VV: 3, kapitola

3, Zpodobnění

"Liko?" zeptala se Ekathe poplašeně. "Sežeňte mi léčitele!" štěkla. V tu chvíli jí došlo, co bylo špatně. Liko měl ránu v boku, možná to lízlo střeva, což jej pomalu zabíjelo. Obyčejný elf s pomocí léčitele a pořádné dávky jedů proti bolesti by to přežil. Možná by to rozchodil i sám, kdyby byl dost silný. Ale Liko byl schránka. Na něj magie neúčinkovala a sám ji používat neuměl a nedokázal to dělat ani instinktivně.

Zelenooká si k němu klekla a mohutný seveřan se na ni unaveně usmál. Pravé ucho, citlivější na potřeby těla, mu lehce cukalo. Musel v sobě mít zatraceně velkou dávku nějakého oblbováku.

"Poručíku. Jdete se podívat, jak dotančím?"

"Sklapni," štěkla a zkoumala jeho rány. Rew vedle ní sevřel pěsti tak silně, až mu zapraskaly klouby. Pak se odvrátil.

"Poručíku... Ekathe. Nic nezmůžu." Kalous vypadal unaveně, všimla si zelenooká. Kdyby nebyl vyčerpaný, už by na ni řval. Přeletěla jeho oblečení a všimla si čerstvých i starých skvrn od krve. Ruce měl čisté, léčitelé vždy měli, ale na tváři měl pár rudých šmouh a špínu. Do vlasů se mu nějakým způsobem dostala větvička. Ještě neměl čas se od začátku útoku převléknout ani umýt a šlo to poznat.

Léčitelé obvykle nosili bílou a šedou. Kalous na sobě měl volné šedé kalhoty promáčené krví na kolenou i na stehnech, nemluvě o nohavicích. K tomu šátek přes hruď, jenž měl mít bílou barvu, ale dal by se lehce zaměnit za růžovou a rudou koláž. Byla to ale známka cti, mít kdysi bílý háv zapraný od krve do růžového odstínu. Ukazovalo to, že elf doopravdy léčil. Byl vysoký a příliš štíhlý, jako ostatně všichni její léčitelé. Poručík brala za osobní odpovědnost dohlédnout na to, aby pořádně jedli. Když mohla.

"Dokážeš rozsah tohoto zranění vyléčit na někom jiném?" přerušila jej.

Léčitel se zamyslel. Byl poměrně mladý, nemohl mít více než tři sta let. Jeho tetování přesto dosahovalo vysoko přes krk a na jedné straně se táhlo až k lícní kosti, značící, že dolní polovina této části už byla hotová. Pár linií tetování se táhlo od klíčních kostí také dolů k zádům.

Jakmile bude jeho tetování kompletní, jedna část se bude táhnout po celé jeho přední straně těla. Od podbřišku, po levé části hrudníku s dvěma rameny k žaludku a středu těla, kolem srdce, ke klíčním kostem, přes krk a levou lícní kost až k obočí. Druhá část se bude táhnout od klíčních kostí, po celých zádech, přes bok a kyčle a končit bude taktéž na podbřišku, společně budou obě části tvořit propletenec. Znamení, že léčitel zachránil tisíc životů tančících s Daay. Také ale tisíc životů do náruče Matky všech poslal, což znázorní tetování od klíční kosti dolů po zádech.

"Vyčerpal jsem se, ale... ano. Měl bych být schopný to vyléčit. Ale vojín Liko,"

"To stačí." Ekathe se zhluboka nadechla. Její Arisa byla schopná ovlivňovat schránky. Její matka toho byla schopná, do háje, a ona byla její dcera, ať si kdokoli říkal cokoliv. "Musím. Jsem schopná to dokázat," zamumlala. "Musím."

Zelenooká pevně sevřela Likovu ruku. "Převezmu jeho rány," ucedila. Rozhostilo se šokované ticho.

Převzetí rány, prastará magie specifická právě pro Ekathinu rodinu, konkrétně pro dcery Awiskejii, z rodin údolí, rodu větru. Zapomenuté umění, od doby, kdy byl jejich rodinný duch zavražděn a rod Awiskejii pomalu umíral. Většina její jednotky nevěděla, že Ekathe má nějakou magii, natož že je julir'aegi.

"Poručíku..."

"Kalousi. Prosím. Musi." Pohlédla mu do očí a pevně sevřela jednu jeho nohavici. "Nemůžu jej nechat zemřít. Víš to."

Druhou rukou se lehce dotkla spánku Lika a s pohledem upřeným na léčitele se pohroužila do mysli svého plavovlasého válečníka. Odblokovala okolní šum a shlédla na pošetilého samečka, který se jí vzpíral. "Otevři se mi," pronesla prostě. Liko se na ni smutně pousmál.

"Jsem první syn svého Otce, madam," odvětil omluvně. Moc mocný, to chtěl říct.

"Otevři mi mysl!" štěkla a nechala trochu moci rozvířit vzduch, lízlo to všechny okolo. Trhli sebou a mimoděk ustoupili. Uši Ekathe svědily, moc krve se vpalovala do kůže a ukazovala její prastaré tetování. Liko, vydrilovaný v poslouchání rozkazů, na chvíli povolil.

