Kapitola 7

Koloběh života

Chvilku jsem se zmateně rozhlížela. Když mě Stařec opustil, už se dávno setmělo a byla tma. Tady ale stálo slunce vysoko na nebi, cítila jsem jeho paprsky proti kůži, přestože jsem byla pouhá astrální projekce. Buď se Miron z nějakého důvodu nacházel na opačné straně zeměkoule, nebo jsme se posunuli v čase.

To druhé dávalo mnohem větší smysl, pokud to, co jsem sledovala, byla jeho vzpomínka.

Naše spojení bylo zvláštní. Vždy, když jsem ho hledala, tak jsem se musela svými vzpomínkami vrátit až k tomu okamžiku v jeskyni, kde to vše začalo. A poté cestovat jeho vzpomínkami z jeskyně do jeho současnosti. Tentokrát jsem se musela ztratit na půl cesty k němu.

Miron ležel v sutinách vesničky. Všude kolem byl popel a dohasínající uhlíky. Měla jsem z toho všeho pocit známosti, jako bych to už někdy viděla. Že by to byla ta bitva po našem posledním setkání? Když vyšel z cely?

Třásl se. Klekla jsem si k němu, ale jako projekce jsem se jej nemohla dotknout, natož ho obejmout. Mohla jsem jen sledovat, jak si tiskne spánky a se zaťatými zuby bojuje sám se sebou.

Roky jsme si ve snech povídali. Věděla jsem moc dobře, co se dělo, a tak mě bolelo to sledovat, stejně jako jsem ji měla chuť rozdrásat holýma rukama. Tu chladnokrevnou mrchu Kosmu. Brala Mirona jako zbraň. Velmi mocnou, tudíž si ji pojistila. Seslala na něj ovládací kouzlo krátce po jeho početí. Celý život tak vyrůstal bez možnosti cokoli odmítnout nebo mít vlastní názor.

Miro vztekle zakřičel a takřka si začal rvát vlasy z hlavy, na krku mu vystoupily šlachy a na spáncích se objevily naběhlé žíly. Znovu jsem se po něm natáhla, ale nemohla jsem mu nijak pomoct. A jak jsem svou bezmoc v tu chvíli nenáviděla.

"Kosťo..." zachraptěl a zaryl si prsty do dlaní, nehty rval maso. "Prosím. Ne temnota. Pomoz mi. Prosím. Kosťo, Kosťo!"

"Miro," zachraptěla jsem a vztekle se bouchla do stehna. "Já nevím... bohové, Miro, jsem tady. Jsem tady. Miro," znovu jsem se po něm zoufale natáhla a stejně jako předtím jsem se ničeho ve vzpomínce nedokázala dotknout.

Krev z jeho dlaní stékala do kypré hlíny, která ji dychtivě pila. Magie mocně vyšlehla a já zatajila dech, když ten podivný rituál založený na pouhé obětině brutálně zasáhl okolí a ničil, co mu stálo v cestě.

To byla moc Mironovy krve. Ta stála za mnohem více, než si mnozí uvědomovali.

Kousek od nás se začala objevovat postava. Miron se zachvěl terorem a ani já k tomu neměla daleko, když se okolím na okamžik prohnala temnota. Oba nás muselo napadnout to stejné: jeho matka ho našla.

"Běž pryč!" zaječela jsem bezmocně a vyskočila před Mira, zbytečně se ho snažila skrýt za sebou. "Nechej ho být. Nechej ho už být, ty bezcitná mrcho!"

Temnota se lehce rozestoupila a vykreslila mohutnou postavu s rohy.

"Ubožátko," zamumlal hlas. "Musíš ji najít. Plán se změnil."

Slabostí jsem spadla do kolen a stále se chvěla terorem. Nebyla to ona, díky všem bohům. Když Miron zasténal, ohlédla jsem se po něm. Snažil se na boha zaostřit. Škrábal se na kolena, aby mu vzdal čest. Jelikož jej stále neviděl jasně, ani já netušila, kdo to byl.

"Prosím... pomozte mi..."

"Miro," vzlykla jsem. Nenáviděla jsem to. Vidět ho v takovém stavu. Prodala bych duši, abych ho zbavila jeho šílené matky a veškeré té zvrácené magie, která jeho příčetnost trhala na kusy. Dala bych cokoli, aby byl svobodný.

