Kapitola 13

Vzpomínka na budoucnost

Stáli jsme kousek od našich bezvládných těl. Stočila jsem pohled na bitvu bohů nedaleko od kamenného oltáře. Díky třem kruhům zaříkávačů jsme byli v objetí vražedného rituálů v bezpečí, jakkoli paradoxní to bylo. Ale zbytek okolí?

Brutální magické síly představující zuřící přírodní živly pomalu měnily okolí v pustinu.

Tělo Mirona na kamenném oltáři se pohnulo. Tiše zasténal, poté jeho pohled padl na mě a strnul. Prsty mi přejel po tváři.

"Je to budoucnost?" zeptala jsem se astrální projekce Mira vedle sebe.

"Je to vzpomínka boha. Viděl, jak se to stalo... ve vizi budoucnosti?" odvětil a zněl stejně zmateně, jako jsem se cítila.

"Odpust Kostičko," zašeptal Miron v rituálním kruhu a mě na okamžik vynechalo srdce zlou předtuchou. "Konečně jsi mě zavolala. A já tě budu muset opustit a poslat dále. Možná to tak máme napsáno ve hvězdách? Oba záříme příliš jasně proto, abychom sdíleli jedno nebe? Já, přízrak minulosti. A ty, nádherný zvěstovatel nových časů. Veď nás k zářivé budoucnosti."

Sklonil se a přitiskl Kostě ve vizi rty na čelo. Máchl rukou a poslední zbytky jeho magie zaútočily na jednu část kruhu, z které jsem i já vycítila slabost. Jeden ze zaříkávačů začal vykašlávat krev a padl do kolen.

Stačilo to.

Miron mě vzal do náručí a vyskočil z kruhů ven, poté klopýtal pryč.

"Kde jste?" zaburácel a zoufale utíkal před démony, kteří se za ním dravě vydali. "Vím, že jste mou zprávu dostali. Prosím, je i vaší krve!"

Ohromeně jsem sledovala, jak se z prázdna začaly zjevovat postavy.

"Promiň, Kostičko. Už si spolu nezatančíme," zašeptal, když je uviděl. Podlomila se pod ním kolena, stihl mou verzi ve vizi něžně uložit na zem. Hned nato omdlel.

Astrální projekce Mira vedle mě zmizela.

"Miro!" zaječela jsem ve stejné chvíli jako má fyzická kopie. Na rozdíl od ní jsem se nemohla pohnout ani nic ovlivnit. Vztekle jsem se rvala s magii, která mě poutala na místě. Bojovala jsem, jelikož jsem si byla jistá, že astrální projekce Mira teď dlela v bezvědomém Mironovi ve vzpomínce. A ten umíral.

"Nenechám vám ho!" křikla jsem rozzuřeně. Popadla jsem proudy magie kolem sebe a vztekle za ně trhla. "Tak povol, zatraceně! Pust už!" zaječela jsem, když jsem se stále nemohla pohnout. Jako zvláštní nesynchronní ozvěna ke mně doléhal křik Kosti ve vizi, ve stejně příšerné tónině teroru.

Miro umíral.

"Ne!" zaburácela jsem. Hřejivá energie Starce v mém nitru se přelila. Následně zalila mé okolí jako malý zelený oceán, který pouta oslabil, ale nepřetrhal. To jsem dokončila já, když jsem čirou silou vůle a tvrdohlavostí zničila vše, co mě kotvilo na místě.

Vklouzla jsem do svého těla ve chvíli, kdy se mé budoucí já snažilo Mirona odstrčit bokem, jelikož na něj mířila kletba vržená někým okolo.

Byl příliš těžký, tak jsem ho pouze zaštítila vlastním tělem a skoro ani nevnímala, jak se mi agresivní magie zakousla do těla. Tucet mých talismanů a amuletů bylo okamžitě zničeno, a i přesto jsem dopad kouzla cítila. Ale neohrožovalo mě to na životě, takže to mohlo počkat. Následovaly další útoky, ale ty byly rychle neutralizovány a odkloněny postavami kolem nás.

"Prateto Zoroslavo!" vykřikla jsem úzkostlivě. Ze skupiny lidí vykročila drobná postava. Má prastará příbuzná se lehce zamračila a sáhla Mironovi na čelo. Každý z ní dokázal jasně číst napětí, které se mi vůbec nelíbilo.

"Udržuj mezi vámi magické spojení. Neposílej mu tolik, teď je důležité, aby měl kontinuální přísun magie, ne množství." Prateta se narovnala a na okamžik jako by ani nepotřebovala svou vycházkovou hůl. "Užírá ho kouzlo rituálu, i když již není v jeho ohnisku. Dokud jej nepřerušíme, nedokážeme toho chlapce zachránit."

"Takže ho dokážeme zachránit?"

