Kapitola 11

Past

Dorazili jsme k napůl zničené svatyni. Natáhla jsem se větvičkou po zbořených valech a zachvěla se, když jsem ucítila známou stopu magie. Skoro jsem cítila chuť medoviny na rtech, vzdálený smích zvučící oslavou a praskání obřadního ohně. Na tomto místě se vzývali bohové a předci - ale v tuto chvíli s magií a přirozenými energiemi něco interferovalo a za známostí rodné magie byla nebezpečná stopa. Jako když víte, že vás pozoruje něco nebezpečného. Čeká, až uděláte chybu a ono to bude moci zaútočit.

Co se zde stalo? zeptala jsem se šokovaně. Stařec s bílou tváří sledoval vyhlazenou komunitu, která ještě nedávno bujela životem. Cítila jsem čerstvé stopy smrti ve všem: v kamenech vedle cesty, v potrhaných stužkách visících z větví okolních dubů, ve střepech keramiky děděné a opečovávané po generace.

Neuvědomil si, že zemřeli. Nějak jsem to věděla. Byli to jeho následovníci, které měl pod patronátem, a všichni do jednoho zmizeli bez jeho vědomí.

"Jejich duše byly vyhlazeny z existence, nepokračují v koloběhu reinkarnace," pronesl náhle, jako by zaslechl mé myšlenky. "Byla to malá komunita, ale bylo tam mnoho kmenů, které mne provázely staletími. Mé děti. Jsou pryč."

Těžce si povzdechl a vykročil k doutnajícím troskám hlavního sídla.

V jednu chvíli bylo vše v pořádku.

Pak jsem měla pocit, jako bychom prošli podivnou, nepříjemnou pavučinkou, ale příliš dlouho jsem u toho pocitu nesetrvala. Jelikož do nás poté narazila sžíravá prázdnota a bolest, nevyslyšené modlitby a zoufalství. Stařec vykřikl a padl do kolen. Pustil mě a můj květináč se roztříštil, vypadla jsem ven. Poplašeně jsem omotala kořeny kolem Starce, jelikož stačilo se k zemi jen přiblížit a věděla jsem, že v ní čeká něco zlého. Po prvotním šoku jsem se oklepala a uvědomila si, že ten mentální útok nebyl veden na mě, pouze rezonoval s energií, kterou mě Stařec krmil. Když jsem ji odstřihla, byla jsem v pořádku. Avšak Stařec tím mentálním útokem ochromen byl, i když by na bohy něco takového nemělo platit.

Obezřetně jsem zkoumala rituál, který začal nezdravě rudě zářit. Všechny ty linie a zlověstné čáry v sobě nesly stopy duší. Pokud jsem se nemýlila, byli to první ze Starcových následovníků. Nejspíše vůči nim neměl vystavěné žádné obrany, čehož rituál využil.

Starče! Musíme se dostat pryč!

Bůh se zachvěl, jinak nereagoval. Zarýval prsty do hlíny a za křečovitě semknutými víčky mu oční bulvy kmitaly sem a tam. Měla jsem nepříjemný pocit, že kohokoli bůh posedl, nedokáže se v něm dlouho udržet, pokud rychle nehneme kostrou a neutečeme odtud.

Starče! Prudce jsem kolem něj stáhla své kořeny, poté bez milosti začala zavrtávat zpevněné konečky do jeho masa.

Nepohnul se.

Vyhledala jsem paní Jelenu, ale ta ležela na zemi a nehýbala se. Její vnučka ležela přesně opačně, její zrcadlový odraz.

Země se začala chvět a já věděla, že nám dochází čas.

Dotkla jsem se konečkem kořene země. Nebylo to příjemné, ale chvíli dokážu vydržet nápor zákeřného kouzla. Zapřela jsem se a omotala kořeny kolem pasu Starce, poté jej ze všech sil táhla zpět mimo sféru kouzla. Každou kapku své magie jsem použila na zpevnění svých pletiv a napínala veškeré síly, abych ho odtáhla pryč co nejrychleji. Stařec byl naštěstí drobný človíček a vůbec ne těžký. Dokázala jsem s ním pohnout, i když jen o kousek.

A další.

Už jen krůček.

Stařec byl z větší části mimo dosah rituálu a jeho výraz se trochu uvolnil, vyčerpaně pootevřel oči.

V tu chvíli se aktivovala poslední část rituálu.

Prudce pohlédl k sutinám svatyně a zvedl ruku, bylo však pozdě. Ze země pod ním jako krvavá kopí vyrašily tlusté provazce zeleně, nemilosrdně se do něj zabodávaly. Ne jako já, která se neopovážila na jeho živoucí esenci sáhnout. Toto kouzlo zákeřně šlo po samém životě schránky a skrze ni se chtělo dostat k jeho božství.