Chvíle stačila.

Pro elfy byla mysl dalším ze smyslů. Vnímání okolí, odolnost vůle. Dokonce tak silným, že většina z jejího lidu musela nosit náušnici, která zabraňovala vědomí se nořit do okolí. Většina elfů musela nosit náušnici i proto, aby jejich duch nevstupoval do okolních věcí, ale to byla zase jiná věc. Všichni byli ve své podstatě nestabilní stvoření. Obzvláště ve válce, kde se neustále umíralo. Proto Likovi, i skořápce, vstoupila do mysli bez větších obtíží.

Její vědomí opustilo bojové pole a náhle se nacházela na nekonečné pláni plné stříbra a temnoty. Vzpomněla si na jedno slunečné poledne. Její mysl se natáhla a z okolních stínů se začal tvořit salónek. Nejprve to byly pouze šedivé kontury, které se však rychle prohlubovaly a nabývaly barev. Tam seděla její matka se sestrou, u čaje. Ekathe zabolelo srdce a udělala krok, její noha lehce došlápla na starobylý koberec ručně tkaný tisíc a jeden den.

"Arisa'se..." zamumlala a v jejím hlase zvonila touha.

Vznešená Ewaellira učila její sestru Aiwuli magii. Stíny ustupovaly, když se vzpomínka začala přehrávat a celý výjev zalily sluneční paprsky.

"U skořápek musíš obejít magii, dítě, dostat se k nim zvukem. Mohou být pro magii nepropustnou pevností, ale zvuk je pro naši rasu příliš intenzivní podnět proto, aby jej dokázali lehce ignorovat. Poté si musíš přivlastnit jejich mysl. Když si jejich magie bude myslet, že jste jedno a to samé, teprve pak můžeš kouzlit." Starší elfka měla nepřítomný pohled a blonďatá samička po jejím boku visela na každém jejím slově.

"Ale... je tam stále bariéra, není? Jinak by skořápky mohli svou magii ovládat."

"Proto se musíte zpodobnit. Jakmile budou mysli rezonovat, magie najde kondukt, skrze který téct – a půjde ráda, po tak dlouhé době uzamčená ve vězení své schránky. To je dar našich předků, drahé dítě. Ne podobat se jiným, ale vykreslit sebe takovým způsobem, že ošálíš i samotnou svou oběť."

"Oběť, Arisa?" zeptala se Tamawa a oči jí zářily vzrušením.

Ewaellira se tajemně usmála. "Pokud potkáš někoho přesně takového jako ty, když najdeš vše, co v jiných hledáš, nemusíš mít tajemství ani se bát předsudků či odsouzení... není to osvobozující? Do míry, kdy po tom budeš prahnout až příliš?" Elfka se natáhla a pohladila blonďatou samičku po vlasech. "Ale je to nebezpečně svůdné i pro nás. Vždy buď opatrná, Waji, slib mi to."

"Slibuji, Arisa'se."

"Nub, dobře. Na stejném principu pracuje i zbytek našich talentů, mezi které patří i náš nejznámější, přejímání ran..."

Vzpomínka zamrzla jako hmyz v jantaru a začala ztrácet na jasnosti. Slunce pohasínalo a salónek se začal po okrajích rozpíjet.

Ekathe se rozhlédla, ale na pláni se nenacházelo nic jiného než ona. Kde byly myšlenky Lika? Kde byly jeho vzpomínky? Stále jí bránil ve vstupu? Elfka začala tiše broukat. Nezpívala Hlasem roky, bála se, že zapomněla. První tóny však byly čisté a jasné. Broukala hravou melodii a vzdáleně vnímala, jak se Likovy oči rozšířily úžasem.

Matka ji přeci jen v něčem vycepovala dokonale. Když už ne magii, v síle mysli a ve zpěvu jí dala perfektní vzdělání. A tatínek koneckonců taky. Byla dokonalá mladá elfka ve všem, kromě toho nejdůležitějšího. Co jí chybělo a nemohla tak na to nikdy dosáhnout. Kromě magie.

Byla vybroušeným drahokamem, materiálem pro manželství. Tak to bylo myšleno. Když už prodat zboží s kazem, tak ať to stojí za tu koupi.

I když byla ta myšlenka hořká, svého všestranného vzdělání si Ekathe vždy cenila. Mohla za to její paměť, nikdy nic nezapomněla. Asi kompenzace za to, že postrádala magii. Postupem času jí absence magie ani tolik nevadila. Tatínek jí ukázal, že na tom vůbec nezáleží. Představil jí jiný druh magie, svádění hudby. Naučil ji zpívat způsobem, že rozplakala i staré distingované elfky. A když měla v rukou housle a s tatínkem hrála duet...

Ukázal jí toho mnohem více, ale co pro ni kiri'Ri také neudělal?

