VV: 4, kapitola

Pro eipos, m.

 4, Brázda

Ekathe frustrovaně zabubnovala nehty do desky stolu a znovu pročetla dopis své Matce. Zněl... rozhodně nezněl správně, ale nedokázala najít, co přesně jí na něm tak vadilo.

Možná problém nebyl dopis, připustila si. Za chvíli půjde za Kalousem zkontrolovat všechny zraněné. Což připomene všechny, kteří už s nimi nebyli.

Rezignovaně dopis složila a zapečetila jednoduchým kouzlem, poté se vydala hledat nějakého posla. Procházela táborem, roztěkaná a podrážděná, když se zarazila a zaposlouchala. Bylo to tiché, ale... slyšela někoho plakat. Šla blíže, jako můra přitahovaná plamenem svíčky. Brzy se nacházela mezi stany zelenáčů a už ten hlas poznávala.

Rikon. Lehce prsty přejela po plachtovině vchodu. Tak odvážný. Tak strašlivě mladý. Hodně se smál... dříve. Naslouchala tlumeným vzlykům a na chvíli nerozhodně stála. Cítila se v tu chvíli strašně stará a bezmocná. Nakonec sklopila oči a odešla.

Bitva u krápníkových jeskyní. Tohle proklaté místo se v jejím resumé zapíše s velkým smutečním znakem na konci. Devatenáct vojáků, tolik v jedné bitvě ještě nikdy neztratila. Do toho nepočítala jedenáct zmrzačených, kteří se dobrovolně rozhodli přejít ke smrti, a dva další elfy, kteří zešíleli bolestí na bojišti. Ztratila třicet dva samečků a samiček. Měla momentálně více doprovodných elfů než samotných bojovníků. Žádný velitel něco takového nenese lehce.

Ekathe nešla do války pro slávu, ani za Království. Utekla do armády před Rodinou. Ze začátku byla vyděšená a také kdysi plakala. Myslela si, že už si zvykla, že ji ty čtyři roky trochu zatvrdily. Mýlila se. Ztratila tolik... neuměla si představit, že by byla kapitánkou a měla na starost vyšší čísla a s tím i větší ztráty. Nedokázala by to.

Byl to důvod, proč se důstojníci tak často nacházeli ve stanech s papíry a statistikami, místo na bojišti s umírajícími mladými elfy? Možná právě o tom to bylo. Mít tolik vojáků, že jeden všechny už nemůže znát tak dobře. Zpočátku odmítala naléhání Rodiny, ať se nechá ihned povýšit do důstojnické hodnosti. Rozhodně toho rozhodnutí nelitovala, nikdy by jinak nepochopila dynamiku armády tak dobře. Mnohokrát viděla čerstvě nasazené kapitány, kteří dokázali zničit celé své jednotky. Nebo se zničit sami, tím, jak svou jednotku uštvali – nebo byli uštvaní jí.

Ekathe zrovna předala svůj dopis poslíčkovi, když narazila na Kavari. Zaraženě ji zastavila, protože Kavari... truchlila.

"Desátníku?"

"Poručíku Ekathe," elfka se skrze slzy usmála a narovnala se, formálně pozdravila. Gestem se mrštně snažila mezi šátky schovat nějaký svazek papírů a Ekathe by si toho ani nevšimla, kdyby zrovna nesledovala její křečovitě sevřené ruce.

Přešla to bez poznámky.

"Pohov, Kavari. Mohu pomoct?" zeptala se jemně.

"Je to hloupost," desátnici po tváři sklouzla další slza a zahanbeně ji otřela. "Byl to vojín Erregaj, zemřel po bitvě."

Erregaj byl jeden z nováčků, kteří přešli. Ztratil celou levou paži. Byl mladý, prchlivý. Za pár let by mu dobrý léčitel dokázal paži opět vyzpívat, a kdyby našel dostatečně velké prostředky nebo dokonce dostal Královu šanci, mohl by mu ruku znovu vytvořit nějaký šaman. Ale bolest společně se zděšením z bitvy jej nejspíše zlomila a mladý elf hned noc po bitvě přešel. Kalous zmínil, že odletěl k nebi, šťastný a volný v podobě poštolky.

"Je mi to líto."

"Mně taky." Kavari pohlédla k nebi směrem k jihu, kde rostl Věčný strom a jeho kořeny sahaly až k srdci země. "Myslela jsem, že bude Otcem mých mláďat. Kdyby nám jen Daay dala trochu více času."

Ekathe mlčela. Chvíli vyčkávala, ale Kavari se utápěla ve svém smutku. Když poručík odešla, nešťastná elfka si toho ani nevšimla. Zelenooká si v hlavě udělala poznámku, přidá Kavari pár závazků. Práce pomůže, vždy to tak bylo. A když nepomáhala práce, byli tu ti noví bohové, které sem dotáhli lidé. Milosrdná Matka Světla a Její Choť, Pán Ohně. Ekathe zahlédla jejich žalmy, které se ta nešťastnice snažila nenápadně skrýt.

Daay se přirozeně nelíbilo, že její děti vyznávají někoho jiného. Ale královský pár tu víru dovolil. Krvavě za to Daay zaplatili a nebyl to Král, kdo se Matce všech postavil. Byla to Královna Raenewen, Královna Chrabrá, Paní smutku. A proto už... proto Lady Raenewen...

