VV: 6, kapitola

6, Otec

Zelenooká seděla a zírala Kalouse.

Mlčky ji ošetřoval.

"Není to ničí vina," odvětila nakonec. Léčitel pevně stiskl rty a odvrátil se, ve tváři vepsané něco příliš se přibližující vině. "Kalousi, není to ničí vina, a ze všeho nejméně tvoje."

"Měl jsem to rozeznat. Jsem vyučený léčitel, šílení a temní." Ramena mu poklesla a promnul si tvář, v očích poraženecký pohled.

"Kalousi," Ekathe odstrčila rostlinu, kterou jí Kalous přichytil na hruď, a hodila ji zpět do roztoku ve vedlejší láhvi. Nereagovala, když jí drápky rostliny při odtrhnutí rozedraly části hrudi do krve. Než se na něco vzmohl, elfka kolem léčitele omotala paže a pevně jej k sobě přitiskla. "Dva roky už se mnou jezdíš a bojuješ a řveš na mě a sešíváš nás tu všechny dohromady. I kdyby nic jiného, jednou se musela stát nějaká chyba," zamumlala mu do ucha a jemně jej hladila po zádech. Byl napjatý, ale po chvilce se uvolnil a objal ji nazpět.

Občas to Ekathe chybělo. Že ji někdo objal, jen tak. Elfové byli vstřícná, přátelská stvoření a hodně se dotýkali, byla to jejich součást. Když byla mladší, často s přáteli seděli všichni na hromadě, někdy i nazí, dávali tomu druhému motýlí polibky a neznamenalo to nic jiného, než že jsou přáteli a jsou s tím druhým v míru.

V armádě to tak nefungovalo, nejen proto, že museli nosit uniformy místo vzdušných šátků a už se tak lehce nedostali k odhalené kůži. Také proto, že tu byl vždy vztah nadřízený-podřízený. Tedy, pro Ekathe tu ten vztah vždy byl. Nebylo tak jednoduché s někým sedět v objetí a v další chvíli jej poslat uklízet hovna k jámám, protože udělal nějaký hloupý prohřešek.

Kalous byl jedním z mála elfů, s kterými tento uvolněný vztah měla. Ale ten byl zase léčitel a ti byli příliš často až po lokty v krvi. Ale teď to zatraceně potřeboval.

"Nikdo nemohl tušit, že na tom šípu bylo kouzlo." A jaké kouzlo tam bylo. Ať na ni u krápníkových jeskyní vystřelil kdokoliv, měl na šípu kletbu, která svou oběť zamotávala do pavučiny prokletí. Elf se tak stával čím dál unavenější a Ekathe byla jen krůček od toho, aby usnula navždy. Kouzlo sílu kradlo, ale nikam ji neposílalo, jednoduše ji rozptylovalo do okolí. Proto si nikdo nevšiml ničeho zvláštního. Rozptylování magie do okolí se navíc tak strašně podobalo symptomům, které závislí na alkoholu vykazovali, když abstinovali... nebylo divu, že všichni okolo byli jako na trní a čekali na katastrofu.

"Dokázal jsi to kouzlo zvrátit," odvětila něžně a políbila jej na krk. Z Kalousova těla zmizela i poslední stopa napětí.

"Dokázal jsem jej zvrátit. Včas," souhlasil tiše.

"Včas. Pochybuji, že kdokoliv jiný by to tady zvládl."

"Bylo to hodně složité kouzlo," pronesl pomalu, "posilovalo se jedy. Ne přímo jimi, ale čím rychleji organismus pracoval, tím dál do těla se kouzlo rozšiřovalo. Nešířilo se to však krví, ani mízou nebo magií. Parazitovalo to na samotné životní energii, kterou jste jedy popoháněla. Nedalo se zvrátit najednou, jinak bych vás mohl zabít. Byla tam malá past, která při jediném chybném kroku mohla způsobit takovou bolest, že byste zešílela,"

"Vidíš," pohladila jej po tváři. Kalous zavřel oči.