Ekathe broukala a slyšela překvapený šum. Byla Hlas třetího kruhu a takoví se do války neposílali, pokud se před něčím neskrývali. Třeba jako ona, která utekla před rodinou a jejich předsudky. Nepovedené dítě, které pochází ze staré krve a přesto nedokáže nechat vyrůst ze semínka rostlinu. Malá ílška to nevědomky dělají pro radost, celá její rodina, která po generace pěstovala zeleň, to předváděla bez mrknutí oka. Bylo to tak primitivní, že se to ani kouzlem pojmenovat nedalo.

Ekathin Hlas prolétl tělem Lika v jedné mocné vlně a překvapilo ji, že hned napoprvé jí odpověděla všechna jeho chvějná klubka, všech třináct. Bála se, že vyšla ze cviku, ale tohle taky nebylo o jemnosti, ale spíše o hrubé síle, "hlasitosti" zpěvu. Za ty roky zesílila.

Liko zabručel, byl to z části sten bolesti, ale také slasti. Bylo to intimní a poručík by měla být opatrnější, aby nezešílel rozkoší. Ale neměla čas. Netušila, jak dlouho ještě io bude ovládat. Kdysi byla její hranice sedm minut, ale to dennodenně cvičila.

Znovu zazpívala a když se tentokrát klubka uvnitř těla Lika rozechvěla, propojila je sama se sebou. Uši, hlava, srdce, plíce, střed těla, žaludek, podbřišek, nohy, duše a aura. Kompletní připoutání k jinému elfovi. V hrdle Lika rezonoval jeho vlastní Hlas, chtěl se bránit, nebo možná souznít, ale zároveň se spoutáním klubek se planina stříbra a temnoty začala měnit.

Nechtěla vidět jeho mysl, tak jej něžně uzavřela do něj samého. Ale jedna myšlenka byla přeci jen příliš silná.

Bolest. Vina. Stesk po rodině.

A jeho rodina...

Z temnoty vystupovaly postavy. Liko klečel a smál se, běžela k němu malá elfinka s uhrančivě jantarovýma očima. Bokem stál Rew a pobaveně se usmíval. A za malým ílškem pomalým krokem kráčela...

Ekathe.

Nekonečná pláň se zachvěla, když Liko soustředil mysl a hledal ji. Cítil ji.

Poručík mimoděk couvla, když po ní chňapla nějaká vzpomínka, jen aby zakopla za jinou linii myšlenek...

...nevydrželi na jednom místě dlouho. Liko se přesto navázal na pár jedinců a bude jej bolet, až se rozutečou do jiných směrů. I Ekathe odejde. Nebo zemře a on bude nejpravděpodobnější příčina proč...

Odstřihla ty myšlenky pryč a v duchu zaklela. Vyšla ze cviku a málem se ztratila. Najdi cíl, sakra, okřikla se v duchu. Zhluboka se nadechla a připravila se na Zpodobnění.

Jenže. Ucítila další klubka. Tentokrát se oči rozšířily úžasem jí.

Mae.

Jiril.

Lorafa.

A Rew, Daay, Rew! Tolik bolesti, tolik stínů, žádný Hlas se jej nikdy nedotkl, žádná mysl nikdy nepročistila jeho ducha. Neotevřel jí svou mysl, ale temnota stejně prosakovala ven a Ekathe chtěla utéct, protože to bylo hrozné, mnohem horší než při jejich sexu. Zároveň se podvědomě natáhla, protože něco takového bylo neúnosné. Vždyť byla Matka. Pečovat byla její nátura.

Liko pod jejíma rukama se zachvěl a zelenooká okamžitě přesunula pozornost k němu. I když jí ostatní nabídli jejich mysl a cítila rezonanci jejich těl v odpověď na její Hlas, musela by se jich dotýkat, aby magie účinkovala. Nejspíše stáli příliš blízko, neměla tak velký dosah.

Nebo ano?

Zpodobnění už se začalo natahovat po své oběti. Její mysl přirozeně následovala dávné instrukce, které matka dávala její sestře, zatímco ona se schovávala za pianem.

Tolik bolesti, tolik temnoty. Liko. Rew. Kdo se stará o skořápky? Kdo jim každý rok při Nekonečné noci prochází myšlenky a vzpomínky? Pomáhá jim udržet si příčetnost, kterou dlouhověcí tak lehce ztrácejí?

Nikdo. Nikdo nemyslí na požírače magie, o to víc plavé seveřany.

Zpívala a vedla je jejich myslí. Donutila je čelit jejich démonům a pochopit tu sžíravou bolest. Když jejich duše poklidně utichly, nechala je zapomenout. Sebe také, zanechala po sobě pouze mír, který nastává, když je vše v rovnováze a na svém místě.

Její magie byla slabá, a to byla věc, které se bála. Že nebude mít dost energie

Teď, nebo nikdy. Pustila z vodítka Zpodobnění.

Dech se jí zadrhl v hrdle. Jaké překvapení, když se její magie stala Likovou...

