Kapitola 5

Merit

"Nuže, dobrá tedy. Vybereme si obtížnější cestu a uvidíme, kam nás dovede."

Kdy se změním zpět v člověka?

Stařec pohlédl k západu, na tváři výraz plný melancholie. "Jak jsem řekl. Ukážu ti, co musí být viděno. Bude na tobě, co si z toho odneseš." Něžně se dotkl jednoho z mých lístků. "Svět je mnohem větší, než si dokážeš představit. Ani bohové nevědí vše," přimhouřil oči, "možná až na Ježíše. Ten něco ví a neříká. Ale ten je na zcela jiné úrovni než většina pantheonů." Vykročil a bezohledně se prodral středem davu. "Vybral jsem si tě záměrně. Máš cit pro zeleň. Možná pochytíš něco z mého učení a staneš se mou žrečkou, mou vyvolenou kněžkou."

Starče?

"Hm?"

Přestože nejsem oficiální kněžka, vedu vlastní koven věřících. Pokud se dlouho neozvu, mohou se o mě začít obávat.

Zastavili jsme se tak prudce, že jsem se málem překlopila.

"Máš svůj koven?" zeptal se podivně ostře.

Nic, co by stará škola uznávala. Je to něco jako... spekulativně jsem špičkou kořene dloubala do hlíny. Virtuální místnost nepochopí zcela jistě. Chatovací místnost? To už bylo dost staré, aby se to k němu doneslo? Spíše ne. Společný telefonní hovor? Uh, v době jeho mládí jsem nebyla ani jiskřičkou v očích svých rodičů. Nebo pra-na-entou-prarodičů. Jak se v době jejich mládí nazývaly společenské dýchánky?

Víš, co je to internet, Starče?

"Taková ta obrázková věc v počítačích..." odvětil vyhýbavě a já celá povadla.

Představ si... představ si, jako by nejen bohové, ale každý smrtelník dokázal vzít kousek Závoje a vytvořit v něm místnost, kde se mohou sejít s ostatními. Přímo do Závoje sice mohou vstoupit pouze duše, ale lidé vymysleli obdobnou věc a mohou se tam dostat kdykoli, pokud mají talisman, který jim to umožní. Talisman jménem počítač. Vytvořila jsem na internetu takovou místnost a společně s dalšími lidmi oslavujeme přírodu a slovanské dědictví. Pro lidi jako já, kteří mají předky zpoza Závoje, ale zároveň nemají postavení nebo nějaký... asi bych řekla cíl.

Starcova energie mě náhle objala jako teplá peřina, skoro jako by ve mně něco hledala. A dle jeho následujících slov nejspíše i ano. "Máš svůj vlastní koven a získala jsi pro to merit," pronesl a vypadal podivně zničeně.

Mám nějaký problém? zeptala jsem se s maličkou dušičkou.

Položil mě na lavičku a sedl si vedle.

"Získala jsi merit. Zásluhu, což je slabší odraz božství."

Je na tom snad něco špatně? Vypadal, jako by náhle na ramenou nesl tíhu celého světa.

"Vy lidé máte přísloví. Člověk míní, pán Bůh mění. Ale i my bohové se někdy přechytračíme."

Stále to nechápu, ozvala jsem se nejistě.

Sledoval nebe, na tváři sardonický úsměv. "Kdo by řekl, že ponechají běhat mimo ochranu komunit žrečku? S vlastním meritem? Bláznovství.

Taková bláhovost!"

Starče?

Povzdechl si a poplácal mě po kmínku. "Každý žrec či žrečka musí mít tři věci. Nejlépe krevní spřízněnost s předky, kteří sloužili samotným bohům, vědomí a znalost své historie. Poté moc, jinak se sami za Závoj nedostanou, nebo tam nedokážou přežít. Poslední se získává nejobtížněji - merit. Je to doslova projev teritorií. Jejich uznání. Projev náklonnosti a pozornosti."

Pozorně jsem naslouchala, jelikož něco málo jsem sice pochytila od rodiny, než jsem odešla, ale merit konkrétně bylo téma, které si kněží přísně střežili a obyčejně se takové informace k prostým lidem nedostaly.

