Kapitola 12

Příběh děvčete se zlomeným srdcem

Seděli jsme na oltáři. Přestože jen kousek od nás zuřila bitva stejně ničivá, jako by měl skončit svět, Slované kolem nepřestali s praktikováním rituálu, spíše ještě tvrdohlavěji pokračovali. Kousek dál byla Mironova matka v obklíčení bohů. A vedle ní pán Dažbog, který pro ni bojoval. Jako obyčejný bláhový muž.

"I bohové takoví jsou," souhlasil znaveně Miro.

"Co je s pánem Dažbogem špatně?" zašeptala jsem zhrozeně.

"Je nemocný, pokud se to o bohu dá říct. Bojuje v něm Perunovo božství, které matka pánu Perunovi ukradla a dala jej svému milenci. Stále se chce vrátit ke svému majiteli. Jeho vlastní božství chce přejít ke mně jako jeho synovi a dalšímu vládci Ohně. Nakonec, většina teritorií ve mně věří více než v něj, matka se o to postarala. Netuším, jak přišla na magii, která může ovlivňovat bohy, ale tohle plánovala velmi dlouho."

"Miro, celý se třeseš." Uvědomila jsem si, že ze tří kruhů zaříkávačů pouze dva provádějí rituál, třetí napadá jeho. A on mě tiskl ke kameni, skrýval za svým mohutnějším tělem a celou dobu nedal ani hláskou nic najevo.

"Ten Stařec, kdo to je?" zeptal se vyhýbavě. "Jsi prolezlá jeho magií, která tě na tento rituál připravovala. Mělo tě to otevřít, jako když se při rituálu podřízne býček, a skrze tebe se dostat ke mně."

Pevněji jsem Mira sevřela a poslala mu hojivý proud magie.

"Na tom nezáleží. Jak se odtud dostaneme?"

"Nedostaneme," usmál se Miro smutně. "Ne oba."

"Mirone!" vyštěkla jsem a chtěla s ním zatřást, ale byla jsem slabá a nedokázala ani zvednout paži. Byla tak těžká. Stále jsem měla nutkání se kořeny kolem něčeho omotat, zabořit je do hlíny, ale ty jsem už neměla a z toho mě příšerně bolela hlava.

"Rituál už je zakořeněný v mé duši a pomalu nahrazuje ten, který do mě vepsala má matka. Je pozdě, Kostičko. Čekám pouze na vhodný okamžik, abych zbytky svých sil kruh prolomil a poslal tě pryč." Pohladil mě po tváři. "Ale nesmutni. Nikdy bych nebyl svobodný, ne s matkou, která mě ovládá. Hnala by nás až na konec světa. To by nebyl život. Jednoho dne bych možná dokonce podlehl. Nikdy bych ti nechtěl ublížit. Přesto bys byla její první cíl. Vždy jsi byla. Kostičko, moje Kosťo."

Zoufale mě políbil do vlasů a jeho tělo se příšerně roztřáslo. "I kdybychom unikli... můžeme nechat matku vyhrát? Sleduj bitvu. Stojí proti čtyřem bohům a jejich kultům. A přesto proti ní prohrávají. Jinak by matka ani nepřišla. Nikdy nevstupuje na válečné pole, když je zde šance, že prohraje."

S narůstající beznadějí jsem ho léčila svou magií, ale něco ji vyčerpávalo rychleji, než jsem ji mohla sdílet. Ztrácel se mi před očima, a to mě příšerně děsilo. Nikdy mě ani nenapadlo, že bych ho mohla ztratit.

Já ano, já jsem mohla umřít kdykoli. Ale Miron ne, zlatý chlapec Perunova panství, nejmocnější Slovan naší generace. Náš Hrdina. Bylo to nemožné.

"Máš být nesmrtelný," zachraptěla jsem se slzami v očích. "Proč Miro? Proč?"

"Proč co? Proč je matka taková?" povzdechl si a v pohledu měl bezradnost.

Na to jsem se neptala, ale viděla jsem bezmocnou lásku, kterou měl Miron ve tváři, a nedokázala se donutit ho opravit.

"Matka má zlomené srdce. Mstí se za svého milence, kterého bohové utratili jako prašivého psa."

To mě zarazilo. Vždy jsem Kosmu vnímala jako chladnokrevnou čubku bez svědomí.

"Já vím, Kosti," odpověděl na mou myšlenku. Naše duše spolu zase tančily, vnímali jsme emoce toho druhého stejně jasně, jako bychom sledovali své výrazy. "Ale i ona má v minulosti příběh, který ji udělal tím, čím je. Je to příběh děvčete se zlomeným srdcem a muže, který chtěl dát své milované vše, ale v průběhu ztratil svou cestu a stalo se z něj monstrum."

