Moira | VV: 2, kapitola

2, Zranění

Ekathe nechala svůj Hlas odeznít. Stále cítila vibrace ve vzduchu, které ji rozechvívaly a naplňovaly napětím. Vyčkávala. Byl to jen okamžik, když uslyšela charakteristické drnčení tětiv. Její lučištníci vystřelili a zasáhli deset písečných démonů rovnou do očí.

Čas jako by se na okamžik zastavil. Píseční démoni zmrzli šokem, ledové šípy tály a měnily se pro jejich nepřátele na ještě toxičtější formu. Ekathe byla na své chlapce tak hrdá, ani jeden neminul. S trochou úžasu sledovala, jak se osm z démonů proměnilo v písek a znovu už se nezformovali. Zemřeli.

Zemřeli!

"Připravit!" zaburácela.

Doteď nečekala, že to doopravdy bude fungovat. Samozřejmě, využila veškeré inteligence, plánovala, strategizovala, ale do té chvíle nevěřila, že to bude fungovat. Vylákala démony na místo, kde se stali nejzranitelnější, na půdu rovnou nad protékající podzemní řekou. Ve své aroganci přišli.

A právě ta stejná řeka zabránila jejich magii je znovu zformovat.

"Pal!"

Druhé salvě se už Píseční démoni lehce vyhýbali s elegancí, kterou by k jejich masivní konstituci nečekala. Ale dva zasáhli. Ještě překvapivěji se stahovali. S disciplinovaností, kterou by mnohdy nečekala ani od elfů, ale ustupovali.

Kolem dvaceti zbývalo.

Ekathe se pomalu postavila.

Složili deset démonů, aniž by to stálo jediný život!

Vykřikla vítězný tón a mávla rukou, vyslala ke své jednotce intenzivní emoci triumfu a sebejistoty. "Za Krále Virataeho! Za jih!" Rozběhla se se k nepřátelům. Levá ruka ji pálila, ale ignorovala bolest a soustředila se na hůl ve své druhé ruce. Vykřikla a zasáhla holí prvního protivníka. Zapotácel se, ale ihned se vzchopil a jeho končetina se změnila v písek, plazila se po holi až k Ekathiným prstům.

Zaťala zuby. Bojovala ve válce už čtyři roky, ale přesto se s tímto nepřítelem setkala poprvé. Méně by tváří v tvář chtěla stát snad jen Čoklům. Nevěděla, co čekat, a na chvíli málem zpanikařila. Jak bojovat s něčím, co nedokážete pořádně zranit? Trhla zbraní a okřikla se, pak holí zatočila a mimoděk chytila zbraň levou rukou. Ramenem jí prošlehla bolest, které se rozšířila jak ke konečkům prstů, tak do hrudníku. Elfka měla na chvíli pocit, jako by jí srdce sevřela horká pěst. Zasyčela, všechny nervy rozechvělé bolestí. Její lid a jejich zatracená citlivost na... v podstatě všechno. Zaťala zuby a protočila zbraň, koncem s čepelí tvrdě udeřila démona do hrudi dříve, než se mohl k něčemu rozhoupat sám. A že už se mu těžiště nepříjemně posunulo o kus vzad.

Hruď démona se rozvlnila v písek, trochu polapil vítr a nesl jej okolo, zbytek tekl po černé kůži démona jako podivná napodobenina krve. Ekathe se zachmuřila a cukla holí do boku. Tělo démona se opět rozvlnilo a zpevnilo. Tyč vyletěla bokem démonova hrudníku skoro bez odporu a zelenooká překvapeně klopýtla. Tak takové to je, sekat do písku? Zaútočila Hlasem, jen pro to vědět, zda mu to ublíží. Písek se rozvlnil a nereagoval, elfka sice cítila jeho chvějná klubka, ale pochybovala, že by démon zdvořile počkal, než by s nimi stihla cokoliv udělat. Zaútočila myslí, ale v hlavě démona narazila na jediný cíl, a to bylo zabíjet. Tak velké odhodlání by nedokázala změnit, ani kdyby bývala dokončila své učení na kněžku.