"Netušíš, jak bych si přál to udělat. Ale někdy ti osud namíchá karty a ty musíš hrát s tím, co máš na ruce."

Bůh se dotkl Mironova čela a poutací magie jeho matky na okamžik zeslábla. Celý svět se projasnil a já jasně viděl postavu muže s býčími rohy a moudrým pohledem. Vládce podsvětí. Ochránce hospodářství. Patron umění. Mistr kouzel.

Pán Veles.

Zalapala jsem po dechu a bez přemýšlení přitiskla čelo k zemi, oddrmolila oslavnou modlitbu, i když to byla pouhá vzpomínka. Před Starcem jsem si dovolila držet hlavu vztyčenou, jelikož to musel být jeden z bohů, který upadl do zapomnění. Pán Veles byl zcela jiný příběh. Třásla jsem se jen při pomyšlení na to, že jsem ho mohla vidět na vlastní oči.

Po dlouhé době jsem se opovážila vrhnout postranní pohled na Mirona a spatřila v jeho očích podivnou emoci. Bylo tam zmatení, touha a potřeba. Měla jsem pocit, že se v auře pána Velese na okamžik ztratil.

Bezděčně zamumlal modlitbu, naučeným pohybem vytáhl zpoza opasku nůž a hluboce se řízl do paže, bez zaváhání vyřízl kousek masa. Další obětina a další vlna magie tak mocná, že se realita smrtelníků zachvívala a Závoj neklidně vlnil - skoro tady, ale ještě úplně ne.

Bůh zavřel oči a unaveně se usmál. Natáhl se a jemně mu zraněnou paži stiskl. Okamžitě se zahojila a po ráně zbyla jen vybledlá jizva.

"Takové poslušné dítě," povzdechl si rohatý bůh. "Dám ti šanci. Najdi ji. Naplň osud, který ti byl odepřen. Slibuji, že poté vyslechnu jednu tvou prosbu, dítě Perunova masa." Otočil se k odchodu.

"Kosťa," zachraptěl Miro k vzdalujícím se zádům boha. "Je v nebezpečí?"

"Buď Synem ohně, kterým jsi byl vždy oslavován. Jestli ona je tvé světlo, ty jsi její slunce. Každá květina potřebuje jeho polibek a požehnání." Postava se ohlédla nazpět. "Splň svou roli, dítě. To je vše, co po tobě požadujeme."

Vkročil do Závoje a zmizel.

S tím vzpomínka skončila.

>X<

Ještě půl dne po tom zvláštním vidění jsem nad podivnou vzpomínkou přemítala. Měla jsem nepříjemný pocit, že jsme se já i Miro ocitli v něčem, co dalece přesahovalo naše kompetence. Mé tedy určitě. Ale objevil se další problém.

Starče!

"Co zase?" zabručel. Od rána byl špatně naladěný. Měla jsem pocit, že věděl, že jsem nějak proklouzla za tu zelenou stěnu jeho energie a ani trochu se mu to nelíbilo.

Můj telefon zase zvoní, upozornila jsem. Nakrčil obočí a poté se zamumláním vylovil můj mobil.

"Teta Vladimíra, divný oblouček jako luk bez tětivy, mamka, druhý divný oblouček. Volá už potřetí, že?" zamyšleně se zatahal za vous.

Teta Vladimíra mi vytvořila ochranný amulet. Poté, co jsem se změnila ve stromek, se s ním možná něco stalo, a proto se mi snaží dovolat.

"Není to pravděpodobné. Taková ochranná magie je napojená na životní sílu člověka. Mírné nesrovnalosti zde jsou, když jeden změní podobu, ale ne natolik, aby to praktikanta upozornilo na změnu. Nosila jsi ten amulet vždy na sobě?"

Jako malá ano, později jsem ho musela občas sundávat.

"Předpokládám, že zůstal ve tvém příbytku?"

Nikde jinde nemůže být.

Stařec se zachmuřil. "Obávám se, že máme problém."

Předtím jsme neměli? ulítlo mi.

