VV: 9, kapitola

9, Proutky

Ekathe poslouchala čvachtavý pochod svých chlapců a povzdechla si. Boty jí i přes kouzla provlhly. Bořily se do bahna místy až po kolena, pro což jí uši cukaly nelibostí. Provazce deště stále bičovaly zem. Náladu nevylepšoval ani fakt, že byl Lasička v čudu. Přestože se Kalous snažil, na dvorského kuchaře a šamana k tomu prostě neměl.

Arisa Thééé-žbluňk, kolem zelenooké začala kroužit Vážka a dosedla jí na ruku, nárazem se rozprskla do loužičky spirituální energie. Je tam další brumbl-žblump-špatnost! Šššššfrt-pub. ŠPATNOST, ŠPATNOST!! Vodní duch rozčíleně poskakoval v její dlani a kousky jeho esence vztekle odlétávaly do vzduchu a dokázaly v duchově momentálním rozpoložení i popálit. Ekathe si promnula spánky. Člověčina. To jí scházelo.

"Ukaž mi to."

*

Díky tomu, že Ekathe zjišťovala, kde všude se člověčina opět objevila, dorazili do Medvědího tábořiště pozdě v noci a s ledovým větrem v zádech.

"Bude tam kuchař. Opravdový kuchař," odvětil Jiril s nadšením tak falešným, že mu chtěla natáhnout. Ale to by se nezměnilo ani v případě, že by nadšený opravdu byl. Možná by jej praštila ještě tvrději.

"Sklapni," zavrčela.

"Jste velitelka. Máte nás pozvednout na duchu, ne naopak," dobíral si ji ten idiot a zelenooká se na něj unaveně usmála.

"Poručíku Ekathe! Máte zde zprávu!" přiběhl poslíček. Kde jen tak pozdě bral tolik energie?Se zájmem se podívala na kožené pouzdro. Bylo úzké a podlouhlé a Ekathe neměla pocit, že v něm bude pergamen nebo dokonce vzácný křehký papír. Že by jí někdo poslal proutky? Ty nedostala už hodně, hodně dlouho.

Schovala pouzdro do uniformy a rychle zorganizovala své chlapce, aby si zprávu mohla co nejdříve přečíst.

*

Zvědavě si prohlížela proutek. Zprávu poslal Otec, proutek měl na vrcholu vypálený jeho znak. Jak předpokládala, bylo to psáno v elfském písmu. Příliš mnoho jejího lidu už starým písmem nepsalo. Vztaženo na oblast mimo Dvory, samozřejmě. Bylo to jednoduše náročné jak mentálně, tak časově. Ne mnoho si mohlo dovolit obojím plýtvat.

Postaveno to bylo na mandale podobném principu. Když jedinec psal, měnilo se samotné jeho myšlení. Všechny myšlenky procházely určitou psanou čarou a zamotávaly se do něčeho krásného, jak esteticky na proutku, tak v rozpoložení mysli.

Někteří to proto využívali jako formu meditace.

Psaní starým způsobem bylo doslova umění. Rozložit čáry znaku tak, aby sdělení zabralo celý proutek a nikde nebyl ani kousek místa. Zároveň však vše muselo vypadat elegantně, celistvě a v rovnováze. Psát tak, aby na sebe všechny znaky navazovaly, ale zároveň byly natolik jiné, aby je elf dokázal od sebe odlišit, to bylo vrcholné umění. Poskládat znaky vedle sebe by dokázal každý břídil. Psát tak, aby zabraly veškerý prostor, bylo těžší, ale s cvikem se to zvládnut dalo. Ale udělat z toho umění, kterému se dalo porozumět...

Četlo se odshora dolů po svisle visícím proutku. Zpráva byla v teorii napsaná jedním tahem a mířilo se spirálovitě po pravé ruce. V průběhu psaní jste si museli uvědomit, co kde bude, co má co vyjadřovat a jak to vyjadřovat.

Nemluvě o tom, že proutky byly tvořené třemi vrstvami a čím hlouběji jste ryli, tím hlubší tóninu slov to vyjadřovalo. Protože i pozměnění zvuku mohlo z jedné čáry udělat naprosto jiné slovo.

