VV: 5, kapitola

5, Závislost

"Poručíku! Shání vás Kalous."

"Zase?" zavrčela Ekathe. "Díky za varování," dodala. Lorafa se na ni zaraženě podíval. Ah, on to asi nemyslel jako varování. Zelenooká se kousla do rtu a hbitě vešla mezi stany. Pryč z očí, pryč z mysli, že?

Kalous ji naháněl už tři dny a hrál si na ztělesnění matky medvědice. Problém byl maso. Jistě, uznávala, že byla několikrát zraněná a maso by jí nejspíše pomohlo při regeneraci. Ale zápory převažovaly klady. Elfové byli přirozenou součástí přírody. Měli několik způsobů získávání živin a většina zahrnovala dokonalé zpracování všeho. V nejhorším případě pouze vykašlali pár plynů, aby se zbavili toxinů. Maso však bylo zcela jiná pohádka. Byla to jedna z těch položek elfské stravy, která zanechávala hmotné zbytky.

Nesnášela, když musela jít bokem a vyprázdnit se. Připadalo jí to ponižující.

"Mimochodem, kde jsi ho viděl, Lorafo?" houkla obezřetně. Elf naznačil směr jejího velícího stanu. Ekathe se rychle vydala opačným směrem a uvažovala, jakou výmluvu si vymyslí, aby se u léčitelů schovala. "Kdybys potkal Kalouse, šla jsem mu naproti k léčitelským stanům," křikla. Byl to brilantní plán. Kalous by nikdy neuvěřil, že šla doopravdy tam, kam řekla.

Byl to dokonalý plán. Kdyby jen tábořiště nebylo tak malé a ten zatracený léčitel se nějakým záhadným způsobem nezjevil přímo za ní. Že by ji Lorafa lhal? pomyslela si podezíravě a útrpně čekala, až k ní její zkáza dorazí.

"Léčiteli! Vím, že nové léčitelské zásoby ještě nedorazily, vlastně bych to měla okamžitě,"

"Stát!" Kalous jí pro jistotu zastoupil cestu a v ruce...

"Matičko Daay, ty lítáš po táboře s pečeným masem v ruce?" zeptala se Ekathe nevěřícně. Elf jí strčil dřevěnou misku do ruky a vyčkávavě se na ni podíval. Neochotně misku vzala.

"Vezmu si to do,"

"Ne. Hezky sníst. Přede mnou." Sledoval ji a výraz mu změkl. "Možná vaše tělo spálí vše. S vaší averzí k masu to nejspíše potřebuje."

"Neodbytný zmetku."

Kalous se ušklíbl. Útrpně se podívala na maso, ale pak si k němu čichla a uznala, že vonělo hezky. Vzala dvě z jejích dřevěných jehlic – koneckonců, udržovala je ve stavu, kdy by je s čistým svědomím půjčila k práci i léčiteli – a s povzdechem se do toho pustila. "Je to dobré, když už nic jiného,"

"Přidal jsem tam pár léčivých bylin," odvětil ten sameček bezstarostně. Byl tak nechutně spokojený sám se sebou.

"Vyrostla jsem na severu, v rodině sadařů. Od narození jím pouze rostlinnou stravu. Maso je... není tak... uh, není tak chutné." V rozporu se svými slovy si olízla ret. Kalous ji vyčkávavě sledoval. "Myslím to vážně. Pokud maso jíst musím, je to něco ulovené na poslední chvíli a krvavé."

"Dáváte přednost syrovému masu?" zeptal se léčitel se zájmem. Znovu si olízla rty od mastné omáčky a na chvilku se zaleskly zašpičatělé zuby, momentálně uzpůsobené trhání a kousání.

"Má lepší chuť," objasnila. Pak se široce usmála a podala léčiteli misku zpátky. Už chtěl namítnout, ať dojí vše, když zaraženě zíral na prázdnou nádobu. Bylo tam dost masa, aby to na nějakou chvíli zabavilo mnohem většího elfa.