Stařec si mě přeměřil a já na chvíli viděla, co vše se za jeho přátelským vzezřením skrývalo. Moc, která mohla srovnat město se zemí, hluboké kořeny zasahující až k srdci země a oceán zelené energie, která mohla změnit svět v místo plné exotických rostlin a prastarých stromů. Byl bohem zeleně, a přestože mu byl vlastní život a růst, bylo v tom i něco dravého a krutého.

Příroda, uvědomila jsem si, nebrala ohledy. Dovolila svým dětem růst, rozšiřovat se, umírat a hnít. Aby z mrtvol ostatních vyrašil nový život, živený smrtí těch předchozích. Nerozlišovala mezi jedním a druhým a neměla oblíbence. Prostě jen byla a vždy bude, s trpělivostí Věčných si počká a nárokuje zpět vše, co jí bylo ukradeno a odepřeno.

Pak se Stařec krátce usmál a vidina zákeřného koloběhu zmizela, nahrazená péčí a láskou zahradníka zodpovědně se starajícího o svou rostlinku ve svém skleníku. "Zdá se, že nás hledá více než jedna skupina. A jedna z nich je agresivní, pokud spustila ochranná kouzla tvého amuletu. Musel vycítit zlý záměr a vyhořel, když je nedokázal zarazit."

Stáhla jsem si větvičky blíže k sobě. Co je to za skupiny? Všichni chtějí tvé božství?

"To je na tom zvláštní. I skrze tvé ochranné runy museli vycítit, že ve tvém domově už nejsem. Proč se vloupali dovnitř? Vypadá to spíše, jako bys jejich cíl byla ty, ne já." Zamyšleně se tahal za vous. "Ježíš zmínil vodníka. Víš, kdo ho poslal, Břízko? Také jsem ho vycítil a byla to zákeřná a nebezpečná bestie, s krví tisíců na rukou. Takoví jsou i za Závojem vzácní."

Zarazila jsem se a myslí mi bleskla vzpomínka na naši konverzaci s Mironem. Byla jsem rukojmí, které ho drželo na vodítku. Teď se k tomu připojil fakt, že jsem mohla za jeho "vzpouru vůči hlavě rodiny", za což mě dotyčná v lásce mít rozhodně nebude.

Velekněžka Kosma byla nejmocnější praktikující Slovankou v teritoriích. I někteří bohové by přišli zkrátka, kdyby se s ní opravdu rozhodli bojovat a ona je dokázala vlákat na svůj píseček a zajistit si příznivé okolnosti.

Měla poměrně silné zastoupení dokonce i ve smrtelnickém světě. Poslední desetiletí se lidé začali rozpomínat na své kořeny a začali hledat, odkud pocházejí. Kosma toho využila, a ne v dobrém. Celý ten průšvih se Slovanským národem a jejich náhle pochybnou historií, jelikož se začaly v rukou malých skupin objevovat falsifikáty a smyšlená díla, která vyzdvihovala Slovanskou kulturu - a také v nemalé míře ponoukala rasovou nenávist - to vše měla na svědomí ona.

Člověk ji musel skoro obdivovat. Jelikož byla pravda, že rozpadající se teritoria za Závojem nejspíše opravdu zachránila. Ale za jakou cenu? Snažila se sjednotit Slovanský pantheon. Nebyli jsme za Závojem jediní, kteří měli rozfragmentovanou víru, ale ojedinělí jsme byli v relativně vyváženém zastoupení a moci všech z nich.

Od našeho nejsilnější Perunovo panství na východě s Velekněžkou Kosmou v čele, které se především zaobíralo děním mezi smrtelníky.

Po Hvozdy Svaroga a Velese na západě, kde jsme vždy stáli tak nějak mimo opravdové dění v pantheonu a často hráli roli smířlivého soudce, jelikož agresivní strategie Kosmy velmi často pocuchala pírka jak mezi Slovany a starousedlíky, tak i mezi ostatními pantheony.

Svantovítův Dům Polabských a Pomořanů byl staletí za staletím temnější a zákeřnější. Nikdy se nezapomněl mstít ostatním náboženstvím a především s křesťanstvím si stále vjížděl do vlasů. Přijímal všechna nově objevená božstva a honil se za každým kouskem víry, pokoušel se jakýmkoli způsobem získat moc vyrovnat takřka zapomenuté dluhy a účty. Proto nejspíše s propagandou Kosmy souhlasil a zavíral oči nad zvěrstvy, která někdy i ne tak skrytě za Závojem prováděla.