A samotná komplexnost a krása některých znaků, které by Ekathe, která se považovala za docela zručnou písařku, jedním tahem vykreslit nedokázala. Rozhodně ne v nejbližších několika staletích.

Přestože bylo elfské písmo zastaralé, někdy i nebezpečné a byl to velmi složitý jazyk, pro elfy byl nepostradatelný. Dokázal obsáhnout i pojmy, které v obecném ani jiném jazyce jednoduše neexistovaly, popřípadě se pojily pouze k elfské kultuře. Díky speciálnímu živému dřevu a inkoustu dokázal znázornit i trojtóninu elfské řeči, kdy jednak působila na samotnou mysl, další teprve na smysly a poslední na samotnou duši či magii nebo chvějná klubka, elfští filozofové se dodnes nedokázali shodnout. Bylo to také písmo, které dokázali přečíst pouze elfové. Dokonce ani míšenec, který měl neelfského předka pět generací daleko, nedokázal někdy interpretovat elfské proutky správně.

Ekathe dlouho zkoumala proutek, který jí přišel, a mračila se čím dál více. Psal to Ri. Přesto si všimla, že vše nenavazovalo tak elegantně, jak by mělo. Místy byl shluk čar příliš hustý, na jiném místě byly malé prázdné bubliny. Překvapilo ji to. Otec si na psaní dával velmi záležet.

"Co jsi to jen provedl, ty můj psychopate?" zamumlala Ekathe tiše a prstem luštila jednu čáru, která byla lehce roztřesená a nejspíše takto vedená být neměla. Rew vyděsil jejího Otce a ponížil jej. Čím dále se ve sdělení Ekathe dostala, tím si byla jistější. I to bylo známkou Otcova špatného stavu. Co věděla, pouze nováčci psali tak lineárně, aby se sdělení jednoduše dalo přečíst spirálovitě dolů od prvního znaku po poslední. Už jen proto, že takto nemohla vzniknout žádná sofistikovaně krásná zpráva, která by z proutku udělala umělecké dílo, které by zasluhovalo přežít milénia.

Byl to tatínek, kdo ji učil první znaky starého jazyka. Ekathe si pamatovala i to, jak ji s'Noerae'kiri'Ri jednou, když byli s rodinou v Kamenném dvoře, tajně vzal do osobní části Královniny knihovny. Tam sledovala proutky, jejíž zprávy byly tak krásně napsané, že byly dávány dalším a dalším generacím za vzor. Krásné, ale obsah zpráv byl lehce choulostivější. Přestože elfové nebyli stydlivá stvoření, přesto se nehodilo, aby se zrovna toto vystavovalo na veřejnosti. Obzvláště pokud některé zprávy pojednávaly o elfech, kteří ještě stále žili.

Pamatovala si, jak před jedním proutkem stála, bez dechu, a její mysl bloudila v liniích elfského písma stále dokola, unesená dokonalostí a krásou. Po několika hodinách ji tak našel s'kiri'Ri. Stála tam a plakala, což si v tu chvíli neuvědomovala.

Zpráva byla napsaná jedním nadaným elfem, téměř bez vzdělání, pro kterého ale bylo elfské písmo koníčkem. Psal na proutek seznam zboží, se specifickým popisem těchto hraček k postelovému tanci, a někdy spíše postelovému boji. I s adresami jak nejnižších, tak i nejvznešenějších elfů. Jelikož měl tehdy dobrou náladu a chuť tvořit, strávil psaním několik dnů. Některé verze příběhu tvrdily, že byl tak nalitý v alkoholu, že si nedokázal vzpomenout ani na vlastní jméno a jen výjimečnost elfského psaní dokázala jeho naprostou opilost přebít a zaměřit jeho soustředění do čar.

Tatínek jí to kdysi vyprávěl se spikleneckým úsměvem a podal to tak strašně vtipně, že se Ekathe smála dlouho a příliš nahlas a přišla Králova stráž, aby je vyvedla. Ale byla to jedna z nejkrásnějších vzpomínek, které měla. Tehdy před nimi totiž utekli oknem a podél zdí Dvora. Stráž je honila a ze stěn vyrůstaly jak pradávné stromy s jejich duchy, kteří kolem nich tančili, tak živé kameny, horké a mocné a neopracované pod jejich bosýma nohama. Tu noc je nikdo nechytil a oni se pořád smáli hloupostem, a nakonec sledovali hvězdy ze střechy samotného Královského křídla. Tatínek byl v té době více zachmuřený než veselý a Ekathe byla ráda, že jej dokázala udělat na chvíli zase tím starým s'kiri'Ri.