Byl studnice moci. Hluboká, přetékající studnice. Její seveřan byl mocný, což byla věc, která jej zabíjela. Tolik magie a vše se odráželo v o to silnějším štítu, který skořápka kolem sebe vytvořila. Nic se nedostalo dovnitř a stejně tak neuniklo ven. Nepřemýšlela nad tím, natáhla se po dostupné energii, protože Liko měl dost na sto převzetí ran, a použila ji.

Tělo jí začala pohlcovat bolest, nejprve jen pár zranění, ale pak další. Další. A další!

"Kalousi!" zaječela vyděšeně a pak to bylo příliš. Slyšela křik a její svět se změnil v nekonečně se přehrávající smyčku agónie.

*

Byla tak unavená, tak strašlivě vyčerpaná.

"Nemohu! Stále je napojena na vás a je rezistentní magii!" křičel vzdálený hlas.

"Nemůžete ji nechat umřít!" zaburácel někdo v odpověď.

Liko. Křičí. Nemůže umírat, když tak zuří. Pousmála se a podivně, i to malé gesto způsobovalo bolest.

"Poručíku. Pusťte jej. Potřebujeme vás někde jinde," ozval se tiše hlas. Jiný, sametový a nebezpečný. Rew. Cítila, jak vzal její tvář do dlaní a otočil ji na stranu, zamžourala a viděla jeho oči. Vážné a plné strachu.

Co se děje?

"Proč se bojíš, Rewe?" zachraptěla s obtížemi.

"Poručíku," vydechl a vše ztichlo. "Neumírejte."

Chtěla se rozesmát, ale následná agónie to změnila v zasténání. Vyhrkly jí slzy bolesti, cítila, jak jí stékají do vlasů na spáncích. "Umřít? Ach, Daay, na to jsem příliš mladá," vydechla. Pak jí došel význam Kalousových slov. Napojená na Lika. Ach, nejen na Lika, když zkoumala vlákna magie, vnímala všechny kolem. Opatrně začala zpodobnění rozplétat a pocit cizí přítomnosti slábl. Až zůstali jen dva. Rew a Liko, její dvě skořápky.

"Tak strašně trpíte. Jak jste jen mohli přežít tak dlouho?" zašeptala. Nedokázala si to představit. Zůstat příčetná, kdyby jí rie'ymue nečistily mysl od zhoubných vlivů, vzpomínek a příliš silných emocí. Zešílela by do pár let.

Pustila poslední vlákna cizích přítomností a měla pocit, že se konečně může volně nadechnout. Magie ji zaplavila jako když se protrhne hráz. Prostupovala ji jako nedočkavá, odvržená milenka. Bolelo to a šimralo, její tělo začalo z části samo regenerovat. Tohle jí válka dala, když už nic jiného. Její magie se naučila, že by měla zatraceně rychle léčit vše, co nepřítel natropil.

Ucítila na sobě ruce léčitele a celý proces se ještě urychlil. Opřela si čelo o teplou stěnu vedle sebe a když pootevřela oči, poznala Lika. Vypadal zdravě.

"Takže to nejspíše nebyl tvůj poslední tanec," odvětila. Liko se tiše zasmál. Nevěřícně a kapku hystericky.

"Poručíku, pamatujte si, příště raději umřu. Už nikdy ohrozím váš život." Říkal to jako přísahu. "Jste důležitější než já," zněl tak zmučeně a jeho aura byla plná viny a disonance.

"Říká slunce Luně," zamumlala.

"Cože?"

"Je to Verš, bastarde, měl by sis jej pamatovat," vložil se do toho Rew. Narážel na Elfskou Píseň. "Slunce v ní každý den umírá, aby mohla jeho milovaná Luna alespoň na noc žít. Ale poručík to nejspíše myslela jinak, protože Slunce je přeci jen důležitější, protože bez něj by žádná Luna nebyla." Rew zněl unaveně.

"Přesně. Co je důstojník bez svých vojáků? Jen další voják." Odhrnula si vlasy z očí a všimla si krve na svých pažích. Hodně krve.

"Nehýbejte se!" štěkl Kalous podrážděně. Zrovna jí pouhou silou svého ducha léčil ránu na paži. Vzácný dar a stál malé jmění, ale stálo to za to.

"Už jsem skoro vyléčená," namítla Ekathe dotčeně.

"Nebýt vaší regenerace, mohla jste zemřít, poručíku," odvětil léčitel až příliš neutrálně a sedl si na paty. Sledoval ji se směsicí nesouhlasu a únavy. "Převzít tolik ran..."

"Tolik?"

Rozhostilo se ticho.

"Poručíku, nepřevzala jste jen rány Lika," začal Jiril tiše, "ale všech, kteří stáli okolo."

"Ach. Už to dává smysl." Pohodlněji uvelebila v Likových pažích, tak ospalá. "To jsem rozhodně nechtěla, léčiteli. Věřte mi, nejsem sebevrah," zívla, "trochu se mi to vymklo."

"Trochu se vám to..." zbytek Kalousovy rozčílené řeči neslyšela. Liko ji zvláštně jemně hladil po vlasech, a to bylo tak příjemné, že usnula.