A nakonec Černobogův a Bělobogův Lid, který byl domovem všech zavržených a zapomenutých. Nakonec oni sami museli migrovat na jih, když je Svantovít hnal kvůli rozporům, a tak přijali roli živé paměti a kronikářů Slovanů, nejtajemnější z nich střežící opravdové srdce teritorií Slovanského pantheonu za Závojem.

Tyto čtyři frakce se Kosma snažila sjednotit ve Slovanskou Državu, ve které by byla nejvyšší Velekněžkou a měla pod palcem všechny se slovanskou krví - ať už s jejich souhlasem, nebo bez něj. Všichni o tom věděli. Ale co bylo horší, nikdo ji nejspíše nebude moct zastavit, ne s Mironem, který se stal novým Hrdinou Slovanů a udělal by cokoli, co mu jeho matka řekne.

Tak se její stín šířil i zpoza Závoje a pomalu trávil smrtelníky. Chtěla slovanský pantheon oživit. A co bylo rychlejší, než ve smrtelnících se Slovanskou krví rozdmýchat rasovou nenávist vůči ostatním? Nic neponoukalo vzrůst víry a moci tak rychle, jako války a vymezení skupin "my" a "oni". Což šlo proti většině slovanských učení, ale Velekněžka Kosma se nikdy nezdráhala jít přes mrtvoly.

Některé osobnosti si jeden prostě nemohl dovolit urazit. A já to udělala. Pokud si to Mironova matka bude přát, nebude jediné místo za Závojem ani mezi smrtelníky, na kterém bych se mohla schovat a ona mě nenašla.

Kosma, poslala jsem Starci nejistě a pak jsme se společně zarazili a sledovali husu, která si na férovku proletěla ulicí plnou lidí. Zamrazilo mě, jako by mi prateta Zoroslava opět našeptávala, že na husích křídlech občas létá i předzvěst smrti. Byl začátek prosince, dlouho poté, co divoké husy odlétají na jih.

Jen zmínka jejího jména přivolala znamení smrti? Chtělo se mi brečet. Bylo to jasné. Jeho megalomanská matka mě chtěla mrtvou.

"Mňau?"

Stařec shlédl ke svým nohám a já začala mávat větvičkami, naprosto husu vypustila z hlavy.

To je Míca! Míco, jak ses sem dostala? A kde je Plamínek?

"Mňau?" kočka si způsobně sedla a zmateně sledovala mě - tedy můj stromek v květináči.

Řekni jí, že jsem to já! To je moje korgoruše. Starče! Rychle než uteče! Ještě aby ji zajelo auto nebo ji odchytil útulek!

"Mňau?" kočka se zvedla a sklonila, potom začala vykašlávat... no, nebyl to chumáč chlupů. Pokud tedy Míce nezačaly místo srsti rašit šperky. Spráskla jsem větvičkami. Skvělé. Míca se zase prošla sousedům po klenotničkách. Jak tentokrát vysvětlím, že jsem to vše našla na - byla to platební karta s lístečkem s PINem? Zvědavě jsem se naklonila za okraj květináče a Stařec mě rychle přidržel, jinak bych se překlopila. Na kartu dopadl svazek papírů a mně zatrnulo.

Prosím, ať ty papíry nejsou -

"Hm. Nevyznám se v současných formách bohatství, ale řekl bych, že to bude něco cenného," podotkl Stařec, který svazkem listoval.

Tohle už nedokážu zakecat.

Korgoruše vykašlala pár lahviček se vzácnějšími bylinkami, které se i za Závojem sháněly obtížně, a za tím následovaly mé rodinné amulety a talismany. Všechny magické artefakty, které jsem vlastnila a které by mi, kdybych stále ještě měla lidskou kůži, zatraceně pomohly. S narůstajícím úžasem jsem si uvědomila, že se Míca musela projít po mém pokoji a pokud jsem nepočítala altářek k uctívání bohů, v podstatě mi "sbalila" vše ostatní a donesla mi to k nohám - tedy ke kořenům.

