Začátek cesty / 1.kapitola

20. srpen 2009 | 13.29 |

Je tu první kapitola... užijte si jí!! (A/N: vše vyvedené kurzívou jsou vzpomínky Meye na její dětství, ppř. jsou to její myšlenky... :)) m.

První lov 1/2

Učila jsem se techniky oddělování směsí v chemii. Bylo jich strašně moc, ale kvůli mé výborné paměti po mně mamka s taťkou chtěli, ať se naučím téměř všechny. Uměla jsemjich už pětačtyřicet. Takhle bych se asi trápila do rána (nebo bych poklidně a s čistým svědomím usnula za deskou stolu), kdyby noční klid neproťalo táhlé zavytí - zavřeštění.

"Zavři okna, Meye!" křikla matka z přízemí. Hrklo ve mně a zděšeně jsem se vrhla k otevřenému oknu. Jak jsem ho mohla nechat otevřené?! Když se začalo stmívat! pomyslela jsem si vyděšeně a okamžitě zavřela okenice. Pak ještě spustila žaluzie, aby ven neprosvítalo slabé světlo z lampičky, které je láká. Mám na mysli Temné. Oddechla jsem si a otočila se. Zavřela jsem okno i okenice, už se mi do pokoje nemůže dostat žádná příšera - pokud jí neotevřu.

Strnula jsem.

Ááááá, chtěla jsem zavřeštět, ale hrdlo mi ochablo. Stála jsem naproti poloprůhledné, matně modré postavě. Byl to kluk, sotva desetiletý, jako já. Přiblížil se ke mně a já nemohla ustoupit. Podívala jsem se mu do jeho mrtvých očí. Byly černé, jen černé. Žádné bělmo. A velké, větší než mají lidé. Dalo se v nich číst jako v knize. A... převládala tam nenávist a touha po krvi. Ten pohled mě děsil - takřka k nepříčetnosti. Jeho pohled mě pohlcoval, stahoval k sobě. Byla mi strašná zima. Dělalo se mi slabo v kolenou, ale duch mě držel, takže jsem neupadla.

Duch se najednou rozzlobeně koukl někam za mě a já se na chvilku oprostila od jeho vlivu. Konečně jsem se zmohla na tiché: "Mami!" Stačilo to. Těsně před tím, než si můj život vzal duch úplně, do pokoje vletěla mamka. Nevím, co udělala, ale duchův smrtící dech mi už nevysával život a zase jsem začala ovládat své končetiny.

A konečně udělala to, co jsem chtěla udělat na začátku. Začala vřískat.

**

Sevřela jsem jílec svého meče pevněji. Duch, malá holčička i smrtelná únava ze vzpomínek vybledli a dostavila se místo nich nervozita a strach. Můj první lov. Je mi konečně šestnáct a můžu být právoplatným lovcem! Máma se na mě z předního sedadla usmála a začala něco hledat v tašce. Nechtěla jsem, bránila se tomu, ale vzpomínka se samovolně vrátila, pohltila mě a navázala tam, kde jsem před chvilkou skončila.

 **

"Philipe! Zavolej na Základnu, Meye napadl duch!" zakřičela má maminka podivně klidným hlasem. Čekala bych, že bude vyděšená. Ale ona... ona byla naprosto klidná. To mě nemá ráda, že o mě nemá strach?

"Mami..." zaskuhrala jsem. Nevím, jestli ze strachu před duchem, nebo dětskou ukřivděností. Z toho křiku, kterým jsem před chvilkou ventilovala strach, mi nějak ochraptělo hrdlo. Nebo to byl pozůstatek moci ducha? Každopádně jsem téměř nemohla mluvit.

"Pššt... zlatíčko, to bude dobré..." chlácholila mě maminka. Chlácholila... přece jen mě má ráda. Udělala by toto maminka, která své dítě ráda nemá? Svým rozostřeným zrakem jsem si všimla, že má podivné zorničky a že se jí změnili rysy. Zorničky měla jako kočičí a rysy měla více drsné, měla protáhlejší obličej a jakoby - uchechtla jsem se - hadí rysy!! Kdyby teď zakmitala jazykem, jak to ještěrky dělají! Prosím, maminko, udělej to! Chtěla jsem říct, ale svět se se mnou točil a pohlcovala ho tma. Začala jsem ztrácet vědomí.