Starče!

Bůh se neohlížel po provazcích zeleně drásající mu maso, zvedl se na kolena a poté se po mně natáhl. Napřáhl se a hodil mě co nejdále, poté se sklonil pro své následovnice a táhl je za ruce sebou co nejdále od místa rituálu. Byl těžce zraněný. Mé smysly kolem něj náhle zaznamenaly něco, z čeho mi brnělo celé tělo, jako tehdy, když jsem se mimoděk dotkla pána Simargla.

Ze Starce společně s krví unikalo i jeho božství.

Starče, musíme se dostat co nejdále.

"Vím," zachraptěl. Začal črtat ve vzduchu rudými prsty runy a krev v něm viset zůstala. Nakonec popadl dvě ženy a vrhl je do krvavých run.

S výbuchem magie obě zmizely, zatímco se Stařec zapotácel a jeho přítomnost drasticky... poklesla. Jako by byl náhle méně.

Jako by něco z něj chybělo.

Pojďme k té jeskyni. Čeká tam pomoc. Musíme spěchat! nabádala jsem úzkostlivě.

Ironicky se zasmál. "Maličká. Jak si přeji, že mi po všem budeš schopná odpustit. Že v nás nadále budeš věřit." Něžně si mě k sobě přitiskl a já cítila, jak něco ve mně reagovalo na tu vibrující přítomnost ve vzduchu a podivně ji... pilo? Rostla jsem takřka viditelnou rychlostí. Také sílila.

Stařec načrtl další krvavé runy a poté do nich vkročil.

Pohltil nás maelström běsnících sil a já na chvíli nevnímala nic jiného než tu děsivou bouři magie.

Proto mi po vyklopýtání ven trvalo tak dlouho, než jsem si uvědomila, v jaké situaci jsme.

Starče, křečovitě jsem se kolem něj omotala, docela jako malá chobotnička. Sledovala jsem Slovany kolem a cítila, jak se kolem mě utahuje poutací kouzlo.

Kouzlo, které jsem jen nedávno viděla užité na někoho jiného.

Z posledních sil jsem vyšlehla magií ve volání o pomoc, zoufalé modlitbě ke Svarogovi, Velesovi a naší patronce Zele.

Stařec sebou trhl. Lehce se zapotácel, zatímco se jeho krev pomalu vsakovala do země a kolem nohou mu rostly malé rostlinky.

"Břízko," pronesl a znaveně si povzdechl. Sledovala jsem jej, jeho rysy, ty stařecké, dobrácké oči. Ta zelená... tak povědomá zelená...

Rozhlížel se po okolních postavách a ramena měl pokleslá. "Omlouvám se."

Pocítila jsem nemilosrdné pařáty osudu, které mě stahovaly s sebou ke dnu. Věděla jsem, že pokud nic neudělám... tak se má nit života přetrhne. Než jsem se však na něco zmohla, Stařec ke mně došel a dotkl se mého kmínku.

Něco ve mně povolilo a prapodivně se vyvalilo ven. Vnímala jsem náhle svou lidskou schránku, celou dobu tu byla, jen podivně uvězněná mezi Závojem a světem smrtelníků. Její jediná kotva v realitě byla podoba stromku, která se rozplývala, zatímco do místa, kde do té chvíle byla, přirozeně pronikala má lidská podoba.

Zvedla jsem ruku, snad chtěla prosit, nebo se bránit. Nestihla jsem ani jedno.

"Spi, Břízko. Za chvíli bude po všem."

>X<

Foukalo. Útes, na kterém jsme se nacházeli, se oháněl po nebi jako rozzuřený pařát démona, příkrý, s ostrými výběžky a úplně holý, bez jediné rostliny nebo keře, které by bičování větru zmírnily. Ležela jsem na kamenném oltáři, který na jeho samém vrcholku vztyčili. Vnímala jsem jen napůl. Z části na mě položili kouzlo, které mi znemožňovalo utéct. Zbytek mého vědomí byl s Mironem, kterého jsem zoufale vyhledala.

Ale dokázal by něco změnit, i kdyby zde byl?

Kolem kamenného oltáře ve třech kruzích stáli čarodějové a žrečky, vědmy a volchvové. Z jejich rtů melodicky plynula slova staroslovanštiny. Mého rodného jazyka. Kouzla, které mě mělo zabít. Bylo to pár minut, co začali s rituálem. Cítila jsem ho všude kolem sebe a především ve svém nitru. Nechtěla jsem se na ně soustředit. Ani na pomalu se zvětšující bolest, která mi drásala duši. Raději jsem své poslední chvíle chtěla strávit s Mironem.

