Moira | HNS: 12. kapitola

12. Egonová

"Je dospělá a svéprávná žena, stejně jako my." Odvětil Bast a sledoval mě. "Nemůžeš jí řídit život."

"Já vím, ale... tak strašně se bojím." Padla jsem na gauč a podívala se na něj. "Tobě to nakonec vyhovuje, ne? Nesnášíš ji," řekla jsem vyčítavě.

"Ty bys nebyla naštvaná, kdyby k tobě nějaká..." můj přítel zkontroloval můj výraz a spolkl jakékoliv slovo, které pro mou přítelkyni měl. "nějaká fúrie přišla k tobě, sáhla ti do rozkroku a zmáčkla ti koule? A pak se smála?"

"Byla opilá." Jop, Deniska si o Silvestru pořádně vyhodila z kopýtka.

"A to ji omlouvá?"

"Tohle už rozebírat nebudu,"rozhodla jsem se pro rychlý ústup.

"Stojíš pořád na jej straně,"

"Proč se pořád musíš hádat? Jsi jako malý. Nemůžeš se na chvíli chovat dospěle a nechat to být?"

"Tuhle kartu na mě nevytahuj. Byla jsi to ty, kdo to zmínil první."

"Jesus. Little help here." Zasténala jsem a pohlédla ke stropu.

"Zlato," Bast si ke mně přisedl a políbil mě. "Nehádejme se. Pojďme raději někam ven. Na večeři."

"Jak mám myslet na večeři, když se má nejlepší přítelkyně dala na drogy?! Jesus, zničí jí to nejen život, ale i kariéru! Je sociální pracovnice, damn, jestli na to přijdou, nikdy už to nedokáže spravit." Kousla jsem se do rtu. Baptist si povzdechl a začal mi masírovat ramena.

"Je dospělá a každý si svůj osud píše sám." Políbil mě na spánek. "Řekla ti, že se od ní máš držet dál. A já myslím, že je to dobrý nápad, alespoň na pár dnů. Teď tě nebude poslouchat," odvětil mírným hlasem. Opřela jsem se do jeho těla a se zavřenýma očima si povzdechla.

"Máš pravdu," šeptla jsem.

"Pojďme si někam vyjít. Potřebuješ se odreagovat," Navzdory jeho slovům mi jeho ruka bloudila pod tričkem a sevřela ňadro. Když jsem nic neřekla, stiskl jej a začal mi líbat krk. "Chyběla jsi mi," zašeptal.

"Chyběla?" Otočila jsem se k němu a políbila jej na bradu. Proč byli všichni v mém okolí tak vysocí? Bast si mě k sobě přitáhl a hluboce mě políbil, jeho ruce bloudily po mé odhalené kůži.

"Co je tu ta fúrie, nejsi stejná," mumlal mi do rtů. Strnula jsem a Baptist mě rychle políbil a pohladil po zádech špičkami prstů, způsobem, o kterém věděl, že miluju. "Chci říct, že je náročná. Nárokuje si veškerý tvůj čas. A nesnáší mě."

"Omlouvám se," zašeptala jsem a začala jej líbat na krku, tak, jak to měl rád zase on. Byla to pravda. Vídala jsem Basta strašně málo, co tu Deni byla. Neměla nijak zvlášť v lásce ani Michaela, ale Baptista, toho vyloženě nesnášela.

"Opravdu?" Můj přítel se zarazil a pohlédl na mě. A mě zakousala vina, když jsem si uvědomila, že to doopravdy bylo poprvé, kdy jsem se postavila na jeho stranu a nebránila Denisu.

"Necháš mě ti ukázat, jak moc líto mi to je?" hrála jsem si s lemem jeho trička a pak dlaněmi přejela po jeho břiše, prsty počítala žebra na jeho bocích, rty mapovala jeho krk.

"Řekneš Denise, ať táhne?"

"Baste,"

"Nemyslím z tvého života, ale nechci ji v tvém bytě," odvětil a chytil mě za bradu. Pevně jsem stiskla rty, ale pak kývla.

"Postarám se, aby jste si nepřišli do cesty." Nemohla jsem ji opustit. Teď, když spadla do drog. Kvůli svému otci. Zase.