"Merit je... je to měna teritorií. Čím více meritu ve svém držení bůh má, počítá se do toho i merit jeho následovníků, tím více může ovlivňovat aspekt svého božství. Většina bohů představuje aspekt, o který se dělí s bohy jiných pantheonů. Třeba bouře. Náš Pán blesků je Perun. Stejně tak je hromovládcem Perkwunos, Indra, Dagda či Taranis, Kresnik, Thór, Adad nebo Iškur. Každých pár století vyskakují noví. Jedinou výjimkou je podivnost, která si říká peníze. A i ta momentálně prochází podivnou fází digitalizace a je dost rozfragmentovaná. Není to nepodobné křesťanskému Bohu a jeho takřka rozštěpené osobnosti, popravdě." Starci ve tváři zacukal sval.

Já tento merit mám? Proč o tom nevím?

"Tvůj merit je maličký. Teritoria jej také rozdávají od oka," promnul si bradu tak silně, že se prohlubně jeho vrásek podivně vlnily. "Smrtelníci jsou pomíjiví jako plamínek svíčky. Jsou příliš křehcí, především v rukou a péči Věčných. Proto jim bylo dáno právo na zlepšení - merit. Člověk, který získá merit, se mění. Stává se svou dokonalejší verzí, také dlouhověkým, i jeho magické schopnosti dosáhnou nových výšin. Pokud je jeden velmi schopný, má štěstí nebo prostě žije dost dlouho, je možné stát se bohem. V minulosti náčelníci získali malý merit a mohli tak vést své kmeny. Později tato role přešla na žrece. Tak jsi jeden získala i ty."

Zakabonil se tak, že z jeho očí bylo vidět jen uzounké škvírky a vrásky v jeho obličeji byly podivně hluboké.

"Jak jen mohli nechat bezbrannou žrečku, aby pobíhala venku? Je to tak nebezpečné. Smrtelnický merit je, jako vy, proměnlivý. Proto je tak cenný. Ve stejnou chvíli se ale stává stejně křehkým. Kdyby tě někdo zabil mimo teritoria... stáhla bys část reality za Závojem sebou. Navždy by zanikl. Nezáleží na tom, že jsi získala jen maličký střípek. Teritoria tě přijala ve chvíli, kdy jsi do nich vkročila, a budou se o tebe bít. Není zcela nemožné, aby jediná malá žrečka stáhla do nicoty veškerá teritoria za Závojem, pokud tě nebudou chtít pustit a budou tě chránit až do hořkého konce."

Rozladěně se zatahal se za vous. "Kdo jen byl tak nezodpovědný?"

Starče? zeptala jsem se obezřetně. Nevypadal tak, ale veškeré mé instinkty mi našeptávaly, že jsem seděla vedle probouzející se sopky a stačilo málo, aby vybuchla.

"Už se jedna taková katastrofa stala. Při poslední velké teritoriální válce." Jeho výraz byl tak temný, že z něj takřka odkapával inkoust. "Jeden šílený muž, černokněžník, se zamiloval do bohyně. Udělal by pro ni vše a v jejím jméně obětoval nespočet neviňátek. Ti, kteří se sotva narodí, na sobě ještě stále mají dotek Závoje. Pozůstatek magie zrození a všech těch možností. Je to nevinná a čistá forma meritu, který přirozeně mizí, když se potenciál dítěte naplňuje. Nebo ztrácí. Prolil tolik krve ve snaze... spíše ve svém šílenství. Vyžádalo si to zásah samotného Svaroga a Velese, kteří jej utratili jako vzteklého psa, tak nebezpečný byl. Ale škoda již byla napáchána."

O tom jsem nikdy neslyšela. V naší rodině se tradovaly stovky legend, ale o této jsem nezaslechla ani šeptané pověsti. Jak ohromná katastrofa to byla, že se samotní bohové postarali, aby o zatracené teritoriální válce nezbyla ani zmínka?

"Víra, to je křehká komodita, a válka o následovníky je krutá a brutální věc. Ale víra je něco, co nelze zničit. A přesto postupem staletí náš slovanský pantheon upadal čím dál hlouběji do zapomnění. Nejprve příchod křesťanství, poté rozvoj civilizace, modernizace a věda. Lidé přestali věřit na mystično a vše brali jako báchorky. Posledním kolíčkem bylo to období komunismu, kdy se vymýtilo jakékoliv náboženství v našich rodných hájích. Jak se to mohlo stát?"