"Jste příliš měkká, poručíku. Moje učitelka by mi takovou chybu nikdy neodpustila. Nechala by mě zmrskat nebo mi dala nějaký bolestivý jed a poručila mi, ať si namíchám protijed. Šílení a temní, kdybych takovou chybu udělal při svém učení,"

"Tak by se nestalo nic. Pokud jsi jej nepostřehl, bylo umně skryté. Navíc, vidím tě boj co boj na poli. Léčíš i to, co by nemělo být možné. Vystavuješ se nebezpečí, protože boj ještě není u konce a už jsi stejně celý od krve. Tvá učitelka by na tebe byla hrdá, i když to samozřejmě nemůže přiznat."

"Samozřejmě."

"Už se cítíš lépe?" Použila jeden z chvatů, které u něj viděla tak často, a palci mu začala masírovat krční svaly. Kalous zavřel oči a držel si ji na klíně. Dlouho pouze zhluboka dýchal a nechal její ruce, aby dělaly pohyby, které okoukala. Měla svou paměť ráda. Po chvilce ji začal tiše instruovat kde více zatlačit, kdy spíše jen pohladit, jak zlepšit techniku a Ekathe poslušně jeho pokyny následovala. "Byla by z vás dobrá léčitelka," odvětil po chvíli. Zdál se v pořádku. Jemně jej políbila na rty, žádná nabídka, jen přátelské vyjádření radosti, že je zase v pořádku.

"Chtěla jsem být. Daay odmítla."

"Ach," Kalous ji sledoval a v očích měl stín lítosti.

"Tak." Jemně pohladila vlnku nad jeho obočím, jediný rozdíl mezi tetováním léčitele Hlasu, Srdce nebo Myslí. Pro Hlasy, kteří zpívali léčení, kruh. Srdce patřilo léčitelům užívajícím svého ducha, kdy měnili maso svou vůlí. Vlnka byla spjata s Myslí. Léčitelé, kteří dokázali manipulovat se samotnou duší elfa, ti měli kruh s vlnkou přes.

Kalous byl léčitelem Srdce, léčil pomocí magie přírody, svého ducha a svého stínu. Svou silou měnil samotnou podstatu věcí. Proto léčitelé Srdce dokázali vytvořit i chybějící končetiny, vyléčit zranění, která byla jindy i fatální. A rychle. Kalous by byl bohatý, kdyby chtěl. On však většinu svých peněz utrácel za kvalitní léčitelské potřeby a jedy. Měla podezření, že byl Královským léčitelem, než něco udělal a od Dvora jej vyhostili. Nikdy se samozřejmě neptala a v duchu byla ráda, že jej mají.

"Víš, nikdy mě nenapadlo se zeptat. Jak skončil tak dobrý léčitel Srdce jako ty na třetí?"

Kalous se pousmál, zvláštně pobaveně. "Možná jsem hledal zrovna vás, poručíku. Možná jsem si za úkol zadal vás udržet naživu, ať to stojí cokoliv."

"Uhum," zamumlala nepřesvědčeně a postavila se, vzala léčitele za ruce a vytáhla jej k sobě. Zasmál se.

"Možná si to neuvědomujete, poručíku, ale většina velitelů si mě nemůže dovolit. Ze svých tax jsem neslevil ani trochu. Vaši muži netuší, kolik za nás, za mě platíte, že?"

"Léčitelé jsou potřeba," pokrčila lhostejně rameny. "Navíc na to mám. Dostávám od své Rodiny "kapesné", které pokryje většinu nákladů na jednotku. Zbytek většinou dokážu doplatit z kořisti."

"A mě vyčítáte, že utrácím svou výplatu na léčitelské náčiní," ten sameček vypadal nespravedlivě pobaveně.

"Jsme ve válce. Kdybych byla u Dvora, bylo by to jiné, tam jsou malé roztomilé pitomůstky, za které stojí utratit jedy. Nebo divadlo, nebo koncerty, nebo umělecká díla. A ty proutky se starým písmem, které se tam dají najít! A jakostní, jedinečné jedy..." Ekathe se zamlžil pohled vzpomínkami. "I do Azuru stojí za to se podívat, i když jsem se tam kvůli všudypřítomnému železu nikdy necítila úplně klidně. Avšak najde se tam pár míst, na které stojí za to jít se podívat. Ale jinak... jak chceš utratit peníze na frontě?"

