Začátek cesty / 2.kapitola

20. srpen 2009 | 14.56 |

První lov 2/2

Z části jsem se svého lovu obávala, z části jsem se na něj těšila. Budou to jen skřítci! Nanejvýš broučníci!! uklidňovala jsem se. Marně.

"Jsi připravená, Meye?" ozvala se zničehonic máma. Trhla jsem sebou a prudce se nadechla. I přes dveře jsem cítila auru lesa. Jeho tíživá atmosféra jako by mě chtěla rozmačkat. Les mě neznal, nerespektoval... už dávno v něm nejsou lidé pánem. Ani s těmi svými zbraněmi, které jsou proti přírodě. Rychle jsem se ohlédla ven. Stáli jsme. Jak to že jsem si toho nevšimla? A to si chci říkat lovec?

**

"Jak zemřel táta?" zeptala jsem se matky, když jsem se uklidnila dost na to, abych mohla mluvit.

"Smrtí Lovce. Pod tesáky upíra!" řekla máma hrdě. Křečovitě jsem polkla.

"Ale jak?" zeptala jsem se chraplavě. Máma se na mě podívala, viděla jsem se v jejích očích a viděla jsem i bolest a vztek. Máma se málem zhroutila. Ale nevydala ze sebe hlásku, zaleskly se jí oči, ale nezačala brečet.

"Skoro toho upíra měli... táta polevil v ostražitosti... a upír toho využil." Šeptla tiše. Chvilku jsem stála bez pohnutí. Pak jsem klesla na podlahu a začala vztekle řvát. Bila jsem pěstí do podlahy. Zuřila jsem.

"Jak jsi mohl tak hloupě zemřít!" křičela jsem vztekle a začala se třást. Cítila jsem se podvedená. Slíbil, že se vrátí, že nikdy neumře. Znovu jsem pak naříkavě začala vzlykat.

Jediné, co nám po otci zbylo kromě věcí, které nechal doma, byla jeho Pomoc, prsten bojovníka a podivný balíček karet. Ty karty nebyly jeho. Ale lovci si mysleli, že to byl dárek pro mě. Dali mi ho. Nikdo tehdy nezjistil, že to patřilo upírovi, který otce zabil. Já to poznala. Z karet čišelo něco temného, ale zároveň strašně přitažlivého. Nikomu jsem o kartách neřekla a chovala je jako oko v hlavě. Slíbila jsem si, že jednou toho upíra, co otce zabil, najdu. Najdu ho a vrátím mu ty podivné karty. A pak se pomstím.

Protože ten upír žije. Otec polevil v ostražitosti, upír ho zabil a zároveň utekl. Ta bestie stále žije. A je svobodná...

**

Nikdy se nesmím nechat překvapit! Táta kvůli tomu umřel. Musím ho pomstít. A nesmím opakovat jeho chyby!

Otevřela jsem dveře.

Cítila jsem studený pot na zádech, tep mi zněl v uších. Ruka se mi třásla, tak jsem chvilku nehybně stála a zlobně se na ni dívala. Když se uklidnila a já dostala pod kontrolu i své srdce, zhluboka jsem se nadechla a zabouchla dveře auta. Ovanul mě chlad. V autě bylo docela horko a lesní chlad byl příjemný...

Kdo asi zažil tento pocit a přežil, mimo lovce? pomyslela jsem si kousavě. Odpoutala jsem si od pasu Samael. Opravdový Samael, nejen pilulky, výtažky ze Samaelu, které propůjčují zlomek opravdové moci a které používají lidičky jako já... kteří se teprve cvičí. Odzátkovala jsem secmet, jak se říkalo nádobám Samaelu, a dala si pořádný doušek. Aby se taková secmet otevřela, muselo se na ni nakapat trocha lovecké krve. Ta se liší od lidské tím, nese stopy Samaelu. Takže ten, kdo nepatří mezi lovce, jí neotevře. Ani dusíkovou bombou. Kouzelný začarovaný kruh.

Tělem mi projela silná křeč. Samael se mi rozlil tělem a hrubě si dělal místo, podmiňoval si orgány, měnil strukturu tkání i buněk. Jen jsem stiskla zuby a čekala. Věděla jsem, že se tohle stane, a něco podobného jsem zažila, když jsem si poprvé vzala pilulku. Ale toto bylo stokrát horší. Kupodivu jsem to dokázala přestát a ani necekla, neshrbila se. Jen zaťala pěsti.

Teď jsem svým lepším sluchem zaznamenala, jak Olin, lovec, který nás sem vezl, s uznáním říká: "Máte silnou dceru, někteří nováčci se křečí váleli po zemi a ona jen stojí a čeká, až to přejde..." Usmála jsem se. Chvála se mi líbila. Dostávala jsem ji poskrovnu a uměla si jí vážit. Koukla jsem se na mámu a ona na mě mrkla. Usmála jsem se na ni a rychle vběhla do lesa. Tělem mi proběhla nedočkavá vlna touhy něco... zabít. Pod korunami stromů byla hrozivá tma, ale moje smysly byly taky lepší. A proto teď vidím skoro jako ve dne. Uměla jsem si představit své zorničky. Vypadají jako kočičí.

