VV: Intermezzo I

Popel ve větru

Dariae'Zie, Prvorozený a Ochránce Teritorií elfů, seděl na skalce a shlížel do soutěsky pod svýma nohama. Byla by to bolestivá smrt a dlouhá cesta dolů. Především, kdyby měl při letu pozdravit každý výčnělek, který zdobil stěny soutěsky. Vítr by se postaral, že by do každého jednoho z nich narazil. Vzdušné proudy v soutěsce byly tak silné, že by možná cestu až na úplné dno nepřežil.

Zatraceně ironický konec. Princ temně uvažoval, zda by jeho političtí rivalové slavili, nebo se nad tou nespravedlností rozčilovali. Snažili se mu nakonec zlomit vaz tolika různými způsoby a on nikdy neměl dost slušnosti, aby kroky jejich plánu poslušně následoval.

Byl takto sobecký.

V ruce svíral list papíru tak silně, že byly jeho klouby bílé. Na tváři měl lehký úsměv, ale v jeho očích se nacházel chlad a možná, někde hluboko, i stopa zármutku.

Kousek od něj se na zemi třásl elf. Byl vyhublý a zjizvený. Zanedbaný, žádný samec nebo samice z jeho lidu by se nenechal v takovém stavu přistihnou kýmkoliv jiným, natož členem současně vládnoucí Královské krve. Jeho končetiny byly probodnuté zubatými výčnělky skály, které Dariae vyvolal svou magií. Aby jej zneškodnil. Aby jej nesmetl vítr. Aby jej potrestal.

Na důvodu už nezáleželo.

Elf, který byl po tisíce let jedním z nejčistších a největších Hlasů Teritorií. Génius.

S myslí tak roztříštěnou, že si nepamatoval vlastní jméno. Nepřítel.

Princ věděl, že už to nemohl nadále odkládat. S povzdechem došel k rozhodnutí. Rozevřel prsty a papír okamžitě odletěl, Dariaeho magie vyšlehla, než se mohl dostat příliš daleko. Výbuch plamenů a vítr ihned roznesl popel zprávy do všech směrů.

"Kdy budou mít dost?" zašeptal si pro sebe. Ohlédl se po elfovi, který něco nepříčetně mumlal. Snažil se jej poštvat proti jeho mladšímu bratrovi. Navíc tak neohrabaným způsobem. Dariae nepochyboval, že zmučený samec ve svou pravdu věřil. A nebylo to na celé situaci to nejhorší? Věznění v Azuru jej zlomilo. Nedokázal nadále rozeznat pravdu od smyšlenek.

Elfský národ, tak náchylný k nepříčetnosti. Byli nakonec děti Matky všech, jejíž duch byl šílenství. Nemohli být jiní, zpívalo jim to v krvi společně s magií.

Zvedl se na všechny čtyři, i se svou magií si nezahrával se silnými poryvy větru a neodvažoval se narovnat. Za okamžik byl u toho ubožáka. Oběti, nebo možná jen blázna. Dotekem propustil uprchlého vězně z kamenného objetí. Hluboce zasténal a stočil se do klubíčka. Schovaný za svými pažemi na Prince upřel pohled, oči ve vychrtlé tváři až příliš velké a horečnaté. Jeho zplihlé, špinavé vlasy celý výjev šílenství dokreslovaly k dokonalosti.

Dlouho Dariaeho sledoval, než se mu do očí vrátila jiskřička příčetnosti.

"Zie... nebezpečí... Zrádce..." zachrčel. Třásl se a jeho hlas byl tak ochraptělý, že mu takřka nebylo rozumět.

"Ano. Předal jsi zprávu," souhlasil Princ mírně. Elf znehybněl a na okamžik snad ani nedýchal.

"Ši? Předal?" zeptal se uprchlík zmateně. Poté začal plakat. Dariae si povzdechl a stáhl si samce do objetí, kolébal jej ve svých pažích a tišil jej, jak nejlépe dovedl. Tak dlouho seděli, zatímco je bičovaly poryvy větru a uprchlý vězeň se třásl zimou a slabostí. Náhle se natáhl, jeho prsty se překvapivě silně omotaly kolem Princova zápěstí. "Lstivý, je zákeřný. Pozor. Bunabu. Bunabu'bunabu'bunabu'bunabu'buna – pozor! Dávejte si pozor. Nikdo nečeká... nikdo neví..." jeho pohled ztrácel na přítomnosti a Dariae znovu pocítil zuřivost. Jelikož byl tento elf zneužit v intrice, která jej měla tak sprostě obrátit proti jeho vlastní rodině. Rozvrátit Teritoria ještě více. Zlomit je.

Zaplatí. Kdokoliv si zahrával s životy elfů jako s hračkami, ten bude trpět. Možná ne hned, za rok nebo i za deset. Ale přijde čas... přijde den... kdy si nepřátele elfských teritorií uvědomí svou chybu. Dariae'Zie se o to postará. I kdyby pro to musel obětovat jak svou příčetnost, tak svou duši.

"Burgi. Jsme v bezpečí. Vím o Zrádci," zašeptal a hladil jej po hlavě.

"Nub... dobře... lere'šaa'Dariae'Zie... odpusťte R'iea'Dariae'Zie... lere'šaa..." mumlal elf a pomalu utichal.

"Burgi," zabroukal Dariae a něžně elfovi shrnul vlasy z obličeje. Možná plánoval zabít jeho mladšího bratra. Ale Princ v tu chvíli nedokázal udělat nic jiného. Vše, co ze zlomeného samce cítil, byla aura ílška. Nevinnost. Strach. "Tiše. Už je dobře. Vše už je v pořádku."

"Zie..." vydechl bývalý génius znaveně.

Zatímco mu Dariae broukal tichou ukolébavku určenou pro jejich nejmladší, elf usínal. Jeho srdce začalo klopýtat, dýchání bylo čím dál mělčí... až obojí ustalo.

Princ dlouho nehybně seděl. Nakonec roztřeseně vydechl a potřásl hlavou, jeho rty začaly pronášet slova modlitby. Po jejím dokončení se tělo před ním zachvělo, z hrudi mrtvoly se vydrápal ven přízračný pták. Bez zaváhání roztáhl křídla a vystřelil směrem k jihu, na svou poslední pouť k Věčnému stromu. Princ tím směrem dlouho zíral, než se donutil zvednout. Tentokrát s větrem bojoval, když odcházel, zatímco jej nechal si nárokovat tělo mrtvého elfa. Bylo jednodušší soustředit se na tanec se vzdušnými proudy. Tak prosté a s jasným řešením. Došel ke skalce, která jej z části štítila a nápory větru lámala, což mu poskytlo chvilku odpočinku. Zastavil se a smysly zkoumal své okolí...

Naproti mu vyšel jeho strážce, nespokojenost nad Princovou lehkovážností jasně čitelná v jeho výrazu. Dariae mu věnoval neveselý úsměv, zatímco smysly chňapl po svém cíli. Strážce se podezíravě ohlédl, když z něj vycítil zášleh moci, ale princ vyrovnaně kráčel dál. Čekala ho náročná cesta zpět do Kamenného srdce. Na Dvůr jeho Ri – královského Otce a vládce elfských Teritorií.

Byl tak unavený.

Padající na dno soutěsky, opuštěné pozůstatky šíleného elfa vybuchly plameny a vítr jejich popel roznesl do všech světových stran.

Prolog | Úvod | 1, kapitola