Využila samečkova ohromení a vyklouzla pryč. Proplétala se kolem stanů a s úšklebkem ji napadlo, opožděně, že kousky masa mohla schovat v ruce a po cestě hodit Maeniným psům. Místo toho se nacpala tak, že jí bylo pomalu na zvracení. Povzdechla si.

*

Ekathe si promnula spánky. V armádě mnoho elfek nikdy nebylo, stávaly se spíše kněžkami a léčitelkami, také hlídaly rodnou zem. Ten zbytek většinou mívala pod palcem Davariová. Celkově elfové a Král, jelikož byl nakonec samec taky, viděli elfky v armádě neradi. Tedy, něco jiného byla otázka tance mezi přikrývkami, ale zatraceně bolelo, když je pak ztráceli v bojích.

Samiček nikdy nebývalo hodně, na každou elfku připadlo zhruba sto elfů. Děsivá statistika. Kdysi, když ještě nebyla válka, se to vyrovnávalo tím, že se hodně elfů zabíjelo v soubojích o samice, jeden z mnoha paradoxů elfského národa, který byl jinak velmi mírumilovný. A i teď... i teď elfové umírali. I když pro milenku úplně jiného druhu.

Takže by samice měly držet pospolu. Jenže když si nastěhovala jednu truchlící samici k sobě, doběhlo ji svědomí. Sledovala slzy na tváři elfinky a došlo jí, že také ztratila milence. A ani si na něj dlouhé týdny nevzpomněla.

"Matko všech, zrozená z temnoty srdce," zašeptala a cítila tak strašný stud. Elfové nikdy nebyli stálí a Ekathe k Jowemu nic necítila, kromě touhy ohřát se o něj za dlouhých nocí, a chvílemi uklidnit před bojem. Ale že si na něj ani nevzpomněla... "Sestřičko, sestřičko... začínám se ti podobat čím dál více. Jak by se toto Rimaeře líbilo." Pro tu by to byl důvod k oslavě, brala by to jako její růst. Nikdy nechápala, proč se na své chlapce tak váže. Rima ale také nikdy nesnila o své rodině.

Ekathe, která vyrůstala ve velmi chladném rodinném prostředí, přestože to byla ona, kdo vyrůstal v sadech pod sluncem a Rimaera v horách ve sněhu... její sestřičku vším jen ne krví její rodina málem uctívala. A zelenooká po něčem podobném tak zoufal prahla. Milovala ílška a jednoho dne by rodinu skutečně ráda založila. Jen ne právě teď.

Trhla sebou. Myšlenky se ji zase zatoulaly jinam a na ubohého Joweho zase zapomněla.

"Budu na něj myslet při darování zemi," slíbila si. Chvíli nad tím přemýšlela. Uspokojená svým rozhodnutím a vnitřně smířená s tím, že více pro mrtvého elfa už udělat nemůže – nedokáže – se vydala dál.

*

"Ani to nezkoušej," zavrčela.

"Vždyť mě znáte, lady Ekathe, dělám, co můžu," odvětil úlisně Ewo.

"Vydej mi ty zlaté šperky, hned, nebo už nebudeš moct dělat nic." Elfka si ani neuvědomila, že vytáhla hůl, a už vůbec netušila, kdy se její konec opřel o jednu z překupníkových dlaní.

"Nemusíme být hned hrubí," ohradil se překupník dotčeně a opatrně své dlouhé prsty zpod dřeva vytáhl. "Jste dnes prchlivá, lady," dodal sladce.

"Nepřej si být tím, kdo to vyzkouší," varovala a elf nespokojeně zamrmlal.

Vzbudila se a byla zaplavená potem, celé tělo se jí třáslo a cítila fantomovou bolest z ramene, tam, kde ji zasáhl šíp. Odsunula to stranou jako následek fantomové odezvy. Čas od času se elf tak vyděsil z nějaké rány, že si mysl vsugerovala neexistující bolest. Stávalo se to docela často – nováčkům. Zelenooká si také namluvila, že není třeba se znepokojovat, prošla několika traumaty a nějak se ten psychický tlak projevit musel. Přesto se jí nelíbilo, že byla tak zranitelná.