Bylo to jen pár let předtím, než Noerae zemřel. Byla tehdy ještě ílško, přestože jejích dvě stě let už dávno přišlo a odešlo. Přesto, jak ji Otec ublížil a zjizvil, stále dokázala s tatínkem Noeraem být prostě jen mládě.

Až válka to změnila. Ukradla duši mnoha mladým elfům. Dříve nebylo překvapivé, když se i elf na hranici prvního milénia choval spíše jako ílško, psychicky nakonec dospívali jinak než jejich těla. Proto, když válka začala požírat první mladé samce a samice, najednou existovali jedinci ani ne za hranicí tří set let, tak vážní a s očima plnýma bolesti. Byl to pro elfy šok, další z řady malých ran, které jim lidé zasadili. Kterými je chtěli nechat vykrvácet.

Ekathe se smutným úsměvem zamrkala a vrátila se do přítomnosti, jelikož obzvláště silný poryv větru nadul plachtu stanu tak, že shodil na zem její bojovou hůl. Zvedla ji a znovu se vrátila k proutku.

Z dopisu nevyčetla, co se stalo, a málem by ani nepostřehla pachuť strachu, která působila spíš na její mysl nebo duši. Nic zřetelně napsané nebylo. Pochybovala, že Otec emoce plánoval na proutek přenést. Ale bylo to tu, spolu s Otcovým netypickým, skoro roztřeseným poskládáním vět. Vše korunoval fakt, že jí Raffedor raději poslal tento ubohý proutek, než aby riskoval podruhé podobnou zprávu tvořit... a znovu zažít strach, který celou dobu potlačoval, ale který by tak lehce vyplynul na povrch, protože se přímo týkal obsahu zprávy.

Ke konci Otec zmínil jejího seveřana, jak celou dobu hádala.

S Rewovou zvrácenou logikou se její chlapec pouze ujistil, že když už byl předtím potrestán, tak alespoň existoval důvod, proč se to tak dělo.

Uniklo jí uchechtnutí.

V elfské armádě podřízený nemusel vždy na slovo poslouchat nadřízeného – když byl dost chytrý obejít jeho příkazy, nikdo to většinou neřešil. I kdyby se velitel rozčiloval, podřízený se mohl odvolat na magii a Daay, která nikdy neměla v oblibě slabochy, a téměř vždy končil soud Matky všech ve prospěch podřízeného. Velitel pak, nu, často zešílel nebo zemřel, to byla cena za hloupost.

Ne že by Ekathe plánovala Rewa potrestat. Byla špatná, špatná dcera, ale byla škodolibě ráda, že to byl pro jednou Raffedor, kdo si slízl Rewovu nelibost. Možná byla tak potěšená, že by mu mohla zkrátit trest o ten den, který mu zbýval. Konečně také věděla, kam mizel, protože ji začalo znepokojovat, že jej vídala tak málo a Liko byl tak vyhýbavý.

Přehnaně opatrně vytáhla druhý přiložený proutek, prázdný, ještě jednou si v duchu prošla, že ji nikdo pár dalších hodin postrádat nebude. S rozmyslem se na proutek zadívala, zatímco v mysli formovala svou vlastní zprávu.

*

Nespokojeně si prohlédla svůj vlastní proutek. Ne špatné, ale ani její nejlepší práce, našla tam jednu dvě hloupé mezery. Avšak oproti Otcově původní práci to vypadalo jako dílo mistra. Ještě naposledy zkontrolovala slabá místa zprávy, zatímco ukusovala kahaes'Mikka – rostlinu, která měla sladké jádro a vlákénka kolem něj tou sladkostí nasákla a dala se jíst. Ale jen velmi tenká, protože dokonce i pro elfy někdy mohlo být něco až příliš sladké. Kdyby se opila cukrem, mohlo by to skončit zvláštně. Sladké na elfy působilo podivně.

