HNS: 13. kapitola

30. březen 2015 | 05.28 |

13. Topsy-turvy

Zrovna jsem vařila večeři, myšlenky mi bloudily, ubohá Pekařová a její manžel, to mě přivedlo k překvapivé informaci, že se Michael zná s Nicolasem Veturou a ví, že se rozvádí se svou ženou, a to zase vedlo k Rebece Egon. Tiše jsem si pobrukovala anglickou písničku, když mě napadlo, odkud může Michael osobně ty dva znát. Rebeka Egon jednou spolupracovala s naší firmou, právě tehdy jsem ji potkala na chodbě, ale Nicolas Vetura... toho jsem viděla jednou v životě v klubu, prachatý parchant, a neměla jsem pocit, že to byl chlápek, který by se šel kurvit s někým cizím jen tak pro radost nebo z rozmaru. Vypadal i na tu dálku tak nějak... chladně. Stejně jako Rebeka Egon v sobě měl něco ze žraloka.

Nějak mi to k Michaelovi nesedělo. A podle toho, jak o nich mluvil, se znali dost dobře.

"Odkud náš Casanova může znát dva takové nechutně bohaté milionáře. Multimilionáře. Whatever. Budu se na to Michaela zeptat." Mumlala jsem si pro sebe. Už jsem si dodělávala těstoviny s rajčatovou omáčkou, když jsem si chtěla nalít vodu a ta netekla.

Zamračeně jsem zkusila vodu v koupelně, taky netekla, a už se chystala převléct a jít za domovníkem, když někdo zazvonil. Poslala jsem Fy na místo a otevřela. Se mnou vylezla i druhá sousedka na patře. Poslední byt byl prázdný.

U schodů stál Jurowicz, domovník pro náš vchod. Nijak jsme se nemilovali, ale válka Roseových to ještě nebyla.

"Dobrý večer, pane Jurowichi." odvětila jsem s chladnou zdvořilostí.

"Dobrý večer. Omlouvám se, ale prasklo potrubí a vodárny nás dočasně odpojily od dodávky studené vody. Zítra bude odpojena i teplá voda, kvůli dřívější revizi. Přerušení dodávky bude trvat zhruba pět dnů."

"Pět dnů?" vyjekla jsem. Jurowicz si mě klidně přeměřil.

"Společnost se později vyrovná s poškozenou stranou, to jest námi. Domovní výbor má vše pod kontrolou," odvětil sebejistě. Postarší sousedka pokývala důležitě hlavou, něco si pro sebe mrzutě zamumlala a zalezla.

"Takže jsme úplně bez vody?" zeptala jsem se. "Bez jakéhokoliv upozornění?"

"Viděla jste ulici, slečno Whitevixenová?" zeptal se a s pokýváním hlavou odcházel. Já se zamračila. Věděl, že nesnáším, když se mé příjmení přechylovalo, a přesto to dělal, dědek tvrdohlavý. Tiše jsem si pro sebe nadávala a šla k oknu. A pak překvapeně sledovala ulici. Nebo spíše to, co se nazývalo ulicí, dokud se tam nezačaly objevovat tyhle peřeje.

**

"Jsem bez vody." Zopakovala jsem pomalu. Možná, když to zopakuju dostatečně důrazně, slova konečně proniknou dovnitř. "Tereza má nového přítele a není košer, abych se jí cpala do bytu."

"A Denisa?" zeptal se jízlivě Bast. Přimhouřila jsem oči.

"Moc dobře víš, že u ní přespat nemůžu." Zrovna včera jsme se zase pohádaly do krve kvůli těm jejím zatraceným drogám. Netušila jsem, kde bych ji mohla najít, a nebrala mi telefon.

"Určitě máš někoho jiného, u koho přespat. Co ten teplouš?"

"Slovo teplouš přede mnou neříkej," štěkla jsem. "A jmenuje se Erik."

"A ten?" zeptal se Baptist a vyhýbal se mi pohledem.

"Proč mě nechceš u sebe v bytě?" Napadla mě docela cynická myšlenka. "Jsi ženatý?"

"Cože? Ne!"

"Tak co to je?"

"Teď nemám volný byt," odvětil vyhýbavě. Konsternovaně jsem na něj hleděla.

"Nemáš volný byt," opakovala jsem.

"Není to tak, jak si myslíš," odvětil a podrážděně se ošil.

"A jak to teda je?" zeptala jsem se jízlivě.

"Alice," Bast se na mě podíval a zamračil se. "Nech to být, ano?"

"Jak nech to být! Co to sakra má znamenat?! Známe se čtyři měsíce a já doprdele ani netuším, co děláš pro peníze, natož abych nedej bože věděla, kde bydlíš!" zavřískla jsem dopáleně.

"Dost, Alice," zavrčel.

"A co všechny ty košile!" Vyletělo to země, jako by to mělo vlastní vůli. Žralo mě to už zatraceně dlouho. Opravdu jsem to nechtěla říct.

"Jaké košile, merde?!"

"Ta rtěnka! Ty voňavky! Myslíš, že jsem blbá?! Jesus Christ, neříkám, že chci prsten a vdát se, ale doprdelle, ocenila bych alespoň zkurvenou věrnost!"

Bast sebou trhl. A pak se naštval i on. "A ty?!" utrhl se na mě s jedem v hlase, který mě na chvíli donutil dát zpátečku a obezřetně jej sledovat. "Ty se furt taháš s tím děvkařem a čekáš, že nevěřím, že s ním nespíš?!"

"Samozřejmě, že,"

"Oh samozřejmě," parodoval mě Baptist směšně vysokým hlasem. "Myslíš snad, že nevím, jakou máš pověst?" vmetl mi do obličeje už normálním tónem. Ohromeně jsem zmlkla a zamrkala, chvíli mi trvalo, než mi došlo, že opravdu řekl, co řekl.

