VV: 7, kapitola

7, Aaris

"Jsem zklamán, aaris," pronášel Raffedor divadelním šepotem, v jeho hlase bylo tolik bolesti a hanby. Ekathe věděla, že to tak nemyslel. Nevadilo by mu ji uhodit. Ale musela mu uznat, že to vypadalo zatraceně přesvědčivě. Chtěla by jej za to nenávidět, ale... byl to její Ri, Otec.

Spolkla povzdech. Čím to jen bylo, že facka vedena zdaleka ne tak velkou silou, bolela více než rány na těle? Unaveně mávla rukou, když viděla Rewa a Lika stát nebezpečně blízko, ruce na zbraních. Jiril měl v očích neskrývaný vztek a v ruce Teerský meč, který si koupil za poslední výdělek z kořisti. Několik jejích chlapců vypadalo šokovaně.

Julir'aegi. Nikdo z nich neměl ponětí o tom, jak jedná stará krev mezi sebou, natož se členy Rodiny.

"Lisa, lisa, sestřičko, jak jen můžeš s'Ri pokaždé dohnat až k takovým ošklivým věcem? Ach Eki, proč se nikdy nepoučíš? Stačilo by se pouze chovat s trochou ohleduplnosti a důstojnosti," ozval se sladký hlas Tamawy.

"Máš pravdu, lisa'se. Omlouvám se, Ri'se. Neměla jsem být drzá. Lere'šaa'Raffedor'Ri, odpusť." Ekathe si klekla a natáhla se po Otcově ruce. Když ji nadzdvihl, jemně políbila klouby jeho prstů. Starší elf ji pohladil po hlavě v láskyplném gestu, což ji zaskočilo. Zachvěla se a potlačila bolest a infantilní touhu. Necítila auru svého Otce tak dlouho... chyběl ji, přese vše.

Vzhlédla ve chvíli, kdy k nim její nejmladší sestra došla. Tamawa a Otec, tak vznešený pár, tak... severský. Oba světlovlasí, lisa'se dokonce tak plavovlasá, že měla vlasy skoro bílé, čímž dosahovala tisíci tahy kartáčem a různými drahými oleji. Na slunci zářily jako bílé zlato a její drahá sestra to dobře věděla.

Naopak ona, ona se svými vlasy černými skoro do modra, v Rodině tak strašně vyčnívala. Vždy bokem a navíc. Ať dělala cokoliv, Otec ji nikdy neuznal.

Viděla, jak Tamawu všichni sledují. Nedivila se, její nejmladší lisa byla rozkošná, dechberoucí. I ti, kteří obvykle seveřany opovrhovali, ji shledávali za přední představitelku, dokonalý vzor rasy. Ekathe byla obyčejná. Průměrně krásná, ucházející ve všech schopnostech, které ovládala. Snad kromě toho, kolik toho uměla.

Postřehla pohyb, to se Otec něžně natáhl po Tamawě a nabídl jí rámě. V očích měl jen chladnou vypočítavost, když tak klečela před ním a přála si, aby byl více než necitelný parchant. Aspoň jednou. Ale on sledoval okolí, pečlivě, a vypadal z výsledků svých zjištění podivně... rozporuplně. A co jsi čekal, s'Ri, drahý Otče? Že mí chlapci ránu jejich velitelce schválí? Rezignovaně na jeho pokývnutí vstala a doufala, že možná.

..

Ani nevěděla v co. Uvažovala, zda má rudou tvář. Co by na to řekl Kalous? Nějak si neuměla představit, že by se mu její Otec líbil. Na druhu stranu by Kalous mohl být jednou z mála věcí, které Raffedor může shledávat za dostačující.

"Možná proto máš ferzii'daerzul, požíračské oko, Ekathe. Obcuješ s maegi'daerzu, sama se skořápkou stáváš."

Poručík chvíli netušila, o čem to Otec mluvil, než se vrátila k předchozí konverzaci. Pak uviděla Rewa a Lika, jak je pečlivě sledují, a Tamawa s Otcem tak sebejistě ukrajovali ze vzdálenosti, která její seveřany a je dělila. Na chvíli ji zděšeně napadlo, že Ri bude tak šílený a pokusí se k nim jít. Ale Raffedor měl vždy výborný pud sebezáchovy, i když někdy možná netušil, proč se rozhodl zrovna tímto způsobem.

