VV: 10, kapitola

10, Královy děti

Cítila Jirilovy doteky, skoro jako motýlí polibky. Sevřel jí ňadro a políbil ji na rameno. Opřela se o něj a tiše zavrněla.

"Blíž, Jirile." Ekathe se k němu otočila čelem a potěšilo ji, že už byl nahý. Zaryla mu nehty do hýždí a přitáhla si jej. Seržant se nechal a poslušně s ní klesl na zem. Pak se milovali, na samici julir'aegi příliš pomalu, líně, byli před bojem, na toto neměli čas a ona momentálně ani trpělivost. Ale tohle byl Jiril. Něžný a pozorný milenec.

Hladově jej políbila. Jiril radostně odpovídal a pomalu je oba vedl k potěšení.

*

"...zkurvené plýtvání našeho času," slyšela zelenooká zavrčet Rewa, který sledoval skupinu dezertérů. Mladých a nezkušených. Klidně si spali a nechali hlídku dalšímu nováčkovi, který usnul.

"Mohou nás překvapit," odvětila nepřesvědčivě. "Navíc je nás málo. Měli bychom být rádi."

"Spokojení," zavrněl Jiril souhlasně, ještě stále veselý z jejich společného tance.

"Tak jdeme, chlapci," povzdechla si. "Zajmout živé, rodiny je rády uvidí, i jako dezertéry. Vždyť to jsou skoro ílška," zavrčela nesouhlasně.

Její jednotka se tiše jako stíny plížila lesem, k těm spícím hlupákům. Hele, někdo upadl, až toho pitomce dostane do rukou, bude čistit latríny až do jara. V táboře před nimi se začalo něco dít. Povzdechla si. Pak tiše zaklela, přeci jen to nebyli až takoví amatéři, jeden ji zaskočil zezadu. Asi pohyblivá hlídka a mířil jí rovnou na hlavu. Jiril a Rew se taky bavili s dalšími. Čeho se ta ílška bojí? Že je odsoudí k smrti? Jsou mladí, ti si to tvrdě neslíznou. Složte zbraně, mláďata, a neblbněte.

Sek, mířil přímo na levé ucho, jako by neviděl její chrániče. Možná je ve tmě ani neviděl. Přesto ji to rozzuřilo, mířit elfovi na uši, useknout je? Magické chrániče z živé látky podobná křišťálu ze samotného Věčného stromu sice chránily. Přesto, náhoda byla mrcha a mít useknuté ucho, to bylo mučení samo o sobě. Pravé jen bolelo, ale levé, nebo dokonce obě... elf se z takové věci mohl i zbláznit. A levé ucho ovlivňovalo magii.

"Přehnal jsi to, broučku, teď sis to parádně posral," zavrčela Ekathe a pustila se do něj.

*

"Nemusela jste jej tak zřídit," povzdechl si Kalous.

"Chtěl mi useknout ucho," zavrčela a málem si odplivla, navzdory tomu, že byla v léčitelském stanu.

"Jste příliš stará na to, abyste takhle trucovala. Bál se. Strach donutí i nejmoudřejší dělat hlouposti."

"To jej neomlouvá," odsekla. Pak však změnila postoj, když uviděla, jak strhaný jejich léčitel byl. Skupinka dezertérů, bylo jich osmnáct, byla ve špatném stavu. Bez zásob za lijáků, pitomci. Každý do jednoho. Někteří byli zranění a dostat elfa ze spárů dobrovolné smrti, když je tam bolest dohnala, to bylo někdy obtížnější než ta nejděsivější zranění. Objala Kalouse a ten se o ni unaveně opřel.

"Příliš pracuješ," broukla Ekathe a líbla jej na spánek. Pak mu do ruky strčila umyvadlo a mýdlo a vedle položila misku s jídlem, které před příliš dlouhou dobou odložil bokem. Zatímco sama šla převazovat rány, Kalous se pomalu umýval a poté se pohodlně opřel a jedl, zatímco pozoroval, jak si vede.

"Nejsem unavený kvůli nim. To kvůli Rikonovi," odvětil po chvíli. Mimoděk znechuceně zkřivila rty.

"Dobře mu tak." Koukla na Kalouse. "Ty Rikona léčíš?" zeptala se překvapeně.

"Kdo jiný?"

"Nemusí se závislost léčit... nějak zvláštně?"