"Co si to doprdele,"

"Myslíš, že ty můžeš hrát na dvě strany a mít to nejlepší z nás obou? To se ale pleteš, holčičko," Jeho hlas byl hrubý, a výraz v jeho obličeji mě děsil. Divoce se mi rozbušilo srdce a cítila jsem na zádech ledový pot.

"Vypadni," zasýpala jsem.

"Ne, teď to začíná být zajímavé, nemyslíš, mon amour?" ucedil a hmátl po mně. A já zpanikařila.

"Vypadní!" zaječela jsem na něj, když jsem uskočila, a pak zdrhla do své ložnice a třesoucíma se rukama se uvnitř zamkla. Ihned potom klikou zalomcoval Bast.

"Alice, otevři!"

Couvala jsem, dokud jsem nebyla v rohu, mezi stěnou a postelí, a tam si roztřeseně sedla na zem a zírala na dveře.

"Alice!" štěkl Baptist. Pak zaklel a začalo se ozývat Fyino vrčení.

"Fuck," šeptla jsem a sevřela si ruce mezi koleny.

"Alice, odvolej si toho zasraného čokla!"

"Běž doprdele!" křikla jsem po něm roztřeseně. Třásla jsem se jako osika a, damn, brečela jsem. "Fy! Na místo!" štěkla jsem po chvíli s obavou. Moje Fluffyna by sice neublížila ani mouše, už to v sobě neměla, ale kdyby ji Baptist dostatečně vyděsil...

Rozhostilo se ticho, zatajila jsem dech a pak vzlykla.

Velký, zlý obr, tyčil se nade mnou, a všude bylo tolik krve...

"Alice?" ozvalo se jemněji zpoza dveří. V Bastově hlase bylo znepokojení a taky výčitky svědomí. Pevněji jsem si objala kolena a zavřela oči.

Zaklepání a pak Bast pohnul klikou, z nějakého důvodu mě to vyděsilo tak, že jsem vyjekla.

"Alice, jsi v pořádku?" V hlase mého přítele byla obava. "Alice, otevři."

Mlčela jsem.

"Alice, řekni něco."

"Vypadni," houkla jsem dost hlasitě, aby to slyšel.

"Alice, prosím, pusť mě dovnitř. Mrzí mě to. Neměl jsem nic takového říkat. Omlouvám se."

Neodpovídala jsem.

"Alice?"

Dlouho bylo ticho, pak kroky a za chvíli byl Bast pryč.

Roztřesenýma rukama jsem se s pomocí postele zvedla a nejistě uvažovala, kde jsem nechala mobil. Když jsem jej našla, nepřemýšlela jsem, na nějaký impulz jsem zavolala Michaelovi. Myslela jsem na chlapce, který přežil děcák, a stal se tím, kým dnes byl. "Michael by mi nikdy neublížil," zašeptala jsem si pro sebe. "Jednou mě v opilosti omylem praštil a, for god's sake, málem se zhroutil a začal plakat jako malý kluk," mumlala jsem, zatímco to vyzvánělo. Michael mi pomůže. Určitě.

"Zdravíííško," zacvrlikal ženský hlas přiopile a pak se zachichotal, v pozadí zněla romantická hudba. Zalapala jsem po dechu a okamžitě to vypla, cítila, jak mi po tváři stékají čerstvé slzy.

"Fuck," zaklela jsem znovu. Neměla bych se cítit podvedená. Damn, nebyli jsme pár nebo tak něco. Tak proč mi to sakra tak ublížilo?

Vytočila jsem další číslo. "Teri?" zamumlala jsem, když mi to má přítelkyně zvedla.

"Alice? Co se děje? Zníš divně."

"Pohádala jsme se s Baptistem. Vicious argument." Hlesla jsem roztřeseně.

"Jsi v pohodě? Mám přijít?"

"Prosím. Nechci být sama," zašeptala jsem.

"Budu tam do hodiny, jsem v práci, tak musím přes půlku města,"

"Thanks." Polkla jsem a utřela si slzy, ale brečela jsem dál. Hodila jsem mobil na postel a jako starý člověk se opatrně zvedla, pak došla ke kapesníčkům a vysmrkala se, ne-lady-ovsky a hlasitě. Pak zašla do koupelny a snažila se dostat do reprezentativního stavu.

Nutno poznamenat, že jsem dělala zatraceně špatnou práci.

Co se to stalo? Jak ta zatracená hádka mohla tak rychle vyeskalovat do takové zákeřnosti?

Ozvaly se klíče ve dveřích a mě zatrnulo, než mi došlo, že Bast moje klíče zatím nemá. Chtěla jsem mu je dát. Štěstí, že jsem neměla čas dát mu nějaké udělat.

"Liz?" houkla do bytu Deni nejistě. Oh, right, včera jsme se pohádaly.

Do pekla s tím.

"Deni?" znovu jsem brečela, ale už jsem se tolik netřásla.

"Alice?" Denisa se objevila ve dveřích koupelny a překvapeně při pohledu na mě zaváhala. "Ježíši, co se,"

"Pohádala jsem se s Baptistem. Zákeřně. Žárlí na Michaela," zašeptala jsem a pak k ní doklopýtala, objala ji. Pevně mě stiskla a políbila na čelo.

"Ty moje chudinko," zamumlala Deni a povzdechla si. Vedla mě do ložnice, do postele, pak mě hladila po zádech a po hlavě. Zazvonil mi mobil. Deni se na něj podívala a s nehybným výrazem to položila.

"Kdo to byl?"

"Nikdo. Lež, lásko, postarám se o tebe, jo?"

"Tady nemůžeme být. Neteče tu voda."