Ale malý zákusek si zelenooká zasloužila. Lasička se při pěstování nedržel zpět a měl dostatek zásob pro tři tábory. Mohla tak uplácet svou jednotku, dokud se ten parchant nevrátí.

Vyšla ze svého stanu a začala se rozhlížet po poslíčkovi. Měla docela dobrou náladu, jelikož jí sladké a psaní na proutek uklidnilo mysl. Pak si všimla dvou postav. Zhroucené vedle stanu, váleli se tam jako divá zvěř. Zamračila se a přišla blíž, aby, ať to byl kdokoliv, ty hlupáky vyhodila z tábora. Strnula.

Byl to Vasil a Rikon. Dokonce ani hustý déšť, který stále zuřivě dopadal na zem, nepřebil pach alkoholu. Nemluvě o tom, že voda ty dva blázny nedonutila se z opileckého spánku ani zavrtět.

"Jirile, měl jsi mi to říct," zašeptala a sledovala je. Sledovala Vasila, toho veterána a elfa, který měl vědět lépe. A pak se rozzuřila.

"Vstávej, ty prašivý pse! Vasile!" zařvala a zaťala ruce v pěst. Nic.

"Vasile," jiné varování, podbarvila svůj hlas pomocí io, skoro zazpívala. Notovala hrozbu. Rikon se prudce posadil a když uviděl Ekathe, zbledl a nešikovně se postavil do pozoru.

"Zmiz a řekni léčitelům, ať tě spraví, jinak přísahám při Daay, že tě poženu z mé jednoty bičem," procedila skrze zuby. Rikon tiše vyjekl, ale roztřeseně zasalutoval a pak se na nejistých nohou a v kluzkém bahně brodil pryč. Neměl ani dost kontroly nad svým tělem, aby po bahně klouzal, což byl v takovém počasí a prostředí rychlejší a efektivnější způsob. Vtloukaný do vojáků ve výcvikovém táboře do zblbnutí. I to ve svém ožralství zapomněl. Odvrátila se.

"Vasile," tentokrát zazpívala tak měkce, že ji přes hukot deště nebylo slyšet. Avšak stromy okolo se zachvěly a ze stanů vybíhali elfové, kteří byli zneklidnění jejím tónem a hledali nebezpečí. Vasil se zavrtěl, otevřel oči, a když uviděl ji, zavrčel a otočil se na druhý bok.

Naklonila hlavu na stranu a sledovala jej. "Budiž," odtušila a stěží zvládala svůj vztek. Udělala krok blíž, nakrčila nos nad puchem alkoholu a pak Vasila se zlým úsměvem nakopla. "Vstávej," stále zpívala.

"Co je?"

Znovu jej nakopla a odměnou jí byl zvuk zlomeného žebra, možná i víc, a bolestný výkřik.

"Cože jsi to říkal, vojáku?"

"Já," Vasil lapal po dechu.

"Ano?" Nohou podkopla Vasilovi paži, takže přistál tváří v bahně. Pak mu šlápla na zátylek a držela jej v kluzkém bahně, dokud panicky nezačal rozhazovat končetinami, navzdory žebrům. Po chvíli dokonce ani bahno nedokázalo ztlumit jeho vyděšený křik. Pustila jej a nakopla, vypočítaný kopem přesně k již způsobené ráně. Vasil znovu vykřikl a schoulil se, chránil hlavu. K jeho cti neplakal, neprosil, ale tiše nadával, i když měl tvář bezkrevnou. Jestli bolestí nebo opicí, pouze Daay věděla.

Klekla si k němu a popadla jej za vlasy.

"Ty prašivá mršino, jak si dovoluješ ten jed vůbec tahat do tábora? A stáhnout s sebou někoho tak hloupého a naivního jako mladého elfa? Jak?! Ty kryso, ty nevděčný zasraný hajzle," vycenila zuby a plivla mu do obličeje.

"Nikdo jej nenutil!" zařval, oči podlité krví a hlas ochraptělý. Zmoklý a od bláta vypadal uboze. Ekathe jej udeřila do obličeje, šestkrát a s rozmyslem, i když zuřila tak, že se třásla.

