Moira | VV: 1, kapitola

1, Pouštní démoni

Dobrou bitku vždy předcházely špatné prognózy. Mohlo to totiž skončit oběma způsoby: písněmi opěvovanou bitvou, nebo masakrem. Nejspíše záleželo na tom, kolik vojáků nakonec přežilo.

A kolik skapalo.

Lišilo se to bitva od bitvy.

Třeba. Pokud jeden má pouze dvanáct bojeschopných elfů a dalších třicet zraněných... k tomu pouze tři léčitele a neschopný Hlas, který spíše ubližoval, než pomáhal...

Když její protivníci byli v přesile tři nepřátelé na jednoho elfa, kdy pro poražení jediného Písečného démona bylo potřeba alespoň tři jejich válečníky...

Pak zde byl problém morálky. Jejich protivníci se těšili na to, až je rozsekají na kousíčky a jejich krev odnesou zpět do své pouště a obětují ji jejich písečným bohům. Elf se pak nedočkal svého zaslouženého posmrtného odpočinku u kořenů Věčného stromu, a to také byla potupa. To také bolelo.

Kolem a kolem, velmi špatná prognóza.

Ekathe sevřela ruku v pěst a dvakrát se praštila mezi prsa, snad aby rozehnala tíživé svírání na hrudi, její myšlenky čím dál pochmurnější. Byla navíc velitelem. Její náušnice to krásně křičely do světa. Bude to mít ještě horší.

Ale byli přece jednotka skvělých válečníků, kteří beze všeho dokáží holýma rukama roztrhat i písečné šamany, jeden na jednoho, protože, samozřejmě, všichni žijí v hrdinských baladách.

Byli tak zatraceně v prdeli.

Ale nejspíše z toho bude úžasná píseň.

Škoda jen, že nepřežijí na dost dlouho, aby si ji poslechli.

Vážně ji znepokojovala ta část, kde ji rozřežou zaživa a pověsí hlavou dolů, aby vykrvácela každou kapku. Možná ji pouze useknou končetiny a jazyk, nejspíše zatlučou pár železných tyčí do mozku, aby jí zničili základní myšlenkové pochody, a její torzo odnesou sebou. Naneštěstí by to přežila. Elfové se časem vylížou ze všeho.

Vůbec nebyla pod tlakem. Měla nakonec pořádnou motivaci k tomu vyhrát, že?

Zelenooká se mračila na mapu a vrtěla hlavou. V hlavě jí zmateně vířily nápady a plány, žádný ale neměl správný, lépe řečeno vítězný zvuk.

"Poručíku! Goffer nepošle nikoho," doběhl k jejímu úkrytu Jiril. Jeho Žlutý mu zatínal drápy do předloktí a vypadal načepýřeně. Jako by věděl, jakou zprávu právě donesl.

"Překvapivé," zamumlala elfka jízlivě.

"Goffer," zasyčel její zástupce a opřel se o ni, celým bokem se dotýkali. Zelenooká nijak nereagovala, ale v duchu mu byla vděčná. Potřebovala konejšit, stejně jako on potřeboval její oporu. Elfové byli přítulná stvoření. Tohle dokonce ani neznamenalo nic sexuálního.

"Ano. Goffer," souhlasila. Bastard už dlouho hledal záminku, aby se jí mohl zbavit. Myslí jí probleskla vzpomínka na první měsíc pod jeho velením.

Řezník Godar. Dokonale neschopný v boji a velení, ale se správnou krví v žilách. A s velmi obratným jazykem. Vždy nějak dokázal na svou stranu ukecat, kohokoli si zamanul. Ekathe tehdy z nějakého důvodu běžela kolem Godarova tábora, bylo před bojem. Míjela elfa za elfem, všichni s očima plnýma strachu. Godar měl ve své jednotce vždy velký podíl nováčků. Dostával nové maso častěji než ona, pro své konexe. Co však bylo nešťastné - ten pitomec nevěděl, jak s nimi zacházet. Jak je pořádně vydrilovat, zvednout morálku, získat si důvěru a respekt. Jít k němu bylo jako jít na porážku, moc zelenáčů své první boje nepřežívalo. Vždy to bývala jistá smrt, tak či onak.