Spokojeně jsem vyskočila na strom a zavětřila. Bylo tu spoustu zvěře a já silou vůle přemohla nutkání se za ní rozběhnout a nažrat se. Vedlejší účinek Samaelu. Dal nám sílu, ale také probudil to divoké a potlačené v nás. Naši vědci zjistili, že Temní na zvěř skoro vůbec neútočí. Berou je asi za své příbuzné. A tady pomáhal Samael. Temní mnohdy nezaútočili ani na nás, až když bylo pozdě.

Seskočila jsem a našla si další dobré místo pro pátrání. Znovu jsem zavětřila a konečně to ucítila. Zatuchlý pach. Mršina. Běžela jsem za tou vůní a našla skupinu broučníků, jak hoduje na mrtvé srnce. Berou je za své příbuzné, ale tak slabí Temní, pitomí a hloupí, útočí i na své příbuzné. Znovu jsem napjala svaly a přesvědčovala se, abych se teď nevrhla na srnku, ale na Temné.

Povytáhla jsem meč, který se mi houpal u boku, a potichu se přiblížila ke skupince. Dostala jsem se až těsně k nim a oni si ničeho nevšimli. Po tváři se mi rozlil rozpustilý úsměv, srdce mi bušilo a ruce se mi třásly, nervozitou, nedočkavostí, čímkoliv. Vytáhla jsem meč a ruce se mi jako kouzlem uklidnily.

Rozmáchla jsem se a jednou ranou dva zabila. Ostatní jako na povel vyskočili, zmateně se rozhlíželi, a když mě uviděli, vrhli se na mě. Další dva jsem zabila ve vzduchu a jeden mi unikl. A uhnízdil se na mém nose. Broučníci nemívají zpravidla víc než třicet centimetrů. Tento měl stěží patnáct. A zakousl se mi do nosu!

"Au!" vyjekla jsem a broučníka si z nosu odpinkla. V nose mi trhlo a já ucítila otravné štípání. Broučníci byli lehcí, až překvapivě na to, jak objemné bylo jejich tělo. Když ten můj dopadl na zem, zašlápla jsem ho. Tělo Temného se okamžitě proměnilo v brouky a já odolala touze odtáhnout se, i když mi brouci začali lézt na nohu. Jakmile ale ucítili Samael, prchli, jako srnka před vlkem. Proto jméno broučníci. Dodnes se vědci lovců hádají, jestli jsou Broučníci brouci změnění Lunou, nebo to jsou Temní, kteří mají brouky za příbuzné, a proto se v ně po smrti přeměňují. A neví se ani, jestli se po smrti Broučník nedá dohromady. Ostražitě jsem se rozhlédla. A toho jsem se bála? pomyslela jsem si zmateně.

Ne. Bála jsem se něčeho jiného. odpověděla jsem si v duchu. Začala jsem se znovu rozrušeně třást. Něco v nitru mi říkalo, že se něco stane. Že je něco zatraceně špatně. Měla jsem nutkání utíkat. A právě v tu chvíli se vítr zase změnil a přinesl s sebou pach krve.

A já i přes to, že mi smysly bily na poplach, polevila v ostražitosti. Ta mršina srnky byla tak blízko. Tak krásně voněla. Krev srnky v sobě mělo něco hypnotizujícího. Přitahovala můj pohled. V puse se mi začaly dělat nadbytečné sliny. Odplivla jsem si, ale po chvilce jsem měla pusu zase plnou slin. Křečovitě jsem polkla. A já Samael používala poprvé! Jak jsem měla vědět, že nás změní až tak moc, že budu chtít sníst mršinu nějaké zatracené srny?! Proč jsem jen mamku přemluvila, aby se mnou nechodila? Stačilo by jen lehké okřiknutí a já se hned vzpamatuju. Ale... nebyl tu nikdo, kdo by mě okřikl, a já se pomalu blížila k mrtvému zvířeti.

Skláněla jsem se nad srnkou, když jsem uslyšela zapraskání. Instinkty jednaly dřív než já. Otočila jsem se a máchla před sebe mečem ještě stále v pochvě.

"Nikdy si v noci nezapomeň hlídat záda." Zní jedna Lovecká poučka. A nikdy si nezapomeň hlídat záda v lese, mohlo by se ti to stát osudným! Hned jak přijedu zpět, tak to tam dopíšu, protože jsem se právě snažila ubránit tlamě plné zubů. Žvýkala pochvu meče a drápy té bestie mi drásaly loveckou uniformu, speciálně vyztuženou právě kvůli takovým chvilkám.

