VV: 21, kapitola

21, Krok od věčnosti

Mísa byla mělká a jen její okraje zabraňovaly kuličkám útěkářky vysypat se po celém stolku. Pohybující se sladkosti vydávaly tichý, skoro neznatelný zvuk podobný přesýpajícímu se písku. Dariae poslouchal tiché šumění už hodiny, společně s vrzáním dřeva, tichým větrem ve větvích a tlumenými zvuky z jiných částí obytného stromu. Bylo větrno, jinak by se strom tolik nepohupoval. Elfům to nevadilo, žili v nich celý život a zvykli si, podobně jako námořníci považovali za své pohupování paluby. Bylo to svým způsobem uklidňující, a proto si tolik elfích vojáků těžce zvykalo na život na zemi.

Otvorem, jenž sloužil jako okno a byl vyplněn nákladným průzračným křišťálem, prosvítaly paprsky měsíce a Srdce. Vykreslovaly v pokoji stíny, které se líně pohybovaly v závislosti na okolních korunách stromů a pohybů pokoje. A samozřejmě energetických proudech, co se týkalo Srdce. Dva druhy stínů se nezávisle na sobě honily po pokoji a bylo to jistým způsobem hypnotické. Architekt, který vystavěl toto sídlo, byl velmi, velmi dobrý. Místnosti se nikdy nenaklonily více než o zlomek stupně, a to i v případě, kdy se celý strom ohýbal ve vichřici.

Dariae natáhl ruku a přejel prsty po živém dřevě za svou hlavou. Přestože byl princ, jeho pokoj by se na lidská měřítka mohl zdát malý, dokonce až přeplněný. Velká postel zabírala většinu prostoru, skříně ve dřevě jak pro oblečení, tak pro ostatní výbavu a výstroj, schůdky, které se spirálovitě táhly podél stěny nahoru, ke knihovničkám, policím s jedy, pracovními nástroji a jinými, méně důležitými věcmi. Strop šikmo stoupal vzhůru, uprostřed z něj visela síť, ve které si princ zvykl polehávat a číst, pokud měl čas, což nebylo téměř nikdy. Nad postelí sahal strop sotva dva metry, ale společně se schody stoupal, a po jedné otočce kolem pokoje schody v podstatě vedly do další místnosti, oddělené stropem. Byla to Dariaeho pracovna a princ ji měl doslova nad hlavou. Pro většinu elfů to bylo uklidňující a pro jiné bytosti, lidi a míšence především, připomínala elfská obydlí příliš stísněné... nory, tak to nazývali. Doupata.

Elfové měli rádi světlo a jasné místnosti, takže bylo přirovnání k norám hloupé. Ale byla pravda, že měli rádi stísněnější prostory, nejlépe se stálým přístupem ke dřevu okolo. Když elf odpočíval, potřeboval se cítit bezpečně, a pokud měl spojení se dřevem svého obydlí, věděl o všem, co se okolo dělo. A nebylo nic, co by mu uniklo, tudíž tak mohl klidně nechat své obrany na chvíli spadnout. Pro většinu to byla známka bezpečí. Klid. Domov.

Dariae nemohl tvrdit, že by se uprostřed Kamenného srdce, dvora elfů, cítil bezpečně. Ve svém pokoji si však dovolil na chvíli nečekat nůž do zad a relaxovat. I když to nebyl jeden z jeho bezpečných pokojů. Pouze formální pokoj pro návštěvy, jako byla ta elfinka za včerejší noci. Zde ale hrála roli i jeho ochranka, dva strážci přede dveřmi, jeden v jeho pracovně nad hlavou.

Černovlasý elf si povzdechl a nakrčil nos, ve vzduchu viset těžký pach sexu a potu. Prsty bezmyšlenkovitě přejíždějícími po stěně za jeho hlavou tentokrát účelně zatlačil do živého dřeva, myšlenkový rozkaz a jedno z oken se lehce přeskupilo tak, aby dovnitř mohl vnikat čerstvý vzduch. Pak se více přitiskl k tělu vedle sebe, na jeho maso okamžitě zaútočil ledový vzduch. Země byla sevřena v ledových pařátech. Nenáviděl zimu. Ale jemu přeci bylo teplo. A byl tak spokojený.

Dariae ležel v pomuchlaných přikrývkách, u boku měl teplé tělo přitažlivé samičky a v ruce jakostní jed. Na stolku bobule fii a útěkářky, vlákna Mikky a nějaké exotické ovoce namáčené v sladkých jedech. Nebyl by to špatný život, kdyby dokázal alespoň na chvíli přestat uvažovat, kdo je ten zrádce, který je prodal lidem a který je chtěl zničit. Kdyby se nesnažil udržet na vodítku vzteklou smečku drak'vlků, o kterých se předpokládalo, že se budou chovat slušně a ne, že si půjdou každou minutou po hrdle. Nebo jemu, když na to přišlo. A označení drak'vlk se na jeho vážené starší také nehodilo – nikdo nedokázal být zákeřnější než nudící se julir'aegi. On sám by to měl vědět nejlépe.

Povzdechl si a rukou polaskal tělo vedle svého. Jemná pokožka, voňavá, sladká... Škoda jen, že když už mladou elfinku měl, nějak pro něj ztratila kouzlo. Byla kouzelná a úžasná, ale postrádala cokoliv, co samce obvykle zaujalo. Nebo chyba byla možná v něm. Měla plamen a byla učenlivá, avšak neměla v sobě správný druh světla, které by chtěl jen pro sebe.

Zvláštní, uvažoval o samicích poslední dobou velmi často. Ve snech z dálky vídal Ajunaeni, utíkala před ním a plakala. Vídal i svou Matku, ale kdykoliv ji chtěl obejmout, rozplynula se s křikem, který drásal nejen smysly, ale i duši. A vídal posly Daay, velmi často, a věděl, že se mu Matka všech snaží něco říct. K něčemu jej potřebuje.