"Například extrémně nepříjemným rituálem šamana? Složité čistění těla zemí, kdy se mění krev na hlínu a nazpět. Což je extrémně bolestivé. Tudíž musí být subjekt držen v kouzelném spánku a léčitelé mu musí věnovat nepřetržitou pozornost, jinak by jej tělo zradilo. Tohle jste myslela?" zeptal se Kalous jízlivě.

"Ty umíš vyléčit závislost?" Přestala obvazovat a zaměřila se na něj.

"Všichni šamani umí. Byla to metla elfů, strašák, kterého se všichni báli. Léčitelé Srdce to měli povinně."

Ekathe chvíli mlčela a přemítala. "Viděl jsi Vasila?"

"Čekal jsem, kdy se zeptáš," povzdechl si, "nabídl jsem mu léčbu. Odmítl."

"Ach."

"Je v Godarově jednotce,"

"Je co?"

"Godar bere každého, když umí bojovat a má zkušenosti," pokrčil rameny.

"Ten hlupák šel kam?" zelenooká se rozčíleně postavila. Bolelo to. Místo, aby se postavil závislosti a bojoval, šel raději ke Godarovi. Nikdy ji neměl rád, ale že dal přednost tomu řezníkovi... "Šílení a temní, tohle není pravda," procedila znechuceně. Tentokrát to byl Kalous, kdo ji objal, kdo ji nutil sladký sirup a posadil ji, zatímco šel sám obvazovat rány.

Seděla na zemi a se zakloněnou hlavou sledovala strop. Šel ke Godarovi.

Godarovi.

Do Brázdy.

*

Byl pozdní večer, ale rušno. Ne snad proto, že by bylo v táboře veselo, on jen nepřetržitý vítr a déšť hrály o plátna stanů vlastní písně. Za ty roky si už skoro zvykla, bylo to takřka uklidňující. Jak to bylo dávno, co jí hluk nedovolil spát? Jaká rozmazlená panička bývala.

Dnes nemohla usnout, ale ne kvůli hluku. Jen neměla nikoho, s kým by přízraky minulosti zahnala. Když spala, korálky ve vlasech příliš tlačily, tiše chrastily, upomínaly se a obviňovaly. Do toho to zatracené počasí. Jako by někdo na stan zvenčí bušil pěstmi a zbraněmi. Obviňoval. Zima, chlad a vlhko, ne zrovna příjemné podmínky pro elfa, i zoceleného válkou. A fakt, že jejímu lidu tyto podmínky nevadily, nic neznamenal. Nebyli snad zvířata.

Sedla si a s povzdechem se začala oblékat. Dnes by nejspíše neusnula. Neměla si dávat před spaním tolik sladkého, teď měla energie za tři. Mohla by vzbudit Jirila a strávit večer pod přikrývkami spolu, ale měla pocit, že dnes nespal sám. Do Medvědího tábora přijely nové nevěstky.

Vyšla ven a podrážděně sykla, zapomněla na kouzlo na odpuzení deště a trochu promokla. Boty, krásně suché, i když tu slušnost s největší pravděpodobností nebudou mít více než pár hodin, se zabořily do bahna. Zarazila se a zvedla hlavu.

Přes déšť toho příliš vidět nebylo, ale i přesto... charakteristickou záři Srdce, druhého slunce vysílajícího ne teplo ale magii, si s ničím jiným zaměnit nemohla. Dnes musel být Srdcový stín mimo svou dráhu, jinak by Srdce na obloze tak jasně nezářilo. Obvykle bylo zakryté Srdcovým stínem, což byl jeden z měsíců. Byl tak nasáklý magií, že přes něj svit hvězdy vidět nešel.

Proslýchalo se, že když Daay čas od času pohlédne k nebi, objeví se pak zbloudilá vlna nebo paprsek Srdce. A stávají se zázraky.

Pod takovou září Ekathe mívala špatné spaní. Zlé sny. Někdo tvrdil prorocké, zelenooká vždy doufala, že pouhé noční můry. Naštěstí si je většinou nepamatovala, ale špatný dojem přetrvával. Zlý pocit a takový žal. Její tělo se naučilo za svitu Srdce bdít. Bylo to tak lepší.

Zachmuřeně šlapala směrem k velitelskému stanu a v duchu se smířila s tím, že dnes v noci ji teplá postel nečeká.