Nespokojeně si mě přeměřil, když jsem nenabídla žádnou odpověď.

"Jsi žrečka, Břízko. Toto jsou naše dějiny. Doplň si mezery ve vzdělání, jinak svému teritoriu uděláš pouze ostudu. Odpovědí je, že se víra neztratila. Jen se k nám nemohla dostat. Ta černá duše vyčerpala tolik meritu, že poškodila teritoria. Trvalo staletí, než se potrhaná podstata teritorií uzdravila. A v mezičase lidé přestali věřit a slovanský pantheon ztratil místo v jejich srdcích. To je důvod, proč jsme dnes na hranici zapomnění a proč je tolik z našich bohů spíše figurkami a loutkami než opravdovými vládci. Proč nemůžeme ani sjednocení stát rovni entitám jako je Ježíš."

Stařec mluvil se zápalem a zármutkem, který naznačoval, že v poslední válce měl také roli, a nemalou.

Je to minulost. Pomůžu ti vytvořit novou budoucnost, položila jsem mu větvičku na paži.

Zaskočeně vzhlédl a pohlédl na mě, oči plné viny. "Ty pošetilé děvče," povzdechl si. "No, co se dá dělat. Musíme jít dál. Nic jiného nám nezbývá. Karty byly rozdány a musíme hrát."

Ztěžka vstal a natáhl se po mně. V tu chvíli nás zasáhlo útočné kouzlo.

Stařec překvapivě čile vyskočil a rozmáchl se, několika útoky vylákal své protivníky a nedlouho poté byla destruktivní magie všude a nastal příšerný zmatek.

Neopovažovala jsem se pohnout, což pro stromek nebylo tak těžké. Kolem létaly kletby a já se vroucně modlila k naší rodinné bohyni Zele, aby žádná z nich nezasáhla mě. Stát takhle ve středu všem na očích nebylo chytré, ale jako břízka jsem se zrovna proběhnout nemohla.

Hm.

Nemohla?

Pokusila jsem se pohnout svými kořeny. Rychle mě z toho rozbolela "hlava", vypětí ovládání tolika věcí najednou bylo příliš. Když jsem si však představila své kořeny v podobě tří končetin, už to tak těžké nebylo.

Zkoumala jsem situaci a pak vyskočila z květináče a začala upalovat k nejbližšímu keři.

Šuuuuuust. To bylo o fous. Zakořenila jsem v hlíně a sledovala situaci. Co to bylo za lidi? Proč útočili na Starce? A hlavně - jak jsem si mohla nevšimnout, jak mocný byl? Rozmachoval rukama a s tím ze země vyrašily mohutné kořeny rostlin, které bez milosti napadaly jeho protivníky. Rozhazoval magií, jako by nebyl žádný zítřek.

Výhoda toho být bůh, hádám.

Nakonec všechny zneškodnil. Sledovala jsem rostliny, které těla stahovaly do země a ta se podivně přelévala a uhlazovala. Za chvilku bylo vše úplně stejné jako předtím a Stařec se po mně začal rozhlížet. Když si všiml prázdného květináče, příšerně zbledl.

Tady, Starče! houkla jsem a zamávala větvičkami.

Bůh se mým směrem prudce otočil a obočí mu vyšplhalo k linii rozcuchaných vlasů.

"Utekla jsi z květináče?" zeptal se nevěřícně a pak se zasmál. Došel ke mně a potřásl hlavou, pak mě opatrně zvedl a vydal se zpět k lavičce. "Takové pošetilé děvče. Koukni na své kořeny. Možná tě to nebolí, ale budeš teď pár hodin malátná. Co pak uděláme za práci?"

Když o tom tak mluvil, ono to i docela bolelo. To však bylo vedlejší.

Proč na nás zaútočili? Byli to Slované, poznala jsem některé z našich symbolů. Co se děje?

Stařec mě opatrně posadil do květináče. Jakmile jsem zanořila kořeny do hlíny a pořádně se uchytila, s povzdechem uplácal hlínu a zvedl mě.