"Mňau," zavrněla a kdybych měla čelist, šokem mi padne na zem. Démonka právě nezúčastněně nadhodila, že altářek s sebou má také, ale je nepraktické ho vykašlávat na takovém místě, když ho stejně poté bude muset znovu sníst. Hrdě na mě pohlédla, jako by čekala na pochvalu, pak si opět sedla a začala si nezaujatě olizovat packu.

"Šikovné děvče," zamumlal Stařec pochvalně a podrbal ji pod bradičkou. Vůbec se nad situací nepozastavil a začal mi na větvičky připevňovat magické amulety a talismany. "Můžeš je využívat, Břízko. Je to solidní práce, vytvářel je mistr v oboru. Stačí to jen chvilku cvičit, určitě na to rychle přijdeš," pronesl přesvědčeně.

Co se člověk ještě nedozví. Korgoruše vlastně byla synonymem pro mobilní skříň a stromy mohou užívat lidské artefakty.

Stařec se natáhl pro další talisman a můj pohled upoutal zničený amulet, který se tak odkryl. Byl to ten, o kterém jsme jen před okamžikem hovořili. Stařec se pro něj sehnul a chvíli ho zkoumal.

"Zničila ho slovanská magie. Perunovo panství," zhodnotil a potvrdil tak mé obavy. Překvapivě to více nerozebíral a sklonil se pro Mícu.

"Vezmeme ji sebou, určitě se její schopnosti ještě budou hodit," pronesl s úsměškem a vysadil si ji na rameno. Míca podrážděně zavřeštěla a zaryla do něj drápy, poté však strnula a ani nedutala. Nejspíše jí konečně došlo, že nejedná se smrtelníkem.

Není tu někde i had hospodaříček?

Stařec se rozhlédl, pár kroky došel k trávníku a vylovil mého domácího démona. Ten podrážděně zasyčel, když mě však vycítil v květináči, bleskurychle se po paži Starce přeplazil do něj a stočil se v něm. Následně se mi láskyplně hlavou otřel o kmínek.

A jestli to nebyl podivný pocit.

Ozvalo se vyzvánění telefonu a já si byla poměrně jistá, že to byla teta Vladimíra.

Mohl bys jí alespoň napsat smsku, že... zarazila jsem se v půlce toho brilantního plánu. Pokud se Stařec bude pokoušet manipulovat s dotykovým displejem mého mobilu, můžu se se svým jablíčkem rozloučit.

Nebo jinak. Mohl bys mi přidržet ten telefon displejem - jo, jen naopak... dobře.

Hm.

Kupodivu reaguje i na dotek kořene. Jen napíšu tetě zprávu, jinak umře hrůzou a rodina se vydá na lov, tedy, pokusí se mě najít. Jelikož určitě mají nějaká má mementa, nezabralo by jim to moc času. Mají brilantní vyhledávající kouzla dědící se v rodině už po generace. Nikdo nedokáže najít svého zatoulaného potomka rychleji než matka vědma. A to nemluvím o tom, že dítě nemá žádné soukromí, jelikož věštění budoucnosti je prostě the must. Zcela jistě se nechceš zaobírat Perunovou větví mé rodiny, že? A co kdyby kontaktovali i mé české příbuzné?

Stařec si povzdechl.

Napíšu jí, že se sejdeme v jedné jeskyni, kterou mi ukázali jako mladší, je to tak na půl cesty mezi českou a ruskou komunitou. Jak dlouho potrvá tvá tour?

Zamyšleně si mě prohlížel. Potlačila jsem pocit viny, že v podstatě lžu jednomu z bohů svého pantheonu, a snažila se vypadat nevinně.

Kdo ví, jak jeden mohl číst emoce stromku?

"Něco málo přes měsíc. Rád bych ti předal své božství na Kračun, hranice mezi světem živých a mrtvých se trochu smaže a magie koloběhu života je tak mocnější."

Koloběhu života... myslíš smrti? zeptala jsem se s maličkou dušičkou.

"Ano. Nepředpokládám, že se dožiji dalšího roku." Stařec se mírumilovně usmál a já opět viděla bažiny a tlející rostliny, které svou smrtí živily další generace. Mlčela jsem. Stařec k tomu také nic nedodal, pouze si mě přehodil v rukou a opět se vydal na cestu.

Kapitola 6 | Úvod | Kapitola 8