Tam, kde ostatní jednotky dovolovali novému masu utéct z boje, tam Godar dezertéry bodal do zad. Byla to špatná taktika, věc morálky stranou, měli málo elfů. Plodnost nikdy nepatřila mezi raciální přednosti jejich rasy a dezertér nakonec znamenal další generaci, zbabělec nebo ne.

Mrtvý elf neměl žádnou budoucnost.

Ekathe se tehdy donutila odvrátit a nereagovat na dusivou auru strachu, kterou z jejich směru cítila. Jenže se naposledy ohlédla a uvědomila si, že nováčci nic zapíjeli. Boj nováčka bez znecitlivujícího jedu bylo to stejné, jako uvázat jehně v lese a čekat, že ráno bude celé. První rána a elf byl paralyzovaný bolestí nebo krátkodobě podlehl šílenství z přemíry pocitů. Oboje, jak bylo zmiňováno, jistá smrt. Tehdy udělala řádný bordel a Godara si podala.

Věc, která jí dokonale zničila jakoukoli možnost na kariérní postup, výhody, i něco tak směšného jako prostou slušnost mezi veliteli.

"Pane?" vytrhl ji z přemítání hlas.

Ekathe si unaveně promnula oči. Nespala více než tři dny. Únava na ni doléhala jako těžká deka. "Kalousi!" zakřičela.

"Nemá čas!" houkl někdo nazpět.

"Zatracený léčitel," zavrčela zelenooká. "Dá se se zraněnými hýbat?" Hrdinské písně ať sbírají jiní, ona chtěla přežít, nejlépe se všemi z její jednotky s ní. Bude to kárné řízení a nejspíše jí srazí něco z platu, ale život přeci nejde vyčíslit. Jakkoliv se válka snažila dokázat opak.

"Ne. Dohnali by nás," objevil se vedle ní Ille. Lukostřelec a jejich osobní historik-učenec. Často pomáhal léčitelům, když šlo vše rovnou čarou do Brázdy.

"Co mám dělat?" zamumlala si pro sebe. Démoni se k nim stahovali jako mrchožrouti k mršině a připravovali finální útok. Dorasovali je den předtím pěkně, neměli kam spěchat. Těšili se na svůj podíl krve.

Ekathe vzhlédla a sledovala skupinku skal, za kterou démoni tábořili. Ve vzduchu se třpytila zrníčka písku, řeky žlutých proudů vytvářely ve vzduchu smyčky, to si jejich Šamani hráli. Démoni neměli rádi nehostinné podmínky elfských teritorií, příliš mnoho života, vlhko, obzvláště teď na podzim. Narušovalo to rovnováhu jejich těl. Zatracená smůla, že lidi už tak dobře znali podnebí teritorií. O šest dní dříve a ty písečné bastardy by zastihly lijáky. O pár desítek dnů později a byly by tu další.

Ale jejich nepřítel už věděl, že mezi těmi dvěma podzimními cykly bylo čtyřiaosmdesát dnů nádherně, země se probouzela a byl ideální čas na nájezdy a útoky. Většina vražedných aspektů teritorií v tu dobu odpočívala. Bodlo jí u srdce. Milovala svou zem. Kdy naposled se bosá procházela po vlhké hlíně? Sledovala proudy vody padající štěrbinami korun stromů a tančila mezi nimi?

Déšť. Před šesti dny vydatně lilo. Ani země vyprahlá po létě nemohla vše vstřebat, ne hned. Pomůže to?

Potřásla hlavou a zaťala čelist. Musí.

"Ille, kde je ta zatracená geologická mapa?"

Lukostřelec hrábl do vaku s papíry a beze slova jí podal špinavou, otrhanou hromádku papírů. Ekathe ignoroval Vasila, který začal spřádat katastrofické scénáře, sledovala místy rozmazané linie a v hlavě počítala. Poklepala pak rukou na kolečka na mapě.

"Tady," ukázala, "půjdeme tady."

Jiril a Ille se naklonili blíže.

"Jste si jistá, pane?"