Ekathe si povzdech a promnula paže. Měla pocit, jako by ji ovanul studený vítr. Za možnost, aby její lid mohl vyznávat jiné bohy, si Daay nárokovala život Královny a její dvě starší dcery odsoudila k věčné stráži u stezek. Navždy lovit monstra, která se z Brázdy drápala na světlo světa. Bez možnosti zemřít, plně se vyléčit ze svých zranění... a také neschopné milovat. Neschopné donosit dítě. Třetí, nejmladší dceru, Daay nechala žít.

Protože tu už dávno zlomila.

Matka všech byla krutá bohyně. To byl důvod, proč stále více elfů věřilo právě v lidské bohy. Ty milosrdné. Obraceli se ke světlu, když Daay opět povstala z temnoty a nemilosrdně brala, nic nevracela, nic nedávala. Kdyby se Královna takto neobětovala, více než polovina elfů by dezertovala už jen ze strachu z Matky všech. Měli pro strach důvod. Daay by je uštvala.

A lidé by vyhráli.

Jen úcta ke Královnině památce poté zabránila náboženským konfliktům. Děti Daay mladými opovrhovaly a možná jim v duchu záviděly. Mladí bránili novou bohyni a boha s fanatičností těch, kteří právě konvertovali. A seveřané, ti uctívali lidské bohy, protože neměli jinou možnost. Daay je už dávno odvrhla a vzala jim jejich stíny. Tak se rozeznal zrádce od čerstvě konvertovaného. Daay svým zbloudilým ílškům nechala aspoň toto, alespoň za tolik Královnina duše stála.

Zkrocení bohové, tak se říkalo těm lidským, mírným. Možná zkrocení bohové pomohou i Kavari.

"Poručíku." Snad odnikud se před ní zjevil Rew. Zkoumavě si ji prohlížel.

"Ano?"

"Jste v pořádku?"

Ekathe jízlivě zvedla jedno obočí. "Neměla bych být?"

Dlouze si ji přeměřoval. "Kdybyste viděla tělo, kterým jste byla, když jste přejala rány, takto byste se neptala," odvětil a jeho tón byl neutrální, dokonce mírný. Jeho slova stejně vyzněla ostře a vyčítavě. Ekathe jej sledovala a trochu ji zamrazilo. Musela na tom být zle, Rew by pár řezných ran tak katastroficky nenastínil.

Pamatovala si strach v jeho očích. Jejího plavovlasého sociopata vyděsilo jen máloco. Promnula si paže a zavřela oči, tak unavená. Bude muset Kalousovi ještě jednou poděkovat – nebo mu sehnat malý dárek, něco, co se na frontě tak lehce nesežene. Neměla ani jizvu a už půl den po jeho malém zázraku mohla pracovat.

"Jsem v pořádku," potvrdila měkce.

Rew si ji kriticky prohlédl. "Nevěřil jsem Kalousovi, že to dokáže. Pak náhle tvrdil, že jste vyléčená. Zdá se, že jsem jej zase jednou podcenil."

Odešel a zanechal Ekathe v ještě horším rozpoložení. Zároveň ji napadlo něco jiného. Včera dala podobnou odpověď nejednomu ze svých chlapců. Ti její odpověď nezpochybnili. Rew ano. Byl to důležitý rys v jeho osobnosti, na který si musí v budoucnosti dát pozor.

*

Ekathe stála na kopci a sledovala tábor. Vzala si hlídku daleko na vnějším perimetru tábora. Viděla jak svou jednotku, tak i případné vetřelce ze severu. Byla široko daleko jediný elf a vychutnávala si to nádherné ticho. Absenci smradu hniloby a silných znecitlivujících jedů, což byla vůně typická pro léčitelské stany. Pach nemytých těl a nečistoty, což někdy také zavanulo, když vítr foukal z Godarovy strany. Sledovala maličká světélka ohňů. Kdyby se natáhla, možná by všechny ty malé plamínky mohla schovat do dlaně.

"Zvláštní, jak z výšky vypadají všechny věci tak maličké," zamumlala tiše. Byla na Třetí už přes dva roky, hlavně kvůli podplukovníkovi Gofferovi. Během výcviku prošla všemi třemi frontami i malými odbojovými stanovišti. Pak ji vypustili na vlastní pěst na třetí, kde si měla odsloužit svoje. Neměla to být konečná zastávka, pouze odrazový můstek. S jejím potenciálem ji takové místo nikdy nemělo držet tak dlouho.

Místo postupu pryč z toho pekla však zůstala na třetí trčet. Protože urazila podplukovníka, když jej kritizovala, respektive kritizovala jeho stupidní plán. Měla pravdu. Ale to nic nezměnilo na faktu, že jej zesměšnila před ostatními veliteli. Tak se mstil.

Jak dlouho už tato tichá válka probíhala? Goffer podplácel své a Ekathini spojenci zase volali pro spravedlnost z jejich strany. A nebyly to padavky, ani zdaleka.

Její nejlepší přítelkyně Rimaera sloužila na druhé frontě. Dokonce se mohla pyšnit hodností podplukovníka. Byla jedním ze čtyř na druhé frontě. Velela menší jednotce vojáků, ale byli to elitní, špičkově vycvičení válečníci. Pokud byl někde problém a obyčejnou cestou nešel vyřešit, volalo se pro ni. Vzala si to na starost a tiše, nebo někdy s velkou pompou, problém nechala zmizet.