Zhluboka se nadechla a uskakovala před útoky nepřítele zpět, levou rukou sevřela vzdálenější konec metr a půl dlouhé hole. Nejspíše ji to stálo pár let života, ale zvládla to. Soustředila magii, ovládání písku, kterým před chvilkou komunikovala, a vše vložila do své zbraně.

Démon neúnavně útočil kopím a Ekathe se jen o fous vyhla jeho poslední variaci. Začínal získávat cit pro její pohyby. Kouzlo se konečně uchytilo a elfka se mohla plně soustředit na boj, začala oplácet útok údery hole. Byla lepší bojovnice, zasáhla jej do paže, podtrhla mu nohu, jedna do spánku tak rychle, že se nestihl rozvlnit. Protočila zbraň pro větší údernost a znovu udeřila démona z boku do hlavy.

Písek se rozvlnil.

Zhluboka se nadechla a pak použila svou vlastní magii, ukotvenou v holi. Snažila se dosáhnout na písek v těle démona a on, jako by věděl, o co se snažila, se zlomyslně usmál. Nechal se zcela odkrytým a bodl směrem k jejímu žaludku.

Zaťala zuby, dolním koncem tyče odrazila kopí, horní konec vyletěl z hlavy démona a zanechal za sebou spršku písku. Trocha jí dopadla do obličeje, do očí, a Ekathe se zoufale snažila udržet oči otevřené. Rozptýlení ji stálo hluboký sek přes paži. Bolest ji málem paralyzovala a Ekathe rychle odtančila z dosahu démona, snažila se sebrat. Tekl z ní pot, přestože foukal studený vítr, a na rtech cítila písek.

Je to jen písek, a písek ji poslouchá, vždy ji poslouchal, i když zeleň neodpovídala.

Znovu přiskočila a málem se nabodla na kopí, démon byl nechutně rychlý. Odtancovala z dosahu jen s letmým škrábancem na svém brnění a vztekle máchla holí. Démon znovu nechal tělo změnit v písek, ale tentokrát Ekathe zaútočila magií hned.

Na chvíli oba strnuli, Ekathina magie bojovala s nějakou bariérou, která jí bránila v přístupu k písku. Stáli, sledovali se, elfka slyšela výkřiky své jednotky kolem, cítila vítr, který nebyl přirozený, protože sebou nesl písek. Sledovala oči svého protivníka, když se rozšířily úžasem. Zelenooká se zlomyslně pousmála, když ucítila bariéru praskat.

"Můj, zlato," šeptla. Zpevnila jeho vnitřnosti, chvíli byla zmatená, nevěděla, na co udeřit, ale pak použila Hlas. Lokalizovala nejbližší klubko a zasáhla to. Pak další tři, když to nestačilo, zpevnila písek tak, aby se démon nemohl ani hnout a ten ji sledoval pohledem plným nevíry a bolesti. Vědomím přicházející smrti.

Poslední klubko. Démon vybuchl v oblaku písku.

Ekathe zhluboka dýchala, třásla se, ale zároveň byla divoce, nezkrotně hrdá. Sice během boje nenásledovala jejich strategii, rozzuřit písečného démona, pak před ním hraně utíkat, nalákat jej do krápníkových jeskyní, kde už čekali další s vodou... Takový byl plán. Ale přesto vyhrála.

Těžce dýchala a rozhlédla se.

Přesně ve chvíli, kdy jeden z písečných démonů přibodl k zemi jednoho z jejích zelenáčů, který utíkal k jeskyním.