Jistá? Samozřejmě, že ne. Byla zoufalá. A nechtěla být vegetativní torzo. "Zpochybňujete mé rozkazy, seržante?" zeptala se z únavy ostřeji, než chtěla.

"Ne, pane. Rozkaz, pane."

"Pak víš, co máš dělat, seržante."

Elf kývl a vyběhl ze stanu, začal křičet rozkazy.

"Mae!" zařvala zelenooká. Psovodka musela být nedaleko, doběhla takřka okamžitě.

"Ano, pane?"

"Prozkoumej oblast od Dvojích skal po první krápníkové průrvy. Vezmi sebou Lika," odvětila, aniž by zvedla pohled od mapy.

"Za nepřátelské linie?" Příliš mladá samička ztuhla, obličejem jí na chvíli probleskl strach.

"Jiril a jeho tým odvedou pozornost. Potřebuji si být naprosto jistá, že jsou mapy přesné. Rozumíš?"

Byla bledá, ale zaťala zuby. Kývla a odběhla, už po pár krocích se vzduchem rozlehlo ostré pískání svolávající psí smečku.

"Už se Rew vrátil?" štěkla Ekathe, aby překřičela narůstající hluk tábora. Na pozadí ji ozvěnu dělal hlas Mae, která nervozitou možná příliš ostře sekýrovala své zvědy. Poručík čekala a pak si uvědomila ticho. Z jejího okolí se jaksi podezřele všichni vytratili. Promnula si spánek a tiše zaklela. Pak se narovnala a rozhlédla, když si uvědomila tíživou auru ne bolesti a strachu, ale zuřivosti a prosté temnoty.

Tam byl, hned po jejím boku. Kriticky si jej přeměřila.

"Běž s tím za léčitelem." Vysoký a štíhlý, možná lehce šlachovitý, plavovlasý elf si držel paži u těla a zelenooká sledovala nejen vnitřek jeho ruky, ale také žluté kosti. Někdo mu prosekl levou paži takřka skrz naskrz.

"Jejich magie na mě nepůsobí, pane," reagoval jízlivě seveřan. Byl ve válce od jejího začátku, naučil se ignorovat bolest. To ale neznamenalo, že neexistovala. Takovou ránu ucítí ještě řádných pár dnů.

Upřela na něj příkrý pohled a na chvíli si myslela, že jí plavovlasý samec bude ignorovat. Nakonec však pokrčil rameny a šel.

Zemřou tady všichni? Ve vzduchu visel pach krve, potu a dorážel na ni neodbytný strach, jakkoliv pevně své smysly uzamkla. Krátce se ohlédla ke zraněným a viděla všechny ty nováčky.

Většina z nich nepřežije. I kdyby zranění bylo mírné, neví, jak si poradit s bolestí. Největší metlou její rasy.

Ztrácela každým týdnem více a více svých chlapců. Byla vynalézavá, což byl nejspíše eufemismus pro šílená. Zdálo se, že dlouhý stín Lišáka, jejího prvního velitele, jí ničil život i teď. Byl to nepříčetný bastard, kterého měl někdo utratit. Jako vzteklý pes. Ale výsledky, výsledky ten elf měl i v bezvýchodných situacích.

Teď očekávali to stejné od ní.

Takže musela být zatraceně nepředvídatelná a drzá až za míru. To jediné je zatím drželo ve válce naživu. Ale už ji začínalo srát, jak ji Godar posílal do těch největších sraček bez podpory. Ztrácela své chlapce. Ekathe to nenáviděla. Jak jí umírali nováčci před očima. Tak mladí, kteří viděli svou vlastní krev pomalu poprvé. Byla tak zuřivá. Bezmocná.

Nikoho jiného než zelené maso nedostávala, to byl také fakt. Zkušenější veterány si rozebírali ti, kteří lízali Gofferovi boty, nebo i něco mnohem citlivějšího. Kdo nebyl tak "prozíravý", ten si klidně mohl chcípnout. Obzvláště, pokud plukovníka Goffera zesměšnil a potupil, k tomu pěkně veřejně. A navrch potopili i jeho příbuzného, Godara.