Nebo se ho svým zvráceným ochranitelským smyslem snažila upozornit, že to za Nekonečné noci bude on, kdo si s ní zatančí. Obě možnosti byly dost děsivé, aby se pokoušel nespat, pokud si to mohl dovolit. Což byl důvod, proč ležel v posteli po kvalitním sexu, vyčerpaný, a bál se zavřít oči.

Otočil se na bok a zabořil tvář do akrobatčina krku. Voněla sexem, trochu i po něm a necítil v ní žádné obavy. Kdy naposledy spal tak klidně jako ona? Záviděl jí.

"Princi," zamumlala rozespale mladá elfka. Poslepu po něm zašátrala rukou a Dariae v ní poznal starost. Nejspíše vycítila, že je neklidný. "Zima," zamumlala. Princ se natáhl a myšlenkou zavřel okno. Pak ledovými prsty polaskal krk elfky, což jí nahnalo husí kůži.

"Spi, ještě je brzy," odvětil a bezmyšlenkovitě ji políbil do vlasů. Zkrátila si je, protože jí vadily při akrobacii, což byla právě ta věc, která ho na ní zaujala. Její ohebnost byla místy až děsivá. Avšak, uvědomil si lehce podrážděně, nepamatoval si její jméno. Byl politik, skvěle tančil na jakémkoliv bojišti zahrnující slova a intriky, dokázal si vybavit, kolik paprsků bylo za posledních dvacet let státní pokladnou vynaloženo na válku, na dvůr, na stáje, cokoliv. A nepamatoval si jméno samice, s kterou strávil noc.

Nejspíše to o něčem vypovídalo. Ale mohl být alespoň zdvořilý. On, samec staré školy. Což zahrnovalo každého, kdo se dožil dospělosti před válkou. Kdo se přerodil podruhé, než jej to krvavé šílenství s obscénní nenažraností zcela pohltilo. Tahle samička byla také mladá. Možná se sice narodila před pěti sty lety, ale duševně stále nedospěla.

"Řekni mi, maličká, copak bys chtěla na světě nejvíce?" zašeptal jí do vlasů.

Elfka zadržela dech a elf potlačil povzdech, když z ní vycítil dychtivost. Rád by potkal samici, uvažoval, zatímco rukou sledoval křivku prsu akrobatky a jeho duchem slasti ji přiváděl na hranu šílenství. Takovou, která by jej chtěla nejen pro jeho moc nebo postavení, možná prostě jen pro něj samotné ho. Znal takovou, ale bylo to tak dávno a vzpomínky bolely.

"Můj bratr je ve válce. Je jediná rodina, která mi zbyla," šeptala a roztřásla se vzlyky. Dariae ji hladil po zádech. Stále plakala. Takhle si probuzení nepředstavoval.

"Nemůžu jej odvolat z fronty, ale mohu zařídit, aby byl přeložen na bezpečnější pozici, hm?" pohladil ji po tvářích, nedokázal odolat a nechal svého ducha mysli přiživit se na jejím smutku. "Vyplač to, maličká, dej mi to a nebude to tolik bolet," lákal tiše.

"Opravdu to uděláte?" zeptala se po dlouhé době slabým hláskem. Přitiskl ji k sobě a políbil na krk, nechal svého ducha slasti, aby ji pomalu rozehřál a usmál se líným úsměvem.

"Jsem princ. Musím držet své slovo, nemyslíte, má krásná akrobatko?" mumlal jí do kůže, když rty postupoval níže, k jejím ňadrům, a samice pod ním hlasitě vykřikla. Zamručel, když zabořila prsty do jeho vlasů a tiskla jej k sobě. Uvolňoval se způsobem, který mu dokázal přinést jen potěšení. Svět nakonec nebyl tak zlý, dokud měl své rozkoše, a mladá elfinka na zádech v jeho posteli, to potěšení rozhodně bylo.

Princ si zavazoval poslední šátek a s povzdechem pohlédl na vejce, které trůnilo na polštářích. Posadil ho do spletence větví, které mu šaman architekt nedávno vyzpíval. Nebo magií přeměnil. Nikdy nechápal princip stavitelství.

Vejce bylo velké, dlouhé jako jeho paže a široké jako předloktí. Drak musel být více než připravený se vyklubat, než upadl do spánku. Přejel prsty po jedinečném vzoru na vejci – vypadalo jako roztříštěné zrcadlo a jeho fragmenty doopravdy odrážely okolí, což byl také důvod, proč se tolik elfů na něj bálo podívat.

V jejich společnosti pracovala se zrcadly a odrazy pouze kněžka, výjimečně šaman či léčitel, protože nebyla jen pověra, že by zrcadlo mohlo ukrást jednomu duši. Odrazy ve vodě nebo matná zrcadla bylo to nejzazší, co obyčejný elf dokázal snést. Nejspíše to bylo i dobře, Dariae sice za celý svůj život neslyšel, že by se někomu doopravdy povedlo v zrcadle ztratit, ale pokoušet Daay bylo hloupé.

Cítil pod konečky prstů chladný kámen, ale také sladkou, divokou magii. Navzdory smutné situaci se usmál. Růže se pro rodinu Mouwi nevyklubala. To vypovídalo zase o něčem jiném. Jakkoli starý ten rod byl a jakkoliv mocný kdysi býval, i za jejich největší slávy to bylo stále příliš málo, aby si jeho sladká Růže soumraku vybrala jejich krevní linii před věčným spánkem. Hořká pravda, kterou Laqevaeho předci museli překousnout. Byl na potomka draka, který býval jejich rodinným znakem po desítky tisíc let, tak hrdý. A stále pro něj truchlil.

"Princi, jste očekáván na večírku," ozval se Rielův hlas podivně měkce. Dariae se otočil a přistihl svého strážce, jak si ho měří zvláštním pohledem. Míval ho poslední dobou často, když přemítal ve společnosti chladného vejce. Co si jeho věrný strážce myslel o svém pánovi tentokrát? Dariae postřehl pohyb a uviděl Erziho. Tázavě se na velitele jeho stráže podíval.