Ekathe jí nezáviděla, tedy ne moc, nechtěla mít takovou odpovědnost. Ale aby zbytečně krváceli na třetí, kam se posílali chcípat trestanci a ta největší cháska, kde se zbavovali ožehavé otázky míšenců a ukazovali pěkně z dálky brutalitu bojů zelenáčům... To sakra nebylo fér. Ne nadarmo se šeptalo o Řeznické frontě.

Mimo tu mrchu Rimu znala plukovníka Davariovou a podplukovníka Vlka z druhé, její přítelkyně je představila. Byla také julir'aegi, jakkoli málo to s postupujícími roky znamenalo. Nebyla někdo, koho jeden mohl zamést pod koberec.

Ekathe si povzdechla a sáhla k pasu. Vzala si dnes velkou hotovost, čehož si přirozeně vnímavější z jejich chlapců všimli. U elfů se platilo jedy. Doslova. Elfka při odchodu měla smyčku plnou slabých vodiček, nejlacinější ze tří kategorií jedům, a jeden silnější, Šípkový rudý květ. Zítra bude mít pořádnou bolest hlavy.

Vyhákla ze smyčky Šípek a chvilku si s flakónkem hrála. Obyčejné sklo, žádné magické, neměla na utrácení. Popravdě si tímto způsobem ani nic dokazovat nepotřebovala. Nebyla na žádném dvoře a nemusela tak hrát hloupé mocenské hry.

"Začnu Šípkem, takový jed si zaslouží řádně vychutnat... a pak..." Otevřela flakónek. Nadechla se a jen z vůně jedu se jí lehce zamotala hlava. Spokojeně zabručela.

Nebyla sama, kdo se poslední dny opíjel. Všichni v bitvě někoho ztratili. Míjela své elfy a někteří dokonce páchli alkoholem, za což štědře rozdávala tvrdé tresty. Situace však byla tak zlá, že v jejich efektivnost příliš důvěry nevkládala.

Později se ukáže, kolik z těch, kteří po láhvi sáhli, měli i vůli nespadnout do závislosti. A pak jako velitelka jednotky bude muset své chlapce posílat na nepříjemnou léčbu k šamanům, nebo je ze své jednotky vyhodit, protože si takové nemohla dovolit mít. Se slabinou, kterou by nepřítel mohl tak jednoduše využít. Elf závislý na alkoholu dokázal obětovat pro další kapku vše. Byla to jedna z hořkých lekcí, které se elfové na začátku války naučili. Alkohol byl jeden z jedů, na který elfští míchači ještě protijed nenašli.

Napila se šípku a chvilku si vychutnávala pálivou chuť na jazyku, okamžitou reakci, jaký měl jed na její tělo. Elfové měli rychlý metabolismus, spalovali veškeré látky, které do těla nepatřily. Ale míchači věděli přesně, jak tu jízdu vybičovat, takřka neutralizovat vedlejší nepříjemné důsledky a zanechat jen pocit opilosti, tak podobný alkoholovému opojení. Šípek byl jeden z těch úžasných objevů, skvělá chuť, snesitelné dopady a bez nutnosti protijedu.

Zelenooká si olízla rty znecitlivěným jazykem a znovu si lokla, ve flakónku zůstala jen půlka, ale Ekathe se cítila v tak povznesené náladě. Cítila se volná. Bez starostí. Bez bolesti. Bylo jí teplo a měla před sebou celou dlouhou hlídku, než se po ní někdo začne shánět.

"Proč piješ, Ekathe?" Zašátrala po smyčce a vytáhla nějakou vodičku, neurvale roztrhla kůži a zapila šípek, jako by vodička byla pouhá voda.

"Po boji se vždy pije. Že jsme přežili. Z úcty k mrtvým. Z žalu... za lásku." Kopla do sebe další a svět se s ní povážlivě zatočil. Ze tmy vystoupily barvy a tančily zvláštní tance. "Ale já... já piju z viny," povzdechla si a cítila, že pláče. Zase. Kdyby se to posunulo o den, kdyby bojovali o jeden zasraný den později. Přesunuli by se na hlídku k Prokleté brázdě nebo by byli aspoň na cestě. Na noční můru Pouštních démonů by pak při poplachu mohli srát z výšky. Ale nestihli to. Protože Ekathe nespěchala, myslela, že mají dost času. Jistě, u stezek by měli také ztráty, ale...

"...ne zasraných třicet osm mrtvých!" zaječela do víru barev a hlas se jí lámal. Mrštila smyčkou s jedy do temně rudé bubliny a ta se rozprskla a stromy vypadaly jak pocákané krví. Odvrátila se a schoulila na měkkém mechu. Plakala.

*

"Poručíku," objevili se dva elfové. Neznala je, ale přišli ze směru tábora Figaje. Co ten jí asi chce? Několikrát sice nabízel pobavení v posteli a docela aktivně se snažil ji přetáhnout do své jednotky s příslibem, že se brzy dostane na první frontu. Zelenooká by však své chlapce na třetí nenechala. Rewa a Lika by tady nenechala a Figaj dva její seveřany rozhodně do party nepřibere.

"Ano?" Ekathe měla dobré spalování. Po její opilosti nebylo ani památky už před dlouhými hodinami. Jinak by si nakonec pít na hlídce nedovolila. Seděla na vyvýšené skalce a z kostí vyřezávala malé korálky. Už jich měla šestatřicet. Už jen dva.