Jak to tu nenáviděla. Třetí fronta, to byl jen jiný název pro mlýnek na maso. Místo, kde skončil odpad elfských teritorií. Bojové pole, z kterého se už roky nedokázala dostat.

A možná se už nikdy nedostane.

*

Mae se vrátila z výzvěd. Mapa naštěstí byla jen mírně nepřesná. Ekathe se trpce usmála, její uši sebou neklidně cukly, než se donutila uklidnit a vydala příslušné rozkazy.

Tak. Teď měli naději. Mizivou, ale byla zde.

"Poručíku?" ozval se Rewův nepříjemně blízko hlas za ní. Vysoký elf, s rysy staré krve. Jeho držení těla prozrazovalo hrdost a příslušnost k julir'aegi. Byl pohledný, když se přehlédlo pár jizev. Mistr zbraní a skvělý stratég. Byl by skvělou partií, nebýt tří věcí: ne-úplně-příčetného pohledu. Stříbrných obrouček kolem jeho duhovek značících, že je skořápka. A jeho plavých, takřka bílých vlasů, které prokazovaly jeho příslušnost k severské staré krvi. Seveřané, kteří takřka do jednoho zradili svůj lid a přidali se ve válce k lidem.

Elfka toho o minulosti Rewa a Lika, druhého z jejích seveřanů, příliš nevěděla. Hádala, že byli spříznění krví a že je jejich Rodiny zradily. Pokud mohla věřit šeptaným zvěstem, jejich rodinní příslušníci dokonce seděli hned vedle lidských generálů. Ale Ekathe se tehdy, když před dvěma lety formovala svou jednotku, rozhodla jim věřit. Bylo to poté, co je všichni ostatní odmítli a ona se vrátila z bojového pole s krví Lišáka ještě stále na rukou.

Možná za to mohl potlačovaný vztek v jejich očích, který více než cokoliv jiného prokazoval, že opravdu nezradili. Možná její vlastní vina. Přijala je a oni do její jednotky šli dobrovolně. Bojovníci, kteří byli stále vojíny a měli být dávno generály. Fakt, že přežili celou tu zatracenou válku až doteď bylo doporučením samo o sobě.

Nikdy ji nezradili, nikdy ji nezklamali. Byli to smrtonosní bojovníci, oba dva. Ekathe by váhala jít v boji jen proti jednomu, proti oběma by záleželo na osudu a náhodě. Možná kdyby měla výhodu okolí.

Ale věřila jim. Byla si jistá, že má jejich naprostou oddanost a loajalitu. I kdyby je někdo obvinil ze špionáže, bila by se za ně do posledního dechu. Nevěřila by, dokud by na vlastní oči neviděla důkaz, že zradili. Na to s nimi byla už moc dlouho. Někdy ji tichá, potlačovaná nenávist těch dvou k jejich vlastním příbuzným na severu až děsila.

Avšak jakoby toho nebylo málo, oba severští elfové nesli ještě jednu kletbu. Rew i Liko měli tvrdé, chladné oči, vypočítavé. A jejich unikátní, fialkové duhovky lemovaly stříbrné kroužky. Byli skořápky. Požírači magie. Odchylky, na které magie neplatí, elfové, kteří magii dokážou i pohltit.

"Je zde problém?" zeptala se Ekathe rezignovaně. Její dva seveřané, když byli pod tlakem, reagovali brutálně. Jen sami dva způsobovali stejně problémů, jako zbytek její jednotky. Plavovlasý elf jí místo odpovědi jemně přejel nehty po paži. Vzhlédla, na rtech nerudnou odpověď, když postřehla Rewův pohled. Temný a s nabídkou. Ani on nebyl tak klidný, jak se snažil vypadat.

Možná umřeme, napadlo Ekathe ani ne tak cynicky, spíše realisticky. Elfka jako já by si měla užívat života, dokud může.

Nikdy si Rewa nebo Lika nevzala do postele, protože byli příliš nebezpeční. Animalistická, primitivní část jejího já se jich bála.

Ale teď byla vzteklá, zuřivá a nedočkavá boje.