"Táhni z mého tábora, táhni, než tě vlastnoručně zamorduju jako prašivého zrádce!" zavrčela a Vasil zbledl. Pustila jej a starý voják dopadl na kolena, hlavu svěšenou.

"Táhni!" zařvala tak, že se to rozléhalo snad až na druhou stranu Medvědího tábora. Vasil se plazil pryč, protože více nedokázal. Ještě po něm mrštila láhev alkoholu, která se válela nedaleko. Letěla a elfové okolo užasle a trochu nevěřícně sledovali pohledem, jak se blíží k Vasilově kroutící se postavě. Kdyby ji Jiril duchapřítomně nesrazil k zemi, možná by Vasila doopravdy zabila.

"Ty," Ekathe se zaměřila na nový cíl své zuřivosti. "Proč jsi mě o tom neinformoval?" mluvila mírně a nejspíše právě proto Jiril zbledl a o krok ustoupil. Nebo možná proto, že se jí v ruce náhle objevily dřevěné jehlice.

"Pane, já," přeskočil mu hlas a odkašlal si. "Dodnes to nebylo tak zlé, pane. Rikon se alkoholu dodnes nedotkl, pane."

"Co je na dnešku tak zvláštního?" broukla a blížila se ke svému neschopnému zástupci. Kolem prolétl Žlutý, snad by na Ekathe i zaútočil, ale Jiril jej ostrým písknutím na poslední chvíli odvolal.

"Pane, nevím, pane."

"Takže nevíš?"

"Ne, pane. Nevím, pane."

"Dva týdny služba v kuchyni, ať si tě kuchař srovná," zavrčela a pohlédla k nebi. Neovládala se a věděla to. Ale Vasil ji tak rozzuřil. Viděla, že Jiril prchal pryč, viděla i ostatní mizet z dohledu, aby náhodou také neschytali svůj podíl jejího temperamentu. Trochu smutně si uvědomila, že toto se jí obvykle nestávalo, nikdy si tak hloupě nevybíjela vztek na svých podřízených. Zrušila bariéru mezi deštěm a sebou a nechávala kapky dopadat ji na tvář. Proti puchu alkoholu, který jí čpěl v nose, to ale nepomáhalo.

Pokud Rikon propadl závislosti, neodpustila by si to.

"To vám spadlo, poručíku. Tady." Zjevil se vedle ní Kalous a se smutným úsměvem ji pozoroval. Držel její proutek.

"Zpráva pro Ri'se. Líbí se ti?"

"Je to znamenitá práce," odvětil, ani se na proutek nepodíval.

"Věděl jsi to."

"Věděl jsem o Vasilovi, ši."

"Neřekl jsi mi to."

"Není to má povinnost, sdělovat podobné události veliteli jednotky."

"Nelži."

"Nelžu."

Pohlédla na něj.

"Není to má povinnost, jsem váš osobní léčitel a nic víc."

"Jsi léčitelem mé jednotky."

"Ne. Smlouva mezi námi určuje, že jsem váš osobní léčitel, teprve poté mohou být mé služby nabídnuty jinde, když to schválíte."

"Vůbec se nebojíš mi odporovat, když jsem rozzuřená. Proč?" Zkoumavě si léčitele prohlížela.

"Nemám důvod se bát. I ve svém hněvu jste spravedlivá, i když ne trpělivá a občas i zákeřná." Kalous se potměšile usmál. "Navíc, poslala jste Jirila na krk kuchaři, tudíž mně, a já se s radostí zbavím této konkrétní pocty."

Tenhle elf na ni měl vždy zvláštní vliv. Tam, kde by jiné elfy už dávno srazila do bláta, tam ji nutil se smát. Jako teď.

"Je toho poslední dobou tak moc. Ztratila jsem tolik chlapců, pak Ri'se, člověčina objevující se i tam, kde se neměla jak dostat. Toto. Jsem tak unavená."

"Běž si odpočinout, Ekathe." Lehce ji objal. Když neodporovala, přitiskl ji k sobě a pomalu vedl pryč z deště.

"Budeš mokrý."

"Na tom nezáleží."

"Budeš spát se mnou?"