Až vyřeže poslední dva korálky, opatrně do nich vyryje znak, který určitého mrtvého charakterizoval. Současně to dodá korálkům nadpřirozenou tvrdost. Její rasa žila dlouho, docela jednoduše by mohla svá mementa přežít. Zajde za nějakým slušným míchačem. Koupí vybavení a každou kůstku nabarví barvou očí toho, kdo padl. A korálky navleče k ostatním sedmdesáti dvěma, které nosila na koncích copánků.

Vzdát svým hold.

A jako upomínka.

Voják před ní si odkašlal a z jeho nervózního postoje četla, že to nejspíše nebylo poprvé. "Máme vás vystřídat na vašem postu, madam," pronesl, když si získal její pozornost.

Kývla a seskočila dolů. Elfové přistoupili blíže a zarazili se při pohledu na prstní kůstky pod skalkou. Ekathe jim věnovala úsměv. Jeden z nich mimoděk couvl a druhý měl uši lehce zkroucené ve špičkách. Asi je vyděsila.

"Podplukovník Šedý vás chce okamžitě ve svém stanu, madam," prolomil ticho stoičtější z těch dvou.

"Dobrá." Kouzlem shrábla kosti i korálky a opatrně je vrátila zpět do koženého váčku. Zbytek ořezaných kostí jednoduchou magií shrnula na hromádku. Vykopala malý důlek, zde na kopci pod hvězdami bylo dobré místo. Pozůstatky pak něžně pohřbila.

"Důvod?" broukla, když hlínu udusávala.

"Za hodinu odchází jednotka, která má strážit stezky, možná..." elf se odmlčel, ale Ekathe pokývala hlavou.

"Hodnost, jméno?" zeptala se Ekathe zvědavě, když odcházela.

"Vojín Valo, vojín Para."

"Dobrá, vojíne Valo," zelenooká se usmála a opravdu se snažila je nevyděsit. "Klidnou službu," broukla a zmizela ve stínech.

*

Poručík v dálce rozeznala zemi, druhý břeh. Těžká mlha a podivná absence světla nad propastí však vsugerovávala dojem, že je Prokletá brázda koncem světa. Když jste byli dostatečně pošetilí a šli k okraji, země se začala drolit a lámat, někdy se trhlina prudce a bez varování rozvětvila a o stvoření dost pošetilém, aby se kouklo, už nikdo nikdy neslyšel.

Brázda byla brutální, drastická trhlina v zemi. I v nejjasnější poledne se sluncem nad hlavou, dokonce i se dvěma jasnými měsíci při Dvoulunní a sluncem nad hlavou, což byl nejjasnější den měsíce, jste neviděli dál než deset metrů pod okraj. Vše ztrácelo ve stínu... nebo možná ne ve stínu, ale temnotě, která se tam převalovala jako černá, nepropustná mlha.

Jako by to nebylo málo, ať Brázda byla cokoliv, zabíjela přirozenou magii země. Kolem trhliny nic nerostlo ani nežilo, nejblíže k ní se země proměnila v neplodnou, tvrdou hlínu. Nejhorší ale bylo hrobové ticho. Nejen absence zvířat, hmyzu, ale nefoukal zde ani vítr, neproháněl se puklinami v zemi, nevyl a nevolal po pomstě, nepronásledoval nocí. Naprosté ticho. I zvuky, které vydávala hlídka u Brázdy, jako by byly utlumené.

Ukradené, to slovo jí stále vyskakovalo na mysl.

Ekathe stála a poklidně vedla svou bojovou hůl ve cvičných pohybech. Opisovala pomalé, precizní oblouky a výpady, soustředila se na každičký pohyb svého těla. Známé pohyby trochu tišily nervozitu, která se do ní vkrádala.

Strážci hlásili, že se temnota v trhlině neklidně čeřila. To byl jeden z varovných znaků. Z Prokleté brázdy dnes něco nepěkného vyleze. S trochou štěstí jen pár nestvůr. Nejhorší scénář byla nekonečná horda monster, která pohltí veškerý život v elfských zemích.

"Něco se blíží. Pocit, který mám z Brázdy, se zhoršil," odvětil Rew tiše. Ekathe kývla. Z trhliny vyzařovalo něco... nebylo to zlé, překvapivě. Byla to síla, která se nedělila na dobrou a zlou, protože to byla filozofie myslících bytostí. Ta síla byla jednoduše smrtící, stejně jako bouře, jako divocí duchové. Něco, s čím si ani dlouhověcí nezahrávali.

"Nelíbí se mi, že nám mají hlídat záda Godarovi muži," zavrčel tiše Liko. Zelenooká se ostře usmála.

"A kdo říká, že to nejsme my, kdo jim bude zachraňovat zadek?"

"Je mi jedno, kdo koho, hlavně když to přežijeme," zabručel Jiril temně. Žlutý ve vzduchu dravě vykřikl, jako by svého pána slyšel. Byl to přízračný zvuk a elfce po zádech přeběhl mráz.

Bylo neobvyklé, že po ztrátách, které utržila, ji zase ihned postavili do boje. Plus jejich partnerská jednotka. Každý na třetí věděl, jak se Ekathe a Godar milují. Poručík však bude tančit, jak její nadřízení pískají, nic jiného jí nezbývalo. Bylo jich tu pět z její jednotky, ona, Rew, Liko, Jiril a Vasil. Doufala, že v pěti také odejdou. Nesnesla by další ztráty.