Zatáhla jej jen kousek do lesa a Rew ji přitiskl ke stromu, tvrdě políbil. Jeho fialkové oči obkroužené stříbrem zářily.

"Tak si vás chci pamatovat, poručíku," zavrčel, když mu omotala nohy kolem boků a kousla jej do levého ramene. Ne aby tekla krev, ale i tak dost silně.

Myslel si, že umřou.

Bylo to krátké a agresivní a uspokojující. Rew byl zdatný milenec, i když měl rád více bolesti a byl příliš dominantní. Když skončili, Ekathe se třásla a její plavovlasý bojovník ji celkem překvapivě hladil po vlasech. Opatrně se vyhýbal jejím rozpustilým uším, jelikož mu nedala právo se jich dotknout. Na chvilku ji přitiskl k sobě tak silně, že nemohla dýchat. Pak ji políbil na temeno a hravě foukl do vlasů.

"Neříkejte to Likovi. Slíbili jsme si, že vás necháme na pokoji. Protože jste pro nás příliš dobrá," šeptal.

"S touhle frází běž do Brázdy," reagovala, i když trochu zaskočeně. Tiše se zasmál.

"Splnila jste mi můj dlouho opečovávaný sen, poručíku. Teď budu zase věčnost čekat, mučený představou vás pode mnou, a teď dokonce i s vědomím, o co přicházím."

"Nebo ne, Rewe, nebo ne," odvětila měkce. Spokojenost v těle jí vrátila rovnováhu a sex jí pročistil hlavu. Její uši její emoce prozrazovaly nejvíce, citlivé špičky dlouhých uší se líně probíraly jejími vlasy. Bleskla pohledem na jeho uši a potěšilo ji, že byly uvolněné a stočené ve ztělesněné spokojenosti. Sklonila se k Rewovi a něžně mu masírovala levé rameno, které ještě pořád neslo otisky jejích zubů "Můžu ti pomoct. Když mě pustíš do mysli." Dotkla se jeho spánku a podívala se mu do očí.

Pochopil.

Nebyla mocná rie'ymue, kněžka, ale když se Rew před ní neuzavřel, stačilo to. Na chvíli ji pohltila temnota, bolest a pokroucené stezky jeho mysli, než to odsunula. Rychle odsunula. Znervózňovalo ji to. Navíc, pro tento příkaz stačilo jen lehce přejít po povrchu.

Ymue'dae. Zapomeň.

Nechci, odolával.

Políbila ho, hluboko v hrdle vyloudila tichý, uklidňující zvuk. Jako matka tišící mládě, když zahání noční můry. Rew povolil.

A zapomněl.

*

Byl to špatný den. Špatný pro žití, špatný pro boj a zcela jistě špatný pro umírání.

Ekathe se zhluboka nadechla a vzhlédla. Zamračená obloha, možná bude i pršet. Znamenalo to, že se na ně Daay zlobí, nebo pro ně pláče?

Došla na kraj lesa a dotkla se kůry letitého stromu, přejížděla rukou po jeho kmeni a sledovala větve až ke koruně, lístkům pohupujícím se ve větru. Každý jeden jiný, dokonalý. Byl to hezký pohled. Tak uklidňující, když měla hlavu plnou, no, plnou smrti a umírání.

Impulzivně padla do kolen a zhluboka se nadechla. Poté zadržela dech, jak to modlitba vyžadovala.

Maegi'Kath. Magie srdcí teritorií a magie šamanů. Byla to část vyučování, do kterého Ekathe Matka nezasvětila, protože neměla dost syrové moci. Ale Ewaelliře nevadilo ani to, když jako malá poručík seděla se sourozenci a poslouchala. Tudíž měla základní ponětí o tom, jak poslat pozdrav zemi, což také každé ráno dělala. Věděla také, jak se modlit. To ji zase naučil tatínek.

