Začátek cesty / 5. kapitola

26. srpen 2009 | 19.59 |

Duch

Domů jsem musela dojít pěšky. Zas tolik mi to nevadilo. Uvědomila jsem si, že v autě bychom obě zarytě mlčely a navzájem si tak ubližovaly. Takto jsem si vše mohla promyslet. Co mám mámě říct? Že si to myslím, ale že si to nemá brát k srdci? To bylo nejhorší. Nechtěla jsem mámě lhát, ale nechtěla jsem jí ani ublížit. Snad poprvé jsem zalitovala, že jsem kdy poznala Samael.

Domů jsem došla za čtyři hodiny. Obyčejně mi cesta trvá nanejvýš hodinku a půl, ale hodně jsem se zadumala a zašla málem na opačnou stranu města. Přišla jsem k našemu domečku a zasunula klíč do zámku. Máma okamžitě otevřela, ale já v její tváři nenašla ani náznak starostí nebo radosti. Zavřela jsem oči a zadržovala slzy. Cítila jsem se mizerně.

"Za tři dny ti letí letadlo do Londýna a z Londýna poletíš do Prahy..." řekla máma klidně. Zírala jsem na ni s otevřenou pusou. Nebo spíš na mizející záda.

"Mam... mami! Počkej, co to děláš?" zeptala jsem se vyplašeně.

"Zabalila jsem ti oblečení, ale nevím, co z osobních věcí si chceš vzít sebou. Radila bych ti, abys toho vzala dost a zabalila si vše, co bys později postrádala. Budeš tam možná déle než rok." odvětila neutrálním hlasem. Přiběhla jsem k ní a trhnutím ji k sobě otočila.

"Myslíš to vážně? Mami!" Začínala jsem vidět rozmazaně. Ne, nebrečím. Nemůžu. Jsem Lovkyně a Lovci nebrečí!

"Ano, poletíš tam a nemůžu to vzít zpátky. Už je to zapsané v knize..." máma zaváhala, pak však prudce potřásla hlavou a odešla do kuchyně. S třískáním chystala večeři. Já tam stála, uprostřed obýváku a brečela. Bulíš jak malá holka! okřikla jsem se a rychle jsem vyběhla do patra do svého pokoje.

Otevřela jsem skříň a... nic tam nebylo. Ani jedna ponožka. Na posteli jsem měla nachystané nějaké věci na ty tři dny, než odjedu. Vedle postele stály dva kufry. A pak jeden, menší než ostatní a otevřený. Prázdný. Cítila jsem se jako malá holčička, kterou maminka sbalila na tábor. Tie jsem vzlykla. Vletěla jsem do koupelny na chodbě a zamkla se. Pustila na plno vodu a zhroutila se. Brečela jsem. Vztekala se. Bušila jsem do kachliček na zemi pěstí do té doby, než jedna křupla. Pak jsem unaveně vlezla do sprchového kouta a nechala na sebe dopadat vlažné kapky.

Nic nepomáhalo. Po chvíli jsem se svezla podél stěny a usnula.

**

Vzbudila jsem se a byla celá ztuhlá. Na bok mi stále dopadaly vlažné kapky, které mi teď ale připadaly studené. S klením jsem se posadila a podívala se na sebe v odrazu přepážky. Na levé půlce obličeje jsem měla vzor kachliček, zarudlé oči, celá jsem vypadala nějak opuchlá. Hlava mi třeštila, byla mi zima a vypadalo to, že asi co nevidět chytím rýmu. S povzdechem jsem se umyla a konečně ze sprchy vylezla. V domě bylo ticho, což bylo nezvyklé. Nebylo slyšet nic jiného, než tiché dopadání kapek na kachličky. Konečky prstů jsem měla znecitlivělé, malé varhánky mě doháněly k šílenství. Mimoděk jsem si spojila ruce za zády a ustoupila. To jsem neudělala od svých deseti let. I zvuk kapání vody zmizel, když jsem v pokoji vstoupila na koberec. Máma nespala, protože při spánku mírně pochrupávala. Oblékla jsem si první věci, na které jsem šáhla a šla se podívat do kuchyně.