"Iš!" zasyčela a vyběhla. Levá ruka jí v křeči cukala u boku, ale na tom nezáleželo. Teď už věděla, jak je porazit. Démon ji uviděl a počkal si, až k němu doběhne. Ach. Byl to jejich vůdce. Když viděl její ruku, zazubil se. Zaútočili na sebe takřka ve stejnou chvíli. Ekathe bojovala se zuřivostí za právě mrtvého rekruta, mstila se, ale démon byl skvělý bojovník. Za chvíli se přistihla, že ustupuje. Nešlo to, nešlo se mu dostat na tělo, ne na dost dlouho, aby jej mohla zabít jako prvního šamana. Možná kdyby neměla zraněnou levou ruku, která ji svou bolestí nedovolovala se opravdu soustředit... ale možná ani pak ne.

Kroužili kolem sebe, většinu ran zachytilo její Teerské brnění, démon ji ještě ani jednou neparalyzoval bolestí. Ale stále prohrávala, musela ustupovat. A démon byl s postupujícím bojem čím dál jistější a brutálnější. Bylo otázkou času, než udělá chybu, nebo bude mít démon štěstí. "No tak, ty zbabělče! Pojď!" zařvala na něj a hned jí došlo, jak hloupé to je. Přeci ji neslyší.

Zaťala zuby a výsměšně se na něj zašklebila. Pochopil, ale nezdálo se, že by jej to nějak znepokojovalo. Pokaždé, když se jej snažila nalákat do nějaké jeskyně, nenásledoval ji, jako by věděl, že jej tam čeká smrt. Nejspíše to věděl. Nemohl být vůdcem jen tak pro nic za nic. Vztekle vykřikla, když viděla padnout dalšího jejího chlapce, který chránil zelenáče ochromeného zraněním. Vytáhla magii a podtrhla démonovi nohy kořenem.

Fungovalo to.

Netušila, jestli to překvapilo více ji, nebo démona, ale okamžitě byla u něj. Vůdce se však jen ušklíbl a tentokrát podtrhl nohy on jí, pískem. Tvrdě dopadla na bok a zalehla si levou ruku.

Myslela, že na místě vypustí duši.

Netušila, jak se vyškrábala zpět na nohy, ale roky drilu vybičovaly její tělo k pohybu a její ruce instinktivně oplácely údery, kterými ji vůdce zasypával. A pak měla štěstí zase ona, když démon zakopl o nějakou mrtvolu a klopýtl. Ekathe mu koncem hole pomohla na záda a tvrdě jej udeřila do obličeje dříve, než se mohl sebrat a zaútočit zpět.

Jeho rysy se samozřejmě rozvlnily v písek.

Mimoděk zadržela dech a ponořila do písečného démona svou magii. Vůdce se zlomyslně usmíval a sevřel pevněji své kopí, chtěl ji probodnout. Vydechla, hloupě reagovala na falešný výpad a kopí se jí zabodlo do boku, do malinké skulinky mez dvěma částmi brnění. Čepel se zanořila do masa a démon jí ještě protočil, aby zvětšil rozsah zranění. Bolest na ní zaútočila s dravostí divoké šelmy, okamžitě se jí podlomila kolena a zatmělo se jí před očima. Málem ji to poslalo do bezvědomí, ale vydržela. Musela.

Vycenila zuby, zpevnila úchop a potlačila třas, více napjala magii. Tlačila na svou moc, cítila, jak čerpá sílu z okolí, a to vyčerpávalo její tělo.

Strnuli tak, on na zemi, kopí bodnuté do jejího boku, a Ekathe klečela nad ním, hůl v jeho tváři. Bojovali o to, kdo ovládne jeho písek. Rvali se o přežití.

Na tvář démona dopadla kapka krve a zelenooká si uvědomila, že krvácí z nosu. Rudá se rozpíjela ve vířícím písku a vypadalo to tak nereálně a surrealisticky, že se tiše uchechtla. Poprskala tak svého protivníka ještě více červenou a démon si ji olízl ze rtů. Krev tekla Ekathe i z boku, dolů po stehně a byla horká a lepkavá a pak chladná.

Slábla, paže se jí začaly třást a před očima se jí začínaly delat mžiky.

