dobře.

**

"Deset minut!" houkl po nějaké době Michael.

"Už!" Docupitala jsem do obýváku a vytáhla z jedné z tašek své nové krásné lodičky. Chvilku jsem si je zamilovaně prohlížela, než jsem je něžně položila na zem a vklouzla do nich. Hned jsem se cítila vyšší. Michael nadzdvihl obočí, když si jich všiml.

"Jsi si jistá?"

"What?" otočila jsem se k němu zmateně. Pak hvízdla. "You're sexy. Love the cologne."

"Merci," usmál se samolibě. Pak kývl k mým botám. "S těmi jehlami budeš skoro stejně vysoká jako já, a ty jsi obyčejně maličká," dodal pobaveně.

"Já v lodičkách tančím, Michaeli," odvětila jsem lehce uraženě. "Ale je pravda, že celý večer v nich nejspíše nevydržím," Což mi připomnělo, že si mám hodit do kabelky nějaké boty bez podpatku.

"Naturellement," uchechtl se pro sebe a zvedl se. "Vše?"

"Uh," rozhlédla jsem se a popadla své psaníčko. "Doufám." Natáhla jsem se pro kabelku, hodila do ní baleríny a začala se v ní prohrabovat. Náhradní silonky. Náplast na puchýře. Make-up. Telefon, peníze, doklady... Hodila jsem si kabelku přes rameno.

"Tak půjdeme," Michael mi nabídl rámě a já se k němu s úsměvem vydala, po cestě provokativně kroutila boky. Široce se uculil.

"Jsi dnes božská, Alice," odvětil jemně a políbil mi prsty ruky. A pohled, který mi věnoval, říkal ještě více, než slova. Začervenala jsem se, pak se nahnula a jen lehce jej políbila na tvář, abych si nerozmazala rtěnku.

"Thank you," odvětila jsem upřímně. Vyšli jsme z bytu a můj společník zamkl.

"You're welcome. A navíc je to pouze pravda." Nabídl mi rámě a mířili jsme k výtahu. Byli jsme skoro u něj, když se Michael náhle sklonil a vtiskl mi nečekaný polibek na bok krku. Překvapeně jsem zamrkala, nejistá, co udělat, a Michael mi zabořil nos za ucho, zhluboka se nadechl. Lehce jsem se jej přidržovala, protože jsme stále šli, a bylo mi horko.

"Michaeli,"

"Líbí se mi tvůj parfém. Merde, Alice, mám potíže myslet. Nejraději bych tě zavedl do své ložnice a ne na nějaký zatracený opening," zamumlal a jedna jeho ruka sklouzla po přiléhavé látce šatů, po mém boku, na zadek. Druhá ruka po křivce zad a za krk. Zalapala jsem po dechu a ne úplně neochotně se k němu přitiskla, když jsem špatně našlápla.

"Jesus!" vyjekla jsem, rozmáchla se rukama pro rovnováhu a praštila svého společníka kabelkou. Reflexně ji chytil a couvl, čímž mě vychýlil z rovnováhy ještě více. Vše se stalo tak rychle.

"Alice?"

Zírala jsem nahoru na Michaela.

On zíral dolů na mě.

Já uklouzla a spadla.

"Jesus Christ," sytě jsem zrudla. Michael se hlasitě rozesmál, pohodil hlavou dozadu a obličej mu trochu zrudl.

"Mon amour, já tě zbožňuju," Položil mé věci vedle mě a opatrně mi pomohl se zvednout. "Jsi v pořádku? Co kotníky?" zeptal se pak vážněji.

"V životě jsem nespadla. I mean the high-heels. Ani když jsem je nosila poprvé," vykoktala jsem a mnula si kostrč. Damn, bolela.

"Já ti věřím. Podlahy tady jsou kluzké," pochechtával se a vzal mi moje věci. "Chceš se jít přezout?"

"Nope! Oh my, that's embarrassing."

"To je v pořádku, Al. Nehody se stávají i těm nejlepším z nás. Prosím tě ale, v restauraci tak nepadej. A nesnaž se kabelkou sejmout všechny okolo. Co v ní je, zatraceně? Cihly?"

"Stop."

"Já samozřejmě tu podívanou ocením, ale nejsem si jistá, co by na to řekli,"

"Michaeli!"

