Kapitola 4

Smrtelnické chyby

Náhle mi došla závažnost celé situace. Vzpomněla jsem si, že mě navštívil Ježíš a uzavřela jsem s ním dohodu. Tento Stařec byl bohem. Slovanským bohem, pro což každičká buňka mého těla toužila mu sloužit. A to i přesto, že mě přeměnil v zatracenou dřevinu. Taky se ve mně rozlil odporný pocit strachu a paniky. Ten sen. Ten zatracený sen! Věděla jsem, že jsem o Mirovi nesnila jen ze stesku. Tento druh snů, naprosto prosáklý starými silami, které kolem sebe ten zelený bastard šířil stejně svádivě a toxicky jako prostitutky laciné voňavky, nikdy nebývaly nevinné.

Přestože jsem byla strom, mé obavy ohledně Mirona překovaly jakékoliv bariéry mezi mou neohrabaností a magií. Okamžitě jsem svůj dar nasměrovala tak, jak jsem si přála - najít naše spojení duší a ujistit se, že je v pořádku. Touto dobou to pro mě bylo ze všeho nejvíce instinkt.

Realita a čas se podivně protáhly. Byla jsem břízka, ale byla jsem i mladá Slovanka vedoucí svůj koven. Ty ale s Mironem nebyly ve spojení. Musela jsem jít dále. Minula jsem tiché, vyděšené stvoření, kterým jsem se po tom Útoku stala. Hlouběji do minulosti! Až sem, kdy jsem byla dcerou Luny a Štěpána a bloudila prastarým lesem, kde mě pán Simargl zavedl k jisté jeskyni...

Vzhlédl ke mně těma očima plnýma modřin.

Tady jsi, povzdechl jsem si a natáhla se k němu. Nemohl si pomoct, stejně jako já. Vzal mou ruku a stáhl mě do své přítomnosti.

>X<

Nacházeli jsme se v malé místnosti v podzemí. Mironovo oblečení bylo nezvykle prosté a špinavé, bosýma nohama se bořil do šedivé hlíny. Byl vychrtlý a strhaný, jako by příliš dlouho nespal a pořádně se nenajedl. Veškeré potlačované pocity viny uvnitř mě se opět začaly drápat na světlo světa, až se mi z toho zkroutily všechny větvičky. Udělala jsem proto něco, o co jsem se nepokusila od svého dětství. Zkusila jsem s Mironem navázat vědomé spojení. Starcova magie mi pomáhala, jelikož byla vzdálenost mezi námi obrovská.

Bylo to směšně jednoduché. Jako astrální projekce jsem náhle stála v malé cele. Jediným zdrojem světla byl slabý svit měsíce, který do místnosti dopadal skrze zamřížované okno ve stropě. Miron seděl u stěny. Se zakloněnou hlavou a zavřenýma očima tak setrvával. Jiní by vypadali uštvaně. Z Mira jsem cítila nebezpečí. Kdybych jej neznala, neopovažovala bych se k němu přiblížit.

"Tak? Jaká hra to bude tentokrát?" prořízl jeho hlas ticho. Skoro jsem nadskočila, jelikož každá slabika staroslovanštiny z jeho úst připomínala útok. Byl mocný a jeho hlas nesl těžkou váhu magie. Když následně otevřel oči a pohlédl na mě, málem mou astrální projekci zničil.

"Miro," začala jsem nejistě. Ve tváři se mu nehnul sval, vzduch přesto vibroval jeho zuřivostí.

"Varoval jsem vás," začal a já mu skočila do řeči, než mě jeho záměrný útok opravdu odrovnal.

"Pán Simargl!"

Miron strnul.

"V té jeskyni. Než nás našla tvá matka. Přivedl mě pán Simargl."

"Kosťo?" zeptal se nejistě a zamračil se. Zvedl ruce ke svým spánkům a křečovitě zavřel oči. Opět z něj vyšlehla síla, vztyčil několik štítů a úplně se odřízl od okolí.

"Kdy jsme se viděli naposledy?" zeptal se po dlouhé době.

"Myslíš osobně... nebo v našich snech?"

Upřel na mě tvrdý pohled. "Odpověz," rozkázal. Sledovala jsem jeho výraz, grimasy, které jsem neznala. Nepřátelství v jeho postoji. Byl uštvaný a vyčerpaný. Měl někoho, kdo mu kryl záda? Komu mohl věřit?

"Naposledy jsem ti řekla, že si máš vybrat. Já, nebo tvá matka. Ihned poté jsi zmizel a já odmítala být tou druhou. Padnout na oltáři jejích ambicí."