*

"Šílení a temní," vrčela Ekathe. Včera večer si ve tmě dokázala nakopnout palec o kámen schovaný v louži a ten teď bolel. Nic by se nestalo, kdyby si nenalomila nehet. Ale ten se nalomil a hojil se zatraceně pomalu.

Styděla se s něčím takovým jít za léčitelem, byla to maličkost. Ale takové pitomosti někdy i ty z největších doháněly k šílenství. Elfové nenáviděli bolest. S vášnivostí podobnou té koček nesnášejících vodu.

Šla okolo jejich mistra zbraní a na dvě doby jej seřvala za to, že nechal včera večer celý tucet zbraní na dešti. Všimla si toho, když šla okolo. Vlastně to byl důvod, proč si tu zatracenou nohu nakopla. V duchu věděla, že je mistr nechal venku v naději, že si je najde nějaký zbloudilý blesk, což by značilo požehnání Daay. Přesto nedokázala udržet hubu zavřenou. Ten palec doopravdy bolel.

Udržela se, když viděla vyhaslý oheň, ale latrína, která přetékala, na ni byla moc. Chudák Lorafa to schytal nejvíce. Byl nejblíže.

"Jste dnes zákeřná mrcha, poručíku. Co se děje?" objevil se vedle ní Rew. Ekathe se k němu prudce otočila, už v duchu viděla, jak se řádně poperou.

"Zákeřná mrcha?" zavrněla skoro vesele a Rew se napjal.

"Neříkám, že neumíte být mrcha, když chcete. Ale toto nejste vy, pane," odvětil opatrně. Nadechla se, aby sama verbálně zaútočila, když se táborem rozezněl io. Nejprve to byla pouhá melodie podtržená bolestí a Ekathe se napjala. Pak rozeznala slova starého jazyka a zalapala po dechu.

"Iš," hlesla a cítila, jak se jí v očích hromadí slzy.

A io opakoval svou zprávu.

Táborem se rozezněl křik, rozzuřený, zhrozený, vzteklý a plný žalu.

"Další?" zeptala se nevěřícně. Zvedla ruku ke své tváři a viděla, že se chvěje.

Nejmladší princ Mibarae zemřel.

Nejen zemřel. Lidé jej chytili, pět dní mučili a poté upálili. Královské rodině ve válce zemřelo už pět synů – tři v boji, jeden zešílel bolestí a teď princ Mibarae. Tak mladý, tak odvážný. Bojoval ani ne tři roky. Bylo požehnáním Daay, že Královna donosila tolik dětí a v příčetnosti přežila tolik porodů. Teď už zbývali jenom tři zdraví potomci, tři z jedenácti, a to princezna Eudaelea byla příčetná jen napůl. Zbytek bloudil u Brázdy.

Padla do kolen. Nedbala na to, že klečí v blátě nebo že se bude modlit v dešti. Zadržela dech a pak začala odříkávat litanii modlitby. Zároveň se v mysli soustředila na účel, za jaký se modlila. Aby nejmladší princ došel k Věčnému stromu a Daay, přestože nyní princ neměl tělo, které by strážilo jeho stín, jej přijala a pomohla mu přejít na ke Srdci země a stát se opět součástí přírody.

"Arisa'qonh'rre'Kath'da'íl'Kah'elf'zue'haeme'jode..."

Neuvědomovala si to, ale po tvářích jí tekly slzy mísící se s deštěm. Protože Královská rodina byla mezi obyčejnými elfy milovaná a ztratila už tolik. Truchlila pro Krále, který musel procházet posledním staletím, pro svůj lid, protože ztratil dalšího z požehnaných vládců. Plakala pro samotného prince Mibaraeho, kterého tak okradli o jeho život, a navíc mu vzali i tu čest, aby jeho maso a kosti spočívaly u Věčného stromu a staly se jeho živinami, až tělo uhnije.

Lidé jim zase vzali o trochu víc, kousek z nich samých, který už nikdy nezískají zpátky, a zároveň jim zasadili tak citelnou ránu. Kdyby měla Ekathe jednotku kompletní, sama by poslala Králi zprávu, že chce jít do čela trestné výpravy. Ale teď měla k ruce jen pár vycvičených chlapců a s tímto by byla spíše na obtíž než cokoliv jiného.