"Merci," zašeptal a sevřel mi tvář v dlaních, něžně mě políbil. "Merci beaucoup, ma belle, mon amour," šeptal a lákal mě do ložnice. Mon amour, uvažovala jsem. Cítila jsem jemné chvění v žaludku, nepříjemné a plné očekávání zároveň. Mon amour, šeptal mi v paměti Michaelův veselý hlas a já potřásla hlavou. Bast měl pravdu, budu si s Michaelem o některých věcech muset promluvit.

"Alice?" Baptist se na mě vyzývavě usmíval a začal si rozepínat košili. Rty mi zvlnil úsměv. A já za ním šla.

**

"Omlouvám se, ale tak jednoduché to nebude. Nemůžete podat žalobu bez toho, abyste měla k dispozici nějaké důkazy, slečno Pekařová."

"Mluvím pravdu! Copak to nestačí?" zeptala se roztřeseně má nová klientka. Dostala se ke mně na doporučení Korába. Rozvod, případ domácího týrání. Ne moje specialita, ale paní Pekařová byla už tak vystresovaná z toho, že se vůbec s nějakým právníkem sešla... doopravdy věřila, že by ji za to její manžel zabil. A já v jejích očích viděla, jak velký strach ze svého manžela měla, a musela ocenit, že to nakonec dokázala. Jenže Pekařová byla jedním z těch lidí, kteří po sobě nechali šlapat. Celé ty roky ani jednou nešla k doktorovi a její muž byl vychytralý a sadistický parchant. Nikdy nezvýšil hlas, nenechal křičet ani ji, nenechával stopy, které by byly příliš viditelné. Jediné, co jsme mohly použít, byly výpovědi pár jejích přátel, což by nemuselo stačit. Její manžel byl vážený a oblíbený muž.

Rozvod by projít mohl, ale k zákazu přiblížení bude potřeba nějaký přímý důkaz. A my zatím nic neměly. A kdybychom na nějaký měly čekat, mohlo by to dopadnout špatně. Kdo ví, co by se tomu cvokovi seplo v hlavě? Moje klienta zcela určitě věřila, že kdyby na celou věc její manžel přišel, už ji v říši živých znovu nikdo neuvidí.

Celé věci nepomáhal ani fakt, že paní Pekařová byla neuvěřitelně nesamostatná žena a kategoricky odmítala spolupracovat s jinými právníky, kteří v tomto oboru uměli chodit a byli by pro tu práci vhodnější. Pekařová stěží věřil i mě a to jen proto, že věděla, že jsem zachránila syna jejího dobrého přítele Korába. Byl to také jeden z mála přátel, které měla ta ubohá žena dovolené. Byl gay a její manžel jej považoval za něco méněcenného a neškodného – jediný důvod, proč jej mohla vídat.

Nesnášela jsem Pekaře tak strašně moc a to jsem jej ještě ani nepotkala.

Jenže to byl případ, který by, pokud bychom prohrály, mohl skončit katastrofálně.

"Musíte mi pomoct, a já pomůžu vám. Můžete to pro mě udělat?" zeptala jsem se jemně.

"Pomoct jak?" zeptala se ta utýraná žena, uzlíček nervů. Jak jsem si jen mohla myslet, když jsem ji uviděla poprvé, že je to elegantní bytost plná života? Teď, když se kousala do ukazováčku, viděla jsem jen stín toho, čím by ta kráska mohla být.

"Předám váš případ mé dobré přítelkyni," spolužačce ze školy, ale to vědět nemusí. "Ujišťuji vás, že je zcela,"

"Ne."

"Paní Pekařová, já prostě nevím, co ve vašem případě mám dělat. Pokud budete chtít nadále mě, prohrajete."

"Tohle byla chyba," zbledla Pekařová. "Neměla jsem sem chodit. Pokud na to Karel přijde," zajíkla se a přitiskla si pěst na pusu, pak vyskočila a v procesu shodila sklenici, která stála v cestě mezi její rukou a kabelkou.

"Sednout!" štěkla jsem. A jak jsem čekala, poslušná ženuška Natálie Pekařová dosedla zpět na židli a zírala na mě velkýma očima. "My dvě tu teď hezky počkáme, než přijde moje kolegyně, Lucie Závadská. Ta váš případ převezme. Domluvíte se na platbě a na postupu a můžu vás ujistit, že dostanete fér soud. Rozumíte?"

Pekařové se roztřásla brada a začala plakat.

