Kapitola 3

Šarmantní břízka

Všude byla temnota, přesto to bylo podivně příjemné a uklidňující. Nacházela jsem se v klubku možností. Jedna nit osudu vedla daleko do podsvětí, za moře mrtvých. Tam, kde vládne pán Veles a většinu roku sídlí bohyně zimy a smrti, paní Morana.

Další vedla zpět do světa smrtelníků. Kotvila v dětském domově a byla šedivá a šedivá a šedivá a vytrácela se do prázdna. Byla nakažená smrtelností.

Jedna vedla do té nejčernější temnoty mezi vlnami moře. Byla roztřepená a místy takřka prodraná, držela sotva pár nitkami. Natahovala se zpět do klubka možností, lstivě a záludně, tady jedna klička, tady uzlík, tu se skoro zamotala do jiné. Než mohla svou špatností přeskočit na ostatní, zelená nitka plná života hbitě zamotala veškeré zbylé možnosti do neuspořádaného copu a zlou nitku výhružně odstrčila.

Úlevně jsem si oddechla.

Zelená nitka sílila, proplétala se s ostatními liniemi a upevňovala tak svou nadvládu. Až byla jediná významná a začala protínat mě samotnou. Jedna ruka, druhá ruka, nohy. Pak mi prošla středem těla, zepředu dozadu. Když se vracela zpět mezi lopatkami, proťala mi srdce a já tiše vzlykla.

Ach Mirone.

Temnota kolem se protrhla a já ho uviděla. Byl dospělý, vůbec ne jako ten chlapec, kterého jsem kdysi potkala a do kterého jsem se tak nějak zamilovala.

Zvedl hlavu a jeho výraz mě zamrazil až do morku kostí. To ty jeho oči, uvědomila jsem si. Kdysi byly modré a průzračné jako nejčistší jezero v hlubinách pralesů za Závojem, vibrující energií a možnostmi. I když byl vystrašený a v bolestech, přesto jsem v nich nacházela stopy jeho tvrdohlavé, odhodlané duše. Byly krásné. Teď to byla chladná modř ledu. Byly tvrdé a bez citu.

Rozhlížel se způsobem, který mi prozradil, že o mé přítomnosti ví. Ale pozná mě?

Mirone, zkusila jsem zavolat a muž v mé vizi se zarazil. Udělal gesto rukou, jeho magie se jako hurikán prohnala okolím a neškodně mnou proplula.

Miro, zopakovala jsem a pokoušela se zachytit pocit z jeho magie ve svém nitru. Nepodařilo se mi to, zato muž v mé vidině se postavil a neomylně mířil mým směrem. Otevíral pusu a něco říkal, nic se ke mně však nedoneslo.

Zvedla jsem ruce omotané zelenými nitěmi a jen na okamžik zaváhala. Pak si půjčila jejich hřejivou sílu, nechala je prorůst mým masem a natáhla se po něm.

Dotkla jsem se jeho tváře a Miron našel můj pohled.

"Kosťo?" zadrhl se mu hlas. Zněl jinak než obvykle. Snila jsem o něm často, dříve i každou noc. Poslední roky jsem jej nemohla najít a čekala ve svých snech sama. Takřka jsem uvěřila, že bylo vše jen iluze. Jak naše společné sny, tak to setkání v jeskyni a následné nespoutané dovádění v srdci Závoje. Když jsme byli pouhými dětmi, dostatečně nevinní, abychom ze sebe dali vše a nežádali nazpět nic.

On tak zraněný a já příliš naivní.

"Mirone?"

Zvedl ruce a položil je na mé, poté si je přitáhl na tváře.

Zachvěla jsem se, když mě poškrábalo jeho strniště, lehce jsem se pod dotekem těch jeho obrovských dlaní třásla. Zavřel oči a udělal ke mně poslední krok, přitiskl si mě k sobě a já se nechala.

"Už ses rozmyslela, Kostičko? Už se na mě nezlobíš?"

Zaplavil mě pocit viny. Tak jsem jej obviňovala a tolik jsem mu chtěla ublížit. Proč? Byl mým nejbližším přítelem a důvěrníkem, můj Miron. Tančili jsme spolu ve víru magie a poté ve společných snech, které byly následkem toho dne v jeskyni.

Jenže pak přišla zrada.

Jak jsem jej mohla neobviňovat?

"Proč, Mirone. Jak jsi jí mohl pomoct i v tomto?"

Celé jeho tělo se napjalo příšernou připraveností. Jeho aura potemněla a mně zatrnulo, jelikož jsem se teď netiskla ke svému příteli, ale k bestii v lidské kůži. Takřka jsem ve vzduchu cítila pach krve.

