Moira | VV: 8, kapitola

8, Déšť

Podzim byl v elfských zemích nejdelším obdobím. Ne tak plný rozkvětu a krásy jako jaro, ale stejně svým specifickým způsobem živější. Jaro bylo nádherné. Plno kvetoucích rostlin, barev, teplo a klid. Ekathe ale nemohla zapomenout temný stín budoucnosti, jelikož nevyhnutelně následovalo umírání.

Jakmile přišlo léto, horko zeleň spálilo, rostliny se schovaly pod zem a vyčkávaly do podzimu, kdy je nekonečné deště znovu oživí. Do té doby byla země tak strašlivě vyprahlá. Dokonce i v nejhlubších lesích vlhkost ve vzduchu mizela a ke konci léta někdy stromy umíraly a nechávaly opadávat své listí, spálené sluncem.

K tomu poslední desetiletí docházelo, a vše proto, že v lesích scházeli duchové. Elfové už dávno přenesli co nejvíce duchů na jih, buď v kořenech jejich domovů, nebo v plodech. Dříve, než je mohli lidé zotročit nebo zneužít. Další kus magie doslova vyříznutý ze země. Život sám v sobě ale jistý druh magie stále nesl. Rostliny, které s létem uschly, se při deštích probouzely – a byly hladové.

Ekathe procházela lesem a pozorně sledovala okolí. Bylo by nemilé, kdyby se z nepozornosti nechala chytit. Zeleň na podzim rychle odkvétala, věděla, že přichází zima. Tudíž překotně měnily okvětí na plody a poté, poté už se živily, jak uměly. Některým stačilo slunce, pokud měly to štěstí a zapustily kořeny dost vysoko v korunách stromů, aby se dostaly nad těžké dešťové mraky. Některé rostliny vyžily z vody a parazitovaly na stromech nebo jiných rostlinách a houbách. A některé chytaly živé maso a nacpávaly se k prasknutí.

Zelenooká pečlivě obešla zeleň'tygřici, s jejím nádherným poupětem složeným z okvětních lístků černé, oranžové a bílé barvy. Poupě jí sahalo do pasu a ozývalo se z něj úzkostlivé kňučení nějaké lasičky bojující o život. Kořeny a úponky tygřice zároveň líně kontrolovaly půdu kolem, bezesporu cítila vibrace, které svými kroky Ekathe způsobovala.

Les s deštěm celý ožil, ale naštěstí zatím nepršelo tak dlouho, aby půda vše nestihla vsáknout. Kdyby voda začala stoupat a vytvořily se močály... elfové se neznámým vodám vyhýbali z dobrých důvodů a jeden nikdy nevěděl, co by jej mohlo stáhnout pod hladinu. Přestože byli elfové nejděsivější predátoři v lesích, mimo duchy samozřejmě, vždy se mohla stát nehoda a její lid nebyl nesmrtelný.

Kráčela kolem stromu, který by neobjalo ani osm jejích chlapců. Rukou mimoděk přejížděla po drsné, vlhké kůře, měkkém mechu, prsty sledovala linie malých i větších hub. Pak musela obejít další obrovskou houbu vyrůstající ze stromu. Tahle byla tak velká a pevná, že by si na ní elfka mohla vystavět stan. S jejími sestřičkami připomínaly plošiny – nebo schody do nebe. Ekathe na jednu vyskočila a rozhlédla se.

Les vypadal živý, ze stromů visely liány, po kterých pobíhali drobní tvorové, ze země stoupaly vzdušné kořeny, kolem kterých létal hmyz a bloudili plazi. Samotné kořeny stromů vyrůstaly metry nad půdu, jelikož až přijdou opravdové přívalové deště, hladina vody se se mnohonásobně zvýší.

Stromy poté budou stoupat, to kořeny několikatunové kmeny vynesou nad hladinu, aby neshnily. Ve vodě poté vznikne labyrint kořenů, ve kterém se budou prohánět tvorové, kteří vylezou ze země po svém ročním spánku. Hladoví, slepí a krvelační. Stromy se uměly přizpůsobovat skoro stejně dobře jako elfové, obě rasy koneckonců byli potomky stejného ducha.

Ale tyto stromy se nehýbaly.

