Kapitola 10

Víra

Sledovali jsme zprávy a tiše upíjeli čaj. Tedy, lidé v místnosti upíjeli čaj. Já způsobně ucucávala kořínkem. Moderátor právě popisoval neuvěřitelnou událost roku, nad kterou si geologové celého světa lámali hlavu.

Kamenná hora, také zvaná Otická sopka, se probudila. Začala chrlit lávu. A pak zase usnula. Dle veškerých moderních přístrojů, měření, dohadů a čehokoliv dalšího se nezdálo, že by se stala opět aktivní. Vlastně vypadala, že s pomalu chladnoucí lávou kolem sebe nemá nic společného, jelikož k výbuchu došlo náhle, bez jakýchkoliv přirozených známek aktivity, a stejně tak zase abnormálně utichla. Ve stejném stylu byly podány informace o dopadech - největším problémem výbuchů sopek jsou sopečné plyny a popel, které se dostanou do atmosféry a ovlivní tak i daleké okolí.

V tomto případě?

Popel takřka žádný, sopečné plyny detekované pouze v šokující nízké míře. Kdyby nedošlo k lokálnímu zemětřesení a lidé si poté nevšimli podivné záře v dálce, ani by nevěděli, že k nějakému výbuchu došlo. A to měli Otickou sopku v podstatě za humny.

Jak může tisíce let vyhaslá sopka, vlastně ani ne sopka, ale pozůstatky sopky, vybouchnout, a poté opět utichnout bez toho, aby za sebou zanechala jakékoliv stopy? Rozuměno možnost, že se stane aktivní a opět začne soptit?

Jednoduchá odpověď.

Kterou jsem si samozřejmě nechávala pro sebe.

Míchala jsem kořenem svůj čaj a spekulativně sledovala zprávy. Výbuch sopky.

Větvičkou jsem si začala mnout vršek kmínku, snad jsem si mimoděk chtěla promnout čelo.

Výbuch sopky.

Výbuch sopky.

Věděla jsem, že Miron hrábl hluboko do svých rezerv. Ale že sáhl na srdce země a povolal hlubinné plameny? Toto bylo na hranici, co se týkalo jeho kontroly. Tak lehce v lávových proudech srdce země mohl zabloudit a nechat se polapit v jejich svůdné kráse - a naprosto ztratit kontrolu nad svou magií. Neuvěřitelně riskoval.

"Myslíte, že to byl někdo z křesťanů? Ty jejich sekty raší jako houby po dešti a stále se snaží přivodit konec světa. Taková lokální katastrofa by byla přesně něco podobného jejich bezohlednému stylu," podotkla postarší dáma se stopou rozmrzelosti. Vedle ní seděla holčička, která nás všechny němě pozorovala.

"Možná. Ale nevycítil jsem vliv žádného z dalších teritorií," reagoval Stařec mírně.

Žena okamžitě zmlkla a uctivě sklopila hlavu. Když děvčátko vedle ní nenásledovalo jejího příkladu, lehce pohla prsty. Cítila jsem, jak vyšlehla magie.

Děti za Závojem bývaly vždy divné, byl to nešťastný důsledek výchovy. Tahle malá však byla extrém, rovnou studie pro psychiatra. Pokud nebyla autistkou a pravděpodobně líznutá psychopatií, minimálně sociopatie v jejím repertoáru byla. Po zášlehu magie na okamžik strnula, poté dokonale kopírovala postoj své starší příbuzné.

Takřka jsem viděla ovládací provazce magie vedoucí od stařešiny této rodiny k holčičce. Měla jsem ze Starce dobrý pocit, ale pokud je toto ukázkovou rodinou jeho následovníků, možná bych měla rychle přehodnotit názor. I Mironova matka, jakkoli nelidská byla, takto zcela nevymazala vědomí dítěte. Fundamentálně to nakonec zasahovalo i do duše, a tudíž magie. Žena, která tak elegantně upíjela čaj, ze své vnučky udělala do slova a do písmene loutku, a z toho se mi ježily veškeré chloupky na listech.

Stařec si mé nervozity všiml, naše hostitelka si zase všimla jeho nespokojenosti a okamžitě na to reagovala: "Je něco v nepořádku, Zelený pane?"

"Nic se neděje. Nemusíte být tak nervózní, pouze jsem Břízce chtěl ukázat jedny ze svých následovníků."