Povzdechla jsem si a promnula si spánek. Na tohle jsem byla příliš unavená. Sledovala jsem Pekařovou a bylo mi jí líto. Ale nevěřila jsem ji, to jsem se naučila už dávno. Nikdy nevěřit svým klientům, vždy něco tají. Všichni mají svá tajemství. A ta se umí zákeřně stočit a kousnout nic netušící právník do zadku.

Copak asi bylo tajemstvím této zničené krásky?

Potřebovala jsem pauzu. Večer s Bastem a sklenkou vína... nebo možná fitko. Tančení s dětmi. Mohla bych se jít proběhnout s Fy a Michaelem.

Pekařová přede mnou vzlykala, až se celé její tělo otřásalo. Co to jen se mnou je, že se přede mnou hroutí žena a já v duchu probírám své plány na večer? Jsem už tak cynická? Politicky korektní výraz je, věřím, společensky unavená. Nebo by to tak alespoň řekla má matka a babička.

Jesus, jak mi chybí matka.

"Bude to v pořádku," zamumlala jsem. Natálie zvedla oči a pohlédla na mě s jedem, který jsem nečekala. Vnitřně jsem aplaudovala. That's the spirit! fandila jsem v duchu, ale navenek sklopila oči. Bylo dobré vidět, že v té ženě zbylo ještě něco, co by proti jejímu sadistickému manželovi mohlo bojovat. Byli oddaní čtyři roky.

Tak málo.

Tak strašně dlouho. Příliš dlouho.

**

"Ty si nedáš pokoj!" zasmála jsem se, když jsem se odtáhla z Michaelova obětí.

"Prosím?" zeptal se příliš nevinně.

"Oh my, nehraj že nevíš, o čem mluvím. Pokaždé, když se na přivítanou obejmeme, mi sjedeš rukou na zadek."

"Opravdu?" Šel rozhodně ke kavárně a neohlížel se. Nejspíše, abych nezahlédla ten jeho úšklebek. Byl tak spokojený sám se sebou.

"A to, co ty považuješ za polibek na přivítanou, by poslalo jeptišku do kómatu."

"Jeptišku do kómatu?" rozesmál se Michael. Měl sytý, zvučný smích. Vždy mě nutil smát se s ním. "Tohle musím říct Zdeňkovi. Určitě ti z té analogie vykouzlí pět traumat, kterými jsi prošla v dětství, a tvou budoucnost šlehnutou Freudovským náhledem na věc." Zubil se a významně se uculil. Ignorovala jsem jej, stejně jako mrazení, které mi přeběhlo po zádech při smutných vzpomínkách na mé dětství.

"Řekla bych, že to děláš Bastovi na truc, ale on většinu času ani není okolo. Enjoy yourself immensely, don't you?" Zakroutila jsem hlavou a prošla dveřmi, které mi přidržel.

"Řekla jsi to ty, mon amour," zavrněl a plácl mě po zadku, když jsem šla okolo.

"Hulváte," prskla jsem přes rameno. Vesele mi zasalutoval.

Mon amour, pomyslela jsem si. On se té přezdívky nevzdá. A já možná ani nechci, aby toho nechal. Kdo nepotřebuje další problémy, že? Vešli jsme a ve stejný okamžik postřehli, co bylo na stole.

"Oh boy," hlesla jsem a vzhlédne. Michael už mě sledoval. "Začneš taky házet koblihy?" zeptala jsem se s šelmovským úsměvem. Zrovna nedávno jsme sledovali Saturnina. Doplňovala jsem mu vzdělání.

"Jsou to housky," podotkl Michael, ale v očích měl mischievous. Kousla jsem se do rtu, a pak na náhlý popud k jednomu stolu přiskočila a natáhla se po jedné, jen aby mě můj společník se smíchem chytil kolem pasu a odtáhl.

"Non, non, mám tuhle kavárnu rád a ocenil bych možnost tu ještě ukázat svůj obličej bez toho, aby se na mě mračili, Al."

"Ty parchante. Vypadám teď jako lunatic." Sykla jsem na něj, ale potlačovala úsměv.

"Jen teď?"

"Hush," plácla jsem jej po ruce a se zbytky své důstojnosti vybrala stůl, kde na nás nebude příliš vidět. A kde nás většina zákazníků neviděla vyvádět... nepřístojnosti. Nebo konkrétně mě. Michael ať si dělá co chce, stejně mu to všechno projde, parchantovi.