Jeden z útoků se do Mirona zakousl tak brutálně, že na okamžik ztratil nadvládu nad magií a rituál se přelil i prese mě. Celý svět se okamžitě pokroutil. Viděla jsem běsnící proudy magie, které nás efektivně odřízly od okolního světa na úrovni několika realit. Jako střepy se zarývaly do všeho kolem a nejen drásaly, ale totálně ničily až nezbývalo vůbec nic. Škála a brutalita rituálu mě děsila do morku kostí.

Musím ho ochránit, problesklo mi hlavou. Konečně jsem dokázala zvednout ruce a obejmout ho. Pak jsem mu darovala více, než pouhou magii a energii. Dala jsem mu kousek své duše, která posílila jeho erodovanou.

"Kosťo, ne!"

V okamžiku, kdy jsme se takto niterně propojili, nás do sebe vtáhl vír magie dříve běsnící kolem nás.

>X<

Všude byla temnota. Byli jsme v objetí toho druhého, zatímco námi pohazovaly magické proudy a pomalu nás vtahovaly do sebe. Cítila jsem Mironovu bezradnost, jelikož přesně tomuto se chtěl vyhnout. Ale jak jsem jej mohla v nejtěžší chvíli opustit?

Magie námi škubla bokem, některé proudy nás nemilosrdně drásaly. Jiné v sobě nesly podivné střípky. Vykřikla jsem, když se mi jeden zabodl do ruky. Když jsem ho však vytáhla z magického proudu ven, začal projasňovat temnotu natolik, že nás oba pohltil do své vidiny a nemilosrdně táhl svým příběhem.

>X<

Vytáhla jsi jednu z mých vzpomínek, Kostičko, zašeptal mi v mysli Mironův hlas. Tak tedy naslouchej.

Kdysi dávno bývala Kosma mladou slečinkou. Jmenovala se Jarmila a byla dcerou místní bylinkářky. Žila v malé vísce, které její rodina pomáhala po generace. Věrně uctívali bohy a byli spokojení se svým jednoduchým životem.

Vyrostla a stala se hadačkou. Milovala tu vesničku, i když byla tak malá a bezvýznamná, že byla dávno zapomenuta.

Magie naše těla... staví k naší nejdokonalejší verzi. Nikdo se tomu nevyhne, a když se jeden stane žrecem a Závoj se s ním podělí o merit, drasticky to Slovana změní. I Jarmilu to změnilo, i když to tehdy nevěděla. Stávala se rok od roku krásnější, až byla jako obrázek, který si každý přál vlastnit.

Tak došlo k tragédii.

Měla milého, ale ten byl brutálně zavražděn žárlivým synem kováře, který ji chtěl povalit v trávě. Modlila se tehdy k bohům o spravedlnost, ale té se jí nedostalo. Kovář se dobře oženil, měl krásnou rodinu a obrátil proti ní celou vesnici. Když jedno léto přišla špatná úroda, vše bylo svedeno na ni a málem ji ubili k smrti.

Tehdy ji našel její mistr.

Dal jí život, pečoval o ni a staral se o ni s péčí, kterou jí nevěnovali ani její vlastní rodiče, natož sousedi v její vesnici. Udělala by pro něj vše, a tak se pro něj stala brutální a děsivou černokněžnicí.

Jediným cílem Jarmilina mistra bylo, aby si ho jeho láska, bohyně Zela, všimla. Nosil ji v srdci od chvíle, kdy ho zachránila. Procházela tehdy kolem a našla ho umírajícího na kraji cesty. Bezmyšlenkovitě ho zachránila, kdo může tušit proč? Na tom však nezáleželo, ne matčině mistrovi. Rozhodl se, že jí k nohám složí celičký svět.

Jarmila svého mistra milovala, a tak se naučila mít ráda vše, co zbožňoval on. Přirozeně jeho vedení následovala. Zmasakrovali v Zelině jménu nespočet vesnic, než je náčelníci ostatních kmenů dohnali. Zahnali matčina mistra do kouta a začali vzývat pána Svaroga a pána Velese, prosili o sílu a vedení.

Matčin mistr tehdy zvolal k nebi svou oddanost a bohyně Zela odpověděla. Avšak nezachránila ho. Dala požehnání jeho sokům, ustoupila dvěma starším bohům a zavrhla jej.

Má matka pak přijala jméno svého mistra a stala se Kosmou. Nikdy bohům neodpustila. Především bohyni Zele. Předtím roky strávila oživováním a šířením kultu přírodní bohyně. Tak jak její kult vzkvétal, tak se rozhodla ho pohřbít k zapomnění. Intrikovala a kradla těla a život, dokud se nedostala za Závoj. Tam se poté vyšplhala v hierarchii žreců k samému vrcholu, dokud nesvedla pána Dažboga a společně nenaplánovali, jak si slovanský pantheon podmanit.

Všemi oslavovaný jako zlatý chlapec Perunova panství, tím jsem se stal. Sám Perun byl mým kmotrem. Nemohl tušit, že jsem byl doslova synem jeho největšího rivala. Ani co se mu stane při mém zrození.