"Je ctí přivítat v našem skromném příbytku boha," žena se zvedla a uctivě se uklonila. Stařec spolkl povzdech.

Cítím z tebe tvou nervozitu, děvče, poslal mi myšlenku. Pokud mám být upřímný, také nejsem z těchto následovníků nejšťastnější. Ale čarodějnické hony se na mém kultu těžce podepsaly. Tito byli vždy věrní, nemohu se od nich odvrátit, jakkoli mě jejich fanatická víra pokřivuje také.

Upil čaje. V jeho očích se odrážely zprávy z televize, tlumeně žhnoucí kusy tuhnoucí lávy.

Náš slovanský pantheon se stal prázdnou figurou bez opravdové moci a na bojišti bohů nadále nemáme své místo. Kdybychom alespoň byli jednotní, ale náš pantheon je příliš rozfragmentovaný. Naše idoly byly hluché a němé, na modlitby našich věřících nebylo odpovězeno. Nedokážeš si představit tu bolest, když jsi nucena sledovat, jak jedna vesnice po druhé podléhá. Jak přestávají uctívat bohy, které jejich předci po generace následovali... když zavrhli drobné rituály a darování obětin, zapomněli, proč to dělají a jaký význam to mělo...

Položil šálek a tváří mu probleskla hořkost.

Nůž do srdce by bolel méně. Jakkoli podivná je myšlenka, že nás křesťanství zachránilo, je to pravda. Aby nás dokonale vymazali z existence, mnoho našich rituálů a bohů pohltili a přenesli do svého vlastního svatého písma. Přetransformovali k obrazu svému.

Bohové existují díky víře lidí. Přestože křesťanství pohltilo většinu víry, stále zde bylo malinkaté semínko, které přežívalo a rostlo směrem k našim teritoriím. Přestáli jsme dobu, která nemilosrdně mnoho ostatních vyhladila z existence. Co více, díky dnešním výzkumům a žízni po historii dokonce z křesťanských svátků dokážou částečně zrekonstruovat, jak naše staré rituály probíhaly. Když se k těmto studiím poté dostanou i naší žrecové, dokážeme do světa smrtelníků přinést kousek starých časů.

Shlédl na mě a jemně polaskal mé vrchní lístky.

Opět ožíváme. Jakkoli bolestivá a pomalá cesta to je.

Stařec se usmál na naši hostitelku a ta se hrdě vypjala, v očích jí svítila pýcha.

Podívej se na ni, na Jelenu Radoslavovou. Je to má oddaná následovnice, která si protrpěla mnoho. Kdyby svlékla ten elegantní kostýmek, viděla bys na její kůži napsanou historii. Prochází se po této zemi už staletí a na vlastní oči viděla hony na pohany, své sousedy a milované. Musela naslouchat úzkostlivému křiku domovojů a šotků skuhrajících hlady nebo hozených do plamenů křesťanské víry, když je jejich rodiny obětovaly.

Stařec shlédl na Plamínka a poškrábal ho pod hlavičkou, zatímco byl můj had hospodaříček naprosto nehybný.

Bylo to takové veselé děvče. Jako ty. Tak plné nadějí a ideálů. Pošetilé. Zamilované. Procházela životem po boku žrece, který byl mým věrným služebníkem, a plně v něj věřila. Možná i více než v nás. Byl to nakonec její milenec a druh.

Zaměřila jsem se na tu elegantní dámu a snažila si ji představit před několika stovkami let. Vnímala jsem její děsivou auru a přísné vzezření. Nedokázala jsem to.

Musela pak sledovat, jak její milovaný muž nechal obvinit a upálit jejího bratra, zatímco její ženské příbuzné ukamenovali a topili.

Kolik bylo vědem a vědomců, kteří byli tak oddáni. A pak jako první strhli naše modly. Kolik soch a oltářů znesvětili, zaházeli hnojem či nechali táhnout krávami a voly cestami až do vyčerpání dobytka.

Zdálo se mi to, nebo se zešeřilo? Obezřetně jsem Starce pozorovala.

Kdybys hledala jizvy na kůži této elegantní dámy, spatřila bys jich nespočet. Jelikož i ji tak nakonec její manžel svázal a nechal táhnout koňmi mezi vesnicemi. Tak zoufale chtěl ukázat, že je oddaný křesťan a se starými tradicemi nemá nic společného. Bez zaváhání zahodil ženu, která ho milovala do té míry, že zradila svou rodinu, víru i sebe sama. Stařec sevřel ruku v pest, jeho pohled na okamžik plný zášti.