Šli jsme uličkami k vybranému stolu, když jsem si všimla pohledů číšnic a i skoro všech žen v lokále, i těch s doprovodem. Zhodnotila jsem směr jejich pohledu a znovu se na Michaela podívala. A prohlížela si jej, to, na co si už málem zvykla.

Damn it, but he was hot. With that killer smile, blue eyes and body of god himself.

"Nechápu, jak se to stalo." Podotkla jsem po chvilce. Michael se odvrátil od číšnice, s kterou flirtoval, a tázavě se na mě podíval. "Jak se mi podařilo to, o čem každá žena tady v místnosti sní – sedět vedle tebe v kavárně a vyhřívat se na výsluní závisti a obdivu." Zazubila jsem se. Michael trhl rameny a vypadal rozpačitě.

"Popravdě – opravdu nejsi můj typ. Nemyslím tím, že nejsi pohledná, ale povahou jsi vážně skoro taková šedá myška. Mám rád přímé, temperamentní ženy, které ví, co chtějí. A tím myslím dostat mě na záda nebo se nechat položit na záda, popřípadě oboje." Pokrčil rameny, jaksi smutně lhostejně. "Nebýt toho, že jsi mě chtěla svést, a taky zásahu mého drahého terapeuta, asi bychom se do smrti míjeli, i kdybychom stáli vedle sebe." Krátce se mi podíval do očí, načež roztržitě zkontroloval mobil, který mu zazvonil. Zkoumavě jsem jej pozorovala, zatímco psal sms. Tvářil se zvláštně, pobaveně, podrážděně, zamyšleně a byla v tom i úleva.

"Něco důležitého?" broukla jsem.

"Přítel se rozhodl, že svou ženu už nemiluje. Chuděrka."

Tázavě jsem na něj pohlédla.

"Znáš Nicholase Veturu?"

"Slyšela jsem o něm," broukla jsem pomalu. Kdo by neslyšel o tom sexy italském multimilionářovi? Byl mokrým snem poloviny republiky. A nejen té ženské. Měl své podíly v známých značkách nejen v Itálii, dělal modela a měl za sebou vcelku úspěšnou kariéru coby tvář pár charitativních akcí. Osobně jsem jej nepotkala, ale párkrát jsem jej zahlédla v klubu.

"Další z těch jeho panenek si myslela, že jej dokáže zkrotit a vdala se za něj. A místo, aby jej usadila, on zlomil ji." Povzdechl si.

Pohlédla jsem na Michaela a oči se mi rozšířily překvapením. "Ty znáš Nicholase Veturu?" vypískla jsem, když mi to došlo.

"Mon Dieux," můj společník si schoval tvář do dlaní.

"Ne, ne, počkej, tohle nemůžeš jen tak hodit za hlavu. Jesus, je to Nicholas Vetura!" řekla jsem přehnaně nadšeně a potlačovala smích.

"Vnímala jsi tu část, kdy jsem ti řekl, že je to bastard, který psychicky týrá svou ženu?"

"Uhum," sledovala jsem Michaela a pak se zasmála nahlas. "Damn, měl by ses vidět. Co jsi čekal? Že tě donutím mu zavolat a domluvit nám schůzku? Nope, ještě pořád se vzpamatovávám z informace, že tajemný Zdeněk má něco společného i s tím, že se se mnou mluvíš. Nechci to vědět," zvedla jsem ruku a bála se, že vytáhne další sázku. "A více mě stejně zaujal fakt, jak smutný sociální život máš."

Michaelovi zaskočilo kafe, které pil, a já se zasmála. "Cože?" zasýpal.

"Chceš mi říct, že jsi nikdy neměl normální kamarádku? Ženskou?" Znělo to divně. Demaudiraux, zrovna Michael, který dokázal okouzlit každou členku něžného pohlaví, a nejspíše i toho druhého a třetího, a nedokázal udržet přátelský vztah se ženou?

"Oh, tohle." Dotyčný se zazubil a teď, když už jsem ho zase vnímala jako sexuální objekt, jsem měla práci s tím, aby se mi neroztopila páteř. Nebo jsem nezačala slintat. Byla jsem tak patetická.

"Non. Jamais. Nikdy. Vždy to končilo postelí."

"Egoistický parchante." Zavrčela jsem si pro sebe. Michael se zasmál a znovu se soustředil na servírku, která si mě vítězoslavně měřila. Pobaveně jsem ji sledovala, než mě její natřásání koz a "náhodné" doteky začaly nudit.

"Vlastně to není pravda," zarazil se uprostřed objednávky můj společník.