"Očekáváš problémy?" Erzi byl Rielův nejzuřivější bojovník, nejlepší operativec v terénu. Dariae ho popravdě viděl tak málo, že občas zapomínal, jak vypadá. Nebo to mohla být součást Erziho talentu. Být neviditelný.

"Od doby, kdy jste zformoval ten svůj Spolek věrných, považuji každý váš další nádech za druh vítězství. Pane."

"Někdo na mě už zaútočil?" zeptal se měkce. Riel by před ním nezatajoval důležité informace, ale občas se definice toho, co jeho strážce považoval za nutné sdělit a co Riel doopravdy řekl, velmi lišilo od jeho vlastního názoru. V podstatě diametrálně odlišovalo.

"Váš přítel, Narivae, poslal varování," jeho velitel stráží si dal záležet, aby nikdo nepřeslechl ironii v jeho hlase.

"Toto už jsme probírali. Můžeme mu věřil, Riele, a ty nejlépe víš proč." Koneckonců na vlastní oči viděl, jak mu ten starý pavouk nabídl krvavou přísahu.

"Ani to, co udělal, nepokryje všechno, co by udělat mohl, pane. Moc dobře to víte. A on také."

"Skončil jsi u toho, že Narivae..." odvětil Dariae, který se odmítl nechat zatáhnout do hádky. Riel, přestože nebyl politik, měl zvláštní a velmi nepříjemný zvyk vyhrát každou výměnu názorů, kterou spolu vedli. Bylo to ponižující, když nad tím princ příliš tvrdě přemýšlel, takže tomu radostnému faktu nevěnoval vůbec žádnou pozornost. Nebo si to alespoň namlouval.

"Jeden z jeho špehů něco zaslechl. Z více zdrojů. Něco, co by skončilo vaši chladnoucí mrtvolou, nebo vámi tak zlomeným, že byste stejně tak mohl být mrtvý. Co toho starého pavouka dohání k šílenství je, že nedokáže najít zdroj těch pomluv. Nedokáže zjistit, kdo doopravdy chce královskou rodinu zničit." Velitel jeho stráže měl výraz naprosto neutrální, ale princ z něj cítil škodolibost smíšenou s frustrací.

Jeho strážce a Narivae spolu vycházeli asi stejně jako dva vzteklí drak'vlci. Pravdou však bylo, že neexistovalo mnoho elfů, kteří by toho pavouka snesli. Jeho příliš břitký intelekt a pozorovací schopnosti zaručovaly, že mu nic neušlo. Většina osob se necítila dobře v přítomnosti někoho, kdo na něj věděl takovou špínu, že by mohl potopit nejen jej, ale i celou jeho rodinu. Na několik generací zpět i dopředu.

"To ve skutečnosti není nic nového," pokrčil Dariae rameny.

"Umi byla brutálně zbita," utrousil Erzi neutrálně, když Riel dlouho mlčel.

"Kdo?" zeptal se. Ale i když jméno nepoznával, věděl, kdo to bude.

"Mladá samice s černými krátkými vlasy a hnědýma očima. Strávil jste s ní noc před dvěma dny."

"Je v pořádku?"

"Zešílela bolestí."

Princ zavřel oči. Zešílela bolestí? Daay, ta elfka byla umělkyně a jako taková se uměla obětovat, aby dosáhla dokonalosti. Akrobatka musela znát bolest velmi, velmi intimně. A ona kvůli ní zešílela? Jak obludná musela být bolest, aby ji srazila do kolen? Hluboce si povzdechl a cítil, jak se něco v něm, v jeho nitru, vzteky sevřelo. Umi byla jeho, i když jen na noc. Neměli právo, a zaplatí. Ale ne teď. Toto musí řádně promyslet. "A její bratr?" napadlo jej.

Riel mu věnoval pohled, který patřil mláděti, které prokázalo něco obdivuhodně chytrého a překvapivého. "Zabit jen pár okamžiků předtím, než se k jeho veliteli dostal posel s jeho přeložením. Nepřítel se k němu dostal dříve než vy, princi. Omlouvám se."

Dariae otevřel oči a sledoval vejce. "Nebyla to tvá chyba, příteli. Umi byla napadena kdy, přesně?"

"Před hodinou,"

"A ty ses to dozvěděl tak rychle..."

"Díky Narivaemu," doplnil Riel suše. "Ten se také postaral o tělo a svědky. Nechce, aby se rozneslo něco takového. Fakt, že se někdo opovážil na vás zaútočil, i když nepřímo, v Kamenném srdci..."

"Svědčí o tom, že si je buď přespříliš jistý, nebo se bojí a dělá chyby."

"Vsadil bych na první," odtušil velitel stráží, "avšak vašemu názoru věřím více, princi," dodal s jízlivým úsměvem, když na něj Dariae podrážděně pohlédl.

"Ještě něco, co bych měl vědět?" zeptal se elf se safírovým a hnědým okem.

"Vlastně ano." Riel na prince znovu pohlédl a vrátil se mu ten zvláštní výraz. "Princi, Nekonečná noc je zde."

Dariae několikrát zamrkal. "Je za tři dny,"

"Ne," elf se odmlčel. "Před pěti dny jste si vzal jed, který vás vyřadil z provozu na tři dny,"

Princ donutil své tělo uvolnit se, sval po svalu. Zhluboka dýchal. "Takže za dvanáct hodin,"

"Za osm," opravil jej Riel měkce. Dariae pokýval hlavou.

"A ten večírek, kde jsem očekáván?"

Velitel stráží si jej prohlédl a tentokrát v jeho výrazu byla starost, což pro Dariaeho byl pohled, kvůli kterému se mu sevřel žaludek. Co zapomněl tentokrát? "Ten pořádáte vy, pane. Chtěl jste během večírku probrat další zasedání těch vašich Věrných."

"Ach co, princi?" zeptal se strážce, když královský prvorozený příliš dlouho mlčel.