Prateta Zoroslava pohlédla na bojující bohy a pevně sevřela rty.

"Udělal odvážný čin, tento zlatý chlapec Perunova panství. Zavolal nás, i když ho to těžce zranilo. Vsadil vše na to, že je mezi Slovany stále čest. Ale pokud je to, co nám ten chlapec řekl, pravda... neteři, můžeme si dovolit ho zachránit?"

"Cože?"

"Jeho životní síla je spojena s Kosminou. Když zemře jeden, ochromí to i druhého."

Členové mé rodiny se pomalu rozestavovali kolem. Lidé centrovaní v rituálu je sledovali, ale neopustili své místo. To se však nedalo říct o běsech a démonech, které si s sebou dotáhla Kosma. Hladově na nás hleděli a někteří z nich k nám začali dělat malé, nenápadné krůčky.

"Prosím, prateto. Jste mi dlužni, všichni. Za otce. Chci jen toto. Pokuste se ho zachránit."

"Za jakou cenu, žrečko Zelina? Kam až máme zajít pro tvé sobecké touhy? Nakonec i on sám si to tak přál."

Cítila jsem na tváři slzy. Sklonila jsem se a chvějícími se prsty sledovala kontury Mirovy tváře. Tančili jsme spolu ve snech roky. Vždy mi trpělivě naslouchal, rok po roce, ať jsem ho donutila projít čímkoliv. Proč jsem se tak dlouho bála a odmítala se s ním spojit? Proč jsem se vyhýbala kontaktu s ním, skrytá za lacinou výmluvu strašáka jeho matky? Kdybych mohla, vše to udělám jinak. Kdybych ho mohla jen jedinkrát obejmout. Říct mu děkuji. Mít trochu společného času.

Na Mirovo líčko dopadla slza, pak další, až měl tváře stejně mokré, jako já. Zoufale jsem svírala jeho obličej a pak se čelem dotkla jeho, z hrdla mi unikl podivný, zvířecí skřek. Proč? Proč my dva?

Podobně jako struna, na kterou se zahraje, něco v mém nitru v odpovědi zavibrovalo. Nitě osudu, které mě táhly jedním určitým směrem... a já byla loutka, která nemohla jinak. Zarazila jsem se a pečlivě ty nitě osahala, sledovala, jak se podivně vlní, když je prostoupí hřejivá energie zeleného oceánu moci v mém nitru.

Stařec... a jeho ukradené srdce.

Srdce magie.

Jeho božství.

Trochu jsem za nitě zatahala a ty se rozvlnily, přesto po chvilce věrně následovali tkaní Sudiček... až do místa mé smrti. Nebo tam, kde by byla, kdyby nebylo Mirona. Narovnala jsem se a začala dýchat podobně, jako při meditacích, snažila se dostat emoce pod kontrolu.

"Jsou věci, které se musí stát," zašeptala jsem. "Dejte mi jen chvíli. Ještě pár minut, prosím. Zbytek dotáhnu do konce já."

Prateta Zoroslava si těžce povzdechla. Nejspíše tušila, o co se pokusím. "Mladí rekové a hrdinky. Zatracené oslavné písně, které učí naše mladé umírat," zaklela. Rozčíleně udělala gesto rukou a smečka vlkodlaků, která se nám plížila do zad, zmučeně zavyla a vzplála na místě. Šokovaně jsem to sledovala. Vždy jsem věděla, že byla prateta Zoroslava nejmocnější z mých východních příbuzných, ale tohle se pomalu blížilo na úroveň veleknězů.

"Zoroslavo," ozvalo se odměřeně. Zjevila se další skupina lidí a já pocítila hořkosladký pocit, když jsem viděla své české příbuzné. I oni mi přišli na pomoc. Byli jsme nakonec rodina. "Vždy tak okázalá," dokončil prastrýc Leslav.

"A ty jdeš jako vždy pozdě," odfrkla si prateta Zoroslava. "Postarám se o démony. Ty si vezmi na starost ty druhořadé volchvy. Zbytek rodin se bude snažit omezit destrukci a natáhnout Závoj kolem celé oblasti. Už teď musí být známky magie vidět na míle daleko. Jestli se něco provalí, celý slovanský pantheon nezachrání před důsledky porušení Prvotních zákonů ani společný zázrak několika bohů."

"Souhlasím. Mladí jsou pro takoví boj příliš malé ryby. A tvá nezřízená plošná kouzla se na něco takového jako hromadné vraždění hodí, jen co je pravda. Pro delikátnější práci se musí jeden poohlédnout jinde," podotkl jedovatě prastrýc Leslav. "A Kosma?"

Prateta Zoroslava na mě shlédla, v očích tvrdost, kterou jsem neznala. Tak musela vypadat, když se vydávala na válečné pole bohů.