"Hm?" vzhlédla jsem od tabletu, který jsem vytáhla. S tempem, s kterým můj modrooký přítel objednával jídlo a možná i nějaké nadstandarty od servírky, jsem předpokládala, že stihnu projet maily, než vůbec slečna od stolu odejde.

"Nespal jsem ještě s jednou ženou, kterou častěji vídám. Krásnou, inteligentní, bohatou Rebekou Egonovou."

Rebeka Egon... to mi něco říkalo.

"A čím to?"

"Rebeka má srdce z ledu a nedivil bych se, kdyby měla mezi nohama,"

"Michaeli!"

"Pás cudnosti," zasmál se modrooký. "Chtěl jsem říct pás cudnosti. Je naprosto věrná svému manželovi, i když si nejsem jistý, jestli by ten neocenil, kdyby si trochu vyhodila z kopýtka a nechala jej dýchat. Já bych potřeboval týden nebo dva na zotavenou poté, co bych s ní šel do postele."

Už jsem věděla, kdo Rebeka Egon je. Nechutně bohatá dědička nadnárodní korporace, která měla akcie ve všem od toaletního papíru, učebnic, léčiv až po automobilky a počítačové softwary. Princezna tatínkova impéria EgonFly z Kanady. Nebo Německa? Vždy se mi to pletlo. A finanční žralok, co jsem slyšela. Vystudovala práva, ekonomii, informační technologie a politiku ve stejném čase a ještě se známkami, pro které by jiný zaprodal duši. Krátce po dostudování se provdala za jednoho ze společníků svého otce a od té doby pouze stoupala vzhůru. Jednou jsem ji potkala ve firmě a ta ženská v sobě neměla žádný sexappeal. Byla krásná, ale chladným způsobem, který se získává v salónech. Byla příliš dokonalá. A, přirozeně, arogantní.

Skončila bych taky tak? napadlo mě mimoděk. Kdyby Grandmother Charlotte dosáhla svého? "Spíše bych se obávala, kdybys tuto konkrétní ženu přetáhl s chutí," zamumlala jsem.

"Věděl jsem, že mě pochopíš," Michael na mě mrkl. Pak zase věnoval pozornost servírce, která nás fascinovaně sledovala. Chvilku jsem jej pozorovala při akci. Když odešla servírka, řečí těla si domlouval schůzku s ženou od vedlejšího stolu. A když ta se odvrátila, chytil pohled ženy, která šla okolo, a ta okamžitě sehnala první volný ubrousek a po chvíli strčila mému společníkovi své číslo.

Jedli jsme a takové ubrousky mu přišly ještě dva. A jedno číslo bylo na kelímku kávy. Bylo to latté. Užasle jsem to sledovala.

"Netuším, zda je tohle požehnání, nebo prokletí. A jestli se předvádíš, nebo jen nudíš," odvětila jsem a vrtěla hlavou. "Vážně, na tebe by měl být nějaký zvláštní zákon, Michaeli. Jsem právník. Vlastně bych ho mohla sama vymyslet." Zabrblala si pro sebe. Modrooký se na mě něžně usmál a vzal mou ruku do svých, pak mi políbil na klouby, jemně, zaškrábalo mě místo, kde se špatně oholil. Překvapeně jsem koukala.

"Teď jsi žena mého srdce ty, Al, ať to vypadá jakkoliv. Znamenáš pro mě více, než kterákoliv, kterou jsem kdy zatáhl do postele. Pamatuj si to." Mrkl na mě a já prostě a jednoduše oněměla.

A pak, přirozeně, se ten hajzl zasmál, spokojeným, samolibým smíchem.

"Vicious bastard." Sykla jsem. "Takhle na mě zkoušet své levné triky." Prskala jsem jako mokrá kočka, věděla jsem to, a přesto nedokázala zastavit ani to, ani zrádné horko ve tvářích. Jen se mi smál dál. Pokroutila jsem hlavou a zkontrolovala čas. Neuvěřitelné, jak to uběhlo, už jsem musela jít. Otevřela jsem peněženku, kterou mi Michael dovezl z jedné z cest, takový hezký dárek, podlouhlá, potažená zvláštně tkaným, ale hezkým vzorem, a nechala na stole platbu. Pak se zvedla k odchodu.

Michael zpozorněl. "Někam pospícháš?"