"Vyřiď, že nepřijdu. A mým Věrným," princ se zhluboka nadechl. Věrní. Dokonce převzal i tu Rielovu směšnou přezdívku. Co jim má vyřídit? "Vyřiď jim, ať to udrží dohromady. Ať vydrží, než se opět dám dohromady."

Dariae vzhlédl a chtěl svým strážcům věnovat svůj obvyklý úsměv. Ale náhle nemohl. Cítil v puse odpornou pachuť. Nedokázal ochránit Umi, tu naivní, tak mladou samičku. A přicházel moment, kdy ztratí vládu i nad svým osudem. Svým tělem. Duší.

"Matka všech mne očekává, přátelé. Nemohu ji snad nechat čekat, že?" odvětil a alespoň dokázal udržet lehký tón. Riel, jeho strážce, kterého nic nevyvedlo z míry, pevně sevřel rty. Erzi, bojovník, který ani nemrkl, když se proti němu hnali zrůdní psi, zbledl.

"Jste si jistý, pane?" Velitel jeho stráží byl lepší než jeho podřízený. Nezbledl. Nechvěl se mu hlas. Sledoval ho pevným pohledem, protože jej ničím menším nechtěl zahanbit. Možná to ale bylo tím, že s princem byl velmi dlouho, a přestože za svého pána nemohl vybojovat tuto konkrétní bitvu, byl vždy s ním.

"I kdyby to tak nebylo, nemohu tam nechat jít nikoho jiného. Daay je netrpělivá a zuří." Až když to Dariae vyslovil nahlas, ten strach, uvědomil si, že to byla pravda. Tohle mu jeho sny prozrazovaly. Matka všech zuřila. Princ měl náhle slabo v kolenou. "Nemohu tam nechat jít sestru, bratra nebo Otce. Daay by je roztrhala," odvětil napjatě.

"Pane," Riel se odmlčel, netušil, jak pokračovat.

"Mne také roztrhá," souhlasil Dariae, který se svým strážcem žil dost dlouho, aby jej znal a věděl, co se neopovažuje říct nahlas. "Ale já to dokážu přežít v příčetnosti. Znovu se postavím na nohy. Eudaelea by to nezvládla, už teď balancuje na hraně šílenství. Otec je příliš blízko hraně, nebo smrti, abych to riskoval."

"Princ Balrae je silný," podotkl tiše Erzi.

"Ano, můj bratr je silný," souhlasil Dariae a překvapila jej únava v jeho hlase. Sotva se vzbudil. A už potřeboval nějaký silný jed. Potřeboval ještě hodně silných jedů, než bude dostatečně statečný postavit se jejich bohyni. "Generál Balrae, hrdina svého lidu, vždy tak silný." Hořce ušklíbl. "Ale Daay chce něco jiného."

"Co, princi?" Riel se zhoupl na špičkách, jako by chtěl přistoupit blíže, ale neopovažoval se.

"Naše drahá Matka všech... chce někoho, koho může mučit nejen tělesně. Ale také psychicky. A nikdo nezná hloubky elfské duše a její bolesti lépe než já. Alespoň ve vládnoucí Královské rodině." Princ si náhle musel si sednout a promnul si obličej. "Navíc mě zná. Má ráda... ráda je právě se mnou. Ví, že vydržím vše, co na mne hodí. Ví, že jsem moc velký zbabělec prostě chcípnout a že si nedovolím utéct do šílenství, protože jsem zároveň příliš hrdý prohrát." Třásly se mu ruce. Prudce se postavil a natáhl se po nejbližší lahvičce s jedem.

"Dohlédni, ať mí Věrní neroztrhají jeden druhého, zatímco se budu vzpamatovávat. Mám pocit, že tentokrát mi to zabere dlouho."

"Rozkaz, pane." Riel se otočil a bez ohlédnutí odcházel. Erzi, ten drzý, arogantní elf upíral pohled do podlahy a stál u Dariaeho dveří jako socha.

"Pojďme se na chvíli projít. Potřebuji se uklidnit, než... než padne noc."

"Ši, Dariae'Zie," souhlasil okamžitě strážce. Pevně svíral jílec svého biče. Dariae polkl a odvrátil se, vyšel z pokoje jako první. Jeho stráž jej litovala, nebo, jako v případě Riela, zuřila, jelikož nemohla nic dělat. Možná to bylo kruté. Mít stráž, která by za něj položila život, kterou donutil zvláštním způsobem ho milovat. A pak je nechat trpět, když je dostal do situace, kdy mohli pouze čekat. Strach, vina, zuřivost.

Ale nad tím vším převládala hrůza. Ne strach, ale všepohlcující děs, který hrozil, že za chvíli přebije jakékoliv zbytky sebeovládání, které dokázal sebrat.

Je to tvá povinnost. Jsi princ a chráníš svůj lid. Platíš cenu za mír. Jsi štít, který stojí mezi národem a Matkou všech.

Ie'zaare'kee'lee. Chráníš. Trpíš. Miluješ. Vedeš.

"Bojím se," šeptl princ tiše. Překvapilo jej, když ucítil jemný stisk na rameni. Erzi stál vedle něj a s pochopením v očích ho sledoval. Byl válečník, mnohokrát nejspíše šel na bojové pole a neočekával, že se vrátí. Nejspíše věděl, jaké to je. Alespoň z části.

"Jen hlupák by se nebál, pane."

"Nebojím se smrti. Ani bolesti," odvětil princ, který potřeboval, aby jeho strážce rozuměl. Aby alespoň někdo věděl, kdyby... to nakonec nedokázal a nevrátil se.

"Bojím se, že nestihnu naplnit svůj osud."

"Přál bych si..." prudce zarazil, než mohl říct tu bláhovou myšlenku, která jej poslední dobou užírala. Toužil po družce. Myslí mu probleskla vzpomínka na Umi a pevně zaťala zuby. Nebyla nijak blízko samici, po které toužil, ale byla jeho. Věděl, že ho její obraz bude později pohánět, až se sebere, pomstí ji. Ale bylo to tak daleko. Tak daleko. Až za dnešní Nekonečnou nocí.