"Pravda," Kalus si promnul místo na klíční kosti, kde se jeho tetování rozdvojovalo. "K vaší otázce, proč jsem na třetí – většina elfů, kteří léčí duchem, tak rychle své tetování nezískává. Většina není ochotná trochu zariskovat. Já ano, nakonec, byl jsem vycvičen, abych léčil." Elf se ušklíbl, tak nějak potměšile. "A znovu, většina Srdcí stejně nemá takové štěstí jako já – nikdo si nás, tam, kde nás mají využívat nejvíce, nemůže dovolit. Na druhé frontě, nu, tam má zase každý julir'aegi svého osobního léčitele. Tam se nás naopak vždycky najde až příliš."

*

"Máme problém s čistou vodou, vždy ji můžeme převařit z řeky, ale dala bych přednost dovezeným zásobám. Slyšela jsem, že lidé zase vynalezli nové kouzlo, kterým vodu z řeky otrávit. Dokonce zabili jednoho z duchů řeky, chudáček, snažil se nás varovat..."

"Uhum," zabručela Ekathe nesoustředěně.

"No, k zásobám, když se dováží voda, občas se k ní přidávají tablety s vitamíny a minerály a léčitelé si stěžovali, že naše tělesné zásoby začínají postrádat některé prvky stravy..."

Zelenooká si znepokojeně přečetla zprávu, kterou jí Šedý poslal. Těch pět parchantů, kteří tak pitomě pokoušeli osud, bylo potrestáno. Dva nižšího původu šli rovnou na Sladké hnízdo. Zelenooké poklesla ramena. Ať si v tu chvíli myslela cokoliv, nepřála těm štěňatům, aby tam skončila. Nevěřila, že přežijí i týden. Pokud byla třetí Řeznická fronta, Sladké hnízdo byla poslední zastávka před smrtí. Brutální, krutou smrtí plnou beznaděje.

"Navrhuji zatím ohledně stavu vody nijak nezasahovat, ale příště bych ráda napsala stížnost."

"Schváleno."

"Dochází maso pro Maeniny psy a lov je tak blízko Brázdy nebezpečný..."

A ti tři spratci ze staré krve... byli předáni do péče a úsudku Godara. Ekathe si povzdechla. Nečekala nic jiného, ale stejně byla zklamaná. Nakonec ale, když se k ní už nepřiblíží, bude spokojená.

"Skupina specializovaných lovců míšenců by nám dokázala zajistit pravidelný přísun masa, žijí tady a znají to tu jako své boty. Potřebují finance na základní potřeby, které pouze směnou masa nezískají. Ale..."

"Jsou to míšenci," Ekathe si povzdechla a chvíli to zvažovala. "Máš můj souhlas, navaž spolupráci na týden, pak se uvidí." Sáhla po dopisu, který si nechávala na konec. Dopis od s'Arisa.

"Dobře. Dále je tu problém s obuví, sice jsme měli velké ztráty a někteří vojáci našli dobré boty svých přátel," Kavari se jen lehce zachvěl hlas, "ale hodně jich bylo zničených temnotou, zbraněmi, nebo prostě příliš prosáklé krví nebo prochozené. Pokud máme čekat nové maso, snad se to bude moct přesunout na později. Ale přichází zima. Minulý rok nám zimní boty přišly pozdě, ráda bych je předobjednala dříve..."

"Daay," Ekathe zbledla.

"Poručíku?" Kavari se zarazila. Zelenooká opatrně odložila dopis a promnula si spánky. Požádala Matku, zda by jí mohla pomoct, co se týče jejího problému s převzetím ran, oka se stříbrnou obroučkou a jinými menšími problémy. Nikdy, ale nikdy by tím však nemyslela, aby Rodina přijela na třetí. Aby se dostavil Otec. Zírala na složený dopis a začala uvažovat. Hloupost, Raffedor by se neobtěžoval jet na frontu, ne kvůli nějakému dopisu a zcela jistě ne pro blaho své nepovedené dcery. Tak proč...?