Jsme stejní, sestro, zformovalo se před ní z písku.

"Ne. Já chráním svou zemi. Ty jen zabíjíš," procedila. Démon jí samozřejmě nerozuměl.

Oba v sobě neseme ducha svého lidu, zformoval písek v tak zvláštních kličkách, že chápala vždy kousek pravdy a věděla, že většina významu pro ni zůstala skrytá. Ekathe si ve chvilce poblouznění uvědomila, že písečné obrazce jsou jen střípek jejich řeči. Něco jim chybělo, a proto se s Písečnými démony nikdy nedokázali domluvit. Možná dodávali slovům emoce, jako když elfové změní tón hlasu. Nebo možná muži měli jiný styl psaní než jejich samičky.

Ekathiny ruce povolily, napadla na démona, přesto dál tlačila, zaryla mu prsty do masa, týrala svou magii a náhle se vzduchem rozlehl cizí Hlas.

Vzhlédla a viděla, že přichází zálohy, nakonec se podplukovník přeci jen rozhodl jim poslat posily. Podívala se do očí démonovi a ten ji sledoval vyrovnaně, ne s nenávistí, ani porážkou. Skoro spokojeně. Něco v mysli Ekathe luplo, magie jí přestala proudit, vidění se jí zamlžilo. Rány na levé paži a v pravém boku pálily čím dál více, elfka věděla, že za chvíli ztratí nadvládu nad emocemi a bolest ji pohltí.

Cítila, jak se kolem jejího hrdla ovíjejí démonovy ruce. Chtěl jí zlomit vaz.

A pak jeho ruce spadly a Ekathe uvažovala, jestli už je mrtvá a začala omdlévat taky. Ticho, tam v temnotě bylo ticho a nebyla tam válka a boje. Hlavně tam nebyla ta příšerná, hrozná bolest, která jí svírala tělo jako horká pavučina a pohrávala si s její příčetností.

Mohla si ale dovolit podlehnout?

S námahou otevřela oči a zaostřila nad sebe. Pak si přála, aby raději omdlela.

Její život právě zachránil ten čůrák Godar. Možná měla raději umřít.

Vytrhla zlaté kopí ze svého boku a z rány se vyhrnula krev. Ekathe tiše zakňučela, nemohla si pomoct, přestože vedle ní stál ten největší kokot na celé Třetí frontě. S obtížemi se zvedla, hlavu měla lehkou, měla pocit, že neslyší správně. Všechen hluk vnímala jakoby ze strašné dálky a pokud na ni Godar mluvil, neslyšel jej... ale on přeci jen hýbal rty. Hloupě na něj zírala, paže měla slabé a ztěžka se opírala o svou hůl.

Její magie začala pracovat, pomalu se vracela na své místo, jako by se bála, že se ji Ekathe znovu pokusí tak krutě podřídit. Zranění se začala pomalu hojit, ale poručík věděla, že stejně bude muset najít léčitele. Pak do ní vše narazilo, až se zelenooká zapotácela. Znovu začala vnímat správně, vzdálenosti, rovnováhu i zvuky.

"...uboze. Kdykoliv budeš potřebovat zachránit zadek, Ekathe, budu ti k službám," odtušil Godar jedovatě a elfka se na něj unaveně podívala. Za ním stáli jeho muži, dva zranění elfové. Měli unavený pohled zamlžený bolestí. Ani oni neměli před bojem jed pro necitelnost. Nebo Godar rozdával takové sračky, že nebylo bezpečné si to vzít samo o sobě. Když zaostřila na jejich meče, písek v jejich uniformách, došlo jí, že to oni připravili Godarovi cestu k smrtící ráně.

Kapitán Godar se právě skláněl pro démonovo kopí, když se v Ekathe vzbouřila její hrdost. Nebo to byl možná vztek. Klidně je nechali jít pochcípat a pak jim poslali posily, jako dodělávající mršině? Ekathina jednotka si zasloužila svou kořist a nikdo, obzvláště ne to hovado Godar, jim na to nebude sahat!