"Arisa'qonh'rre'Kath'da'íl'Kah'elf'zue'haeme'jode'ferses'kees'se'haeme'ferse'vau'b'haeme'ules'ma'laae'haeme'ioe'ciies'burgi'haaeme'erzu-"

Ekathe se modlila, odříkávala slova elfského jazyka, které ji naučil s'kiri'Ri, milovaný tatínek. Dokázala za ta desetiletí odříkat celou litanii jedním dechem. Zvládla zároveň v mysli podržet i účel, za kterým slova odříkala. Modlila se k Daay, ať všechny ochrání, ať drží stráž nad jejími chlapci a děvčaty a je k nim všem milosrdná. Neměla by, Matka všech nebyla bohyně milosti, vlastně by ji označení milosrdná nejspíše urazilo. Ale Ekathe byla zoufalá a bohyně přeci jen byla vším, takže někde v ní, malý kousek, milosrdný být musel.

"se'chai'áes'Daay'y'jodefere'zaar'll'killores'haaeme'zue'se'chai'áes'Daay'y'jodefere'zaar'll'killores'Daay'daayes'qonh'hnoqi'qonh'souei'y'ne'i'ulmues'se'y'ošres-"

Nenechej je umřít, Daay. Chraň své děti.

"Daay'rre'ož'oš'se'haeme'llan'a'Daay'iegere'fechai'ú'se'iegere'ymue'kiries'se'iegere'ioes'se'lee'kees'se'lee'maegi'se-"

S posledním slovem Ekathe posbírala velké množství energie, modlitba tak byla silnější, a s výdechem vše poslala do země. Znovu zadržela dech. Cítila, jak se její energie rozbíhá zemí. Prostupuje jí a běží dál a dál, až se pak magická vlna vytratí. Možná za pár metrů, možná, pokud bude mít štěstí a narazí na další darování zemi, nebo na energické proudy, může putovat i stovky kilometrů.

Ekathe ještě chvíli setrvala v pokorném pokleku, napínala své tělo, které toužilo po vzduchu, než se narovnala a zhluboka se nadechla. Zvedla se a překvapeně se zapotácela, když se její darování střetlo s dalšími, ne jedním, dvěma, ale s tucty jinými. Ohromeně se otočila a uviděla své elfy, jak klečí na zemi a modlí se, jako to dělala ona. Krátce na to následovala kakofonie lapání po dechu.

Jednotka následuje příkladu svého velitele, Ekathe, tak to prostě je, bleskla jí myslí vzpomínka na jeden den krátce po výcvikovém táboře. Byla tehdy tak vyděšená a zmatená a měla zatracené štěstí, že skončila pod velitelem, kterého dostala. Jakkoliv byl Lišák šílený a vedl své vojáky vstříc smrti, měl pevné zásady a priority hodné úcty, což hodně velitelů s postupem války ztrácelo. Nebo zabilo.

Cítila vlny magie prostupující zemí, a když se pozorně rozhlédla, viděla ve stínech klečet i dva své severské elfy, kteří svírali rudá ostří a darovali zemi alespoň krev, když už nemohli darovat moc.

Vydala se ke svému stanu. Brzy bude slunce přímo nad jejich hlavami a Píseční démoni zaútočí. Kdy jindy, než s paprsky nemilosrdné hvězdy osvětlující jejich kroky? Prsty ji svrběly pro její bojovou hůl. Už to nebude dlouho.

*

Foukal vítr a ve vzduchu kroužili mrchožrouti. Někde tam mezi nimi byl i Žlutý, který na svých křídlech na konci bitvy odnese zprávu. Ekathe nevědomky přejížděla palcem po hladkém povrchu Teerského rudého dřeva své bojové hole. Odpočítávala v mysli čas, čekala, až se její jednotka připraví.

Sledovala je. Pouštní démoni. Jejich kůže byla temná a na ní jasně zářilo zlato, plno náramků, náušnic, nazí a tak strašně chtiví krve. Bojový národ, Ekathe dodnes nedokázala pochopit, jak si je lidé dokázali podmanit, zlomit a zařadit do své armády. Byli Mistři boje a tak hrdí.

Naštěstí, pokud se to tak dalo nazvat, tady byla jen jednotka jejich šamanů. Málo protivníků, žádné desítky jejich divokých válečníků. Jen třicet nepřátel.