V celém domě byla tma. Tma a ticho. Došla jsem do kuchyně a potmě došla k ledničce. Zářil na ní bílý papírek:

Jedu navštívit tetu Ladiu.
Na letiště v pondělí doraz v 7:30 ráno. V 8:29 ti letí letadlo.
Peníze a vše, co potřebuješ, máš na stole.

Nevěřícně jsem ten lístek pořád dokola četla. Svírala jsem ho v prstech a ruce se mi třásly. Pálilo mě v očích, ale mrkáním jsem další slzy zahnala. Teta Ladia? Máma nemá ráda jakékoliv rodinné návštěvy, a pokud si dobře vzpomínám, tak tetu Ladiu přímo nesnáší. Ihned mi došel význam toho všeho. Teta Ladia jako jediná bydlí blízko Phoenixu. Stiskla jsem lístek v ruce a zaťala zuby. Nebudu přece brečet! Zase! vztekala jsem se. Byla jsem strašně naštvaná. Na sebe, na mámu a i na ubohou Ladii.

Otočila jsem se ke stolu a našla na něm balíček. Vzala jsem ho a otevřela ho. Byl v něm instrukce k tomu, jak se mám na letišti chovat, kam mám jít a jiné detaily. Dále tam byla mámina kreditka a "menší" (mámina slova) hotovost. Dále jsem tam měla nový pas, víza, nějaká povolení a tátův pentagram. Pentagram jsem si ihned pověsila na krk. Jsem právoplatný Lovec, tak snad můžu, ne? pomyslela jsem si vzpurně a sevřela Pomoc v prstech. Už jsem chtěla obálku vyhodit, když z něj vypadl lísteček:

Zítra se stav na Základně, musíš podstoupit obřad a stát se právoplatným lovcem.
Jsi dcera svého otce, tak mu nedělej ostudu.
Ani tady, ani v Praze.
Ovládej se, nenech se vytočit a nauč se mluvit česky bez přízvuku.
Dotáhneš to daleko, ale na tvé přání u toho nebudu, abych ti nedělala ostudu.

Každé slovo mě zraňovalo. Máma o mě psala jako o tátově dítěti, ne o jejím. Ovládáním myslela to, co jsem jí pravděpodobně řekla před Základnou. A nakonec mi vmetla do tváře, že kvůli mně nebude u toho, jak budu stoupat. Myslím tím stávat se váženým Lovcem. Najednou mě vztek opustil a zbylo jen prázdno. Byla jsem sama v opuštěném domě a musela použít každou kapku sebeovládání, abych nezačala křičet. Najednou mi připadal dům strašidelný. Bojácně jsem přiskočila k vypínači a zapla světlo. Otočila jsem se a málem to se mnou seklo.

"Bože, víte, že smrt šokem je odporná?" zeptala jsem se Lovkyně, která za mnou stála. Byla to Věštkyně. Tmavovlasá žena povytáhla obočí, ale neusmála se.

"Já nemůžu za to, že tu chodíš po tmě a že sis mě nevšimla." řekla Gabriela tiše, ale i tak se to rozléhalo domem. Zdálo se mi, že to znělo jako výčitka, ale rozhodla se to ignorovat.

"Budu dávat větší pozor." Odtušila jsem a donutila splašené srdce uklidnit se. Chtěla jsem říct, že jsem rozrušená, proto jsem si jí nevšimla, ale Lovec se nevymlouvá, ne? Navíc Věštkyně nevypadala jako typ člověka, kterého to zajímá. Žena na mě kývla.

"Budu tě doprovázet do Prahy a pak na Základnu." Řekla. Kývla jsem. Pak se zarazila.

"Kde je ta Základna?" Nevěděla jsem, kde Základna je. Bylo by nebezpečné, kdyby netrénovaný lovec znal takovou informaci. Nějaký Temný by si jej mohl odchytit a nastala by ožehavá situace. Cvičila jsem v různých tělocvičnách po celém Phoenixu, ale na Základně nebyla nikdy.

Vlastně jednou, po útoku ducha, ale nic si z toho nepamatovala.