Jak oddaní se stali nové víře, zrádní psi. Její povedená rodina, pro kterou ze sebe darovala tolik. A oni ji nakonec obětovali, když se zastala malého děvčátka, které chránilo svého hada hospodaříčka. Vím, že si myslíš, že je to chladná a bezcitná žena. Ale je to vědma, která přežila, a udělá pro svou rodinu vše. Netušíš, co ta holčička je. Neodsuzuj, Břízko, když neznáš situaci. Není to smýšlení, které by slovanská žrečka měla mít.

Jeho výtka mě šlehla jako fyzická rána, mít tváře, hoří mi rudou barvou. Zahanbeně jsem svěsila větvičky a nedokázala se na tu elegantní dámu "podívat". Stařec měl pravdu. Neznala jsem její příběh, a přesto ji tak lehce odsoudila. A to je velmi daleko od srdečnosti a otevřenosti, která je jedním z pilířů především stavu kněží, ke kterému jsem se tak tvrdohlavě hlásila. Je nás tak málo, že jsme prakticky jedna rodina. Zjizvená rodina, která si prošla ohněm a peklem.

Budu si tuto lekci pamatovat, Starče, odvětila jsem uctivě a přidala k tomu modlitbu, kterou jsem obvykle posílala Zele.

Zachvěl se a unaveně zavřel oči.

Jsi mladá, děvče, odvětil s trpělivostí vlastní pouze Věčným. Stále máš čas dělat své vlastní chyby a poučit se z nich. To je jedním z práv, které vy smrtelníci máte. Svoboda, které si tak nevážíte.

Pohlédl z okna a v jeho očích byla bolest, kterou bylo obtížné sledovat.

Křesťanští kněží věděli, jak zahrát své karty. A proto dnes vládnou, zatímco na pozůstatcích našich chrámů a posvátných míst byly vztyčeny kostely. Naše háje byly vykořeněny a spáleny, poté zorány pro úrodná pole. Staly se z nás příhodné nástroje. Křesťané se stali rytíři a zachránci, zatímco my byli degradování na démony a běsy.

Nebo světce cizí víry.

Hořce se pousmál.

Starče, lehce jsem se dotkla jeho ruky a poslala mu jiskřičku své magie. Bůh sebou trhl a pohlédl na mě, pak se rozesmál.

"Ach ty mladé, pošetilé děvče." Poplácal mě po kmínku. "Dost trudomyslných vzpomínek. Slečno Jeleno. Povyprávějte něco pěkného. Jak se vede vaší rodině?"

Paní Jelena zaváhala.

"Děje se něco?" zeptal se Stařec.

"Zel... Zelený pane," stará dáma zaváhala. Poté padla do kolen a čelem se dotkla země, zatímco důstojně prohlásila: "Zelený pane, ztrácíme jednu relikvii za druhou. Prosíme vás o vaše vedení!"

"Ztrácíte?" zamračil se.

Dlouho mlčela, než váhavě vzhlédla. "Zelený pane... modlili jsme se k vám o ochranu." Paní Jelena nejspíše poznala, že Stařec nic nechápe, proto sklopila zrak a pokračovala: "Můj bože, odpusťte mi mou troufalost, ale je možné, že o těch útocích nevíte?"

"Jakých útocích?" zeptal se Stařec a v hlase mu vibrovalo napětí.

"Vaši následovníci umírají, prastaré komunity jsou masakrovány a pokřiveny rituálem, který nám brání jim nabídnout pokoj a klid panství paní Morany. Bojíme se, že lapí jejich duše pro své zvrácené rituály. Ztrácíme s každým dnem více a více z Vašeho odkazu, Zelený pane. Jejich dědictví. Vzpomínky."

"Kde?" zaburácel Stařec, který se prudce postavil.

Paní Jelena měla v očích žal a známky beznaděje.

"Všude, můj pane. Mysleli jsme, že jste zde, abyste..." starší dáma znovu přitiskla čelo k zemi. "Jsme poslední, pane. Včera padl Dubový Brod. Jsme poslední. A jsme na řadě."

Kapitola 9 | Úvod | Kapitola 11