Začátek cesty / 3.kapitola

21. srpen 2009 | 14.20 |

Uzdravuju se

S trhnutím jsem se posadila a zadržela výkřik, který se mi dral z hrdla. Před očima jsem měla vidinu vlkodlaka, který mi cvakal zuby před obličejem, a jeho čumák se blížil k mému hrdlu...

Posadila jsem se a z ruky mi vyjely nějaký hadičky, a ty, které nevyjely, tak ty s sebou stáhly stojan s výživou. Ten se s hrozným hlukem převrátil a já jen tupě sledovala, jak se válí po zemi. Hluk samozřejmě přilákal sestřičku, která přicupitala a s obavami se na mě dívala. Zrovinka jsem si vztekle z rukou a ostatních částí těla škubala zbytek těch zatracených věciček.

"Měla byste toho nechat..." řekla sestřička a já poznala, že jsem na základně. Byl z ní cítit Samael. Zavrčela jsem na ni a ona s obavami ustoupila. Ztuhla jsem a překvapeně jsem se na ni dívala. Pak jsem si něco uvědomila. Byla tu tma, ale já viděla perfektně. A Lovkyně sahala po vypínači. Rychle jsem zavřela oči právě včas, abych při náhlém světlu neoslepla. Bojácně jsem jedno oko pootevřela a hned zase přivřela. Světlo se mi do očí zabodávalo jako dýky.

"Co se to krucinál děje?" zeptala jsem se Lovkyně, která vypadala klidněji.

"Co si pamatujete?" zeptal se nějaký Lovec - doktor, který právě vstoupil. Už jsem měla na jazyku, že ducha... ale pak jsem si uvědomila, že to se stalo před minimálně šesti lety. Zkoumala jsem svou otupělou mysl dál a konečně si vzpomněla na svůj lov. Nešťastně jsem zakňučela a svalila se do postele.

"Já proletěla, že?" zeptala jsem se lítostivě. Doktor se rozesmál.

"Prošla, jste, má drahá, dokonce jste prošla více než uspokojivě. Ale na to jsem se neptal. Řekněte, pamatujete si, co se stalo?"

"Já se tak stydím!" křikla jsem a zadržovala slzy. "Já... opravdu jsem se ovládala, ale ta srnka byla tak blízko! Mám tak mizerný sebeovládání..." šeptla jsem. Doktor se na mě zmateně podíval.

"O jaké srnce to mluvíte?" zeptal se nejistě a koukl se na Lovkyni, která nenápadně ukazovala, že to nemám v hlavě v pořádku.

"Běžela jsem do lesa a po nějaké té chvilce jsem ucítila mršinu. U ní jsem našla pět broučníků. Zabila jsem je, ale pak jsem se asi vrhla na tu srnku... tu, co spořádali... tedy skoro..." zarazila jsem se. "A sakra. " Vyděšeně zamrkala. Pak zvedla udivený pohled k doktorovi. "Tam byl vlkodlak!" Já se na tu mršinu nevrhla. Protože se něco jiného vrhlo na mě. Doktor se konečně zatvářil spokojeně.

"Zabila jste ho." Broukl a já na něj civěla s otevřenou pusou.

"Koho?" zeptala jsem se pro jistotu.

"Vlkodlaka." Řekl doktor s úsměvem.

"To není moc dobrý vtip... vím, že jsem toho vlka zranila, ale pak jsem omdlela a mamka ho asi dorazila..." hlas se mi vytratil, když doktor zakroutil hlavou.

"Vaše volání o pomoc jsme slyšeli na míle daleko.

Osm Lovců se vydalo po stopě volání a našli vás tam. Vaše matka se právě snažila z vás vlka sundat dolů. Byl nabodnutý na vašem meči a vy jste pod ním byla doslova zavalená. Lovci se vaší matce snažili pomoct sundat ho dolů, ale byl ještě pořád živý. Nakonec jste ho popadla za hlavu a zlomila mu vaz. Za chvíli se proměnil v člověka a Lovci vás pak našli v bezvědomí..." doktor se odmlčel a zkoumavě s mě přeměřoval. Já přemýšlela. Vše by sedělo, až na to, že jsem mu zlomila vaz. Na to si nepamatuju ani mlhavě.

"Já si nejsem jistá... takže jsem postoupila? Jsem Lovec?" zeptala jsem se vesele. Doktor mrkl. Přebírala jsem si to v hlavě, zkoumala ze všech úhlů a... pak jsem si uvědomila, co mi říkají. "Já zabila vlkodlaka?!" pálilo mi to rychlostí hlemýždě. Byla jsem po všech lécích otupělá a necítila jsem se ve své kůži. "Jak jsem to udělala?" šeptla jsem si pro sebe ohromeně.

Doktor se na mě usmíval, ale sledoval mě starostlivě. Lovkyně chtěla odejít.

"Jak dlouho jsem spala?" zeptala jsem se.

"Pět dnů." Odpověděl doktor potom, co se podíval do mé karty. Pět dnů?! "Už to chápu!" řekl nakonec vesele, až jsem nadskočila a i sestřička se prudce obrátila. "Dostávala jste AnSamael, proto se chováte tak podivně!" řekl s úsměvem lovec. "Pokud to zkombinujete s protijedem na vlkodlačí jed, je to velice otupující látka." Dodal zasmušile.

"Cože jsem dostala?"

"AnSamael, látka, která vyžene z těla Samael. Vy jste totiž byla Samaelem prostoupená, a kdyby Samael vyprchal a vy byste se neproměnila do lidské podoby... zůstaly by vám drápy a ostatní nelidské rysy. A protijed. " vážně kýval hlavou doktor. Rozbolela mě hlava.

"Chtěla bych jít domů." řekla jsem. Doktor se podíval do karty a pak nespokojeně přikývl.

"Pokud je to nutné. Můžete... doporučuji brát minimálně do příštího týdne jednu pilulku Samaelu na tři dny. A otupělost se vás taky bude držet ještě dlouho. Tělo bude potřebovat celkový odpočinek, žádné náročné tréninky..." doktor mi s úsměvem pokynul a šel pryč. "Včera se z jedné mise vrátila skupina ošklivě potrhaných lovců, omlouvám se, že se nezdržím déle, ale budete to muset vydržet. Zde Lovkyně vám pomůže, cokoliv budete potřebovat..." nesl se chodbou ještě jeho hlas. Tupě jsem se za ním dívala. Docházelo mi, že jsem nepochytila všechno, co říkal. Věděla jsem, že doktor mi něco říkal, ale já slyšela jen něco. Proto mi to, co řekl, nedávalo pražádný smysl.  Lovkyně zůstala ve dveřích. Doktor řekl lovkyně, ne sestřička, jak jsem si myslela.

"Kdo jste?" zeptala jsem se unaveně. Lovkyně si mě chvíli přeměřovala.

"Jmenuji se Gabriela, ale asi mě poznáš spíše pod jménem Vědma nebo Věštkyně." Řekla tmavovlasá žena lhostejně a odešla. Já celá zkoprnělá seděla. Dnes toho na mě bylo trochu moc. Nějaký AnSamael, že jsem zabila vlkodlaka, a pak Věštkyně, ta Věštkyně, která předpověděla konec Temných...

Lehla jsem si, stočila se do klubíčka, nebo se o to vlastně jen pokusila, protože hojící se žebra protestovala... a po chvíli jsem nespokojeně usnula.

2. kapitola  | 4. kapitola

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (10x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Začátek cesty / 3.kapitola das 28. 08. 2009 - 20:44