Modré oči mu na okamžik zaplály magií, neviděla jsem jej udělat krok, ale náhle byl u mě.

"Proč?" zeptal se ochraptěle. "Proč se vše zlomilo? Proč jsi mě před lety začala obviňovat a nakonec jsi mě odřízla?"

"Já tě... já tě odřízla? Tys mě zradil!" zakřičela jsem na něj.

Sledoval mě mlčky, jako už nesčetněkrát v našich společných snech. Jak jen mě to vždy dokázalo rozzuřit. Jako bych to byla já, kdo se choval pošetile a dětinsky. Stáli jsme v tichu dlouhou dobu, než jsem se dokázala dostat přes dusivý pocit zuřivosti a zrady.

"Chci ti pomoct," začala jsem, ale přerušil mě.

"Proč?"

"Proč co? Jak je na tom něco k nepochopení, Mirone?" vybuchla jsem znovu. Považovala jsem se za racionálního člověka, ale s ním, s ním jsem se vždy přestala ovládat. "Zradil jsi mě. Bodl jsi mi pomyslný nůž do zad, a když se mi zhroutil celý svět, ani ses neobtěžoval k tomu cokoli říct! Hledala jsem tě ve snech, dokonce se tě snažila kontaktovat i v realitě. A jaká byla tvá odpověď? Nepřeješ si se mnou komunikovat. Rád bys uchoval přátelské vztahy, ale momentálně si na mě nemůžeš vyhradit zpropadený čas!"

Stále měl nasazenou tu kamennou masku, kdybych nebyla astrální projekce, asi bych se na místě rozplakala. Milovala jsem ho. Byl roky mým důvěrníkem a nejbližším přítelem. Říkala jsem mu o sobě vše a vždy v něm našla oporu. Věřila jsem... doufala jsem, že spolu jednoho dne založíme rodinu. Plánovala jsem společnou budoucnost!

Byla jsem opravdu tak pitomá, abych stále běhala hlavou proti zdi a očekávala jiný výsledek? I teď mi stačila pouhá zmínka o tom, že je v nebezpečí, a jako ta největší husa jsem všeho zanechala a snažila se mu jít na pomoc.

"Musel jsem. Matka se nesměla dozvědět o tom, co pro mě znamenáš. V reálném světě nikdy nesmíme dát najevo, že pro sebe cokoli znamenáme."

A tady máme naši univerzální odpověď na vše. Jeho šílená matka, k čertu s ní.

"Na tom nezáleží. Chci ti pomoct a s celou touhle fraškou skončit, Mirone," vydechla jsem nakonec.

"Kostislavo," začal a já ho zvednutím ruky přerušila. Když používal tento tón, rozčílila jsem se ještě rychleji.

"Jsi uvězněný, že ano?"

"Náš vztah je příliš silný proto, aby jej něco takového zničilo," pronesl pevně.

Zírala jsem na něj jako na blázna. Kdybych skrze spojení necítila jeho emoce plné náklonosti a tak zatraceně moc ho nemilovala, asi bych ho zavraždila. Tvrdohlavého, arogantního bastarda. Nehádala jsem se s ním. Nemělo to cenu. Nedokázal pochopit, že jsem mu už nedokázala věřit. A jeho tvrdohlavá víra, že udělal správnou věc, zabíjela moje city k němu o to víc. Nikdy si totiž nebudu jistá, zda se rozhodne pro mě, nebo pro svou matku.

Nevybral si nakonec už jednou, když se mě snažila zabít? Jak jsem se na něj měla dívat stejně, když jsem tehdy málem zemřela?

"Zemřela?" zamračil se. "Chránil jsem tě."

A máme zde reprízu. Jeho nezdolná víra, že... ale to zde už bylo.

"Proč neutečeš?" zeptala jsem se unaveně. Z té frašky na celu bych se dokázala dostat i já, natož on s tou jeho obludnou mocí. Kdybych ho připodobnila k hurikánu, zas tak daleko od pravdy bych nebyla.

"Jelikož ve chvíli, kdy odejdu z cely, tě zabijí."

Promnula jsem si tvář a došel mi ironický fakt. Nebyla jsem v nejlepší pozici komukoliv pomoct. Nakonec, neunesl mě ten Stařec? Ve svém pokoji už jsem se nenacházela a má podoba stromku mi v útěku také nepomůže.