Koutkem oka zahlédla, jak do sebe Godarovi muži lijí jedy pro otupení. Někteří měli jed láskyplně přezdívaný Železo, ale někteří do sebe lili Rez, což byla laciná náhražka. Godar šetřil.

Ozvalo se podivné dunění.

"Je to tady," zelenooká si olízla rty a skoro vesele roztočila hůl, zakroužila rameny. Z trhliny vystřelilo první temné rameno. Do hlíny se zaryla obrovská packa, velká jako Ekathina hlava, s drápy dlouhými jako její prsty. Následovalo zařvání mrazící krev v žilách.

"Do Brázdy," vydechl Jiril.

"Přesně," zasmála se pochmurně Ekathe a nečekala, až se to cokoliv vytáhne nahoru, prudce máchla holí a dala do úderu takovou sílu, že packu rozdrtila přímo uprostřed. Boj začal, s hlasitým zaburácením bolesti, které jí rozechvívalo celé tělo a naplňoval ji temnou, divokou radostí.

*

"Nezvládneme to," konstatoval neutrálně Rew, který tančil se dvěma příšerami a držel si je od těla. Ale nic více. Problém s těmi bestiemi byl ten, že snad neměly žádný cit. Braly ránu za ránou a hýbaly se, dokud jste je nerozsekali na kousky. Její Seveřan mohl jednu z příšer rozkrájet na kousky, ale zároveň by se tak nechal rozdrásat tou druhou.

"Drž. Za chvíli jsem u tebe," houkla Ekathe a podklouzla pod úderem, který by ji, kdyby byla pomalejší, rozmáčkl na kaši. Proklouzla mezi nohama svého protivníka, mrštně se mu dostala na záda a zaryla mu dřevěné jehlice tam, kde tušila páteř. Její oběť zařvala a strnula, nohy vynechaly.

Zaryla další jehlice, od těch se odrazila nahoru a chytila se u krku. Jelikož už monstrum padalo vpřed, jaké štěstí, že měli skeleton a nervovou soustavu podobnou humanoidům a mícha byla mícha, využila hybnosti a zhoupla se před obličej svého protivníka. Na poslední chvíli mu zaryla svou hůl do oka a uskočila. Náraz obličejem do země udělal zbytek, bojová hůl prorazila druhou stranou lebky ven. Ta bestie byla tak obrovská, že díky razanci dopadu vše v okolí lehce nadskočilo. Zelenooká zaklela, když ji to vyhodilo z rovnováhy a tvrdě napadla na jedno koleno.

Vydrápala se na hlavu netvora a vytrhla svou zbraň. Stočila hůl čepelí dolů a poté brutálním sledem ran oddělila hlavu od těla. Obojí poté skopla zpět do Brázdy, u čehož se možná zadýchala více než u samotného zabití monstra. Nečekala, prudce trhla holí, aby ji zbavila alespoň trochy hnusu, a rozběhla se k Rewovi. Ten už se ale dokázal prosekat prvním monstrem a druhé taky mířilo ke šťastnějším lovištím. Nebo temnotě. Nebo čemukoliv. Její plavovlasý elf měl jen škrábanec přes stehno. Záviděla mu.

"Dobrá práce," houkla a těžce dýchala.

"Jste šílená. Já bych se k té potvoře nepřiblížil."

"Někdo musel," zamumlala potěšeně. Rewa, toho sadistického, pragmatického válečníka jen tak něco neohromilo. Chvíli pouze mlčky stáli a popadali dech. Sledovali ty odchylky přírody, které její Seveřan zmasakroval. Těla se měnila v hromadu kostí a masa a temná mlha, která jim dala život, se líně vracela do trhliny. Ekathe otřáslo. Odplivla si a rozhlédla se, pak vyběhla a začala pomáhat pár Godarovým mužům, kteří pomohli zase jim, když se monster vyvalilo příliš. Bojovat v pěti proti hordě, to byl nápad.

Byla v půli kroku a nechráněná, když na ni snad odnikud vyskočilo něco podobné kočce křížené s prasetem a zuřivě na ni zaútočilo. Křičelo jí to do obličeje znepokojivě ženským a jemným hlasem, navrch ji to poplivalo nějakým hnusem. Ekathe se lekla a mimoděk mávla holí. Byl to snad nejubožejší úder jejího života, elfka doufala, že jej nikdo neviděl. Ale byla to solidní rána. Stvůra hůl přesto chytila.

Strnula. Ještě nikdy se jí nestalo, že by někdo chytil její úder holí a neutrpěl přinejmenším zlomenou kost. Pustila hůl a skočila na monstrum, rychle mu zabodla dřevěné jehlice do podbřišku a zeširoka trhla. Druhou rukou mířila jehlicí na oko, ale kočičí-prasečí monstrum ji zablokovalo s takovou razancí, že dřevo upustila a ruku od lokte dolů necítila. Zaklonila se a prudce zároveň vykopla, snažila se stvůru vyvést z rovnováhy, ta však neměla pouze šílenou sílu, ale i reflexy. Zachytilo to její nohy a trhlo. Ozvalo se křupnutí a Ekathe tiše vykřikla.

Spadla na zem, ale bylo to vedle její hole. V rychlém sledu poslala na stvůru dvě jehlice, měla štěstí, ruce měla stvůra dole u svého rozervaného břicha, které se částečně i roztékalo. Dřevo plné magie přírody se s mlhou z Brázdy nikdy nesnášelo moc dobře. Jedna jehlice se zabodla kousek pod prasečí ucho se štětinami, druhé se odrazilo od čela, perfektně stvůru dezorientovalo...