*

Zmeškala jsem hlášení, napadlo Ekathe jako první věc po probuzení. Ležela v důstojnickém stanu, který měla sama pro sebe, protože žádný další ženský důstojník nebo kapitán v okolí nebyl. Zelenooká nabídla, že by mohla spát se samečky. Ale ti se zvláštním leskem v očích odvětili, že by možná oni nedokázali spát v jednom stanu s ní. Přesněji řekli, že by rozhodně neměli šanci spát. Ekathe se rozhodla si to vyložit jako lichotku a dále nenaléhala.

Spávat sama v jednom velkém stavu ale bylo vyčerpávající, nemluvě o tom, jaká jí bývala zima. Ne že by nějakému elfovi zima doopravdy vadila, ale šlo o zvyk, potřebu tepla jako známky bezpečí. Bohužel v jednotce neměla ani žádnou ochotnou elfku, která by se k ní přidala. Všechny byly momentálně zadané a trávily své noci se svými milenci.

Což Ekathe připomnělo, že se bude muset rozejít s jedním sympatických, čiperným elfem, který ale začal prokazovat mírně otravné tendence usadit se. Byla překvapená, že se ještě neukázal. Ale možná pochopil, že když jej tři noci za sebou nepozvala do stanu, znamenalo to, že o něj už neměla zájem. To by bylo hezké, ale tak jednoduché to nejspíše nebude.

Opatrně si sedla, protože si pamatovala zranění, ale kromě přeležených svalů necítila žádnou bolest. Byla pouze vyčerpaná. Donutila se vstát, rychle se obléct a vyšla ze stanu ven.

Bylo šero a podle hlídky poznala, že za chvíli bude svítat. Prospala půl dne, nebo i více. Zamračila se, jelikož Kalous pravděpodobně zakázal ji probouzet. Možná to byl dokonce i on, kdo na ni jemné kouzlo spánku uložil, nedivila by se. Byl přesně ten typ otravného léčitele.

Byl to také důvod, proč byla zatraceně ráda, že jej má ve své jednotce.

"Poručíku," postavili se do pozoru dva elfové na hlídce. Lorafa a Egge.

"Pohov. Kde je seržant Jiril?"

"Spí."

"Ať se dostaví do mého stanu, ihned." Otočila se a odcházela, zatímco si užívala tu ironii. Za trest, že ji neprobudil, ona nenechá spát jej. Bylo to tak pokřiveně geniální.

Zašla si pro nějaké jídlo. Podivné, jak byl tábor skoro prázdný. Možná všichni spali ve stanech, stejně ale bylo zvláštní, že se nikdo nevracel z nočních toulek a návštěv. To, že ráno neviděla nikoho, kdo by měl tábor probouzet a plnit ranní povinnosti, ji zas tak moc nepřekvapovalo. I když byl Jiril dobrý zástupce, proti důstojnickým povinnostem se cukal. Nechtěl, aby mu do klína padlo více, než kolik toho už měl.

V hlavě se snažila předvídat, jaké pohromy se na ni nahrnou, když došla ke svému stanu. Jiril na ni už čekal a tvářil se neobvykle vážně. Taky vyčerpaně a vypadal pocuchaně. Nenesl brzká probuzení zrovna dobře. Divila se, že na ni při příchodu nezavrčel.

"Poručíku."

"Pohov." Pokynula mu, aby šel s ní dovnitř a všimla si Jirilova pátravého pohledu. "Jsem v pořádku. Co jsem prospala?"

Povzdechl si a promnul obličej. Zelenooká nějak tušila, že se jí nebude líbit, co uslyší. "Většina elfů se stáhla zpět do Medvědího tábořiště, zůstaly tady jednotky kapitána Armera, který byl příliš zraněný na přesun, kapitána Figaji a kapitána Rogena, kteří mají tento pás bránit a neměli v bitvě takřka žádné ztráty."

"Také mají největší a nejlépe vybavené jednotky na východ od druhé fronty," podotkla Ekathe sžíravě.

"Zůstala tu ještě naše jednotka, kvůli vám, poručíku. A jednotka kapitána Godara."

"Co tu ten čůrák dělá?" zeptala se podrážděně. Jiril se neusmál, což ji znepokojilo.

"Nárokuje si náš podíl kořisti, poručíku."

"Ten hajzl." Ekathe rozbalila sladkou tyčinku, kterou si přivlastnila v zásobovacím voze, a začala ji ukusovat. "Na co to chce svést tentokrát? Můj poddůstojnický status? Moje bezvědomí? Že má více mužů?" zeptala se kousavě.

"Tvrdí, že má více skalpů."

"Kolik písečných démonů jsme složili?" zamračila se.

Jiril se poprvé za celou dobu pousmál. "Dvaadvacet."

"Kolik?" Tohle Ekathe nečekala.

"Deset jich padlo už šípem, dva jste složila vy, poručíku, tři složili Rew s Likem a sedm dalších ostatní. Vaše taktika fungovala, jejich magie v blízkosti řeky byla slabší. Mokré je bylo možné i zabít. Je pravda, že nás to dost pocuchalo a těch zbývajících osm by nás možná dostalo, ale padli bychom se ctí."