Kalous se na ni zkoumavě podíval. "Léčitelé drží celibát. Naše těla jsou schránky Daay a jen ta má právo si nás vyvolit za milence."

"Daay nebo Královští."

"Nebo současná vládnoucí Královská rodina," souhlasil jemně.

"Vždy jsem si myslela, že je to od Daay kruté. Elfové jsou stvoření doteků. Právě proto šamani, přestože mají také blízko k Daay, celibát držet nemohou. Jsou příliš připoutaní k zemi a jejím přirozeným procesům na to, aby celibát dodrželi." Podívala se na Kalousovo tetování značící, že i on je z části šamanem. "Musíš to mít těžké," pohladila vlnku jeho tetování a ten hloupý sameček se uculil.

"Nejen proto, že jsou léčitelé srdce nejmocnější, najdeš tyto na Kamenném dvoře nejčastěji. Léčitelé srdce příliš často porušovali jejich celibát a Daay je pak musela trestat. Přestože je rozšířen názor, že je naše nejdražší bezcitná krvelačná mrcha, o své děti se stará. Proto dovolila Královské rodině brát si nás do postele, a právě proto si současně vládnoucí Královská rodina drží u sebe tolik z nás a pouze ty s vlnkou nad obočím."

"Ach Kalousi."

"Pokud mě litujete kvůli celibátu, nemusíte. Je to kvůli rovnováze a my léčitelé to chápeme. Zachraňujeme životy, což je výsada pouze Daay."

"Ale životy také berete." Přejela prsty po jeho zádech, kde by se mělo klikatit jeho tetování."

"Vůle Daay je naší cestou."

"Je to hloupé. Proč teď nejsi u Dvora? Mohla bych ti povolit dovolenou."

"Chcete se mě zbavit, poručíku?" zasmál se. "Jsem s vámi jen dva roky, to není tolik."

Ekathe se zamyšleně zamračila. "Hádám, že dříve u Dvora bylo dost dcer královského páru, aby nějaká léčitele vzala do postele,"

"Vždy tu byla jedna, která si na sebe tuto povinnost vzala," doplnil Kalous ochotně.

"Ale teď jsou všechny dcery u Brázdy, bez duše. A nejmladší princezna je šílená."

"Myslím, že Princezna Eudaelea v sobě má více, než kolik jí přiznáváme," zabručel léčitel zamyšleně a nepřítomně pohladil Ekathe po vlasech. Odkud si ten názor mohl vytvořit, to se neodvažovala odhadovat.

"A navíc," znovu na ní zaostřil a uculil se, i když se stopou žalu. "Máme štědré prince, poručíku. Princ Dariae nebo princ Balrae vždy souhlasí. Když ještě... předtím občas i mladší princové přibrali léčitele nebo dva, a elfku nebo více do své postele, takže léčitel našel uvolnění. Daay se o nás nezajímá natolik, aby jí toto malé překroucení jejího pravidla vadilo."

"Jsou tak odvážní?" Jejich bohyně byla bezcitná a brutální.

"Vždyť za to naši vládci za Nekonečné noci platí. Aby se mohli Matce všech podívat do očí. Říct svůj názor. Nemyslete si, mnoho léčitelů se samo nezeptá naší milované, zda mohou ulehnout s jiným elfem. Třesou se hrůzou, zda si je nevybere do postele. Kdyby byli naši vládci krutí, chtěli by po nás jmění předtím, než se Daay postaví. Ale to oni nechtějí. Proto pro ně léčitelé pracují bez platu a rádi přijímají dary, když jsou naši vládci spokojení."

"Opravdu? Netušila jsem, že Královská rodina neplatí své léčitele. Mají jich snad dvacet. Ale dává to smysl, jinak by je tví kolegové – a ty vlastně taky – všichni byste je oškubali o poslední vodičku."

Léčitel se jen usmál. Vešli do jejího stanu a Kalous šel najít ohřívací kameny, zatímco zelenooká shazovala mokré oblečení.

"Mají léčitelé potomky? Nikdy jsem se nezeptala." Napadlo poručíka, když si Kalous pohodlně sedl na její postel a beze studu pozoroval, jak se převléká.