Stvůra se nestihla bránit dostatečně rychle, takže když elfka holí prudce bodla, tentokrát oko trefila. Dobře. Dobře... Stvůra padla k zemi a Ekathe se s pomocí hole postavila. Pravá noha jí byla k ničemu. Horké vlny bolesti postupovaly od kotníku nahoru, koleno, stehno, jako horké jehly bodaly do masa, stahovaly v křeči. Znovu spadla na zadek a zaťala zuby, z této nedůstojné pozice začala mrtvolu sekat na kousky. Nemínila nechat nic náhodě.

Po příliš dlouhé době skončila a položila hůl na dosah. Bolest ji měla nemilosrdně ve spárech, ruce se jí třásly, když si do rukávu sáhla pro Železo. Chvíli jed sledovala, pak se slzami bolesti prudce zavrtěla hlavou a schovala jej zpět.

Natáhla se ke své noze a prudkým pohybem ji narovnala. Kdyby to srostlo špatně, nadvakrát by se proklela za hloupost. Co však bylo chytré, nebylo nutně bezbolestné. Supěla tak bolestí a prostě jen ležela na zemi. Snažila se zaostřit na nebe nad sebou. Byla zalitá potem, nezpotila se tak ani za celý průběh bitvy, a do vlasů na spáncích jí stékaly slzy. Pravé ucho se jí třáslo jako vyděšené ptáče.

"Poručíku," Rew náhle klečel vedle ní, ale ona už vrtěla hlavou.

"Svaž mi nohu, ať se na to můžu postavit," zavrčela. Seveřan ji sledoval a po chvilce kývl. Bez cavyků začal nohu jistě a pevně obvazovat. Bolelo to, bezcitná, bezohledná Daay, bolelo to tak moc, že se třásla po celém těle a rukou si zahanbeně schovala pravé ucho, které se stočilo snad do ruličky. Ne že by na tom bylo levé lépe, ale každý se ohledně fyzického stavu díval na pravé. Byl to zvyk.

"Tobě se to líbí, ty zvrácený parchante," procedila skrze zuby, když si všimla veselí v jeho očích.

"Ach ano. A jak, poručíku," odtušil pobaveným tónem. Nějak při tom dokázal nehnout brvou a zvláštně něžně ji pohladil po tváři. Když se na ni díval tímto způsobem, měla problém neucuknout. "Mám docela konkrétní představy o tom, co bych s vámi dělal, ve vašem stavu, kdybychom momentálně nebyli v tak širokém kruhu přátel... velitelko," dodal a její titul zněl z jeho úst tak nějak posměšně. Přestal s obvazováním a zadíval se na ni hladovýma, divokýma očima. Ekathe se znovu připomnělo, proč si původně zakázala zrovna jej brát do postele. Když jej přistihla v tomto stavu, dávalo dokonalý smyl držet jej na dlouhé tyči, daleko od sebe. Být s ním zranitelná byl sedmkrát špatný nápad.

Ne že by to měnilo cokoliv na její důvěře k němu. Bez zaváhání by pro ni položil život, a neublížil by jí – ne přes míru. Přesto tu ty okamžiky byly. Rewovi očima prokmitlo něco temného, ale pak mu výraz zjemněl a začal ji ošetřovat citlivěji. Odvrátila od něj pohled. A postřehla něco, co by za jiné situace zpozorovala ihned. Za plavovlasým se objevil stín, přikrčený, napjatý.

Poručík o hruď elfa zapřela zdravou nohu a otočila se na břicho, blíže ke své zbrani. Odkopla svého Seveřana z cesty a zároveň popadla hůl. Ještě jednou se přetočila a vyhla se dopadajícímu nepříteli. Vyskočila, pravou nohu mimoděk nechala ve vzduchu, a třemi údery s monstrem skoncovala dříve, než se vůbec Rew stačil postavit. Pak na plnou hubu nadávala a křičela a zuřila, když ji nohu seveřan zase utahoval. A brečela. Nakonec si slzy otřela, zaskřípala zuby a postavila se. Plavovlasý samec nic neříkal a naposledy si ji tázavě prohlédl, tentokrát ne s hladem, ale upřímnou starostí.

Zelenooká zavrtěla hlavou. "Běž, budu se držet vzadu," slíbila.

"Nemáte svolení zemřít," odvětil Rew jednoduše a odběhl. Ekathe si dovolila tiše zasténat. A už tu bylo další monstrum a mimoděk couvla před výrazem čiré nenávisti, kterou stvůra zacílila jen na ni.

Za elfkou nebylo nic. Šlápla do prázdna.

Samice se otočila, uviděla za sebou puklinu, která tam předtím nebyla. Zapřela se na druhé straně pukliny, ještě nebyla tak velká, a zdravou nohou se odrazila. Zabrala pažemi a trhnutím se vytáhla na druhou stranu pukliny dříve, než mohla spadnout dovnitř. Svalila se na zem, opatrně držela pravou nohu ve vzduchu... a zakryl ji stín.

Nenávistné oči následovaly každý její pohyb, stvůra jednoduchým skokem překonala puklinu a kyj monstra jí padal na hlavu. Prudce se převalila, ale ne dost rychle, noha monstra vystřelila a nakopla ji s takovou silou, že jí muselo popraskat několik žeber. Rozhodně to tak bolelo. Navzdory bolesti se znovu převalila a mrštila jehlicí. Poslední.