"Pamatuješ si ještě rozdíl mezi meritem a božstvím?"

Ani jsem o meritu dodnes neslyšela, připomněla jsem.

"Tvůj otec spáchal zločin, takto zmrvit tvou výchovu. S prominutím. Tak tedy. Merit je projev Závoje, zatímco božství je Závojem, aspoň z části. Vztahy mezi tím vším jsou komplikované a zahrnují věci, které mysl smrtelníka nedokáže pochopit. Chceš, abych se to přesto snažil vysvětlit?" zeptal se škádlivě. Obešel jeden hrbolek v trávě, který se takřka neznatelně vlnil. Skoro jako bestie, která tráví po večeři. Když jsem nad tím tak uvažovala, bylo to docela děsivé, ale Stařec vypadal podivně dobře naladěn.

Stačí mi krátká verze, ujistila jsem.

Pousmál se. "Merit je důležitý pro bohy kvůli jejich následovníkům. Božství samotné však je součástí Závoje. Lze jej do přediva vrátit - nebo jej změnit v božský merit. Ten dokáže posílit vládu nad aspektem. Jak jsem říkal, na celém světě existují desítky bohů, kteří představují nějaký aspekt odrážející se v jiných bozích, andělech, démonech či svatých."

Sklonil se ke mně a sardonicky se usmál. "Kdyby měl někdo kompletní kontrolu nad aspektem, jakou mocí by vládl? Nejspíše by mávnutím ruky ovlivňoval realitu - a nejen tu za Závojem, ale i ve všech ostatních rovinách. Není to děsivá myšlenka?" Temně se uchechtl. "Proto jsou slabí bohové bez jediného následovníka nebo falešní bohové bez řádného zakotvení v teritoriu zranitelní. Jsou pro ostatní panteony snadným způsobem, jak získat větší míru vlády nad svým aspektem."

Chceš říct, že někdo jde po tvém božství? Ale proč? Pokud jsem pochopila situaci správně, ve stejném pantheonu se božství krást nemůže, jde to jen s bohy sdílející stejný aspekt v jiných teritoriích.

"Božství jednou darované ve stejném teritoriu svého nositele nezmění."

Ale napadli nás Slované.

Stařec zachmuřeně pokýval hlavou. "Chtějí mé božství."

Proč?

"Protože umírám."

Strnula jsem a opatrně si ta slova přebírala v mysli. Stále znamenala to stejné.

Bohové... mohou umřít?

"Na tom nezáleží. Důležité je, že jim své božství jen tak nedaruji. Tak jsme se dostali zpět k tobě, Břízko. Míním ho předat tobě, tudíž se jej musíš naučit."

Dlouhou dobu jsme mlčeli a Starcovy kroky ukrajovaly vzdálenost k jeho prvnímu cíli.

Kdy se opět stanu člověkem? otázala jsem se znovu se špatným pocitem. To, co mi běželo hlavou, nemohla být pravda. Takto do rohu by mě nezahnal.

Že ne?

Lehce mě pohladil po kmínku a přikrmil svou energií. "Až vstřebáš mé božství, děvče."

V šoku jsem zkroutila své lístky vztekem. Podvedl mě. Obelstil mě! Zrada! Neměla jsem vůbec na vybranou. Ani férovou šanci! Buď udělám, co po mně chce, nebo navždy zůstanu stromem. Jelikož mě nepromění zpět v člověka. Ale i kdybych se snažila, nejspíše to stejně nestihnu, jelikož ho někdo spíše dříve než později odkrouhne. Byla jsem tak rozzuřená, že jsem se musela ponořit do meditativního stavu, jinak bych urazila svého boha. Stařec sice nevypadal, že by ho to příliš trápilo, ale mí předci by se obraceli v hrobě, kdyby se o tom doslechli. To jsem své krvi s čistým svědomím udělat nemohla.

Věděla jsem, že se nenacházím zrovna v ideální situaci, ale rozhodně jsem si nemyslela, že je prakticky bezvýchodná! Začala jsem se opravdu bát, že se stanu jedním z bezvýznamných z pěšáků na šachovnici bohů. A jako taková mohu být bez zaváhání obětována.

Kapitola 4 | Úvod | Kapitola 6