Nechtěla navíc obtěžovat Kalouse, měl i tak dost práce, půjčila jej na chvíli ostatním jednotkám na třetí, jelikož ti neměli dost svých léčitelů. Lépe řečeno, měli jen jednoho, jak nakazoval Králův výnos. Nepřekvapilo ji to. Na třetí se léčitelé nevydávají. Příliš mnoho jich zde zemřelo – a jen část jich zemřela na vyčerpání, kdy své léčitelské nadání přecenili. Byl tu i fakt, že velitelé na třetí si nemohli dovolit platit drahé léčitele. Další radostný aspekt Řeznické fronty.

"Víte, že oceňuji vaši velkorysost ohledně odškodného padlých vojáků, ale není to vůbec, vůbec třeba. Nikde to nestojí psáno. Takové zlato je lépe uschovat do kapsy, která ví, co s ním udělat," zabroukal Ewo a v očích se mu zablýsklo. Ekathe si jej znechuceně přeměřila. Nikdy netušila, zda to ten úlisný elf hrál a dělal ze sebe zbabělce, nebo zbabělcem doopravdy byl.

"Rodiny padlých si to zlato zaslouží. Jejich blízcí zemřeli v boji proti Pouštním démonům. Mají právo dostat alespoň kousek těch bastardů. Konec diskuze," zelenooká hlasem varovala, ať už překupník sklapne. Neposlouchal. Elfové občas byli jako mrchožrouti, co se týkalo nepřátel – když vycítili bolest, dloubali do rány tak dlouho, dokud se oběť nesložila, nebo jim neukousla ruku. Elfce Ewovo chování doteď nijak nevadilo, byla vychována jako stará krev a na takové chování zvyklá. Dnes však nebyla ve své kůži.

Asi před dvěma hodinami si vzala jednu silnější vodičku, aby zvládala návaly bolesti střídajícími se s návaly slabosti. Tohle už ji znepokojovalo, ale říkala si, že počká, až se Kalous vrátí. Tak tragické to nebylo. Co se jí mohlo stát? Nikdy nevypila nic, co by neznala nebo jí nedal rovnou Kalous. V boji byli před týdnem a žádného jiného se od té doby neúčastnila. Možná byla prostě jen unavená, protože Kavari po nocích tiše, ale zlomeně plakala. Ekathe nemohla ležet vedle, vždycky si k ní lehla a objala ji, tišila ji, a někdy to zabralo i půlku noci.

Jako by to nebylo málo, setkala se po cestě k Ewovi s Vasilem. Nikdy se neměli rádi, ale tentokrát z něj táhla stopa po alkoholu a Vasil byl ostřejší než jindy. Pověřila Jirila, ať jej prověří a bála se, že se opravdu prokáže závislým. Co se týkalo ostatních, ukázalo se, že truchlení více méně přežili všichni. Sice se trochu bála o Rikona – mladý voják, kterého zaslechla vzlykat ve stanu. Podezřele často se táhl s Vasilem, přestože toho mrzoutského vojáka nemohl většinu nikdo vystát. Byla by zatracená smůla, kdyby ten starý kozel stáhl s sebou do alkoholového prokletí i někoho tak mladého a nevinného.

Pokud kdokoliv ve válce ještě nevinný může být.

"Poručíku," ozvalo se za ní uctivě. Ekathe se ohlédla a vyhladila tvář od emocí.

"Ano?"

"Balík od míchače jedů z Azuru." Sameček před ní vypadal jako elf. Vysoký, štíhlý, docela pohledný. Měl pěkné oříškové oči a rysy, které by se ve tmě a ve velkém davu daly zaměnit za elfa staré krve. Zrazovaly jej však uši. Nebyly dlouhé a plné magie, jako u zbytku příslušníku jejího lidu. Také z něj neměla pocit jako z elfa.