"Ne!" Miron mě odstrčil a náhle jsem jej neviděla, byl zabalený v tolika štítech a závojích, že jsem nerozeznávala ani rysy jeho tváře. "Nedívej se. Prosím." Natáhl se a takřka se mě dotkl. "Pamatuj si ten den v jeskyni. Pamatuj si na světlo."

Zmizel a já byla v temnotě opět sama.

Zelené nitky osudu, které se po Mironovi natahovaly, se sklesle nechaly unášet proudy zpět ke mně. Prolínaly se v hypnotických smyčkách, našeptávaly, ať si odpočinu, že se o mě postarají, nemusela jsem se už ničeho bát.

Vše bude v pořádku.

S povzdechem jsem se stočila do klubíčka a zavřela oči, nechala nitě, ať mě zabalí v pohodlném kokonu magie.

Takový mír.

Vina, která mě tížila, a bolest, kterou jsem si nesla v srdci, ty pošetilé, hloupé sny... to vše bylo vzdálené.

Nechala jsem se vést nitěmi osudu, které čím dál více začínaly připomínat něžné ruce sochaře. Tvaroval mě dle svých představ, uhlazovaly ostré hrany mých bolístek a temných vzpomínek.

Bylo to špatně.

Ale pro ten okamžik klidu a bezpečí, pro ten jsem se nechala obelhat. Jelikož se kolem stahovaly další linie možností. A ty nesly příchuť minulosti plné krve a šílenství, které infikovaly vše v budoucnosti.

>X<

Cítila jsem se divně.

Ne, to byl slabý výraz.

Vše bylo špatně.

Věděla jsem, že chci... něco...

Ale...

Netušila jsem co.

Byla jsem na pokraji paniky. Nemohla jsem se nadechnout. Skoro jsem vnímala svíravý pocit na plicích. Chtěla jsem se podívat, co se děje. Ale nemohla jsem si vzpomenout, jak se to dělá.

Klid, děvče.

Chtěla jsem strnout a udělat se co nejmenší. Vyhnout se nebezpečí. Ale netušila jsem...

Nic.

Vše je v pořádku. Vnímej, co ti posílám, a zopakuj to, ano?

Byla jsem vyděšená a nechtěla nic jiného než utéct. Kde jsem byla? Co se dělo? Co byl ten hlas? Byl stejně děsivý jako vše ostatní, na druhou stranu mě však konečně donutil myslet. Potřebovala jsem se schovat a zjistit, v jaké se nacházím situaci. Proč jsem nevnímala své tělo? Zato se ke mně pomalu dostávaly informace... podivné...

Najednou celé mé vnímání naplnil podivný pocit/vzpomínka/vnímání/bytí.

Chňapla jsem po tom se zoufalostí topícího chytajícího se stébla.

Můj svět vybuchl nepřeberným množstvím barev, zvuků a vjemů tak podivných, že jsem je nedokázala kategorizovat.

Správně. A teď udělej toto...

Chvilku jsem váhala. Provázel to podivný, houpavý pocit, jako kdybych vlála ve větru. Z nějakého důvodu mě to uklidňovalo. Z přemítání mě vytrhl až hlas:

Mladé stromky, povzdechl si. Nebyla v tom netrpělivost, pouze bezmocná náklonnost a pobavení.

Rozhodla jsem se, že pokyny hlasu budu následovat. Zatím mi neuškodil a začalo ve mně klíčit podezření, že to byl bůh. Těm se neodporovalo, především když byli na svém písečku. Přestože jsem nevnímala obvyklými smysly, nějak jsem věděla, že se nacházíme venku. Kolem byla uklidňující přítomnost dalších stromů a nad námi nekonečná klenba nebe. Takřka mě to ukolébalo ke spánku. Bylo jednoduché propadnout se do toho stavu nevnímání. Panika náhle vypadala bezvýznamná a myšlenky byly těžké jako balvany.

Děvče!

Narazila do mě další z té podivné směsice vjemů. Našla jsem i obrázky. Byl tam stařec, který mě sledoval trpělivým pohledem. Někde jsem jej viděla.

Viděla jsem jej... viděla jsem... viděla jsem? Bolela mě hlava, jelikož se k té myšlence pojilo nutkání sledovat. Ale nešlo to. Proč to nešlo?

Tady. Takhle. Vnímáš, pouze trošku jinak. Musíš to teď správně poskládat. Vidět pomocí magie.

Vidět? Rozespale jsem uvažovala, co to znamenalo. Vidět...

Oh.

To byl ten pocit, který mi hlas poslal...

Svět do mě narazil a já se převrátila. Doslova.

"Nu," zachrochtal Stařec pobaveně. "To je poprvé, co jsem kdy viděl tak hezkou břízku vytáhnout kořeny a teatrálně se převrátit šokem. Ha! Jeden se nakonec opravdu učí celý život."

