Kapitola 9

Monstra v lidské kůži

Netuším, jak to Miron zase udělal. Stařec se nechal hostitelkou uvést do malého salónku a začali s prvními zdvořilostními frázemi, když jsem hluboko v sobě ucítila tah. Magie, kterou mi Miro kdysi daroval, ve mně začala vřít a naše spojení muselo oslepit snad všechny s magickým zrakem na kilometry daleko, tak mocně začalo zářit. Okamžik nato stáhl mé vědomí k sobě.

"Kostičko. Co zde děláš?" zeptal se. Seděl tak poklidně před jeskyní, a kdybych necítila bouřit jeho magii všude kolem, ten bohorovný klid bych mu i uvěřila.

"To bych se měla zeptat já tebe," založila jsem si ruce na prsou. Znala jsem ten jeho pohled. Díval se na mě, konverzoval se mnou, ale ve stejnou chvíli pečlivě naslouchal okolí a magickými smysly obracel snad každý kamínek na dosah.

"Není okolí tak nádherně mírumilovné?" broukl suše. Zarazila jsem se. Nenacházeli jsme se ve světě smrtelníků, ale za Závojem. Divočina tady nebyla to stejné jako lesíky na dvorku smrtelníků. Ve Hvozdech Věčných se stále potulovaly bytosti s velkými, ostrými zuby a touhou po lidském mase. Bohové mohli převzít vnější skořápku lidí jako svou vyvolenou podobu, ale jejich mysl byla stejně nelidská jako kterékoliv jiné šelmy. Byli nakonec zosobněním aspektů. S bouří se člověk také nedohodne, může se pouze modlit a doufat, že až se přežene, bude co zachraňovat.

"Někdo se blíží," potvrdil mé dohady Miron. "Dobrý tým lovců, dokázali se vyhnout mým detekčním runám."

"Jak o nich tedy víš?" zvedla jsem obočí.

"Mám své vědomí rozprostřené do okolí. Obvykle jeden pozná, že se dostal do sféry jiného volchva. Čekám však v jeskyni už třetí den a postupně si okolí zapisuji do paměti. Stejně tak jsem nechal svou přítomnost vsáknout do každého kamene a trsu trávy na kilometry daleko. Přestup z oblasti bez mého vlivu až ke mně je tak pozvolný. Pokud se na to jeden nesoustředí, lehce zamění mou auru za magickou energii nějakého přírodního zřídla." Usmál se a byla v tom stopa zlomyslnosti. "Jako skupina, která se k nám blíží."

Zamrazilo mě. Miro popisoval něco monstrózního. Pokud jsem ho pochopila dobře, už tři dny nepřetržitě vnímal kilometry čtvereční půdy a znal na nich každý jeden lísteček a hroudu hlíny. Něco takového nemělo být možné.

Bleskl po mně pohledem a zaváhal. "Kosťo, můžeš se dostat zpět? Nejspíše dojde k boji."

"Nechceš, aby se mi něco stalo, nebo abych tě viděla bojovat?"

Sklopil pohled, nejspíše aby skryl emoce ve svých očích. "Kolik toho víš?" zeptal se nakonec.

"Sdíleli jsme spolu sny roky. I když jsi nic neřekl, dokázala jsem zachytit střípky. Nebylo těžké je poskládat do smysluplného obrazce."

Zaťal pěsti a odmítl se na mě podívat. "Štítíš se mě? Jsem nakonec Kosminým nožem a ukončil jsem nespočet nevinných životů.

"

Tentokrát jsem uhnula pohledem já, jelikož to byla věc, na kterou jsem se velmi pečlivě snažila nemyslet. "Myslíš, že nevím, že jsi neměl na výběr?"

"Ale to na celé věci nic nemění, že? Je toto důvod, proč jsi se mnou přerušila kontakt?" zeptal se klidně.

Prudce jsem na něj pohlédla a spolkla nadávku, která mi už-už plynula ze rtů. "Moc dobře víš, že to tak nebylo. Nehledej si výmluvy! Náš vztah zničila tvá zrada a nic jiného!" zasyčela jsem.