"Hm?" zvedl pohled a klukovsky se usmál. Proti své vůli lehce zčervenala. Z části proto, že se na ni tímto konkrétním pohledem jako poslední díval elf, jehož duše přebývala u Věčného stromu. Z části proto, že Kalous držel celibát a ji nenapadlo nic lepšího než se převlékat před ním. Ve stanu to snad nebylo vidět. Nebo možná ano, jelikož se ten parchant začal tiše smát.

"Máte ílška?"

"Málo, velmi málo," zvážněl a přes tvář mu přeběhl stín.

"Omlouvám se, neměla jsem se ptát. Nemám právo."

"Ne, tím to není. Jen jsem si vzpomněl na svou první Mistryni. Ta měla mládě."

"S některým z princů?" zeptala se zelenooká se zájmem.

"Ne."

"S Králem?" Ekathe se šokovaně zastavila.

"Šílení a temní, to ne," zasmál se Kalous. "S jedním z knězů mysli."

"Kněz?"

"Ano. Je jich málo, ale existují."

"Rie'ymue ale také ctí celibát," namítla zmateně.

"Ši."

"Matka všech je zabila, nemám pravdu?" ozvala se po chvíli.

"Zabila to malé, kněz propadl temnotě a musel být zabit. Má Mistryně zešílela."

"Ach."

"Není to tak vždy. Občas, velmi málo, když léčitel či kněžka najde pravého druha, Daay povolí, aby žili spolu."

"Ale je tu cena. S ní je tu vždy cena."

"V porovnání s plnohodnotným životem jen maličká."

"Nikdy se nevzdává bez boje," poznamenala s přimhouřenýma očima, pochybovačná.

"Vzala zrak, vzala io, vzala magii. Ale s‘Ekathe, až poznáš svého druha, pochopíš, že to v porovnání s poutem není nic." Kalous ji pohladil po tváři a povzdechl si. "Naše duše jsou jen polovičkou. Až získáš tu druhou, teprve poté budeš vědět, co vše jsi postrádala."

"Mluvíš, jako bys to znal," šeptla měkce.

"Měl jsem družku. Miloval jsem ji. Ale byla zabita."

"Kalousi,"

"Iš, nemusíš být smutná, nepamatuji si na ni. Z žalu jsem s Daay uzavřel dohodu. Vrátila mi zrak a magii, výměnou mi vzala všechny vzpomínky na ni. Udělal jsem chybu, miloval jsem ji a má duše si to pamatuje. Dnes bych dal vše proto, abych si vzpomněl na její tvář, pamatoval si její smích," Kalousovi se zadrhl hlas, "ale není zde nic. Až na tu prázdnotu. A vyprávění ostatních. Možná je to tak i dobře. Elfové a bolest, obzvláště psychická, kdo ví, možná bych časem zešílel. Ztráta družky..." léčitel potřásl hlavou a znovu se nezbedně pousmál. "Naštěstí můžeš najít pouze jedinou družku nebo druha, kteří ke tvé duši pasují. Mně už se to stát nemůže, takže se šílenství bát nemusím. Alespoň šílenství z této konkrétní ztráty."

"Bolí mne pro tebe srdce." Natáhla se po něm.

Něžně sevřel její ruce ve svých a jeho úsměv měl tíhu staletí a bezbřehého žalu a viny.

"Můj drahý poručíku, je tu mnoho věcí, proč být smutný, ale tato mezi ně nepatří. Daay mi mohla vzít víc. Stále mohu cítit radost či smutek, což už jednou naše nejdražší také vzala. Považuji se za šťastného samce."

"Víš, že už se vůbec necítím rozčílená?" broukla.

"Neříkejte," usmál se léčitel samolibě a začal dojídat Mikku, kterou měla na stole. Odfrkla si a sedla si vedle něj. Jedli spolu sladké ovoce, později si spolu lehli na její lůžko a jemně se dotýkali toho druhého. Ne jako milenci, ale jako blízcí přátelé. Ještě později se mu schoulila v objetí a hřála se o něj, zatímco si spolu tiše z nějakého důvodu vyprávěli pohádky. Ve tmě, v elfském jazyce, skoro do rána, zatímco venku zuřil vítr a v dešti se proháněla Vážka.

8, kapitola | Úvod | 10, kapitola