Do čeho mě to jen Ježíš namočil? Kdyby to nebyl zrovna On, bála bych se možnosti obchodování s magickým masem. Lidí s mocí není zas tolik a nová krev zamezí příšernému prokřížení. Genetika nakonec platila i pro ty za Závojem. Čím mocnější magie, tím menší pravděpodobnost výskytu onemocnění, ale zcela se těmto nemocem vyhnuli pouze opravdu mocní kněží s požehnáním od boha.

Byla pravda, že Ježíše jsem se nebála. Podvědomě jsem od něj nečekala žádnou zradu. Jeho pověst milujícího syna božího byla jeho vizitka, a pokud by se své legendy nedržel, slábl by a ztrácel svou suverenitu nad aspektem. Ale byl součástí křesťanského náboženství a kdykoliv se místo něj mohl manifestovat ten Bůh. Pokud kdokoli četl historické spisy nebo Starý zákon, tak věděl, že zdržovat se v blízkosti toho Boha nebylo zdravé. Čarodějnici nenecháš naživu a tak dále.

Pak zde byl Stařec. Slovanský bůh. Nemohla jsem si pomoct a chtěla jsem jej následovat. Kolik Slovanů by pro možnost být na mém místě dalo život? Sloužit bohu... to byla ta největší pocta. I když jsem byla zatracený strom, byla to Starcova vůle.

"Kdo je Stařec?" zeptal se Miron.

Zaváhala jsem, pak mu ukázala své nejčerstvější vzpomínky. Zamračil se, na druhou stranu však pokýval hlavou.

"Ta přeměna v rostlinu... vypadá záměrně. Ne proto, že tě chtěl omezit. Je to jeho aspekt, vládne přírodě. Dává mu to nad tebou moc... a zároveň tě maskuje. Myslím, že je to pro tvou ochranu."

"Ale proč?"

Mimoděk se po mně natáhl, ale projekce nebyla hmotná, tak mnou jeho ruka prošla. Očima mu probleskla silná emoce, kterou okamžitě maskoval.

"To zatím nevím. Napadá mě pouze spojitost se mnou. Lidé mé matky tě drží jako rukojmí, aby mě zahnali do kouta..."

Ten zpropadený vodník! Musel to být on. Podivně silný, který se stále vracel a hrál si se mnou? Náhoda? Stěží.

"...a Kosma poslední roky s většinou bohů nevychází dobře, je možné, že se jí snaží překazit plány. Nedivil bych se, kdyby byl Stařec jejím nepřítelem. Zdá se mi to jako malicherný důvod, který je pod stání boha, ale možná v tom je něco více."

Jeho apatický hlas a způsob, jakým celou situaci analyzoval, trhal mé sebeovládání na cucky. Měla jsem ta slova spolknout. Ale nemohla jsem si pomoct: "Víš to. Víš, že se mě tvá matka snaží zabít. A stále za ní stojíš."

"Chránil jsem tě. Nedostala se k tobě," reagoval tvrdohlavě. Hořce jsem se rozesmála.

"Nedostala? U všech běsů, vím, že ve všem měla prsty tvá matka, ale to není to hlavní, že?! Jak si zatraceně můžu být jistá, že mě - ne. Tohle už ne. Na to není čas."

Miron se nadechl k odpovědi, se zamračením se však ohlédl. "Mí věznitelé něco vycítili. S tím Starcem jsi v bezpečí, alespoň prozatím. Zůstaň s ním, najdu si tě."

Odvrátil se a došel k jedné ze stěn. Temnota cely začala překotně utíkat před rodícími se plameny.

"Najdeš si mě? A co pak. Představíš mě své matce?" pronesla jsem jízlivě, protože to byl sarkasmus, nebo hysterický záchvat s potoky slz. Tak mi ubližoval. A vypadalo to, že je mu to naprosto ukradené.

"Ochráním tě."

Málem mě těmi slovy zlomil. "Tomu mám věřit, Miro?" zašeptala jsem. Ohlédl se po mně a oheň tančící v místnosti mu ve tváři vykreslovaly stíny, které z části skryly jeho výraz.

"Jsi můj plamínek v temnotě. I kdyby měl ukončit svět, ochránil bych tě vlastním životem."

Zachvěla jsem se. Zahrával si, když tak neomaleně dal své slovo a upředl novou, nebezpečnou nit osudu. Bez zaváhání to udělal. Pro mě.

"Ani netušíš, jak tahle slova bolí. Především proto, jak vážně je myslíš," zamumlala jsem mu do zad. Ruce podél boků jsem měla zaťaté v pěsti a nehty se mi zarývaly do dlaní tak silně, že se na kůži začala objevovat krev. Karmínová, rudá jako jazyky magie, které šlehaly ke stropu a začaly požírat vše, co jim stálo v cestě - hlínu i kámen nevyjímaje. Miro pohlédl směrem, odkud se blížilo několik mocných magických aur.