"Toužím po něčem, co nemohu mít," přiznal a věnoval svému strážci roztržitý, unavený úsměv. Prahl po bezpečí, známosti a intimitě druha. Po někom, ke komu by se mohl vrátit. A zcela nečekaně jej zasáhla ostrá bolest, protože dva tisíce let bylo dost, aby elf dospěl. Byl to čas, kdy se samci začínali usazovat. Mívali ílška. Vždy toužil po mláďatech. Ale nikdy, nikdy by nedopustil, aby jeho potomek prožíval stejný děs, jako teď on sám. Nikdy by svou rodinu něčemu takovému nevystavil.

Byly to temný náhled na budoucnost, vždy míval černé myšlenky, když přicházela Nekonečná noc.

A poslední hodiny měl zlý pocit, skoro tušení, že se nevrátí. To byl důvod, proč byl vyděšený do morku kostí. Daay zuřila a mohlo by se stát, že se nezarazí tam, kde by měla. Že jej zlomí.

"Nebojím se smrti ani bolesti, ne tolik. Ale bojím se, že tentokrát mě zničí." Protože, šílení a temní to spal, Dariae už nebyl tak silný, jak býval. Poslední roky strávil v jedovém opojení častěji než střízlivý. Přestože nezahanbil rodinu úplně, nechtěl opakovat to, co se už jednou v jeho mládí stalo, nedokázal však se svým životem ani nic udělat. I jeho válka užírala zaživa, a to ani nebyl její součástí. Ne přímou.

A magie. Na severu tak děsivě rychle ubývala. Nejstarší to začínali znatelně pociťovat. I on zaznamenal náznaky, cítil, jak země, které měl v držení, krvácejí a opouští je síla. Zima nestačila, už ani Polibek magie nedokázala přinést dost, aby zarazil pomalé umírání.

"Jste příliš silný, princi, abyste se prostě jen tak vzdal, lehl si a pošel," odvětil Erzi s jistotou, kterou mu Dariae záviděl.

"Ano, to jsem," souhlasil spíše z povinnosti.

Strážce na něj pohlédl. Nadechl se, že odpoví, když na něj náhle skočil a strhl jej k zemi. Nad nimi něco prolétlo, mělo to ostrý, agresivní pach studeného železa.

"Schovejte se někde, kde budete krytý z co nejvíce stran. Nejlépe zády ke skále," rozkázal Erzi, zatímco očima prohledával tmu. Dariae ucítil šimrání na zátylku a tentokrát to byl on, kdo strhl strážce bokem, když je někdo napadl zezadu. Erzi však nešel pouze k zemi, kotoulem se dostal z dosahu a zmizel v lese. Princ také nečekal, až si jej útočník najde. Začal se tiše plížil do stínů okolo.

Byl dobrý lovec. Plížit se uměl. Přestože bylo Kamenné srdce krásné místo plné úhledných, elegantních zahrad, jen pár minut od něj začínal divoký les plný dravých rostlin, které se praly o své místo na slunci. Jeho tělo se uvolňovalo, splývalo s lesem. Adrenalin, který mu náhle proudil žilami, mu pomohl se sebrat. Vztek z toho, co udělali Umi, mu pomohl zaostřit pozornost a vyhrabat se na chvíli ze sraček, do kterých se čím dál víc propadal.

Zaslechl zvuk, která k lesu nepatřil. Opatrně se vydal opačným směrem. Dokázal se dostat k vysokému kamennému srázu, aniž jej někdo napadl. Původně mířil na něj, byl tam krásný výhled na údolí pod ním, ale útočník se rozhodl, že jej nenechá užít si vyhlídku. Jak sobecké.

Když o tom tak přemýšlel... Co za blázna na něj útočilo o Nekonečné noci? Nejen, že rozzuří Matku všech, ale ještě k tomu rozzuří i zbytek elfského lidu. Ne, že by jej elfové tolik milovali. Ale o Nekonečné noci byla Královská rodina nedotknutelná. Nakonec Riel pravdu neměl. Někdo musel být zoufalý a vyděšený, jinak by něco tak hloupého neudělal.

Stál zády ke skále, jak jeho strážce nařídil. Doufal, že Erzi všechny dostane a alespoň jednoho nechá naživu. Kdo jen to mohl být? Který nepřítel? Kdo byl tak troufalý?

Museli být dva protihráči. Jeden byl příliš chytrý, perfektně se vyhýbal dopadení. Ten druhý dělal pitomé chyby. Nejspíše dvě úplně rozdílné skupiny. Určitě někdo, kdo přešel na novou víru. Ne že by to princ nepředpokládal, ale bylo dobré si to potvrdit. Pouze někdo, kdo už nevěřil v Daay, si mohl dovolit pokoušet její hněv.

Náhlé ticho jej donutilo zpozornět. Nebylo to přirozené ticho. Bylo to ticho lovce, který sledoval svou kořist.

Ale princ odmítal být poslušnou kořistí.

Vyběhl do míst, které si už předem vyhlédl. Vypustil předem připravená kouzla a zem na jeho volání odpověděla, duchové také, krvavé a živé drahokamy se rozzářily a on se v tom zmatku ztratil.

Kroužil kolem míst, kde cítil nebezpečí. Cítil elfskou přítomnost, dotyk duše byl neznatelný, ale kdo pátral, našel jej. A princ vycítil i strach. Někdo, kdo přešel na novou víru, ale znal Daay natolik dobře, že věděl, čeho se bát.

Toužil po rvačce. Ale nebyl bojovník. I přes zuřivost, která se v něm pomalu hromadila, nesměl ztratit hlavu. Něco by se mohlo ošklivě zvrtnout. Sledoval elfa, který ho chtěl napadnout, a zároveň zkoumal okolí po jakékoliv známce po Erzim nebo dalším útočníkovi. Měl neodbytný pocit, že mu někdo míří šípem do zad.