Stejně to byla sebevražda. Elfové v takovém boji postupovali podle osvědčené strategie, jeden Pouštního démona šamana zaměstnal a dva jej napadli zezadu a stáhli k zemi dříve, než mohli použít své magické schopnosti. Dokázali své tělo z části měnit v písek a pak jej znovu zpevnit. Dokázali tak vyléčit cokoliv, proto musela být smrtící rána rychlá, přesná a brutální. Ekathe dostala rozkaz je zastavit, když měla k dispozici stěží dva muže na jednoho. Když samozřejmě započítala jako bojeschopné i své raněné.

Hluboko v hrdle cítila svůj io. Když byla nervózní, chtělo se jí zpívat.

"Neměla bych zazpívat poslední modlitbu pro své muže, jen pro všechny případy?" zamumlala a pak si zaryla nehty do dlaní. Takto nesměla přemýšlet.

Tělo jí rozechvěly neslyšné tóny, Hlas oznamoval, že jsou připravení. Překvapivě odvedl svou práci dokonale a pro jednou neomdlel strachem.

Všichni byli na místech.

Zhluboka se nadechla. Vydechla. Znovu se nadechla a zazpívala v odpověď. Počkala, než jí přijde potvrzení, skoro si přála, aby se tak nestalo, a za to se styděla. Pak se postavila.

"Já, sama samotinká, budu se bít za tvou čest, a až slunce zapadne, a až země změní se v prach, budu tu stát a stále já, já, sama samotinká, budu bohy vyzývat," zamumlala zparchantělý úryvek jedné epické básně. Celou dobu seděla svým protivníkům na očích, lákala je blíž a blíž. Teď jim kráčela vstříc, doprostřed bojiště, které tak pečlivě vybrala. Třicet démonů stálo naproti ní. Sledovali ji, jejich obličeje zmatené a vzteklé. Ale byli tiší.

Pouštní démoni neměli hlas. Co věděli, tak ani neslyšeli.

Ekathe stála vzpřímená a hrdě jim čelila pohledem. Ale třásly se jí ruce. Sevřela je v pěst a schovala k boku. A tu ji zradily její uši, které se jí tiskly těsně k hlavě. Zhluboka se nadechla a soustředila se na to, co musí udělat. Koutkem oka viděla, že daleko na východě se formuje další jednotka. Tam jsou lidé, tam je i zbytek jižanských jednotek. Je to tak schválně? Schválně je oddělili od ostatních? Dávalo by to smysl. Když se pouštní démoni opravdu, ale opravdu utrhli z řetězu, zabíjeli vše na dohled. Někdy i své soukmenovce. Byli jako zvířata.

Zastavila se sto metrů od nich. Tak blízko, že rozeznávala ornamenty vyryté v jejich zlatých ozdobách.

Udělala gesto, kterým naznačila, že nechce zaútočit.

Natáhla ruku a doufala, že to zabere. Zhluboka se nadechla a potlačila hlas Matky, tak něžný, tak plný bolesti, když malé Ekathe, která vlastně už nebyla malá, dávno měla čtyřicet, vysvětlovala, že nemá dost magie, aby byla dobrou dcerou.

Polkla, sbírala v sobě energii tak, jak to dělala při darování, a pak jí sáhla hluboko do země. Hledala, silou vůle měnila a vytahovala na povrch písek. Trvalo to dlouho a zelenooká cítila, jak jí po skráních teče pot. Ale cítila efekt kouzla a vytrvala.

Pouští démoni se ošívali, houpali na špičkách, jejich kopí svištěla vzduchem. Ekathe se donutila nereagovat. Pak zaťala zuby, napjala síly, skoro jako před fyzickým útokem, ale tohle se svaly nemělo nic společného. Prudce trhla rukama vzhůru a pak zkroutila prsty. A, k jejímu mírnému úžasu, země se zachvěla a do vzduchu vystřelil gejzír písku, který se složil do složitého ornamentu. Přesně tak, jak si to v mysli vymalovala. Tiše vydechla a olízla si pot nad rtem.

Odejděte!