"Opravdu? To by vysvětlovalo ten bordel venku," odtušila Deni a sedla si vedle mě. "Tak co se stalo?" Něžně mi shrnula vlasy z obličeje a klouby prstů mě hladila po líčku. Vypadala unaveně, oční linky měla rozmazané a rtěnku jen v koutcích. Taky jsem z ní cítila cigaretový kouř a chlast.

"Já..." Zaváhala jsem. Doopravdy, co se stalo? Proč jsem se tak složila? Jesus, doufala jsem, že se mi zase nevracely ty panické záchvaty, protože jsem nenáviděla, když jsem byla uzlík nervů, který se složí, když nějaký chlap zvedne hlas. A navíc, už jsem viděla pořádnou dávku rozzuřených mužů, děsivých. Tak proč mě Baptist tak rozhodil?

"Chtěla jsem u něj přespat." Začala jsem s tím, co se stalo.

"U Michaela?" zeptala se Deni až příliš neutrálně.

"Basta," zamračila jsem se na ni. "Ale z nějakého důvodu mě u něj nechce."

"Není ženatý?"

"Taky mě to napadlo," odtušila jsem hořce. "Možná jsem pak na něj vyjela, pro všechnu tu rtěnku na límečku a laciné voňavky a on pak vyjel na mě, kolik času trávím s Michaelem."

"Lásko, nerada ti to říkám, ale tohle jsi zrovna čekat mohla." Deni mi sevřela obličej a vtiskla mi tak nějak mateřský polibek do vlasů. Kouř, alkohol a sex, identifikovala jsem. Taky stopa jejího parfému.

"Já to čekala," podotkla jsem. "Ale netušila jsem, že bude zuřit až... až tak moc."

"O Baptistovi ti řeknu jedu věc, Liz. Je to nadutý manekýn, takový páveček, který chce, aby se kolem něj točil svět. Ale všimla jsem si, že tebe má vážně rád. Svým sobeckým způsobem. A žárlí na Michaela, zatraceně, a jak žárlí, na to, kolik času spolu trávíte, co spolu máte. Tohle nebude fungovat, dokud jeden nebo druhý nebude ze hry venku."

"Jesus, Bast nemá na co žárlit."

"Opravdu?" zeptala se Deni a zkoumavě se na mě podívala. Nedívala jsem se jí do očí. Na Bastovi mi záleželo. Doopravdy.

A není to právě to, proč ses tak rychle složila? Našeptával mi hlas. Pustila sis jej k sobě a on tě může zlomit?

Potřásla jsem hlavou a zaměřila se na svou přítelkyni. "Proč ty fušuješ do toho svinstva, Deni?" natáhla jsem se a chytila svou přítelkyni za ruku. Pevně stiskla rty, ale pak na mě pohlédla a povzdechla si.

"Není to proto, že bych snad tolik chtěla ty drogy nebo tu šlehu," odvětila podrážděně. "Potřebuju jen tu energii, to nakopnutí. Potřebuju být ve formě, abych udržela krok se svými případy, víš? Hodně z nich řeším přes internet, protože bych je na nějakou schůzku nedostala ani smlouvou s ďáblem, a když je pak doopravdy někam dostanu nebo je odchytím, musím být na sto dvacet procent. Chápeš? Je jich tolik a já mám tak málo času a tak málo prostředků a můžu pro ně udělat tak zkurveně málo..." Denise poklesla ramena a přitáhla si mou ruku, mimoděk mě políbila na špičky prstů.

"Ale drogy nejsou řešením," šeptla jsem.

Deni mlčela, ale nedívala se na mě a podle pevně stisknutých rtů jsem tušila, že názor nezměnila. Měla jsem na jazyku obvyklou plejádu argumentů, proč je to taková pitomost, ale spolkla jsem je a pouze Deni držela za ruku. Nesnesla bych být teď sama a Denisa by, kdybychom se pohádali, odešla.

"Proč jsi přišla?" zašeptala jsem.

"Přišla jsem se rozloučit." Ožila má přítelkyně.

"Cože?" posadila jsem se.

"Už uběhly tři měsíce?" zeptala se s křivým úsměvem. "Dokonce více, než tři měsíce." Odpověděla si.

"Já..." zmlkla jsem, než jsem mohla říct něco hloupého. "Dobře. Tak dobře." Odvrátila jsem od ní tvář a objala se kolem pasu. Damn, ta si uměla vybrat dobu, kdy něco takového říct.

"Ach Alice," Deniska mě chytila za bradu a donutila mě se na ni podívat. "Brzy se uvidíme," šeptla a znělo to jako slib. Kývla jsem. A Deni mě políbila, něžně mě líbala, a já si ji pak stáhla k sobě a pomyslela si, trochu surrealisticky, že Baptist je hlupák, pokud žárlí na Michaela, ale nikdy, ani jednou, nepomyslel, že větší nebezpečí tu bude vždy ze strany Denisky.

Protože tu miluju a ještě se neobjevilo nic, co by to změnilo.

**

Hovor, který Deniska položila, byl od Michaela.

Hrála jsem si s mobilem a uvažovala, proč to Deniska udělala.

**

"Můžeš přespat u mě," odvětil Michael, když jsme seděli přes obědovou přestávku v kantýně a já jedla svůj tuňákový salátek. Snažila jsem se být vegankou. Ale milovala jsem ryby a Baptist mi úplně dodělal psychiku.

"U tebe?" koukla jsem se na něj. A pak mi došlo, že Michael neví o hádce s Bastem, a náhle mi to přišlo strašně vtipné a ironické a rozesmála jsem se.

"Myslel jsem to vážně," odvětil Michael podrážděně.

"Já vím a nesměju se kvůli nabídce," ujistila jsem jej. "Bast žárlí, dost. Pohádali jsme se."