Hned, jak se ta myšlenka zformovala v mysli, uskočil do strany. Měl štěstí, náhle zafoukal vítr a střelu odklonil, hrot mu pouze rozřízl jeden z šátků, který rychle shodil na zem, než na něj mohlo přeskočit nepřátelské kouzlo. Žádné zranění, otrava jedem nehrozila. A po krátkém magickém průzkumu také nic. Měl kliku.

Kliku? Vše bylo podloženo pouze instinkty a předtuchami, a ten závan větru? Nakonec ne štěstí, toto byla ruka Daay, která jej vedla.

 Zaklel a pramínek magie, který pouze neznatelně využíval, změnil v dravý proud. Natáhl se po své kamenné magii, směroval vztek, konečně konstruktivně použitelný. A pak strhl malou lavinu na útočníka, kterého pozoroval. Během sledování pracoval na srázu nad nimi a stačilo už pouze trochu postrčit...

Ještě se ujistil, že země útočníka nepustí ze svého objetí, otočil se zády k zděšenému křiku a padající lavině poháněné jeho zběsilými emocemi. Začal v lese hledat druhého nepřítele. Ten musel být mnohem zkušenější, Dariae věděl pouze, že je někde blízko, ale nemohl jej najít. Cítil, jak se mu zrychluje tep, dech, byl vzrušený. Byl to lov, a princ hony miloval. Obzvláště dobrý lov s vysokými sázkami. Kroužili kolem sebe dlouho, až je náhle vyrušil Erziho hlas. Jeho strážce hlasitě vykřikl, v jeho hlase žádná emoce, ale samotný fakt, že prozradil svou pozici, byl špatný.

S výkřikem udělal útočník chybu, možná se lekl, každopádně vydal zvuk, který by snad ani nezaslechl, kdyby se tak nesoustředil. Bylo dobré vědět, že si ho cenili natolik, aby na něj poslali profesionála. Byl to dokonce elf, nikdo jiný se v lese takto nepohyboval. Princ z něj měl ten pocit, důvěrné známý dojem z duše, která byla brutálně vytržená Matkou všech. Seveřan. Dariae se více přitiskl ke kůře stromu a snažil se sílu své duše co nejvíce stáhnout z okolí.

S io velmi dlouho necvičil, ale poslat zprávu, kterou měl zachytil jen Erzi, se mu podařilo hned napoprvé. Stejně jako Riela, i Erziho znal stovky let. Přestože ho nevídal tak často, jeho přítomnost by dokázal poznat i ve spánku. Vlastně, dokázal ji poznat i ve spánku, jinak by nedokázal klidně prospat střídání hlídek.

Strážce neodpověděl, ale přestal křičet a les se ponořil do ticha.

A pak náhle vypukl boj, jeho strážce se k nim dostal zatraceně rychle a už útočil na jejich nepřítele. Dariae sledoval okolí, hledal další útočníky, ale měl pocit, že tento byl poslední. Jedním okem sledoval souboj, dovolil si jen trochu lítosti, že se nemůže připojit, ale Erzi evidentně situaci zvládal, proto jim pozornost příliš nevěnoval. Po chvilce seskočil ze stromu dolů a stoupl si ke svému strážci, který sledoval, jak útočník krvácí. Byl napjatý, všechny smysly v pozoru, ale nutil se ke klidu. Sledoval útočníka. Rozsah zranění byl tak drastický, že to nedokázala vyléčit ani elfská výborná regenerace. Tiše zavrčel, v nose pach krve.

"Jste zraněný?" přerušil jeho náhle krvelačné myšlenky Erzi.

"Iš. Ne."

"Kolik jste jich dostal, princi?" Na rozdíl od Riela, v hlase jeho strážce nebyl nesouhlas. Naopak, Erzi dokonce svým způsobem schvaloval, že se princ zapojil. Chápal jej.

"Cítil jsem vaši magii a pak slyšel výkřik, který nesl notu smrti." Řekl to tak lhostejně, ani se na něj neobtěžoval podívat. Jako by "nevzít život" nebyla jeden z nejvyšších zásad elfského lidu.

Se stoletou válkou ale možná doopravdy už dávno nebyla.

"Jednoho. Možná stále žije."

Erzi s bičem, ze kterého kanula krev, stál a mlčel, nejspíše posílal zprávu Rielovi, ať vyšle někoho uklidit jejich nepořádek. Nebo ať pošle další elfy. Jen občas dokázal Dariae vyklouznout pouze s jedním strážcem, Nekonečná noc byla jedna z mála takových příležitostí. Kdo by totiž byl tak šílený, aby na něj útočil právě v ten prokletý den? A teď mu vzali i toto.

"Jaké to je, princi, být tím, koho chtějí zabít tak moc, že riskují věčný hněv bohyně?" zeptal se Erzi jako by mu četl myšlenky, zatímco oba sledovali chladnoucí mrtvolu útočníka.

"Prázdně. A hloupě."

"Myslím, princi, že jste konečně dospěl."

Dariae na Erziho podíval. Znělo to jako něco, co by řekl Riel. Ti dva museli být z dnešní Nekonečné noci ještě nejistější než on, chovali se jako starostlivé matky. Bylo to svým způsobem milé, ale nepříjemně mu to připomínalo situaci, ve které se nacházel.

"Vlastně se cítím úžasně," dodal Dariae posměšně. "Tak všemi milovaný, chtěný a respektovaný,"

"Nekřičíte, nezvracíte ani se netřesete. Na bojovém poli byste byl přeci jen k užitku, pane." Strážce vytrhl z oblečení útočníka kousek čisté látky a začal bič čistit.

"Straníš s mým bratrem?" zeptal se Dariae a s tím, jak hodně zubů při úsměvu vycenil, to vypadalo spíš jako vrčení než úsměv. Jeho úžasný, dokonalý bratr. Hrdina.

"Iš, ne. Ale popravdě jsem si až dnes uvědomil, jak skvěle zvládáte takové vypjaté situace. Doopravdy uvědomil. Politika není mé bojiště, ale když jsem vás cítil bojovat, uvědomil jsem si, jak dobrý velitel jste. Dost vás podcenili, pane," Erzi se na prince podíval, a přestože se neusmál, v jeho očích byla přívětivost.