Odpověď byla jednoduchá: byl to míšenec.

Elfové měli tendence míšence přehlížet jako ošklivé tajemství a Ekathe je také neměla zrovna v lásce. Ne snad proto, že by si myslela, že jsou o tolik níže než elfové – což byl názor většiny julir'aegi. Bylo to spíše absencí stínu. Míšenci se jen velmi výjimečně rodili s vlastním stínem, nejčastěji potomci mocných elfů, a zelenookou to znervózňovalo. Stín byl jejich pojítkem k přírodě, k Matce Daay, byla to část, která je definovala jako... jako elfy. Když někdo neměl stín, byl nedůvěryhodný, už nepatřil do objetí přírody. Nic jí nedával a nic od ní nedostával darem.

Byl to také důvod, proč Daay vytrhla stíny z elfů, kteří zradili. Taky, připomněla si Ekathe smutně, z elfů, kteří měli tu smůlu a v tu chvíli se na severu nacházeli. Byl to jen jeden příkaz, kdo je věrný Daay, ať se stáhne na Kamenný dvůr nebo co nejdále na jih. A pak, ani ne den na to, hrábla Matka všech celou elfskou zemí a posbírala stíny potulných elfů jako sběračka smrti. Svým způsobem to sbírání smrtí bylo. Nejtragičtější na celé věci byl fakt, že nedělala rozdíl mezi nepřítelem a spojencem. Kdo neposlechl, i když nemohl, trpěl. Už nikdy se nemohl stát součástí přírody a spočinout u Věčného stromu.

"Poručíku?" zeptal se váhavě míšenec.

"Děkuji," převzala balík a pozorně sledovala, jak odcházel. Nemohla si pomoct. Když někdo nebyl napojen na přírodu, nedokázala se uvolnit. Jakmile však míšenec – zelenookou docela zaraženě napadlo, že netuší, jak se jmenuje – zmizel z dohledu, dovolila si pousmát. Konečně přišly barvy k malování. Stačilo si najít čas a barvy hezky zakonzervují kosti, druhá vrstva ochrany proti poškození. Někdy bylo až vtipné, jak jí právě tyto korálky zachránily život. Stačilo udělat řádný účes a dostatečně jej očarovat a nepotřebovala helmici.

"Takže?" otočila se pak chladně k Ewovi a ten si povzdechl.

"Pošlu to," souhlasil a vypadal, jako by mu někdo právě znehodnotil jeho celoživotní zlaté úspory.

*

"Do Brázdy s tím," zasyčela Ekathe a zapotácela se. Musela se opřít o strom, svět se s ní točil a připadalo jí, že měla ke svým končetinám přivázané kameny. Byla tak unavená, že by si mohla na místě lehnout a prospat celý týden.

"Podívejme se," ozvalo se jízlivě. Narovnala se a pohlédla před sebe. Děsivé bylo, že zaostřila až po několika sekundách.

"Kapitáne Godare."

"Ekathe." Čistá urážka, jelikož si netykali a on vynechal její hodnost, přestože ona zmínila tu jeho. "Slyšel jsem znepokojivé řeči. Taháš se s mými muži, aby mě zradili?" Godar se nezatěžoval zastírat své pravé emoce před někým nedůležitým a teď z něj čišela zlost a zášť.

"Pomáhat obracet proti tobě tvou jednotku? Na to si vystačíš sám, drahoušku," odvětila sladce. Goral ji sledoval a pak se k ní prudce naklonil. Couvla a v duchu poděkovala Daay, protože to byl plynulý, elegantní pohyb. Neprozrazoval nic ze slabosti a dezorientace, kterou cítila.

"Páchneš jedy, Ekathe," Godar se široce pousmál. "Že by se nějaké zranění nezahojilo?" zeptal se tak sladce jedovatě. Natáhl se a chtěl se jí dotknout, ale srazila jeho ruku bokem.