Ale ten hlupák. Jakmile zjistil, v jaké jsem byla situaci, začal uhánět k místu, kde mě cítil. Viděla jsem jeho okolí, na nebi bouřily síly, které dnes musely být viditelné i očím smrtelníků. Den bledl a měnil se v noc, nad jedním konkrétním místem se jako černý mrak shlukovala těžká aura smrti. Točily se tam ve víru hvězdy a viděla jsem jednu, která zářila stejně jasně jako malé slunce.

Byla jsem to já?

"Kosťo, vydrž!"

Nad hlavou Mironovi vybuchlo další malé slunce, jeho vlastní hvězda. Jako kometa vystřelil k tomu hurikánu magie, za mnou.

Miro... I když jsem byla jen astrální projekce, stejně jsem se natáhla a pažemi objala jeho ramena. Bezděky se natáhl a přitiskl si dlaň proti svému srdci, jako by mě cítil. Možná ano. Byli jsme nakonec dvě poloviny.

"Prosím, vydrž. Vydrž!" zaburácel a nebe se otřásalo jeho rozkazem.

Svět se kolem nás míhal, jediné, co jsem viděla, byl ten útes daleko před námi.

Miron prudkým gestem vyslal kouzlo, chtěl zaříkávače rituálu smést z povrchu zemského, ale jeho útoky byly odkloněné neznámou silou. Jako ohromná vlna hurikánu dorazil k útesu a připravoval se na další útoky, zatímco jsem ho neochotně pustila a nechala své vědomí vstoupit zpět do svého těla.

Bolelo to. Tak příšerně to bolelo, rituál drásal mou magii i duši zaživa.

S obtížemi jsem se podepřela a pak shlédla pod útes, k tomu zářivému hrdinovi Slovanů. Slabě jsem se usmála, když jeho pohled našel můj. Přidřepl si a pak se odrazil, mohutným skokem se dostal na několik desítek vysoký útes a bez obtíží prošel rituálem, který kolem mě bouřil.

Naše hvězdy se střetly v nebeském výbuchu, váhavě se propletly do sebe a splynuly v takřka zapomenutém tanci dávno minulých okamžiků. Na chvilku, na chvilenku jsme byli doma.

"Mirone," zašeptala jsem.

"Kostičko," zamumlal a natáhl paže. Schovala jsem se mu do náruče a on mě zabalil do své moci a unaveně zavřel oči.

"Jsem tady. Už jsi v bezpečí," povzdechl si a políbil mě do vlasů. Poté si mě pevně přitiskl k hrudi a než jsem si uvědomila, co chtěl udělat, bylo pozdě.

Nechal magii, která se tak dravě natahovala po mé duši, aby zaryla své drápy do něj.

"Ne!" zaječela jsem a chtěla ho odstrčit, magie nás však svázala dohromady a nepustila. Rituál se s vervou pustil do jeho podstaty, ale narazil na překážku. Jiné kouzlo, které měl vepsané do duše. Jakmile se ty dvě síly střetly, celý svět se otřásl.

Miron se prudce nadechl a já zasyčela, pak se mimoděk schoulila a s obavami rozhlédla. Ti, kteří mě svázali, zaútočili na podstatu Mirona... a dotkli se magie jeho matky.

Jestli se doteď nad útesem stahovaly mraky a magie ze dne udělala noc, přicházející Moc zavolala temnotu tak hlubokou, že pohlcovala světlo.

Zavolali Kosmu.

Ozvalo se řinčení řetězů. Vzduchem se začal nést nářek, zoufalé vytí a výkřiky, z kterých mrzla krev v žilách. Aura původního rituálu na nebi byla temná, ale nově příchozí s sebou nesla pachuť zla.

Nedaleko od útesu se na zemi začaly formovat krvavé linie rituálu. Netrvalo dlouho a začaly se z nich nořit postavy. Zákeřní a krvelační skřeti, dravé masožravé víly závislé na chuti lidského masa. Pokřivení, na pohled nemocní vlkodlaci, vyzáblí upíři s šíleným pohledem. Malé věci podobné démonům, které byly neviňátka kletbou pokřivená už v matčině lůně. S každou další postavou se den stávat temnější a noc se rozlézala do okolí skoro jako živá entita. Jakmile člověk přestal vidět na krok od sebe, z rituálu začaly vycházet věci náležící noci, noční můry a duchové, přízraky a pokřivené stíny.

Nakonec vyšla velekněžka Kosma.