"Pochlebování, Erzi? Tak nízko jsi ještě neklesl," odvětil Dariae rozpačitě. Měl rád lichotky. Ale Riela a Erziho si příliš vážil na to, aby věděl, jak je přijmout. Především proto, že ti dva jej viděli v jeho nejhorších chvílích. Pokud si pamatoval, lichotku mu oba dva řekli jen tolikrát, aby je spočítal na prstech jedné ruky. I s touto. A to je znal přes tisíc let.

"Riel bude zuřit," povzdechl si Erzi a vypadal unaveně.

"Nemohl předpokládat, že někdo bude tak hloupý, aby na mne zaútočil dnes," Dariae si promnul kořen nosu.

"Na tom nezáleží, je naší povinností,"

"Vaší povinností také není mi dělat chůvu, a přesto to děláte. Vyvažuje se to."

Strážce na něj upřel něco, co se velmi podobalo zuřivému pohledu, ale umlčel ho gestem. Tak nic neřekl. Ale zuřil.

Lepší, než lítost nebo sebeobviňování, řekl si v duchu princ.

"Pojďme, zprávu už jsi nejspíše poslal a já si chci ještě užít chvíli klidu. Moje představa relaxace není bojování, nejsem Balrae."

"Jak si přejete, princi," odvětil po chvilce váhání Erzi.

Vysoko na skále, tak, že okolo nebylo nic než obloha a pod ním pouze sráz. Skála se tyčila nad ramenem řeky, která poklidně proudila, rámovaná divokým lesem. Tak poklidné, tak nádherné místo. Dokázal sledovat duchy a ptáky tančící nad korunami stromů hodiny. Pozorovat slunce... nebo těžké mraky pod sebou, když bylo počasí špatné. Dariae v tichosti seděl na kameni, pod sebou stovky metrů vzduchu, zima se mu zakusovala do těla zuřivým pařáty, ale on prostě jen odpočíval a nechával mysl bloudit. Nebyl tam nikdo jiný než Erzi a ten uměl svou mysl stáhnout tak, aby jej nerušil.

Cítil se tak unavený a prázdný. Zmizel i vztek za Umi. Ale prázdnota byla dobrá. Potřeboval odstup.

Mohl si dovolit jen hodinu, než se objevil Riel a klidně i násilím jej odtáhne pryč. Popravdě prince překvapila i ta hodina. Čekal, že ho jeho velitel stráží bude chtít zavřeného na nějakém bezpečném místě, než celé okolí zajistí.

Předpokládal také, že se po něm začne shánět jeho Otec. Byla Nekonečná noc. Ceremonie a oslavy začínaly, byl princ a reprezentoval všechna teritoria elfů, měl povinnosti. A přesto nějakým způsobem ještě stále, šest hodin před začátkem Nekonečné noci, měl klid. Byl za to vděčný. Věděl, že to nebude trvat dlouho.

Uviděl v chodbě čekat známou postavu a v duchu si povzdechl. Neměl náladu na jednání s mladým Laqevaem. V duchu si to promyslel a rozhodl se, že na zdvořilostní taneček s ním nemá dost energie, a tak prošel kolem něj a nedal nijak najevo, že by ho zpozoroval.

"Doufám, že si dobře zatančíte, Dariae Zie," ozval se jízlivý hlas. Povzdechl si a otočil se.

"S Daay. Doufám, že budete tančit, dokud nebudete mít místo nohou krvavé cáry a naše Matka všech ve vás najde uspokojení. Tak to snad má být, ne? Ie'zaare'kee'lee. Šerobe. Především šerobes, oběť."

Princ měl pocit, že začne zvracet. Nemohl si pomoct. Sledoval, jak se tvář Laqevaeho vyjasnila. Zdálo se, že měl lepší náladu. Narivae jej varoval, že se mladého Laqevaeho dotklo, jak se k němu, když přebíral Růži soumraku, zachoval. Dokonce naznačil, že mladého samce doopravdy vyděsil a že to zranilo jeho pýchu, obzvláště kvůli princově pověsti frajírka a nepříliš nebezpečného elfa, co se boje týkalo. Šílení a temní, i on sám věděl, že Laqevae bude dělat problémy, a nejen kvůli té události při první schůzce věrných.

Ale nečekal, že by udělal něco takového. Příliš si za ta léta uvykl respektu ostatních. Nikdy neměl předpokládat, že nezneužijí i tuto zbraň. Nikdy si neměl dovolit polevit v ostražitosti. Příliš se zaobíral svým strachem. To zamlžovalo úsudek.

Ale ten hloupý, pitomý elf. Copak nevěděl, že jejich nejdražší naslouchala slovům svých dětí a s radostí je vykoná? Byl to způsob, jakým plnila přání lidu. Potrestá špatného vládce, pokud si to zaslouží. Na každém elfovi pak bylo, jak se se svým vyplněným přáním vyrovná.

A jeho rodina bude trpět.

Udělal odmítavé gesto, když Erzi udělal krok vpřed. Sledoval drzý úsměv mladého samce. A cítil se tak unavený a slabý. Nejraději by se schoulil do kouta, objal si pažemi kolena a zavřel oči. Doufal, že vše odejde pryč. Od doby, kdy zemřela jeho Matka, vznešená Královna Raenewen Chrabrá, všemi milovaná Paní smutku, šlo všechno špatně. Více než u něj bylo obvyklé. Než u celé jejich rodiny bylo obvyklé. Od chvíle, kdy zemřela Raenewen, byl on hračkou Matky všech a nebyl nikdo na dvoře, kdo by to oficiálně či jiným způsobem nevěděl.

Použít proti Královské rodině právě Nekonečnou noc, to bylo kruté tak, že to Dariaeho na chvíli zmrazilo překvapením. Byla to zbraň, kterou si pojil ke zbabělcům, a to Laqevae nebyl. Tak proč...?

