Začátek cesty / 6. kapitola

27. srpen 2009 | 08.04 |

Druhý útok

Duch se skoro chlácholivě pousmál... a začal se mi ztrácet před očima. Za chvíli vypadal jen jako mžiky před očima. Po chvíli zmizel i chlad. Trochu jsem se uvolnila. Zmizel. Je pryč. Díky Hell...

"Vy jste ho zavolala?" zeptala jsem se Věštkyně rozzlobeně. Duch se objeví a tak silný! Musela ho zavolat! Chtěla jsem té Lovkyni, Věštkyně Nevěštkyně, říct pěkně od plic, co si o ní myslím, ale když zakroutila hlavou, vyrazila mi dech. Nezavolala ho?

"Ale proč tedy..." zašeptala jsem zmateně a odmlčela se. Proč se najednou zjevil? Bylo to snad tím, že vycítil Gabrielu a byl na ní zvědavý?

"Zavolala jsi ho." Vytrhla mě svými slovy Gabriela z myšlenek. Koukala jsem na ní jako na blázna málem s otevřenou pusou. Pak mi přejel mráz po zádech. Je to hloupost, to... proč bych...

Věděla jsem, že má pravdu.

Potřebovala jsem se svěřit. Přímo mě z toho svrběl jazyk. Ty dvě slova. Bojím se... Podvědomě jsem doufala, že když ducha zavolám před Věštkyní, zničí ho, že se ho konečně zbavím. Ale ona nic neudělala! Bojím se... Neřekla jsem to. Něco mi v tom bránilo. Snad nějaký rys v obličeji Gabriely, nutilo mě to mlčet. Jsem Lovec, nesmím se bát!

"Povězte mi o tom něco!" vyzvala jsem Věštkyni nakonec roztřeseně. Sedla jsem si ke stolu a ona se na mě podívala.

"Měla bys jít spát, zítra bude náročný den." Odtušila a já zamrkala. Koukla jsem se na hodiny na mikrovlnce a nadzvedla obočí. Tři hodiny ráno? Má pravdu, je toho na mě moc. Ale... je tu tolik otázek! Uvidím se s mámou? Co se zítra bude dít? Je si jistá, že mě duch nezabije? Nic jsem neřekla.

"Jestli tu přespíte, tak vyjděte po schodech nahoru a třetí dveře nalevo je pokoj pro hosty." Zamumlala jsem. Věštkyně stroze kývla a postavila se. Sledovala jsem, jak mizí v útrobách mého domu. Domova. Když minula vypínač, zhasla a já zůstala ve tmě. Byla mi zima.

 Plížila jsem se do koupelny, každou chvíli čekala, kdy uvidím ty černé oči plné nenávisti. Ale byly pryč, zatím. Vyčistila jsem si zuby, doploužila se do pokoje a spokojeně, vlastně velmi nespokojeně, jsem usnula. V první chvíli jsem nedokázala uvěřit, že opravdu po takovém šokujícím zážitku jen tak zalehnu. Nechápala jsem, jak to, že Věštkyni nezahrnuju malou horou otázek. Ale Gabrielino slovo pro mě bylo jako rozkaz. Nemohla jsem jejímu slovu vzdorovat. Nedokázala jsem odporovat.

**

Vzbudil mě zbloudilý paprsek sluníčka, který pronikl mezi temně zelenými závěsy. Nespokojeně jsem se na to podívala. Pak jsem se koukla na budík.

Hlásil 5:49. Zasténala jsem. Přetáhla jsem si peřinu přes hlavu, ale i tak jsem už neusla. Se sprostým klením jsem se vyštráchala z postele ven a doploužila se do koupelny. Nepřítomně jsem si čistila zuby a pak vlezla pod sprchu. Vše by bylo fajn, kdybych pravděpodobně neusla a neopřela se o kohoutek, který poslušně splnil příkaz a pustil ledovou vodu.

Vyjekla jsem, zanadávala ještě peprněji (ani netuším, jak se mi to podařilo, protože už předtím jsem byla tak sprostá, že by mě srovnávali s dlaždičem) a pak se začervenala, když jsem si uvědomila, co mi vyšlo z pusy. Ale něco dobrého sprcha přinesla. Byla jsem čilá jako rybička. I po třech hodinách.

Došla jsem do kuchyně a našla Věštkyni, která si v klidu popíjela kafíčko a dívala se z okna. Nenáviděla jsem kafe, ale mnohokrát jsem ho potřebovala, aby mě vzpružilo. Teď se mi však jen z jeho vůně obracel žaludek. Sáhla jsem do skřínky a po chvíli před sebou měla teplý hrnek čaje s citrónem. Naštěstí tak trochu přebil pach kávy a já se cítila jakš takš spokojeně.

"Měla jsi ještě aspoň hodinu spát." Pronesla Věštkyně a já na ní zamžourala. Seděla bokem k oknu, já se dívala proti slunci, takže jsem z ní viděla jen tmavý obrys.

"Mám vnitřní hodiny, vstávám okolo šesté ráno nejpozději." Broukla jsem s pokrčením ramen. A pak široce zívla. Věštkyně nic neřekla, jen pozorovala vstávající slunce. S mámou jsme bydlely na kraji města a bylo tady krásné ticho. Vůbec jsem odtud neodcházela ráda. Věštkyně se na mě zase podívala.

"Lituješ?" zeptala se náhle. Zmateně jsem zamrkala. Cože? "Proto, že odtud odjíždíš." Upřesnila.

"Ne... chci se podívat do světa." Zalhala jsem tiše a hřála si ruce o hrnek s čajem.