"Chránil jsem tě," zopakoval poklidně jako už tolikrát. "Kdyby tě tehdy matka v té jeskyni viděla, tak -"

"Tak to tedy ne," zarazila jsem ho, "žádnou zpropadenou jeskyni do toho nezatáhneš! Mluvíme tu o jedné konkrétní situaci, tak proč vytahuješ něco jiného?" zeptala jsem se naštvaně. Jestli takto mínil pokračovat, ukousnu mu tu jeho tvrdohlavou hlavu.

Miron na mě upřel nevěřícně pohled. "Jeskyně. Když jsme byli dětmi a já tě kouzlem shodil zpět. Kostislavo, prosím. Neříkej mi, že se roky hádáme kvůli zatracenému nedorozumění," procedil a já na něj tupě zírala. Jelikož to příšerně znělo, jako kdyby se přesně toto stalo.

Procedil ruskou nadávku a zvedl se. "Tohle se dořeší později. I kdybych pro to musel zabít boha, pokud mi bude stát v cestě. Teď se však blíží nepřátelé. Mohla bys,"

"Zůstanu."

Uvážlivě si mě přeměřil. "Nechci, abys tuto mou stránku viděla."

"Nejsi to ty?" zeptala jsem se prostě a Miro se zachvěl. Pak se zaměřil na les.

"Poznávám je. Aury, které se blíží. Sám jsem většinu z nich cvičil."

"Jsou to pos... jsou to lidé tvé matky?"

"Ano. Konkrétně podřízení jednoho bělookého vlka, který mě zradil. Přesto, udělám to, Kostičko? Udělám ten poslední krok, který nebudu moct vzít zpět?"

Ramena mi rezignovaně poklesla. "Je to tvá matka," vydechla jsem unaveně.

"Ano," souhlasil stejně tiše. "Kosmo," zamumlal pak a snažil se zprávu poslat po větru. "Nechci s tebou bojovat. Prosím."

Okolní teplota prudce poklesla a nebe se zatáhlo. Znepokojeně jsem se rozhlédla, jelikož jsem to cítila i v astrální formě, což by nemělo být možné. Mirovi ve tváři cukl sval.

"Prosím," zopakoval.

Dlouho se nedočkal žádné odpovědi. A když nakonec přišla, s temným výrazem se jí vyhnul. Ukročil bokem a lehce odzbrojil mladého čaroděje, který na něj zaútočil.

Znal jsem ho od miminka. Držel v náručí, když plakal. Učil ho modlitby k našim bohům a jeho první kouzla, poslal mi a bolest za těmi slovy mi na okamžik vzala dech. Tak jsem tu čubku nenáviděla. Co vše pro své ambice neobětuje?

Oči mladého Slovana zářily fanatickým odhodláním a tvář měl zkřivenou v grimase nenávisti. "Zrádce! Jak jsi mohl? Jsi Synem ohně... zrádce!"

"Tohle není nutné. Vraťte se. Zde vás čeká pouze smrt."

Mladý muž jej nepřestával napadat a Miron ho nakonec omráčil a kouzlem odhodil zpět do lesa. Zpoza stromů začaly vystupovat postavy, všechny těžce ověšené ochrannými amulety a bojovými talismany. Někteří u sebe měli i kaptorgy páchnoucí agresivní magií. Už samotné schránky vibrovaly mocí, nechtěla jsem vědět, co bylo zapečetěno uvnitř. Tyto nevinně vypadající kovové schránky v našich komunitách nosili pouze nejmocnější žrecové. Jednomu stačil letmý pohled na komplikovaná kouzla na nich vyrytá a věděl, že šlo do tuhého.

"Miro," začala jsem nejistě. Nijak nereagoval, pouze čekal, až jej obklíčí. Nebyla jsem bojovník, ale přišlo mi to jako zatraceně špatná taktika.

"Takže nejen bělooký vlk, matka poslala i své osobní řezníky," zamumlal. "Kosťo, nezvážíš ještě odchod?"

"Co když se ti něco stane?"

"Pošetilá vědmičko. Není jich zde dost, aby mě dokázali porazit."

"I tak zůstanu."

Miron neodpověděl, pohled mu padl na jednoho z blížících se mužů. Musel vycítit něco nebezpečného, jelikož konečně začal kouzlit.

Poslala Igora, poslal mi a byla v tom stopa nevíry. Okamžitě jsem přesunula pohled na dotyčného muže a odolávala nutkání utéct. Pokud byl Miron její pravá ruka, Igor byl tou druhou. A přestože můj dětský přítel v některých vyvolával teror, Igorovo jméno bylo spojováno s masakrem a nelidskými zvěrstvy. Kdyby neměl ochranu Kosmy, už dávno by jej utratili jako každého jiného prašivého černokněžníka.