"Strážci," zasyčela, když jí to došlo. Nejspíše o ní někdo ze Strážců prohodil dobré slovo. Dostalo se to bohužel i k Rodině a ta se rozhodla ji navštívit. Netušila, jak svého Otce, kterého vždy zklamala, odmítne. A rezolutní "ne" to bude, protože se neobětuje k celoživotní službě Strážcům, ani pro Rodinu. Ani pro uznání jejího Raffedor'Ri‘se.

"Pane?"

"Nemáš po ruce nějaký dobrý jed, Kavari? Myslím, že se dneska budu potřebovat opít."

*

Netrvalo dlouho, než její Rodina přijela k jejich dočasnému tábořišti. Přes všechny obtíže způsobené cestováním julir'aegi – množství šatů, sluhů, loveckých drak'psů a doprovodu Rodiny měli dobrý čas. Koneckonců, nebylo to tak daleko od Ekathina rodného domu. Vůbec ne. Stačilo by dva dny jet skrze kopce, možná tři, kdyby měla smůlu a ztratila cestu nebo drak'koně, a byla by na hranici pozemků. Dlouhých skleníků s rostlinami a plody všemožných tvarů, barev, chutí a vůní. Nekonečných sadů, polí a travnatých plání. Zeleně dosahujících vysoko nad hlavu, trav barevných jako listy před opadáním. Ale možná si to plete, naposledy v polích běhávala jako malé ílško.

Tak jí domov scházel. Její země Ekathe scházela.

Poslala všechny z dohledu. Rewa, Lika, Jirila, elfy, u kterých si mohla být jistá, že by ji poskytli patřičnou ochranu. Její chlapci, kteří za ní vždy stáli. Ti nesměli vidět, jak se Otec bude chovat, protože kdyby si měla vybrat mezi svými chlapci a Rodinou, ať už by to bylo kvůli čemukoliv, Rodina by vždy vyhrála. Jejich vztah byl komplikovaný, ale milovala je. Z dálky. Na mnoha věcech se jednoduše neshodli. Už byla příliš dlouho pryč, příliš dlouho v armádě. Byla dospívající samička ponechaná mašinérii války. Nemohla být stejná jako mladá lady vyrůstající v luxusu a přepychu, obklopená julir'aegi a elegancí milénií. Ve chvíli, kdy se její charakter formoval, armáda byla její druhá Rodina.

Matka. Otec. Sourozenci. Nesouhlasila s nimi, ale přesto je milovala z celého srdce a obětovala by jim vše. I když ji tolikrát zklamali, tolikrát ji zradili. Ale vždy si nakonec mysleli, že jednají v jejím nejlepším zájmu, což bylo na Rodinu julir'aegi vzácné. Šli po moci, ale nevrazili by nikomu dýku do zad. Alespoň v to Ekathe zoufale věřila. A starali se o své mladé. Najít Rodinu, která neposlala svá ílška do Školy, bylo v elfských zemích čím dál vzácnější.

A pak byli tady. Přijel Otec, v doprovodu s její nejmladší sestřičkou Tamawou. Také Fessiwah, naopak její nejstarší bratr a jediný, s kterým měla doopravdy dobrý vztah.

Tamawu velmi rychle zabavila Rikonem, byl mladý, zábavný, a potřeboval se nějak dostat pryč z vlivu Vasila, který ji už doopravdy znepokojoval. Nemohla to už tolerovat o moc déle.

Fessiwaha poslala za Kalousem. Její bratříček by spíše ocenil nějakého válečníka, třeba Lika, ale to by mu Ekathe nemohla udělat. Její ari byl srdcem válečník, ale myslí učenec a tělem – nu, Liko by jej dokázal zničit. Zcela nevědomky, ve své brutální upřímnosti.

