Kapitola 6

S teroristy se nevyjednává!

Slyší Stařec veškeré mé myšlenky? Nemyslela jsem si. Musel se podle mě soustředit, aby je četl. Po té bitvě mu navíc hlavou muselo běžet plno jiných, důležitějších věcí.

Pootočila jsem své lístky a zachytávala poslední sluneční paprsky dne.

Z jeho tónu jsem věděla, že nedoufal. Chtěl svým nepřátelům před odchodem znepříjemnit situaci, ale nemyslel si, že jeho božství získám, jakkoli to zaobaloval do pěkných frází. Měla jsem pocit, že to mělo něco společného s mým meritem.

Ale i kdyby se mi to povedlo – byli tu stále jeho nepřátelé. Nějak museli způsobit, že Stařec umíral – a bylo podivné, že jsem stále netušila, který z bohů byl. Pokud to však udělali jemu, proč to stejné nezopakovat u mě?

Nakonec tu byl fakt, že jsem nechtěla být jedním z nových bohů. Moc dobře jsem věděla, jak zoufalá situace za Závojem byla. I legitimní potomci bohů neměli dost víry, aby dokázali pohodlně existovat. Kde se pak octnu já? Byl to špatný nápad, ať jsem se na to dívala z jakékoli strany. Fakt, že na to bylo vsazeno mé lidství, byla třešnička na dortu.

Copak Stařec nikdy neslyšel o tom, že s teroristy se nevyjednává?

Původně jsem s ním zůstávala... no, nejvíce ze všeho z poslušnosti. Byl to nakonec bůh mého pantheonu. I Miron mi řekl, že se ho mám držet. Co mě však přesvědčilo nejvíce – Stařec chránil pouto mezi mnou a Mironem. Čím déle jsme spolu byli, tím jsem si tím byla jistější. A to pro mě bylo, jakkoli patetické se to mohlo zdát, nejdůležitější. Nemohla jsem si pomoct.

Ale všechno mělo své meze.

Spekulativně jsem prozkoumala Starcovo rozpoložení. Byl zraněný, i když se rychle léčil, a linie v jeho tváři vypadaly jako malé krátery. Stále ze mě dloubnutím malíčku mohl udělat zelený flek, ale nebyl zdaleka tak pozorný jako na začátku. Mohla jsem toho nějak využít?

Roztržitě jsem se zavrtěla, až všechny mé lístečky vydaly tichý, šustivý zvuk. Byl tu jediný člověk, který mi mohl pomoct, jakkoli jsem ho tentokrát opravdu chtěla odstřihnout.

Miron.

Jeho asistence s sebou přinese další plejádu problémů, ale nikdo jiný dost mocný mě nenapadal. Zástup fanatických vrahů jsem ke své rodině, ani z jedné strany, zavést nehodlala. Kdo ví, zda by z nich neudělali nedobrovolné obětiny. Co se týkalo lidí kolem Mirona...

Představila jsem si jeho komunitu a udělalo se mi lehce nevolno. Mladí a děti s vymytými mozky. Fanatičtí věřící s nerozumnými pravidly a brutálními tresty.

Kdyby zemřeli, svědomí by mě příliš netížilo, jakkoli chladnokrevně to vyznělo.

Dokážeme se ale sejít bez toho, aby nás Kosma chytila? Pokud ta na něco přijde...

Drobné chloupky na lístečcích se mi zježily hrůzou. Ta žena byla monstrum v lidské kůži. Lidé, co to stejné tvrdili o Mironovi, nevěděli, o čem mluví. Upravená, milá, roztomilá bestie, která vás pozře a nezbydou po vás ani kosti. Jí bych do vesnice nějaké ty zabijáky i ráda zavedla. Jen jsem se bála, že by si je opravdu dala ke snídani. A mě s nimi.

Jak se ale s Mironem sejít? Mohl tvrdil, že si mě najde. Když jsem se však snažila následovat naše pouto k němu a zjistit, kde je, narazila jsem na zářivou, zelenou zeď. Nemyslela jsem si, že to z jeho strany bude jiné, tudíž mě nemohl najít ani on. Stařec perfektně chránil naše pouto, ale zároveň mě od něj dokonale odstřihnul.

Najít ho v reálném světě? Stěží za ním odskáču. Už teď jsem se cítila podivně letargicky, především když teď zapadlo slunce. Jakmile mě Stařec zalil tou chutňoučkou zálivkou s živinami...

Ne. Žádný spánek.

Když nejde hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře.

Jak dát Mironovi vědět?

Pohled mi padl na elektrickou reklamu, a kdybych měla srdce, tak mi nadějí povyskočí.

Starče?

"Ano?"

Mohu napsat svým následovníkům krátký vzkaz? Ať se o mě nebojí.

Bůh po mě bleskl pohledem a něžně mě polaskal na lístečcích, přiživil mě přitom svou energií.

"Asi bychom mohli. Co k rituálu potřebuješ?"

S hrůzou jsem zašustila lístky, když mi došel jeden příšerný fakt. Budu muset využít milénia starého boha k tomu, aby mi zapnul počítač. Svěsila jsem větvičky a měla nepříjemný pocit, že ani nepřítel by mi neublížil tak, jako když posadíte božstvo do stejné místnosti s elektronikou.

Počítače? Kaput.

Elektronika? Na škvarek.

A bohové? Ti se tváří zmateně a nikdy neuznají, že to byla jejich chyba (a temperament), když přístroj odhodili proti zdi, jelikož je jako vše ostatní nepocházející z přírody neposlouchal. Naučit boha, že se magií do citlivých obvodů technologie nesmí vrtat, bylo asi tak zbytečné jako chytání deště cedníkem.