Má matka obětovala tisíce dětí, abych se stal, čím jsem. Každý střípek jejich čirého meritu mě udělal mocnější. A co více, při mém příchodu na svět mě matka nakrmila masem samotného pána Peruna. Vlákala jej předtím do pasti a pomocí moderních vynálezů polapila sílu bouře a na okamžik i samotného boha. Poté jej pomocí nejčernější magie zapudila do podsvětí a ukradla mu jeho božství.

To byl první krok. Nejprve v Perunově panství svrhnout pána Peruna. Použít jeho božství a s pánem Dažbogem eliminovat všechny ostatní bohy ve východním teritoriu. Postupem času i ve všech ostatních.

Stovky let se za chladných nocí hřála představou, jak všechny donutí před ní pokleknout. Aby je pak bez milosti povraždila. Jako to oni kdysi udělali její lásce. Až bude existovat pouze jediná bohyně, pouze Kosma.

Pro svého mistra udělá jeho jméno věčným a přepíše dějiny tak, aby byl pouze jediný nejvyšší bůh, vládnoucí kruhu nižších bohů. Poté se svého božství vzdá, což povede k jediné věci.

Nejvyšší bůh Kosma bude vládnout slovanskému pantheonu jako opravdový demi-urg, bůh tvůrce.

Konečně sjednotí teritoria.

A lidská víra jejího mistra vzkřísí.

>X<

Světlo postupně pohasínalo a obrazy dávné minulosti se vytrácely. Opět si nás nárokovala nemilosrdná temnota. Já se držela Mirona a s pokleslou čelistí ho sledovala.

Smutně se pousmál. "Ta největší monstra vždy bývali sami lidé, s temnotou v srdci, které je dohání k příšerným skutkům. Ale jen malá část z nich se tak opravdu vidí. Jen maličko z nich postrádá důvod, proč takovými jsou."

Políbil mě na čelo a vyděsilo mě, jak ledové jeho rty byly.

"Matčin plán šel celá staletí podle očekávání. Ale pak se stalo, že se lidský muž, kterého přijala za manžela, o části jejích plánů dozvěděl. Když nedávala pozor, ukradl mě a snažil se veškerou mou magii vysát a poté mě zanechal v lese zemřít. Zjistil, že je má životní síla spjatá s její. Chtěl ji tak zabít."

Temné proudy zuřící magie všude kolem lehce povolily své sevření a takřka se zastavily, jako by našemu rozhovoru naslouchaly i ony.

"Jaká to je ironie. Co způsobilo, že kroky dcery poslední Rodiny s krví Zely, matčině nejnenáviděnější sokyně, vedly právě tam? Opravdu to byla práce pána Simargla, toho jediného, který ke mně byl kdy milosrdný? Přivedl mě k tobě on? Nebo nám to tak upředly sudičky?"

"Pán Simargl vždy chránil úrodu. A nejsou slovanské děti nakonec úrodou naší Državy?" zašeptala jsem se slzami v očích.

"Ano. Možná."

"Tam jsme se potkali," zašeptala jsem, co měl na jazyku a nedokázal kvůli náhlému záchvatu křečí bolesti říct.

"A-ano," zasýpal.

"V té jeskyni, kam tě hodil tvůj otec a vypustil do ní nespočet vlkodlaků a upírů, aby se tě zbavil."

"Tam jsem poprvé spatřil světlo," vydechl a třásl se pouze trošičku. "Tam jsem divokou magii v sobě, neposkvrněnou rituály matky, předal tobě. Abych tě zachránil. Abych zachoval alespoň část sebe čistou." Těžce si povzdechl.

"Matka samozřejmě zuřila. Od mala mě opřádala ovládacími kouzly, bylo nepředstavitelné, aby nade mnou ztratila kontrolu. Nemohla na ovládací kouzla zatlačit příliš, jelikož by zničila veškerý potenciál, který ve mně pěstovala. Zároveň však nedokázala snést, že nejsem její exkluzivní hračka. A navíc poslušná v rukou dítěte, které následuje její nenáviděnou Nemesis. Kosťo, Kostičko, je mi to tak líto. Všechno neštěstí a strasti, které se ti staly, se nejspíše pojí k mé matce. Snažila se tě zbavit, aby mě jako marionetu opět rychle zkrotila. Dokonce svedla mého nejlepšího přítele, který tě měl zabít. Tentokrát zašla příliš daleko. A já tě nemohl chránit."

"Říkal jsi, že mě Starcova magie celá prostupuje. Nemůžeme to nějak využít?" řekla jsem a byla jsem to tentokrát já, kdo odvedl řeč jinam.

"Kostislavo -"

"Ne. Musíme se odtud dostat pryč. Musí existovat způsob."

Miron sykl bolestí, když tentokrát jeden z fragmentů zasáhl jeho. Vytáhl ho a temnotu opět prozářilo světlo vzpomínek, které ale bylo bolestivě silné.

Příliš silné. Nelidské.

Byla to vzpomínka boha.

Kapitola 11 | Úvod | Kapitola 13