"Neteři, vybrala sis svou cestu. Dokážeš ji následovat až do konce? Velekněžka Kosma odtud nesmí odejít živá."

Mlčky jsem přitakala na souhlas, i když to zabíjelo něco ve mně. Že Mira... že ho...

"Je tu možnost, jak duši tvého milého zachránit. Máš pravdu, dlužíme ti. Obě strany rodiny. Tímto se dluh mezi námi splatí," dodala jemněji.

Zachvěla jsem se a věděla, kam vše povede. Vše bylo řečeno se slovem duše, ne život Mirona. Shlédla jsem a znovu ho pohladila po tváři, najednou jsem ten dotek tak zoufale potřebovala. Upředly by nám sudičky novou, zářivější tapisérii osudu, v našich příštích životech? Poznali bychom se?

"Řekněte mi, jak zachránit jeho duši."

"Budiž. Leslave?"

Prastrýc si povzdechl. "Nemůžeme jí bránit. Je to žrečka se svým vlastním meritem. Závoj má na dosah ruky. Můžeme jí pouze přát štěstí." Shlédl na mě, v jeho očích lítost, kterou jsem od tohoto arogantního příbuzného nečekala. "Ať tě bohové provázejí a drží nad tebou ochrannou ruku, dítě. Pomůžeme ti, jak jen budeme moct." Pověsil mi na krk změť tuctu talismanů a amuletů a vzhlédl. Koutek mu trhl v tiku, vytáhl však kaptorgu a s úctou ji položil na zem před sebe. Řízl se do dlaně a krvavou ji přitiskl na prastarý kovový povrch hustě pokrytý rytinami. Nepřátelé si jeho gest všimli a začali směřovat své útoky na něj. Prateta Zoroslava je však všechny s lehkostí odklonila nebo negovala. Její moc kolem ní zuřila jako bouře a já zjistila jeden ohromující fakt.

Neznala jsem svou rodinu. Ani zdaleka.

Prastrýc Leslav vytáhl kousek dřevěného amuletu a polaskal ho stářím pokroucenými prsty. Pak ho rozhodně zlomil.

"Naše patronko, bohyně Zelo. Prosíme tě o vedení. Ukaž nám cestu."

Nedaleko od nás, bojující s Kosmou, se Stařec zachvěl a pohlédl naším směrem. A pak se v našem středu bez varování zjevilo jeho dvojče. Bylo nestabilní a průsvitné, jako přízraky předků. Pohled však mělo jasný.

Smutně se pousmál, když na mě pohlédl.

"Omlouvám se, mladá žrečko. Od počátku jsem věděla, že pokud mne poslechneš a Syna ohně varuješ, vyhne se první zdánlivé smrti - ale zároveň si podepíše rozsudek té druhé, definitivní. Jelikož se pro tebe bez zaváhání obětuje. Odpust mi. Ale všichni chráníme to, co je nám drahé."

"Nikdy jsem nebyla v nebezpečí. Mám merit. Neopovážili byste se mi ublížit. Měla jsem jen vylákat Mirona, od samého počátku," poslední kousíček skládanky zapadl na své místo a mě polila hrůza.

Já tomu všemu pomohla.

Vše vedlo k jedinému cíli.

K útesu, kde to vše mělo skončit.

Na tu poslední křižovatku cest, kde jedna stezka vedla z útesu do nicoty a ke smrti.

Kde mě chytí.

A kde se měla konat Mironova poprava.

Původně i má, jelikož mě Zelino božství mělo strhnout s sebou, jakmile tato bohyně zemře. Obětuje se. Zakončí to, co začalo před stovkami let.

Co budou dělat teď? Cítila jsem tu neznámou sílu v sobě jako maličký plamínek. Ne nepodobný Mironově divoké magii, kterou mi kdysi daroval.

"Vybrala jsem si tě, jelikož jsi byla dokonalá. Když jsi prošla dveřmi za Závoj poprvé, celý svět se změnil. Realita se ti podmaňovala a plnila ti přání, procházela ses teritorii a každý tvůj krok ji měnil stejně lehce, jako když dýcháš. Vyrůstala jsi se starobylou písní pohádek v duši, a proto vypadal tvůj svět tak kouzelně. Až mnohem později sis uvědomila, že za těmi pohádkami odpočívají běsy. A tak se zrodily i ony. Co v tobě bylo, že jsi to dokázala?"

"A pak Kosma přišla na odpověď. Byla to Mironova magie, konkrétně spojení Perunova Panství a Hvozdů Svaroga a Velese. Sjednotili jste velkou část roztříštěných teritorií a vrátili tak život i nižší magii. Poskytli jste jí poslední díl skládačky, jak navrátit život jejího zavražděného milence. Potřebovala se tě rychle zbavit nejen pro svého syna, ale i pro vliv, který se čím dál silněji rozšiřoval teritorii. Měníš je pouze tím, že žiješ."

"Vrátila jsi mi naději, mladá žrečko. Proto mě trýzní, že ti za tvůj dar vrátím pouze bolest a beznaděj." Bohyně Zela se natáhla a podala mi dřevěný nůž. Dívala se mi do očí a věděla jsem, že to není jen pouhá vzpomínka. Bohyně promlouvala k mé duši a ukazovala mi cestu. Shlédla jsem na čepel ve svých rukou a po tvářích mi stékaly slzy.

"Pospěš si," zašeptala bohyně a zmizela, ve stejnou chvíli Stařec vykřikl, když ho naplno zasáhlo kouzlo pána Dažboga a vzplál.

Artefakt v mých rukou byl teplý a pulzoval životem.

"Neteři," zamumlala prateta Zoroslava. "Pokud je to příliš,"

"Ne," přerušila jsem ji. Zavřela jsem oči a odhodlaně nůž sevřela.

S každým svým krokem jsem měnila realitu, tak je to?

Sudičky spředly mé osudové linie, až do dne mé smrti.

Dodneška.

Napřáhla jsem se a bodla Mira do hrudi.

Jedné z hvězd na nebi se zamihotala a její záře začala slábnout.

Nůž se změnil v zuřivé klubko magie, které se do hrudi Mirona bez překážek vnořilo. Drásalo mě to vidět, jelikož mi Miro věřil a nebránil se, ani před něčím tak chaotickým a destruktivním. Cítil z té síly mě. A proto, i když mu ubližovala, ji nechal, aby ho zabila. Přitiskla jsem ho k sobě a zabalila do své magie, poté přiblížila naše duše, jak nejblíže to šlo.

Okamžik nato se na něj jako zuřivý hurikán vrhlo zákeřné kouzlo páchnoucí Kosminou magií.

Zaťala jsem zuby a přečkala to.

A znovu.

Znovu a znovu.

Dej do toho vše, ty šílená čubko. Ale já ti jej nedám. Už nikdy.

Magie kolem nás bouřila a já krvácela svou životní sílu, abych Mironovu duši ochránila.

Ten zákeřný rituál, ke všem čertům s ním! Ničilo to unikátní přítomnost magie smrtelných i bohů. Prožírala životní sílu Mirona i Kosmy. Jelikož jsem byla tak blízko, neunikla jsem ani já. Rapidně jsem slábla.

Ještě chvíli, už jen kousek. Vydrž, vydrž!

Světlo vzpomínky pohasínalo. Triumfálně vycenila zuby. Ano!

Sáhla jsem k zelené energii ve svém nitru a prudce zatáhla. A mé vlákno osudu, kterému ke konci ještě malý kousek zbýval... se přetrhlo.

>X<

Realita vzpomínky se roztříštila a změnila se v temnotu maelströmu, který nás hladově vtáhl zpět do svého objetí. Temný vír si s námi pohrával jako s panenkami, padali jsme čím dál rychleji a točili se v šíleném kolotoči. Cítila jsem, jak slábnu. Ochranné amulety a talismany na mém krku jeden po druhém vzplály a lámaly se, ani prastará rodinná magie nebyla dost tváří v tvář bouři, které jsme čelili.

Docházel nám čas.

Unaveně jsem se usmála, když poslední plamínky Mironovy magie z jeho podstaty vymizely.

"Miro. Najdu si tě v příštím životě. Počkej na mě," zamumlala jsem a políbila ho.

Blížili jsme se ke dnu víru, kde se po nás natahovalo ostří čiré temnoty. Zaťala jsem zuby a z posledních sil od sebe Mirona odstrčila.

Okamžik, kdy se naše těla přestala dotýkat, se do mě temnota zakousla a celý svět se převrátil.

Vír se stal mým tělem ležícím zpět na kamenném oltáři, hrot se změnil v nůž v rukou jednoho z volchvů a Miron se ke mně snažil zoufale dostat zpoza bariéry rituálu. Byl však slabý. Stal se smrtelníkem beze špetky magie v žilách. Jedině tak jsem ho mohla před Kosmou ochránit.

Čepel se mi zakousla do hrudi a rozpoutalo se peklo, když se vědomí šílené velekněžky Kosmy přelilo do mého. Jelikož jsem Mirovu magii pohltila já a vzala tak na sebe roli obětního beránka. Byly jsme propojeny svými životy a byla jsem odhodlaná ji stáhnout s sebou na poslední schůzku s Paní Moranou.

"Už nikomu neublížíš. Odpočívej v pokoji, Jarmilo," zamumlala jsem a držela se jí vším, co jsem měla. Pak jsem společně s ní vydechla naposled.

Kapitola 12 | Úvod | Kapitola 14