Jižněji se s deštěm stromy probouzely. Nedočkavě tančily na přivítanou zimy. V šeru, pod korunami těžkými deštěm, mezi stružkami vody padajícími skrze zelenou střechu korun, by se proháněli duchové lesa, rostlin a vody. Plní života a radosti. Tak nevinní a někdy krutí ve svých hrách, ale součástí přírody stejně jako půda a zeleň. V tomto lese je neviděla. Dokonce ani necítila, a to zabíjelo něco hluboko v ní.

Byli nakonec ochránci života. Tohle bylo jejich selhání.

Mohli dostat duchy do bezpečí na jih. Ale tohle byl les nedaleko jejího domova. Pokud ani tady nebyli žádní zastoupení... nebude to trvat dlouho a země zemře. I kdyby pak byla zima krutá a dlouhá a přinesla tolik syrové magie, že i míšenci budou moct lehce čarovat, nepomůže to. Tato zem a tyto stromy ztratí svá kouzla a bude trvat tisíce let – nebo velmi krvavé a brutální rituály – než její lid získá zpět, co z duše lesa jednou vytrhl.

Kolem Ekathe prolétl brouk a obloukem se jí vyhul. Elfka jej chvíli sledovala, jeho opilý tanec mezi pramínky vody tančícími ve větru. Když se posadil na povědomém malém výhonku, pousmála se a klekla si k němu. Brouček odletěl a Ekathe bleskově vystřelila rukama, zabořila prsty do mazlavého bahna a podchytila Sladkou útěkařku. Držela, i když ji ta malá mrcha omotala prsty kořeny a obranný jed způsobil na kůži jemné pálení.

Většina rostlin schovávajících se před suchem pod zem bývala zakuklené ve sladkých obalech, který se s vodou rozpouštěl a dodával rostlině potřebné živiny.

Sladká útěkářka byla trošku jiná. Nosila si mezi kořeny váček, zásoby a živiny napěchované v malých kuličkách, které byly ještě sladší než obal. Pokud nebylo příliš dlouho sucho nebo brutální zima, což vedlo ke spotřebování většiny kuliček, mívala plno zásob celý rok. Samozřejmě, útěkářka se jí neříkalo pro nic za nic. Když jste ji vyrušili, zmizela pod zemí tak hluboko, že ji jeden občas nevykopal ani s lopatou a hromadou času na zabití.

"Mám tě, mrško," zamumlala spokojeně, když po chvíli kořeny odpadly. Ekathe nebyla tak naivní, aby ji pustila. S malou pomocí magie ji podchytila více a zatahala. Jakmile dosáhla na zásobní váček, pustila rostlinu. Zplihle ležela na zemi, ochromená. Elfka s trpělivostí rozmotávala spleť kořínků váčku, opatrně, aby rostlině neublížila. Nepřítomně chytila běhací kořeny, které na ni znovu zaútočily, a zároveň shrábla zhruba polovinu kuliček. Poté rostlinu pustila.

Mrknutí oka a po útěkářce nebyla ani stopa.

Ekathe s pobrukováním mířila k táboru. Hezká nadílka, za těch pár dní deště si útěkářka nastřádala nové zásoby. "Trochu hořké, ne tak sladké," zhodnotila. Kdyby tak narazila na útěkářku těsně před zimou... olízla si rty.

Byla už skoro u tábora, když si toho všimla. Došla ke stromu a pevně sevřela rty.

Vypadalo to na první pohled nevinně, houbovitá konzistence, lehce našedlý odstín. Ale když na to zatlačila a poté zatahala, z malé skvrnky se stal blok dřeva dlouhý skoro jako její paže. Ekathe zasyčela, když ucítila pach rozkladu a špatnosti.

Říkali tomu člověčina, vyrážka na stromech, nemoc způsobená lidmi. Začalo se to objevovat teprve nedávno a zatím pouze v okolí trhliny, ale... no, tady byly poměrně daleko od Brázdy, a přesto se tu člověčina objevila. Zuřivě potřásla hlavou.