Pouštní démoni strnuli. Pak jejich vůdce, pokud velké množství šperků značilo senioritu, vystoupil před ně. Byl vyšší než ostatní, rozložitý, málem širší než Ekathe byla vysoká, a vše byly svaly. Měl temné oči, ve kterých se ale zračila pronikavá inteligence. Mlaskl černými rty a objevily se tupé zuby a rozeklaný jazyk. Zvedl ruku s kopím. Jakoby odnikud se náhle zformovala malá písečná bouře.

Odkud znáš naši řeč? Víření písku bylo tak rychlé, že jej Ekathe málem nestíhala číst.

Všichni důstojníci a velitelé větší než padesátičlenné jednotky se povinně učili písečnou řeč. To neznamenalo, že ji všichni uměli, ale prošli tím do jednoho. Princ Balrae doufal, že by je někdo mohl zlákat ke spolupráci, nebo alespoň k vyhlášení neutrality. Jižanským zvědům tak jako tak netrvalo dlouho, než se o nich začali dozvídat více. Ženy pouštních démonů slyšely a dokázaly mluvit, měly zvláštní dialekt vzdáleně se podobající obecné řeči. Zvědové unesli jednu z jejich žen a ta jim prozradila všechna tajemství jejího lidu. Časem, dobrovolně či ne. Válka dokázala změnit i ty nejmírumilovnější z elfů v bestie.

Tohle přeci byla Gerres, Válka.

Odejděte, opakovala Ekathe.

Jsme tu kvůli boji,

Já jsem zde kvůli své zemi. Nemáte zde žádný písek, nemáte zde žádné pouště. Co zde pohledáváte? Toto je úrodná země, kde roste zeleň. Odejděte, odejděte z našeho území, než,

Ekathe se zarazila a poslouchala, pak uskočila. Písek začal jako zlatavý závoj padat k zemi, o vteřinu později se jí do ramene zabodl šíp. Vztekle vykřikla a sledovala les za pouštními démony. Lidé, lidé se nejspíše chtěli pojistit, že jejich spojence přeci jen nezvyklá.

Ve skupině před Ekathe vybuchl písek a elfka poznala, že se hádají. Skryla úsměv. Jejich záludní soci to přeci jen nedomysleli. Píseční démoni byli hrdým národem a nůž do zad nebyl přesně jejich styl. Jen je podráždili a oni ji teď nebudou chtít napadnout. Ne, když byla zákeřně zraněna.

To byl také důvod, proč lidská armáda nemohla písečné démony přes jejich brilantní válečné schopnosti zařadit do svých regulérních jednotek. Nesnesli lsti a bez toho se válka vyhrát nedala. Tak byli odsunuti bokem jako dětské hračky a lidé nejspíše doufali, že udělají co nejvíce škody, než pomalu pochcípají.

Ekathe ležela, protože jí to sloužilo více než sedět. Uvažovala, zda byl šíp otrávený, měl zpětné háčky, nebo se roztříštil. Jestli má riskovat jeho vytažení.

Počítala.

S Pouštními démony se nedalo domluvit. Jednou dali slovo lidem a to neporuší. Tak.

Ekathe zlomila násadu šípu a zkoumala kus, který jí v rameni zůstal. Budou tam zpětné háčky? Nejspíše ano. Zaťala zuby a pak do šípu prudce udeřila, vytáhla ho druhou stranou. Tiše zakňučela, zaklela a zadýchaně ležela. Šíp byl obyčejný, skoro by řekla, že ho někdo ukradl nějakému chudému lovci. Zkoumala rozsah zranění a uvědomila si, že přestože může hýbat prsty levé ruky, zvednout ji bylo něco úplně jiného.

Donutila se rychle ránu převázat, zatímco pozorně sledovala nepřátelskou jednotku. Písek se uklidňoval. Rozspory byly vyřešeny, nebo odloženy na později. Jejich pohledy se opět začaly upírat jejím směrem, při pohledu na krev na jejím rameni podivně žíznivé. Přivřela oči a procházela si zbytek plánu. Po chvilce se zhluboka nadechla a pak hlasitě pomocí io vykřikla.

Intermezzo I | Úvod | 2, kapitola