Tak zůstala s Otcem sama. Doufala, že to budou mít rychle za sebou a přes veškerou sofistikovanost Otcovy konverzace na Strážce doopravdy narazili poměrně rychle. A pak... nejprve byl Otec i příjemný, ne vřelý, ale nebyl ani příliš chladný. Pak se zeptal:

"Měla jsi nějakou zvláštní návštěvu, Dcero? Něco, co by pomohlo rodinnému obchodu?"

Příliš přímá otázka na intrikána jeho formátu, ale Ekathe byla ráda.

"Nepřidám se ke Strážcům, Otče."

Tak. Bylo to tu. Zelenooká skoro cítila, jak se Otcův postoj mění, jak z něj čiší chlad. Kolikrát toto už zažila.

"Chápu," odvětil a jeho hlas nenesl ani stopu emocí. Poručík si mohla být jistá, že chápe velmi dobře.

"Jak se Rodině líbilo kopí, které patřilo pis'amu?"

"Obdivuhodné," odvětil Otec tónem, kterým by mluvil nejspíše i o mršině koně. Povzdechla si. "Jsi oblečena zcela neadekvátně, Dcero. Všiml jsem s toho už při prvním sekání, ale nechtěl jsem tě zahanbit. Naprav to." Raffedor mluvil tím svým milým, příjemným hlasem, který používal při obchodních jednáních. Opravdu zněl starostlivě.

"Jsem připravená k boji, Otče." Měla na sobě tuniku a kožené kalhoty, což bylo považováno za mužské oblečení. Vše v tlumených, lesních barvách. Pravda, žádná elfka staré krve, která v sobě měla aspoň trošku důstojnosti, by si to na sebe nevzala, ne do společnosti. Ale mířili snad na bál?

"Míšenec u prasat by se oblékl lépe než ty, drahá Dcero."

Ach, nechtěl jsi mne zahanbit, Otče, proto teď pronášíš slova odsudku tak, aby je každý slyšel? A každý je slyšel, vnímal, o to se nemusíš bát.

"Omlouvám se, Otče. Udělám vše, co bude v mých silách, abych to napravila."

"Děkuji. Nesnesl bych myšlenku, že moje Dcera chodí jako žebrák."

Ekathe mlčela. Oči jejího Ri zchladly, napadlo ji, a stejně tak jeho srdce. Byl tak pohrdavý. Zelenooká se neobávala o sebe, byla zvyklá, že není dost dobrá... dost dobrá pro nic. Ale bála se o Otce. Nijak se svými názory netajil, teď, když odmítla poskytnou Rodině výhodné konexe svým přestupem ke Strážcům. A všimli si toho i její muži. Raffedor byl mistrný manipulátor, ale nechápal dynamiku armády, mnoho julir'aegi ji nechápalo a nedokázalo pochopit ani po dlouhých letech služby. Daay, současní vojáci byli výsledkem stoleté války. Armáda a Dvůr byly skoro cizí entity, dvě různé mentality, přestože pocházely ze stejného zdroje. Na Dvorech se tančilo jinak.

"Máš požíračské oko, Dcero."

"Ano," Ekathe strnula, protože na tuto její abnormalitu úplně zapomněla. Její chlapci si zvykli, a při konfrontaci s nepřítelem, ať už elfem či ne-elfem, to byla výhoda.

"Takže tvá Matka měla pravdu. Byla z toho zjištění zdrcená, tak, že nemohla přijet osobně." Otec sáhl do jednoho z drahých šátků. Byly perfektně uvázány a složeny, objímaly jeho tělo tak, jak se na pravého elfa staré krve sluší. I po několikadenní cestě bez komfortu obydlí a domova. Vytáhl dopis.

"Qi'Ri'se."

Raffedor odměřeně kývl. "Jaký je váš počet?"

"Momentálně osmnáct válečníků, pětadvacet doprovodných elfů."

"Ubohé."

Zaťala pěsti a nic neříkala.

Otec si všiml vařeného masa a znechuceně nakrčil nos. "Co to je?"

"Maso pro zraněné a příležitostné draky, listonoše myslím, a psy, Otče."

"Nechutné."