Na jeho ošklivé, zjizvené tváři zahrál zlomyslný úsměv a byl by ukázkovým příkladem hloupého, brutálního surovce... kdyby nebylo jeho očí. Byly zákeřné, ale naneštěstí se v nich zračila inteligence a síla vůle, nebo možná ambicióznost. Pokud měla vsadit na někoho, kdo vyčmuchá bolest nebo slabinu, byl to on. Nechtěla, aby Godar odhadl jen zlomek problému, které měla. Momentálně se s ní točil celý svět a elfka se modlila, aby stála rovně. Nebyla si až tak jistá, že to tak bylo.

"Protože jsem pár jedů užila. Mohu vás ujistit, kapitáne, že jsem uzdravená," odvětila dokonale zdvořilým tónem.

"Jen jestli jedy nemaskují jiný jed, že ano?"

Ekathe se oči rozšířily překvapením, poté zrudla pobouřením. "Naznačuješ, že jsem závislá na alkoholu?" prskla vztekle a na chvíli se svět ustálil a viděla jej křišťálově jasně. Dokonale také cítila dřevěné jehlice ve svých rukou, které se jí zarývaly do dlaní. Godar ustoupil, zjevně spokojený sám se sebou, avšak také lehce zmatený. On vsázel, doopravdy věřil, že... Daay, proč si myslel, že by sáhla na alkohol? Poručík byla hodně věcí, ale nikdy nebyla takový hlupák, aby pokoušela odolnost své výdrže a vůle. Nikdy nechtěla zůstat závislá na lidském jedu. Raději by umřela, protože poté, poté by zradila, bez ohledu na vše, co milovala. A to by si nikdy neodpustila.

"Táhni, táhni mi z očí, než povolám z temnoty srdce všechny šílené a nechám je napást se na tobě," zasyčela vztekle a třásla se. Už ne tak zuřivostí jako slabostí, ale to ta krysa nepozná. Když zmizel z dohledu, Ekathe padla na kolena. Nedokázala to chvění zastavit.

"Poručíku?" Náhle kolem sebe měla paži a cítila les a pot a krev. "Stalo se něco?"

"Jen jsem přebrala jedy," ozvala se omluvným tónem. Liko se neuchechtl, jak čekala, a když k němu obrátila zrak, dlouze si ji prohlížel. Trávil s Rewem příliš času, už byl také přehnaně paranoidní. A to vždy poslouchal rozkazy bez zaváhání. Jaké neštěstí.

"Máte dobrý metabolismus, žádný jed, který by vás rovnou nesrazil do kolen, by vás tak nezřídil," odvětil tiše.

"Čekám, až se vrátí Kalous," odsekla nasupeně, když pochopila, že ji zvedl a vede ji k léčitelským stanům.

"Není tu jen Kalous. Může se na vás podívat někdo jiný."

"Nebo ti taky můžu narvat svou hůl do prdele a pak se bavit tím, jak ti ji léčitelé budou vytahovat," zavrčela a celá se naježila, když ji pevněji sevřel a teď už fakticky táhl sebou. V půlce cesty toho zanechal a povzdechl si.

"Nejste v pořádku poručíku. Slibte mi, že za Kalousem ihned půjdete."

"Nasrat," zasyčela a bez ohlédnutí odcházela. Oba věděli, že půjde. Nebyla blázen.

*

"Kurva. Co to kurva je za zkurvený zajebaný den?" Ekathe sledovala pět Godarových vojínů, kteří kolem ní udělali půlkruh a zahnali ji do kouta. "Co?" štěkla na ně.

"Působíte našemu kapitánovi problémy, poručíku." Neznala těch pět. Jak bylo možné, že Godar dostal nové maso, když její jednotce ještě ani neuznali její ztráty? Tiše sykla, protože ji začala třeštit hlava.

