vera-nike: Moiríšku, carissima… jak já se stydím, že jsem tak dlouho nenapsala komentář… protože tvé povídky pro mě mají velký význam a tedy bys měla dostat alespoň nějakou odezvu. Avšak… obávám se, že nemám co říci. Píšeš stále stejně skvěle, vlastně, mám dojem, že spíše čím dál lépe… dokážeš kouzlit se slovy, tvé fantazie jsou tak… překvapivé, úžasné, fascinující… jednoduše ve mně nepřestáváš budit nadšení nad každou další kapitolou. Opravdu… překvapivě tvé povídky mě samotné pomáhají z mých vlastních temných myšlenek, kdo ví, proč tomu tak vlastně je… každopádně, děkuji ti a přeji mnoho inspirace. Protože ty, má drahá, jsi talent…
moira: oh, cítím se tak... happy. Neměla bys mi tak drbat ego, jinak zpychnu a mé psaní půjde do háje. Popravdě si myslím, že se psaním mám ještě stále kam jít, a že je poslední dobou dost plytké, ale když se líbí, vymlouvat Ti to nebudu. Jen je mi líto, jak málo času na něj poslední dobu mám.
Stydět se nemusíš, já sama jsem se k Tobě dlouho nepodívala, popravdě se nedívám poslední dobou nikam, škola mě dost zaměstnává. Ani už tolik nečtu.
A jsem ráda, že pro Tebe mé povídky tolik znamenají, není nic hezčího, než když někdo autorovi něco takového řekne. Díky! .))