Zamířili k léčitelským stanům. Ekathe se ulevilo a zároveň se cítila prázdná. Věděla, že to bude představení dalších a mnoha urážek. Vykročila a neochotně s nimi srovnala krok.

"Matka byla tak zhrozena, když se k ní zpráva o tvém oku dostala. Někdy umíš být bezcitná, Eki," podotkla Tamawa zpěvavě. Zelenooká se k ní s nechutí otočila a plavovláska se sladce usmála. Její prsty si hrály s výstřihem jejich šatů a slunce zachytilo odlesk na její hrudi.

Ekathe tupě zírala na gemaegir, živý drahokam, který sídlil na Tamawině hrudi.

"Není bezpečné nosit tvůj gemaegir'i, lisa, tak blízko bojů," odvětila zelenooká jemně, přestože se jí chtělo řvát. Už dlouho, dlouho její nejmladší sestra nepoužila právě tuhle zbraň. Připomínku, že dokázala vytvořit svůj krvavý drahokam, ovládla svou magii a pyšnila se svým gemaegir, jako každá příslušnice julir'aegi.

Až na Ekathe. Měla magie příliš málo, aby dokázala složit zkoušky. K smrtelně nebezpečnému rituálu ji nepustili. Mohla by nakonec zemřít. Nároky na moc při výrobě delikátního, magického drahokamu byly ohromné. Když mládě vyrobí svůj gemaegir'i, dá do něj vše. Čím bylo, je i bude. V tom jediném výronu síly se určuje jeho budoucnost, příslušnost k julir'aegi.

Z úcty k ní její sourozenci své drahokamy nenosili. Ne, pokud to nevyžadovala Králova nařízení nebo cesty staré krve. Protože poručík byla dědičkou Rodiny, rodu Awiskejii. Nezáleželo na tom, jak slabá v magii byla, bylo to její rodné právo.

"Jak dlouho už nosíš svůj drahokam?" Nebyla si vědoma toho, že se zeptala. Jednoduše ta otázka náhle byla venku.

Otec se usmál a zelenooká věděla, že to je přesně věc, pro kterou přišel.

"Tamawa za tvé nepřítomnosti, aaris'Ekathe, reprezentuje naši rodinu."

Bodlo ji u srdce.

"Proč se té pocty nezhostila Aiwuli?" zeptala se tiše, přestože už znala odpověď. Nemuseli jí to oznámit, prostě to věděla. Otec Aiwuli, prostřední sestru, poslal z cesty, aby měl jeho miláček volné pole působnosti.

"Aaris'Aiwuli se rozhodla jít cestou rie'ymue, stát se kněžkou."

Zírala na ně. "A nikdo mi to neoznámil?" Nedokázala potlačit nevíru v hlase. Nebyli si s Aiwuli blízké, ale stále byly Rodina. Byla to její sestra a Ekathe byla budoucí Matriarcha, něco takového měla vědět.

"Ach sestřičko, nikdo ti neposlal vzkaz? Byla jsem si jistá, že jsem zprávu vyslala," odvětila Tamawa něžně, tak jemně, a pohladila ji po tváři.

"Lisa'se," Ekathe opakovala Tamawyny pohyby, stejně něžně, kopírovala klouby prstů elegantní linii jejich vysokých lícních kostí. Byla smutná. Takže to nebyla Otcova hra, nakonec to byla práce její malé, drahé sestřičky. Kdy se odcizili natolik, aby to došlo tak daleko?

Tamawě v očích bleskla hluboce skrytá, ale přítomná nejistota. Taky stud.

"Omlouvám se. Nechtěla jsem ti způsobit bolest."

Otec se po Tamawě ohlédl. Zdálo se, že jej znepokojilo, jak upřímně její omluva zní. Nakonec však ale byla upřímná. V ten okamžik, na chvíli zase byly milované sestry. Waji chytila Ekathinu ruku a políbila ji na klouby.

Zelenooká věděla, co se s'kiri'Tamawa vybavilo. Vzpomněla si na ten den v travnatém moři na severní pláni, kdy se zatoulala a Ekathe ji našla. Zraněnou a vyděšenou nedaleko rozbitého skleníku. Vzpomínala, jak Ekathe vše naaranžovala způsobem, aby všichni došli k jedinému závěru – že se stala nehoda. Propašovala malou Waji k léčiteli a ten se dal do práce, bez otázek. Svou stovku měla za sebou už dávno a Tamawa nebyla starší než sedm let. Taky ji na konci tak pohladila po tváři a Tamawa ji tehdy stejně jako dnes vzala za ruku a políbila klouby.