"Igore Vasiljeviči. Opravdu se mnou chceš bojovat?"

"Mirone Kosmoviči," Igor se zarazil, "Mirone Zrádce. Vrať se s námi dobrovolně a kaj se za své hříchy. Poté si můžeme promluvit."

"Jaké hříchy?" zeptal se Miro snad i zvědavě.

"Zradil jsi pro cizáckou čubu Državy," začal a překotně před sebe hodil ochranný amulet, když ho Mironovo kouzlo zastihlo nepřipraveného. Spálilo vše, co mu stálo v cestě. Igor couval a po skráních mu začal stékat pot, když jeden po druhém amulety padaly na zem, spálené na uhel.

"O Kostičce," začal můj přítel mírně, "se takto nikdo vyjadřovat nebude. Nikdy." Poslední jeho slova zvučela mocí, staroslovanština plynoucí mu z úst zněla jako rozzuřená bestie toužící po mase a krvi svých nepřátel. Stála jsem a ani nedutala. Tohle byl Miron, kterého jsem neznala, nebo spíše poslední dny poznávala.

Předem vystavěné kouzlo vyryté do kamenů kolem začalo žhnout jasněji a jasněji. "Varoval jsem vás. Dal jsem vám šanci. Teď už je pozdě," pronesl zachmuřeně. "Jste mí bratři a sestry. Ale ona je můj plamínek v temnotě."

Jeho magie vybuchla. Igor v rychlém sledu zničil několik ze svých amuletů a snažil se to nejhorší zarazit, i tak zbytková vlna zasáhla nejbližší z Mirových protivníků, kteří se jeden po druhém svezli k zemi, mrtví. Přesto je bez zaváhání ihned nahradili další. Dva z čarodějů začali mumlat kouzla a jeden v pozadí dokonce vzýval pána Dažboga.

Viděla jsem, jak Miro do kouzla vrytého v kameni lil více a více magie. Sledoval své protivníky až příliš pečlivě a já na něm poznala známky napětí. Okamžitě jsem se na čaroděje v pozadí pečlivěji zaměřila, jelikož jsem nechápala, co ho mohlo tak znepokojit.

Znají mě, poslal mi Miron. Myslím mé slabiny, mohli by mě zahnat do kouta. Pokud navrch vyvolají matčina milence, nedokážu se z toho vylízat ani já.

Dokážu to zarazit?

Zamyslel se. Nenech ho obětovat a získat tak pozornost boha. Stále je zde možnost, že se Dažbog tímto směrem již dívá a přijde i tak, ale nezarazit toho mladého volchvu je pošetilé.

Spolehni se na mě. Soustřeď se na boj. Já je nenechám vzývat boha.

Igor dokončil několik komplikovaných kouzel a pohlédl na Mirona. "Zahodíš pro ni vše?" plivl a jeho ruka sklouzla k jedné z kaptorg. Držela jsem si ho v zorném poli, zatímco jsem napínala své mentální síly a skrze astrální projekci znemožňovala vyvolávajícímu čaroději dokončit jeho modlitbu. Vyčerpávalo mě to katastrofální rychlostí, na tom však nezáleželo. Pokud mi dojdou rezervy, astrální projekce selže a vrátím se do svého těla. Miro mohl přijít o život.

"Ptáš se špatně. Nezahazuji nic. Naopak, bojuji o svou svobodu."

Igor vycenil zuby a strhl kryt stříbrné schránky, linie kouzla na ní začaly zlověstně zářit. "Budiž, Mirone Zrádce. Přeješ-li si, abychom se k tobě chovali jako ke psu, pojdeš stejně mizerně."

Prudkým pohybem z kaptorgy vysypal kosti, které ale nespadly na hromádku k jeho nohám. Levitovaly ve vzduchu a začalo se kolem nich omotávat krvavé kouzlo. Ozval se dětský pláč, zahlédla jsem jednoho z útočníků, jak drží nemluvně. Okamžitě jsem pod ním vytvořila prohlubeň a snažila se ho vyvést z rovnováhy, ale nestihla jsem to. Podřízl dítěti hrdlo a teprve poté se propadl do díry pod ním.