"Jsi božská ať děláš cokoliv, mon amour," ten modrooký bastard mě políbil na spánek a mrkl na mě, v očích veselí. "Prosím, nikdy se neměň."

Ramena mi poklesla, ale jemně jsem se na něj usmála. "You're an idiot."

Michael mě plácl po zadku a já nadskočila, nevěřícně se na něj podívala.

"Neurážej svou berličku. Kdo ti pomůže se dostat domů po několika hodinách v těch jehlách?" zeptal se s klukovským rošťáctvím.

"Měl bys vyrůst, Demaudiraux." Prskla jsem a odolala nutkání si znovu promnout kostrč.

"Život by byl tak nutný," poznamenal. "Připomeň mi, ať tě vezmu do svého oblíbeného obchodu s čokoládou. Pofoukám ti tak to bebí, které máš na své krásném zadečku. Nebo mě k němu pustíš?" Usmál se smyslně a s přísliby, které mi zrychlily tep.

"Bast,"

"Co s Bastardem?"

"Je můj přítel." Komu jsem to připomínala více? Jemu nebo sobě?

"Bastard ti políbí bebí?" zeptal se Michael s takovým výrazem nakopnutého štěněte, že jsem se rozesmála a polaskala jej po tváři. Pootočil tvář, aby mě políbil do dlaně, pak se uculil se nazpět. "Ten pitomec ani netuší, co má. Doufám, že ho brzy pustíš k vodě."

To what end? Málem jsem se zeptala. Ale byla jsem chytřejší, než na Michaela tlačit. "Bast umí skvěle políbit bebí," poznamenala jsem vážně.

"Už se ozval?"

"Nope," zamračila jsem se. "Zítra mu zavolám."

"Lucky bastard," povzdechl si Michael dramaticky, modré oči mu nezbedně jiskřily.

"Nevypadám pocuchaně, že ne?" napadlo mě náhle a bála jsem se, jestli mě pád nerozcuchal.

"Ani v nejmenším." Michael se usmál na recepčního a nepříliš rychlým krokem nás vedl k parkovišti. Cestou pokynul nebo pozdravil pár dalších lidí, tak přátelský, tak nepřirozeně veselý. Pořád.

"Chtěla bych to."

"Cože?"

"Cokoliv to máš. Cokoliv tě dělá tak optimistickým a živým."

"To je zvláštní, mon amour." Michael se krypticky usmál.

"Hm?"

"Kdyby ses zeptala Zdeňka, řekl by ti, že trpíš velmi pokročilým stupněm nedostatku sebevědomí."

"What?"

"Al," Michael mě objal kolem boku. "Ať jsou ty lodičky jakékoliv, miluju je. Vezmeš si je na sebe ještě někdy? Máš v nich úžasné nohy." Věnoval mi postranní úsměv. "A jsi to ty."

"Ztrácím se," zamrkala jsem, roztržená mezi potěšením ze záplavy lichotek a zmatkem, protože se Michael choval roztržitěji, než obvykle.

"Co mě dělá takovým, jaký jsem."

"Co tě dělá... rozpustilým? Nedospělým? Někde jsem zaslechla frázi "říčný" a myslím, že se na ten sedne taky."

Michael mi věnoval úsměv. "Kdo by to byl řekl, ale ano, a děláš mě takovým ty."

"Já?"

"Z většiny," zakřenil se.

"Já. Já z tebe dělám děvkaře, pitomce a nedospělé individuum."

"Ale plné optimismu a života," připomněl žertovně. "Vidíš, nakonec je to vše tvá chyba."

"What?"

"Tvrdí to Zdeněk."

"Pak to musí být pravda," odvětila jsem s vážným obličejem.

"Zcela jistě."

"Chci sázku."

"Ano?" ožil Michael.

"Vyřiď Zdeňkovi že jsme se spolu vyspali. Tisícovku na to, že bude nadšený jako prcek před vánočním stromečkem."

"Nebudu sázet na něco, o čem vím, že prohraju!" Namítl můj modrooký parchant. Sladce jsem se na něj usmála.

"Můžeš to podat jakkoliv chceš, aniž by to ztratilo původní význam. A musí to pochopit tak, jak to myslím já. V jazyce, kterému rozumí." Nabídla jsem. Tak, pokrýt všechny možnosti. Můj společník přeci jen je jednatel. Michael se zamyslel.

"Platí." Odvětil po chvíli.

"Good."

"Bon." Chvíli jsme šli v tichu, oba zamyšlení. "Kdy mu řekneme, že to není pravda?"zeptal se Michael po chvíli.

"Až vymyslí nějaký z těch svých plánů. Chci, aby trpěl."

"Tak krvežíznivá a pomstychtivá. Tebe všechny ty sázky vážně žerou, že?"

"To jsi ještě nic neviděl," slíbila jsem.

**

Upíjela jsem víno a sledovala rušnou ulici. Stala jsem sama na balkónku a byla ráda, že můžu zase dýchat. Michael je úžasný společník. A nemyslela jsem si to jen já. Většina hostů Michaela znala. Někteří velmi dobře. Nemůžu říct, že by byli nezdvořilí, ale chovali se ke mně přezíravě. Co jsem byla? Nic zvláštního, šedá myška z kanceláře. Podle úšklebků a pohledů ostatních si mysleli, že jsem jedno z Michaelových dobrodružství. Ubohá holčička, kterou Demaudiraux trochu učesal a oblékl a vzal ji na vyhlídkovou plavbu do vod bohatých. Darling Mike, který se dal na charitu.

Byl to nezvyk. U Grandmother Charlotte jsem byla dědička. Byla jsem středem pozornosti. Nechybělo mi to, nenáviděla jsem to tam. Více méně. Ale tady... ostře jsem si začala uvědomovat, že na Michaelovu kategorii nemám. Byla to hořká skutečnost. Samozřejmě, mohla jsem všechny poslat do háje a dokázat jim, že nemají pravdu, jak díky svému sebevědomí, nebo postojem "I don't care" nebo dokonce i genealogicky, v žilách mi přeci jen kolovala čistě modrá krev. Pomocí peněz, pro které všichni tam uvnitř dýchali. Ale já už byla dlouho prostě jen právnička, šedá myška, a vedle Michaela jsem se cítila zvláštně. Bezvýznamně.

Nebyla to jeho chyba. Byl dokonalý společník a doopravdy si akci užíval, a skrz něj i já, protože to jinak nešlo. Ale když na chvíli odešel, cítila jsem se... tak nemístně.

"Bylo to tvoje rozhodnutí," připomněla jsem si.

"Bude se servírovat," ozvalo se za mnou. Nějaká obsluha.

"Hned tam budu." Odtušila jsem. Hrála jsem si se sklenicí vína, pohled nevidomě upřený do dálky. Michael. Úspěšný, šarmantní Michael. Demaudiraux, do které jsem byla zamilovaná až po uši, i když platonicky. Doteď jsem si neuvědomila, že je natolik při penězích, že si tančí své tango mezi elitou, že se dostane tam, kam jsem si zakázala chodit. Mělo mi to dojít. Jak jinak by znal Veturu a Egon?

Kousla jsem se do rtu.

No, budu to tu muset dotančit. Vypila jsem víno na jeden doušek a vydala se dovnitř.

**

"Objednej ty. Kdyby to bylo na mně, objednám hranolky a smažák pro sebe a pro tebe hranolky s řízkem."

Michael byl gurmán. Doopravdy. Byla jsem s Michaelem v restauraci jen dvakrát, ale neodvážila bych se vybrat v luxusní restauraci zároveň jídlo i pití, protože by mi za to Michael ukousl hlavu. Nebo měl ten strašně trpitelský výraz, jako by jej něco fyzicky bolelo. Což se stalo posledně.

Vzato kolem a kolem, snědla jsem vše, vypila jsem vše. Měla jsem vytříbený vkus pro chutě, věděla jsem, co se k sobě hodí a co ne, jaké jídlo se pro jaké příležitosti hodí, byla to součást mého vychování, umění pořádat večírky i bankety, ale Michael byl tím, kdo byl pravým odborníkem. Vždy mě zaráželo, že se svou vytříbenou chutí byl taková pohroma v kuchyni. Na druhou stranu, když nemusel přímo vařit, ale jen kořenil a dochucoval, nikdy to nekončilo až tak zle...

"Ty mě neposloucháš," obvinil mě Michaelův hlas a já se k němu obrátila.

"Sorry?"

Můj společník se zazubil a zaklapl menu. A objednal právě to.

Smažák. Řízek.

Na slavnostním otevření supposedly nejluxusnější restaurace v Praze.

Zamrkala jsem, zhrozeně jej sledovala, ale pak se tiše zasmála a Michael vypadal zatraceně spokojený sám se sebou. Natáhla jsem se po sklenici s vínem.

Blázen. Michael.

Asi proto jsem ho milovala.

Málem jsem se zadusila douškem vínem, když mi ta myšlenka probleskla hlavou.

"Alice?"

Mávla jsem rukou a snažila se dostat pod kontrolu. Musela jsem obrátit své myšlenky jiným směrem. "Řekni mi, jak je možné, že jsi takový děvkař, ale nikdo tě nechce zabít? Neber si to zle, ale co všechny ty ženské se zlomeným srdcem? Co tak pozoruju, pořád za tebou pálí a nenávidí každou novou ženskou, kterou máš na ruce," Když jsem se nad tím doopravdy zamyslela, bylo to zvláštní. Ženy jsou od přírody žárlivá a majetnická stvoření. Obzvláště husičky, které jsem často se svým modrookým společníkem vídala.

Michael se na mě zvláštně podíval. "Mon amour, tohle není věc, kterou bych rád probíral." Odvětil lehce a dolil mi víno.

"Ty s nimi pořád spíš?" Bylo to jediné, co by se mnou Michael detailně neprobíral a přísahám, že dotyčný trochu zrůžověl.

"Občas," odtušil. "Věř mi, raději udělám ženskou šťastnou a mám pokoj, než snášet ty vaše malicherné pomsty."

Zírala jsem na něj.

"Nedívej se tak na mě. Musíš to o mně vědět," bránil se.

"Seriously."

Rozpačitě se na mě usmál. Nadechl se, že něco řekne, ale zarazil se a pohled upřel za mě. Nenápadně jsem se otočila a oči se mi rozšířily ohromením.

"Ta ženská není reálná." Vydechla jsem. Nebyla jsem ani žárlivá. Ta ženská doopravdy nemohla být reálná. Byla příliš dokonalá.

"Uvidíme, jak reálná bude na zádech," odvětil můj modrooký partner nepřítomně a pak sebou trhl, když si uvědomil, s kým je. Vzpomněla jsem si na noci v baru, kdy Michael stíhal krásky nebo výjimečné ženy. Byla to jeho slabost. Něco jako kryptonit.

"Běž, prosím tě. Vezmu si taxíka."

"Vem si auto," souhlasil okamžitě. Postavil se a podal mi z kapsy klíče, pak si zapnul sako a koukl na mě. "Jak vypadám?"

"Jako dobrý match pro Ms Unreal."

"Bon. Dojeď dobře," Michael se ke mně sklonil a políbil mě na tvář. "A prosím, dávej pozor na auto."

"Je to tvá sweetheart, I know. Běž." Odehnala jsem ho gestem. Sledoval mě a měl na tváři lehký úsměv. Pokroutil hlavou.

"Nemusíš jít dnes domů sama, taky jsi dnes dechberoucí kráska. Pokud chceš, můžeš si ke mně někoho dovést."

"Sure. Pamatuješ, že mám přítele?" Možná by to pak měl na mysli alespoň jeden z nás.

"Jistě," zasmál se Michael. Mrkl na mě a pak se začal loudat směrem ke krásce, která momentálně vlastnila pohledy všech v místnosti. Kdo asi byla? Neměla umělou, komerční krásu. Ne, ona byla exotická, dechberoucí a měla něco v očích, něco...

Odvrátila jsem se, dopila víno a pak se postavila. Čas jít domů.

Sama.

Namlouvala jsem si, že se necítím ani trochu zklamaná.

Hm. Možná není příliš pozdě pro hovor. Jak asi bude Bast reagovat?

13. kapitola | 15. kapitola

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1.25 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: HNS: 14. kapitola hollis 19. 04. 2015 - 21:59
RE: HNS: 14. kapitola chuckyna 21. 04. 2015 - 13:59
RE: HNS: 14. kapitola moira 21. 04. 2015 - 23:44