Michael na mě ostře pohlédl.

"Je to v pohodě, koupil mi kytku, já jej ignoruju, pro formu, za chvíli se usmíříme." Promnula jsem si obličej.

"Alice, pokud ti ublížil," začal Michael tvrdě a já na něj překvapeně pohlédla.

"Samozřejmě že ne."

"Alice,"

"Nic neudělal. Jen... řekl to dost hnusně. Pár věcí. Jsem citlivá dívka, víš?" ironicky jsem se pousmála.

"Chceš, abych s ním promluvil?" navrhl Michael a já si jej pořádně prohlédla. Nikdy mě nenapadlo, že to v sobě Michael má, tyhle ochranitelské pudy.

"Absolutuly no." Odvětila jsem razantně. Přemýšlivě si mě měřil a pak pomalu kývl.

"Jak myslíš."

"Snad nedělám chybu," zamumlala jsem si pro sebe. Poznala bych agresivního člověka? Napadlo mě. Baptist by mi neublížil, ohledně toho jsem si byla docela jistá, ale úsudek mi zamlžovaly ty moje zatracené vzpomínky. A já se bála. Možná se přeci jen budu muset znovu objednat k té hrozné psychiatričce. Chtěla vědět všechny změny v mém chování. Kdybych se zhroutila a ona se o tom dozvěděla, zavře mě pod zámek, z čiré zlomyslnosti. Pomstychtivá čubka.

Něco mě napadlo. "Nedal bys mi číslo na toho tvého Zdeňka?"

"Cože?" Michael ucukl, jako bych ho praštila. Přeměřila jsem si ho.

"Je to kvalifikovaný terapeut, že ano? Neboj, nebude o tobě nic říkat mě a ani on o mě tobě. Potřebovala bych si s někým popovídat." Zaváhala jsem. "Mívala jsem problémy a docela lehce se psychicky sesypala. Ale ženská, ke které jsem chodila, byla kráva," odvětila jsem upřímně. Pokud to byla pravda nebo jsem jen nesnášela, že mě vždy nadopovali jako krávu, to byla druhá věc.

"Chceš chodit k mému terapeutovi." Opakoval Michael.

"Hej, pozval sis mě do bytu. The therapist isn't so big deal," usmála jsem se na něj a Michael pokroutil hlavou.

"Zavolám mu," odvětil neochotně a měl výraz člověka, který ví, že dělá pitomost, a přesto pokračuje dál. Pak se zatvářil takřka bolestně.

"What?"

"Je to parchant, kterému není nic svaté. Jestli to vážně uděláš, budeme toho oba litovat," odvětil můj společník vážně.

"Snažíš se mě od Zdeňka odradit?" přeměřila jsem si jej. "Kdyby byl tak hrozný, snad bys k němu nechodil, ne?"

"Já nebo ty není problém. Problém je, pokud tam budeme chodit oba dva," Michael živě gestikuloval a já se rozesmála tomu, jak doopravdy znepokojený byl.

"Nějak to přežijeme, bro," poplácala jsem ho po ruce.

"Alice, prosím, ještě si to rozmysli," odvětil zoufale a to mě rozesmálo ještě víc.

"Víš, tohle moji zvědavost pouze povzbuzuje."

"A to dokazuje, jak hloupé stvoření jsi," odsekl a opřel se do židle. "Fajn," odvětil nakonec. "Ale neříkej pak, že jsem tě nevaroval."

"Sure." Odvětila jsem s širokým úsměvem. A to po chvíli vykouzlilo úsměv na tváři Michaelovi.

"Dobré, že se zase směješ. Však ono tě to přejde dost rychle. Kdy se pro tebe mám stavit?"

"Cože?"

"Napadlo mě, že když už se ke mně stěhuješ, můžeme večer zajít na tu večeři, kterou jsem ti slíbil. Tak pojedu s tebou domů a odvezu ti věci rovnou."

"What?"

"Končím dneska brzy. Ty?"

"Zpomal! A proč jsi tak nadšený?" zeptala jsem se podezíravě.

Michael na mě jen mrkl a odvedl téma hovoru jinam. A mě ani nenapadlo mu ten pitomý nápad vymlouvat, jelikož se rozhodl podělit o pikantnosti z života Nicolase Vetury a nějak to dokázal zahrát tak, že jsem ztratila o předchozí konverzaci zájem.

Protože, jít spát k Michaelovi, why not? Tohle Baptistovi vůbec nebude proti srsti.

Suuuure.

**

Michael položil mou tašku vedle dveří a usmál se na mě. "Vítej v mém království."

"Thanks," odvětila jsem lehce nervózně a sledovala nadšenou Fy, která okamžitě vlítla dovnitř.

"Čtvrté dveře nalevo je má pracovna, pokud si pamatuješ. Třetí je koupelna a hned vedle je toaleta. První jsou šatna. Tyhle dveře vedou do obýváku a vedle je herna. Vzadu jsou dva pokoje pro hosty. Jídelna, kuchyně..."

"Stejně dobře mi můžeš nakreslit mapu, nezapamatuju si to." Přerušila jsem ho.

"A to jsi neviděla druhé patro," uculil se.

"Druhé patro?" Toho jsem si při první návštěvě nevšimla.

"Za rohem, přes obývák a jídelnu, jsou schody. Nahoře je další pokoj pro hosty, pokud chceš. Je tam hezký výhled," odvětil lehce.

"Vejtaho," zabručela jsem, ale vydala se směrem k obýváku. Můj společník mezitím zmizel v hloubi svého domova, který snad domovem ani nebyl, nejspíše zjistit, co Fy provádí. Pořád mě překvapovalo, jak tak charismatický muž může mít tak studený a neosobní domov.