"Meye, nemůžeš teď spát, je hrozně důležité, abys mi pověděla, co se stalo." Řekla mi maminka vážně a já neochotně otevřela oči.

Zakmitej jazykem, maminko!!

Neřekla jsem to. Vyprávěla jsem místo toho to, co chtěla slyšet má matka.

**

Pousmála jsem se nad tou vzpomínkou. Nebylo to vůbec důležité. Na mysli mám vyprávění toho, co se stalo. Matka to beztak věděla (nebo si to domyslela sama).  Důležité bylo to, že jsem nemohla usnout. Protože bych usnula navždy. A asi se stala duchem. Máma mě tehdy nechtěla stresovat. Tak moc jsem si tehdy přála, aby udělala to, co dělají hadi, když zkoumají vzduch. Vlastně... chtěla jsem to pořád. Ale už jsem moc velká na to, abych něco takového chtěla. Už nejsem dítě. Co nevidět budu lovcem.

**

Táta mě vzal do náruče a rychle, nějak moc rychle, mě nesl do cizího auta. I on byl jiný. Měl místo nehtů drápy. Vím to, protože mě tehdy bolestivě škrábaly na boku. Rychle s mámou nasedli a někam mě vezli.

Tehdy jsem se poprvé dozvěděla o světě lovců, temných a Samaelu. Nebylo to vůbec hezké setkání. Vlastně... jako malá bych se bez něj obešla. Teď jsem za něj ráda. Bylo to setkání, které mi změnilo život. Setkání, které předurčilo, čím se jednou stanu. Kdybych si mohla vybrat mezi lidským životem a životem lovce... nevím, nevím, co bych si vybrala. Vím ale jedno. Být lovcem je můj osud. A já nebyla nerada, že takový můj osud je. Aspoň mi vzal možnost volby. Nemusela jsem volit mezi bezpečím a lovci. Nemusela jsem volit a nemusela se trápit vědomím, že kdybych byla lovec, mohla bych si tehdy vybrat život bez nebezpečí jak sebe, tak své rodiny. A kdybych byla obyčejným člověkem, neměla bych pak výčitky svědomí za to, že jsem zbabělec.

**

Byla jsem sice na ošetřovně Základny, ale i přes dveře jsem slyšela hádku rodičů.

"Je to ještě dítě, dívka!" zavřeštěla má matka. To bylo poprvé, co jsem ji kdy slyšela na otce křičet.

"Její rodiče jsou Lovci, ty jsi také žena!" řekl klidně otec.

"Philipe, je malá, zaslouží si obyčejný život!" řekla máma vztekle. Slyšela jsem ránu a pak praskání omítky. Ale nechtělo se mi věřit, že má drobná matka něco takového způsobila. Že pěstí vrazila do stěny tak, až se stěnou rozeběhla pavučina prasklin. Musel to být otec. Protože... kde by matka vzala takovou sílu?

"Dnes málem zemřela, kdyby trénovala od šesti, jako já nebo ty, tak by se v této situaci zachovala lépe!" řekl můj táta znovu klidně. Až moc. Nic jsem tehdy nevěděla o vztazích mezi dospělými... ale předzvěst zloby jsem poznala i já.

"Philipe, prosím, řekli jsme od dvanácti!" změnila stanovisko matka. Místo křiku použila prosby. Bylo to podlé. Jak dokáže muž brečící a prosící ženě říct ne? Dokáže to vůbec? Můj otec ano. Můj otec to dokázal.

"Pokud se něco nestane, tak jsme se dohodli. Ale kdo mohl vědět, že se do domu lovců opováží duch, že?" zeptal se posměšně otec a já považovala debatu za uzavřenou. A matka zřejmě taky. Obě jsme věděly, kdy už je zbytečné pokoušet se otce přesvědčit. I já. A to mi bylo deset let.

**

Matčin hlas mě probral ze vzpomínání. Začala jsem se soustředit na to, co říká.