S hrůzou jsem zírala na miminko, které tvrdě dopadlo na zem a nepřirozeně zkrouceně leželo. Z šoku mě vytrhly až kosti, které jako by krev vycítily a rozletěly se směrem k neviňátku. Ve stejné chvíli se čaroděj, kterého jsem do té chvíle dusila, rozzuřeně rozmáchl a mířil si nožem na krk.

Stihla jsem nůž odvrátit a konečně toho zatraceného pitomce poslat do bezvědomí. S nemluvnětem jsem už nic nesvedla, a když jsem zkontrolovala situaci u Mirona, strnula jsem.

Jeho ochranné runy se prohýbaly pod společným útokem jeho nepřátel. Ukročil a zašklebil se, jedna část štítu prudce poklesla a na okamžik byl bezbranný. Okamžitě jsem se k němu vydala, ale byla jsem příliš daleko.

"Ne! Zpátky!" zaburácel Igor a já se zmateně zarazila. Miron se lstivě usmál. Přes Igorovy rozkazy někteří bezhlavě vyběhli vpřed a já pochopila jejich chybu, když jeden po druhém překračovali linii ochranného kruhu. Miro je nechal dojít co nejblíže, než je jedním brutálním zásahem spálil na popel a jejich energii použil k přiživení svých ochranných run.

Odvrátila jsem se a snažila se potlačit nevolnost. Přestože Miro pozůstatky spálil, jejich duše stále bloudily kolem a jejich nenávist a hrůza na mě útočily ze všech stran. Když je pak Mironovo kouzlo vsáklo do sebe a já cítila jejich utrpení, roztřásly se mi ruce. Jelikož jsem sledovala, jak zanikaly samotné duše.

To byla magie černokněžníků také. Můj Miro byl černokněžník.

Kousek ode mě se začala hromadit temnota. Když jsem tam pohlédla, viděla jsem kosti vysypané z Igorovy speciální schránky. Obalovaly se masem neviňátka.

Kostičko. Musím to ukončit. Běž. Bojím se, abych svým dalším kouzlem nezasáhl i tebe.

Našla jsem jej stát mezi tuctem mrtvol a viděla, jak mu v očích běsní magie. Sahal do rezerv... nebo spíše k magii, nad kterou neměl úplnou kontrolu. Bylo to pro něj skoro stejně nebezpečné jako pro jeho protivníky.

Buď opatrný, poslala jsem mu jaksi bezradně. Vše se mi zdálo nereálné. Mrtví a umírající všude kolem. Ten boj. Fakt, že většina našinců se musela snažit, aby nějaké kouzlo dotáhla k dokončení, a u Mirona to bylo přesně naopak.

Zavřel oči a krátce nato se kolem něj rozlila jeho aura, s každým okamžikem silnější a silnější. Povoloval vodítka své kontroly nad magií. Všude kolem nás se začaly objevovat plameny, vznikalo opravdové ohnivé moře a požíralo vše, co mu stálo v cestě. Obrany útočníků se prohýbaly... ale stále držely.

"Víc!" zaburácel Miron. Magie mu pod nohama zapulzovala, zatímco na něj Igor zíral s naprostou hrůzou.

"Lhal jsi Velekněžce! Skrýval jsi svůj pravý potenciál a zahodil tak budoucnost Držav, ty prachsprostý zrádce, ty... ty..." Igor vyhekl a příšerně zbledl, když vlna Mironovy magie málem prorazila jeho štít. Třesoucíma se rukama lámal amulety a talismany, bylo to však zbytečné. "Ty... monstrum," dokončil šeptem a Miro se jízlivě zasmál.

"To sedí od řezníka, který má na rukou krev tisíců nevinných," zašeptal a ochranný kruh jeho nepřátel se konečně prolomil. Jednoho čaroděje po druhém začal pohlcovat oheň.

"Zaplatíš... za svou zradu zaplatíš, a ta čubka s tebou!" zaburácel Igor s tváří zkřivenou v grimase nenávisti... a nevíry.

Plameny zuřivě vyšlehly a prorazily poslední obrany, hnaly se i ke mně. Překotně jsem sáhla na své spojení s mým tělem a s bušícím srdcem se vrátila zpět do své fyzické podoby stromku okamžik předtím, než mohly pohltit i mě.

Kapitola 8 | Úvod | Kapitola 10