Stoupala jsem po schodech a prohlížela si luxusně zařízený obývák. A napadlo mě, že bych jej za můj obýváček v životě nevyměnila. Ne bez pár rozsáhlých změn. Vyšla jsem nahoru a zarazila se v chodbičce, zkoumavě sledovala šestery dveře a hádala, co se za nimi asi skrývá.

"Tady je moje ložnice," obešel mě Michael a otevřel dveře vedle mě. Nadskočila jsem. Neslyšela jsem ho vrátit se.

"Tvoje ložnice?" nakoukla jsem zvědavě dovnitř. Další holá místnost, jen stůl, který byl trochu neuklizený, a obrovská postel s na pohled drahým a pohodlným přehozem prozrazovaly, že tu někdo bydlí. Neměl tu ani knihovničku, ale o té jsem věděla, že je v pracovně o patro níž. A v ní pár zajímavých kousků fantasy.

"To jen, aby ses neztratila, až mě budeš večer hledat."

"Smartass," ohnala jsem se po něm a Michael se zasmál.

"Koupelna, záchod, dva pokoje pro hosty a posilovna." Ukazoval postupně na pokoje.

"Kávu?" Líným krokem šel ke schodům.

"Čaj nemáš?" Ha! Byla zábava říct to zase naopak. Michael se na mě přes rameno usmál.

"Když ti můžu nabídnout nápoj bohů?"

"Čaj s citrónem?" hádala jsem.

"Někteří lidé se učí pomalu, nemusíš si z toho dělat těžkou hlavu, mon amour," houkl a mizel mi z dohledu. "Fy nemám nechávat na sedačkách, že?"

"Nope!" křikla jsem.

"Dolů Fy!" ozvalo se hned. A moje fenka štěkla tónem, o kterém jsem věděla, že znamená hru. Bude si z Michaela dělat prdel a ten jí to nejspíše dovolí. Povzdechla jsem si.

"Tvůj pes mi chce roztrhat polštář! Víš kolik ta věc stála!" křikl na mě můj společník.

"Nic ti hradit nebudu!" ozvala jsem se okamžitě. Jop, měl tak velký byt, že jsme na sebe museli křičet. "Pitomec," zabručela jsem si pak pro sebe, když jsem došla k zábradlí a sledovala, jak se pode mnou jeden modrooký manekýn se smíchem přetahuje s Fluffynou o polštář. Teď se rozhodl zkazit mi psa. Schválně, jak bude nadšený, až mu rozkouše nějakou židli nebo začne okusovat dveře.

Opřela jsem se a sledovala je a nevědomky se široce usmívala.

**

Do té restaurace jsme nakonec šli, přes veškeré mé protesty. Když se Michael na něco zaměří, je malá pravděpodobnost, že to nedostane. Lucky bastard.

Byl to příjemný večer v malé, italské restauraci. Já si objednávala náhodně, řekla jsem si, že se zase jednou nechám překvapit. Michael k tomu objednal víno.

Skončili jsme tak, že jsme nakonec jedli jen Michaelovo jídlo, protože to moje bylo nepoživatelné. Měla jsem nezvykle šťastnou ruku. A taky mlhavý pocit, že mi to ten modrooký parchant bude připomínat ještě dlouho.

Byl to příjemný večer. Michael držel pracky u sebe, takže jsem ani nemusela být rozpačitá ze zamilovaných párů kolem a nečílit se, co asi můj společník plánuje, a zapomněla jsem na Baptista a tu naši zákeřnou hádku.

Pili jsme dobré víno, povídali si, smáli se a bavili se. Sázeli. Hodně sázeli. Ty nejpitomější sázky, které nás napadli, a podpláceli se dezertem, ubrousky a drobnými.

Nakonec jsem se nechala přesvědčit, že jsem byla pozvaná a tak by měl platit Michael, a jeli jsme domů.

Byl to nečekaně příjemný večer. Možná až příliš.

**

Vrátili jsme se relativně brzy, kolem jedenácté, Michael se šel umýt do dolní koupelny a já si zabrala tu horní. Ten luxus. Docela mi přestávalo vadit i to, jak sterilní to místo bylo. Kdyby měla většina manželských párů takový byt, bylo by tolik rozvodů? Napadlo mě mimoděk.

Cítila jsem se strašně utahaná, to víno mi taky trochu stouplo do hlavy a horká sprcha mě dorazila. Šla jsem takřka poslepu a vešla do nějakého pokoje. Stejně neosobní, jako ty ostatní. Jenže když jsem padla do postele, uviděla jsem na stolečku hodinky. A když jsem se na posteli převalila, ty peřin byly tak měkoučké!, cítila jsem z nich Michaelovu vůni, nebo aspoň vůni jeho sprchového gelu a šampónu a...

"Jen na chvíli zavřu oči," zamumlala jsem si pro sebe. Zabořila jsem do polštáře obličej, zhluboka se nadechla a...

**

Trhla jsem sebou a zmateně se rozhlédla. Když jsem se pootočila, po boku mi sklouzla paže. Zpitoměle jsem se posadila a otočila, podívala se na majitele paže.

Vedle mě spal Michael.

Peřinu měl zmuchlanou mezi nohama, skoro úplně skopanou, takže jsem měla perfektní výhled na něj v celé jeho kráse. Well, ne vše, měl na sobě trenýrky, ale i tak ten pohled stál za to.

"Uh," vydechla jsem. Podívala jsem se na sebe, pro jistotu, a uklidnil mě pohled na vytahané triko Queensů a kraťásků, které jsem nosila na spaní. Michael se pohnul a ospale pootevřel oči. Mimoděk jsem zrudla a povytáhla si peřinu výše, snažila se udržet oči na jeho obličeji. Byl roztomilý. Pocuchaný spánkem, ale pořád výstavní kousek. Jop, před Bohem si je každý roven, a každý dostává do vínku naloženo stejně. Suuure.