Zachvěla jsem se, když jsem ji spatřila. Neomylně nás našla pohledem a na tváři jí vykvetl nádherný úsměv. Vypadala tak uhlazeně a líbezně, v tom moři nestvůr a zrůd. Jako temná křídla se za ní vzdouvala její magie a tři kruhy zaříkávačů poplašeně vykřikly, jelikož je její moc plně zasáhla. Kdyby nebylo ochrany, kterou kolem sebe měli, byli by na místě mrtví.

"Kosmo. Zde není tvé místo," pronesl vážně hlas. Jeden ze zaříkávačů se přestal chvět a vyrovnal se. Začaly mu růst rohy a celý se zvětšil, stával se elegantní a mocnou postavou pána Velese.

Pevně jsem sevřela ruku Mirona a i ten se zachvěl a němě sledoval rohatého boha. Očima mu probleskla těžko popsatelná emoce, která mě svou intenzitou takřka zadusila.

"Jak arogantně se opovažuješ čelit svým bohům, Kosmo," pronesl líbezný hlas přinášející vichřici. Na severní straně se zjevila paní Morana a vše kolem ní začala potahovat jinovatka.

"Může se něco jako ty vůbec nazývat bohem, bývalá démonko?" protáhla Kosma a líně se usmála. "Proč tak zoufale bráníš jiným, co jsi sama udělala? Překonat limity dané narozením a stát se bohem, hm?"

"Proto zde nejsme, Kosmo. Nastal čas, abychom to ukončili," pronesl důstojný hlas a temnotu na zlomek okamžiku rozehnalo zjevení dalšího boha. Pána Svaroga. Stál na jižní straně a já věděla, že teď se objeví poslední bůh, stojící na východní straně a uvězní tak Kosmu uprostřed.

"Žiješ ve svém šílenství až příliš dlouho," povzdechla si postava Starce, která se postavila na místo. Kosma strnula, poté se na postavu výsměšně zadívala.

"Kdo ti dává právo odsuzovat, ty nevděčná čubko," zasyčela.

Trhla jsem s sebou a skrčila se, Miron mě mimoděk schoval do objetí a zakryl mi paží hlavu, i on se bál výbušné reakce bohů, nebo snad trestu z nebes. Nic takového však nenásledovalo. Bohové si mezi sebou vyměnili vážný pohled a pán Veles zachmuřeně započal rituál.

Kosma se začala smát.

"Čekala jsem na tento okamžik tak dlouho," usmála se triumfálně. Zvedla ruku a na ní zazářil prsten s rudým kamenem. "Mysleli jste si, že mě Kračun zastaví? To, že Dažbog se západem slunce umírá a zrodí se až s úsvitem, nemusí být vždy pravda," zazubila se zákeřně. "Nese nakonec žezlo samotného hromovládce. Lásko, přijď ke mně, pomoz mi v nouzi. Tví nepřátelé chtějí zabít tvou milenku," zazpívala v dialektu tak starém, že to nebyla ani mi známá staroslovanština. Každá její hláska však zvučela mocnou slovanskou magií. Samotný její hlas nesl obludnou sílu, která rvala předivo reality jako papír.

Zahřmělo tak silně, že se země otřásala.

"Mirone, Závoj!" sykla jsem vyděšeně. Nikdy jsem nic podobného necítila. Aby se bariéra mezi světy tak... vlnila a podivně... odkrývala. Nemizela. Prostě se na chvíli přesunula... jinam. Podobně jako Stařec na nějakou dobu uvěznil mou lidskou podobu, stejně tak se vytrácel Závoj. Příšerně mě rozbolela hlava, jelikož to bylo špatně. Svět smrtelníků a ten za Závojem totiž najednou existovaly ve stejnou chvíli na stejném místě. A to bylo příšerně špatně.

"Přichází," zašeptal Miro chmurně.

Magie ve vzduchu byla podivně napnutá a volatilní. Kosma se smála a smála a smála a podivně elegantními gesty Závoj ještě více... přesouvala. A dařilo se jí to, i když se bohové stojící proti ní snažili to celé zastavit. Ale nedokázali to. Nedokázali to.

"Jsou slabší než ona," zašeptala jsem skoro neslyšně a srdce mi divoce bušilo.

Znovu zahřmělo.

"Ne. Ale On přichází. Pomáhá jí," povzdechl si.

"Budeš v pořádku?" pohlédla jsem na něj úzkostlivě.

Zákeřně se usmál. "Já ano. Ale On?"

Bylo to podivné. Byl bohem slunce, a přesto se s jeho příchodem temnota kolem Kosmy neprojasnila. Naopak, jako by se prohloubila a všude začaly planout nemocné, černé plameny.

Pán Dažbog.

Kosmin milenec.

Vládce Perunova panství.

Mironův otec.

Kapitola 10 | Úvod | Kapitola 12