"Je to armáda, Otče, ne Kamenný dvůr." Nemínila obhajovat vlastní jednotku, ale pohrdání Otce ji... rozčilovalo. Lesní zvěř byla spíše pro psy a hodně zraněné elfy, také na vývar pro chuť. Většina elfů se živila sladkými tyčinkami, které dostávali k zásobám. Netušila však, jak to říct, aniž by to Raffedor znovu nepoužil proti ní. Tudíž neřekla nic.

"Nechám ti poslat nějaké ovoce ze sadů," odvětil Otec po chvíli ticha a Ekathe poprvé od jeho příjezdu pocítila ulehčení.

"Děkuji, Otče."

Elf pouze stroze kývl. Šli dále. Opět urážel, rozmístění, stany, výbavu, vše. A zelenooká si všímala čím dál napjatější atmosféry. Chlapci jejího Otce neměli rádi, vůbec ne. Dívali se s podezřením i na ni a ona musela mít masku bez emocí, jinak by ji Raffedor roztrhal na cáry. Nemohla je nijak uklidnit.

Otec si všiml, že nedaleko seděli Rew s Likem. Pousmál se a vydal se k nim. Vždy preferoval plavovlasé seveřany. "Toto je kdo?"

"Dva mí vojíni. Výborní bojovníci. Otče, ještě jsem ti neukázala léčitelské stany,"

"Chci poznat tvé vojáky," odvětil Raffedor jemně. Ekathe chvíli váhala, pak však zdráhavě kývla. Rew a Liko prošli mnoha jednotkami, odkud je brzy vyrazili, protože způsobovali rozbroje mezi muži. Celou dobu byli jen na třetí frontě. Od počátku války, dokázali přežít, i když zbytek jednotky padl, byl zmasakrován. To na ně také nevrhalo nejlepší světlo. Když je Ekathe přijala, většina elfů už je nenáviděla skoro stejně jako nepřátele a Rew a Liko byli jako vzteklí psi. Na sedmkrát nenáviděli starou krev, jejich povýšenost, vše, co její Otec ztělesňoval. Nebyl vůbec dobrý nápad nechávat ho v jejich dosahu.

Raffedor se ale usmíval. A ten výraz mu vydržel, dokud si nevšiml jejich očí. Pak jeho zájem opadl. Ekathe netušila, zda se jí ulevilo, nebo zda byla nervózní.

"Obcuješ s těmi požírači?" zeptal se urážlivě a nedbal na to, že Rew a Liko byli v doslechu.

"Ano," odvětila, protože to bylo rychlejší a jednodušší než vysvětlovat pravdu. Otec pokroutil hlavou, výraz smutku na jeho tváři trhal srdce. Kdyby jej jen neznala a nevěděla, že každé jedno gesto bylo předem promyšlené schéma, možná by tomu i uvěřila.

"Dcero, Dcero, ty máš nesporný talent najít jediný slabý kus ve stádu a pak se na něj navázat," odvětil a Ekathe se odvrátila. Nenáviděla to. Jak Otec a jeho miláček Tamawa používali ten jemný, přívětivý hlas, kterým by jí nikdy nepřáli nic zlého... a pak byli schopní jí do zad bodnut nůž. Verbální určitě. Raffedor ve své provokaci nebyl zrovna nejjemnější a přestože věděla, že se jí snažil postrčit k nějaké reakci... přesto bylo čím dál obtížnější jeho narážky spolknout.

"Možná to tak má být," odtušila suše, "vrána k vráně sedá, Otče. Nejspíše je to vůle Daay, spojit tvou nehodnou dceru se skořápkou," odvětila jízlivě. Krátký záblesk spokojenosti v očích jejího sira.

Ani nepostřehla jak, nejspíše proto, že to prostě nečekala. Tak se stalo, že jí Otec vyťal ostrý políček. Zněl podivně hlasitě, jako by se zvuk zvláštním způsobem nesl vzduchem a všem škodolibě oznamoval, co se stalo.

Rozhostilo se šokované ticho.

Další z Otcových představení začíná. Jsem z toho zatraceně unavená, pomyslela si s tíživou depresí a smutkem, zatímco si jemně mnula tvář.

5, kapitola | Úvod | 7, kapitola