"Morning," odvětila jsem nejistě. Michael se, možná nevědomky, usmál a protáhl se, pak zívl. Velmi tvrdě jsem se snažila nezkontrolovat, jestli má ranní erekci.

"Morning," odvětil automaticky v angličtině. Když se podíval na hodinky, které vzal ze stolku vedle postele, zakroutil hlavou. "Kdybych věděl, v kolik vstáváš, nezval bych tě ke mně spát," zamručel.

"Když jsem v cizím, vždycky vstávám brzo," odvětila jsem automaticky. "Kolik je?"

"Půl šesté," zívl. Vytřeštila jsem na něj oči a padla zpět do postele. Zachumlala jsem se do peřiny a rozhodla se spát ještě minimálně tři hodiny. Schovaná pod měkkou přikrývkou jsem mohla hrát, že jsem tu úplně sama. A přijít na to, jak jsem se damn ocitla v posteli pána domu.

Well, a ta poslední perla se vzala odkud? Měla bych přestat číst historické zaláskovanosti. Pak to takhle dopadá.

Michael se zasmál a zatahal za peřinu. "Vstávej. Vzbudila jsi mě, tak pojď trpět se mnou." Odmlčel se. "Je to zvláštní. Vzbudit se a nevyhazovat ženskou z bytu... ne že bych si je zval do bytu, už jsem se několikrát spálil, vy ženské jste tak zatraceně neodbytné, když něco chcete. Měl jsem několik případů stalkingu a od té doby se poučil..." zamručel rozespale a znovu zívl. Cítila jsem, jak se po posteli pohybuje. "Kruci, je to skoro tak divné, jako nechat tě u sebe spát přes noc. Moc často to nedělám. A nechat ji ve své posteli..." Michael zpola nezřetelně mumlal a já se pomalu propadala do spánku.

"Co tady vůbec děláš?" zeptala jsem se podrážděně, když mi bral peřinu. Chtěla jsem se zeptat, co jsem tam dělala já, ale první verze nahlas vyzněla líp. Pro mou sebeúctu.

"Jsi v mé posteli, Alice," zasmál se tiše. Když to tak řekl, vybavilo se mi, jak utahaná jsem byla, spletla si pokoje, ale asi jsem...

"Vadí ti to?" napadlo mě a obezřetně jsem se posadila. Bylo půl šesté, vůbec mi to nemyslelo. A během svých let s Deniskou jsem se nejednou probudila s někým cizím v posteli. Damn, před pár měsíci jsem se často probouzela v cizích postelích. Probudit se vedle Michaela bylo sice zvláštní, ale svým způsobem uklidňující. Věřila jsem mu, oba jsme byli oblečení, docela hezky se to dalo zařadit do kolonky normální.

Uhum. Měla bych zatraceně rychle vypadnout z jeho pokoje a začít myslet.

Michael seděl na kraji postele, trochu shrbený a škrábal se na hlavě, zcela lhostejný k mému rannímu brainstormingu. Spal jen v trenýrkách a měla jsem zvláštní pocit jistoty, že nebýt mě, nespí ani v tom. Podívala jsem se na postel, ve které jsem se ještě před chvílí tak spokojeně rozvalovala.

Nesnášela jsem své podvědomí.

Faktem ale zůstávalo, že jsem měla jako na talíři jedno krásný vypracovaný tělo a z nějakého důvodu temné chloupky na podbřišku přímo magicky přitahovaly můj pohled. Naštěstí byl Michael příliš rozespalý, než aby si toho všiml.

Snad.

Znovu zívl a mávl rukou. "Nevadí. Jen jsi mě překvapila." Odvětil a já se snažila přijít na to, na co odpovídá. "Beru postel jako jediný opravdový domov, který existuje. Většinou si sem své známosti netahám. Ty spí v pokoji pro hosty. Ale tys mě nepřišla svést...?" Michael udělal z věty otázku a po mém pohledu se tiše zasmál.

"Takže si nemusím dělat hlavu s hygienickou závadností této postele?" ignorovala jsem poslední větu.

"Urážíš mě," odtušil a zvedl se.

"Wait," ignorovala jsem ho, protože mi něco došlo. "Když jsi chtěl, abych spala v pokoji pro hosty, spala bych tam, kde všechny tvé známosti?"

Michael se uculil. "Ouais."

"Ty prase!" hodila bych po něm polštář, ale byla jsem na to moc unavená. A bylo by to dětinské.

"Nedokážeš ocenit tu ironii, která se v tom skrývá? Konečně tam bude spát žena, která svedla mě a ještě k tomu se mnou ani nespala. Není to geniální?" zeptal se hraně vážně. Obdařila jsem ho dalším pohledem, ráno bez kávy jsem jich měla ještě spoustu, a přeci jen si lehla zpět.

"Ty ženské," zabručel a na chvíli se odmlčel. "Víš, že jsi velice špatný host? Vážně nemám rád, když mám nepořádek v posteli. A přání hostitele by se měla respektovat," dodal. Pootevřela jsem oko, a když si ověřila, že to nemyslel vážně, ale chtěl mě jen popíchnout, vrátila jsem se ke klimbání.

"Vyvenči Fy," odbila jsem ho.

"Jak jsem to dopadl," povzdechl si a odešel z ložnice. Seriously? Jak dopadl on?

Jakmile byl z dohledu, vyběhla jsem z pokoje jako by mi hořelo za zadkem a celou dobu si tiše nadávala.

Dospělá, rozumná žena. Right. Celá já.