Modlila se k Daay pro spravedlnost a pro bolest a šílenství pro ty, kteří teritoria okradli o jejich nejmladšího prince.

"...iegere'ioes'se'lee'kees'se'lee'maegi'se-"

S výdechem vypustila do země vše, co měla. Její magie se přidala k desítkám jiných. Putovala dál a dál a elfka věděla, že pokud dnes nebude proudit celou elfskou zemí, bude to jen proto, že ostatní ještě nevěděli, že jejich milovaný princ zemřel. A brzy to napraví.

*

Poručík si přeměřovala, co vše jí z jednotky zbylo. Osm elfů. Přesněji šest bojeschopných elfů, mrzák Regio, Mae a pak ještě Rikon, ještě stále léčený ze závislosti. Zbytek buď umřel, nebo byl natolik zraněn nebo psychicky nestabilní, že musel odejít na rekonvalescenci do Školy nebo na dlouhou ozdravnou dovolenou s návštěvou Eman. Přála jim to a nezazlívala jim, že od její jednotky odcházeli, jak nejrychleji mohli. Kdo s kouskem zdravého rozumu by neudělal to stejné?

Problém byl, že měla osm vojáků a nové maso se bude rozdělovat nejdříve po zimě. Mohla by se zeptat Šedého, zda i jiná jednotka nedopadla tak zle jako její. Ale bála se, že by pak plukovník nařídil sloučení a jelikož by tam s největší pravděpodobností velel kapitán, skončili by pod jeho velením. S láskou, kterou k ní podplukovník Goffer choval, a se slibem, který jí dal Godar, měla docela jasnou představu, v jaké jednotce by skončili.

S povzdechem potřásla hlavou a donutila se soustředit na přítomnost. Liko s Rewem seděli trochu bokem a kontrolovali si zbraně.

Jiril s Mae si tiše povídali, psovodka měla u nohou dva z jejích psů, kteří až podezřele poslušně seděli a ani se nezavrtěli, když je déšť promáčel snad až na kost. Jiril měl na předloktí svého sokola a něco právě vzrušeně vysvětloval. Pro jednou to vypadalo, že si elfka odpustila zášť k samcům a docela klidně naslouchala. Nejspíše neměla s kým mluvit, když tu teď Lasička kmital jak hadr na holi a snažil se vyspravit vše, co za jeho nepřítomnosti propadlo chaosu.

Regio seděl na hromadě plachet, zraněnou nohu ve vzduchu, dál od bahna a vlhka, zdravou rukou upravoval složitou konstrukci, kterou měl místo chybějící levé ruky. Svou Královu šanci kdysi dal své milované, která byla bodnuta do břicha a nemohla mít děti. Léčitel její zranění vyspravil a jakmile byla elfka zdravá, vydržela s Regiem pouhých pár let a šla dál. Takový byl život elfů. Pokud neexistovalo pouto druhů, jeden moc dlouho nezůstával. I když jej ten druhý miloval jakkoliv šíleně.

Regia to nezlomilo. Když jej jeho milá opustila, neměl už kde žít, ale nechtěl jít do chudobince pro válečné veterány. Tak jej Ekathe vzala pod ochranná křídla. Vyplatilo se jí to, jeho rady byly nedocenitelné a neměla v jednotce lepšího seržanta. Nikoho, kdo by lépe učil nováčky. Navíc měl vyrovnanou povahu. Rád vykládal strašidelné historky, udržoval morálku nových rekrutů, když bývali poprvé vyděšení z bojů. Věděla i to, že to byl Regio, za kým se chodilo se zvláštními problémy, které její chlapci nechtěli nebo se styděli řešit s ní. Byl to zvláštní patron jednotky, jejich mrzák. Obzvláště s elfskou nesnášenlivostí nedokonalosti.

I teď se snažil rozveselit zbytek jejich chlapců. Lorafu, nové maso, který vlastně takovým zelenáčem už nebyl. Ne s tím, co si s její jednotkou poslední boje prošel. Byl tu ještě Ille, mistr luku. S křehký konstitucí, kvůli které by mu v nepřehledném boji svá záda svěřila jen s obavami. Bil by se do posledního dechu. Otázkou bylo, jak dlouho by si ten svůj dech udržel. A Egge, průměrný voják, který se držel při zemi, stejně jako šel do čela, když na to došlo. Uměl přežít.