"Co chcete dělat, štěňata?" Před chvíli do sebe nalila jed, aby se udržela na nohou, protože, přestože včera šla spát a vzbudila se až pozdě po poledni, byla stále unavená.

"Dáme vám lekci."

Zelenooká je sledovala a pak se navzdory bolesti rozesmála. Smála se nahlas a po dlouhé době s tónem opravdového veselí. Stejně to vyznělo nejapně ostře. "Vy?" nechtěla znít tak urážlivě, ale myšlenka toho, jak ji kdokoliv z Godarovy jednotky poráží, byla směšná.

Elfové se napjali. Civilisté, ještě ani nesmrděli válkou. A tři z pěti julir'aegi. V očích surovost. Tihle sem patřili, na třetí, nebo možná dokonce do Sladkého hnízda, to byla pevnost stvořená pro jejich druh monster.

"Tak pojď, ty čubko, dáme si malý souboj, co říkáš?"

Nemohla tomu uvěřit. Oni se doopravdy opovažovali ji vyzvat? Dokázala by je zabít poslepu s rukama svázanýma za zády. Daay, dokázala by je snadno porazit i teď, a to se sotva plazila.

"Pět na dva? Neřekl bych, že je to úplně fér poměr," ozval se mrazivý hlas ze stínu po Ekathině levici. "Obzvláště pro vás," usmál se Rew chladně a jeden z Godarových mužů mimoděk couvl. Elfka se na něj podívala. Nevěřil snad, že to zvládne? Plavovlasý elf ji ignoroval.

"Ty drž hubu, severský zmrde," vzchopil se jeden a zelenooká se prudce otočila zpět. Za odměnu se s ní svět povážlivě zhoupl a v hlavě se jí rozsypaly střepy se zatraceně ostrými hranami.

Rew nereagoval a Ekathe, přestože by měla být napjatá a v pozoru, zavřela oči a silou vůle držela svá kolena neochvějná. Svět se s ní točil, po okrajích byl rozmazaný a temněl. Nevěděla, jak to popsat jinak, než že po okrajích mizel, jako by jí něco ujídalo zorné pole. Nebo možná vědomí.

Plavovlasý elf se po ní krátce ohlédl a postřehla v jeho očích stopu obav. Mávla rukou na znamení, že minimálně toto dotáhnout zvládne.

"... uříznem ti uši, ty severská špíno, a pak si to s tou děvkou rozdáme, každý tady dvě kola, aby si nás dobře zapamatovala," postřehla kousek konverzace a uvědomila si, že chvíli nevnímala. Do Brázdy. Byla mimo.

Počkat, co to říkali? Vyhrožovali snad, že znásilní vojáka s vyšší šarží? Podá si je, postará se, aby nakonec na Sladkém hnízdě skončili, čůráci jedni zasraní, bezpáteřní zasrané krysy. Když si to dovolili k ní, nedokázala si představit, čím si procházely ostatní jejich oběti.

"Nemáš co říct, ty severský bastarde?"

"Můžeme mu pomoct najít řeč. Pěkně názorně. Za koule," někdo se rozesmál.

"To bych chtěla vidět," zamumlala Ekathe tiše a cítila se zmatená. Svět kolem ní byl jako v mlze a měla podezření, že možná konverzaci nevnímá tak, jak plyne. Na chvíli ji sevřela ledová pěst strachu, než ji přebila ostrá bolest v rameni. Rew se znovu ohlédl a podle hodně znepokojeného pohledu poznala, že nejspíše nezmeškala jen nějaký kousek konverzace, ale také nějaké znamení, které jí musel dát.

Dávalo to smysl. Tento samec prvně zabíjel a až poté se ptal.

Náhle do ní svět narazil a Ekathe spadla do kolen.

Slyšela smích, cítila kolem sebe Rewovu paži a vnímala svůj nezvladatelný třas.