"Drželi mě zavřeného jako psa příliš dlouho. Nakonec si snad i začali myslet, že jsem pouhý pouliční vořech," zabroukal a jeho úsměv byl plný dravosti a temnoty. Plameny kolem začaly tančit svůj temný rej, reagovaly na jeho emoce pravdivěji než cokoli jiného. "Je načase, aby si všichni připomněli, proč jsem odmala oslavován jako Syn ohně."

"Proč ta melodramatičnost? Nejsem jako tvé obyčejné publikum a nežeru ti tu přehnanou přetvářku, o velký Hrdino slovanského lidu," procedila jsem jedovatě.

Ohlédl se a věnoval mi pobavený pohled, parchant. Na okamžik jeho aura ztratila něco z té krvežíznivosti, která mě navzdory všemu lehce děsila. "Nedívej se, Kostičko."

"Nebudu." Sklopila jsem pohled. "Opatruj se, Mirone Náume."

Nechala jsem svou astrální projekci rozplynout, zatímco se v dálce začaly ozývat první výkřiky.

"Buď opatrný," zašeptala jsem.

>X<

Miron Náum.

Pohupovala jsem větvičkami, jelikož mě to zvláštně uklidňovalo.

Zlatovlasý Miro s rošťáckým úsměvem a oceánem bolesti v očích.

Zleva doprava, zprava doleva. Natočila jsem lístky, abych lépe zachycovala sluneční paprsky. Stařec mlčel, nesl mě v náručí a nechal mě přemítat. Lehce jsem se mu otřela o vousy a vysála z něj trochu energie, abych měla dost šťávy na přemýšlení.

"Lhářko. Jsi prostě jen nenasytný parazit," zabručel, ale nijak mě nezarazil.

Nepovažovala jsem za nutné jeho reakci poctít odpovědí. Nakonec, byl to on, kdo mě v první řadě proměnil v zatracenou dřevinu. Ale na boha byl Stařec podivně mírnou osobností. Navíc, pomohl mi napojit se na Mirona. I bez toho, že jsem měla být technicky jeho služebník, stále jsem mu dlužila.

Půjdeme mu pomoct? poslala jsem Starci myšlenku. Ten si odfrkl.

"Tomu Perunově zázraku? Ten to nepotřebuje. Jeho slabinou jsi z nějakého důvodu ty, děvče. Vy smrtelníci jste všichni stejní a necháváte se podvést stále stejnými triky. Když jsi jej ujistila, že jsi v bezpečí, nechal své okovy spadnout - ne, spálil je - a rozhodně naši pomoc nepotřebuje."

Zamyslela jsem se tak hluboce, že mě šlehl energií a já se zachvěla.

"Žádné spaní, to jsme si snad už ujasnili, he? Teď mi musíš laskavost splatit ty, dcero Štěpánova a Lunina."

Jakou laskavost?

Dlouho mlčel a já skoro začala klimbat. Nakonec si povzdechl a lehce polaskal jeden z mých lístečků, což podivně svrbělo a zároveň bylo neskutečně příjemné.

"Vydáme se na ohromnou výpravu, na takovou malou honbou za pokladem. Budeš hledat Srdce," usmál se pobaveně.

"Srdce?"

"Více se dozvíš později. Nejprve ti něco ukážu."

Ozvalo se šustění mých lístků, jak jsem se celá roztřásla. Měla jsem mrazivou předtuchu budoucnosti. Jako bych se ocitla na křižovatce, zamotaná v osudových nitích sudiček. Pokud udělám špatný krok, nikdy jej nebudu moct odčinit.

Miron opravdu nepotřebuje pomoc?

Stařec na mě dlouho zíral a v jeho očích byla prastará bolest nepochopitelná pro smrtelné jako já.

"Je ten chlapec tak důležitý? Důležitější než dědictví tvých předků, dítě?"

Ta otázka mě zarazila.

"Věky jste se neviděli. A přesto je vaše pouto tak silné. Proč?"

Zamávala jsem větvičkami v neurčitém pokusu vysvětlit něco, co jsem nechápala ani já.

Tiché doteky a sdílená bolest v šeru jeskyně, jeho statečné slzy a horké plameny olizující mi kůži, a přesto něžné jako letní vánek. Celá jeskyně byla spálená na popel, ale mně nikdy Mironovy plameny neublížily. Naopak, ožila jsem mezi nimi jako květina políbená paprsky slunce.