"Ššššššst!" zamávala jsem rozčíleně větvičkami. S nevírou jsem se "podívala" na své větvičky. A sloveso "podívat se" jsem používala pouze velmi volně, jelikož jsem momentálně nechápala, jak dokážu cokoli lidskými smysly.

Tak trochu jsem neměla lidské orgány.

Byla jsem zatracený strom!

"Velmi spanilá břízka, první svého druhu," podotkl Stařec bodře.

"Křřřřrrr, šust, ššššššššššst!"

"Ale noták, nedurdi se tak. Počkej, zasadím tě zpět, jinak nám ještě zvadneš a uschneš."

Šokovaně jsem se nechala chytit kolem kmínku - byl to zatraceně podivný pocit - a posadit do květináče. Instinktivně jsem do kypré hlíny začala zarývat kořeny. Stařec se tiše zasmál, když mi uniklo spokojené zašumění listy. Ignorovala jsem jej, jelikož mě zakořenění okamžitě uklidnilo. Vše na světě bylo opět správně. Teď se jen otočit ke slunci a vyčkat na -

"Ne! Jeden by řekl, že ses narodila jako strom, nikdy jsem nikoho neviděl přebrat jejich zlozvyky tak rychle!" zamrmlal. Lehce se dotkl jednoho mého lístku a já se celičká zachvěla, když mnou jako blesk proletěla delikátní, zelená energie.

"Tak. Když slíbíš, že neusneš, dostaneš za chvíli další."

Demonstrovala jsem stromovou verzi skeptického pohledu, což bylo naprosto identické s normálním vzezřením jakéhokoli dřeviny, a pak nadšeně začala kroutit kořenem, který narazil na úplnou zlatou žílu. Bylo to delikátní.

Nikdy by mě nenapadlo, jak má strom rušný život. Tolik možností, tak málo času.

"U všech běsů, jsi člověk! Přemýšlej!" zaburácel Stařec bezradně.

Přezíravě jsem na toho hlučného tvora mávla lístkem, více si doopravdy nezasloužil, a směrovala k té dobrotě další maličký kořen. Ah, to bylo příjemné.

"A dost!"

Brutální sevření pracky velké jako takřka celý můj kmínek mě nemilosrdně vytrhlo z květináče. Rozčíleně jsem zašustila, ale pak mou pozornost upoutala delikátní zelená energie všude kolem ruky. Stařec konsternovaně sledoval, jak se mé kořeny bleskurychle omotaly kolem jeho paže a zápěstí a s nadšením začaly vstřebávat každou kapku.

"Na odpověď na myšlenku čekám dvě hodiny, ale najíš se za dvě vteřiny? Slupla jsi množství, které obvykle vystačí celému lesu na týden! To si vzpomeneš, že máš lidskou mysl? Ugh!" Vyhodil ruce do vzduchu se mnou v sevření, takže jsem si zažila znepokojující pocit vykořeněnosti. Každý slušný strom nikdy nemá být příliš daleko od půdy, pokud se mě ptáte na můj osobní názor.

Hm. Jsem rostlinka. Jak můžu vnímat lidskými smysly? Zadumaně jsem nad tím přemítala. Pak jsem se rozhodla to nerozebírat. Vše je magie a ta nemusí nutně dávat smysl. Vznikla nakonec z víry lidí a jejich potřeby vysvětlení pro přírodní zákony. A nakonec se magie stala přírodními zákony a něco jako věda ne vždy hraje v takovém případě prim.

Protáhla jsem se a s nadšením vnímala, že rostu. Z dlaně dlouhého kmínku s třemi větvičkami navrchu jsem se rozvětvila na celých sedm, a každá měla plno svých větvení. Můj kořenový systém se krásně rozšířil, takřka jsem teď ze Starcova sevření dosáhla na zem. Ještě kousek a mohla bych předstírat, že jsem jen ubohé semínko zaváté na skalku a musím se smířit s hořkým, skalním životem nešťastného semenáčka.

"Nechtěl jsem to použít. Ale nedala jsi mi jinou možnost. Kostislavo Vlkomírová. Váš přítel Miron Bartolomějovič Náum je v nebezpečí. Mohu přísahat na své božství, že pokud mi neposkytnete pomoc, ze zajetí svých nepřátel neunikne."

Strnula jsem tak, jak to dokážou pouze stromy, které bývaly lidmi.

Miro? ozval se nějak můj hlas.

"Ano. Zlatý syn Perunova panství. Už dva týdny je nezvěstný a vy jste jeho jedinou nadějí, děvče."

Kapitola 2 | Úvod | Kapitola 4