"A toho, co jsi řekla své matce?" zeptala se žena a klidně se dál dívala z okna. Prudce jsem se k ní otočila. Jak to ví?! Pak jsem se otočila směrem ke dveřím. Rychle jsem se zvedla a naštvaně běžela do pokoje. Nebo jsem to aspoň předstírala, protože jsem měla slzy na krajíčku. Tak nevinná poznámka a tak mě rozhodila. Smutek mě opustil, ale zato mě naplnil nepříjemný pocit. Že mě někdo sleduje. Nenápadně jsem se ohlédla a přidušeně zaklela.

"Z toho mě jednou chytí mrtvice..." zamumlala jsem a ustoupila o pár kroků. Myslím, že jsem celkem zdařile skrývala, jak mnou cloumá děs. Za mnou stál duch. A upřeně se na mě díval.

"Zmiz!" zasyčela jsem a ohromilo mě, jak to znělo klidně. Pak jsem se usmála. "Odejdu odtud a pak mě necháš na pokoji, nevrátím se sem!" řekla jsem vítězně. Doteď mě to nenapadlo, ale opravdu se ho zbavím. Zdálo se, že je duch nějak poután na tento dům. A já pojedu pryč. Bylo strašně složité to vše s mamkou a bolelo mě, že se hádáme... ale tohle to skoro vyvažovalo.

Duch se na mě díval, a já nezahlédla v jeho obličeji ani náznak emocí. Žádná reakce. Dokonce ani žádná známka toho, že duch ví, co mu říkám, že vůbec vnímá, že něco říkám. Ošila jsem se.

"Běž pryč! Rozpusť se! Odpluj! Vypař se! Nikdo tě tady nechce! Zabiju tě!" vrhla jsem se k němu. Ani nevím, co jsem chtěla udělat. Čekala jsem, že jím projdu a jen mě zamrazí, jak to má být s každým jiným duchem. Ale...

Narazila jsem do něčeho smrtelně chladného a zalapala po dechu. Najednou jako bych v plicích neměla žádný vzduch. Svět se se mnou točil, umdlévala jsem a přitom byla naprosto čilá, cloumala mnou touha utéct, ale tělo jsem měla naprosto ztuhlé.

"Nedotýkej se ho!" uslyšela jsem z přízemí křik. Vzdáleně jsem slyšela, jak někdo běží po schodech. Duch se usmál. Sklonil se ke mně a pak promluvil. Nevím, co mě šokovalo více. To, že na mě promluvil, nebo to, co mi řekl a jak nádherný měl hlas. Jeho hlas byl... něžný... vřelý... živý. Myslela jsem si, že bude chladný, mrazivý, jako on sám, ale byl tak jiný.

,Proč mě nemáš ráda? Já jsem tě přece nezabil... půjčil jsem ti dokonce svou moc. To ty jsi ji nevyužila. Vadilo by ti, kdybych teď odešel?‘

Zírala jsem na něj, neschopná slova, nemohla dýchat. Nedostatek kyslíku, to za to určitě mohlo, protože poprvé v životě jsem nechtěla, aby zmizel. Jeho slova se nesla místností, tříštila se s ozvěnami, ale já nějak v duchu věděla, že ho slyším jen já.

Ucítila jsem, jak mě jeho paže objaly. Duch se ke mně sklonil a jeho rty se otřely o mé. Byly chladné, ale tak měkké... Byla jsem unavená. Tak strašně se mi chtělo spát. Svět černal, propadala jsem se do temnoty, nebylo nic důležitějšího, než jít spát...

Teplá ruka mě popadla za rameno a strhla vzad. Překvapeně jsem vyjekla. Skončila jsem na zemi a silně se bouchla do hlavy. Zasténala jsem a ucítila v puse krev. Kousla jsem se do jazyka? Ale když jsem zvedla ruku k obličeji a viděla na ní krev, uvědomila jsem si, že krev mi teče i z nosu.

"Co se to sakra..." byla jsem zmatená. Chtěla jsem zpět do té náruče. Ledové, smrtící, zlé náruče. Chlácholivé. Přinášející klid. Jako náměsíčná jsem se plazila zpět tam, kde jsem cítila smrtelný chlad ducha, ale někdo mě popadl za vlasy. Pobouřeně jsem vyjekla a malátně se ohnala. Tvrdá rána mnou praštila o zem a bolestivě mi přitiskla ruku ke koberci.

"Ani se nehni! Jak jsem řekla... duch se chtěl osvobodit." Řekla chladně Věštkyně. Nechápavě jsem na ni zírala, v mysli měla jen dvě černé oči, které mi našeptávaly... našeptávaly...

"Hell, Hell, to je špatně..." zamumlala jsem slabě. Nemám jít k duchovi. Mám do něj utíkat! Gabriela mě váhavě pustila a stoupla si čelem k duchovi. Sedla jsem si. Pak si zase lehla. Chytla jsem se za hlavu a zavřela oči...

"Nespi!" štěkla Gabriela a tvář jí osvětlovalo modré světlo. Kde se asi vzalo?

"Nespím..." mumlala jsem. Duch se chtěl... osvobodit? Nějak mi nedocházelo, co to znamená. Co to znamená? A proč mám pocit, že nic hezkého? Svět se se mnou stále točil, i když jsem ležela na zemi a měla pevně stisknutá víčka. Měla jsem chuť křičet, ale zadusila jsem se vlastní krví a rozkašlala se. Osvobodit?

"Osvobodit?" šeptla jsem šokovaně a mysl se mi konečně pročistila. Měla jsem pocit, že slyším tříštění skla a zurčení potůčku a trhání hedvábí, jako by se něco rozbíjelo. Duch si těžce povzdechl a jeho hlas v mé mysli utichl. Vše náhle bylo šedivé. Křečovitě jsem polkla. "Osvobodit?"

5. kapitola  | 7. kapitola

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (9x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře