Kapitola 14

Konec cesty

Takový klid.

Bosá jsem tančila na loučce. Pak si upletla věneček z květin, který jsem si vpletla do vlasů. Točila jsem se v tom barevném moři květin, drobné bytosti nižší magie si hrály se mnou a bílá sukně mi rozpustile vlála ve větru.

Ale nemohla jsem na okraji setrvat věčně.

Nakonec jsem došla ke kamenné cestičce a odhodlaně na ni vkročila. Procházela jsem se magickou krajinou a něžně laskala rošťácké víly, které si kolem mě hrály a chichotaly se. Stezka se stáčela kolem nespočtu překážek, stále mě něco svádělo sejít z ní a ztratit svou cestu. Ale má duše věděla, kam jít. Tam, kde na konci čekala Ona.

S každým dalším krokem svět ztrácel barvy a stával se šedivějším a studenějším. Žena na konci cesty získávala čím dál jasnější obrysy. I bez tváře jsem věděla, že to může být pouze jediná bohyně.

Paní Morana.

Došla jsem k ní a chtěla se uklonit, ale bohyně natáhla ruce a vzala mé dlaně do svých. Mrazivý chlad zimy a smrti se mi zakusoval až do morku kostí, přesto jsem neucukla. Bohyně se usmála a sklonila se, políbila mě na čelo. Kůže mě brněla mocí, když se mě tak dotkla. Vibrovala ve mně podivnou, nezkrotnou energií i ve chvíli, kdy okvětní lístky květin z mého věnečku padaly uschlé k mým nohám.

"Tvůj čas ještě nenastal, bláhové dítě. Přesto míníš dojít na konec této stezky?"

Zmateně jsem na ni pohlédla. Byla jsem mrtvá. Čekala mě pouze cesta na druhý břeh moře a do říše podsvětí.

"Ještě ne. Otoč se."

Ohlédla jsem se nazpět a vyplašeně couvla před zeleným monstrem, které se po mně natahovalo. Ale nemohla jsem mu uniknout. Popadly mě mocné proudy zelené magie plné života, které se rychle změnily v zeleného oře, který si mě vysadil na hřbet. Potřásl hlavou, jeho hříva plná květin mě na okamžik oslepila, jakkoli to nedávalo smysl. Vítězně zaržál a mezi zuby mu zazářil maličký kousek přetržené nitě osudu.

Zbyteček mého života.

Nit se natáhla a celou mě svázala, připoutala mě k oři tak pevně, že jsem se nemohla ani pohnout. A už mě hravě nesl pryč ze šedivé krajiny mrtvých. Za zády jsem slyšela pobavené odfrknutí zimní bohyně. "Ta drzost. Ta okázalost," zabručela si pro sebe a mávnutím ruky dveře do říše mrtvých opět zavřela. Ve stejnou chvíli zelený kůň proskočil maličkou štěrbinou mezi světem mrtvých a živých, která se rychle ztrácela. S výkřikem jsem vypadla do reálného světa a po tvrdém dopadu na zem se zmateně rozhlížela.

Byla jsem na vrcholku toho prokletého útesu. Vzhlédla jsem a sledovala pomalu se trhající temnotu, která předtím okolí pohlcovala.

Kosma padla.

Kosma padla!

Poslední stopy její magie vymizely a při pohledu na východ mě na okamžik oslepily paprsky vycházejícího slunce, hřející nejen teplem, ale také magií. Magií, která ve mně každým dalším okamžikem sílila.

Moc Pána Dažboga, který se znovu po roce zrodil.

Mironova magie.

Trhlina mezi říšemi zmizela. Kračún skončil. Živí se navrátili k živým a mrtví do podsvětí.

"Tady," ozvalo se tiše. Otočila jsem se a uviděla malou psychopatku, která byla vnučkou paní Jeleny. Její pohled však byl jiný. Vlídný a moudrý jako...

"Starče?"

"Správně, Břízko."

"Jsem živá?" pokračovala jsem zmateně.

"Ano."

"Miro?" zadrhl se mi dech.

"To je, co tě zajímá nejvíce?" zeptala se bohyně bezradně a mávla rukou.

Kolem pasu se mi omotaly paže, hned nato mě Miron přitiskl k sobě. Cítila jsem, jak mi do vlasů padají jeho horké slzy a zmateně ho objala nazpět. Hřejivé energie v mém nitru se pohnuly, zelený oceán Starce se nejistě přeléval, avšak Mirova magie skrze společný dotek pomalu proudila zpět ke svému majiteli.

"Co se děje?" zeptala jsem se nechápavě.

"Ani bohové neuniknout svým dluhům. Především my je musíme splácet, jinak nás Závoj začne nepředvídatelně ovlivňovat. Je to jeden z Prvotních zákonů. Tento však byl položen samotnou magií a Závojem, ne bohy."

"Jaký dluh?"

"Za to, že zlomíš kletbu seslanou na jeho následovníka, Ježíš najde tvou přestřiženou nit osudu a napomůže tvému vzkříšení. Za tvou pomoc, mladá žrečko, ti já zaplatím svým božstvím. Jak jsem slíbila."

Děvčátko se změnilo v elegantní ženu v objetí přírody. V ruce měla zbraň, zatímco jí u nohou odpočívala divoká lesní zvěř.

"Paní Zelo," zadrhl se mi hlas.

"Ano," usmála se bohyně. Byla v tom nezkrotná energie jara, bujný život léta i lenost podzimu. Byla zemí a matkou, svůdným, sladkým plodem a škádlivou milenkou, představovala však i nositelku smrti a nemilosrdnou lovkyni. V tom okamžiku jsem viděla, kým bývala. A byla úchvatná.

Bohyně se zvonivě zasmála a zatančila na místě. "Ano, měl pravdu. Toto je svoboda, kterou jsem tak dávno pošetile zahodila," zamumlala si pro sebe triumfálně. Sklonila se ke mně a polaskala mě po tváři, poté mi do náruče vtiskla zelené vejce pulzující stejnou magií, jako zelený oř a oceán v mém nitru.

"Mé ztracené srdce. Jak jen Ježíš věděl, jak ho znovu nalézt?" zamumlala zadumaně bohyně. Jakmile se vejce přestala dotýkat, celá se... zamihotala. Podivně průsvitněla a já věděla, že za chvilku nebude o nic silnější než duchové předků.

"Paní Zelo -"

Mávla rukou, čímž mě přerušila. Pohlédla pod útes, načež se ze země vynořily stovky provazců zeleně. Každý jeden svázal nepřítele, kteří ještě stále pod útesem vzdorovali i po Kosmině pádu. Nemilosrdně je začala stahovat k sobě.

"Je čas na novou generaci božstev, holčičko. Ty a ty tvé počítače. Pečuj o své věřící dobře."

Vykřikla jsem a křečovitě popadla ruce Mirona, zatímco jsem v hrůze sledovala, jak umírající bohyně skočila do strže. Společně s sebou stáhla skupinou doprovázející Kosmu i zbytky rituálu.

Vejce mě celou dobu hřálo na hrudi.

"Postarej se o moje jehňátka a mé přátele dobře, ano? Především o mou ubohou Jelenu. Obětovala pro mě tolik."

Pod útesem vybuchl malý hurikán magie a hned nato mě zasáhla moc, jako pěst do hrudi. Dravě se snažila vstoupit do mého nitra a najít si své místo. Byly to poslední střípky aspektu zapomenuté bohyně a také obětina lidí a bytostí, které mi Zela - má první věřící - přinesla.

Větrem se nesly poslední ozvěny jejího triumfálního smíchu.

"Vítej, vítej mezi námi! Bohyně Kosťo. Technaturo!"

Konec

Kapitola 13 | Úvod