Uvědomila jsem si, že křičím, a donutila se přestat. Soustředit se na zubatou tlamu přede mnou. Po chvíli mi došlo, s čím bojuju. VLKODLAK! začala jsem panikařit. Jednou rukou jsem si rychle sáhla ke krku a snažila se nahmatat Pomoc, ale vlkodlak rozpoznal mé záměry (zdá se, že povídačky o tom, že temná stvoření a zejména vlci a Vznešení, inteligentně jednají, jsou pravdivé). Vlkodlak využil toho, že jsem jednou rukou pustila pochvu a opřel se do mě, jedním zuřivým výpadem můj meč odhodil bokem. Pak se mi ohnal po krku svou obrovskou tlapou s drápy (mimochodem, ta tlapa byla skoro stejně velká jako moje hlava) a řetízek i s pentagramem letěl obloukem do křoví. Vlk zavyl bolestí, protože stříbro ho popálilo. A hádejte, z čeho můj řetízek byl?

Teď jsem litovala toho, že jsem mámu ukecala k tomu, aby mě můj první lov nehlídala. Poprvé se vždy mají nováčci hlídat. Aby nezdivočeli a nestali se zvířaty. I já málem podlehla a vrhla se na vysokou, které je v tomto lese dost a dost. Kdybych mámu neukecala a ona by tu byla se mnou, vlka by jistě zahnala.

Vlkodlak uskočil a chvilku si úzkostlivě ránu olizoval. Já si sáhla ke krku. Když jsem ruku odtáhla, měla jsem na prstech krev. Ale bolest jsem zatím necítila. Samael ji tlumil. Skočila jsem do boku a hmátla po meči.

Zděšeně jsem se postavila do střehu a vlkodlak na chvíli zvedl zrak a naštvaně se na mě podíval. Jako bych já mohla za to, že na mě zaútočil a poranil se o stříbro! Málem se mi z té parodie vážné situace a ze svých myšlenek chtělo smát. Byla jsem tak vyděšená a tak blízko hysterie, že jsem k tomu neměla daleko. A děsilo mě ještě něco. Vlkodlak mě musel vidět, když skáču. Kdyby chtěl, nikdy bych se k meči už živá nedostala. Ale on mě nechal, ať jej zvednu. Nebál se, že mu ublížím. Děsilo mě to.

Vlkodlak se na mě podíval znovu a tentokrát jsem v jeho očích našla něco jiného. Ihned jsem pochopila jeho pohled. Byl... hladový. A mršinu nechtěl. Ucítila jsem krev a uvědomila si, že je nejspíš moje. I když to jsem se dozvěděla před chvilkou. Modlila jsem se (to je trochu nepřesné, protože já uctívala jen dva bohy, a ti by mě s mými myšlenkami a prosbami poslali do háje) ať nemám porušenou tepnu nebo dýchací cesty. I když... kdybych měla porušené dýchací cesty, tak nedýchám... logicky, že? Sevřela jsem meč pevněji a snažila se ztlumit třas, který máchal špičkou meče na všechny strany. Abych se přiznala, byla jsem v šoku.

A kupodivu jsem jako první vyrazila já. Šok nešok, pořád jsem byla trénovaný lovec. Skoro-lovec. Má malá a hbitá postava se mihla před vlkodlakem a už jsem byla za ním. Mířila jsem na srdce a bodla. Ale podcenila jsem vlkodlačí rychlost. Nebo přecenila tu svou? Když jsem bodla, vlk se bleskurychle otočil a meč mu zajel "jen" do pravého ramene. Vlkodlak zavyl bolestí a já se snažila rychle vytáhnout meč, znovu správně namířit a bodnout. Bohužel bolest vlkodlaka probrala a on se po mě rychle ohnal. Viděla jsem a věděla přesně, kam rána dopadne. V tělocvičně bych ráně lehce uhla, ale tady jsem zpanikařila. Vyhla jsem se jen z části, než mi noha ujela na něčem lepkavém. 

Vlkodlakovy drápy se mi zaryly do ramene. Vykřikla jsem bolestí. Pak vlk ve snaze uvolnit si pracku trhl nahoru a rozdrásal ještě víc můj zubožený krk, který se sotva zahojil. Samael je mocný, ale není všemocný a já mám přece jen ve větší části lidské tělo. Cítila jsem, jak mi krev stéká do výstřihu, po břiše a jak mi vsakuje do kalhot. Triko se mi lepilo k tělu. Lapala jsem po dechu a roztřeseně se postavila. Nevím, jestli jsem se třásla, ale žaludek jsem měla až v krku a chtělo se mi zvracet. Pak mi na mysl padla jedna zmínka... jedno učivo o technice boje Lovců.