Věděla, že na to vzpomíná, jelikož se dotýkaly té druhé a tento druh emocí chutnal velmi specificky a známě.

Tamawa se roztřeseně usmála, vina v očích jasně patrná, a zelenooká věděla, že si vzpomněla i na to druhé. Na jejich temné tajemství.

"S'Tamawa," zamumlal Otec tiše a její sestřička se odtáhla.

Měly se rády. Ale to bylo předtím, než Ekathe odmítli vzít na učení k léčitelům a pak začala válka. Arisa'se zešílela, poté, co lidé napadli jejich rodné sídlo a jejich rodinný duch Bonifác padl. Tak poslední kousek lásky jejího Otce pro jeho nehodnou dceru umřel. Tehdy se tak upnul na své nejmladší mládě, které už odmalinka projevovalo velký talent a byla krásná, dokonala severská panenka.

Odcizili se, protože Tamawa propadla Otcově lásce a hltala jeho toxické učení. Už jako malá měla graciéznější úklony, než na jaké by se Ekathe kdy zmohla. Tamawa trénovala sofistikované umění svádění a intrik, zatímco zelenooká bojovala se svým Mistrem a stávala se bojovníkem.

I tehdy se ještě měly rády, přes Otcovy snahy.

A pak si Ekathin milenec vybral Tamawu. Raffedor příliš tlačil a Waji odmítla perly, které jí Dorken vyzpíval a pro které by Ekathe zabíjela, protože jej tehdy ještě tak bláznivě milovala. Léčitelé ji odmítli, Matka přijala ve svém šílenství pouze Aiwuli, která byla tak něžná a nevinná a křehká, protože to bylo bezpečné a Otec to schvaloval. Její bratr se tehdy opil a on i Tamawa sledovali, co Raffedor Ekathe udělal. Nikdo ji nepomohl.

Poručík si přitiskla pěst ke hrudi. Srdce jí poplašeně bilo. Pouhá vzpomínka na tu událost jí stále naháněla hrůzu, především proto, že tuto konkrétní jizvu žádnou rie'ymue nikdy nenechala vzít. Příliš se styděla, a proto ji skrývala.

Raffedor'Ri roztříštil pouto, které k Rodině Ekathe měla. Svým sofistikovaným způsobem se snažil zbavit slepé větve stromu.

Ekathe se na svého Otce podívala a pomyslela si, poprvé za celý svůj život, že už jej nemiluje. Nechová k němu ani trochu lásky už velmi, velmi dlouho, a niky mu neodpustí, že proti ní obrátil její nejbližší. Nezapomene mu, že nikdy nebyl jejím Otcem, a zároveň nikdy nedovolil tatínkovi, aby tím Otcem byl místo něj.

"Daay ve své moudrosti hlídá své děti. Stále vede naše kroky," zamumlala zelenooká. Špatná slova, Tamawa se v duchu úplně odtáhla a Raffedor se sardonicky usmál.

"Temná bohyně už není naší Matkou, drahá dcero. Následujeme stezky Milosrdné matky."

"Ano, samozřejmě," odtušila její sestřička nepřítomně. "Otče, budeme pokračovat v prohlídce?"

"Samozřejmě, s'Aaris'se." Nabídl blondýnce rámě a odešli, aniž by poručíkovi věnovali další pohled. Ekathe se otočila na patě, vojenský pohyb, a šla k léčitelským stanům. Zároveň měla pocit, že dnes ztratila něco velmi, velmi cenného a křehkého. Něco, co už nikdy nedokáže znovu získat zpět.

*

"Eki!"

"Fessiwahu." Pokud byla jediná osoba, kterou doma doopravdy milovala z celého srdce, byl to její nejstarší bratr Fessiwah. Vždy byl dobromyslný a když teď tiše a nervózně plácal páté přes deváté, co doma pěstují, s kým obchodují a s kým jsou znepřátelení, o nových dráčatech'psech, válce a o sestrách, věděla, že se stydí a cítí provinile.

"Fessi," zarazila jej, když se nadechl a chtěl pokračovat tirádou o zlatém kopí, které jako poslední poslala domů. "s'Ari'se, ráda tě vidím. Ale nemůžeš mě pustit ke slovu?"