Člověčina se šířila jako mor. Nakazila stromy a postupně je požírala, až nezůstalo nic, než mrtvé dřevo, naprosto nepoužitelné a... špatné. Ne nemocné, ale... zlé. Naštěstí to napadalo jen dřeviny, protože kdyby se to šířilo i přes zeleň, elfové by možná nedokázali stromovou vyrážku zastavit. Sami byli části přírody, šílení a temní, kdo mohl hádat, zda by to nakonec nemohlo nakazit i je? Což byla zajímavá otázka, nebyl to nakonec cíl jejich nepřátel?

Došla do tábora.

"Jirile. Pošli zprávu. Narazila jsem v lese na člověčinu," procedila skrz zuby. Její zástupce zbledl a Žlutý tázavě zaskřehotal a přešlápl, hlavu schovanou pod křídlem před deštěm. Jelikož její seržant neměl svou rukavici, musely se sokolovy drápy bolestivě zarývat do jeho masa. Zvláštní, elf ani nemrkl.

"Tady? Ale... jsme příliš daleko od Prokleté brázdy. Není to něco jiného, přirozená nemoc, hnízdo nějakého hmyzu? Pane..."

"Vím, co jsem viděla," zarazila jej ostře.

"Pane," zasalutoval a odběhl.

Ekathe se zarazila a zvedla tvář k nebi, povolila magii nad sebou a nechala déšť, aby jí dopadal na tvář a promočil oblečení. Elfům voda ve své podstatě nevadila, vlhko je neznepokojovalo. Ale každý čin měla své důsledky. Když bylo vlhko, těla elfů se tomu přizpůsobovala a voda konkrétně způsobovala jednu z nejrychlejších reakcí.

Kvůli bleskovému metabolismu se její lid snažil vyhýbat zbytečně vynaložené energii. Kdyby zůstali ve vlhku delší dobu, začaly by změny v nejrůznějších fyziologických procesech. Od snížení tělesné teploty a změny struktury a funkce pokožky, až po růst malých šupinek, plovacích blán... někdy až k přeměně dýchacího systému a vzniku žaber. Zvrátit proces byla osina v patě.

Promnula si levou stranu krku a hlídala, aby nepodklouzla v bahně. Musí změnit místo tábořiště, byli níže, než si myslela. Podloží začalo být rozbahněné a nestabilní. Stále pršelo a v nejbližší době nepřestane. Navíc byli příliš blízko řeky, kolem plno meandrů. Pár dnů a řeka se vylije. Kam až oko dohlédne, toto údolí se změní v močály.

Nic neobvyklého, v tomto období to bylo normální. Přesto se chtěla přesunout někam výše. Nepředpokládala, že záplavy vystoupají natolik, aby museli tábořit ve stromoví. Tak daleko na severu nebyli. Ale aby v okolí nebyl kousek půdy suchý – a bezpečný – to byla takřka jistota.

"Dlouhé sucho, dlouhé deště, dlouhý mráz," zamumlala Ekathe mrzutě. Netěšila se na zimu. Když trvalo léto a sucho tak dlouho a nebe se na podzim takto roztrhlo, magie na jihu se hromadila. V zimě pak udeří tvrději. Představa dlouhých, mrazivých večerů na hlídce ji náladu zrovna nezvedla.

Přes zimu se nebojovalo. Lidé byli slabí a zimy nezvládali dobře. Ale ta nejistota zde stále byla. Jejich nepřátelé byli zákeřní a lstiví. Nedělala si iluze o tom, že kdyby tu byla možnost, sebemenší slabina, tak zaútočí i ve sněhové bouři. Pak by prohráli všichni, lidé zmrzlí na kost a elfové v hluboké hibernaci. Jen Daay pak mohla hádat, za jak dlouho by se vzbudili. Pokud by jim lidé v hibernaci neuřízli hlavy.

"Pane, přišly vodní stany a svázaný duch vody!" houkla na ni Kavari, když čvachtala kolem. Velitelce zásobování na rameni seděl drobný duch. Měl podobu vážky s pár elfskými rysy, dlouhé uši, velké oči, elfské nožky a ruce, které se ale na koncích lehce rozpíjely v mlhu. Stejně tak vlasy, ze kterých odkapávaly kousky podstaty ducha. Ekathe se navzdory starostem usmála, když jej uviděla, něco v její hrudi se uvolnilo.

"Pojď." Natáhla ruku a duch se zvukem, který se podobal zurčení vody, což byl smích, přilétl na ni. Byl těžký, tak drobné stvoření vážilo jako stejně velký kámen, což některé, zelenookou včetně, stále překvapovalo. Ve srovnání s malým balvanem se však elegantně pohyboval, skoro plul vzduchem.

Krátce se na ducha zaměřila a spojila jeho mysl a magii se svou. Bylo důležité vytvořit spojení, i když přechodné. Byla to kotva, aby duch věděl, kam se vracet. Kdyby se příliš ponořil do nějaké hry nebo se nechal proudem unést příliš daleko. Koneckonců, tento duch se nabídl sám, chtěl pomoct. Přivázat jej násilím by bylo hrubé a nevděčné. I kdyby to bylo praktické.

"Tak dobře, malý duchu, budu ti říkat Vážko, ši?"

Vááášk-kap, zaševelil v myslích hlas souhlasně. Ekathe si uvědomila, že to bude nejspíše poprvé, co tento konkrétní duch pomáhal.

"Znáš své povinnosti?"

Pop-vinno-stííí-brumb?

"Pro začátek bude stačit, když pohlídáš řeku, aby nás nezaplavila. Dobře? Později ti Kavari," Ekathe poslala Vážce myslí obrázek Kavari. Ne její podobu, ale auru, pocit a zvuk jejích duchů a duše. Měla zkušenost s tím, že tomu duchové rozuměli lépe. "Kavari ti řekne zbytek a také služby, které bude potřebovat. Ši?"

Doufala, že tohoto konkrétního ducha neuvidí tančit s jeho bratry a sestrami na břehu řeky. Znamenalo by to, že přijde potopa. Pokud by tancovali velmi nadšeně, mohlo se ukázat, že to bude opravdu velká potopa s něčím dravým ve spodních proudech. Nic, co by jí usnadnilo práci.

Drop-drop. V mysli se jí smála říčka a byl to trochu pohlcující pocit. Rozhodla se to brát jako souhlas.

"Čistý pramen a rychlý proud," popřála. Vážka napodobila elfské gesto souhlasu, tak vážně a seriózně, že musela zadržovat smích. Poté odtancovala přímou čarou k nejbližší vodě. "Jak vypadají vodní stany?" zeptala se, stále sledující hravého ducha.

"Přišlo jich o dvacet víc. Až na dva mají kvalitní, silná kouzla. Kotvy mají dosah až dvacet metrů."

"Přijde mi nepravděpodobné, že by byly záplavy dvacet metrů vysoké. I deset."

"Minulý rok se celá jedna jednotka potopila a jejich zásoby byly zničené. Elfové sice přežili, ale pár dnů nebyli schopni boje. Napadly je probouzející se podvodní rostliny a jiné bytosti. Nejspíše se jen princ Balrae chce ujistit, že se nebude opakovat taková hloupá nedbalost."

"Copak neměli svého vodní ducha nebo alespoň hlídky?" Slyšela o tom poprvé. Král a jeho Stíny se činily. Omezovaly pomluvy a příliš zdrcující pravdy války, morálka elfů a jejich čest by měla být nedotčena. Ale i takovou hloupost?

"Bylo to zvláštní. Byli ve vnitrozemí, a přece se tam prohnala přílivová vlna." Kavari pokrčila rameny. "Vážka nás snad bude varovat s dostatečným předstihem." Zamyšleně pohlédla na stromy kolem. Nejspíše zvažovala, zda by se mohli i se zásobami schovat rovnou tady. Tábor na stromech, tohle zažila Ekathe pouze jednou, a to při výcviku.

"O Vážku bych si starosti nedělala," broukla poručík, "je jedním z duchů a je silná. Slabí koneckonců na sever už nechodí. O to více tak blízko třetí."

"Chybí mi magie země. Je to tu mrtvé."

"Mně také, Kavari, mně také."

Duchové byli poslední z přírodního lidu, kteří ještě setrvávali tak daleko na severu. Zbytek Král nechal migrovat na jih, nejlépe až za Věčný strom. Nejen bezbranné, mírumilovné bytosti, ale i své spojence. Většina z nic byla dlouhověká, pokud ne bezvěká. Ti se nikdy neproslavili svou početností nebo rychlým rozmnožováním. Pokud by ve válce vymřela celá rasa, bylo by to vítězství pro lidi, a to elfové nemínili připustit.

Poučili se, po prastarých fu, kteří jednoho dne přestali existovat. Stromoví bozi, bytosti, které nejspíše kráčeli po teritoriích ještě dříve než elfové. Král do války poté nepouštěl dokonce i agresivnější bytosti, ne přímo do boje. Bylo to... byla to poslední obrana. A R'iegeres si chtěl být jistý, že pokud elfové padnou, bude tu ještě někdo schopen bránit Kareo'jyn, Věčný strom, a vše na jih od něj.

"Našla jsem na jednom ze stromů člověčinu, tady bych tábořiště neplánovala."

Kavari se oči rozšířily překvapení, ale beze slova kývla. Chtěla něco dodat, ale náhle se prudce sehla a velkýma očima sledovala, jak kolem nich prošel jeden z nosičů.

Ekathe překvapeně zamrkala, když zkoumala konstrukci na jeho zádech. Dosahovala daleko nad jeho hlavu a více než dvojnásobku jeho šířky. Z poloviny už byla zaplněná. Viděla to poprvé, ale byla pravda, že nikdy předtím neměla tak málo chlapců a tolik zraněných, takže nosiči museli logicky nést více věcí. V duchu uznala, že jim možná neplatila tolik, kolik si zasloužili.

"Tábor je takřka sklizený, za pár hodin nikdo ani nepozná, že jsme tu někdy byli."

"Dobře. Odchod."

"Pane," Kavari zasalutovala a odspěchala, na tváři znepokojení. Co asi trápilo její velitelku zásobování? Cítila z její aury obavy. Možná to ale byl pouze výskyt člověčiny. Ekathe udělala rychlou zastávku u Kalouse – všichni zranění byli schopni pochodu, pokud je nebude příliš hnát – a léčitelé už byli také takřka sbalení.

Dokončovala obhlídku s pocitem, že se blíží něco špatného.

*

Ekathe zrovna dojídala oběd, když postřehla kuchařovu postavu, proplétající se směrem k ní. "Ach ne. Dneska ne," zasténala tiše a rychle dojídala. Ten zatracený elf sice vařil tak, že z toho jeden mohl prožít kulinářský orgasmus, ale povahu měl příšernou. I Vasil vedle něj vypadal jako veselá kopa. Drobný, kyprý elf si ale vykračoval nějak lehce, až podezřele vesele.

Otřásla se. Skoro se bála, co se ještě může stát.

Lasička se před ní postavil a v očích měl plamenný pohled. Chvíli oba mlčeli.

"Ať chlapci udělali cokoliv, nemůže to být tak hrozné, aby to nešlo napravit," vyhrkla jako první Ekathe. Sakra, nechtěla, ale rozhodně nechtěla, aby měl Lasička špatnou náladu. Daay, vždyť jim všem vařil. Nikdo v táboře nebyl tak šílený, aby jej naštval. Popravdě, všichni mu nadbíhali, protože tu byla malá možnost, že jej po ránu políbí nějaký duch radosti a ukuchtí nějakou sladkou pochoutku.

Nepravděpodobné, ale jeden mohl stále doufat.

Kuchařův koutek se zvlnil ve zlomyslném úsměvu. "Holčičko, ty jsi tady velitel, takový nízký kuchaříček jako já by tě neměl zdeptat," odvětil pobaveně.

"Když je ten "nízký kuchaříček" třikrát starší než já a zvládne přes noc nechat vyrůst zásoby pro mé chlapce, trocha pokory nikdy neuškodí," odvětila obezřetně. Byla to pravda a Lasička se nepatrně napjal pýchou.

Byl kath'mag, šaman, což byli elfové praktikující magii srdce. Takoví kuchaři byli nedocenitelní. Hodně elfů jí jejího kuchaře navzdory jeho povaze závidělo. Šílení, občas si sama záviděla, dokud s ním zase nemusela o něčem jednat. Jeho povahu mohl popsat i fakt, že své chlapce za trest posílala mu pomáhat.