"To ano," zamumlala Ekathe, které se slovo "padnout" nelíbilo už z principu. "Jak si pak Godar může nárokovat náš podíl kořisti?"

"Má více příživní, ehm, podřízených. Všechny z majetku osmi písečných démonů nemůže uspokojit. Především, když si shrábne odpovídající podíl pro sebe."

"Hádám, že ne," usmála se zelenooká zlomyslně. "Kdo to má na starost?"

"Podplukovník Šedý,"

"Divila jsem se, že se počkalo. Teď to dává smysl." Šedý byl její přítel a Godara nesnášel. Což ale neznamenalo, že jí to pomůže vyhrát spor. Godar koneckonců měl přátele na vysokých místech, jmenovitě Goffera.

"Ještě něco?" zeptala se Ekathe, když Jiril mlčel. Dotyčný pevně sevřel rty. "Dva kázeňské tresty pro Lika, rvačky s Godarovou jednotkou. Zdálo se, že měli hloupé řeči o..."

"Dokážu si představit, co Godarovi poskoci říkali," odvětila jemně, když viděla Jirilovo zdráhání. Liko sice nebyl zrovna známý svou trpělivostí, ale nepouštěl se ani do zbytečných a hloupých šarvátek. Většinou. Co před rvačkou padlo, to muselo jít přes čáru. Skvělé.

"Další trest pro Vasila."

"Co Vasil udělal?" zeptala se rezignovaně. Ani ji nepřekvapovalo, že se ten starý mrzout dostal do problémů.

"Opět šarvátky s Godarovými muži."

"Kvůli kořisti?" hádala.

"Z části. Také..." Jiril si povzdechl a promnul si oči. "Godarovi muži řekli něco o vašem vedení, možná o celé jednotce, nikdo to neví přesně, všichni byli opilí jedy na zmírnění bolesti. Po boji to bylo hodně ožehavé."

"Počkej, ještě jednou – Vasil mě bránil?" zeptala se Ekathe podezíravě. Vasil ji nesnášel. Nesnášel všechny elfky v armádě obecně, ale ji neměl rád už z principu. Byla koneckonců jeho nadřízená. Na druhou stranu, jakmile vkročili na bojové pole, byl dokonalým vojákem, takže si z pohledu poručíka neměla na co stěžovat.

"Myslím, že tam byla Oririna a Alaw," odvětil jednoduše. Seržanti Oriri a Alaw byli dokonalí pár, největší bastardi v celé armáda. Tedy kromě Godara.

"Chápu," promnula si Ekathe zátylek. Den začínal tak hezky, do večera bude mít náladu takovou, že se jí bude vyhýbat i Rew, který měl občas masochistické choutky. "Dále?"

"Podřadné problémy, s kterými se můžeme zatím vypořádat sami." Jiril se lehce uvolnil.

"Zatím?" zamračila se.

"Léčitel nařídil odpočinek." Ha, chytrý Jiril, nebo Kalous, možná oba. Věděli, že rozkaz léčitele zabere více než prosba. Což, jak Ekathe hádala, oba elfové moc dobře věděli. V táboře nebyl jediný elf, který by šel dobrovolně proti svému léčiteli.

"Kalous je, pokud si dobře pamatuji, stále mým podřízeným." Kdo sakra toho tvrdohlavého léčitele platí?

"Ne, když jste prospala tři dny, pane."

Ekathe zamrkala. Pak si rezignovaně povzdechla. "Zaběhni za Šedým a řekni mu, že jsem ochotná dát Godarovi půlku celkové kořisti, když zavře hubu a odtáhne."

"Půlku?"

"Naši chlapci měli tři dobré tahy po sobě. Tohle jim neublíží, měli by si uvědomit, že válka není řemeslo."

"Válka je řemeslo, pane," opravil ji Jiril mimoděk.

"Kuš. Víš, jak to myslím."

"Godarovi se to stejně nebude líbit."

"Jsou to Píseční démoni. I zlomek kořisti zajišťuje pořádné bohatství. Pokud nebude kretén, každý dostane svůj lot masa."

"Stejně bude dělat problémy."

"Kapitána nech mě."

"Bál jsem se, že to řeknete."

"Odchod," zavrčela. Jakmile byla sama, s tichým povzdechem se svezla na pokrývku svého lůžka. Byla unavená. Přestože právě prospala tři dny. Zatracená magie, nerada na ni spoléhala, ale tentokrát neměla jinou možnost.

Měla by něco dělat. Zkontrolovat chlapce, stav tábora. Měla však pocit, že nedokáže zvednout ruku, ani kdyby jí šlo o život. Víčka měla tak těžká. Kdyby byl Kalous na dohled, obvinila by toho zatraceného léčitele, že ji očaroval. Položila hlavu na polštář a znovu usnula.

*

Probudilo ji šustění stanové plachty. Otevřela oči a mimoděk sevřela dřevěné jehlice vedle své hlavy.

"Poručíku," poznala Likův hlas. Vydechla a posadila se. "Omlouvám se, že vás ruším, ale poslal mě pro vás Jiril. Problémy s Godarem."

"Kolik je hodin?" zívla.

"Bude po poledni. Zmeškala jste snídani i oběd, poručíku." Liko ji sledoval a Ekathe z jeho pohledu poznala, že chce něco říct. Nejspíše převzetí jeho ran. Neměla na to teď náladu.

"Vyřiď, že jsem na cestě. Odchod."

"Rozkaz," pokýval hlavou a odešel. Tak. Perfektní voják, poslouchá na slovo, i když se mu to ne zcela líbí. Proč jen nemohlo být více jejich chlapců jako on? Natáhla se po zemině vedle sebe a rychle darovala zemi, poté se zvedla a připravila k odchodu. Cítila ve vzduchu vůni lesa a krve, především ze směru, ve kterém její seveřan stál. Jaký zvláštní pachová stopa.

Ekathe v sobě měla pozdní oběd a rychlou a krutou koupel v ledové řece, když se blížila k velitelskému stanu Šedého. Necítila se ve své kůži, kvůli čemuž byla podrážděná. Nepomáhalo jí ani, jak se elfové kolem ní vždy zarazili, když se jí podívali do očí. Nejspíše se doslechli o převzetí ran. Jistě, poručíka by to taky zarazilo, byl to mocný dar a mezi léčiteli ceněný, v dobách, kdy dcer její Rodiny bývalo více. Ale...

Ani mezi léčitele Ekathe nepřijali. Chtěli, samozřejmě, převzetí ran bylo úžasné a Ekathe byla za posledních několik desítek let první, kdo měl dost energie i talentu to provést. Tehdy však do místnosti vlétl Posel Daay a dal velmi jasně najevo, že to vůle jejich bohyně není. Byl to také den, kdy nad ní Otec zlomil hůl a Ekathe věděla, že pro něj především od té katastrofy přestala být dcerou úplně.

Kývla na stráže před stanem a vešla. Šedý vypadal unaveně a zamračeně. Jiril vypadal unaveně a nasraně. Godar vypadal prostě spokojeně škodolibě. Zelenooká odolala nutkání si odplivnou. Jen pohled na tu krysu v ní probouzel pocit špinavosti.

"Pane!" soustředila se na podplukovníka.

"Pohov, poručíku." Prohlédl si ji a zdál se spokojený s tím, co našel. Šel rovnou k věci: "Rozdělení kořisti Pouštních démonů. Váš zástupce učinil prohlášení, že jste ochotni kořist rozdělit rovným dílem, přestože vaše jednotka drží většinu skalpů, podle slov seržanta Jirila."

"To je pravda."

"Kapitán Godar ale tvrdí, že většinu Pouštních démonů složili jeho muži."

Ekathe si odfrkla. Nečekala nic jiného. "Deset složeno šípem mých mužů, tři rukou Rewa a Lika, jeden mou rukou a druhý s pomocí mužů Godara,"

"Já zabil pis'amu."

"Prosím?"

"Pis'amu se nazývají vůdci mezi Písečnými démony," objasnil Šedý. Elfka jeho směrem děkovně kývla.

"Vedl jste smrtící ránu, kapitáne, to ale neznamená, že jste jej složil," odtušila elfka a podařilo se jí udržet neutrální tón.

"A jak jste to, poručíku, dokázala postřehnout, když jste byla v bezvědomí?"

"Jsem ochotná nechat předvolat vojíny Kira a Oela. Jsem si jistá, že nám vypovědí, jak to bylo."

"Koho? Nějací ubožáci, pro které roztahuješ nohy, Ekathe?"

"Kapitáne," odtušil chladně Šedý. Zelenooká se ušklíbla.

"Je hezké, že neznáte ani jména svých vlastních mužů, kapitáne Godare, obzvláště, když to byli právě dva, kteří pis'amu pomáhali složit."

Godar zrudl. Jestli zlostí, nebo potupou, to Ekathe nedokázala říct.

"Půlka je dobrá nabídka, kapitáne," snažil se věc uklidnit Šedý.

"Ne. Dvě třetiny. Víc si ta čubka nezaslouží," reagoval rozzuřeně Godar. Obličej Šedého se vyhladila od emocí.

"Dvě třetiny," souhlasil Šedý. Godar se samolibě ušklíbl. "Dvě třetiny pro jednotku poručíka Ekathe, jednu pro vás, kapitáne."

Godar na Šedého pohlédl. Místo zlosti se ale dostavila zvláštní, škodolibá radost. "Ještě si vzpomenete, jak jste rozhodl, podplukovníku. Až budete žrát hovna v nejzapadlejším tábořišti třetí, Šedý," odvětil ten bastard znepokojivě klidně a odešel. Chvíli bylo ticho.

"Neměl jsi to dělat, Šedý. Naneštěstí má mocné přátele," pronesla elfka lítostivě.

"Dovoluje si už příliš. Ožebračil by tě o tvůj právoplatný podíl, Ekathe. To ti nevadí?" Šedý ji zamyšleně sledoval.

"Každý, kdo by se rozhodoval mezi poručíkem a kapitánem, by to udělal," pokrčila lhostejně rameny.