"Qi, Laqevae." Princ se nadechl, jízlivou poznámku, že nezapomene Laqevaeho laskavost ujít pozornosti Daay, na jazyku... ale nemohl. On, který nejlépe věděl, čeho všeho je jejich bohyně schopná, nedokázal ani zneužít jejího jména, aby někoho vyděsil. Bylo to kruté, za veškeré hranice, které Dariae měl... a které postrádal. Navíc nikdy nevyhrožoval něčím, co nebyl schopen udělat. Předhodit Daay někoho, kdo si to nezasloužil, to by neudělal ani svému nejhoršímu nepříteli, pokud by neporušil veškeré zásady elfů a neublížil by jeho rodině do takové míry, že by mu nic jiného nezbývalo. Takovou vyhrůžku by vyslovil pouze, kdyby v rukou držel květ z černého křišťálu. Znak pomsty duší, nejzávažnější přísahy, která pramenila ze samotného jádra bytosti a která byla naplněna takovou nenávistí, že nikdo květ černého křišťálu nevyzpíval už několik desítek tisíc let.

Odvrátil se a rychlým krokem beze slova odcházel.

"Princi," odvětil napjatě Ezi, když poznal, kam mířili.

"Musím tam jít. Dříve, než ze mě zbabělost udělá trosku, která uteče a schová se v nejbližší díře," usmál se slabě.

"Ten malý sráč neměl právo!" zavrčel jeho strážce a ohlédl se, na chvíli se princ bál, že se doopravdy vrátí a Laqevae to setkání nepřežije. Ještě nikdy ho neviděl tak rozzuřeného.

"Je ještě mladý," odvětil tiše. "Iš, Erzi, iš," Dariae si uvědomil, že křečovitě svírá loket svého strážce, a donutil se ho pustit. Byl vyděšený. S každým krokem a minutou, která uplynula, mu srdce bušilo rychleji a měl problém jít s rovnými zády. Jít celkově. Bál se být sám. Za pár hodin bude sám dost dlouho, a bude za samotu rád. Bude to znamenat bezpečí. Ale také děs, kdy bude vyčkávat, kdy se vrátí.

"Princi," Erzi na něj pohlédl s takovou zuřivostí a bezmocí v očích. Pěsti měl zaťaté, tělo se mu chvělo napětím. Byl to bojovník, netušil, jak se s takovou situací vyrovnat. Dnes tu s ním neměl vůbec být, nebyl zvyklý jen bezmocně sedět. Na co to jen Riel myslel, když mu ho připsal? Dariae se narovnal a donutil se uklidnit, pro dobro svého ubohého strážce.

"Nějak si snad lásku svého lidu musím zasloužit, není-liž pravda?" broukl princ Dariae lehce a zastavil se před oblázkovou pláží. Strážce vypadal jeho slovy spíše ještě rozzuřenější, ale pak si uvědomil, kde byli, a z tváří mu vyprchala veškerá barva. Dariae se naposledy na svého strážce usmál, byl mu svým způsobem vděčný za jeho reakci na Laqevaeho. Bylo dobré vědět, že se o něj někdo doopravdy stará – svým způsobem. "Neubliž mu příliš," šeptl ještě s úsměvem, který dokonce vypadal i přirozeně. Pak za překvapených pohledů sluhů, kteří jeskyni Věčnosti připravovali pro Nekonečnou noc, vešel dovnitř.

Jakmile jej temnota pohltila, uslyšel její překvapený smích, ve kterém zněla nota krutosti a nedočkavosti. Ale přestože byla potěšená, že přišel dříve, a nadšená, že to byl on, nezměnilo to nic na tom, co plánovala.

Daay, jejich bohyně, jejich temná, šílená matka.

Byla u něj, všude kolem něj, v něm, vpíjela se do jeho masa, duše, mysli.

Dvůr čekal, dokud z jeskyně věčnosti nezazní zvuk. Nikdo nesměl promluvit, nikdo nesměl pracovat, vše zamrzlo jakoby kouzlem a tlukot Kamenného srdce ustrnul.

Čím déle ticho bylo, tím uvolněnější elfové byli, tím lehčeji se jim dýchalo.

Pro ně to bylo požehnání, první hodina musela vždy proběhnout bezhlesně, tak to bylo v úmluvě, taková byla dohoda, jejíž smysl každý dávno zapomněl.

A když z jeskyně nezazněl křik po několika hodinách, určitě to nemohlo být tak těžké, splatit Daay, k čemu se jejich předkové, první Ochránci elfských teritorií, upsali.

Krátce po třech hodinách proťal Nekonečnou noc princův výkřik, a byl to zvuk protkaný jak io, tak bolestí a děsem. Rezonoval všemi kolem jeskyně do takové míry, že křičeli s ním. Padali do kolen a na zem, chvěli se, objímali svá těla, protože samotný dozvuk bolesti v princově hlase způsoboval agónii, která mohla tak snadno zničit.

Byl to mocný výkřik. O to více, že byl zadržovaný po celou dobu, od prvního okamžiku, kdy princ vešel dovnitř.

Byl ochránce teritorií. Země mu odpovídala a trpěla s ním.

Utíkali od jeskyně věčnosti, plazili se, všichni, až na malou skupinu elfů, z části to byli princovi Věrní, z části jeho přátelé, s tvářemi napjatými.

A samozřejmě Královská rodina, která měla v obličeji vepsaný žal, kterému se nemohlo nic rovnat. Všichni tři zbývající členové královské rodiny klečeli tak blízko jeskyně, jak mohli, a modlili se. Majestátný, vznešený Král, hrdý, arogantní generál i napůl šílená, plačící budoucí Královna.

Truchlili. A ještě hlouběji, když se někdo díval, byla hanba. Hanba zrozená z vděčnosti, že to nebyli oni.

Modlili se a Nekonečnou noc podbarvovaly princovy výkřiky plné bolesti a beznaděje.

20, kapitola | Úvod | 22, kapitola