VV: Prolog

Vznášela se vysoko v oblacích. Vzduch byl tak řídký, že se takřka nedal dýchat. Řezal jako ledové žiletky, obzvláště s rychlostí, kterou brázdili nebe. Na křídlech...

Ekathe se zadrhl dech v hrdle, když se tělo pod ní zachvělo. Ozvalo se ohlušující burácení hlasu mocného jako zvon a drásajícího jako železo tažené přes psací destičku.

Věděla, že tak zněl umírající drak.

Chtěla křičet s ním, tak to nemělo být, nic z toho tak nemělo být.

Její křečovité sevření na šupinách nakonec povolilo a vítr ji nemilosrdně smetl pryč ze hřbetu obra, ke kterému se tiskla. Brzy brutálně narazila do země a poté jako polámaná panenka ležela mezi sutinami a nezbylo jí nic jiného než celou katastrofu sledovat. Viděla padajícího draka, tak nádherného a majestátného. Tajil se jí dech. Všem, kteří tu hrůzu viděli.

Natáhla ruku, potřebovala něco udělat, ukončit to. Ale bylo příliš pozdě.

Ze severu se šířila černá vlna pokřivené magie, která pohlcovala vše v cestě. Na bestiích z temnoty se k nim řítili jejich nepřátelé. Smáli se, když zabíjeli. Vyli v triumfálním vytržení.

Z nebe padal krvavý déšť a Ekathe plakala, protože to nemohla nijak zastavit.

Drak se srazil se zemí s takovou razancí, až se musel celý svět otřásat v základech. Slyšela rozzuřený řev elfa. Snažila se otočit hlavu a pohlédnout na něj, jelikož ji jeho bolest volala. Chtěla jej obejmout a plakat s ním. Byl šílený bolestí. Ztratil vše.

Ale to oni všichni.

Ve vzduchu byla magie, zuřivá a běsnící. Elfka sledovala temnotu, která byla takřka u nich. Pociťovala chlad, byla jí taková zima. Nevnímala bolest svého poničeného těla, nic, kromě té černé bezmoci. Stočila pohled k samci, který klečel u těla draka, a srdce ji pro něj tak bolelo. Pro něj především by dala vše.

"Proč..." zašeptala zlomeně. A pak přišel ledový chlad nicoty, když je všechny pohltila temnota...

*

...zelenooká elfka sebou prudce trhla a zalapala po dechu. Držela se za hruď a celé tělo měla zkroucené v křeči bolesti. Trvalo to zdánlivou věčnost, než se dokázala přestat třást. Nakonec ležela na lůžku, zpocená a slabá. Její hlas byl zprvu nesrozumitelné mumlání, které se postupně změnilo v rozechvělé vzlykání.

"Sen... jen sen... sen... Matko všech, byl to jen sen..."

Trvalo velkou část noci a brzkého rána, než se dokázala vzpamatovat a konečně pořádně nadechnout.

Úvod | Intermezzo I