"Co to děláte, kapitáne Godare? Snad se tady nechystáte pytlačit? To kopí, pro které se tak hrdě natahujete? Já na něj krvácela. Je moje."

"Já zasadil smrtelnou ránu," odsekl Godar a odstrčil Ekathe tak silně, že začala padat dozadu.

Ani náhodou, pomyslela si zuřivě a podvědomě se natáhla po jeho mysli. Popadla Godara za vlasy a než mohl reagovat, sevřela mu jedno ucho, krátký mentální útok a už jej poslala pryč od vůdce Písečných démonů, ke své první oběti. Vyčerpaně pak seděla vedle mrtvoly vůdce. Zvláštní, že z nich zůstávala jen kostra a písek.

Zírala do prázdna, jelikož popravdě, v tu chvíli na nic víc neměla sílu.

Pohyb, Godarovi muži odcházeli. Zradí ji a řeknou pak svému veliteli, co udělala?

"Hej, vy dva," zavolala. Zaváhali, ale pak se vrátili. Nejspíše si mysleli, že potřebuje pomoc.

Možná, že doopravdy pomoc potřebovala. Hlavně je ale musela přesvědčit, ať drží klapačky.

"Tohle kopí je moje," kývla vedle sebe. "Ale ten zbytek je váš. I vy jste jej složili," odvětila unaveně. Muži na ni zaraženě zírali.

"Pane? Promiňte, madam?"

"Šperky pouštních démonů jsou vysoce ceněné. Voják z takové věci dokáže profitovat, když si moudře najde kupce a nesnaží se obejít armádní překupníky." Ano, ano, nabízím úplatek, nesnažte se z toho vytřískat víc, nevidíte, že nic nemám? U všech šílených, jsem taky jen poručík.

"Zabaví nám to. Nejsme ani seržanti," odvětil vyšší z elfů unaveně. Ekathe si je překvapeně přeměřila.

"Nejste seržanti? Pokud jste si udrželi od těla Písečného démona, nemůžete být špatní bojovníci."

"Odkdy záleží na schopnostech?" odvětil druhý elf hořce. Z jeho hlasu a bezmocného vzteku poznala, jak byl mladý. Na chvíli si přála, aby mohla říct něco jiného, povzbudit, vrátit mu jeho ideály a naivitu. Samozřejmě to nešlo. Měla svůj obrázek o Godarově jednotce, ale nikdy ji nenapadlo, že ten hlupák protěžuje své oblíbence i na úkor dobrých bojovníků. Potřásla hlavou. Musela se postarat o své lidi, i když to bylo smutné, tihle dva jí nepatřili. Cizí starost a ona si další problémy nemohla dovolit.

"Až půjdete k Ewovi, zmiňte, že jsem vás poslala já. Bude vědět, že s vámi má jednat bez větších podrazů," odvětila. Elfové si ji podezíravě prohlíželi. "Jak se vlastně jmenujete?"

"Kiro a Oel," odvětil po chvilce tíživého ticha starší z elfů. Ani jeden podle jména tedy nepatřili ke staré krvi. Možná i to bylo jádro problému. Bojištěm se neslo sténání, byli tady zranění a mrtví a Ekathe se potřebovala hýbat, měla by najít léčitele, ale byla tak unavená a ti elfové ji sledovali s něčím v očích... možná si to ani neuvědomovali, ale byla tam prosba. O pomoc.

Odvrátila se. Nenáviděla, že je musí zklamat, ale už dávno se naučila, že některé věci není v její moci změnit. Právě toho práva se vzdala, když odmítla post kapitána, a moc dobře si to uvědomovala.

"Vezměte si kořist a odchod."

Zvedla se a pomalu se šourala najít nějakou pomoc. Bolest z ran se jí začala zakusovat hluboko do masa, prosakovala do kostí a pomalu ji mátla vnímání.