A hele. Monstrum ji bezhlavě následovalo a nečekalo útok, dlouhý kus dřeva se zanořil kousek pod bradu. Zelenooká nečekala, nějak se dokázala vyšvihnout na nohy a dorazit to.

Stála, snažila se mělce dýchat, protože žebra zatraceně bolela, a sledovala okolí.

Bojová linie se posunula, naštěstí blíže k Brázdě. Proletěla pohledem bojovníky a po chvilce si dovolila uvolnit se. Její stáli a bojovali. Opatrně dosedla na zem a sledovala, jak posily ve formě Strážců zahánějí zbytek monster zpět do trhliny. Obdivovala efektivnost, s kterou bojovali. Jeden zabavil monstrum, druhý jej dorazil. Vše takovou rychlostí, že sotva stíhala sledovat i elfským zrakem. Jejich pohyby vířily temnou mlhu, která se táhla všude po bojišti a jen líně se vracela do Brázdy. Bylo to podivně hypnotické.

Liko a Rew odpočívali nedaleko od Strážců, navzájem si kontrolovali rány. Vasila s Jirilem nechala už dávno odtáhnout za bojovou linii, měli příliš vážná zranění. Ekathe si mimoděk přejela rukou po hrudi a překvapeně sklopila pohled. Po brnění se táhly hluboké rýhy. Netušila, kdy se to stalo.

Sledovala poslední boje a všimla si postavy, která se proplétala bojištěm a vypadala podezřele, jako by se snažila najít jistou zelenookou elfku. Pro ošetření a zároveň, aby ji mohl řádně seřvat za její hloupost. Vypadal čím dál znepokojeněji, dokonce tak, že se Ekathe slitovala a s myšlenkou, že toho bude litovat, zařvala: "Kalousi, tady!". Raději dříve, než mohl začít doopravdy panikařit. Pak by to bylo horší. Tak. Bylo to chytré rozhodnutí, ne zbabělost, rozhodně ne zbabělost.

Kalous se prudce otočil. I na tu dálku mohla zahlédnout úlevu, kterou rychle nahradil z jeho pohledu určitě oprávněný vztek. Povzdechla si a lehla si na zem. Držela na uzdě bolest, která ji mohla za chvíli zatemnit rozum a uvrhnout ji do šílenství. Možná opravdu měl právo se na ni zlobit. Co ji to napadlo, bojovat se zlomenou nohou?

Tak hloupá.

*

"Poručík Ekathe?" došel k ní jeden ze Strážců. Zelenooká vzhlédla a snažila se necuknout, když ji Kalous jemně prohmatával žebra.

"Zde. Obávám se, že se nepostavím a řádně vás nepozdravím, pane," odvětila, hlas zostřený bolestí.

"V pořádku. Strážce Kelrae, zástupce Velitele strážce Poweraeho."

Ekathe nadzdvihla obočí. Powerae byl Velitel oddílů celé zdejší části Brázdy a zároveň krví zapřisáhlým Strážcem Adaelar – jak Strážného stromu, tak k němu připoutané Královské dceři. Spadalo pod něj vše od Adaelar po nejsevernější Strážný strom Sladké hnízdo. Velmi důležitý elf a jeden z nejmocnějších bojovníků, které měli.

To bylo jádro problémů Teritorií. Nemohli nasadit proti lidem své nejlepší bojovníky, jelikož ti šli bojovat s Brázdou. Stačilo by, aby monstra prorazila v jediném bodě. Netvoři by poté převálcovali a zaplavili elfské země jako mor. Brázda v tomto ohledu projevovala nepěkně inteligentní tendence. Vycítila slabinu? Do chvilky tam poslala hordu monster. Byl to nekonečný kruh a břímě těch nejlepších.

"Co mohu udělat pro Velitele strážce?" zeptala se.

"Třeba zůstat naživu?" zavrčel Kalous podrážděně.

"Velitel strážce vám chtěl vyjádřit pochvalu, poručíku," odvětil Strážce jednoduše. Zelenooká si jej dlouze prohlédla a Kalous se zarazil.

Pochvala. Což byl jen krok od přijetí do jejich řad.

"Ať vám kdokoliv napovídal cokoliv, jsem věrná své jednotce a dostanu je ze třetí fronty na první nebo dokonce druhou. Do té doby mě řád Strážců neláká," odpověděla Ekathe dokonale zdvořile. Nemluvě o tom, že být Strážcem byla doživotní pocta. Jedna příliš velká na skousnutí.

"Je čest sloužit zemi, chránit její obyvatele."

"A to dělám, Strážce, a to dělám," pronesla a cítila, že byl její úsměv lehce křečovitý. Přicházeli k nim Rew a Liko, oba pocuchaní, ale nespravedlivým způsobe nevypadali, že by měli vážnější zranění.

"Noha v pořádku, poručíku?" zeptal se Rew.

"Je tu Kalous," reagovala prostě. "Vaše zranění?"

Zatímco plavovlasí elfové vypočítali jejich zanedbatelná škrábnutí, Strážce si dva seveřany prohlížel přimhouřenýma očima. Když se obrátil zpět k ní, v očích měl pochopení. "Ne mnoho by jim důvěřovalo."

"Dala bych za ně život."