Čistila jsem si zuby a měla pocit, že mě někdo pozoruje. Otočila jsem se a uviděla Michaela, který se opíral o rám dveří a sice díval mým směrem, ale nezdálo se, že by mě vnímal.

"Maukle?" zahuhlala jsem s kartáčkem v puse.

"Al?" Michael zamrkal a pak se usmál. "Chceš na snídani něco specifického? Půjdu běhat a po cestě se můžu stavit v potravinách."

Vyplivla jsem pastu a přeměřila si jej. "Müsli budou stačit, ale ty jsme koupili včera."

"Bon. Vezmu sebou Fy, nevadí?"

"Nope. Dávej pozor na hlasité ženy. Bojí se jich."

"Dám. I když pochybuju, že bude nějaká v šest ráno čile pobíhat po venku," rýpl si. "Uvidíme se později," usmál se a byl pryč.

"Weird," zamumlala jsem si pro sebe a vrátila se k ranní očistě.

**

Otevírala jsem skřínky, už trochu zoufalá z nedostatku kofeinu, až jsem našla hrnky a jeden bez koukání popadla. Už jsem do něj nalévala kafe, po ránu nic než káva a ta Michaelova byla božská, když jsem si všimla obrázku na něm. Hrníček s fotkou dvou nahotinek v objetí.

"Aha." Seděla jsem u stolu a ten obrázek zamyšleně hypnotizovala, po chvíli se mi ale myšlenky zatoulaly k tomu, že budu muset stáhnout a poslat přihlášky na taneční soutěž, potom se zeptat, jak jde případ Pekařové, začala jsem jíst müsli a uvažovala, jestli tu někde Michael nemá med...

Postřehla jsem pohyb, nebo to možná byla vůně jeho sprchového gelu, která se najednou linula místností – líbila se mi, a vzhlédla. Michael stál ve dveřích kuchyně, vrátil se z běhu v dobré náladě a zmizel v koupelně. Teď byl perfektně oblečený a upravený, jako každý den v práci, taky v té koupelně trávil více času, než já, a zaváhal s pohledem na hrnek.

"Nějaký důvod, proč sis vybrala zrovna tenhle?" zeptal se a zněl lehce podrážděně.

"Ani ne. Byl první, který mi padl pod ruku." Rozhostilo se nepříjemné ticho. "Zabrala jsem ti hrnek?"

"Ne." Odvětil Michael ostře. Zamrkala jsem. "Dal mi ho Honza, ani nevím kdy," odvětil nakonec.

"Jo, to na něj sedí." Kývla jsem a upila. Michael se na mě mračil.

"Nikdy jsem nesnídal s ženskou," zavrčel pak.

"V pohodě," odvětila jsem pobaveně. "Jestli ti vadí, že tu jsem, můžu se jít nasnídat někde do bistra,"

"Ne," usekl rychle, skoro poplašeně. "Jen je to zatraceně zvláštní," promnul si čerstvě oholenou bradu. Položila jsem hrnek s kafem a znovu se na něj podívala. Na Honzu takový dárek seděl. Ale co to vypovídalo o Michaelovi, že si ten hrnek nechal? Měl naprosto holý byt. A nechá si takovou kravinu.

"Vážně ten hrnek nebyl můj nápad," odvětil Michael znovu, když si všiml, že si hrnek zase prohlížím. Zvedla jsem k němu překvapený pohled, když jsem si uvědomila, že se přede mnou ospravedlňuje.

"Jesus, Michael, nejsem tvá matka," utrousila jsem pobaveně a hned se zarazila. Matka. Říct něco takového sirotkovi, geez, Al, dneska boduješ. Otevřela jsem pusu, abych se omluvila, ale Michael se tak nějak uzavřel, tak jsem nakonec neřekla nic. Což modrooký obdaroval zkoumavým pohledem. Usmála jsem se na něj. Taky jsem nesnášela, když mi někdo vrtal v minulosti. "Hrnek jako hrnek, no ne?"

"Jistě," usmál se a pak se tiše zasmál. "Jsem protivný, že?"

"Jsi na muže velice empatický."

"Což znamená ano?"

"Což znamená, že mi dlužíš Zdeňkovo číslo."

"Zákeřné," zašklebil se a natáhl se po kávě. "Co Terezina matka?" zeptal se najednou.

Zkoumavě jsem si jej prohlédla, ale pak si podepřela jsem si bradu rukou a zamračila se. "Je zase doma s přísnou dietou. Tereza a její sestra se o ni střídavě starají. Nejspíše to bude dobré, když se bude řídit instrukcemi, které jí doktoři předepsali."

"Obezita?"

"Mezi jinými věcmi," zašklebila jsem se. "Co Filip? Jak se jemu líbil vánoční dárek?"

"Dal jsem na tebe a koupil mu toho Stoletého staříka. Byl nadšený."

"Opravdu?" zazářila jsem.

"Opravdu," usmál se. "I ostatní dárky slavily úspěch. Lenka okamžitě věděla, že mi pomáhala nějaká ženská. Máte v hlavě radar, kterým se vycítíte, je to tak?"

"Pitomče. Tomu tvému "radaru" se docela obyčejně říká dobrý vkus."

"Vraiment?" odtušil a podíval se na hodinky. "Za půl hodiny vyjíždíme."

"Okey." Zvedla jsem se a položila nádobí do dřezu. Automaticky jsem jej začala mýt a odmávla Michaelovy protesty. "Zdržím se tu nějakou dobu. Stejně dobře můžu začít něco dělat."

Myla jsem nádobí a snažila se nemyslet na to, jak dobře jsem se s Michaelem cítila.

A snažila se nemyslet i na to, že kdyby Bast nebyl takový kolosální pitomec, mohli jsme možná mít něco dost podobného. I lepšího.