Věštkyně se zamyslela, pak se ke mně pomalu otočila a řekla:

"Padesát kilometrů jih-západ-západ od letiště, Phoenixská, a osmnáct kilometrů západně Pražská. Základna je za městem v lesích, vždy. Máme ve městech menší kanceláře pro nově příchozí Lovce, ale opravdové poklady jsou na skrytém místě." Řekla monotónně. Byla jsem z ní nervózní. Mluvila tak nějak podivně. Jako stroj. A nedívala se přitom na mě, ale někam za mě. Nebo do mě.

"Byl zde duch, že?" zeptala se zničehonic Věštkyně. Polkla jsem a doufala, že se mi neklepou ruce. Kývla jsem.

"Cítím ho... buď to byl tak silný duch, že to tu poznamenal na desítky let, nebo tu ještě je, ale moc slabý, aby na vás zaútočil nebo odešel někam jinam." Tmavovlasá Lovkyně měla zastřený hlas a já v něm rozeznala něco jako úžas. "To znamená, že to byl extrémně silný duch..." dodala. Visela jsem jí na rtech.

"Říkala jsem to mámě." zašeptala jsem spontánně. "I tátovi. Ale sváděli to na noční můry. Ale on tady je, pořád!" Věštkyně stočila pohled zpět ke mně a kývnutím mě vyzvala, ať mluvím dál.

"Když jsem byla malá, viděla jsem jeho černé oči, jak mě sledují. Nejhorší to bylo před spaním. Když jsem někam šla, sledoval mě jako věrný pejsek. Teď už ho moc nevídám, ale stále ho cítím..." Slova se ze mě chrlila jako vodopád. Konečně, po dlouhých šesti letech, mě někdo poslouchal a věřil mi. Věštkyně pokývala hlavou.

"Já nejsem bojovník, ale Mystik. Cítím zlo a umím ho zaměřit. Jenom ne porazit." Najednou se usmála, ale úsměv nepasoval k jejím smutným a tvrdým očím.

"Mystikem se většinou stane ten, na koho zaútočí duch nebo upír a on přežije." Podotkla a zkoumavě se na mě dívala. "Ale jestli zaútočí, tak si vezme sílu, která pak chybí v boji." vysvětlovala. "Ale ty jsi měla štěstí. Když tvá máma ducha vyrušila, tak pravděpodobně vypustil život, který si vzal, a s ním i kousek své moci..."

Otřásla jsem se a snažila se zahnat mžiky, které se mi dělaly před očima. Nakonec jsem si oči protřela pěstmi, a když jsem je otevřela, málem jsem dostala zástavu srdce podruhé. Přímo naproti mě stál ten duch a koukal se na mě. V okamžiku jsem byla na druhé straně místnosti.

"Ano, a když ti předal kousek své moci, připoutal se k tobě." dokončila Věštkyně a došla k duchovi. Ten začal couvat ke mně a já couvala od něho. Když už jsem neměla kam couvat, zastavila se i Věštkyně a tím pádem i duch. Třásla jsem se a křečovitě se tiskla ke zdi. Cítila jsem v hrdle křik a zoufale se snažila ho udržet. "Je zajímavé, že se nechce osvobodit." řekla zamyšleně tmavovlasá lovkyně, ze všeho nejvíce sama sobě než mě. Znovu si sedla ke stolu.

"Tím myslíte, že mě nechce zabít?" zeptala jsem se zadýchaně. Desetiletý chlapec s velkýma černýma očima se na mě díval. Bála jsem se ho. Vyzařoval z něj chlad. A smrt. A nenávist. Nikdy se mnou nebyl tak dlouho, vždy se po chvilce vytratil. Nikdy nebyl tak blízko.

"Ano." odvětila jednoduše Věštkyně. Plně ignorovala fakt, že jsem na pokraji zhroucení a uprostřed kuchyně visí duch.

"Neměla byste něco dělat?" ujely mi nervy. A stalo se něco nečekaného.

Duch se jemně pousmál.

4. kapitola  | 6. kapitola

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (7x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Začátek cesty / 5. kapitola das 28. 08. 2009 - 21:03
RE: Začátek cesty / 5. kapitola ronnie 07. 07. 2011 - 08:58