Měla jsem ale jinou možnost? Vypjala jsem kmínek a odhodlaně protáhla větvičky.

Najdi mi počítač s internetem, Starče, poslala jsem tvrdohlavě. Byla jsem břízka na misi a tu splním, i kdyby mi z toho měly opadat všechny lístky na koruně.

>X<

Kdybych mohla, vypláču si do svého květináče malé jezero. Ve svém předchozím životě jsem musela být masový vrah, jinak si smůlu tohoto nedokážu vysvětlit.

Stařec vypadal jako přerostlé štěně, které nějak dokázalo shodit celou polici s rodinným porcelánem. Nevinně sedělo se střepy všude kolem sebe a netušilo, co udělalo špatně. Byli jsme v městské knihovně a zkoušeli už třetí počítač. Bohužel i z tohoto se začalo kouřit a knihovnice si nás začala přeměřovat vražedným pohledem. Jsem si jistá, že už zavolala nějakou ostrahu, pokud ne rovnou policii. Byla tak hodná, že mě k počítači pustila i bez průkazky či jiného průkazu – a "já" obalená v iluzi, takže jsem vypadala opět jako člověk, jsem odrovnala už třetí komp.

Stařec si s bohorovným klidem přesedl k dalšímu počítači v řade.

"Takže zmáčknout tento čudlík?" zeptal se vážně.

Dělej, jak uznáš za vhodné. Smířila jsem se se svým osudem, mávla jsem větvičkou a celá povadla.

"Nenechám se porazit hromadou železa," bouchl pěstí do desky stolu.

Monitor zachrčel. Nevěřícně jsem sledovala stropní světla – tentokrát společně s počítačem zkratoval celý elektrický okruh! Zavrtala jsem se kořeny hlouběji do květináče a snažila se předstírat, že zde vůbec nejsem. Bylo to jako ten pitomý vtip o božské entitě v elektru. Jenže teď to úsměvné ani trochu nebylo.

Zbystřila jsem, když jsem si všimla stolu u okna. Nějaké dítě se tam překvapeně rozhlíželo a poté odběhlo někam pryč. Ale co bylo nejdůležitější – nechalo na stole zapnutý notebook!

Starče! větvičkou jsem jako generál ukázala směr. Polož mě tam, opatrně a bez zbytečných pohybů. Ani nedýchej! Poté se vzdal na opačnou stranu místnosti. Rychle, rychle!

"Není to moje chyba, to –"

Na. Ten. Stůl! Jinak na nějakou tvou tour můžeš rychle zapomenout. Usnu a nevzbudím se dříve než za pár století!

Stařec sice brblal, ale položil mě na určené místo a rychle se vzdálil. Notebook blízkost mrzutého boha ustál a naštěstí už byl napojen na knihovnickou wifi. Jackpot.

Vytáhla jsem jeden silnější kořen z hlíny a stočila kořínky do deseti výběžků. Pak se rychle pustila do práce.

[Zdravím všechny následovníky Zely a omlouvám se za dlouhou absenci.]

[Ale i když jsme sami, vždy se opět Sejdeme,]

[Pokud nebudete tušit kudy kam, následujte své srdce, jako když jste byli Dětmi,]

[Vzpomeňte si na nespoutanost našich předků, projděte se v divokých Lesích,]

[Ráda budu vaším plamínkem v Temnotě, takže se neobávejte požádat o pomoc!]

Viděla jsem, jak se do virtuální místnosti přihlašoval jeden člen po druhém. Začaly vyskakovat zprávy. Rozhraní obyčejných počítačů umožňovalo pouze statickou 2D grafiku a textový přepis, proto jsem neznala detaily jejich sdělení, ani jsem si se svou zprávou nemohla vyhrát. Sledovala jsem všechny členy a čekala...

[MN vstoupil do Zelina Háje.]

Natáhla jsem se k monitoru a přejela kořínky po zeleně svítícím nicku svého přítele.

[MN vzal do dlaní nejnovější zprávu.]

Pochopí to? Kapitálkami byly zdůrazněny klíčové fráze a byl to odkaz k místu, kde jsme se kdysi sešli. K té jeskyni.

[MN poslal Kostislavě modlitbu.]

[MNova modlitba: Budu na tebe čekat.]

Zachvěla jsem se. Dlouho jsem sledovala notebook. Postupně se ostatní odhlašovali, když si uvědomili, že jim neodpovím. Ale Miron čekal.

[Věřím ti, Miro. Ještě jednou a naposledy. Prosím, nezraď mě. Potřebuji tvou pomoc.]

[Kostičko, udělám...]

Odvrátila jsem od náhledu další jeho zprávy pohled a vypla aplikaci dříve, než ztratím sebeovládání a udělám něco pošetilého. Rozhlédla jsem se a hledala Starce, nikde jsem ho ale neviděla. Překvapeně jsem se vyrovnala, pak si všimla, že chybí i knihovnice. Že by... ho zadržela a chtěla po něm náhradu za zničené počítače? Netušila jsem, zda se nad tou představou zděsit, nebo zajásat.

Zvažovala jsem své možnosti a rozhodla se zariskovat. Takovou šanci už mít nebudu. Znovu jsem se tvrdohlavě pokusila navázat s Mironem spojení a zalapala po dechu, když jsem se se svou astrální projekcí náhle zjevila vedle něho.

Kapitola 5 | Úvod | Kapitola 7