Vzniklo tehdy pouto a dluh. Vzkřísil ve mně magii, hluboko spící dědictví utlumené dlouhým pobytem v teritoriu otcova kmene. Ukázal mi, co znamená být divokou duší a jak ochutnat život, bez lítosti a výčitek svědomí. Co je to být Slovanem, který tančí v lesích, ctí bohy a předky a kráčí s ostatními z nižších bytostí v míru a pokoji. Pomohl mi nadechnout se a opravdu žít, když jsem celý život spala a nechávala se pomalu zabíjet nároky druhých.

Naučil mě, co je to být žrečka.

Objímala jsem ho, když naše léčivá kouzla začala pracovat a jeho polámané nohy se stávaly celými. Kousek po kousku jsme vyspravovali jeho tělo, na které byla uvržena smrtící kletba.

On mě držel, když zuřivé proudy magie běsnily v mém nitru a nemohly najít své místo. Jelikož žádný smrtelník nemůže patřit více pantheonům... a přesto se mi to dělo. Jedna strana po matce z Perunova panství a druhá náležící Hvozdu. Dvě teritoria slovanských bohů oddělená do té míry, že víru nadále nesdílely, přestože ve stejném střípku Závoje sídlily. To mě zabíjelo.

Skoro jsem viděla jeho bílou tvář a modrající rty. Mnoho života v něm už nezbývalo, když mě tehdy pán Simargl přivedl do té jeskyně a já jej našla. Ujistili se o tom, než jej odhodili pryč jako odpad, kterým se pro ně stal. Pouze má magie jej držela na správném břehu moře, za kterým ležela věčná noc země mrtvých. Ukázal mi, jak zvládat magické síly, které nikdy neměly ležet v rukou smrtelníků, natož dětí. Jelikož si tím stejným prošel i on.

Viděli jsme tehdy naše duše a tančili spolu, chovali své slabosti v síle toho druhého a bojovali spolu o život. Můj. Jeho. Náš. Maso může být mladé a pomíjivé, ale duše jsou věčné a ty naše se poznaly, poprvé nebo se k sobě možná stále vracely. Byli jsme náš osud.

Jako když jsem jej vzala na zamrzlé jezero, kde jsme přitiskli ucho k ledu a naslouchali éterické písni přírody.

Jako když mě vzal za ruku a vyběhli jsme na nejvyšší skalku v okolí, kde se poté vydrápal na výstupek a vysokým hlasem zazpíval animalistickou melodii, na kterou mu odpověděl celý les.

To byla magie.

Tak bolelo, když jsem jej důvěřivě následovala a on mě nečekaně napadl kouzlem a shodil zpět do temnoty.

To bylo poprvé.

Vyšel ven z jeskyně do náruče té ženy a neohlédl se zpět. V ten okamžik byl mým světem. Přesto se rozhodl následovat svou matku, spoutat své plameny života jejími pravidly a povinnostmi. Zapomenout, jak jsme tančili s magií ve věčné oslavě života.

Přesto jsem o něm dále snila a doufala. Věřila. Toužila.

A pak se to stalo.

Vzpomínala jsem na otcovu tvář. Na rudé tváře a šílenství v očích, bílé klouby prstů sevřené kolem hole, oslnivý lesk rudého kamene vsazeného do prstenu na jeho palci. To byla druhá zrada.

Bolet je tak lidské. Doprovází nás to životem jako nechtěný společník, málokdy nás opouští a mnohokrát se vrací, s tvářemi a v podobách, které jsme ještě neměli šanci okusit.

Mirone, Miro. Dala ti to, po čem tvá duše tehdy tak toužila? Stálo to za náš kousek věčnosti, který jsi prodal?

Za nás?

Na zářivé vzpomínky toho dne, který trval stovky let, na ten čas v Závoji začal padat soumrak a náhle jsem se v záři slunce cítila chladná až na kost.

Co si přeji já?

Byly moje. Všechny ty roztříštěné vzpomínky. Nechala jsem si je vrýt do duše, i s těmi tak ostrými hranami. Nedokázala jsem je zavrhnout, ani po té době ne.

Otočila jsem lístky od paprsků slunce, najednou chtěla být ve stínu a stanout na okamžik ve chvíli bez energie, která mi zajistí klid, moment ticha a nevědomí.

Ano. Miron je pro mě důležitější než cokoli jiného, přiznala jsem a bylo to podivně těžké zjištění. Bolestivé a lehce podbarvené záští.

"Lidé," povzdechl si Stařec opět a přehodil si mě v rukou, "a ty vaše smrtelnické chyby."

Kapitola 3 | Úvod | Kapitola 5