Dokázat změnit lidské tělo, dokázala bych to, co umí jen dobří Lovci? Proměnit si své tělo na zvířecí, ale jen tak, abych nad ním neztratila kontrolu a nestala se druhotně zdivočelým tvorem? Z přemítání mě vytrhl vlkodlak, který ke mně neuvěřitelně rychle skočil a kousl mě do ruky, ve které jsem držela meč. Ohromilo mě, že jsem si nevšimla, že se pohnul, a málem jsem omdlela děsem. Bolestně jsem zaječela a meč upustila. Což zřejmě bylo vlkodlakovým záměrem a já si to pozdě uvědomila. Vlk mě popadl do drápatých pracek, nemohla jsem se tomu bránit, a hodil mě daleko od sebe, dál do lesa. Spadla jsem do křoví a do boku se mi něco zarylo. Rychle jsem to vytáhla a v tuto chvíli dokonce děkovala, že mě sem vlk hodil. Svírala jsem pentagram a prosila o pomoc. Věděla jsem, že máma tu za chvíli bude.

S nově nabytým sebevědomím jsem se postavila a zahlédla kousek ode mě meč. Nečekala jsem na vlkovo pobídnutí a skočila jsem po něm. Skoro jsem ho už měla, ale vlk mě srazil a zalehl svým mohutným tělem. Ruce mi okamžitě vyjely proti vlkodlačí tlamě, která mi chtěla rozdrásat chudinku krk, který by další trhání nesnesl. Měla jsem ale moc slabé ruce, nemohoucně se třásly, když se snažily vlkodlakovu mordu odstrčit nahoru, ale ona klesala blíže k mému krku, centimetr po centimetru. Na obličej mi dopadla slina z vlkodlakovy tlamy a matně jsem si uvědomovala, že má dech vonící po mátě.

A rozhodla jsem se. Vzpomněla jsem si, jak se to v té učebnici psalo a pak se začala soustředit. Pomyslela jsem na Samael, který mě hřál v žaludku, a prosila ho, ať mě posílí. A okamžitě cítila odezvu. Samael, jako by byl myslící bytost, se v reakci na mou prosbu pohnul. Neznatelně, ale pak vystřelil všemi směry jako nedočkavý honič za kořistí. Teplo z žaludku se přesouvalo po celém těle a intenzivně se soustředilo na krk. Bylo to bolestivé a nádherné zároveň. Něco se mi dělo s čelistí a na rtech jsem cítila mírný tlak... špičáky. 

Zase se mi dýchalo lépe a přestala jsem mít mírnou mlhu před očima. Bolestivě jsem zaječela, když mi z rukou vyjeli drápy, ale na zbytek jsem nečekala. Zaryla jsem vlkovy drápy do ramen a šťouchnutím si ho přehodila přes hlavu. Nebylo to moc daleko, na to jsem byla moc zraněná, ale dost, abych stihla popadnout meč a nastavit ho, aby se na něj vlk napíchl, když se chvatně snažil mě zase zalehnout.

Bohužel se šikovně vyhnul špičce meče tak, aby nezasáhla srdce a zajela mu do břicha. Vlkodlak bolestně zakňučel a škubl sebou. Dopadl na mě celou svou váhou a já vyjekla, když se mi ostrá hrana jílce mého vlastního meče zaryla do břicha. Napínala jsem síly, abych mečem pohnula, abych vlkodlaka rozřezala zevnitř. Trochu se mi dařilo, než mě vlkodlakovy drápy začaly drásat a já meč pustila a bránila svůj krk.

A pak mě vlkodlak tvrdě uhodil do hlavy a mně se zatmělo před očima. Cítila jsem už jen slabě, jak s sebou vlkodlakovo tělo škubá. Upadala jsem do bezvědomí. A cítila, jak slábnu.

**

Duch mi tehdy vzal obličej do dlaní a políbil mě. Jeho ledový dech ze mě vysával život. Z dálky ke mně doléhal hlasitý výkřik: "Meye!" Ale já se nemohla hýbat. Duch mě uvěznil na místě. Jeho tělo dostávalo zřetelnější obrysy, jeho oči začínaly vypadat jako lidské. A dál ze mě sál život...

1. kapitola  | 3. kapitola

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1.1 (10x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Začátek cesty / 2.kapitola das 20. 08. 2009 - 17:10
RE(2x): Začátek cesty / 2.kapitola moira 20. 08. 2009 - 17:11
RE: Začátek cesty / 2.kapitola das 20. 08. 2009 - 17:12
RE: Začátek cesty / 2.kapitola das 20. 08. 2009 - 17:12
RE(2x): Začátek cesty / 2.kapitola moira 20. 08. 2009 - 17:21
RE: Začátek cesty / 2.kapitola das 20. 08. 2009 - 19:30
RE: Začátek cesty / 2.kapitola ronnie 07. 07. 2011 - 08:38