Začátek cesty / 4.kapitola

22. srpen 2009 | 00.05 |

Hádka

Když jsem se vzbudila, slyšela jsem maminčin panovačný hlas. Chvilku se mi to míchalo s noční můrou o boji s vlkodlakem, kterou jsem tak krásně snila, ale mámin hlas začal nad vrčením vlkodlaka převažovat. Když jsem tak nad tím uvažovala, radši bych asi brala toho vlkodlaka než mámu v ráži. Malá Asiatka je mnohdy mnohem děsivější. Doufala jsem, že je to sen, že jsem sama v prázdném pokoji, ale... ale sen to bohužel nebyl.

"To si tady nechte, ale tamto chci sbalit. Ano... pozor! Je to křehké! Raději to nechte, já to udělám a... Meye, zlatíčko, sluníčko moje, jsi vzhůru?" zeptala se máma, když si všimla, že se snažím posadit. Jo, tohle by se mi nemohlo zdát ani v nejhorší noční můře. Říct mi zlatíčko a sluníčko před cizími lidmi... trapas!

"Ty bys vzbudila i mrtvého!" zabrblala jsem a uslyšela, jak mi několik lidí v místnosti přizvukovalo. Máma se zamračila.

"Co tu vlastně... páni." Vydechla jsem. Včera jsem si toho nevšimla, ale teď, v denním světle jsem viděla plno věcí z mého pokoje. Mé plyšáky, knihy, porcelánové panenky.

"Co to tu děla?!" vyjekla jsem, když jsem zahlédla svýho medvěda, kterého jsem oblíkla do máminých kalhotek a podprsenky. Mohlo být zaměnitelné s mým... a o to to bylo horší. Máma se tím směrem podívala, a když poznala své spodní prádlo (které už asi pět let neúspěšně hledá), okamžitě tam přiskočila. Vzala medvěda a strčila mi ho pod peřinu. Několik lidí v místnosti se zasmálo.

"Balím ti. Když jsi byla v bezvědomí, donesla jsem ti tu pár věci... no prostě, aby ses cítila lépe! Neuzdravila by ses tak rychle v té negativní energii, která tu vládla," ukázala rukou kolem sebe. "Věř mi! Poradila mi to jedna věštkyně... já vím, že se jim nedá věřit, ale jednou za čas z nich vypadne i něco smysluplného! " zářivě se na mě usmála a objala mě. Nakonec z mámy vypadlo, jaký o mě měla strach a jak moc mě má ráda. Že mě nechce ztratit, jako tátu, a že na mě odedneška dá lepší pozor. Nakonec energicky odešla pryč a nechala mě samotnou s lidmi, kteří mi stěhovali věci zpět do pokoje. Při odchodu jsem zahlédla v jejích očích slzy. No... páni.

"Máš hyperaktivní mámu," řekl nějakej chlápek a s heknutím si nadhodil jednu z truhlic na rameno. Podle zvuků v ní bylo železo.

Máma o mě měla starost. napadlo mě. Nečekala jsem, že z takové "maličkosti" bude tak vyšilovat. I když... došlo mi po chvíli, musí si to vyčítat. Přece jen nade mnou měla mít dozor. Musela si to slíznout od vedení. Chudák máma... začalo ve mně hryzat svědomí. A to vše kvůli mně...

"Ne. To je slabý slovo. Super nenormálně, optimisticky mile, důvěřivě hyperaktivní máma.

" Řekla nějaká žena a bez ladu a skladu házela do pytle plyšáky a panenky. Usmála jsem se. Vlastně měli i pravdu. Taková má máma je... když se sebrala po smrti otce, chtěla mi jít příkladem a stala se z ní taková malá časovaná bomba radosti a veselí. Kdo s ní tráví tak tři hodiny času denně, po celý den se pak usmívá jak blbeček a to ani neví proč. Pokud s ní je ale déle než den... no, potom vás z toho musí začít nevyhnutelně bolet hlava. Já jsem výjimka. Já to prostě ignoruju a přehlížím.

"Tak to vyklopte, nějaký nový drby pro spící princeznu, která se po sto letech probudila?" zeptala jsem se se smíchem. Okamžitě ke mně na postel přiskočil asi 20 letý mladík a začal svérázně popisovat, jak se na Základně začaly dít zmatky poté, co nějakej nováček porazil vlkodlaka. Jak se zpřísňují hlídky okolo výskytu temného druhé třídy a jak se cvičí dvojnásob tvrdě. Celou dobu mě svrběl jazyk, chtěla jsem se pochlubit, že já skolila toho vlkodlaka, ale můj instinkt mi to zakázal.

"A něco jiného... já nevím, zemřel někdo nebo naopak rychle stoupá, kromě našeho vlkobijce?" zeptala jsem se, když Marcus, kluk, který mi už asi dvacet minut popisoval, jaké měl ten začátečník štěstí, udělal přestávku na oddech. Opět ožil a začal mlít dál. Poslouchala jsem ho, smála se vtipným historkám, zaraženě zmlkla, když se zjistilo, že Marika, všeobecně oblíbená léčitelka, zmizela, a pak se snažila vypadat zaujatě, když vyprávěl sám o sobě.

Vysvobodil mě doktor a dal mi nespokojeně propustku. Radostně jsem se protáhla a vyskočila z postele. Moje bosé nohy dopadly na podlahu a já se ihned vrhla ke skříni. Popadla jsem své věci a celá nadšená spěchala do koupelny.

**

Když jsem se vrátila zpět do svého pokoje, skoro nikdo a nic mého tam nebylo, čekala na mě jen máma. Seděla na židli vedle postele a něco si zamračeně četla. Vkradla jsem se za ní a přeletěla pohledem stránku:

... velká pravděpodobnost, že je to ten lovec, který skončí s Temnými stvořeními.
Pravděpodobnost 62%, zbylých 38% nejistých z důvodu...