Zarazil se a pak rozesmál. "Promiň Eki, jen je mi líto, jak se Tama a Otec chovají."

"Opravdu?"

"Netušil jsem, že jsi o Aiwuli nevěděla." Jeho tvář se trochu zachmuřila. "Měla jsi. Otec tvrdil, že není důležité mít tvé svolení, ale nenapadlo nás, že vůbec nevíš..." Fessi si prohrábl vlasy rukou a těžce si povzdechl.

"Matka?" zeptala se Ekathe obezřetně, protože tohle tancování kolem slov se jejímu bratrovi nepodobalo.

"Nedokážou jí pomoct už ani rie'ymue. Proto se Aiwuli rozhodla stát kněžkou," odvětil tiše. Ekathe zavřela oči a zhluboka se nadechla.

"Ale ještě nepropadla šílenství."

"Ještě ne. A Nekonečná noc už je blízko,"

"Ano, to je," odvětila měkce.

"Eki ... s'kiri'lisa tě miluju, víš to, že ano?" Objal ji a pevně k sobě přitiskl, jeho duše byla podivně zoufalá.

"Co se děje Fessi?" Něžně jej hladila po zádech.

"Eki, stínko, sestřičko... nechoď domů na svátky. Ne, dokud nebude Matka opět... v lepším duševním stavu."

"Tohle tě Otec donutil říct?" zeptala se chladně, zatímco odolávala nutkání si obejmout paže a začít plakat. Nerada jezdila domů, všichni to věděli, ale mít zakázáno tam jít, když bude potřebovat... to byla úplně jiná kategorie mučení a ponížení.

"Eki, Arisa trpí. Ať je to cokoliv, Otec tvou přítomnost nemá rád a Matka udělá cokoliv, co po ní Ri bude chtít. Moc dobře to víš." Slyšela v bratrově hlase hanbu a věděla, že by byl rád kdekoliv jinde než s ní a říkat právě taková slova.

Ekathe si promnula levou stranu krku.

"Matka Otce šíleně miluje. Tebe miluje taky, sestřičko." Fessi ji objal a políbil do vlasů. Cítila, že jí po tváři stékají slzy, zatímco její bratr tiše pokračoval: "Ale Otce Matka miluje víc. Je to její druh, je to její duše."

"Já jsem její první dcera."

"Vždy budeš, Eki. Ale právě teď to není věc, kterou Matka potřebuje slyšet." Fessi ji pevněji sevřel a napjal se. Poručík věděla, že nechce slyšet nic, co jej takto dohnalo na hranu. "Eki ... když měla Matka poslední záchvat, plakala a křičela. Dříve, než jsme stihli její pokoj opříst tlumícími zaklínadly, vykřikla..." Fessiho očima kmitl stín. "Chci to být já, kdo ti to řekne, protože ostatní nebudou... budou ti chtít ublížit. Odpust, lere'šaa's'lise'se. Ale Eki, sestřičko, tohle se nedá říct jemně."

Četla v jeho auře žal. Truchlil, že musel pokračovat. Ubližovalo to jemu stejně tak, jako to ublíží jí.

Tak Otce nenáviděla.

Odtáhla se a odstoupila dost daleko, aby na ni už nedosáhl. Sledovala jej pohledem, kterým si tolikrát prohlížela bojiště, o kterém věděla, že jí vezme příliš. Fessiwahovy paže spadly k jeho bokům.

"Matka křičela, že jsi byla chyba a nikdy ses neměla narodit. Že ji to mrzí a Daay ji trestá příliš dlouho. Prosila o lásku jejího druha. Nenáviděla se za fakt, že se nechala svést vlastní mocí. A..." Fesi pevně stiskl rty. "Iš, více nepotřebuješ slyšet. Arisa netušila, co říká. Ale slova padla a všichni je slyšeli."

Ekathe bolestivě sykla, zaťala ruce a pak je uvolnila. Chvíli stála a netušila, co má dělat, pak si zahanbeně přikryla uši, které prozrazovaly více, než byla ochotná dát najevo. Nikdo vás nemůže zranit více než ten, koho milujete.

"Matka... ona..."

"Ne, iš! Sestřičko, Arisa tě miluje, i když to neumí dát najevo. Všichni tě milujeme, i Otec, jeho zvrácenou, podivnou cestou,"

"Ano?"

"Bude to další z jeho schémat, uvidíš. Chladem a odtažitostí se snažil tě jen vychovat tak, abys byla chladnější a odtažitější než on, což bere náš Ri za tu nejlepší ochranu."

"Fessi,"

"Stále jsi Ekathe rodu Awiskejii, stále jsi nejstarší dcerou naší Arisa, stále jsi naše lisa."

"Qi‘s'ari'Fessiwah, díky, bratříčku."

Chvíli stáli v tichu.

"Chceš naučit dalších pár triků s mečem?" zeptal se Fessiwah po chvíli, v duši tak zoufalou potřebu ji utišit a rozveselit. Ekathe potlačila zasténání, ale na rty se jí dral uplakaný úsměv.

"Ráda, bratříčku. Ráda," šeptla tiše.

*

Ostatní se na ně zvláštně dívali a Ekathe dělala to nelepší proto, aby je ignorovala. Milovala svého bratra. Proto stála na cvičišti a nechala si vysvětlovat útoky, které perfektně zvládala a sama už naučila desítky jiných.

Fessiwah si vždy myslel, že Ekathe neuměla bojovat – proč by jinak julir'aegi byla jen poručík? Matka ji tak prosila, ať jej neporáží v boji. On byl nejstarší a měl být ochránce Rodiny. Matka dokonce zašla tak daleko, že jí zakázala hodiny boje, na kterou mělo každé ílško právo. Tehdy tam pro Ekathe byl s'kiri'Ri, který jí sehnal jednoho z nejlepších Mistrů a Ekathe se učila tajně.

Až později pochopila, proč Matka tak naléhala. Až když sama Arisa začala trpět šílenstvím, které jí způsobovala nějaká pohřbená bolest. Matka padala ke dnu rychle, jen krůček od přechodu ke Kah, zpět k Přírodě. To, nebo propadnout temnotě... a pak by ji musel někdo zabít.

Nebylo moudré elfovi zničit svět. Někdy to mohl přestát bez mrknutí oka. V některých případech však i ti, kteří stáli pevně a vypadali nezdolní, náhle spadli do kolen a plakali, protože je pravda zlomila. Její rasa byla vždy nestálá a neměla ráda bolest. Vyhýbala se jí s úzkostlivou pečlivostí. A nic nebyl zákeřnější jed než bolest psychická.

Dnes věděla, že celá situace byla špatně. Kdyby se mu to řeklo na začátku, zdrtilo by jej to, ale přežil by. Ale bylo to už více než dvě stě let, kdy mu tato sladká lež plnila mysl. Byl to jeho smysl života, chránit Rodinu. Ekathe se neopovažovala být tou, která jeho svět roztříští a představí do Rodiny dalšího nestabilního člena, který může každou chvíli padnout a přejít k dobrovolné smrti.

Trpělivě vedla útoky, které prováděla s přirozenou elegancí tisíce hodin opakování. Fessiwahovi nikdy nedošlo, jak podivné to bylo. Víra je slepá a kdo chce věřit, věřit bude.

Ostatní se na ně dívali a bratr se zasmál. "Nevšímej s jich, jsi jejich velitel, smát se ti neodváží, Eki," broukl, "nemusíš být nervózní, nic neřeknou."

"Chyběl jsi mi, Fessi," odvětila jemně a objala jej. "Kee'ari, miluju tě, bratříčku."

"Taky mi chybíš, Thaje. Bez tebe je dům příliš vážný. Děti vyrostly a vše se točí jen kolem politiky. Jako by s tebou odešla i bezstarostnost."

Ta odešla s vraždou našeho rodinného strážce, chtělo se Ekathe říct, ale zákeřná slova spolkla.

"Myslíš na Bonifáce," ozval se její bratr tiše. Ekathe sebou překvapeně trhla. Ie'jes'Bonifác byl jejich rodinný duch. Na začátku války byly jejich pozemky napadeny, ale jejich Rodina se udržela. Nepadli, protože je jejich rodinný duch bránil vším, co měl. Když pak přišla pomoc, bylo už pozdě. Lidští čarodějové Bonifáce příliš otrávili svou magií.

Byla ráda, že Aiwuli ani Tamawa nezažily šok smrti ie'jes. I ji to málem zlomilo. Matku to postrčilo přes okraj.

"Rok od roku ztrácíme naši sílu, Fessi, Myslím, že nepřítomnost Bonifáce je to, co Matku stahuje přes okraj."

"Nejspíše máš pravdu, ale co můžeme dělat?"

"My? My dva nic. Za pár desetiletí, pokud to přežijeme, moc z naší Rodiny úplně vykrvácí. Naše rodinná linie propadne z julir'aegi k obyčejným elfům. S trochou štěstí Aiwuli, Tamawa i ty najdete mocné druhy, kteří zaštítí naši prázdnotu jejich magií."

Fessi ji sledoval a Ekathe věděla přesně okamžik, kdy mu to došlo.

"Ale ne ty."

"Ale ne já. Jsem nejstarší dcera rodiny. Můj duch je mrtvý."

Fessi na ni zíral. "Jak dlouho to víš?"

Jak dlouho, s'ari? Od chvíle, kdy byl náš rodinný duch zabit. Nebyla jsem dost, abych rodinného ducha nebo alespoň sílu přilákala zpátky.

"Na tom nezáleží, bratříčku."

"Jsem strážce Rodiny. Měl jsem to vědět."

"A co by to změnilo?" Ekathe naklonila hlavu na stranu a zkoumavě ari'se pozorovala. Neodpověděl. "Pojď, douč mě ostatní pohyby, ať se můžeme jít najíst."

Zelenooká se ohlédla a sledovala pozorně tvář elfů kolem ní. Večer už to bude vědět každý, že nejen ovládá magii, je julir'aegi, ale je také nejstarší dcera rodiny. S mrtvým rodinným duchem a upadající magií, zdědí prázdnou schránku, která za pár desítek let nebude znamenat nic. Takže nakonec nebyla tak jiná než ostatní. Jen... stejná bude až za pár let.

*

Otec odešel, klapání posledních vznešených draků'koní i obyčejných tažných studenokrevných odeznělo. Okamžitě se rozezněl šepot. Drbárna začala. Slyšela, jak si vyprávějí o hadovi se jménem Raffedor rodu Awiskejii. Narovnala ramena a ostře se rozhlédla.

"Můj Otec je můj sir a já jej respektuji a miluji. Kdo uráží jej, jako by urážel mne."

Rozhostilo se ticho.

"Choval se k vám jako k hadru, poručíku," ozval se Jiril nesouhlasně.

"Možná měl své důvody. Toto není otevřené diskuzi," varovala.

"Raffedor'Ri'ze je arogantní bastard, který vás týrá, velitelko. Neměla byste si to nechat líbit," pronesl Rew klidně. Ekathe na něj upřela unavený pohled.

"Týden služby v psinci, Rewe. Domluv detaily s Mae."

Seveřan si ji prohlédl a pokýval hlavu, jeho výraz neprozrazoval z jeho myšlenek vůbec nic. "Mae nebude nadšená, že mě dáváte k jejím milovaným bestiím."

"Také ne. Budeš jim uklízet," odvětila suše a odcházela.

*

Ekathe čekala, že Mae dorazí brzy. Nečekala jen, že se bude uculovat.

"Ano?" otočila se zelenooká k psovodce.

"Draci'psi vašeho Otce nakryli moje feny." Mae se rozzářila a poručík se navzdory všemu rozesmála. Alespoň něco dobrého Raffedor udělal. Psovodka však rychle zvážněla. "Poručíku... potřebujete si... promluvit?"

Zelenooká se jízlivě usmála. "Oceňuji nabídku, ale jsi už třetí, kdo se ptá. Ne, žiji s Ri'se už velmi dlouho. Znám jeho způsoby a smířila jsem se s nimi. Avšak qi, Mae, znamená to pro mne hodně."

"Qi je v starém jazyce děkuji?"

"Je to děkuji."

"Umíte také psát, poručíku?"

Ekathe se poprvé od odjezdu Rodiny upřímně usmála. "Umím psát. Jsem přeci jen staré krve."

"Nikdy jste starou řečí nemluvila, poručíku."

"Neměla jsem důvod." Zamyšleně elfku před sebou pozorovala a uvažovala, jestli má tento malý výslech nějaký určitý důvod.

Psovodka vypadala zamyšleně. "Mnoho vznešených si nenechá ujít jedinou příležitost promlouvat starou elfštinou, jen aby ukázali, kde je místo nás ostatních," Mae se jemně usmála, "říká se, že mluvit starou řečí je cesta života sama o sobě a pokud někdo mluví elfštinou, je pro něj těžké žít jinak."