**

Nevím, co jsem od Zdeňka čekala, ale určitě to nebyl americký dědeček, kterého jsem dostala. Byl starý, vychrtlý, ale měl v obličeji přívětivost a jeho oči byly přátelské. Hádala jsem, že jeho vrásky budou od smíchu a od slunce než cokoliv jiného. Připomínal mi dědečky, kteří hrávali různé role k Kingových filmech, ty kladné.

Jeho ordinace, pokud se tomu tak dalo říkat, byla útulná. Vzdušná, což bylo zvláštní, protože všude něco bylo a zadní část s jeho pracovním stolem byla přímo zavalena papíry a různými složkami. Ale líbilo se mi tam. A jakmile Zdeněk začal mluvit, cítila jsem se tak nějak v pohodě.

"Tak vy jste ta Michaelova Alice," usmál se Zdeněk široce a podal mi ruku. Potřásla jsem si s ním. Mgr. Zdeněk Zdeněk, který očividně dezertoval učitelský stolec a dal se na sezení s labilními obyvateli ČR. Což pokrývalo nějakých 89% populace. Ten zbytek byli prostě cvoci, případy pro psychiatra.

"Ať vám o mě řekl cokoliv, není to pravda,"

"To jsem si jist," odtušil terapeut s úsměvem. Jak na něj Michael asi přišel? Zdeněk naznačil, ať si sednu, mohla jsem si vybrat z hlubokého, pohodlně vypadajícího křesla, do kterého bych se zabořila, malého lehátka a obyčejné židle.

Vybrala jsem si křeslo. Vždycky jsem milovala křesla. A věděla jsem, že před terapeutem musím ukázat uvolněnost a pohodu, jinak po mě půjde jako žralok po krvi. Zdeněk si sedl do své kancelářské židle. Zvláštní výběr.

"Co pro vás mohu udělat? Když mi ten můj chlapec volal, že si se mnou chcete dát sezení, nevěřil jsem vlastnímu štěstí," rozplýval se terapeut a já překvapeně zamrkala.

"Opravdu?" zeptala jsem se obezřetně.

"Michael ke mně chodí od doby, kdy jej ke mně doporučil můj starý přítel Filip, už to bude pár let, a bylo těžké sledovat, jak se uzavírá sám do sebe a stává se takovým cynikem. Avšak od doby, kdy vás potkal, má drahá, se stává více otevřeným a je veselejší. Pomůžete mi pochopit, čím to je. Možná jej společně i trochu popostrčíme správným směrem..." Culil se jako dítě před vánočním stromečkem, chybělo jen, aby si začal mnout ruce.

"Aha." Chudák Michael. Začínala jsem jeho obavy chápat.

"No, ale nejsme tu kvůli mému chlapci, ani kvůli mně. Co pro vás mohu udělat, slečno Whitevixenová?"

"Whitevixen, prosím," opravila jsem jej automaticky a zamyslela se. Nebyla jsem si jistá, že chci tomu šílenému dědečkovi cokoliv říkat. Za jak dlouho to bude vědět Michael? "Chci se vám svěřit s něčím důvěrným a mám plnou důvěru ve vaši taktnost." Odmlčela jsem se. Grandmother Charlotte by zuřila, kdyby se to dostalo na veřejnost nebo třeba jen do debatního klubu psychologů. "Není zde nějaká smlouva mezi pacientem a terapeutem, která by mi toto mlčení právně podložila?"

"Ach, právnička, tak nedůvěřivá. Je to snad něco protizákonného?" zeptal se Zdeněk pobaveně. Měl sytý hlas, trochu nakřáplý kouřením. Líbil se mi.

"Ne. Je to ale citlivá záležitost pro mou rodinu a kdyby se to dostalo ven, rodinná reputace by utrpěla."

"Získal jsem dojem, že se s rodinou moc nestýkáte," odvětil Zdeněk lehce. Michael mu to musel říct. A ten záludný dědek mi řekl, že s ním Michal o mně mluví. Proč?

Už to zase začínalo. Snažit se přechytračit psychology. Proč jsem si to jen dělala?

"Ne. Ale stále jsem Whitevixen." Odvětila jsem rychle, když jsem si uvědomila, že jsem se zamyslela a Zdeněk si mě zamyšleně měří.

"Och. Velmi dobře. Když chvíli počkáte," Terapeut se energicky zvedl a došel do zadní části své kanceláře, chvíli se přehraboval v papírech, než mi pár donesl. Ze zvyku jsem je začala kontrolovat a Zdeněk se rozesmál. Tázavě jsem se na něj podívala.

"Už chápu, proč vás má ten můj chlapec tak rád. Jste si podobnější, než tušíte." Odfrkl si pobaveně.

"Michael?"

"Ano, Michael. Vyžádal si stejnou smlouvu a skoro identicky ji začal zkoumat. Musíte se spolu cítit v takové rovnováze."

"Ehm,"

"No tak, projděte si ty své papíry, pak mi můžete říct, co vám leží na srdci. A pokud zbude čas, rád bych si prošel vaše první společné ráno. Chci si potvrdit některé své teorie. A zjistit, zda jsem vyhrál pár sázek. Vyplnit vaši kartu můžeme na příštím sezení." Široce se usmíval a náhle mi připomínal kočku Šklíbu.

Konsternovaně jsem zírala. Já toho Michaela zabiju. Really. Painfully and slowly. He is dead man walking.

12. kapitola | 14. kapitola

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: HNS: 13. kapitola chuckyna 30. 03. 2015 - 09:43
RE: HNS: 13. kapitola vera-nike 30. 03. 2015 - 18:41
RE: HNS: 13. kapitola hollis 31. 03. 2015 - 19:43
RE: HNS: 13. kapitola moira 31. 03. 2015 - 23:08