"Meye, už můžeme vyrazit?" zeptala se máma rychle a zavřela mi složku před nosem. Na deskách bylo napsáno: Tajné, což znamenalo jen pro oči Starších. Zamračila jsem se a pak mamce odpověděla na všechny zbytečné otázky, kterými mě vesele zahrnula. Dala mi menší přednášku na téma, že člověk se k nikomu takhle nemá plížit... tedy kromě Temných, a že se nikdy nikomu nekoukáme přes rameno... blá blá blá. Nevím, co to se mnou bylo, ale neměla jsem náladu poslouchat máminu dlouhatánskou řeč o ničem. Mnohem více mě zajímalo, co to četla. Ale to se už asi nedozvím.

"Cože?" zeptala se najednou mamka a udiveně se na mě dívala. Než jsem si toho všimla, byla jsem už pěkný kus před ní. Zmateně jsem se zastavila a tázavě se na svou mámu podívala.

"Prosím?" zeptala jsem se nechápavě. Mamka se na mě dál nevěřícně dívala. Pak se jí v očích zaleskly slzy.

"Mami?" zeptala jsem se nejistě. "Co se..." nedořekla jsem.

"Když jsem tak strašná máma... tak..." mámě se zlomil hlas. "Tak mě asi nepotřebuješ. Co toto, sluníčko? Poletíš do Prahy a tam si uděláš zaučení. Já..." máma se odvrátila a rázným krokem šla k autu. Civěla jsem na ní málem s otevřenou pusou. Co se stalo? Vůbec nic jsem nechápala.

"Mami?!" zakřičela jsem a rozeběhla se. Pozdě. Máma vlezla do auta a odjela beze mě. Co to do ní vjelo? pomyslela jsem si zmateně. A možná trochu ublíženě.

"Taky jsi ke své matce mohla být trochu slušná." utrousil nějaký Lovec za mnou. Rychle jsem se otočila. Seděl na lavičce a četl noviny.

"Co prosím?" zeptala jsem se a snažila si dát dvě a dvě dohromady. Že bych mámě řekla něco, o čem nevím? Protože mě nic jiného nenapadá...

"Řekla jste něco o tom, že je Lovkyně nudná, plácá blbosti a že se snaží být taková jaká není. A mám pocit, že jste jí řekla i to, že se za ní stydíte a že vás z ní bolí hlava..." vypočítával muž a já se zhrozila. Stála jsem jako solnej sloup a na nic se nezmohla. Nemohla jsem odporovat, protože jsem si tohle myslela. Máma se od tátovy smrti hodně změnila a já se za ní opravdu občas styděla... jenže já jsem náctiletá puberťačka a ona je dospělá! Měla by chápat, že puberťačka prostě někdy nějakou hloupost plácne! Nebo ne? Neměla jsem to říkat, sakra, co jsem to zase provedla?  Ale... vždyť já za to ani nemůžu... ani si nepamatuju, že bych něco takového řekla! Bylo mi do breku. Sedla jsem si na lavičku a složila si hlavu do dlaní.

"Já jí to nechtěla říct! Já si vůbec nepamatuju, že bych jí to řekla!" otočila jsem se zoufale na Lovce a ten se poplašeně odtáhl. Ani nevím, co jsem čekala. Že mi potvrdí, že já mám pravdu, že za to opravdu nemůžu? Kousla jsem se do rtu. Ublížila jsem jedinému člověku, který mě má rád. A jak znám mámu, sama někde v koutku si to bude dokola přebírat, až se z toho téměř zblázní a dlouho mi to neodpustí a...

"Měla jsi moc Samaelu, že? To se stává. Je to jako alkohol... pak říkáš, co máš na srdci, i to, co nechceš říct. Ale ten tvůj proslov byl dost hrubý... a jestli je tvá máma citlivka... což po jejím výstupu předpokládám, tak do té Prahy fakt pojedeš... jen nechápu, proč tě nepošle do Londýna... tam bys jim aspoň trochu rozuměla..." Lovec si zamyšleně třel bradu a já cítila, jak mi po bradě stékají slzy. Vztekle jsem si je utřela. Ale našly se další. Nakonec jsem vytáhla kapesník a pořádně se vysmrkala.

Jak jsem to mámě mohla říct? Jsem hrozná dcera! Jsem tak pitomá... ani vlastní jazyk si neumím udržet za zuby.  Co bude máma dělat? Sama? Beze mě? Určitě zase propadne depresím... nesmím ji nechat samotnou... to prostě nejde! Praha? Vždyť to je na druhé straně zeměkoule! I když Londýn také... ale to je tak daleko! Co budu dělat, když mě máma bude potřebovat? Vždyť ani nemá moc přátel. Tedy samozřejmě že ano, každý ji má rád, ale někoho, komu by se schoulila v náručí, opravdu nemá! Sakra, ne, nejde to, nemůže mě poslat pryč!

"Taková dcera... to jste si v domácnosti vyměnily role? Ty jsi maminečka a tvoje máma je cholerická dcera?" zeptal se posměšně Lovec a já sebou trhla. Zřejmě jsem zase mluvila a ani o tom nevěděla.

"Máma není cholerická... jen kapku zapomnětlivá a sklíčená!" obořila jsem se na Lovce vedle sebe a zvedla se k odchodu.

3. kapitola  | 5. kapitola

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1.4 (10x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Začátek cesty / 4.kapitola das 22. 08. 2009 - 16:04
RE: Začátek cesty / 4.kapitola ronnie 07. 07. 2011 - 08:51