"Hm," zabručel kuchař s nicneříkajícím výrazem.

"Tak? Co je to tentokrát?" zeptala se rezignovaně. Uchechtl se.

"Potřebuji dovolenou," odvětil jemně. Ekathe si Lasičku dlouze prohlédla. Před dvěma lety se posunula válečná linie dále na sever a jižané zničili jedno severské sídlo. Poručík se pak rozhodla dát šanci jednomu elfovi prosté krve, který pracoval na dvoře u seveřanů a svým pánům byl věrný. I po jejich smrti.

Věděla, že aktivně prodává informace nepřátelům. Ale také si byla jistá, že jejich jednotku kuchař podivným způsobem respektoval. Přinejmenším je ještě do horké vody nehodil. Jednoduše informátor, prodával informace všem. Byl to paradox, ale Ekathe i její nadřízení Lasičku měli pod kontrolou a regulovali, co mohl prodat. Občas poslali i špatné nebo zavádějící informace.

Ale Lasička teď neměl co prodat a ani z něj necítila žádnou zradu. Za ty dva roky se na něj a jeho myšlenky naladila, bez jeho vědomí samozřejmě. Tohle dokázala potvrdit bez problémů.

Elfka se široce usmála. "To je vtip?"

"Ne."

"Aha." Zírala na něj. Vážně chtěl jít pryč. Začínala poznávat ten podivný pocit, který v ní rostl. Panika. "Pár dnů? Mohu vědět důvod? A stačily by ... hm, třeba... dva? Dva dny?" zeptala se s nadějí. I ty dva dny bez kuchaře by byly utrpení. Celý tábor se zhroutí a až se kuchař vrátí, našel by její jednotku polomrtvou hlady a na pokraji vzpoury. Lasička se tiše uchechtl, jako by jí četl myšlenky.

"Mae půjde se mnou. Na více než dva dny."

Ekathe zbystřila. Když už pominula fakt, že kuchař zmínil Mae, elfku notoricky známou svou nenávistí k elfím samečkům, nabídla se tu jiná věc, které se musela věnovat pozornost. "Aha. Hádám, že to je tvůj problém, který budete řešit."

"Hádáte správně, pane."

Povzdechla si a promnula si kořen nosu. Kolem čeho Lasička tak pobaveně tancoval, byla prostě jeho říje. Každých pět let měli elfové období, kdy se potřeby jejich těla zvýšily, především ty sexuální, a to je dělalo mírně... popudlivými. Když byli samci opravdu neopatrní, mohlo to končit i smrtí. Většinou se stáhli do ústraní, pokud měli pravidelné partnerky tak s nimi, pokud ne, tak s jakoukoliv elfkou, která byla povolná a po ruce.

Říje také bylo období, kdy se elf nedokázal ovládnout a pokud si jeho partnerka nedala pozor, mohl ji neúmyslně oplodnit. Mohlo to trvat pouhý den, ale i pár týdnů, když měla dotyčná smůlu, jelikož elf v říji byl nejen nenasytný, ale také nevyčerpatelný. Nemluvě o zlepšených smyslech a zvýšené fyzické síle. Nemohla riskovat a nechat si jej v táboře.

"Dobře. Dva týdny. Pak tady budete nastoupení a připravení, hodinu po úsvitu, ty už v průběhu vaření a Daay vás chraň, jestli se zpozdíte." Zoufale se ohlédla směrem k Lasičkově stanu.

"Jste převelice štědrá, pane." Sarkasmus a posměch z těch slov odkapával.

"Někdo na vás dohlédne," odvětila chladně a kuchař ji pouze jízlivě sledoval. "Zmiz," sykla zoufale, jelikož vypadal stále stejně vesele. Když vesele odkráčel, elfka s obtížemi ovládala paniku.

"Poručíku?" zarazil se Liko, který šel kolem. "Vše je v pořádku?" Mimoděk sáhl po zbrani.

Upřela na něj pohled plný čirého děsu. "Umí někdo v táboře vařit?"

"Lasička dal výpověď?" zeptal se přiškrceně.