,,...ano, Meye? Tady máš pomoc, kdyby se něco zvrtlo." Řekla máma a s úsměvem mi stříbrný šperk ve tvaru pentagramu podávala. Byl to řetízek, tak jsem si ho nechala připnout na krk. Šťastně jsem se usmála. Toto dostávali jen právoplatní Lovci. Pentagram byl těžký, zřejmě přívěšek na zápěstí, nebo klíče, mužský pentagram. Stáhlo se mi hrdlo, když jsem si uvědomila, čí byl. Ne, prosím, už žádné vzpomínky! Nevím proč, ale propadla jsem se do další.

**

Bylo mi dvanáct. Trénovala jsem, aby ze mě byl nejlepší Lovec ze všech. Aby na mě byl táta hrdý. Táta, který si vždy tak přál syna. Najednou ke mně přišla máma. Vzala mě do náruče a zašeptala mi ta slova. Ta slova, která mi drásala hruď, vytrhla srdce a spálila ho na troud. Ta slova, která mě pak více než půl roku pronásledovala. Ta slova, která mě večer budila s křikem ze spaní. Ta slova, díky kterým jsem se naučila nenávidět.

"Ne!" zakřičela jsem bolestně. Křičela jsem, vzlykala a bouchala drobnými pěstmi do máminy hrudi. Něco uvnitř mě se lámalo, něco umíralo.

"Tady nebreč, budou ti to připomínat. Docvič a doma si pobrečíme." Řekla máma smutně. Smutně, ale ne s drtivým žalem, ne tak, jak jsem se cítila já. Brala to s takovým klidem, až jsem začala nenávidět i ji. Hrála to dobře. Moc dobře. Dokonce jsem uvěřila pomluvám, že mého tatínka nikdy nemilovala.

Máma odešla a já ji zlostným pohledem pozorovala. Když zmizela, otočila jsem se ke svému učiteli. V očích jsem měla slzy. Vybíjela jsem si žal vztekem. Vyrazila jsem na svého učitele boje a prudce zaútočila. Můj učitel, starý Bert, mnou hodněkrát praštil na zem a uštědřil mi mnoho bolestivých ran, většinou proto, jinak bych mu něco mohla udělat já. Já ho dostala několikrát na lopatky. Poprvé. Vztek mi dal sílu i bez Samaelu.

A proč to všechno? Můj tatínek... zemřel.

**

Jeli jsme daleko za Phoenix (protože Phoenix je přece čistý, ani mezi Temnými nejsou takoví blázni, aby šli přímo lovcům na mušku) na místo, které jsem vůbec neznala. Už dávno jsme sjeli z dálnice, okolo auta byla jen tma. Tma, která jako by nás chtěla pohltit, a špatně snášela, když světla reflektorů prořízla tmu a nutila ji ustupovat. Tak mi to aspoň připadalo.

Schovala jsem meč zpět do pochvy. A pak ho povytáhla zase ven. V tlumeném světle auta se zalesklo stříbro. Otočila jsem se k okénku a koukala se na míhající se stromy. A přemýšlela, kolik potvor tam asi je. Kolik jich zabiju dnes večer. A kolik jich bude potřeba na to, abych se pomstila za otce. Odpověď ale byla až směšně jednoduchá. Tolik, kolik jich zabiju, dokud nezemřu. Mou smrtí splatím smrt otce. Doufám aspoň, že zemřu v obklíčení mnohonásobné přesily upírů... nebo ještě lépe, Vznešených.

A nebo, hořce jsem se pousmála, nebo nelidí.

Úvod  | 2. kapitola

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1.94 (18x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Začátek cesty / 1.kapitola lela 20. 08. 2009 - 13:30
RE: Začátek cesty / 1.kapitola das 20. 08. 2009 - 16:52
RE(2x): Začátek cesty / 1.kapitola moira 20. 08. 2009 - 17:10
RE: Začátek cesty / 1.kapitola happy* 24. 07. 2010 - 15:09
RE: Začátek cesty / 1.kapitola ronnie 07. 07. 2011 - 08:24