"Chybělo mi promlouvat starým jazykem, to uznávám."

"Naučila byste mě, poručíku?"

"Nenávidím, že musím odmítnout, Mae, ale stará řeč je cesta života. Nedá se naučit tak... jednoduše. Slova mají sílu a někdy je nebezpečné chtít promlouvat řečí, která jednou stvořila svět."

Mae v očích blesklo něco zlého, ne snad nenávist, ale něco velmi, velmi blízkého. Ekathe rozvážně pohladila svůj bok, kde měla skryté jehlice. Vojáci byli obvykle příliš temperováni válkou, aby lehkomyslně ztratili hlavu kvůli svým emocím... obvykle.

"Děkuji, že jste mě vyslechla, pane," odvětila psovodka a bylo v tom něco chladného. Zelenooká si ji zkoumavě prohlížela a zvažovala, zda jí to má vysvětlit. Pak to zavrhla. Mae ještě nebyla připravená slyšet důvody, něco nebo někdo jí v minulosti ublížil a nebyla ohledně této otázky racionální. Jen doufala, že tu bude moment v budoucnosti, kdy jí to bude moct vysvětlit.

*

Ten večer Ekathe nepila. Ani další, ani ten po něm. Její jednotka to pozorně sledovala – a jak ji pozorovala! Byla z Otce tak rozhozená, že chvílemi trpěla paranoidními stavy, kdy pochybovala, zda ji sledují se starostlivostí, nebo chladně odhadují, kdy se zlomí a oni si budou moct utrhnout svůj lot masa.

Byla to samozřejmě hloupost, její jednotka byla její Rodina, ale... Ri'se jí kdysi zlomil. Trvalo roky, než se dostala zpět na nohy. I když to bylo směšné, potřebovala ujištění své jednotky, že v ni stále věří a je jejich.

Kolik večerů s ní Kalous trávil u ohně a učil ji různé maličkosti z jeho řemesla, kolik bezhlesných nabídek k večerním hrám ji Jiril poslal pohledem, kolik soubojů si za ten týden prošla s Rewem a Likem. Celou dobu se usmívala zářivým úsměvem. A uvnitř ji to strašně bolelo.

Pak přijely zásoby, které Otec slíbil, a Ekathe se doopravdy cítila lépe. Ale musela udělat ještě jednu věc, která ránu na její duši rozřízne a hnis bolestivých emocí bude moct vytéct ven. V tu chvíli to bude bolet, ale pak se bude cítit zase zdravá. Věděla to jistě, dělala to už tolikrát. Jen nechtěla, aby to viděli i její chlapci. Styděla se, že je tak slabá.

Nebo aby se to doneslo ke Godarovi. To byla velmi nepříjemná představa.

Týden po Otcově odjezdu se pak z tábora vykradla, s plno, plno lahvičkami jedu. Poklidně si sedla do prohlubně stromu jako stvořené pro úkryt a dlouho pouze sledovala noční nebe.

Netušila, kdy začala. Po nějaké době její zostřené nehty jednoduše drásaly její kůži. Krvavé škrábance se táhly po celé délce jejích paží a podél stehen. Dost hluboké, aby dosáhly na krev, ale dostatečně mělké, aby se do rána bez obtíží a vypovídajících známek vyléčily.

S každou další rankou se chaos v její mysli uklidňoval a bolest v duši byla o trošku snesitelnější.

Až byla klidná zcela.

Pak se ztřískala tak, že pokud by byl ráno útok, nedokázala by nijak reagovat. Jelikož měla rychlý metabolismus, bylo to opravdu hodně jedu.

Byla na mizině.

*

Další ráno zelenooká ležela v trávě a sledovala těžké šedé mraky.

Půlka podzimu za nimi, byl malý zázrak, že se to tak zpozdilo.

Na koruny stromů dopadly první kapky, tiché šumění sílilo a ve vzduchu byl cítit déšť. Ekathe se chmurně pousmála, když se za pár minut nebe protrhlo a zem začaly bičovat provazce vody. Za chvíli byla nejen promočená na kost, ale také ležela v malé louži a bahno se jí dokázalo nějakým způsobem dostat i pod oblečení. Cítila jeho mazlavý chlad na kůži. Zvláštní, že najednou počasí odráželo stav její mysli.

Tiše se rozesmála.

Začaly podzimní lijáky.

6, kapitola | Úvod | 8, kapitola