"Pane!" zavolal ještě Kiro. Tázavě se otočila, krvácela na zem jako zaříznuté prase a když viděla, že ti dva přešlapují jako malé děti, málem je seřvala. Než se nadechla, Kiro vychrlil litanii slov. Chvilku jí trvalo, než jí došel jejich význam.

"Chybí vám několik mužů. Prosím, nechte nás přeložit do vaší jednotky."

Zírala na ně. "Znáte pověst mé jednotky, ne?" Jelikož ji posílali do největších sraček.

Zírali na ni nazpět a doufala, že únava způsobila, jak pomalu jí to docházelo.

Ne, problém nebyl v pověsti její jednotky. Problém byl v Godarovi a jeho zatraceném bodání do zad dezertérů. Jako jediný netoleroval jak ústup krátce před bojem, což bylo pro většinu pochopitelné, tak přesun mezi jednotkami mimo boj. Což už tak obvyklé nebylo, jelikož elfové byli toulavá stvoření a přesun mezi jednotkami v rámci fronty byl takřka zvykem. Promnula si kořen nosu. Zapomněla, že má ruce od krve, a rozetřela si ji po obličeji.

"Udělám, co budu moct. Ale nic neslibuji."

"Děkuji, pane," odvětili unisono a ve tvářích se jim zračila naděje. Musela se odvrátit. "Pane..."

"Co ještě"? štěkla, podrážděná, že nic nemůže dělat. Taky z bolesti.

"Pokud ne nás dva, tak alespoň vojína Lisu." Ekathe sebou trhla, jako by dostala facku. Nebylo dobré se příliš přátelit s podřízenými, nebylo pak lehké je vyhodit, potrestat nebo dokonce nechat popravit. Způsobovalo to jen problémy. Ale vztah se svými chlapci a těmi pár děvčaty přeci jen nějaký měla a zděšeně si uvědomila, že se začíná bát i o tyhle dva zelenáče. Nové maso, které ti ale zachránilo zadek, mrcho jedna nevděčná, napadlo ji jízlivě. Samozřejmě, že nechtěli z Godarova tábora utéct jen pro lepší příděly jídla a kořisti.

Kývla a odcházela. Nemohla Godarovi přebírat vojáky. Způsobilo by to příliš zlé krve. Na druhou stranu, byli to jen vojíni. Jeden vojín sem, tři vojíni tam...

*

Vyhráli. Alespoň něco dobrého. Tím, že obětovali Ekathinu jednotku, a ta se navíc i udržela a zas tak katastrofální ztráty nepočítali, měli jižané potřebnou údernou sílu jinde a to stačilo. Nepřátelé se stáhli a dnes Král vyhrál. Za pár dnů to tu seveřané možná vybojují znova, tenhle úsek byl prokletý a za těch sto let patříval krátkodobě oběma stranám. Ale dnes královští neutíkali.

Ekathe mířila k hemžení elfů zhruba kilometr před ní. Během boje s velitelem se skoro vůbec nepohnuli z hlavního bojiště, paradoxně však byli daleko od všech ostatních, kteří se částečně stáhli západněji ke krápníkovým jeskyním. Alespoň část plánu fungovala. Doufala, že její chlapci dotáhli i zbytek.

Zelenooká se zastavila a zaťala zuby, bolest už byla nesnesitelná. Nejvíce bolela rána v boku, nepříjemně to trhalo pokaždé, když se nadechla nebo špatně mimoděk otočila. Druhá nejhorší byla rána po šípu v rameni, skoro nemohla používat ruku. Třetí byla překvapivě záda. Měla je trošku podřená, od kůry stromu, když se fyzicky připravovali na boj s Rewem. To by ji mělo odnaučit nechat se opřít o strom a pak se divoce po svém partnerovi sápat a kroutit. Jako malá, nebo o několik desítek let mladší.

Zašátrala si k boku pod brnění a vytáhla maličkou papírovou obálku. Přestože už neměla hodně, neváhala a třesoucími se prsty ji natrhla. Vysypala si její obsah na jazyk a takřka okamžitě se jí tělem prohnala chladivá vlna, odnášející sebou nejhorší z bolesti. Tiše si povzdechla. Psaníčko znecitlivující jed. Až ji dostane do rukou léčitel, bezesporu si ji podá, ale absence bolesti za to stála.

Šla dál. Nejistě a s pocuchanou rovnováhou, v nose puch pálených těl.

Lidi pálili bez jediné lítostivé myšlenky, ale u severských bratrů to bylo těžší. I když je Daay zavrhla a jejich těla neposlouží Věčnému stromu, stále to byli elfové a hodit jednoho z nich ohni bylo... špatné. Ale co udělat s mrtvolou? Kněžky i šamani už několikrát varovali, že mrtvá těla mohou rozšířit nemoci, které porazí i elfskou dlouhověkost. Nemluvě o zlu z Brázdy, které někdy posedlo prázdné schránky. Když byl čas a prostředky, vozili se severští zrádci na pohřebiště míšenců. Když ne... pak na ten oheň nakonec došlo.

Ekathe se odvrátila od nejbližší pohřební hranice a houkla na poslíčka. Když si byla jistá, že k ní dovede léčitele, a když jí poslíček odpřisáhl, že je oblast zajištěná, začala si sundávat Teerské brnění. Bez úcty jej pouštěla na zem. Měla by se o něj postarat, zachránilo jí několikrát život, ale...

V tuhle chvíli jej nenáviděla.

Neměla kompletní Teerské brnění, na to si své mrštnosti příliš cenila. Stálo ji to ránu do boku, ale i přesto... kdyby pár jejích chlapců mělo stejné brnění jako ona, možná by teď nebyli mrtví.

Nebo by skončili ještě hůř, napadlo ji rozladěně. Ztěžka si sedla a podívala se na ránu v boku. Lehce ji ohmatala, ale přes krev nic nepoznala. Už se to zatahovalo, ale Ekathe tak nějak tušila, že ji ztráta krve nadělala v organismu paseku. Zaslechla kroky a mimoděk popadla hůl, levou rukou, kterou samozřejmě vůbec necítila, a byla znovu na nohou. Tiše si povzdechla a veškeré napětí z ní spadlo, když rozeznala Kalousovu postavu. V její hlavě byl ekvivalentem bezpečí.

"Dobré vidět vás příčetnou, poručíku," odvětil unaveně a šel k ní, opatrně se vyhýbal kusům brnění. Jako by se bál, že něco zlomí. Ne, že by se mu Ekathe divila. Některé kousky byly skoro papírově tenké a bylo jen těžké uvěřit, že materiál odolá velkému tlaku nebo ostrému, dobře nabroušenému železu. Ještě štěstí, že Píseční démoni nepoužívali železo, otrava studeným kovem by jí ještě scházela. "Co jste si vzala?" zeptal se rezignovaně, když jí ošetřoval bok a ona ani nemrkla. Omluvně se usmála a podlehla nutkání, napadla na něj a stočila se mu v náručí.

"Roztomilé chování mě nezvyklá, vy šílená samice bez kousku rozumu," začal její Kalous přísně a poručík spokojeně zavřela oči a nechala jej ošetřovat jí rány.

*

Při procházení bojiště Ekathe viděla ležící elfské postavy a hodující mrchožrouty. Byla chvilku vyděšená a bála se, že většina její jednotky padla. Ve vzduchu bzučel hmyz, což ji děsilo nejvíce. Elfové přirozeně odpuzovali brouky, když po někom lezl, byl dotyčný mrtvý, nebo právě podával ruku Daay a hádal se, v kterých větvích Věčného stromu najde svůj věčný hřad. A i zranění... budou mít štěstí, pokud se z bolesti vzpamatují. Doufala, že v sobě měl každý do jednoho dost Železa, jedu na potlačení citlivosti, aby zapomněli i vlastní jméno.

Obcházela mrtvé a zamračeně sledovala jejich tváře. Ze sedmi nováčků, kteří jí přišli, přežili dva. Do Brázdy s tím. V boji, hlavně když elf bojuje poprvé, někdy stačilo jediné zranění. Malé říznutí a elf byl bolestí skoro neschopen dalšího boje. Viděla nováčky, šokované silou intenzivních pocitů, strnout a čekat na další ránu. Bylo frustrující a šílené takto mrhat životy. Ale co jiného mohli dělat?

Dalších dvanáct jejích chlapců a dvě elfky. Dva mazáci, kteří zachránili právě ty přeživší mladé. Byla to pro ně dobrá smrt, stárli a dříve či později by se stejně museli donutit přejít. A zbytek... možná neopatrnost, možná smůla, možná prostě jen narazili na někoho lepšího.

Zaťala zuby. Z jejích padesáti bojeschopných jí zůstalo třicet jedna, kdy už na počátku neměla plnou jednotku stávající ze šestapadesáti elfů.

Z těch jednatřiceti jen devět bude do týdne schopných boje.

V hlavě měla hlášení a zároveň už sepisovala dopis Matce. Ta se postará, aby za toto někdo ošklivě zaplatil. Zařídí i to, aby její chlapci měli dostatečnou péči v průběhu jejich rekonvalescence a snad i přístup k Eman.

Zarazila se v půlce kroku. Proč jen její zranění chlapci? Šílení a temní, vezme celou svou jednotku a půjdou na chvíli domů, Daay ví, že si dovolenou zaslouží.

Domů... přepadl ji smutek za Noeraeho. Před dvěma lety zemřel a jeho ztráta dodnes rezonovala její duší. Nejen pro jeho konexe, protože byl královský, ale také protože jej milovala jako Otce. V duchu pro ni byl vždy tatínek. Všude tam, kde její opravdový Otec byl chladný a odměřený, byl Noerae chápavý a vždy na ni měl čas. Kdysi s Otcem bývali přáteli, ale kvůli něčemu se rozhádali už před Ekathiným narozením a nikdy se nedozvěděla, co to bylo. Právě díky Noeraemu mohla utéct z domu, chvíli se skrývat a nakonec nastoupit do armády a jako vojín se ztratit Rodině z dohledu na dost dlouho, aby ji pak už nemohli stáhnout zpět.

Promnula si levou stranu krku a v duchu uvažovala, co teď.

Jiril, Rew, kupodivu Regio, právě mrzák Regio, ještě k většímu úžasu Vasil, největší pesimista jednotky, Mae, Ille, štístko Lorafa, zelený jak tráva, ale dokonce ani nepřítel neměl to srdce do té nevinné tváře sekat moc silně. Egge a ona. To zbylo. Co bylo horší, ani neprorazili. Stěží se udrželi naživu dost dlouho, aby neselhali, a pak, k jejímu ponížení, museli nechat Godara je zachránit.

Byly v tom intriky, tím si byla jistá, ale to nic neměnilo na faktu, že jí umírali chlapci.

Došla na konec már a zarazil ji pohled na Rewa. Seděl na zemi, v meditační poloze, a tvář měl bez výrazu. Přesto v jeho očích postřehla bolest. Svíral na kolenou svůj meč tak silně, až mu zbělaly klouby. Na meči měl krev, a na dlaních vlastně taky. Obětoval?

"Rewe?" Seveřan chvíli nereagoval. Když zvedl pohled, v očích měl bolest, kterou Ekathe odhadla, jen podcenila její intenzitu. Zíral na ni a v jeho pohledu umíraly poslední zbytky světla a naděje. Umírala jeho duše.

Neřekl nic. Jen trhl hlavou vedle sebe a poodtáhl cíp deky.

Liko.

1, kapitola | Úvod | 3, kapitola