"Ne!" Vykřikla tak hlasitě, že se po ní pár vojáků ohlédlo. Ekathe zběsile mávla rukou, ať si hledí svého. Dala se do kroku, směrem k léčitelským stanům. "Jen má dva týdny dovolenou."

"Dovolenou?" zeptal se Liko podezíravě. Vypadal, jako by jej něco bolelo. "Pozítří měl dělat rýžové kuličky. Dělá je jen jednou za měsíc, a jen pokud najde cukrové červíčky." Bylo možné, aby tak velký elf a k tomu ještě válečník kňoural? Ne, že by Ekathe neběželo hlavou přesně to samé, když jí to kuchař oznamoval.

"Opovaž se to rozšiřovat, jinak tu doopravdy budu mít na krku vzpouru," sykla.

"Co budete dělat, poručíku? Jsem si skoro úplně jistý, že nikdo v táboře neuvaří nic ani zpola poživatelného, natož chutného."

"Budu improvizovat."

"Toho jsem se bál," zamumlal tiše a Ekathe po něm sekla ostrým pohledem. Seveřan mimoděk ustoupil a zelenooká se nadechla, aktivovala kouzlo proti promoknutí a svižně překlusala vzdálenost mezi jídelním stanem a léčitelským. S pompou vtrhla dovnitř.

"Pane?" zeptal se jeden z léčitelů, Al nebo Alk, nikdy si nebyla jistá, který je který. Zrovna dojídal svou porci polévky.

"Kde je Kalous?"

"Poručíku?" zavolal hlas zpoza jedné zástěny. Nakoukla, zda neuvidí něco, co by vidět nechtěla, a pak se před Kalouse postavila.

"Ty vitamíny a jed pro klidný spánek jste potřebovala a já se nebudu omlouvat za to, že jsem vám je přidával do jídla," odvětil léčitel tvrdohlavě.

Zírala na něj. Ten proradný sameček zaváhal.

"Samozřejmě jsem myslel to, že pokud se v mém stanu nalezla jistá sada vašich dřevěných jehlic a vaše hůl, je to čistě shoda okolností. Našel jsem je povalovat se před vaším stanem a nechtěl jsem, aby se jim něco stalo. A vidíte, pár dnů bez tréninku vám nijak neuškodilo."

Liko se začal tiše pochechtávat.

"Kalousi," zavrčela dopáleně.

"Kuchař, poručíku," připomněl seveřan a smál se zcela otevřeně. Ekathe zuřivě vydechla a promnula si kořen nosu.

"Jelikož jste jednal zcela neadekvátně více způsoby, léčiteli Kalousi," procedila skrze zuby, "máte dva týdny službu v kuchyni."

"V kuchyni?" Kalous se zarazil. "Nejsem kuchař," dodal zaskočeně. Ten výraz byl na jeho tváři tak vzácný, že poručík cítila počátek smíchu a začala se vymotávat z osidel paniky.

"Znáš byliny, víš, co je pro elfa potřeba, poradíš si."

"Co se stalo s Lasičkou?" zeptal se léčitel podezíravě. Sladce se usmála.

"Kuchař má dva týdny dovolenou. Jaká shoda náhod, že?"

Odcházela s trochu lepší náladou, zatímco se jí za zády tiše ozývalo procítěné nadávání. Teď už jenom zhodnotit rizika toho pouštět Lasičku z vodítka. Zvážit, jak velká je pravděpodobnost, že ji Mae chce také zradit. Že by jí odmítnutí učení starého jazyka až tak urazilo? Byla si tak jistá, že dokáže vycítit Lasičkovy úmysly, ale být neopatrná by bylo hloupé. Ale koho s nimi poslat?

"Pošli za Kalousem Kavari, ať se domluví," broukla k Likovi.

"Rozkaz, pane."

"Ještě něco?" otočila se k plavovlasému, když šel stále s ní. Zazubil se.

"Možná byste se měla připravit na malou delegaci z vedení. Mám pocit, že se včera dva jistí elfové vaší jednotky mohli zaplést do určitých nepokojů,"

"Liko!" zařvala Ekathe, ale ten zmetek, na svou velikost nespravedlivě mrštný, jí dokázal za pouhou dobu mrknutí oka zmizet přímo před nosem.

7, kapitola | Úvod | 9, kapitola