Jak tak sledovala své chlapce, moc se její jednotka nezměnila. Kromě Mae, Jirila a Lorafy s ní všichni táhli už od jejího začátku velení. Egge a Ille jí byli doporučeni, vzala Regia, pak narazila na Rewa a Lika. To bylo vše, co měla po ruce. Nemohla si moc vybírat, jelikož se se svým nadřízeným porvala a každý hádal, že moc dlouho nevydrží.

Vydržela. Vydržela dva roky, pečlivě svou jednotku skládala a rozšiřovala, až dosáhla na úžasnou šestapadesátku. A vše ztratila pro zatracené politické sračky ve vedení a dětinskou zášť. Bolelo to a skoro to v ní probouzelo beznaděj. Nejspíše to bylo melancholií, která se v táboře držela. Jedna polovina zuřila nad smrtí prince, druhá smutnila. Už aby byl konec toho deštivého období.

Tak strašně si potřebovala kleknout v posvátném háji, zarýt prsty do hlíny a cítit magii, která ji vždy naplňovala takovým klidem. Nechat mysl otevřenou pro kněžku, která utiší její strachy a bolest.

Nebo se nechat polaskat dotekem šamana. Ten sice neuklidní mysl, ale sáhne do těla a vytáhne přetlak, který příroda způsobila. Zde na severu elfové nemohli energie řádně posílat zpět. Mrtvá země s nimi nebyla v rovnováze. I to způsobovalo neklid a šílenství. Šaman by jí popletl hlavu zase jinak, společně by si zatančili v listí a na zemi a projevila by své bolístky trochu jiným způsobem.

Tak či onak, jedno z toho potřebovala. Citelně vnímala, že je na hraně.

"Tak, chlapci. Je nás málo, ale stále potřebujeme cvičit. Lorafo, když už tu nejsou ostatní, alespoň na tebe teď mám čas. Ostatní víte, co máte dělat?"

"Ano, pane," ostatní se postavili do uvolněného pozoru a Lorafa nervózně svíral jílec svého páleného meče.

"Do toho. Dvě hodiny a pak máte rozchod, nebudeme to dnes přehánět."

"Ano, pane." Postavy se začaly trousit, kam potřebovali.

"Budete dnes chtít souboj, poručíku?" houkl ještě Rew přes rameno.

"Ne. Budu se dnes soustředit na Lorafu."

Dotyčný nováček zbledl. Plavovlasý elf pokýval hlavou a společně s Likem mířili k bojovému kruhu. Porvou se jako psi, nechají se ošetřit léčiteli, porvou se znovu a pak půjdou dělat cokoliv, co zabije v tomhle prokletém táboře čas. Bylo to ubíjející. Neměla jednotku v bojeschopném stavu, takže ji neposílali na mise, které se počítaly. Ale úkoly, jako ten poslední, byly urážkou jejich schopností a znechucovaly je ještě více. Horší byla už jen myšlenka, že takto hnít budou až do jara.

"Tak pojď, mládě. Co ti v boji činilo největší potíže?"

"Vše?" Lorafa se na ni nešťastně podíval.

"Tak dobře, štěně. Budeme chvíli trénovat vytrvalost a posilovat, pak pár minut bojovat. Nebudeme to dnes přehánět."

"Ano, pane." Lorafa polkl tak hlasitě, že to šlo slyšet i přes šumění deště.

"Vedeš si dobře. Přežil jsi i to, co ostatní ne. Jsem na tebe hrdá." Chytila elfa za rameno a pevně stiskla, na tvá úsměv, který musel vypadat tak falešně, jak to cítila.

Nebo ne, a nejspíše řekla správnou věc, protože jí sameček věnoval široký úsměv. Skoro stejný, jako před tím prokletým krvavým měsícem. Zelenooké se sevřelo hrdlo, když si uvědomila, že možná řekla až příliš správnou věc. Přesto držela falešný úsměv stabilní. Společně vyběhli na okruh a lehce vtipkovala a radila a učila. A uvažovala, za jak dlouho bude stát právě nad tímto tělem, studeným a tuhým, s krvavou ránou tak hlubokou, že to tomuto mladému elfovi ukradne jeho život i jiskru z očí.

*

Uklízela. Pak s trochou úžasu sledovala, kolik prázdných kůží vodiček a kolik vypitých flakónků ve stanu měla. Věděla, že se poslední týdny hodně opíjela, ale tolik toho nečekala. S povzdechem nádobky shrábla do malého vaku. Vezme to k Ewovi. Ten vše odnese k míchačům, ti naplní kůže vodičkami, bezplatně, za to je Král také platil, jelikož v jiném případě se platilo i za to, že jste dýchali vzduch, který míchač ve svém krámě měl. Pak se to zase vrátí k vojákům jako jejich plat.

Taky nechá poslat něco domů. Skoro celou polovinu svých výdělků odkládala rodině, její sestry vedly nákladný společenský život a Ekathe byla ráda, že jim alespoň takto pomohla. Nebo v to doufala. Úplatek, aby jí trochu odpustili, co udělala. Že je takto opustila. potřebuje její sestra Aiwuli nové róby, když teď bude sloužit Daay jako rie'ymue?

Napadlo ji, že to bylo svým způsobem zbytečné, když posílala polovinu své výplaty domů, jen aby ji zhruba stejná částka přišla zpět, jako její "kapesné". Už o tom jednou s Otcem mluvila. Odbyl to se slovy jako "nepřípustné", "proti tradicím" a "směšné".

Zřejmě muselo být ve zprávách jasně čitelné, že ji Rodina podporuje. Přestože to nejspíše bylo ze stejných jedů, které domu posílala. Nikdy nad tím takto nepřemýšlela, ale otevíralo to prostor otázkám, jestli ji Rodina doopravdy podporuje, nebo vlastně žije sama za sebe.

Šla a vzpomněla si na ty dva vojáky Godara, Kira a Oela, kteří jí pomohli složit pis'amu. Zmínila je Ewovi, který se bolestně zašklebil, ale když mu platila domluvený úplatek, držel hubu a souhlasil, že jim nějaké odměny také zašle. Chvíli se ještě hádali ohledně zbylé kořisti. Nakonec kapitulovala v podobě dalšího úplatku, po čemž málem utekla. Ale spokojeně se ušklíbla. Tak. Její elfy šidit nebude – ne moc.

Měla dost i pro ševce, nechá zbytku jejích chlapců dodělal boty. Dá mu příplatek, aby si dal záležet a opravdu nikde nic netlačilo.

Nevedla si dnes zle. Aspoň něco se nesralo.

*

"Takže si tě nakonec našli," odvětila Harika, šéfka logistiky, která přišla Ekathe navštívit do léčitelského stanu. V ruce měla zápisník a kousek uhlu, věci, které k ní neodmyslitelně patřily. Stejně jako lehce rozcuchané, na krátko oškubané vlasy a strhaný zevnějšek, také skvrny černé na prstech a v koutku úst. Zelenooká na ni překvapeně pohlédla.

"Madam?"

"Už delší dobu žádali o přeložení." Když Ekathe stále nechápavě koukala, šéfka logistiky trochu netrpělivě dodala: "Godarovi vojíni." Chmurně se odmlčela. "Chtěli přeložit kamkoliv. Řekla jsem jim, že pokud najdu ochotného důstojníka, nebudu jim bránit. Tak, tu to máš. Měla jsi osmdesáti dvou procentní ztráty, dostala jsi několikrát po sobě zelenáče, takže si pár mazáků zasloužíš. Je vás kolik, osm?"

"Deset více méně bojeschopných."

"Dám ti třicet devět vojáků, ať ti nerozhodím týmy. Máš týmy po sedmi, že ano?"

"Třicet devět vycvičených vojáků?" zalapala po dechu. V hlavě se jí začal rýsovat náhle úplně jiný scénář. Žádné flákání až do jara, ale opět aktivní služba. Akce, a proto i bonusy. Což potřebuje, protože přichází zima. Pro starou krev troubení do bitvy, myšlenko začátek plesových sezón a jiných politických pastí.

"No ano. Těch se snaží dostat pryč nejvíce. Ti ostatní... už nejsou úplně příčetní a myslím, že se jim u Godara i líbí, i když to popírají. Nějaký problém?"

Ekathe se zamračila. "Ne. Ne, žádný problém," odvětila váhavě. "Napiš je ke mně." Možná nakonec bude mít možnost prince pomstít v boji, nebo přinejmenším složit krvavou oběť. Ta myšlenka ji hřála u srdce a trochu zmírnila zasmušilost, s kterou se každý den probouzela.

"Budeme tě muset poslat někam hodně daleko, ať Godar neví, že šli všichni k tobě. Hmm. Co bys řekla na prázdniny na první frontě?"

"Přeložení? Konečně?" zeptala se s rozšiřujícím se úsměvem. Byla ještě stále v šoku z nových chlapců a přeložení jí už nepřišlo až tak surrealistické.

"Po cestě budete muset splnit ještě pár pochůzek a úkolů, taky vás napíšu na dva doprovody jednoho šlechtice přes válečné území, protože je škoda tak dobrou jednotkou plýtvat na tak dlouho. Ale plánovala jsem to už dlouho. Goffer se tě snaží docela prokazatelně zabít. Ještě jsem neviděla ani jednu jednotku, která by prošla takovými sračkami a skončila nerozpuštěná. Měli jste, poměrově k jiným v podobných modelech, nízké ztráty. Ostatní by pochcípali do jednoho. Jste požehnaní Daay."

"Chceme přežít," odvětila Ekathe a snažila se znít lhostejně. Ve skutečnosti ji pálilo, kolik ztratila. Nízké ztráty? Pro Hariku, dobrou samici, která ale už celý svět začínala vidět pouze v číslech a procentech, možná. Pro ni byl i jeden příliš.

"Cokoliv, drahá. Začněte se balit a počkejte na západním pásmu třetího hraničního bodu. Pošlu tam za vámi Godarovy mazáky. Pak zmizte z dohledu a držte se při zemi. Goffer má přátele na vysokých místech."

Ekathe zavřela oči a nechávala ten pocit proniknout do jejích svalů, kostí, a pak do mysli a duše. Měla celou jednotku, snad i schopnou. Měla prostor pro dýchání, nebo brzy bude mít. Konečně zmizí z té díry, ve které hnila dva roky. Byla to nádherná vize.

Tolik dobra najednou se nikdy neděje, připomněla si ostře. Nesmí si dovolit povolit v ostražitosti. Ale aspoň na chvíli si to může užít, no ne? "Rozkaz, madam. Držet se při zemi. Hrát pouze slušně," uculila se.

"Myslím to vážně."

"Hariko, pokud mě rodiče někdy měli pojmenovat po nějaké vadě, mělo v rodokmenu na mém místě stát "Milovnice potíží"."

"Běž," odfrkla si šéfka logistiky. "A netlem se tak, jinak Godarovi dojde, že se něco děje, i přes tu jeho zabedněnost. O které si stejně myslím, že ji z větší části hraje, protože je to neuvěřitelně slizký had. I bez protekce."

"Ano, madam!" Ekathe poslušně potlačila úsměv a hezky jako voják nižší hodnosti Harice zasalutovala. Už byla na odchodu, když se zarazila, vrátila se a pevně samici objala. "Qi. Za vše. Ani ty sem nepatříš."

"Možná ano, poručíku, anebo možná ano," zvlnila rty v úšklebku a s kývnutím na rozloučenou odcházela. Jako by právě nezměnila jedné elfce život a nedala jí naději, že před ní možná jsou i světlejší zítřky.

Ekathe s pobrukováním došla ke Kalousovi a podle jeho pohledu a úsměvu poznala, že slyšel.

"Pošli to dál, diskrétně. Za týden nechci mít tuhle prašivou díru ani na dohled. Jdu za Šedým, ten si slovo na rozloučenou zaslouží."

"Rozkaz, poručíku," uculil se mírně léčitel. Nejspíše byl její úsměv nakažlivý, a kdy se zase objevil? Ale bylo to hezké. Pomalu už začínala mít pocit, že ten zatracený liják veškerou radost z jejích chlapců i z ní samotné smyl.

Šla táborem a napadlo ji, že minulou noc byla bouře a blýskalo se. Možná na tom bylo něco pravdy, že bouře přinášely štěstí a byly požehnáním Daay. Pokud se z celého přeložení nevyklube nějaký podraz, Ekathe štěstí rozhodně líblo. Užívala si to vědomí plnými doušky.

Jak sladké, sladké, sedmkrát sladké bylo, že Godarovi nejen přebere takřka čtyřicet mazáků, ale ještě odejde na první frontu před ním. Jak nebezpečné, ale hlavně plné zadostiučinění.

Cestou k Šedému si dokonce tiše broukala.

9, kapitola | Úvod | 11, kapitola