"Hm?" nechtěla jsem přiznat, že jdu ven s Baptistem, nějak jsem tušila, že mu to zkazí náladu. Tak jsem se zatvářila rádoby tajemně.

A Michael vyprskl smíchy. No nebyl on dnes veselá kopa?

"Well, na svém tajemném výrazu nejspíše musím ještě zapracovat," vyplázla jsem na něj jazyk.

"Já tě zbožňuju, mon amour, takovou, jaká jsi." Lapal ten pitomec po dechu a utíral si slzy smíchu. Zašklebila jsem se a líbla jej na tvář. A uvědomila si, že i když se mi ten modrooký bastard směje, nějak mi to nevadí, naopak, jsem ráda, že jsem jej rozesmála. Nějak mi přirostl k srdci ještě jiným, než platonickým způsobem. Brala jsem jej jako přítele a bylo by mi líto jej ztratit.

Jako bych toho neměla už tak dost, povzdechla jsem si. "Nezapomeň si tu ubrousky." Odvětila jsem a vtiskla mu je do hrudi.

Michael mě pobaveně pozoroval. "Víš, že jsi zřejmě jediná žena, která mi kdy dohazovala jinou?"

"A jsem na to hrdá," mrkla jsem na něj a upravovala si šátek.

"Počkej," Michael se postavil a sám ho upravil. Byl blízko. Hodně. V duchu jsem myslela na nudné papíry a opakovala si, že jsem jeho přítelkyně. Jediná, s kterou to neskončilo v posteli. Hm.

"Proč se mračíš?" vytrhl mě z myšlenek Michael.

"What?" překvapeně jsem vzhlédla. Uvědomila jsem si, že má ruce lehce položené na mých ramenou a palci mi masíruje klíční kosti. Z toho, jak pozorně mě sledoval, jsem mimoděk zrůžověla a Michael se pro sebe pousmál. "Nic, já jen... už budu muset jít. Bye!" letmo jsem se na něj usmála a lehce stiskla jeho ruce. Michael se ještě natáhl, jako by mě chtěl obejmout, ale viděla jsem peníze v jeho ruce. Překvapeně jsem se zasmála a plácla jej po ruce. Snad mi je nechtěl strčit do kapsy?

"No way!" uculila jsem se na něj a odcházela. Když jsem se ohlédla, stál u našeho stoku, s penězi v ruce, a zamyšleně mě pozoroval.

"To si musela společnost zaplatit? Ubožačka," odvětil někdo. Ohlédla jsem se po tom hlase a viděla, jak si mě prohlíží dvě ženské.

"Už se nedivím tomu, co tak hezký chlap dělá s... ní." Dodala druhá a nepokrytě se dívala na mě. Šokovaně jsem na ně pohlédla, minula je a až za dveřmi se zaraženě zastavila.

What the fuck?

**

"Alice?"

"Yeah?" zabručela jsem, mobil držela mezi ramenem a uchem. Což bylo v dnešní době chytrých telefonů obtížné, obzvláště s dotykovou obrazovkou. Ale lakovala jsem si nehty na nohou a byla líná lak zavřít. Lidi někdy dělali z lenosti šílené věci.

"Tady Michael. Nemohla bys mi skočit do čistírny? Nemám asistentku, moje minulá je na mateřské, a až se vrátím, jedu ihned pryč."

"Wait a sec," přerušila jsem jej a nešetrně hodila mobil do polštář. Pak zapla hlasitý hovor. "Co jsi říkal?" zeptala jsem se znovu a vrátila se k malíčku na levé noze. Lakovala jsem je námořnickou modří. Strašně se mi ta barva líbila, i když se ke mně ne úplně hodila. Budu to muset dotáhnout nějakými ladícími hadříky. Jestli se Bastovi bude barva líbit?

"Má asistentka je na mateřské a z agentury ještě neposlali novou. Někdo na personálním to posral," zavrčel a já z jeho tónu uhodla, že můj drahý přítel dokonce i ví, kdo přesně co podělal a nejspíše i proč. Tiše jsem se zasmála a Demaudiraux zavrčel.

"Do čistírny bych to nestihl. Prosím?"

"Kdy tam mám zajít?" povzdechla jsem si a podívala se na mé dílo. Trochu infantilně jsem všemi prsty zakývala a potlačila nutkání se chichotat. Možná jsem si s Ter neměla dávat tu láhev vína, obzvláště ne na prázdný žaludek a bez toho, abych to zapíjela vodou. Měla jsem nějak lehkou hlavu.