"Je to pravda. Je tak opilá, že ani nedokáže pořádně stát," smáli se, "jaký jed asi po nocích pije?" Bylo to záměrné, kruté zneužívání slov. Uslyší to co největší počet diváků, kteří diskrétně zajdou za nadřízenými a nahlásí důstojníka ohrožujícího celou jednotku svou závislostí. Zasraný Godar. Aby ho pohltila Brázda.

"Dostanu vás k léčiteli, poručíku," Rew ji pohladil po vlasech.

"Ne," zasyčela. "Ta pošetilá chamraď mě vyzvala k souboji, nemohu jinak. Umožním těm bláznům střet s mými čepelemi. Nebude to dlouho a zatančí si s démony smrti. Protáhnou svá křídla v posledním letu naplněným žalem a nevyhnutelností." Rew na ni zíral a v očích měl starost. "Kcha?" štěkla a až poté si uvědomila, že celou domu mluvila starou elfštinou, dávno nepoužívanou jak v běžném životě, tak i na Dvoře. Tiše zaklela.

"Nech mě vyřídit ty pitomce, pak mě odveď třeba i do Azuru, dejte mi už všichni pokoj." Chtělo se jí tak zoufale spát.

"Poručíku,"

Postavila se. Vnímala, že mají obecenstvo, ale nedokázala je rozeznat. Byla to šedivá horda v pozadí. To bylo v pořádku. Potřebuje zneškodnit jen ty před sebou.

"Nevyzvali mě náhodou?"

Rew chvíli mlčel. Ostře na něj pohlédla. "Myslím, že ano, pane," odpověděl s povzdechem.

"Hlasitěji, ti zamrdanci mě neslyšeli."

"Myslím, že vás vyzvali, poručíku," zopakoval hlasitěji a smích před nimi ustal.

"Ano, vyzvali mě, a dokonce všech pět. Tak pojďte, pojďte, sráči. Stačí, když mě položíte na záda a já už vám sama roztáhnu nohy." Vycenila zuby v úsměvu, tak chladně a zuřivě, jak jen to dokázala. A oni zaváhali. Pak ale jeden vykročil vpřed.

To bylo vše, co potřebovala. Vyhnula se útoku s elegancí a umem vojáka protřelého válkou, bezmyšlenkovitě a se směšnou lehkostí. Rozdíl mezi dvorským šermířem a válečníkem?

Elfové jako ona si nehráli.

Jednou ranou toho pitomce odrovnala, v bezvědomí byl ještě dříve, než dopadl na zem. Nejspíše měl rozbitou lebku, na holi byla krev. Další dva odrovnala spíše kvůli překvapení než zručnosti, jednomu možná ublížila až příliš, snad mu kost nosu nezarazila až do mozku. Úsporně je odrovnala jen dvěma útoky. Nezmohli se ani vytáhnout zbraň, yšeš'da. Tohle za teritoria bojuje?

Čtvrtého poslala spát díky štěstí, ten blbec zakopl, ale uznat mu musela, že ji dokázal při pádu alespoň škrábnout teerským nožem. Do Brázdy, teerský nůž. Ten chcípák má teerský nůž, když její muži, ostřílení veteráni, bojují stále jen se zbraněmi z páleného dřeva nebo kostí.

Ten poslední, ten poslední jí dělal problémy. Ne snad, že by tak dobře bojoval, ale třásly se jí ruce a nedokázala ovládat své tělo. Málem se sama napíchla na jeho teerský meč a ten blbec toho ani nedokázal využít.

Bojovala už čtyři roky a dlouho, dlouho předtím cvičila s různými druhy zbraní, cvičila se svým Mistrem a zdokonalovala se v bojovém umění. Pátý ležel na zemi a Ekathe se ani nezadýchala. Daay, to bylo patetické.

"Zajebaní, zasraní zmrdi," nadávala, když odcházela. Obvykle nebyla tak sprostá. Co to s ní bylo? Dokázala odejít, zvládla dostat se z dohledu. Pak napadla na Rewa, který ji ostražitě pozoroval, a omdlela.

4, kapitola | Úvod | 6, kapitola