"Pak tedy v pořádku. Budeme čekat, až se plavovlasí dostanou na druhou frontu. Poté uvidíme, zda vás Brázda zavolá zpět."

"Nepatřím Prokleté brázdě," varovala Ekathe vážně.

"Brázda a pukliny patří monstrům, stejně jako noci na severu, který se stal jejich lovištěm. Všude, kde jsou monstra, stojí i Strážci. A tak Strážci patří Brázdě, sestro."

Sestro. Bral to jako vyřešenou věc, otázku času. Jen čekal, kdy přijde. Očekával, až přijde. Ta arogance.

Sledovala jej a donutila se uctivě sklonit hlavu. Naštěstí nenaléhal a odešel.

"Už jsem se bál, že vás odvede pryč, poručíku," vydechl Kalous a jemně jí otočil hlavu bokem, zkoumal, co si Ekathe ani nepamatovala, že utržila.

"Popravdě? Já taky, Kalousi, já taky."

"Nikdo Veliteli strážci nic říkat nemusel, poručíku," ozval se Rew a Ekathe nepřekvapilo, že slyšel, co se Strážcem probírali. "Zatímco Godarova jednotka byla skoro celá zdecimovaná, nás pět se udrželo a nepustili jsme ani svou zem. Pár Godarových elfů se k nám sice připojilo, ale těch pár také přežilo, což Godarova strana tvrdit nemůže."

"Ach. Tohle jej bude zatraceně pálit." Nejprve ta kořist, teď toto.

"Zcela jistě."

"Zvláštní, že neverbují vás dva," prohodila zamyšleně.

"Skořápky, velitelko. Jejich magie na nás nefunguje a představovali bychom více problému, než kolik užitku by z nás měli."

"Ach."

"Měla byste konečně přestat tak hloupě riskovat," chytil druhý dech Kalous.

"Já vím, já vím," přerušila jej Ekathe, než se mohl pořádně rozkřičet a už by jej nezastavila. "Budu opatrnější." Naklonila se a děkovně jej políbila na tvář.

"Uvěřím, až uvidím," Kalous si ji měřil s nesouhlasem a zelenooká uvažovala, jestli vytáhne...

"Myslím to vážně, poručíku. Nebudu ošetřovat někoho, kdo si mé práce neváží a v každé možné chvíli svůj život vystavuje tak hloupému riziku! Je tu mnoho jiných důstojníků, kteří by si mé práce vážili více. Přinejmenším by mi udělali alespoň tu laskavost, že se pár dnů poté, co jim vyspravím celou levou ruku, nenechají do levé části hrudníku udeřit! Tři, tři zlomená žebra, přičemž je dobré zmínit ostatní naprasklá, která vás mohla sama o sobě bolestí zlomit!"

Vytáhl to.

"Když o tom už mluvíme,"

"Ach, opravdu mluvíme?" zamumlala si pro sebe.

"Co podíl bolesti, který nesete?! Jednou to přeženete, poručíku, a co poté? Vaši muži budou bez velitele, vy budete šílená bolestí a s největší pravděpodobností přejdete!"

"To se nestane –"

"Jak si můžete být tak jistá?!" Kalous rozčíleně semkl rty a vztekle trhl svou léčitelskou brašnou. Zjevně se rozhodl, že další slova ničeho nedosáhnou a v tichosti ji ošetřoval. Ekathe jej podezíravě sledovala, pak se však uvolnila a povzdechla si.

"Všimla jste si, jak vás Godarovi muži, ti, kteří nám pomohli, sledují?" zeptal se do ticha Rew. Kalous si vztekle odfrkl a nepřátelsky se na seveřana podíval. Ten se usmál tím svým psychopatickým úsměvem a léčitel kapituloval.

"Čekají, že jim pomůžu," povzdechla si. Významně ji pozorují. Ano, pochopila zprávu, vybrali si ji, ne Godara. Bylo možné, že to postřehl i Godar a ti chudáci za to zaplatí.

"A pomůžete?" zeptal se plavovlasý elf se zdviženým obočím. Vypadal tak pobaveně, bastard.

"Zaplatil bych za pohled na Godara, až mu přeberete vojáky. Raději půjdou do jednotky s pověstí sebevrahů než zůstat u něj, ha!" smál se Liko. Sledoval dění u trhliny a v očích mu tancovaly paprsky plamenů. Strážci začali spalovat zbytky monster.

"Jestli," argumentovala Ekathe.

"Ve vašem případě? Řekl bych spíše kdy," odfrkl si Kalous a palcem jí masíroval nějaký sval na krku. Cítila šimrání jeho magie a bylo to tak příjemné. "Začít válku s Godarem není moudré, poručíku," dodal. Vypadal už skoro klidně. Nejspíše se o ni dneska doopravdy bál.

"Ne. To není." Ale Godarovi vojíni se na ni tak dívali... a tolik už jich zemřelo. "To opravdu není. Neexistuje však zákon, který zakazuje vojákům kdykoliv přejít do jiné jednotky. V rámci fronty. A kdo jsem já, abych ty ubohé samce a samičky omezovala v jejich právech?"

Kalous se tiše zasmál, Likovi přelétl po tváři sardonický úsměšek a už roky se neusmívající Rew měl v očích a auře jasně čitelné pobavení.

"Stejně mi ten bastard už jde po krku," odfrkla si.

3, kapitola | Úvod | 5, kapitola