"Mercy beaucoup, ma chérie. Zajdeme potom na večeři, slibuji,"

"Já nechci,"

"Už musím končit. Zavolám domovníkovi, přízemí, Pan Voráček, dá ti náhradní klíče. Lísteček," Michael se odmlčel a já uslyšela tlumené: Moment slečno, už končím. "Lísteček je ve stole, první šuplík, v pracovně, čtvrté dveře nalevo. Smskou ti pošlu mou adresu. Budu to potřebovat vyzvednout už dneska, je poslední termín." Odvětil a možná zněl malilinko provinile.

"Michaeli!" vydechla jsem překvapeně. Ani ne kvůli toho, jak narychlo to bylo, jako spíše tomu, že já bych nikomu nedovolila hrabat se mi ve stole. A Michael mě nikdy ještě ani nepozval k sobě do bytu. A teď mi dovolil, abych se tam motala samotná. Uh.

"Bisez, později Al!" zavěsil. Prostě zavěsil a ani mě nenechal promluvit.

**

Michael má tak neosobní byt, napadlo mě, když jsem se rozhlédla. Ale odhodlaně jsem šla ke čtvrtým dveřím nalevo, rozhodnutá se nikam jinam nepodívat.

Ubralo mi to minimálně půl roku života, ale nakonec jsem mimo koupelnu, ospravedlňovala jsem si to tím, že jsem potřebovala opravdu nutně na záchod, a kuchyň, měla jsme žízeň, vážně nikde neslídila. Jen nahlédla do pár pokojů, když jsem koupelnu a kuchyň hledala. Ale všechny byly strašně holé, prázdné.

Ani jedna kytka, dobře, dokud je nedotáhla Deni, taky jsem žádné neměla, ale on neměl žádné drobnosti, fotky, suvenýry, nic. Moderní byt, ale chladný, dokonalý tím katalogovým způsobem. Nedivila bych se, kdyby si objednal designera a od té doby na bytě nic nezměnil. A obrovský, neuvěřitelně prostorný. Luxusní, peníze z toho zaváněly na sto metrů. Michael na tom nemohl být vůbec zle.

Ale musel být tak strašně osamělý. Jak mohl být člověk šťastný, když se vracel do takového sterilního domova?

Nepřítomně jsem za sebou zamkla, poté jsem vrátila náhradní klíč domovníkovi a vydala se k nejbližší tramvajce, abych stihla ještě tu čistírnu. A stále uvažovala, jak muž, který tak srší vtipem a životem, může žít v tak ubíjejícím prostředí. Bylo to nepřirozené, obzvláště když jsem vzala v potaz i ty věci, které jsem se o svém modrookém příteli dozvěděla poměrně nedávno.

Miloval hokej.

Měl rád psy.

Zbožňoval svá auta.

Rád jedl. Aka hodně rád jedl. Čokoláda byla jeho guilty pleasure. A byl snob, co se týkalo instantní kávy, nic než čerstvou, nechutně drahou a namletou těsně před konzumací nepil.

Miloval život, ruch, akci.

Jeho byt jej musel po kouscích zabíjet.

Vše tohle jsem promýšlela a uvažovala, jak bych mu mohla pomoct. Skoro jsme zavolala Deni, jestli by mi něco neporadila, ale pak jsem si vzpomněla, že se rozhádala s Michaelem na Silvestra, když jej chtěla svést. Proč, to ví jen Bůh. Deni byla lesbička. Nedávalo to smysl. Ještě více matoucí byl fakt, že odmítl Michael, který nikdy neměl problém s ženskou pozorností. Na Silvestr jsem pro blaho své příčetnosti příliš nemyslela.

Zazvonil mi telefon a já jej zvedla bez toho, abych se podívala, kdo volá. Hádala jsem Michaela. "Už jsem skoro v čistírně. Mám ti vzít po cestě ještě něco, Demaudiraux? Možná si udělám malý výlet do Brazílie, kdybys náhodou chtěl čerstvou kávu," zněla jsem kousavě i sama sobě. Přemýšlení o Deni mi jaksi zkazilo náladu. Huh.

"Alice?" ozvalo se a já sebou trhla. Bast.

"Why, hello, darling," zacvrlikala jsem provinile. "What's up?" zeptala jsem se nuceně veselým tónem a nastoupila do tramvaje.

11. kapitola | 13. kapitola