"Jistě. Máš pravdu. Ale dlužil jsem mu to, hlupákovi. Hlavní ale je, že mi přišly rozkazy od Králových stínů. Kvůli velkému podílů ztrát v jeho jednotce má tak jako tak snížený podíl na kořisti."

Jiril udiveně hvízdl. "Tak proto chtěl co nejvíce. Ať vybojuje cokoliv, bude z toho mít jen zlomek."

"Přesně."

"Zajímavé. Ať se Godar drží za sukně komukoliv, není natolik mocný, aby zkorumpoval Stíny a Královy muže," podotkla poručík zamyšleně.

"Zdá se." Šedý se protáhl a ozvalo se děsivě hlasité lupání kloubů. "Vypadáš dobře, Ekathe. Slyšel jsem, že jsi málem zemřela."

"To až potom. V boji jsem se utkala s... pis'amu, říkám to dobře? Málem by mě dostal, kdyby nepřišly posily. Ale chtěl mě udusit, ne rozsekat, takže jsem se vzpamatovala celkem rychle. Vážnější zranění jsem pak získala kvůli magii, která se trochu zvrtla."

"Takže je pravda, že máš silný dar," konstatoval Šedý. Podíval se jí zpříma do očí. "Jsi královská?"

"Ne," odvětila elfka překvapeně. Šedý si ji prohlížel.

"Řekl ti už někdo, že máš jiné oči?"

"Pane?"

"Levé oko. Kolem duhovky máš stříbrnou obroučku."

Ekathe zamrazilo. Teď už otázka na královský původ dávala smysl. Existovalo pár skořápek, které dokázaly magii ovládat. Všichni do jednoho patřili ke Královským rodinám.

"Jen jedno oko?" zeptala se tiše. Nahmatala místo pod levým okem. Zároveň sáhla po své magii. Jemně jí uchytila a pak provedla jednoduché kouzlo.

Papír na stole se pohnul a poručík si v duchu oddechla. Stále magii mohla používat.

"Pouze jedno."

Kývla. Bude se na to muset zeptat Arise‘se. V duchu k dopisu se stížností přidala další řádku. Nepamatovala si na nic, ani slovo o tom, že by léčitel při přejímání ran přibral i jejich stříbrné, požíračské oči.

"Hlídej si záda, Eki. Godar tohle bude rozdýchávat dlouho."

"Ty dávej pozor. Náš drahý kapitán je krysa a bodá do zad."

"Kdo by toto nevěděl?" skoro se usmál Šedý. Ekathe gestem poslala Jirila pryč a pak ke staršímu elfovi došla, stoupla si mu za záda a začala mu masírovat ramena.

"Musíš o sebe více dbát. Nerada bych zaslechla historku o velkém Šedém, kterého zapíchli jak prase při nějaké nesmyslné rvačce. Godar není nad to zaplatit za... odstavení svých protivníků. On a jeho intriky. Pokud nepřijmeš stráž, alespoň nikdy nepolevuj v ostražitosti."

"Jsem zde nadřízeným já, nebo ty, samice jedna zatracená?" povzdechl si a unaveně zavřel oči. Ekathe si stoupla těsně k židli a začala mu něžně masírovat spánky a vískat vlasy. Dlouho tak byli, něžně se jej dotýkala a hladila jej. Poznala na něm touhu po společnosti, musel si dlouho odpírat. Elfové však byli společenský a především taktilní národ. Doteky byly stejně nutné jako spánek. Po nějaké době otevřel oči, ve kterých byla stejná únava a starosti jako předtím. Nebyl však tak napjatý. Sklonila se a políbila jej na čelo, než se vydala k východu ze stanu.

Venku na ni čekal Jiril, jaksi překvapivě.

"Ano?"

"Věděl jsem, že na větší zábavu nemáte čas a podplukovník ani náladu," pokrčil rameny.

Ekathe po něm loupla pohledem, než se to rozhodla ignorovat. "Běž rovnou za Ewem a vyřiď kořist Písečných démonů. Chci to uzavřené už dnes, i kdyby se ukázali nerozumní a chtěli příliš velký podíl. Vyděláme tak jako tak. Podplať mým dílem armádní překupníky, ať našeho zboží vyřídí přednostně. Pak to investuj, porozdávej, cokoliv. Není to tak, že místy nevisíme pár dluhů. Godar bude kvůli rozhodnutí Šedého zuřit a nedivila bych se, kdyby si Ewa podal. Nemá ochranu a vydá i to, co není jeho. Obzvláště, když bude věřit, že to Godar později ospravedlní. Mám takový dojem, že to nebude trvat dlouho."

"Vy také ne, poručíku."

"Cože?"

"Nemáte ochranu."

"Ach, ale to se mýlíš, Jirile. Doopravdy mýlíš."

Jakmile byla sama, zamyšleně pohlédla k obloze. "Takže mám jedno oko stříbrné?" zabroukala. Zamrazilo ji a neměla z toho vůbec, ale vůbec dobrý pocit.

2, kapitola | Úvod | 4, kapitola